Literárněvědné směry a školy Pozitivismus – od pol. 19 let vzkvétal kult exaktních a přírodních věd, což mj. vyústilo v úsilí o aplikaci jejich metod na vědu o literatuře – klíčový vliv mělo dílo Augusta Comta (francouzského matematika, filozofa a sociologa) – důraz na poznání „pozitivních“ faktů a na jejich genetické objasnění (jde o rekonstrukci souvislostí) – přenášení tezí a hypotéz biologie a fyziky na oblast literatury (k metodám viz dále) – základem pozitivistické vědy byl kritický obrat proti teologii a metafyzice > předmětem vědeckého poznání jsou jen pozorovatelné věci, p. v. hledá vnitřní zákony jevů – pro literární vědu to znamená odvozování literárních textů z faktorů, které je podmiňují > důraz na poznání života autora a na studium pramenů: literárnímu textu lze porozumět jen tehdy, vysvětlíme-li jej na základě autorova životopisu – hlavní teze pozitivistické literární vědy = bezprostřední podmínečný vztah (tj. příčinná souvislost) mezi spisovatelovým životem a dílem (stejně tak to funguje mezi dílem a díly staršími) – pozitivistická věda tedy považuje text za přiměřeně pochopený, pokud ve čtenáři vyvolal tytéž asociační představy, jaké chtěl vyvolat autor (důležité je „co chtěl básník říci“) Metoda sociologická = aplikace přírodovědných hledisek, která pozitivismus aplikoval na celé sociální dění, také na literaturu – literární dílo = společenský fakt determinovaný třemi základními příčinami: rasou (vrozená fyziologie a dědičné sklony), prostředím (přírodním a sociálním) a momentem (dobová situace, v níž dílo vzniklo, souvislost s předchozími díly) – poznání literárního díla je ztotožněno s objasněním jeho determinujících příčin; sociologické zákony řídí literární dílo stejně jako jiná fakta společenského života Metoda biologická = aplikace hledisek přírodních věd (konkrétně biologie) na literaturu (Darwinova teorie vývoje druhů) – literární dílo nebo vývoj jednotlivých žánrů jako analogie živého organismu Genealogická metoda (zvaná též vlivologie) = uplatňování genetického a evolučního hlediska ve sledování a objasňování souvislostí literárního díla s jinými uměleckými díly Geografická metoda = pojetí literárního díla jako specifického produktu jisté země či zeměpisné oblasti Biografická metoda (biografismus) = metoda založená na přesvědčení, že hlavním a rozhodujícím momentem tvorby i literárního díla je osobnost autora a jeho život – detailní znalost autorova života má napomoci lepšímu pochopení díla a naopak z díla se usuzuje na život autora (zejm. u anonymních děl nebo tam, kde jsou problémy s autorstvím) V současné době se pojmu pozitivismus užívá v pejorativním smyslu slova jako označení tendencí určitého oboru: nedostatek teorie, sbírání pouhých faktů, absence metodické reflexe. Ruský formalismus – počátek 20. stol. (1. fáze = 1915–1920; 2. fáze = 1921–1926; posl. fáze = 1927–1930) – představitelé: Viktor Šklovskij, Boris Ejchenbaum, Jurij Tyňanov, Vladimir Propp, Roman Jakobson, Michail Bachtin – propojení lingvistiky a literární vědy – r. f. stojí na počátku vývoje lingvistické poetiky – vliv strukturální lingvistiky Ferdinanda de Saussura – opomíjení mimoliterárních faktorů (sociálně-historický kontext) – základní materiál umělecké literatury = slovo, jazyk > ruští formalisté zkoumali možnosti jeho aktualizovaného využití v díle, tj. zkoumali poetický jazyk, nikoli jednotlivá literární díla; zaměřili se na strukturní zákonitosti – v 1. rázi r. f. byl podniknut pokus oddělit od sebe literární a neliterární texty > dichotomie: jazyk praktický (tj. hovorový, běžný, „normální“) x jazyk básnický – klíčová otázka 2. fáze r. f.: jak se text „dělá“ – Šklovskij v této souvislosti zavedl pojem fabule (= výchozí jazykový materiál) a syžet (jeho literární strukturace) – ruští formalisté zavrhli tradiční protiklad obsah x forma – estetická skutečnost literárního díla (jeho literárnost) je dána jednotnou příznakovou organizací slovesného materiálu – hlavní předměty výzkumu: zvuk, rytmus, stavba verše – přínos v poetice, versologii, teorii prózy, genologii, folkloristice – nebezpečí – vzdalování se samotné podstatě literatury jako umění – r. f. měl určující vliv na český strukturalismus, a to prostřednictvím Romana Jakobsona – patřil k zakladatelům Pražského lingvistického kroužku > vytvořil užší vztah mezi rus. formalisty a pražskými strukturalisty – z formalismu vychází např. slavná práce Vladimira Proppa Morfologie pohádky – na sklonku 20. let čelil formalismus ostré kritice především ze strany marxistické literární teorie kvůli svému odhlížení od mimoliterárních faktorů při studiu literárního jazyka/díla Marxistická literární teorie – více rozdílných teoretických proudů s vazbou na Marxovu materialistickou filozofii, jejíž součástí je pohled na dějiny jako na sled bojů o kontrolu nad materiálními základy existence; pro m. l. t. je proto absurdní zkoumat literaturu izolovaně, bez ohledu na základní materiální podmínky – literatura je tzv. oblastí nadstavby > jedna z rozhodujících otázek m. l. t. je: jak úzká je spojitost mezi základnou (zajištění materiálních základů existence, výrobní vztahy) a nadstavbou (literaturou) – důležitým souvisejícím aspektem je úloha ideologie ve vztahu mezi základnou a nadstavbou – otázka objektivního (= ideologií nezatíženého) poznávání reality – v rámci m. l. t. v zemích bývalého sovětského bloku figurovala strana jako nositelka proletářského třídního uvědomění – schopnost rozpoznat objektivní materiální podmínky – v českém prostředí měla m. l. t. největší vliv v meziválečné době, po r. 1948 se dostala do područí ideologie, stala se směrnicí, s níž se povinně musel vypořádat každý myslitel, i jinak orientovaný – na různé, především západní (v opozici k literární teorii v bývalém sovětském bloku) marxistické proudy měly vliv další koncepce, jako např. strukturalismus, psychoanalýza či feministická literární teorie (např. Terry Eagleton připisuje zásadní úlohu sexualitě > práce, sexualita a sociální interakce = výchozí body pro analýzu objektivních potřeb) Strukturalismus – vznikl ve 20. letech 20. stol. v Praze – částečně navazuje na ruský formalismus, ale především je inspirován Ferdinandem de Saussurem > je to tedy další ze škol propojujících lingvistiku s literární vědou – metoda vycházející z předpokladu, že umělecké dílo je strukturní celek, jenž je více než pouhý součet jeho prvků, neboť je řízen vlastním vnitřním řádem Ferdinand de Saussure – jeho posmrtně vydané dílo Kurs obecné lingvistiky (1916) = základ moderní lingvistiky – langue = jazykový systém x parole = jazyk aktualizovaný v konkrétním mluvním aktu – jazykový znak se skládá ze dvou složek, které jsou spolu konvenčně propojené: signifiant = označující (výrazová rovina: zvuková nebo grafická podoba) signifié = označovaný (obsahová rovina: představa či pojem) Literární dílo jako znak – jednotlivé slovo je znak, jeho povaha a hodnota nevyplývá z jeho vztahu ke skutečnosti (mimojazykové realitě), ale z jeho postavení v mechanismu vztahů jazykového systému – z toho vychází pojetí uměleckého (literárního) díla jako autonomního znakového útvaru, který nemá být chápán jako výraz osobnosti autora ani jako obraz mimoliterární skutečnosti: tento model rozvinuli pražští strukturalisté (zejm. Mukařovský a Jakobson) – na literárním díle zajímala strukturalisty specificky estetická kompozice systému jazykových znaků – tato odchylka od běžné normy se stala kritériem pro literaturu, z kompozice uměleckého díla vzniká jeho estetický znak – strukturalisté se snaží popsat celek vztahů, které spojují prvky jednoho systému; příznačné je abstrahování od individuálnosti, jedinečnosti a nahodilosti, které nelze systematizovat – jedná se o dílocentricky orientovanou textovou kritiku (dílocentrická interpretace) = jeden z hlavních rozdílů oproti formalismu – Pražský lingvistický kroužek: rozlišil základní funkční styly: prostě sdělovací (hovorový); publicistický; odborný; umělecký – další důležitý impulz = francouzský antropolog a filozof Claude Lévis Strauss – věnoval se strukturální analýze mytických příběhů jako znakových systémů (aplikoval strukturalismus na etnografii a spolu s Jakobsonem na literaturu) – strukturalismus se dále rozvíjel především ve Francii, ale i v anglosaském světě, kde měl vliv na tzv. Novou kritiku (New criticism) – světový strukturalismus bývá kritizován především za to, že se nezajímá o osobu autora (kreativní individuum) – na strukturalismus navazovali poststrukturalisté (Roland Barthes, Jacques Derrida, Gérard Genette a mnozí další) New criticism (Nová kritika) – základy v Anglii, systematika v Americe, nejdůležitější směr americké literární teorie a kritiky 20. stol. (koncipován ve 30. a 40. letech) – s formalismem a strukturalismem spojuje Novou kritiku hlubší zájem o znakovou povahu uměleckého díla a důraz na autonomii literatury – stejně jako strukturalismus představuje dílocentrickou teorii – na rozdíl od formalismu a strukturalismu, kde se pracuje s dichotomií praktického a básnického jazyka, vychází nová kritika z odlišnosti poezie (komunikativně neúčelná, má zvláštní hodnotu emocionálního jazyka) a vědy (dominuje referenčnost) – denotativní jazyk vědy (co nejpřesnější vystižení sdělení, jeden pojem jasně označuje jeden předmět / skutečnost) x konotativní jazyk literatury (sekundární významy, inklinace k polysémii – víceznačnost, významová labilita básnických prostředků) – zaměřovala se více na poezii než prózu, v próze: problematika vypravěče – víceznačnost (ambiguita, polysémie) je rozhodujícím kritériem estetické kvality textu – menší zájem o lingvistiku, kritika Saussura – neoficiální teoretický manifest Nové kritiky: René Wellek – Austin Warren, Teorie literatury (A Theory of Literature) Základní principy literární teorie Nové kritiky: 1. koncentrace na text jako na objekt (dílocentrická škola) – kritik se má zaměřit na objektivní struktury textu – historický kontext je považován za málo důležitý, ale není zcela přehlížen jako ve strukturalismu; do značné míry se odhlíží od intencí autora a subjektivních reakcí čtenáře (W. K. Wimsatt + M. Beardsley: koncept intentional fallacy = přesvědčení, že záměry autora nejsou spolehlivým vodítkem při interpretaci díla; affective fallacy = přesvědčení, že dílo nelze hodnotit na základě jeho emocionálního účinku na čtenáře) 2. close reading = pečlivé čtení pátrající po všech významových odstínech a jazykových efektech textu 3. hledání víceznačnosti 4. zdůrazňování jednoty v různorodosti – hledání principů, které různorodé prvky díla svedou dohromady do vyšší jednoty (např. určitá postava, jednotné dějiště nebo leitmotiv) – N. k. odhlíží od faktorů historicko-společenských, biografických a psychologických, omezuje se na otázky kontextu, víceznačnosti a významových posunů slov – N. k. se staví proti kritickému impresionismu: kritické hodnocení musí vyjadřovat nikoliv individuální psychologický dojem, nýbrž objektivní soud – nejlépe se hodí na analýzu lyriky, především takové, která hodně pracuje s metaforou a symbolem (metafyzičtí básníci 17. století nebo moderní poezie); v oblasti narativní literatury byly zkoumány především krátké, moderní psychologické, impresionistické a symbolické texty; v oblasti dramatu W. Shakespeare ˃ to vedlo k vytvoření literárního kánonu (později kritizováno jako svazující a tradičně orientované) – N. k. bylo vytýkáno, že přehlíží děj, postavy a faktory specifické pro jednotlivé žánry, že zanedbává čtenáře atd.; někteří jí vytýkali, že přehnaně zdůrazňuje otevřenost a mnohoznačnost literatury, jiní zase, že ji dostatečně nevnímá Fenomenologická literární věda – zahrnuje takové pohledy na literaturu, které se orientují na metodické postupy filozofie Edmunda Husserla (†1939): teorie vědomí a zkušeností – Husserlovi hlavní pokračovatelé: Martin Heidegger a Jean-Paul Sartre – f. l. v. chápe literární dílo jako ryzí fakt vědomí Husserlova filozofie – má za cíl objasňovat vědomí člověka o sobě samém a o světě – východisky jsou pojmy vědomí, zkušenost a prožitek – je založena na zpochybnění názoru, že předměty existují ve vnějším světě nezávisle na nás a že naše poznatky o nich jsou víceméně spolehlivé = zpochybnění tzv. zdravého rozumu – Husserl tvrdí, že nezávislou existencí čehokoliv si být jisti nemůžeme; jediné, čím si můžeme být jistí a o čem můžeme s jistotou hovořit, je to, jak se věci jeví (φαινόμενον) našemu vědomí ˃ fenomenologie = věda o čistých fenoménech (jak se věci jeví jakožto fenomény vědomí) – f. l. věda aplikuje fenomenologickou metodu na literární díla – typické je odhlížení od historického kontextu díla, autora, podmínek vzniku a čtenáře – prostředkem k interpretaci textů je jejich soustředěné čtení, nezasažené jakýmkoli vlivem zvenčí, výhradní koncentrace na text (srov. novokritické close reading) – text = ztělesnění autorova vědomí: jednotícím prvkem, tedy tím, co dělá z textu komplexní celek, je autorova mysl; abychom ji však poznali a pochopili, neodkazujeme k autorově biografii, nýbrž k aspektům autorova vědomí, které se projevují v textu ˃ hledání „hlubinných struktur“ mysli – nalézají se v opětovně se vynořujících tématech a metaforice Literatura z fenomenologického hlediska 1. výraz autorova vědomí – ontologie (učení o bytí) díla 2. spouštěč aktů vnímání při procesu čtení – fenomenologie estetické zkušenosti ˃ z ní vycházela tzv. recepční estetika (60. léta 20. stol.) = směr literární vědy, který se zaměřuje na působení literárního díla na čtenáře (text se kompletuje až v procesu čtení v interakci se čtenářem a v úplnosti vzniká jen v procesu konkretizace); hlavní představitelé: Roman Ingarden, Wolfgang Iser, Hans Robert Jauss 3. zobrazení zkušenostních struktur přirozeného světa – tzv. ženevská škola – asi nejdůležitější literárněteoretická skupina vycházející z fenomenologie: koncentruje se na vztah autora a textu a do značné míry opomíjí kontext (vliv fenomenologického zření podstaty – snahy proniknout k „věci samotné“), klade důraz na tematologii (cílem je rozbor témat, která se v literárních dílech opakují) – jiné směry se zaměřily na vztah textu a čtenáře (fenomenologie estetické zkušenosti) Poststrukturalismus – spíše skupina proudů než jeden homogenní proud – p. se rozvinul zejm. ve Francii v rámci malé skupiny skupina Tel Quel (= malá skupina intelektuálů, kteří působili v Paříži a vydávali stejnojmenný časopis) od konce 60. let do 80. let 20. století (vrchol mezinárodní recepce p. byl v 80. letech) – charakteristický je návrat k saussurovské teorii znaku, tj. opětovné přiblížení literární vědy a lingvistiky ˃ pro p. je typická interdisciplinarita – typické je také sbližování s dalšími filozofickými a literárněvědnými směry, třeba s psychoanalýzou, feminismem ... – jde o komplexní revizi a nové definování strukturalismu Jacques Derrida: metoda dekonstrukce – jedná se o patrně nejvýznamnější směr poststrukturalismu – dekonstrukcionismus (proud 70. a 80. let 20. stol.) je především filozofickou reakcí na „absolutizaci textu“ a hierarchizaci významů, jež do francouzské literární kritiky vnesl strukturalismus a sémiotika – dekonstrukce odkazuje na skutečnost, že jazykové znaky není možné jednoznačně určit ani je sémanticky vymezit; je si vědoma toho, že množství významů textu je potenciálně nekonečné a že žádný text neunikne vlastním vnitřním rozporům – klasický strukturalismus pracuje s binárními opozicemi (dvojice protikladů: muž – žena, centrální – periferní, přijatelné – nepřijatelné) – Jacques Derrida tvrdil, že zmiňované opozice, a především kladení přísných hranic mezi ně, představuje optiku typickou pro ideologie (jedn. kultury, rasy, třídy či pohlaví využívají těchto protikladů k ospravedlňování své kulturní nadvlády) – snaha dekonstrukce = osvobodit myšlení od zaběhaných způsobů uvažování ; analyzovat texty tak, aby se opozice rozvolnily, ukázat, že první člen antiteze je vždy skrytě přítomen v druhém, ukázat, jak se opozice převracejí a hroutí, jak vytlačují na okraj textu detaily, jež by se proti nim mohly obrátit a škodit jim ˃ snaha analyzovat texty až do odhalení jejich skrytých potlačených předpokladů – dekonstruktivní technika spočívá v uchopení zdánlivě periferního fragmentu díla (opakující se termín, náhodná aluze) a jeho rozvádění až do bodu, kdy hrozí demontáž pozic ovládajících text jako celek ˃ záměrem je ukázat, jak texty uvádějí do rozpaků vlastní závazné logické systémy – dekonstrukce se zaměřuje na místa, kde se texty „zadrhávají“, samy sobě protiřečí Psychoanalytická literární teorie – vychází z učení Sigmunda Freuda a používá psychoanalýzu jako metodu interpretace – Freud se narodil na Moravě (v Příboře) v německy mluvící židovské rodině – hlavní úlohu v lidské psychice přisuzuje sexuálnímu pudu (oidipovský komplex = milostný vztah syna k matce, syndrom ženské „kastrace“ – každá žena nevědomě mužům závidí jejich přirození) – Freud dělí psychiku na vědomí, předvědomí (zapomenuté, ale vybavitelné součásti) a nevědomí = nejrozsáhlejší a vědomí nepřístupná část psychiky: představuje změť neorganizovaných představ, přání, obav, zkreslených obrazů skutečnosti; do nevědomí jsou vytěsněny myšlenky a city, které by pro člověka byly příliš zraňující, kdyby si je uvědomil, nebo ponižující, budily by pocity úzkosti nebo viny; to, co je nevědomé, má stálou tendenci stát se vědomým a psychika musí vynakládat energii, aby se tomu tak nestalo – 3 základní složky osobnosti člověka: id (ono) = je iracionální a nevědomé; jeho cílem je uspokojení svých přání – princip slasti ego (já) = řídí se principem reality; je racionální, vědomé i předvědomé, zvažuje činy a jejich následky; vzniká v průběhu vývoje interakcí s vnějším světem; přání id uspokojuje vhodným způsobem a ve vhodnou chvíli superego (nadjá) = vzniká v průběhu socializace, působí vědomě i nevědomě – rodí se z konfliktů dítěte s autoritou; obsahuje omezení, zákazy a příkazy ukládané dítěti rodiči a dalšími autoritami > je zdrojem pocitu viny = je to moralizující síla v člověku; jednou částí je svědomí a druhou ideální ego, které usiluje o dokonalost – vývoj osobnosti podle Freuda: a) orální stadium = 1. rok života: zdrojem uspokojení dítěte je stimulace v oblasti úst b) anální stadium = 2. a 3. rok života: zdrojem uspokojení dítěte je anus c) falické stadium = 4. rok života (časné genitální stadium) ˃ oidipovský komplex = incestní přání syna vůči matce ˃ Elektřin komplex = incestní přání dcery vůči otci d) stadium latence = od 5-ti let do začátku dospívání (sexuální tužby ustupují do pozadí) e) stadium genitální = od 11 nebo 12 let, navazuje na falické stadium: období, kdy člověk může žít sexuálním životem Psychoanalytická literární věda se zaměřuje na: a) obsah – podává výklad o nevědomé motivaci postav či o psychoanalytickém významu popisovaných předmětů či událostí b) autora – snaží se o jeho psychoanalýzu (text = symptom autorova individuálního nevědomí; autorovy neurózy a traumata se projevují ve vracejících se figurách a tropech) Tzv. archetypální kritika – vychází z teorií Carla Gustava Junga (švýcarský psycholog a psychoterapeut) a jeho hlubinné (analytické) psychologie – Jung předpokládá existenci tzv. kolektivního nevědomí, jehož součástí jsou tzv. archetypy = psychické predispozice, personifikované společné vzorce chápání skutečnosti a složky lidské osobnosti > symboly a obrazy, které jsou společné všem lidem (např. otec, matka, nebo určitá situace apod.) – archetypální kritika se pokouší v literatuře najít a popsat tyto opakující se vzory jednání, typy a motivy, které jsou společné všem kulturám a historickým obdobím – jako archetypy kolektivního nevědomí – velmi vhodná pro zkoumání archetypů je antická mytologie (Jung, Karl Kerényi) nebo také pohádky (Marie-Louise von Franz) Feministická literární věda – nejedná se o jednotnou teorii, ale o více proudů – jednotící myšlenka = kritika a revize mužského jednostranného náhledu na literaturu – ve svých počátcích spojena s politicky orientovaným ženským hnutím z konce 60. let – zpočátku se feministky věnovaly analýze a kritice (stereotypního) zobrazování žen v literárních dílech > dospěly ke zjištění, že díla literárního kánonu jsou převážně poznamenána mizogynií > odtud vzniká otázka: jak tato skutečnost ovlivňuje ženskou recepci těchto textů, tj. dilema ženy-čtenářky, která je při četbě nucena přijímat mužskou optiku autora, a tím pádem přijímat méněcenné postavení – kritika a revize literárního kánonu, který je utvářen v duchu mužských hodnotových soudů – další oblast zájmu: role žen jako autorek – otázka, zda je oprávněné budovat ženský literární kánon, zda by to přispělo k odstranění patriarchálních struktur – problém je v tom, že separatismus „ženských studií“ v podstatě stvrzuje etablovaný patriarchální (falocentrický) řád – f. l. v. má různá specifika v různých zemích