MED09 Úvod do teorie literatury
1
VERSOLOGIE
Próza versus verš
– dnes považujeme prózu za bezpříznakový způsob vyjádření, kdežto použití verše je
považováno za prostředek, který chce říct oproti próze něco navíc
– vždycky tomu tak ale nebylo; ve starých dobách byl základní literární formou verš, prózou
se psala díla určená k praktickým účelům, která se nepovažovala za vlastní literaturu
(filozofie, historie, nauková literatura)
– umělecká próza tak vzniká až v moderních literaturách jako protiklad verše, zpočátku byla
tedy považována za něco příznakového na pozadí verše
– v moderní literatuře je verš typický pro lyrické žánry, próza pro ostatní žánry
– přechodové fáze – i v moderních literaturách se vzácně setkáme s veršovanou epikou
(Vrchlický), na druhé straně existuje lyrizovaná próza, básně v próze
Mění se obsah sdělení s užitím verše? Je verš významotvorný?
Pokud ano, jak se obsah sdělení mění?
 Sedím s přáteli v lese, na kraji pole, u ohně. Znáte, přátelé, tu chvíli? Nepohne se ani lísteček.
Zdá se, že kolem všechno spí. Takové je tu ticho bez konce. A jenom dým poutá zem k nebi.
Na větvi poposedne pták – a jsme si blíž. A když přiložíš větvičku (v jemném praskotu), jsme
blíže všemu a všem.
U ohně sedím s přáteli
na kraji pole, v lese.
Tu chvíli, přátelé, znáte-li?
Lísteček nepohne se.
Zdá se, že všechno kolem spí.
Taková bez konce tu tiš.
A jenom dým zem k nebi víže.
Pták poposedne na větvi –
a jsme si blíž; a větvičku když přiložíš
– v praskotu jemném – všemu, všem jsi blíže (Oldřich Mikulášek)
 Po zeleném prutu leze hlemýžď, a když vystoupí do nejvyšších míst, rozhlíží se jako člověk
s očima na stopkách a hledá ještě vyšší malinový list.
Po zeleném prutu leze hlemýžď
A když vystoupí do nejvyšších míst
Rozhlíží se jako člověk
S očima na stopkách
A hledá
Ještě vyšší malinový list (Konstantin Biebel)
– dělení na verše umožňuje zvláštní členění jazykového projevu
– tzv. aktuální členění větné / aktuální členění výpovědi / funkční větná perspektiva (FSP
= pojetí brněnské školy: Jan Firbas) = projevuje se v něm záměr a výpovědní perspektiva
mluvčího; rozlišuje se téma = východisko, vyjadřuje známé skutečnosti (z kontextu) a réma
= jádro sdělení, ohnisko, vyjadřuje nové, kontextově nezapojené skutečnosti (bývá na konci
výpovědního celku)
MED09 Úvod do teorie literatury
2
– užitím verše dochází k zdůraznění určitých představ (objektivní hierarchizace představ se
mění v subjektivní)
– verš = příznakový způsob vyjadřování; je zvláště způsobilý pro vyjadřování subjektivního
vztahu ke skutečnosti (postoj autora ovlivňuje výběr informací o jedné a téže skutečnosti:
meteorologická zpráva versus přírodní lyrika)
– prozaický projev je členěn na věty, básnický projev na verše > básnické umění spočívá
v tom, jak větu člení, čili jaké nové celky vytváří
– zvukové důsledky verše: díky novému členění se přesouvá větný přízvuk
Teorie verše
Prozódie = odvětví versologie, nauka o zvukové výstavbě verše
Rytmus
= pravidelné střídání dlouhých a krátkých, nebo přízvučných a nepřízvučných slabik
(=těžkých a lehkých) dob ve verši
– pro češtinu je přirozené takové uspořádání, při němž tvoří těžkou dobu slabika přízvučná
a lehkou dobu slabika nepřízvučná
Přízvuk v češtině
– je dynamický (silový, důrazový, exspiratorní), tzn. že je založen na zdůraznění určité
slabiky zesílením hlasové intenzity, s jakou ji proneseme
– tento přízvuk je v češtině vždy na první slabice slova, ale ve větším textovém celku bývá
variabilní
– existují nepřízvučné předklonky (= spojky, předložky; slabičné předložky – např. ve, ze, se
na sebe přebírají přízvuk jména, před kterým stojí) a nepřízvučné příklonky (= pomocné
sloveso: bych, bys apod.; osobní zájmena: mi, ti apod.)
– další, vedlejší přízvuky jsou v češtině na lichých slabikách ve slovech (ve 4-slabičných a
delších slovech)
Označte přízvučné a nepřízvučné slabiky v následujícím básnickém úryvku:
Počestné dámy tři parkem jdou
rozmluva líně se vlekla:
Vše, co jsem zažila před svatbou,
já, prosím, mužovi řekla. (J. S. Machar – V bezmyšlenkovém hovoru)
Metrický impuls = opakování rytmotvorného prvku (nemusí být 100%)
Metrum = ideální rytmické schéma
Verš = je založen na rytmickém opakování jazykového jevu, který se běžně nazývá nositel
metrického impulsu
Strofa = je ucelený, v básni pravidelně se opakující útvar složený z více veršů
MED09 Úvod do teorie literatury
3
Stopa
= nejmenší zvuková jednotka verše (spojená v celek jedním iktem = rytmickým přízvukem),
v níž se pravidelně střídají lehké a těžké doby
– rytmické minimum; min. 2 slabiky, metrický impuls
– může se krýt se slovem, ale také může slovo zvukově rozdělit
– přízvučná slabika; dlouhá slabika v časomíře (teze = těžká, iktovaná doba) = –
– nepřízvučná slabika; krátká slabika v časomíře (arze = lehká, ne-iktovaná doba) = u
– sestupná stopa začíná tezí x vzestupná stopa začíná arzí
katalektický verš (neúplný) = končí dříve než stopa či metrum
akatalektický verš (úplný, tj. „dříve nepřestávající“) = končí celou stopou nebo metrem
verš znělý = verš končí tezí (např. jambický trimetr)
verš neznělý = verš končí arzí (např. daktylský hexametr nebo trochejská metra)
diereze = předěl ve verši realizovaný za koncem stopy nebo metra
cézura = předěl ve verši realizovaný v rámci stopy (předěl po tezi se nazývá mužská cézura,
předěl po arzi se nazývá ženská cézura)
enjambement = přesah; neshoda rytmického a větného členění, při níž syntaktický celek
přesahuje z jednoho verše do druhého
Základní prozodické systémy
1. Verš tónický
– konstitutivním prvkem verše je stálý počet přízvuků, ale ne jejich místo ani počet slabik
– verš ruských bylin a starogermánského básnictví
– v češtině je výjimečný, často pro čtenáře splývá s volným veršem
2. Verš sylabický
– konstitutivním prvkem verše je stálý počet slabik
– u delších veršů (10 a více slabik) se vyskytuje středová přerývka (= mezislovní předěl,
diereze)
– většinou u jazyků, kde je důrazový přízvuk, ale nefonologický a fonologická není ani
kvantita – např. polština a románské jazyky (důrazový přízvuk = dynamický či exspiratorní:
přízvuk vzniká pouhým zesílením výdechového proudu vzduchu, zesílení může být
doprovázeno zdloužením přízvučné samohlásky; fonologický přízvuk = není vázán na
konkrétní slabiku; může změnit význam slova; fonologická kvantita = rozlišování dlouhých
a krátkých samohlásek)
3. Verš sylabotónický
– regulace počtu slabik i místa metrických přízvuků, které smějí připadat jen na určité slabiky
verše (tj. pravidelný počet slabik a současně pravidelné rozložení přízvuků ve verši)
– základní verš češtiny
– v českém prostředí se často používá nepřesného termínu „přízvučný“ jako protiklad k verši
časoměrnému
– jde o tendenci, nikoliv o zcela závaznou povinnost, resp. o tendence dvě: tendence k
nepřízvukování některých slabik (silnější) a k přízvukování slabik jiných (slabší) > srov.
níže citovaný trochej
– většinou ještě důležitější než střídání těžkých a lehkých dob je délka verše, bývá zachována
důsledně (srov. níže citovaný trochej)
MED09 Úvod do teorie literatury
4
V češtině nejobvyklejší:
trochej
Napsala mi psaní
srdce mého paní
že mě bude milovati
do skonání
(František Gellner)
jamb
Byl pozdní večer – první máj –
Večerní máj – byl lásky čas.
Hrdliččin zval ku lásce hlas,
Kde borový zaváněl háj.
(K. H. Mácha)
daktyl
Proto mě draha tak
milá má matička,
že je tak malička,
že je tak chudička
(Jan Neruda)
– nejpřirozenějším metrem pro češtinu je – kvůli umístění slovního přízvuku na 1. slabice –
trochej (osmislabičný) a další sestupná metra, naopak např. pro řečtinu – slovní přízvuk na
jedné ze tří posledních slabik – a jazyky s pohyblivým přízvukem je to jamb
(patnáctislabičný jamb s dierezí po čtvrté stopě)
– naopak s jambem je v češtině problém – slovních celků, které nemají přízvuk na první
slabice, je minimum, řeší se to tzv. trochejem s předrážkou: před dvojslabičné slovo, kterým
verš začíná, se přidá neplnovýznamové slovo jednoslabičné (zájmeno, spojka, částice – ať,
a, když, ať), tím vzniká přízvuk na sudých slabikách, případně se na počátek verše dá daktyl
4. Časoměrný verš
– je založen na pravidelném střídání dlouhých a krátkých slabik (tezí a arzí)
– slabiky mohou být dlouhé přirozeně nebo pozicí
1. přirozeně (nātūrā) – pokud je ve slabice dlouhý vokál, či diftong
2. pozičně (positione) – pokud za krátkým vokálem následuje skupina konsonantů – tzv.
zavřená slabika; nejčastější výjimku tvoří skupina hlásky ražené s hláskou plynnou, tzv.
muta cum liquida (p,t, c/k, b, d, g + l, r) a hlásky ražené s hláskou nazální muta cum nasali
(p,t, c, b, d, g + m, n), kdy může být slabika hodnocena jako krátká i jako dlouhá – tzv.
syllaba anceps = „obojetná slabika“
– dlouhé a krátké slabiky se mohou navíc zastupovat (např. v daktylském hexametru může být
daktyl nahrazen spondejem)
– hexametr = daktyly + spondeje, herojská klauzule -uu-u (homérská formule)
_o _o _o _o _uu _m
– pentametr = 2 x 2,5 daktylu
_o _o N ( _uu _uu N
– elegické distichon = hexametr + pentametr
– v hexametru: cézura po 3. polovině stopy (tj. po 2. tezi) = trithémimerés
cézura po 5. polovině stopy (tj. po 3. tezi) = penthémimerés
cézura po 7. polovině stopy (tj. po 4. tezi) = hefthémimerés
cézura po třetím trocheji = po 1. krátké slabice třetího daktylu (ženská cézura)
tzv. bukolská diereze = po 4. stopě
– v české poezii brání uplatnění časomíry neexistence přirozené délky v každém slově a
vnímání uzavřených slabik jako krátkých (české metrické cítění je založeno na přízvuku a
počtu slabik)
 Aj, zde leží zem ta před okem mým slzy ronícím,
někdy kolébka, nyní národu mého rakev.
Stůj, noho! posvátná místa jsou, kamkoli kráčíš,
k obloze, Tatry synu, vznes se, vyvýše pohled. (Ján Kollár, Slávy dcera)
MED09 Úvod do teorie literatury
5
 Prosím tě, vládyko slavý, jen smrti mi velebit nechtěj.
Oráčem být bych raděj si přál, chtěl jinému sloužit,
mužovi nebohatému, jenž mnoho by majetku neměl,
nežli tu v Hádově sídle být všechněch zesnulých vládcem. (Odysseia, přel. O. Vaňorný)
5. Verš volný
– rytmotvorným prvkem je zde s jistými výhradami intonace
– minimum prvků vytvářejících metrický impuls, je organizován větnou fonologií, zesílená
úloha intonace – často to bývá zdůrazňováno potlačováním interpunkce i velkých písmen ˃
verš s potlačenou interpunkcí je snáze vnímán jako samostatná významová jednotka
– volný verš často na první pohled vypadá jako próza rozepsaná do různě dlouhých řádků a
z hlediska metrického tomu tak skutečně je
– v české literatuře se volný verš užívá od 90. let 19. století
– hranice mezi uměleckým volným veršem a prózou? – jazykový projev ve verši podává více
informací, než kolik by jich byla schopna podat próza (nevázaná řeč) – jiná hierarchizace
představ
– volný verš se na rozdíl od jiných typů veršů nikdy nedá zkoumat odděleně od svého obsahu
6. Bezrozměrný verš
– pěstoval se hlavně ve středověku
– v dnešním povědomí splývá buď s volným veršem nebo rýmovanou prózou
– není v něm normován počet slabik ani počet a místo přízvuků
– od volného verš se liší tím, že každý verš směřuje k tomu stát se syntaktickým celkem
(Dalimilova kronika)
Rým
= zvuková shoda fonémů na konci rytmické řady (verše, někdy půlverše)
– původ rýmu spočívá ve snaze zdůraznit paralelismus myšlenek také paralelismem formy
– antická poezie rým jako konstruktivní princip metrické výstavby textu neznala – byla to jen
jedna z figur vzniklých hromaděním – zahrnovali jej pod homoioteleuton > rýmová shoda
byla prvkem stylistickým, jakožto prvek metrický (tedy v básních) byla považována za
barbarskou
– rým je typickým znakem středověké a moderní poezie proti poezii starověké
– asonance = shoda koncových samohlásek bez ohledu na souhlásky, přibližný rým
(pasou – budou)
– konsonance (konsonantická asonance) = shoda souhlásek (čelo – čilá)
– rým = shoda samohlásek i souhlásek, která však nemusí být naprostá, tedy asonance +
shoda některých souhlásek
– v české umělé poezii (na rozdíl od lidové) hraje také úlohu přízvuk: pole – hole, čelo –
obestřelo, nikoliv vyšší – neslyší, minul – zahynul, což ale ve folklorní slovesnosti bývá
– rým kmenový (rána – dána) vs. rým gramatický (milovati – hodovati)
– rým useknutý (koncová slabika zavřená se rýmuje s otevřenou): kvílím – síly
– stejně jako u metra dělíme i rýmy na mužské (teze na poslední slabice: např. svět – květ) a
ženské (teze na předposlední slabice: např. bečí – klečí; nese – lese – nedonese)
– rýmy na konci veršů = koncové; na začátku veršů = přední / čelní; na konci poloveršů =
vnitřní
MED09 Úvod do teorie literatury
6
– pokud se v převážně nerýmované básni schválně objeví rým, říká se mu sporadický
– rozložení rýmů:
sdružený: aabb
střídavý: abab
přerývaný: rýmují se jen sudé nebo liché verše (abcb nebo abac)
obkročný: abba
postupný: abcabc
tirádový: aaaa... (= stále se opakuje stejná slabika)