zpřítomněna a již svými jmény plasticky představena českému čtenáři: starosta Bartoloměj Pěšinka (Barthélemy Piéchut) a jeho pravá ruka Inocenc Kulíšek (Ernest Tafardel), zvonokoský farář Severin Calaba (Clochemerle - Augustin Ponosse), údolínský farář Konitrud (Valsonnas - Jouffe), notář Sakumpak (Girodot), doktor Funebral (Mouraille), lékárník Bonifác Famfule (Dieudonné Poilphard), vinař Figlknif (Manigard), Evžen Bzikavka (Eugěne Fadet), Tonda Baštýř (Tony Bayard), Honza Plichtovic (Antoine Patrigot), Judita Čuprová (Judith Toumignon), Eulalie Čubíková (Justine Putet), baronka z Kra-tihájů (Courtebiche), paní Cizrníková (Fouache) aj. Stejně mistrně jako jména osobní - i když přirozeně některá řešení jsou sporná -jsou u Zaorálka přetlumočena i jména míst a institucí, zase spíše se zřením k jejich funkci v díle než k doslovnému významu: zprávy, jež posílal do týdeníku Vinařská hlásnice do okresního města Libochova nad Savonou (Réveil Vinicole de Belleville sur Saône), Krásenský bazar (Galeries Beaujolaises), bicykl proslulé značky Extrasuper (une bicyclette de la grande marque Supéras).
B. Překládání knižního názvu
Abychom ukázali, jak si představujeme metodické uspořádání jedné kapitoly takové překladatelské stylistiky, a zároveň aby bylo zřejmé, jak v praxi spolupůsobí všichni činitelé, o nichž jsme pojednali, zvolíme jako zvláště názorný příklad otázku překládání názvů knih, případně kapitol. Z hlediska naší problematiky - a zároveň ve shodě s funkcí v díle, formou a historickým vývojem - bychom rozlišovali dva typy knižních titulů:
1. Název popisný, čistě sdělovací, udává přímo téma knihy, zpravidla tím, že jmenuje hlavní osobu a často i literární druh (Žizň Alexandra Něvskogo, Poema dei Cid, Cantar de Rodrigo, Crónica de Don Alvaro de Luna, The Tragical History of Doctor Faustus). Historicky je to typ starší - ovšem najdeme jej i v literatuře moderní, ale nejčastěji bez označení literárního druhu {Žizň Klima Samgina, Ljubov Jarovaja). Sdělovací funkce těchto titulů byla ve starší době ještě posílena tím, že zároveň namnoze zastávaly úlohu obsahu díla - odtud délka mnohých
popisných titulků: The Pieasant History ofjohn Winchcomb, in his youn-ger days called Jack of Newbury, thefamous and worthy Clothier ofEngland; declaring his Hfe and love together with charitable deeds and great Hospita-litie (Deloney). Vztah mezi složkou sdělnou a jejím estetickým přetvořením je zde jednoznačně řešen ve prospěch složky sdělné, a proto ani při překladu nenastává jeho porušení. Tematické označení v takových případech překladatelé zpravidla zachovávají, někdy se delší názvy zkracují; celý dlouhý název (aspoň na titulním listě) se zachová tehdy, je-li překlad zaměřen k archaizaci.
2. Název symbolizující, zkratkový, udává téma, problematiku nebo atmosféru dila zkratkou, typizujícím symbolem, který není popisem, ale obraznou transpozicí tématu. Vývoj tohoto druhého typu souvisí s rozvojem kapitalismu, kdy se literatura stává zbožím a název reklamou. Platí zde trefný výrok Lessingův: „Název musí být jako jídelní lístek: čím méně prozrazuje o obsahu, tím je lepší." Umělecká forma podléhá zákonům mnemotechniky a je utvářena podle dvou principů:
a) Stejně jako okřídlené rčení nebo aforismus musí mít snadno zapamatovatelnou formu. Proto je moderní knižní název zpravidla krátký a koncizní, tj. je vytvářen buď jediným prostým či rozvitým výrazem, anebo u delších názvů je obvyklá souměrná výstavba (nejčastěji podle čísla dvě), což dává také možnost významového kontrastu: Prestuplenije i nakazanije - Zločin a trest (Dostojevskij), Vojna i mir - Vojna a mír (Tolstoj), Le rouge et le noir - Červený a černý (Stendhal). Jen zřídka bývá název trojčlenný: Uno, nessuno, centomille - Jeden, nikdo, stotisíc (Pirandello). Překladatelé někdy zvláště u nesnadno přeložitelných názvů, formu zpevňují: Vstreča v temnotě - Z temna do dne (Fjodor Knorre), Čeremyš, brat geroja - Hrdinův bratr (Lev Kassil).
b) Po stránce obsahové je hlavním požadavkem výraznost, tj. konkrétnost a jedinečnost symbolizujícího obrazu. Ta bývá mnohdy přehnána až na rozhraní umění a kýče: Ve stínu kvetoucích dívek (Proust), Succubus, aneb běs sviňavý ženský (Balzac), Malomocný biskup (Gabriel Miró), Les oběšených (Liviu Rebreanu). Zvláště výrazné jsou po této stránce tituly krváků, bestsellerů. Avšak za první republiky byla někdy takto - proti znění originálu - překládána i sovětská literatura: Oděty kamněm - Tajemný vězeň alexejevské pevnosti (Olga Foršová), Inonija -Zaslíbené město (Jesenin).
140
141
A nyní jaká je překladatelská problematika knižních názvů. Jako pro jiné složky literárního díla má i pro knižní název každá literatura své specifické národní formy, tj. formální principy závislé na jazykovém materiálu a s ním spojených tvarových konvencích. Zatímco obecné formové principy (tj. konciznost stavby a výraznost obrazu) je nutno v překladu zachovat, je zvláštní národní formy pro knižní názvy zpravidla třeba nahradit formami běžnými v domácím prostředí. Každá literatura má své ustálené formulky pro názvy knih, kapitol i novinářské titulky. Na označení toho, že zpráva není zaručená, že jde o pouhou domněnku, užívají Francouzi rádi kondicionálu: Les Américains enverraient deux divisions en Grěce. Tentýž titulek by se v angličtině vyjádřil nejspíše infinitivem (Americans to send two divisions to Greece) a v češtině nejspíše větou tázací (Dvě americké divize do Řecka?). Těchto rozdílů si musí být překladatel vědom, protože cizí název může mnohdy daleko obratněji přeložit některou z formulek běžných v mateřském jazyku. Někdy přiměje překladatele ke změně názvu i rozdíl dvou jazykových systémů, kupř. jmenné názvy jsou často do češtiny převáděny slovesně: Pamjať-Co nezapomenu (Sluckij), Daljokoje - Kde vlaky nestaví (Afinogenov).
Také rozdíly ve společenském vědomí nutí často k preštylizovaní názvu, jeho znovuvytvoření. Protože všichni čeští čtenáři by si nemuseli uvědomit, že Volha se vlévá do Černého moře, byl Pilňakův román Volga vpadajet v Kaspijskoje more přeložen Stavíme přehradu. Anglická říčka Floss nevyvolává v domácím čtenáři konkrétní představu, proto román G. Eliotové The Mill on the Floss je přeložen jako Červený mlýn, nikoli Mlýn na Flossu, Skutarevskij jako Inteligent, Kjuchlja jako Básník a buřič. Nechuť k neznámým cizím jménům v názvech vede někdy překladatele k výraznějšímu titulku i tam, kde původní název i v originále působil spíše svou zvukovou expresívností než konkrétním významem. Když Zaorálek překládal Rollandův román Colas Breugnon, povýšil na název knihy Rollandovo motto k celému dílu: Le bonhomme vit toujours - Dobrý člověk ještě žije. Podobně Ilja Golovin - Jarní vody (Michalkov). Je nutno počítat také s tím, že názvy některých nejznámějších děl světové literatury se staly součástí českého kulturního povědomí již v určitém znění, že mají svou překladovou tradici. Překladatel musí počítat s tím, že jeho řešení narazí na odpor,
nebo přinejmenším bude čtenáře dezorientovat, když se od tradičního řešení odchýlí. Ovšem je-li nové řešení podstatně lepší než tradiční, je přirozeně oprávněné. Tak O. Fischer šťastně překřtil Goethovy Wahl-verwandschaften proti starému Vyberavé příbuznosti na Spříznění volbou. Zato jinde přílišné tápání a měnění úplně rozkolísalo překladatelskou tradici některých knižních titulů: např. Thackerayho Vartity Fair je znám jako Trh marnosti, Tržiště života i Jarmark života a žádný z těchto názvů se definitivně nevžil. Závislost na vžitých národních formách a současně na společenském vědomí se uplatňuje např. u knižních názvů, které mají formu přísloví: po této stránce jsou poučné překlady Ostrovského her: Svoji sobaki gryzutsja, čužaja, ně pristávaj - Co tě nepálí, nehas; Na vsjakogo mudreca dovolno prostoty -1 chytrák se spálí; Svoji ljudi sočťomsja - Bankrot. Ohled na čtenáře se často uplatňuje v překladech dětských knížek: Poema Zvenigorod - Třicet bratrů a sestřiček (Bártová), Sláva - Z chudého chlapce slavným mořeplavcem (Cukovskij).
Kromě obou objektivních činitelů, kteří ospravedlňují a mnohdy si vynucují odchylky od původního znění, lze sledovat i při překládání knižních titulů všechny zlozvyky a škodlivé odchylky plynoucí z psychologie překladatelského procesu. Významové chyby jsou přirozeně řídké, protože i nejhorší překladatel stěží dokáže po přeložení celé knihy neznát skutečnost, jejímž je titul uměleckým zobrazením, tj. dílo samo. I zde však k významovým omylům dochází, má-li překladatel zprostředkovaný vztah ke skutečnosti názvem označované, tj. překládá-li např. v literární příručce knižní tituly bez znalosti děl samých: doklady pro to poskytne např. Vojtěchovského překlad Evan-sových Stručných dějin anglické literatury. Při zprostředkovaném vztahu ke skutečnosti podlehne překladatel všem záludnostem jazykového výrazu, a to jak skutečným jazykovým dvojznačnostem (např. Lam-bovy Essays oj Elia, tj. Eliovy eseje, přeloženy jako Essaye o Elii), tak i mylným asociacím (Readův The Cloister and the Hearth - Klášter a krb je přeložen jako Klášter a srdce záměnou hearth za hearť).
Také výsledky tlumočnického poměru k dílu postihují překlady knižních názvů, ovšem v omezení daném zvláštní povahou tohoto uměleckého prostředku. Vysvětlování a opis jsou hodně řídké již proto, že intelektuální rozvedení by porušilo základní stavební zákonitosti knižního názvu. I tak se však někdy tyto sklony projeví vysvětlením
symbolického názvu, např. v americkém prekladu Čapkovy hry Ze života hmyzu jako The World We Live In; k vysvětlení tíhne také anglický překlad Bílé nemoci The Power and the Glory. U knižního názvu takovou intelektualizaci nelze vždy a zásadně odmítat jako umělecký nedostatek, protože titul je ideovým klíčem k dílu, jeho srozumitelnost je někdy důležitější než obrazný charakter.
Zato velmi výrazně se projevuje problematika zobecňování výrazu nebo naopak hledání jedinečného vyjádření, protože výraznost a konkrétnost je zde jedním ze dvou základních stavebních požadavků. Je nutno zachovat nejen významový obsah obrazu, ale také stylistickou barvu a možnost asociací. J. de Lacretellovu La Bonifas přeložil R. Wei-ner jako Bonifácka, pro D'Annunziovu Nave je vhodnější překlad H. Votrubové Koráb než pojmenování Loď. Christian Morgenstern má ve sbírce Galgenlieder báseň Fisches Nachtgesang:
Ironicko-lyricko u náladu této hříčky vystihuje lépe překlad Ludvíka Kundery Rybí nokturno než obecně pojmový převod Jindřicha Hořejšího Noční zpěv ryby.
I
Stylistická nivelizace knižního názvu je však poměrně vzácná, protože aspoň u tohoto jediného výrazu celé knihy se překladatel - někdy až přes míru vkusu - snaží o co největší výraznost; jednak proto, že ta je zde zcela jasně hlavním estetickým záměrem, a pak i z toho důvodu, že je důležitým činitelem obchodního úspěchu knihy. Do překladu názvu zasahoval kdysi i nakladatel, který se jinak o uměleckou úroveň překladu nestaral. Zvláště u výborů se stavěli soukromí nakladatelé proti obecným názvům jako Eseje, Povídky, Básně, a překladatelé proto hledali názvy přitažlivější. Srovnej např. antologii nových anglických básníků Mezi dvěma plameny, Bonnův výbor z orientálních básníků Daleké hlasy, Skalického výbory z Yeatsových esejů Tajemná růže, Objevy apod. Realistický překladatel se však nesmí touhou po výraznosti a originalitě nechat strhnout ke zkreslení původního názvu. U složky díla, mezi jejímiž nej hlavnějšími stavebními úkoly je výraznost, strhuje tento nejzřejmější cíl stylizace překladatele mnohdy do té míry, že -podobně jako u intenziv nebo u některých citově zatížených motivů lyrických - zintenzívňuje svůj výraz nad míru taktu a vkusu. Až příliš lákavý je starý překlad Gorkého Pohádek o Itálii jako Pohádky z ostrova Capri, anglický překlad Durychova Bloudění na Descent of the Idol. Již před lety se upozorňovalo na zbytečně senzační názvy, které v našem překladu dostávají sovětské filmy: croninovské ...a hvězdy září místo Doněčtí havíři, Muži v sedle místo Smělí lidé. Takový expresionistický překlad je příliš očividně zaměřen na senzacechtivost publika, a to je typický znak kýče.
Ideologické stanovisko překladatele není lhostejné ani u překládání knižních názvů. E. Hodoušek (1964) zajímavě dokumentuje tento fakt na vývoji českých překladů Lope de Vegovy komedie El villano en su rincón: „Je zajímavé sledovat, jak se už jen překlad tohoto titulu postupně demokratizuje: v originále to znamená Sedlák ve svém koutě; u Halma a Filípka už je učiněn vyrovnávací krok: Král a sedlák. Vrchlický už dává sedlákovi přednost: Sedlák svým pánem, a Hořejší dodává navíc ještě druhý titul aneb Každý jí svůj marcipán."
144
145