Název článku: Zajonc a jeho nejznámější experimenty
Jméno autora: Trautenberk
Anotace
Proslulý akademický psycholog a experimentátor Robert B. Zajonc přišel již před více
než třiceti lety s vědecky podloženou myšlenkou, že homo sapiens je v mnoha případech
daleko podobnější ostatním tvorům živočišné říše, než si mnozí myslí.
Klíčová slova: experiment, nevědomí, usuzování
Abstract
Renowned psychologist and academic experimentalist Robert B. Zajonc conceptualize
more than thirty years ago with scientifically based idea that homo sapiens is in many cases
far more similar to other animal creatures than many think.
Key words: experiment, unconsciousness, reasoning
Ve svém stěžejním článku s originálním názvem Feeling and thinking: Preferences
need no inferences (1980) navazuje na mnohé osvícenské a renesanční myslitele a jeho
obsah lze shrnout do několika vět - cítění a myšlení fungují často zcela odděleně a člověk
rozumný může volit určité chování bez jakékoli racionální intence a usuzování, ačkoli se
často, ne-li vždy domnívá, že za jeho skutky a každodenním rozhodnutím stojí pevná ruka
rozumu.
Stejný názor zastává i neurovědec a uznávaný profesor New Yorské univerzity Joseph
E. LeDoux (1998), který provádí experimenty s lidmi i živočichy a zajímají ho především
biologické mechanismy rozhodovacích procesů. Pomocí moderních zobrazovacích metod
například popsal proces reakce na předměty, které jsou pro člověka smrtelně nebezpečné.
Když během procházky plání narazíme na pohybujícího se hada nebo cokoli, co jej
připomíná, zareagujeme ihned, aniž bychom použili sebemenší zlomek rozumu. Děje se tak
především proto, že informace o nebezpečí (uštknutí a možná otrava hadím jedem) putuje
okamžitě do centra emocí amygdaly a na základě signálů vysílaných do kosterních svalů je
našemu tělu ihned umožněno, aby nastala pohotová reakce. V méně naléhavých formách
hrozícího nebezpečí jsou signály o vnějším nebezpečí podrobeny strukturám mozku,
především šedé hmoty mozkové a teprve poté doputují do amygdaly, která se pouze podílí na
způsobu adekvátního reagování (LeDoux, 1998, s. 51).
Robert B. Zajonc (2001) v mnoha experimentech jak na lidských, tak na zvířecích
subjektech zdokumentoval věrohodnost mnoha svých přesvědčení. Dané studie podporují
Zajoncovu tezi o našem předpojatém názoru, že veškeré výroky a myšlenky jsou odvozené
z čistého rozumu. Skutečnost je však mnohdy zcela opačná, protože mnoho faktů, které
považujeme za výsledek procesu logického usuzování, domýšlíme ad hoc, aniž bychom
pátrali po kořenech jejich původu. Z mnoha Zajoncových experimentů jsou známy studie
dokumentující vliv tzv. efektu pouhého vystavení, jehož vliv byl primárně dokumentován na
základě experimentu se subhumánními tvory.
Asi nejcitovanější je experiment se dvěma skupinami dosud nevylíhnutých kuřat ve
vejcích slepic, jimž byly pravidelně prezentovány akustické podněty v podobě známé písně o
různé frekvenci. Po jejich vylíhnutí výzkumníci čekali, jaká bude jejich reakce na přehrávání
těchto melodií na magnetofonovém přehrávači a zjistili, že čerstvě vylíhnutá kuřátka dávají
přednost melodiím o takové frekvenci, která jim byla prezentovaná ještě před opuštěním
vejce. Tento experiment několikrát opakovali a všimli si, že tento jev je platný bez ohledu na
to, zda jde o melodie, jež byly nezávislými hodnotiteli hodnocené jako příjemné či
nepříjemné. Efekt pouhého vystavení tak funguje vždy nehledě na stupeň příjemnosti
zrakových či sluchových stimulů (Gail, Carolyn, Tamara, Ryan, 2007)
V pozdějším výzkumu s lidskými subjekty Zajonc (2001) zjišťoval, zda může různá
forma daného efektu způsobovat odlišné chování. Prostřednictvím novinového inzerátu se
experimentu účastnilo mnoho mladých lidí, u kterých se sledovala touha pít sladký
nealkoholický nápoj. Po celou dobu realizace experimentu měl každý jeho účastník možnost
vypít libovolné množství nápoje, což mu umožňovala snadná dostupnost baru nacházejícího
se v jeho bezprostřední blízkosti. Pokusné osoby byly rozděleny na dvě skupiny, které
experimentátor posadil před plátno, na který jim byla na krátký časový interval promítnuta
tvář popíjející drink, přičemž se pro obě skupiny lišila v jediném – ve fyzické atraktivitě.
Robert B. Zajonc mladým lidem nijak neurčil, zda musí po prezentaci reklamního spotu
místnost opustit nebo ne a díky benevolentnímu přístupu a nabídce nápoje ještě před i po
spuštění dataprojektoru sledoval spolu s dalšími kolegy, kolik účastníků navštíví bar s pitím a
kolik toho vypijí. Výsledek výzkumu jednoznačně prokázal, že mladí lidé, kteří zhlédli filmový
klip s atraktivní osobou popíjející osvěžující nápoj, mají chuť pít ve více případech než
skupina mladých lidí, která zhlédla v totožném klipu neutrálně vyhlížející tvář.
Podobný jev je součástí mnohých reklamních spotů na televizních obrazovkách nebo
v rádiích. Komerční průmysl zná již dlouhou dobu účinnost příjemně znějícího hlasu a
přitažlivosti lidské tváře a v mnoha případech toho úspěšně využívá u všech věkových skupin
diváků a posluchačů (Zajonc, 2001). Tento nástroj tak představuje nejmocnější zbraň v rukou
všech reklamních společností. Když utratíme velký obnos peněz za ne jednu malichernost,
často ochotně lžeme i sami sobě tím, že teprve dodatečně domýšlíme racionální důvody
našich rozhodnutí. Paličatě trváme na tom, že zakoupený produkt byl nezbytný, užitečný
nebo jinak žádoucí, ale zcela opomíjíme jednu věc. Totiž, že naše tvrzení „rozhodli jsme se
pro X“ neznamená nic víc, než, že „máme rádi X“.
Literatura:
Gail, T., Carolyn, J., Tamara, S., & Ryan, K. (2007). Mere Exposure and the Endowment Effect
on Consumer Decision Making. The Journal of Psychology, 141 (2), 117–125.
Le Doux, J. E. (1998). The Emotional Brain: The Mysterious Underpinnings of Emotional Life.
Simon & Schuster.
Zajonc, R. B. (1980). Feeling and thinking: Preferences need no inferences. American
Psychologis, 35 (2), 151-175.
Zajonc, R. B., (2001). Mere exposure: A gateway to the subliminal. Current directions in
Psychological Science, 10 (6), 224-228.
Zdroj obrázku:
http://bellasblog.info/2013/06/17/my-email-experiment/