KAPITOLA   I.   KAPITOLO   I.   KAPITOLA I.
KAPITOLA   I .
Postmodern! výzva
Innombrables sont les
récits du monde"' - tímto výrokem začíná klasické dílo francouzské štrukturalistické naratologie, dobře známá studie Rolanda Barthese (1966). Prostor narativu („récit") a jeho teorie se tak vymezuje jako neohraničený. „Naratologický imperialismus" se převalil přes dobře ochraňované hranice mezi typy textů a žánry psaní. A vymazal i tradiční dělicí čáru mezi narativem fikčním a historickým. Dodal tak potřebnou munici pro vypálení postmoderní výzvy integritě historického bádání.
1. Osudná rovnost. Abych vysvětlil plný dosah postmoderní výzvy, zopakuji dva základní předpoklady moderní historiografie. Oba byly velmi případně formulovány Francoisem
1 „Vyprávění je nespočetné množství" (Bar-thes 1966,1; česky in: Kyloušek,Petr(ed.): Znak, struktura, vyprávění. Výbor z prací francouzského struktu-ralismu, Brno 2002,9). Jedná se o úvodnívětu studie „Úvod do strukturální analýzy vyprávění" ^introduction á ['analysestructural des récits"), která otevírá slavné osmé číslo časopisu Communica-t/onsjež vlastně založilo dějiny moderní francouzské naratologie [pozn. red.].
FIKCE A HISTORIE V OBDOBl POSTMODERNY
POSTMODERNf VÝZVA
Chäteletem v „Úvodu" jeho studie o vzniku historiografie. První předpoklad je ontologický: „Historický duch věří ve skutečnost minulosti a tvrdí, že minulost není odlišná svou povahou od přítomnosti ani ve svém způsobu bytí, ani, do jisté míry, ve svém obsahu. Přiznává, že to, co bylo, už není, ale konstatuje, že to, co se stalo, dříve existovalo, ve specifickém čase a místě, zrovna tak, jako to, co nyní vidíme existovat [...] To zejména znamená, že není v žádném případě přijatelné považovat to, co se stalo, za fiktivní, za nereálné; nepřítomnost minulosti (a budoucnosti) nemůže být za žádných podmínek ztotožňována s nerealitou." Druhý, episte-mologický předpoklad tvrdí, že „minulost, kterou považujeme za reálnou a určující, musí být studována natolik rigorózně, nakolik minulé doby mají nárok na naši pozornost, nakolik je jim připsána struktura, nakolik jsou jejich stopy viditelné v přítomnosti. Je třeba, aby každý diskurs týkající se minulosti jasně ukázal, proč - na základě jakých dokumentů a důkazů - navrhuje určitý sled událostí, jednu verzi, nikoli jinou. Je zejména důležité věnovat velkou péči datování a lokalizování události, neboť událost nabývá historický status pouze do té míry, nakolik je v těchto ohledech určena" (1962,11,21-22; cit. z Le Goff 1992,10-11).
Pouze pět let poté, co Chátelet vyhlásil tyto principy, Roland Barthes v eseji „Le discours de ľhistoire" podvrátil základy moderní historiografie. Barthes navrhl podívat se na historické psaní jako na typ narativního diskursu a z tohoto pohledu přezkoumat jeho vztah k narativu fikčnímu: „Liší se narativ o minulých událostech, který v naší kultuře od doby Řeků až po náš čas podléhal schválení historickou ,vědou', vázán nezměnitelným standardem .reálného' a ospravedlněn principy .racionálního' výkladu - liší se skutečně tato forma vyprávění v nějakém specifickém rysu, v nějaké nepochybné relevantní vlastnosti, od vyprávění vymyšleného, jaké nalézáme v epice, v románu, v dramatu?" (1967, 7). V závěru své eseje Barthes dává odpověď na tuto otázku a tato odpověď j e negativní.
f Barthesův argument čerpá ze dvou pramenů, z lingvistické
J teorie textu a z radikální postmoderní filozofie jazyka. Oprávněně
I se ptáme, jak se štrukturalistická teorie textu a poststrukturalis-
tická lingvistická filozofie mohou doplňovat a podporovat. Ovšemže nemohou, Barthes se prostě přenáší z jedné teorie do druhé. (Proto se často mluví o dvojím Barthesovi.)
Ve svém důkladném rozboru diskursu narativní historie se Barthes soustředil na dvě třídy textových prostředků: formální a tematické. Přiblížím jeho přístup tím způsobem, že se zaměřím na dva zvláště výrazné případy: na shiftery mezi prostředky f" formálními a na „osobní tematiku" v třídě druhé.
I Shiftery, formální výrazy „pohyblivé" deixe (v nejširším slova
smyslu), byly „objeveny" Jespersenem a pojmenovány Jakobsonem. Ve stopách Jakobsona se Barthes zaměřil na dva druhy shifterů
!v historickém narativu. První druh, nazvaný shiftery naslouchání, vyjadřuje spojitost historika s jeho zdroji nebo s jeho osobní zkušeností: „j ak j sem slyšel", „pokud vím" (66). Druhý druh shifterů, i „organizátoři", „poskytuje explicitní body odkazování v textu", a tak
určuje směr diskursu: „jak jsme uvedli výše", „nebudeme to dále I rozvádět" atd. (66-67).
f Shiftery naslouchání a organizování jsou příznaky diskursivní
subjektivity, stopy autorova zasahování do vyprávění; narušují I princip „objektivity", kterého si historikové tolik cení. Problém
I subjektivy se znovu vynořuje v Barthesově úvaze o další třídě shif-
terů, o těch, které odkazují k „protagonistům aktu komunikace J - k příjemci a zejména k odesilateli". Historické psaní pěstuje
f „znepřítomnění" odesilatele, což vede k tomu, že historické sdě-
lení se vyznačuje „systematickým nedostatkem jakéhokoli znaku odkazujícího k odesilateli historického sdělení. Zdá se, že historie se vypravuje sama". „Zdá se" je klíčové slovo pro Barthesovu interpretaci základního narativního způsobu - neosobní autoritativní Er-formy, kterou standardní historie sdílí s realistickým románem. Souhlasím s Barthesem, že její „objektivita" (či „neosobnost") je
FIKCE A HISTORIE V OBDOBÍ POSTMODERNY
POSTMODERNÍ VÝZVA
„referenční iluze", to však nic neubírá na významné úloze, kterou tento způsob vyprávění, často nepochopený ve své specifičnosti, hraje ve fikčním i historickém narativu (viz Doležel 2003,151-155; zde kapitola III.3.1).
Ve svých „obsahových jednotkách" je Barthes ještě blíže štrukturalistickému modelu narativu (jenž byl navržen zčásti jím samým) a přechází od existentů (subjektů) k událostem (predikátům) a indexům (modirikátorům), přes proppovské funkce k „personální tematice autora". Tento poslední pojem, který je založen na vracejících se tématech, jako je například „sláva" u Tacita, otevírá pohled na makrostrukturální jedinečnosti diskursu u jednotlivých histo-. riků (70). V dalším přiblížení se k diskursním makrostrukturám rozlišuje Barthes nadindividuální druhy historie, které odvozuje (opět ve strukturalistickém duchu) z určité dominantní vlastnosti. Když diskursu dominují indexové jednotky, historický narativ se přibližuje „metaforické formě a hraničí s lyrikou a symbolikou" - Michelet. „Když naopak dominují funkční jednotky [...], historie nabývá formy metonymické a stává se blízkou epice" - Thierry. Konečně existuje typ historie, v níž dominuje „uvažování", a tato historie je „reflexivní", můžeme ji též nazývat „historií strategickou" - Machiavelli- (72).2
Barthes opakovaně zdůrazňuje, že ty rysy narativního diskursu, které rozebírá, jsou sdíleny historickými a fikčními narativy. V souvislosti s třídami obsahových jednotek píše: „Zdá se, že předběžný vzorek naznačuje, že třídy tohoto druhu jsou tytéž, jaké jsme nalezli ve fikčním narativu" (s odkazem na stať z roku 1966) (71). To je zcela správné tvrzení. Je obtížné představit si jakýkoli diskurs bez shifterů a obsahových jednotek. Barthesova analýza historického diskursu je cenná proto, že evidentně ukázala to, co si většina historiků neuvědomovala: každé historické dílo je diskurs - je text. Odhalit diskursní rysy historického psaní může vést k závažným objevům o jeho povaze a specificitě. Barthesova analýza shifterů zajisté podlomila milovaný pojem historické
Než opustíme analytickou část Barthe-sovy eseje, měli bychom zaznamenat pro budoucí potřebu jedno jeho tvrzení. Diskursy mohou být konstatující, negativní nebo intero-gativní. „Historickýdis-kurs", podle Barthese, je tvrdící, konstatující: „Vyprávíme, co bylo, ne, co nebylo, nebo coje neurčité... Historický diskurs neníseznámen s negací(nebojen velmi zřídka, ve výjimečných případech)" (71). Postmoderní Barthes se tak ztotožňuje s konzervativním názorem na historii,jenž upírá oprávněnost hypotézám (dohadům) a proti-falctovým spekulacím.
„objektivity". To však není žádná novinka; jak může potvrdit každý čtenář téměř každého historického díla, diskursní objektivita historie je mýtus (viz zde III.3.1). Pokud však jde o Barthesovu klíčovou otázku, totiž otázku vztahu fikce a historie, analýza diskursu nemůže podpořit žádný argument, či spíše může podpořit argument jakýkoli.
Barthes si byl možná vědom této okolnosti, a proto v poslední části eseje mění ostře směr argumentace. Ponechává stranou kategorie diskursu a svou otázku zodpovídá tím způsobem, že se uchyluje k postmoderní filozofii jazyka, která se právě začala utvářet. Tvrdí, že v „naší civilizaci" „historik není sběratel faktů, nýbrž spíše sběratel a předavatel označujících" [„signifiants"]; organizuje je totiž za tím účelem, aby „vytvořil pozitivní význam a vyplnil vakuum čisté řady". Jinými slovy: „čistým, nestrukturovaným řadám záznamů" (chronologiím a análům) je přiřazen význam [„signification"] „ideologickým rozpracováním, nebo přesněji rozpracováním představivostí, jestliže chápeme představivost jako jazyk, kterým mluvčí diskursu (čistě jazykové entity) .vyplňuje' místo subjektu výroku (entity psychologické či ideologické)" (73). Je poměrně zábavné zpozorovat, že pouhá zmínka „jazyka" (i když metaforická) vede Barthese neodvratně k radikálně konstruktivistickému závěru: „Ve chvíli, kdy zasahuje jazyk (a kdy nezasahuje?), může být fakt definován pouze tautologický [...] Tak dospíváme k paradoxu, který vévodí celé otázce po odlišnosti diskursu historie (vůči jiným typům diskursu). Fakt může mít pouze j azykovou existenci (j ako termín v diskursu), a přece všechno probíhá tak, jako by tato existence nebyla nic než čistá a prostá ,kopie' jiné existence, situované v mimostrukturní oblasti, v ,realitě'. Tento diskurs je nepochybně jediný typ, v němž je referent jakoby zacílen na něco, co je externí diskursu, aniž by byl schopen dosáhnout toho, co je vně tohoto diskursu" (73). Jednodušeji řečeno: diskurs historie je obětí nedorozumění, které způsobili sami historikové; považujíce mylně označované („signifié") za referenta.
FIKCE A HISTORIE V OBDOBl POSTMODERNY
POSTMODERNl VÝZVA
Diskurs historie nemůže dosáhnout „reality", proto pěstuje „efekt reality" („ľeffet de réel"). Dosahuje tohoto efektu tím, že (alespoň od devatenáctého století) nastoluje vyprávění jako privilegované označované skutečnosti. Narativní styl historie, požadovaný Augustinem Thierrym, „čerpá svou ,pravdu' z pečlivě pěstovaného vyprávění, z architektury artikulací a z nadbytku rozvedení (které jsou v tomto případě známy jako .konkrétní detaily'" (75)^ Tím vstupuje historie do spojenectví s realistickým románem své doby. „Realistický" narativ uzavírá paradoxní kruh: „Narativní struktura, která se původně vytavila ve výhni fikce (v mýtech a prvních epických básních), se stává jak znakem, tak důkazem reality" (18). .
Citoval jsem podrobněji ze závěrečného oddílu Barthesovy eseje, protože jeho argument, rozpracovaný ve dvou krocích, je páteří postmoderní výzvy: a) Jazyk není schopen referovat k něčemu, co je mimo jazyk - svět, skutečnost, minulost. Aby historiografie učinila svůj diskurs smysluplný a přesvědčivý, uchyluje se k na-rativu. Narativ je zástupce referentu - „reality", b) Historie přebírá narativ z fikce, kde byl vyvinut Narativní historie je nerozeznatelná od narativní fikce.
Barthes je obeznámen se současným vývojem v historiografii a ví, že narativní historie není jejím posledním slovem. Tvrdí však, „že poměrný pokles významu narativu (i když ne jeho úplné zmizení) v současné historické vědě [zřejmá narážka na školu Annalů - pozn. L. D.] nevyvrací, nýbrž potvrzuje jeho argument: Historické vyprávění umírá, protože znakem Historie od nynějška není již reálné, nýbrž srozumitelné" (75). Jinými slovy: současná historiografie se vzdala ctižádosti zobrazovat „skutečnou" minulost a spokojuje se s tím, že ji činí srozumitelnou; k tomu nepotřebuje narativ. Je nenarativní historie stejně fikční jako historie narativní? Barthes tuto otázku neklade. Věta, kterou jsem právě citoval, je poslední větou jeho eseje.
Velkou zásluhou Barthesovy eseje je to, že vnesla vpravdě interdisciplinární myšlení do zatuchlé debaty o „rétorice" historie.
3 Budeme-li číst pozorně Barthesovu citaci z Thierryho, zjistíme, že tento historik mluvf o historiijakoo rétorickém cvičeníjehož účelem je „defrapperet de convaincre tous les esprits" (75ni3).
Hayden White kráčí v Barthesových stopách, když se ve své vlivné Metahistorii (1973)4 pokouší vytvořit „poetiku historie" systematickým průzkumem prostředků narativního diskursu o minulosti: „Historické dílo budu považovat za to, čím je nejvýrazněji, totiž verbální strukturou ve formě narativního prozaického diskursu, jenž se představuje jako model či obraz minulých struktur a procesů a vykládá, čím byly, tím, že je reprezentuje" (1973,2). White si zasluhuje uznání za logicky uspořádanou a působivou formulaci postmoderní výzvy. Předpokládá, že historiografie postupuje ve třech krocích: Za prvé, „prvky historického pole" (historické události) j sou uspořádány do sledu ve formě kroniky; za druhé, kronika je transformována v příběh a, za třetí, příběhu se dostává významu (je „vysvětlen") tím, že je strukturován v syžet („emplotment"). Poslední krok je nej důležitější historiografickou operací.5 Vysvětlení syžetem se rovná zakódování příběhu jako určitého „druhu". White podstatně obohacuje kategorie Northropa Frye (1957) a rozlišuje čtyři „archetypální" způsoby historického psaní: Romanci, Tragédii, Komedii a Satiru. Čtyři historikové devatenáctého století, které White v Metahistorii studuje, se šťastně hodí do jeho schématu: „Michelet píše všechny své historie v romantickém způsobu, Ranke ve způsobu komickém, Toqueville používal tragický způsob a Burckhardt satiru" (1973, 8).6
White pokračuje v Barthesových stopách a korunuje postmoderní teorii historie tím, že podřizuje svou naratologii konstruktivistické filozofii jazyka. Jazyk operuje figurací a skrze ni. Všechno myšlení, ba i veškeré vědomí, je tropologické „zpracovávání zkušenosti" (1973, 40). Proto tedy vyprávění o minulosti předchází skrytá „předkognitivní a předkritická" figurace. Toto stadium je poetický (spíše bychom měli říkat poietický) akt, v němž historik „vytváří jak objekt analýzy, tak i předurčuje modalitu konceptuál-ních strategií, které bude používat k jeho vysvětlení" (31). „Je-li tomu tak," rozpracovává White dále svou tezi v pozdější knize, „potom způsob strukturace syžetu, pro nějž se historik rozhodne,
4Stojízazmínku,že White používá termíny „metahistorie" a „spekulativnífilozofie historie" jako synonyma (vizVanni995,65).
5Jetéměř zapomenuto, žev Metahistorii White uvádívedie „emplotment" dva tradičnější způsoby vysvětlení historických událostí: argumentem - logické vysvětlení; a ideologií-etické vysvětlení.V pozdějších spisech „emplotment" monopolizovalo úkol „vysvětlení".
Jestliže pociťujete zklamání z toho, že všechny bouře lidské historie se odehrávají pouze ve čtyřech arche-typálních syžetech, n eobvi ň ujte teo reti ka, nýbrž praktiky. White zmiňuje en passant, že historikové „jsou obvykle naivnívypra-věči" (1973,8n6). Toto je podivné přiznání, protože podle postmo-derní„poetiky historie" je vypravování hlavní složkou historikova řemesla. Spíše bychom měli kritizovat teoretika, že jeho narativní teorieje velmi chudá. Vann připomíná: „Žád-nýfilozof [historie] [...] neformuloval přesvědčující kritéria pro rozhodování o tom, co tvoří narativ a jak ho rozpo-
FIKCE A HISTORIE V OBDOBÍ POSTMODERNY
POSTMODERNÍ VÝZVA
aby množině historických událostí dal význam, je asi diktován dominantním figurativním způsobem jazyka, který historik použil k popisu prvků svého podání dříve, než začal skládat svůj narativ [...]. Z toho plyne, že historikové ustavují své subjekty jako možné objekty narativní reprezentace týmž jazykem, kterého užívají k tomu, aby je popsali" (1978, 94, 95). Konečný „základ pro klasifikaci hlubinných strukturních forem historické imaginace nám poskytuje" poetika tropů (1973,31). White vybírá z množiny figur čtyři „metatropy", a dospívá tak k druhé, „hlubší" typologii historiografie: metaforická, metonymická, synekdochická a ironická. Historie devatenáctého století se posunuje „od metaforického, přes metonymické a synekdochické pochopení historického světa k ironickému ocenění neredukovatelného relativismu veškerého poznání" (1973,38)7
Je pozoruhodné, že v Metahistorii White neklade rovnítko mezi historií a fikcí; pokud vím, termín fikce se nikde v knize neobjevuje. Proslulou ekvivalenci White vyhlašuje až ve své následující knize Tropics of Discourse. Je poučné sledovat, jak k ní dospívá. Opakuje, že vysvětlení v historii se děje přiřazením „specifické syžetové struktury množině historických událostí, které si [historik] přeje obdařit významem určitého druhu". Ale poté přichází překvapující non sequitur: „Toto je v podstatě literární operace, to jest operace vytváření fikce" (1978,85). K této dvojí rovnosti „strukturace syžetu = literární operace = vytváření fikce" White nedochází analýzou, ale substitucí synonym nebo alespoň termínů, které za synonyma považuje. Ekvivalence historie a fikce je tedy do postmoderního paradigmatu propašována tautologií. Strukturace syžetu je literární operace, literatura je fikce, a proto historie je tvorba fikce.8
Barthes použil konstruktivistickou filozofii jazyka jako startovací rampu pro postmoderní výzvu, White jako její oprávnění. Později se tato dvojí rovnost „historický narativ = literární narativ = fikční narativ" (často ve zjednodušené formě „historie se rovná fikci") stala dogmatem opakovaným bez jakéhokoli teoretického
znát" (1995,51). Zatímco naratoíogie se etablovala v letech sedmdesátých jako nejvitáínější obor literární teorie, mezi teoretiky historie to zaznamenal pouze Berkhofer(i997). Avšak ani on nedokázal spojit naratofogické kategorie s historickými narativy.
7 Projekt Metahisto-rie se nyníjevítak.že „.historický realismus' Micheleta.Toquevil-laa Rankeho byl ne moc více než kritickým rozpracováním perspektiv poskytnutých tropologickými strategiemi pro zpracování zkušenosti ve specificky .poetických* způsobech. A v .realismu' Burckhardtovějsme svědky nového pádu do ironického údělu, z něhož .realismus' měí osvobodit historické vědomí doby" (1973,40).
^Tato idea je podpořena tlakem z druhé strany, tendencí pokládat literární ftkci za „mimesi",za nápodobu nebo zobrazení reality: „Cíl pisatele románu musí být týž jako cíl pisatele dějin. Oba si přejí poskytnout verbální obraz .reality'" (1978,122;zvýrazněno LD.).V tomto tvrzeníWhtte nejen opakuje antikvované, před-moderní pojetí fikce, aíe navíc je nastoluje pomocí normativní
opodstatnění početným postmoderním sborem. Zaslechneme mírné rozdíly ve formulacích, ale žádný nový argument.*
Ale to předbíhám vývoj. V letech sedmdesátých neměly Whiteovy ideje téměř žádný vliv na anglo-americkou historickou profesi.10 Všechno se však změnilo kolem roku 1980. V tomto roce, kdy ještě Michael Kammen ve svém přehledu současného historického bádání v Americe ignoroval existenci postmoderní výzvy (Kammen 1980), se shromáždila skupina historiků a filozofů na konferenci pořádané Cornellovou univerzitou - a právě zde došlo k „velkému třesku" postmoderního teoretizovaní o historii.11 Radikální kritika celého projektu rekonstrukce minulosti se šířila jako „povodeň".12 Ale každá krize má také blahodárné následky. Tato krize vedla k bouřlivé debatě o filozofických základech historiografie, kterým dosud byla věnována pozornost jen sporadicky. První velmi mocná odpověď na postmoderní výzvu (zejména na Whiteovu rovnost) přišla od skupiny teoretiků, kteří navrhli „test holocaustem".
2. Test holocaustem. První teoretik, který formuloval test holocaustem, byl Berel Lang. Předložil k uvážení tezi, že nacistická genocida je test, kterým musí projít každý, kdo si klade otázku vztahu mezi historií a fikcí: „Skutečnost nacistické genocidy je rozhodující moment, který odděluje historický diskurs od procesu imaginativního zobrazení - možná ne jedinečně, ale tak jistě, jak jen můžeme žádat od jakéhokoli faktu anebo jak je toho jakýkoli fakt schopen" (1990,108). Téměř současně Saul Friedlander zorganizoval konferenci na téma reprezentace minulosti, jejíž příspěvky později publikoval (Friedlander, ed., 1992). Haydenu Whiteovi slouží ke cti jeho souhlas podrobit se na ní testu holocaustem. Musel se přitom pokusit vyrovnat se s problémy, kterým se jeho formalistická a konstruktivistická teorie historie dosud vyhýbala nebo které vymazala.
Pod tlakem traumatického dějinného faktu White rozčleňuje historický diskurs na dvě úrovně. První úroveň je „podání událostí, které jsou již ustaveny jako fakty"; na této úrovni „můžeme
formulace jako obecný zá ko n tvo rby fi kce.
' Natálie Zemon Davi-sová dospívá k dvojité rovnosti rovněžjedno-duchou procedurou substituce synonym, jejf kniha je lákavě nazvána Fiction in the Archivesa v předmluvě se říká: „Kdykoli čtu tyto královské dopisy odpustenia milosti [...] žasnu nad literárními kvalitami těchto textů nebo, řekla bych, nad jejich kvalitami ,fikč-nímí', čímž rozumím stupeň, do jakého jejich autoři přetvářejí zločinné události v příběh [...]-Chtěla bych.aby .fikční' aspekty těchto dokumentů byly ústředním ; bodem mého rozboru." Historička zmírňuje škodu tím, že užívá termín fikce spíše ve smyslu etymologickém než běžném: „.Fíkčním' nemyslím jejich [dokumentů] vymyšlené elementy, nýbrž ve shodě s jiným a širším smyslem kořenového slova Jíncjerejejich formující, tvárné a stylové prvky: dovednou tvorbu nara-tivu" (1987,2-3). Naší pozornosti by nemělo uniknout, že Davisová vkládá všechna klíčová slova - „fikční", „historický'^ „reálný"-do uvozovek. (Kladení termínů do uvozovek v postmoderních spisech by zasluhovalo speciální studii.) Kni-
FIKCE A HISTORIE V OBDOBÍ POSTMODERNY j POSTMODERNÍ VÝZVA
,konkurující si narativy' hodnotit, kritizovat a pořádat na základě jejich věrnosti faktickému záznamu, jejich úplnosti a soudržnosti argumentů, které obsahují". Druhá úroveň je ustavena „básnickými a rétorickými prvky, jimiž je přetvořeno v příběh to, co by jinak bylo pouhým seznamem faktů. Mezi těmito prvky jsou žánrové vzorce příběhu, které dodávají ,syžeť [...], Zde má konflikt mezi konkurujícími si narativy' méně co činit s fakty předmětu, o němž mluvíme, než s odlišnými významy příběhu, jimiž mohou být tyto fakty obdařeny vytvořením syžetu" (1992,38; viz též 1987,45).
Naše očekávání, že se White vypořádá s první „novou" úrovní diskursivní struktury historických děl, tj. že nám sdělí, jak se. v jeho teoretickém rámci „události" stávají „fakty" a co by mohlo být kritériem „věrnosti", „úplnosti" a „soudržnosti" konkurujících si „historických narativů", je zklamáno. Namísto toho se opevňuje ve svém starém pojmoslovném rámci a test si ulehčuje. Původní otázku nahrazuje otázkou jinou: existují nějaké limity výběru syžetu, nějaké „nepřijatelné způsoby" tvoření syžetu pro taková období, jakým je období nacistické vlády, tedy pro takové události, jako je konečné řešení? Zřejmě „bychom mohli být zcela oprávněni" odstranit „komické" a „pastorální" způsoby vyprávění ze seznamu „konkurujících si narativů", které se týkají událostí Třetí říše.13 Překvapení nás čeká, když White uvádí jako příklad volby syžetu dílo kontroverzního německého historika Andrease Hillgrubera. Hillgruber vykládá obranu východní fronty wehrmachtem v zimě 1944-1945 jako tragédii. Tu White poprvé uznává, že výběr syžetu může být zkreslením, nikoli interpretací historie. Stojí za to ocitovat delší pasáž z tohoto pozoruhodného přiznání:
„Hillgruberův návrh [...] naznačuje, jak volba způsobu syžetu může ospravedlnit určité druhy událostí, konatelů, akcí, zdrojů konání a trpných subjektů, které mohou obývat danou historickou scénu nebo její kontext. V tragédii není místo pro žádnou formu nízkého či nečestného života; v tragédiích jsou i lotři urození, nebo spíše zlotřilost může být ukázána tak, že má svá urozená vtělení
ha Davisové směřuje k relativizaci historiografie na hlubší úrovní: již archivní dokumenty drahé historikům vykazují rysy fikčnosti. Tento závěr však na nás udělá mnohem menŠf dojem, uvědomíme-li si, že dokumenty Davisové jsou zvláštního druhu -žádosti o milost, v nichž odsouzený zločinec, obvykle vrah, žádá krále o prominutí. Tyto dopisy (skládané obvykle profesionálními písaři) musí vykládat dojemný příběh, aby příznivě ovlivnily jed i nou osobu, která může žadateli zachránit život.
Podle Marka Poste-ra: „Hayden White byl izolován a prakticky vyloučen z profese po publikaci Metahistorie v roce 1973" (1997,154). ještě v roce 1991, podle Vanna, „pouze asi jedno procento členů Americké historické asociace uvádělo .filozofii historie a historiografie' jako své primární nebo sekundární pole badatelského zájmu. Ačkoli v Americeje mnohem méně filozofů než historiků, asi sedmkrát tolikfilozofů vyjádřilo svůj zájem o filozofii historie" (1995,252n95).
Texty konference j sou publikovány v LaCapra a Kaplan, eds., 1982.
[...] Hillgruberovo doporučení převést příběh obrany wehrmachtu na východní frontě do syžetu tragédie naznačuje, že chce, aby příběh, který o této skutečnosti vypovídá, měl svého hrdinu, byl heroický; takto vykoupil alespoň poslední zbytek nacistické epochy v německé historii" (1992,43).
Připouští-li White, že „v tragédiích jsou i lotři urození", přiznává tím, že jeho teorie historie v testu holocaustem neuspěla. Podle tohoto způsobu uvažování by stačilo učinit z Hitlera, Himmlera, Heydricha, Eichmanna a dalších „urozené" tím, že by se druhá světová válka a holocaust vyjádřily syžetem jako jejich tragédie.14
3. Dům historie rozdělen. Test holocaustem učiní dojem na praktikujícího historika, ale nepřesvědčí zastánce spekulativní filozofie historie. Tito teoretikové pokračují v tvrzeních, která formulovala postmoderní výzva, a rozvíjejí je pod různými nálepkami, jako jsou „lingvistický obrat", „radikální konstruktivismus", „dekonstruktivistická historie". Nadto se zdá, že teoretické probuzení historických badatelů vedlo k radikalizaci postmoderních filozofů historie. Vyjadřují nyní svá neprokázaná dogmata jako nediskutovatelné pravdy: „Historie je především a hlavně literární podnik" (Munslow 1997,118). Stále častěji je zmizení historie jako suverénní disciplíny odůvodňováno radikálním konstruktivismem: „Minulost není objevena nebo nalezena. Je vytvořena a reprezentována historikem jako text, který je konzumován čtenářem [...]. Tím, že zkoumáme, jak reprezentujeme vztah mezi námi a minulostí, můžeme se vidět nikoli jako nezaujatí pozorovatelé minulosti, ale [...] jako účastníci v jejím vytváření" (Munslow 1997,178). Radikální postmodernismus zbavuje historii její specificity a raison ďétre. Pracné, často vášnivé úsilí o poznání a porozumění minulosti, je nyní prohlášeno za ukončené. Tak to alespoň tvrdí samozvaní proroci „endismu".
Zdá se, že přes různé pokusy o kompromis se propast mezi posťmoderními vyzývateli a obránci integrity historie prohlubuje (viz History and Theory 37,1998; Jenkins, ed., 1997; zde kapito-
12 Metafora původně pochází od Winds-chuttlea, který kreslí dramatický obraz tohoto „osudného procesu" (1996,7-23). Ačkoli Windschuttle lamentuje nad dobytím „akademických pevností", sám prokazuje, že mnozí významní historikové a některá prestižní nakladatelství se nepodrobili.
13 Tyto způsoby tvoření syžetu však můžeme při pustit, jestliže jsou „předloženy vyhraněně ironicky", jako například v komiksu Arta Spiegelmana, který zobrazuje holocaust „způsobem hořké satiry, v nížjsou Němci zobrazeni jako kočky, Židi jako myši a Poláci jako prasata". Můžeme pochybovat o vkusnos-ti takového zobrazení, ale musíme souhlasit s Whitem.že se nejedná o „konvenční historii" (1992,40,41). Spiegel-manovy komiksy nejsou „historické narativy", a proto nemají pro Whi-teův argument žádný význam. Nedávno uvedený film o „Krásném životě" v nacistickém koncentračním táboře byl prohlašován za „komedii". Ve skutečnosti je to tragický příběh, který končí smrtí hrdiny.
I
FIKCE A HISTORIE V OBDOBÍ POSTMODERNY
•   • . • •
la III).15 Jak se v trpkých debatách často stává, původní problémy byly zatemněny, nikoli vyjasněny a argumenty se stále jen opakují. Původní střet idejí se stal čistě verbální hrou intepretací, desinter-pretací, interpretací interpretací, oprav desinterpretací atd.
Postmodernisté neumlčeli svým slovním bombardováním ty, kteří hájí a pěstují historii jako formu poznání. Letmý pohled na nedávno vydanou, velmi zaujatou „čítanku historie" (Jenkins a Munslow, eds., 2004) bezděčně prozrazuje vitalitu historického bádání. Zatímco oddíly věnované „dekonstruktivismu" a „endismu" jsou povětšině spekulativní „metahistorie", oddíly „rekonstruktis-mus" a „konstruktivismus" (sic!) poskytují pozoruhodné příklady současného studia minulosti (pocházející hlavně z let 1991-2000) (viz dále kapitolu III).
Historikové oprávněně vnímají postmoderní výzvu jako nej-novější projev historického relativismu. Jejich odpověď je reformulací starého argumentu proti historickému relativismu: „Určitý požadavek ,pravdivosti' se zdá zvláště naléhavý" (Friedlander 1992, 3). Toto nové zdůraznění pravdivostní funkčnosti historického diskursu je vítané, ale postmoderní výzvě ve skutečnosti necelí. Nechává nedotčený základní bod této výzvy: ten, v němž se praví, že mezi diskursem (psaním, reprezentací, znakem) a skutečností existuje nutná a nepřemostitelná mezera, že žádný znak, žádná reprezentace nemůže poskytnout přístup ke skutečnosti, nemůže „zaháknout realitu".16 Historie, protože je diskursem, trpí touto nemocí znaků, jejich neschopností přejít od významu ke světu. Tuto paralýzu významu nemůžeme vyléčit novou interpretací pojmu „diskurs", nýbrž novým chápáním pojmu „svět".
14 Bere! Langsetr-váváv nemilosrdné kritice postmoderní výzvy. Poukazuje na to, že postmoderní teoretikové „neuvažu-jf"-tím méně obhajují-důsledky vlastních názorů na reprezentaci minulosti, nezmiňují se o „nákladu", „ceně vlastních návrhů". Holocaust je testem historické reprezentace, nikoli jedinečností této historické události, „nýbrž proto, že důsledky, na kterých závisí status alternativních narativů holocaustu [...] názorně demonstrují, co je v sázce v problému historické reprezentace obecně" (1997,431).
15Jenkinsův sborník je zvláště užitečný, protože v druhé části této antologie jsou protikladné názory přetištěny paralelně (příspěvky ze tří prestižních časopisů, z Friedlandova svazku z roku 1992 a ze „sympozia" o holocaustu, které bylo otištěno v History and Theory 199431995).
KříPITOLfi   II-   KAPITOLA   II.   KAPITOLA   II.   KAPITOLA II,
16 Hook onto reality -jde o výraz, který v této souvislosti používá americký pragmatik Richard Rorty.a to ve smyslu, že historie nemůže zajistit realitu [pozn. red.].
• • * • •
• «     * •
• •• • •
Reprezentace dějin a možné světy
Dnešní badatel bojuje
zoufale se záplavou informací a tento boj je zvláště tuhý v bádání interdisciplinárním, kde žádný jedinec nemůže zvládnout literaturu publikovanou ve všech spolu souvisejících oborech. Interdisciplinární bádání se stává více a více nutností, zároveň je však stále obtížnější. Nabízí se jednoduchá cesta z této nesnadné situace: interpretovat problémy jiných oborů v termínech oboru vlastního. Touto cestou se ubírají někteří badatelé v humanitních vědách a také mnozí literární teoretici. Tvrdí pak, že pěstují interdisciplinární výzkum, ale ve skutečnosti podrobují filozofii, historii, psychologii a někdy i přírodní vědy literárnímu „ošetření" tím, že redukují jejich složité problémy na pojmy
• * e * • « •
31
35