„Duchovní vzdělanost národu, visící od plození um a věd, má-li k dokonalení jazyka patrně
přispívati, žádá, aby mezi umami obláštně básnictví a řečnictví, a mezi vědami libomudrctví a
dějopisectví kvetlo. Obecenská, sebe uhlazenější mluva není v stavu dosaditi vyšší síly jazykové u
vystavení básnických, libomudrckých a dějopisných předmětů. Žádný jazyk v celém okresu svém
klasičný nazván býti nemůže, který toliko básníře a řečníky, ne pak i libomudrce a dějopisce v řadu
svých klasiků počítá. Při čemž pozorovati slušno, že vlastnost a klasičnost jazyka tím výše stoupá,
čím více lyričtí, dramatičtí a epičtí básníři předměty zpěvu z prostředku života, z dějův a z ducha
národního čerpají, čím více oheň politických řečníků z nadšení a lásky vlastenské zprávě vychází, a
čím mnohostrannější a zajímavější jsou strany dějů národních, na kteréž dějopisci zřetel vlastenců
obracejí.“