Formální prostředky poezie – stylová rozrůzněnost se ve výrazové rovině projevuje příznakovým vyjadřováním – příznakovost je proces usouvztažnění výrazu a všech složek komunikativního procesu (mluvčí, adresát, žánr, obsah, prostředí, forma apod.) – každý typ komunikativní situace (včetně literární komunikace) má svůj soubor nepříznakových forem výrazu, které však v jiné situaci mohou působit příznakově (např.: je-li spisovná norma v literárním projevu bezpříznaková, dostává příznak hyperkorektnosti v komunikaci hovorové) – příznakovost vyplývá z polohy, kterou každý text zaujímá ve vztahu k jiným textům – i zcela běžný komunikativní jazyk je plný metafor, metonymií, obrazných pojmenování, hyperbol, eufemismů, dysfemismů apod. (jsou však do velké míry lexikalizovány, či alespoň zautomatizovány) – systematický zájem o tyto jevy projevovali již řečtí a římští řečníci a učitelé rétoriky; antika předala klasifikaci rétorických figur evropskému středověku, ale teprve humanisté masově vnášejí rétoriku do literatury; z antiky také pochází tradiční chápání rétorických figur jako stylistických ozdob a taktéž klasifikace na figury a tropy Jednotky jazykové výstavby 1) Rovina stylistická Styl = funkční výběr a uspořádání jazykových prostředků – subjektivní slohotvorní činitelé = autor: věk, vzdělání, zkušenosti, talent apod. – objektivní slohotvorní činitelé = psanost či mluvenost, adresát projevu, cíl projevu (viz funkční styly: prostě sdělovací, publicistický, odborný, administrativní, umělecký) 2) Rovina zvuková – zvukové prostředky = zvukový, akustický účinek hláskových kombinací, který spíše přispívá k emocionální atmosféře – rým = zvuková shoda koncových hlásek (v českém verši obvykle od samohlásky poslední rytmicky důrazné slabiky) na konci veršů nebo půlveršů – onomatopoie, eufonie, aliterace, asonance (viz níže) 3) Rovina lexikální – využití slovní zásoby afektivní pojmenování = vyjadřují různé typy příznakovosti – augmentativa = zveličené podstatné nebo přídavné jméno (zesilují význam – psisko, chlapisko, stromisko) – deminutiva = zdrobněliny (maminečka) – pejorativa = hanlivé výrazy (huba místo ústa, pusa; feťák místo narkoman) – meliorativa = výraz se zlepšujícím významem (neslyšící místo hluchý) – familiaria = důvěrné výrazy (vstávej, maličký) – hypokoristika = mazlivá, domácká obměna jména (dědoušek, můj chumláček postýlkáček) – slangismy – argotismy (výrazy ze slangu, hantýrky) – dialektismy (nářeční prvky) – vulgarismy – eufemismy (nahrazení drsného výrazu n. výrazu označujícího nepříjemnou skutečnost výrazem jemnějším, mírnějším: zavřít oči) – neologismy (novotvary) – archaismy (zastaralé výrazy) – historismy (pojmenování označující už zaniklé jevy) – poetismy (básnické výrazy) – homonyma (stejně znějící nebo psané slovo odlišného významu: led – let = akustické homonymum = homofonum) – synonyma – antonyma – paronyma (graficky nebo foneticky podobné, ale významově odlišné slovo: např. povědomí – podvědomí) Figury = esteticky účinné kombinování hlásek a slov – u slovních figur se nemění význam slov, která ji vytvářejí X tropy fungují na principu přenášení významu – zdůrazňují nějaké obsahové poselství – ve středověku: figury = ornatus facilis; tropy = ornatus difficilis (ornatus = oblek, výstroj, výzdoba) – kategorie figur není uzavřená, je jich velmi mnoho (v různých jazycích i v různých pojetích se liší terminologie i klasifikace figur a tropů) 1. Figury vzniklé hromaděním – hromadit se mohou zvuky, slova, struktury, významy a) hromadění zvuků Homoioteleuton = předstupeň rýmu, opakování koncových slabik vět, syntaktických celků – zvláštní případ je homoioptoton = opakování pádových koncovek (srov. gramatický rým dcerám, kočkám, omáčkám) Aliterace = opakování stejné hlásky nebo skupiny hlásek na začátku dvou nebo více sousedních slov nebo slovních skupin (náslovný rým) Ø prázdná prestiž v prach se plazí hlaholně nad hladem hloubá nikoho než nás nebolí (E. Bass) Ø Nade mnou kolo — kůl — kostlivec — lebka bledá… (K. H. Mácha) Paronomázie (parecheze) = hromadění slov zvukově shodných nebo velmi podobných (odvozených od téhož kmene) Ø V číši času Ø div divoucí (figura etymologica) Ø Hej holky hejbejte se rejděte rejdivý rej (V+W) Polyptoton = opakování téhož slova v různých mluvnických tvarech (srov. homoioptoton) Ø večerní máj, byl lásky čas. Hrdliččin zval ku lásce hlas, kde borový zaváněl háj. O lásce šeptal tichý mech; kvetoucí strom lhal lásky žel svou lásku slavík růži pěl (K. H. Mácha) Epizeuxis = opakování stejných slov bezprostředně za sebou Ø Proč za ty ruce, za ty ruce tak málo se platí? (K. Biebel) Ø Plavovlasá země se vzdouvá, se vzdouvá. Slunečními řetězy zavěšena se houpá, se houpá. (V. Závada) Anafora = opakování slova na začátku metrických celků (veršů, poloveršů, strof) Ø Člověku dáno je, že jak jde čas, všechno je horší, vždy že se dočká dne, kdy tak či tak stihne ho smrt. Člověku dáno je, že rodí se nahý a nahý k matce se vrátí a z jmění svého si nevezme nic. Člověku dáno je, že změní se, zpráchniví v zemi, že se, ubožák v popel postupně rozpadne zas. Ø Darmo, řeko, tvoje lkání, darmo tmavou nocí zní… (K. H. Mácha) Epifora = opakování stejného slova na konci celků (veršů) Ø Tenť bude, praví, tak šťastný, a ještě jednou šťastný. (V. J. Rosa) Ø Přicházím k Tobě. Jaké to máš vlasy! Tak těžké, vonné, sametové vlasy. (K. Toman) Epanastrofa = opakování slova (slovního spojení) na konci verše a na začátku dalšího Ø i po smrti, rybáři, vidíte na svoje moře, na svoje moře, kde žijete krásně a sami Ø Vybíral jsem celé plástve, celé plástve černého medu … (M. Florian) b) hromadění struktur Paralelismus = hromadění stejných syntaktických struktur a významů; obdobná gramatická, rytmická nebo tematická výstavba veršů nebo úseků (na pomezí mezi figurami a tropy) Ø Do třetice musím též krčmy vzpomenouti, k ní jsem celý život lnul, k ní chci vždycky lnouti. = druh přirovnání, kladoucí jevy volně vedle sebe Ø Spanilý stvol zdvihl číšku, plnou medu, kůň zdvihl hlavu s nozdrami, plnými krve,… (O. Mikulášek) Antiteze = protikladné vyjádření Ø Zatímco si moudrý muž, je-li mudrc pravý, skálu zvolí za základ, obydlí když staví, já se hlupák podobám plynoucímu toku, který mění krajinu na každičkém kroku. (Carmina burana) = přirovnání protikladem (obraz, popření, cílový obraz) Ø Nezhaslo slunce, ale umřel člověk. (K. Toman) Chiasmus = typ paralelismu, zkřížené postavení odpovídajících si slov (řecké písmeno χ) Ø morte bona morior, dulci nece necor (Archipoeta) smrtí krásnou umírám, sladkou ranou padám. c) hromadění významů Pleonasmus = nadbytečné hromadění slov stejného nebo podobného významu (časté jsou pleonastické přívlastky – epiteta, viz příklad) Ø hlavní protagonista, notoricky známý Ø po modrém blankytu bělavé páry hynou (K. H. Mácha) Ø Hornické děti jdou si hrát a já jsem slepý a já je nevidím… (V. Závada) Tautologie = dvojí či víceré vyjádření téže věci Ø Nevesely, truchlivy, jsou ty kraje vodní, v poloutmě a v polousvětle mine tu den po dni (K. J. Erben) Oxymóron = spojení slov, která si logicky odporují (protějšek tautologie) Ø třeskuté ticho Ø živá mrtvola Ø Mrtvé milenky cit, zbortěné harfy tón (K. H. Mácha) Amplifikace (gradace) = stupňování, zesilování nebo zeslabování hromaděných významů klimax = pojmenování nebo motivy seřazené podle významu tak, aby měly vzestupnou tendenci Ø pochod, útok, vítězství slávy života (S. K. Neumann) Ø Zpíval, že bude, až bude, že bude stále perutný a ještě perutnější, ba nejperutnější z perutnatců. (L. Kundera) antiklimax = pojmenování nebo motivy seřazené podle významu tak, aby měly sestupnou tendenci Ø z tisícerých pokřiků, hvizdů, hlesů 2. Figury syntaktické Hyperbaton = neobvyklý pořádek slov; většinou inverze, čili přehození, postpozice přívlastku (souhrnný název pro figury založené ve změně přirozeného slovosledu) Anastrofa = inverze, obrácení obvyklého pořádku slov Ø lyry zvuk Ø Miláčku, ty máš v ústech zralou třešni! Jak chutná ti? (V. Nezval) Enallagé = odchylka od gramatické normy, záměna v syntaktickém připojování větných členů Ø hesterna felicitate pugnae ferox (Livius) = bujným včerejším štěstím v bitvě: místo štěstím ve včerejší bitvě Ø victoria Romana militum = římské vítězství vojáků: místo vítězství římských vojáků Plurál maiestatis = majestátní, královský plurál (tímto způsobem dává mluvčí najevo vážnost svého postavení) Plurál academicus Historický prézens (slouží k oživení vyprávění) Asyndeton = bezespojkové připojování slov a vět Ø A byla cesta nížinou, přes vody, luka, bažinou (K. J. Erben) Polysyndeton = nadbytečné hromadění spojek Ø a stráně zastřené a vzhůru cesta sivá a soumrak májový (S. K. Neumann) Parenteze = závorka, vsuvka (doplnění významového celku vložením nové myšlenky) Ø by láska tvá tě šťastnou učinila, by vášeň – vášeň je-li to – tě nikdy nezlomila (S. K. Neumann) Ø Ač plakala a rty se chvěly (zpozdilá), připravila se k noci… (A. Sova) Hendiadys = souřadné spojování dvou výrazů, které nejsou obsahově souřadné, ale jeden je určením druhého (dvě jména místo spojení jména a přívlastku) Ø hněv horníka z Beskyd a z hor (P. Bezruč: místo z beskydských hor) Zeugma = totéž slovo náleží dvěma větám nebo větným členům, ale přesně se hodí jen k jednomu z nich (smíšení vazeb; běžná gramatická chyba spíš než stylistická figura) Ø pro i proti návrhu Ø A tak jsem poprvé osobně viděla a mluvila s tak slavným člověkem. Elipsa = výpustka; vynechání nepodstatných částí výpovědi Ø tělo jeho – skála na skále ležící (K. J. Erben: vynecháno je jako) Ø Pane, vy kulháte na levou! A myslíte, kosíčku, že vy ne? (K. Kapoun) 3. Figury vznikající zvukovou stránkou slov = zvukový, akustický účinek hláskových kombinací, který přispívá k emocionální atmosféře Onomatopoie = zvukomalba; nakupení určitých hlásek ve verši tak, aby vyvolaly dojem reálného zvuku Ø nocí řinčí řetězů hřmot (K. H. Mácha) Ø Vyvalily se vlny zdola, roztáhnuly se v šírá kola; a na topole podle skal zelený mužík zatleskal. (K. J. Erben) Eufonie = libozvučnost; umělecky působivé uspořádání hlásek nebo skupiny hlásek na základě jejich opakování (především kombinace s převahou samohlásek, dvojhlásky OU a souhlásky L) Kakofonie = nelibozvučnost; především souhláskové shluky s velkou frekvencí souhlásek S, Š, R, Ř Ø Malověrní Čas kostižerný jí jenom krásu dal a z polí stenných křik iluminoval kamenné texty portálů a zdí. (F. Halas) Aliterace (viz výše) Asonance = druh rýmu; souzvuk koncových samohlásek na konci veršů Ø Čí jsou to ovečky, co se v horách pasou? To jsou Janíkovy, co ho věšet budou. (z lidové poezie) Tropy = básnické ozdoby založené (na rozdíl od figur) na přenášení významu – jednotlivé typy tropů se liší charakterem a typem přenášení významů – použití tropů bylo v antické rétorice pociťováno jako znak vysokého stylu – čtyři základní tropy: metafora, metonymie; symbol; epiteton (poslední dva jsou k tropům řazeny jen někdy) Metafora = přenesení významu (pojmenování nějaké věci jinou věcí) na základě podobnosti (vnější či vnitřní); je to vlastně eliptické přirovnání Ø smutek vzkvétá Ø havraní vlasy (metafora) = vlasy černé jako havran (přirovnání) vlasy = comparandum (to, co se přirovnává) černé = tertium comparationis (kvalita společná srovnávaným věcem) jako havran = comparatum (to, k čemu se přirovnává) (určete princip vzniku těchto metafor: zub pily; kapka štěstí; hlava rodiny; čelo postele) personifikace = druh metafory, kdy se přenáší vlastnosti živé bytosti na neživou věc a abstraktní pojmy Ø sen za snem přicházel (Odysseas Elytis) Ø Na stole světlo boxuje s noční můrou. A po dvoře chodí vítr jako chlap (K. Biebl) synestézie = zaměňování (smíšení) počitků různých smyslů; jeden smysl přebírá funkci jiného Ø žhavý rytmus Ø tvůj zrak, jenž medem voní (Catullus) Ø Šum žárem umdlený na větve tíhou naleh a visel bez hnutí, co v teskných intervalech les dýchal přitisklý a potu hořký příval z rozprsklých zelení mu hrubou vůni splýval. (O. Březina) Metonymie = přenesení významu na základě věcné souvislosti Ø královna Koloběžka (souvislost mezi člověkem a věcí, která je pro něj typická) Ø číst Homéra (souvislost mezi původcem a jeho dílem) Ø Na břehu moře maják do tmy hoří (J. Seifert) Ø její jazyk není nejvybranější (záměna příčiny a účinku) Ø vypil celou sklenici (záměna obsahu za věc) Ø Bílý dům (záměna věci za místo jejího původu) Ø vykradli souseda (záměna vlastnictví nebo výrobku za majitele nebo autora) Rozlišení mezi metaforou a metonymií je někdy obtížné, protože rozdíl mezi věcnou souvislostí a podobností nemusí být patrný; věcná souvislost je vlastně jakýsi druh podobnosti, řekněme vnitřní, zatímco u metafory jde v zásadě o podobnost vnější. Synekdocha = tropus založený na kvantitativním vztahu mezi pojmenovávaným a pojmenováním 1. pars pro toto (část za celek) – moje noha tam nevkročí; na voze hladové oči (J. Kainar) 2. totum pro parte (celek za část) – věděl o tom celý svět 3. species pro genere (druh za rod) – sytý hladovému nevěří (sytý a hladový je pojmenování stejného druhu člověka, výraz člověk je označením rodu) 4. genus pro specie (rod za druh) – prsten s kamenem (démantem) Hyperbola = nadsázka Ø Veranie – z mých přátel, jichž jsou celé tisíce, příteli můj jediný – (Catullus) Litotes = zjemnění – popření opačného pojmu (vyjádření představy výrazem na první pohled zmenšeným, ale ve skutečnosti někdy silnějším, než by byl původní výraz) Ø není zrovna nejchytřejší Eufemismus = nahrazení drsného výrazu n. výrazu označujícího nepříjemnou skutečnost výrazem jemnějším, mírnějším (zároveň jde o perifrázi = vyjádření opisem; předmět nebo pojem neoznačíme přímo, ale vyjmenujeme jeho znaky) Ø zesnul; kráčí zachmuřenou cestou; tam, odkud prý už není návratu Ironie = vyjádření protikladem, tj. vyslovení pravého opaku toho, co máme na mysli Ø Ó Marku Tullie – ty, který hovoříš výmluvněji než všichni Romulovi potomci, i ti příští – Catullus ti skládá svůj hold kulhavými slovy, nejmizernější ze všech básníků právě tak, jako ty jsi v celé zemi génius mezi advokáty všemi. (Catullus) Přechodné a zvláštní jevy tropiky Symbol (poněkud se vymyká, přesahuje rámec tropu) = znázornění abstraktního pojmu konkrétním předmětem – symbolická pojmenování mají doslovný a symbolický význam – k symbolu lze přiřadit alegorii = vyprávění děje, který má zároveň doslovný i přenesený význam (jinotaj) Ø Skleněná lahvička, a lebka na vinetě v mou duši vbodává svůj pohled příšerný. Den ze dne s myšlénkou o onom lepším světě já neznaboh se stávám více důvěrný (F. Gellner) Epiteton = básnický přívlastek, zdůrazňuje stálou nebo mimořádnou vlastnost – někdy řazen k tropům – jde o přívlastky, u nichž nejde o vytčení nové vlastnosti, o zúžení, individualizaci pojmu, nejsou tedy „kvalifikující“ – epiteton constans (stálý) Ø vraný kůň, volooká Héra, Achilleus rychlý v běhu, jiskrnozraká Athéna – epiteton ornans (obrazné, ozdobné pojmenování) Ø smaragdová tráva (místo zelená) Oxymóron = spojení významově protikladných slov – zvláštní typ epiteta, kde je logický rozpor mezi lexikálním významem substantiva a adjektiva Ø černé světlo Ø mrtvé milenky cit, zbortěné harfy tón (K. H. Mácha) Ø teplo zhaslého plamene (F. Gellner)