Základy překladatelské praxe pro
slavisty
Tipy a triky (webové odkazy)
Debata českých autorů o překladu jejich knih do cizích jazyků
48 Short Pieces of Advice for Translators and Interpreters
Wordfast anywhere, bezplatný CAT tool
Služebníci slova – debaty Petrušky Šustrové s českými překladateli
ToP (první číslo časopisu Tlumočení a překlad v elektronické podobě)
Jak by to vypadat nemělo - Obec Březí jako Pregnant. Česko se baví tím, jak kraj přeložil svůj web
10 fajn knih, pokud překládáte nebo se na to chystáte
Na úvod trošku teorie
Teorie o nepřeložitelnosti aneb je překlad vůbec možný?
Axiomy
- Text je přeložitelný vždycky.
- Patrně neexistuje překlad bez chyb nižšího řádu.
Tedy text jako celek je přeložitelný vždy, ale jeho struktury nižšího řádu (věty,
sousloví, idiomy…) mohou být přeložitelné hůř nebo vůbec. Slova (lexémy) rozvíjejí
svůj informační obsah až v rámci pragmatického (tematického, stylistického) efektu
celého textu. Při interpretaci jednotlivých slov jsme odkázáni na širší kontext.
Teorie o nepřeložitelnosti aneb je překlad vůbec možný?
Krijtová píše, že je to jako převrácený Murphyho zákon: „Starej se o krtince, hory se
už nějak protlučou“. U překladu bychom se naopak měli starat o hory a čas od času
můžeme šlápnout i do krtince (Krijtová 2013, 24). Nezoufejme tedy nad tím, pokud
jsme neobratně nebo nedostatečně adekvátně přeložili jedno slovo, idiom či jednu
větu. Můžeme to vynahradit na jiném místě. Hlavní je, že jsme správně a v bohaté
češtině přeložili celý text.
Ulpívání na jednotlivosti je podstatou neumělé formy věrného překladu, překladu
otrockého, který je příznačný pro pedantské překladatele bez uměleckého nadání.
Na druhou stranu není také dobré se soustředit na příliš velké celky a zkreslovat či
pozměňovat jednotlivé myšlenky.
A kdo určí, co je správně?
- Všechna překladatelská řešení jsou věcí názoru a je jen na překladateli, zda si
své řešení obhájí před případnou kritikou.
- Překladatel musí u všech svých „záměrných“ chyb vědět, proč se jich dopustil,
musí o nich přemýšlet a musí umět uznat, že to není ono.
- Překladatel musí především myslet na svého budoucího čtenáře, který má právo
číst překlad adekvátní s vysokým stupněm ekvivalence.
- Ekvivalence v teorii překladu je takový vztah mezi texty, který je dán tehdy, jestliže dva texty ve
své komunikační hodnotě souhlasí, jsou identické (Bohuslav Ilek, Některé otázky pojmu
ekvivalence v překladu, Slavica Pragensia, Praha 1981)
Tři typy ekvivalence
● Formální (co nejvěrnější překlad)
● Dynamická (překlad, který vyvolává „shodný“ účinek)
● Stylistická (kromě obsahu klade velký důraz i na expresivitu a zachování stylu
výrazových prvků)
Při překladu však chceme, aby ekvivalence byla především funkční!
Funkční ekvivalence = dynamická + stylistická (dynamická ekvivalence: věcné
texty /tj. nebeletristické/ se překládají tak, aby byla naplněna jejich komunikativní
fuknce; stylistická: beletristické texty se překládají tak, aby byl zachován jejich styl)
Je překladatel umělec nebo otrok?
Překladatel je jako interpret tvůrčího uměleckého díla sám tvůrcem díla nového, je
tedy stejně jako autor původního díla umělec.
Levý říká, že překladatelství představuje druh reprodukčního umění a je po této
stránce srovnatelné s herectvím.
Zprostředkovatel umění je tedy sám umělec, jenže vedle autora původního bude stále
„ten druhý“ (a na obálce malým písmem v tiráži) a „svému“ autorovi musí sloužit,
nikoli mu pomáhat nebo jeho dílo vylepšovat.
Kdo je to ten překladatel?
Rozdíl mezi překladatelem a autorem originálu je také v tom, že spisovatel píše své
dílo jen jednou (i kdyby ho tisíckrát přepisoval), zatímco překladatel(é) píší toto dílo
tolikrát, kolikrát bylo přeloženo. Ruští čtenáři čtou jen jednoho Idiota, polští jedny
Křižáky, angličtí jednoho Krále Leara a němečtí jednoho Fausta. Každá generace
českých čtenářů však má svého Fausta, Krále Leara a podobně. Každý překladatel se
musí snažit najít kompromis mezi zachováním idiolektu autora originálu a
současným stavem svého jazyka. I když jazyk Shakespeara je z dnešního pohledu již
zastaralý, rozhodně jej nebudu „historizovat“, tedy překládat jazykem češtiny 16.
století.
Originál nikdy nezestárne, zatímco překlad zestárne za cca 20-30 let po svém
vyhotovení.
Новелла Матвеева
Кто мог бы стать Рембо? Никто из нас.
И даже сам Рембо не мог бы лично
Опять родиться, стать собой вторично
И вновь создать уж созданное раз.
А переводчик – может. Те слова,
Что раз дались, а больше не дадутся
Бодлеру – диво! – вновь на стол кладутся.
Как?! Та минутка хрупкая жива?
И хрупкостью пробила срок столетний?
Пришла опять? К другому? Не к тому?
Та муза, чей приход (всегда – последний)
Был предназначен только одному?!
Чу! Дальний звон... Сверхтайное творится:
Сейчас неповторимость – повторится.
Minimum
překladatele
(beletristických
textů)
1. Překladatel překládá pouze do rodného jazyka
Proč?
1. Překladatel překládá pouze do rodného jazyka
Proč?
- Vzpomínky na jazyk, který nás obklopoval, když jsme byli ještě v kolébce a
neuměli jsme mluvit.
- Vůně slov, barva slov, nálada slov…
Ofelıe: On z lůžka hup, do šatů šup…
- znalost českého úzu
- vyvarování se chybám
- ...
2. Překladatel musí číst:
- knihy původní v rodném jazyce i ve svém „profesním jazyce“
- knihy přeložené do jeho rodného jazyka
- překladatel musí číst knihy dobré i špatné, u špatných zdůvodňovat chyby,
hledat vlastní (a lepší) řešení, zkusit si větu převést zpět do původního jazyka a
uvědomovat si u toho, kde a proč udělal překladatel chybu
- překladatel musí číst aktivně (dělat si poznámky)
- musí sledovat metatexty a jazykové koutky (iLiteratura, anticena Skřipec,
Literární noviny, blog Václava Cvrčka, Česky a hezky, nyx.cz, Okoun.cz…,
literární přílohy novin a časopisů a mnohé další)
3. Přečíst si hotový text minimálně 2x
Před odevzdáním si překladatel svůj hotový text po sobě přečte minimálně dvakrát
bez přihlížení ke zdrojovému textu.
Vychytání chyb ve shodě, i/y, z/s, mně/mě, jí/ji, aktuální větné členění, interpunkce,
nesprávné uvozovky, vliv výchozího jazyka...
4. Hledání vhodného slova
- Překladové slovníky jen pro triviální případy
- Výkladové slovníky
- Slovníky synonym
- Jazykové mutace Wikipedie (opatrně, ověřovat)
- Dobře Пушка
- Špatně Оптина пустынь
- „Vyzkoušení“ onomatopoických slov. Co udělají klíče, když spadnou na stůl?
Zeptat se na to někoho, kdo otázku nečeká a nepřemýšlí nad textem.
- Četba původní české literatury na danou tematiku (vypisování slov z „pasivní
slovní zásoby“, mentální mapy)
5. Učené knihy
- Slovník spisovného jazyka českého
- Slovník neologismů
- Slovník vazeb
- Český slovník věcný a synonymický
- Tezaurus jazyka českého
- Slovník české frazeologie a idiomatiky (Čermák)
- Lidová čtení (Zaorálek)
- Šmírbuch jazyka českého (Ouředník)
Bludné kameny při
překladu beletrie
Přílišné lpění na originálu
a. Transkripce není překlad:
Не то пять минут, не то семь минут, не то целую вечность - так и метался в
четырех стенах, ухватив себя за горло: и умолял Бога моего не обижать меня.
Ne to pět minut, ne to sedm, déle než věčnost zmítal jsem se mezı čtyřmı stěnamı a
drže se za hrdlo, prosıl jsem Boha, aby mne déle neuvrhoval v takové ponížení (M-P,
přel. Konvička)
b. Není na místě obava před záměnou kompaktní vazby za vedlejší větu:
Nikoli Vıděl jsem je házet po sobě sněhovýmı koulemi, ale Vıděl jsem je, jak po sobě
házejí sněhovýmı koulemi, nebo ještě lépe Vıděl jsem je, jak se koulují.
c. formální ekvivalence místo funkční ekvivalence (doslovný překlad)
Písně Božího narození nejsou nic jiného než koledy (polsky se Vánoce totiž řeknou
„Boże Narodzenie“). (V. Slezák)
Aktuální větné členění a slovosled
- prostudovat si Knížka o slovosledu, Současná česká stylıstıka
- Téma, réma, tranzit (vyjadřuje vztahy, často slovesem), kulisa (okolnosti)
- V neutrálním sdělení stojí téma na začátku a réma na konci věty. Takový slovosled je
bezpříznakový a označuje se jako objektivní.
- Chce-li mluvčí vyjádřit důraz, je možné přesunout réma na začátek věty. Jedná se o tzv.
subjektivní slovosled, který je v ústním projevu provázen patřičnou prozódií s umístěním
intonačního centra a důrazu na réma.
- Problémy s AČV má většina začínajících překladatelů, přitom je velice snadné
jej opravit, stačí si nahlas přečíst hotový překlad (zadrhávání = potenciálně
problematické místo)
ukázky
Překladatel musel navíc vzplanout velkou láskou k polskému slovosledu a nabízí nám
ho hojnou měrou i pro češtinu: Na svahu tohoto, nad Prahou se tyčícího návrší, stojí
od roku 1950 největší na světě sedmnáctımetrový pomník jezdce na konı.
Český sněm rozhodl o pozvání na trůn patnáctıletého Vladıslava.
Když lékař, který byl krátkozraký, pozvedl do výše očí hrudku pokládanou za jazyk,
vlıvem vlhkostı dechu, v ní obsažené drobečky krve změnıly barvu na růžovou nebo
dokonce ı červenou.
Pražští studentı nadšeně vítalı z Polska přıcházející, s carským režımem bojující,
pětadvacetıletou dívku, Annu.
Zesilování/zeslabování textu
- Někteří autoři píší záměrně suchopárně (funkční opakování sémanticky chudých
výrazů), proto není potřeba vždy a za každou cenu používat širokou paletu
synonym.
- Nemístný je například překlad sémanticky chudých sloves (come, идти jako
přištrádovat sı to, přıcupıtat ap.)
- Náhrada 1:1 (pokud někde uberu, jinde přidám, ale jen jednou)
Nepochopení předlohy
Spočívá:
a. v neznalosti jazyka a jeho idiomatiky
b. v nerozpoznání metatextových odkazů (aluze)
c. v neznalosti kulturního a historického pozadí
Autoři do svých textů rádi vkládají citáty, aluze, kalambury, okřídlené fráze, verše
jiných autorů… a neradi přímočaře prozrazují, odkud je mají (sečtělý čtenář to přeci
pozná!). A tím spíše to musí poznat překladatel.
Překladatel musí velmi dobře znát klasickou literaturu svého oboru, oblíbené filmy,
písně, básně, biblická přísloví...
Překladatel musí vše ověřovat v encyklopediích, historických knihách, mít známé
mezi historiky, etnology, kulturology, sportovci… a neustále se ptát.
Při překladu ruské literatury je vhodné dobře znát ruský kulturní kontext 19. a 20.
století:
нажеский корпус = vojenská gardová škola, nıkolı pážecí ınstıtut
кадетская форма = kadetská unıforma,nıkolı kadetská forma
духовник = zpovědník, nıkolı duchovní
мать моего отца была в тайном постриге = byla tajně postřižena (tj. složıla
mnišské slıby), nıkolı byla tajně ostříhána (sıc!) (M. Řoutıl)
odborné výrazy z oblasti pravoslaví
Termíny церковь či храм (pravoslavný chrám), костел (katolický kostel), кирха
(protestantská modlitebna), скит (poustevna) se liší, proto je vhodnější užívat pro
označení svatostánku v pravoslavném prostředí spíše než kostel přesnějšího názvu
chrám.
Svévolné zacházení s teologickými, filosofickými a náboženskými pojmy mate
čtenáře a předává mu nepravdivou informaci, kupř. ruské тварь označuje všechny
stvořené bytosti, není tedy „výrazem pro živočicha“ (s. 62), čotki nejsou „modlitba
podobná růženci“, ale modlitební pomůcka (rusky též вервица, u staroobřadců pak
лестовка, s. 178) (M. Řoutil).
ukázky
AD a) (neznalost jazyka) Ladıslav se svou mamınkou do Polska jezdıl (kulatě
zastřižený), zejména k rodıně v Gdaňsku. Nahlédnutím do originálu zjistíme, že
záhadné závorky obsahují výraz „na okrągło“ = kolem dokola, pořád, často. (V.
Slezák)
AD b) (neznalost metatextů) Co znamená špatně přeložená věta „Na nıc se neptej
manželky svého souseda“?
AD c) (neznalost kult. pozadí) По закону Божьему я однажды получил на экзамене
единицу по двенадцатибалльной системе - Podle zákona Božího jsem jednou dostal
přı zkoušce jedničku ve dvanáctınovém systému (закон Божий = pravoslavný
katechismus!, получить единицу = propadnout!) (M. Řoutil)
ukázky
Jedině neznalostí polštiny i polských, českých a rakouských reálií mohla vzniknout
označení bitva pod Moháčem, bitva pod Grunwaldem; polské pod ve spojení s místem
je samozřejmě české u. (Prostě pod psa.) Praha však v překladu sluje nadvltavské
hlavní město. Dále se tu setkáme s knížetem sedmihorským místo se
sedmihradským, s dárkem z Mazowsze místo z Mazovska, s druhým rozebráním
Polska, čemuž se česky odedávna říká druhé dělení; a dokonce Konopišťan František
Ferdinand d´Este jako arcikníže (z polského arcyksiążę) místo arcivévoda si vzal
pobožnůstkářskou manželku. (V. Slezák)
Pasiva a přechodníky
- Pro češtinu nejsou pasiva přirozená, v překladu by se jimi proto mělo velice
šetřit. Češtině jsou, na rozdíl od mnohých jiných slovanských jazyků, vlastní
aktivní vazby.
Nikoli tedy tajemství je zahalováno, je to správně chápáno, ale se zahaluje, se chápe,
nikoli Unıe je vedena moudrýmı lıdmi, ale Unıı vedou moudří lıdé.
Přechodníky jsou sice velice krásné a šetří místo, ale posouvají překlad do 19. století.
Nikoli muž, sedě pohodlně v klubovce, četl novıny, ale třeba muž, uvelebený v
klubovce, četl…
ukázky
V některých případech může i v současných překladech přechodník působit přirozeně:
déle než věčnost zmítal jsem se mezı čtyřmı stěnamı a drže se za hrdlo, prosıl jsem
Boha, aby mne déle neuvrhoval v takové ponížení (M-P, přel. Konvička).
Musí však být správně utvořeny:
Ani s citem pro mateřštinu na tom není překladatelka nejlépe. Zřejmě patří k mladší
generaci, která ani netuší, že se tvarosloví přechodníků řídí nějakými pravidly, jinak by
nemohla napsat „Jagoda, uvědomujíce si“ (koncovka –íce je vyhrazena pro množné číslo).
(Petr Adámek, anticena za rok 2005)
Úzus
Překladatel je při své práci konfrontován se dvěma systémy norem, přičemž musí být
schopen je striktně oddělovat. Jako čtenář (pasivně) vnímá normy jazyka, ze kterého
překládá (a poučeně ví, co, proč a jak), při tvorbě translátu však podléhá normám,
platným v cílovém jazyce.
Tyto normy se mohou velice lišit a může se jednat o normy pravopisné: rozdíl v psaní
velkých písmen, spojovníků ap., psaní uvozovek (české, francouzské, americké…) až
po zvyk překládat či nepřekládat citáty, dialogy ap. V ruském textu je zvykem
nechávat cizí reálie, citáty, dialogy ap. nepřeložené (čtenář musí číst aktivně). V
českém (a např . i americkém) prostředí není na čtenáře kladena taková odpovědnost
a citáty jsou obvykle překládány, reálie (mnohdy nemístně) lokalizovány, filmy se
dabují ap.
Překlad expletiv (bezobsažných slov)
pak, jen, tedy, přece, prostě, jako, třeba…
Expletiva mají v textu svoji funkci, neboť dávají textu správnou intonaci,
vyrovnávají rytmus sdělení, činí řeč živou a plynulou a v neposlední řadě umožňují
mluvčímu se zamyslet a nadechnout, recipientovi zase dávají čas, aby mu sdělení
„doklaplo“.
Průměrná živá řeč obsahuje až 50 % redundantních sdělení. Na to bychom měli (do
určité míry) myslet i v beletrii, která se snaží o vytvoření dojmu živé řeči (živou řečí
však nikdy být nemůže, musíme tedy najít vhodný kompromis). Naopak vyvarovat
bychom se expletivům měli při psaní odborných či akademických textů.
...nalezení vhodného komprominsu
...Nejde jen o příběhy těch, s nımiž mluvıla, byť každý z nıch se převyprávěn stává
povídkou - ale také o jazyk. Lıdé obvykle nemluví lıterárním jazykem, jenže
Alexıjevičová dokáže jejıch vyprávění přepsat do formy, jež zachovává autenticitu a
současně se stává literaturou.
(Respekt 42/2015 , Světlana Alexijevičová si Nobelovu cenu zaslouží jako
málokdo).
Slůvka kontaktová
hele, že, viď, není-liž pravda, poslyš, řekni…
- Nepřekládáme vůbec nebo podle úzu daného jazyka
Fatická funkce řeči - není důležité, co říkáme, ale že něco říkáme (takové dialogy či
monology můžeme překládat zcela na základě této fatické funkce, nikoli na základě
jejich obsahu, který tak můžeme zcela zaměnit). Debaty o počasí v Anglıı,
povzdechnutí v čekárně u doktora (to je ale doba, co?…) apod.
Pokud nechceme zachovat místní kolorit nebo idiolekt mluvící osoby, nemusíme v
některých případech tyto věty vůbec překládat.
Jak překládat oslovení?
V každé zemi je úzus jiný a ten musíme vždy zachovávat.
Např. ruské oslovení jménem a patronymem odpovídá českému pan Novák, případně v akademickém
prostředí pan + akad. titul, v prac. prostředí pan + funkce (pan profesor, pan ınženýr, pan doktor, pan
ředıel…)
Pozor na české paní (panı), které může být dehonestující (tak kam to chcete, panınko, s tım na mě nechoďte,
pani). V české úzu je žena oslovována jako mladá paní mnohdy až do padesátky. Nadbytek paní je možné
nahradit slovem prosím: Kam to mám postavıt, paní? = Kam to mám postavıt, prosím?
Stejně tak nadužívání slova pan působí v českém kontextu rušivě: Ano, pane. Ne, pane. Půjdete k obědu,
pane?
Český úzus velí zdvořilostní oslovení buď vynechat nebo jej nahradit titulem/profesí: pane profesore,
pane řediteli ap.
Překlad vlastních jmen
Překlad (kalk), substituce (funkční analogie), transkripce, kompenzace pomocí
apelativ na jiném místě, transpozice a exonyma, deonymizace
Adaptovat nebo neadaptovat?
Nomen omen - transkribovat a zanechat pův. kolorit spojený se ztrátou významu? Je
to jedno z řešení, kdy vlastnosti obsažené ve jméně je možné kompenzovat lexikálně,
stylisticky, idiolektem ap.
Pro některé oblasti panují závazná pravidla: méně známá toponyma transkribujeme,
obecně známá překládáme; jména panovníků a svatých transponujeme; názvy novin
transplantujeme...
ukázky(antroponyma)
Nevhodná? lokalizace (použití exonym):
- Vaňka Durak = Hloupý Honza, Alıce ın Wonderland = Alenka v Říšı dıvů
- Венедикт Ерофеев = na obálce knıhy Benedikt (sıc!) Jerofejev (překl. L. Konvička)
- Вы, конечно, спросите: а дальше, Веничка, а дальше - что ты пил? = Vy se
samozřejmě zeptáte - dál, Béďo, co sıs dal? (Moskva Petuškı zpáteční, překl. L.
Konvička, s. 7)
Opomenutí českého exonyma:
- Jen člověk v přechodném pominutí všeobecného vzdělání může napsat „Matěj
Evangelista“ (místo Matouš). (Petr Adámek v lektorském posudku na překlad knihy
Tajný život Stalina, viz anticena skřipec za rok 2005)
Porušení české úzu (přechylování)
- „Hanna Arendt“ se v těchto krajích píše „Hannah Arendtová“. (V. Slezák)
ukázky (antroponyma ze třetích jazyků)
Transkripce místo původní formy při přenosu z třetího jazyka je nevhodná
„Theofil Gotie“ je správně (Theophile) „Gautier“. (V. Slezák, anticena za rok 2012)
Na závěr snad nejlepší perla. V knize je „drobná anekdota ze života skladatele Guna
“. Dále se dovídáme, že „Guno měl tehdy kolem čtyřiceti let“. Teprve když si čtenář
dá jméno dohromady s informací, že jde o operu Faust, dojde mu, že skladatel se ve
skutečnosti jmenuje Gounod a anekdota tedy je „ze života skladatele Gounoda“ (Petr
Adámek)
ukázky (toponyma)
Zvláště můžeme vydělit nepřesnosti v ruských toponymech – Teofan navštěvoval
seminář v jihoruském městě Orlu (nikoliv Orlov, 3x uvedeno špatně, s. 12), město v
kalužské gubernii se jmenuje Kozeľsk (nikoliv Koselsk, s. 31), nezvykle zkomolená
podoba názvu Optinské poustevny (česky též Optovy, od vl. jména Opta), tj. Optyna
Pustyna, má být zřejmě přepisem z ruského pojmenování Optina Pustyň – v jednom
sousloví tři gramatické lapsy! (M. Řoutil)
Město „Zurych“ se česky jmenuje „Curych“ (německy Zürich). (Petr Adámek)
... místo Svaté říše římské máme Svaté římské císařství; místo od krále Maďarů Ludvíka
Andegawenského bychom měli číst „od uherského krále Ludvíka z Anjou“; (V. Slezák)
O překladu titulů (ideonym)
Ruyslinck: název někdy vypovídá víc o autorovi než o knize.
Různá typologie názvů knih (Hrabák - Poetika, Levý - Umění překladu)
- název popisný (čistě sdělovací) - Život Klima Samgina
- název symbolizující
Název nesmí prozrazovat obsah, musí mít snadno zapamatovatelnou formu, musí
vytvářet symbolický obraz, který má být výrazný, konkrétní a jedinečný
O překladu titulů (ideonym)
Další typologie (Ruyslinck)
- heslový název (pouhé substantivum jako heslo ve slovníku)
- jméno protagonisty, či jeho jméno a příjmení, přízvisko, přezdívka...
- dvojdílný titul (...neboli...)
- citátový titul
- šanonový, spisový titul
Typologie českých a ruských názvů viz zde.
U překladu ideonym vždy hledáme zavedený překlad: Nejznámější dílo Machiavelliho se v češtině
nejmenuje „Kníže“, nýbrž „Vladař“ (Petr Adámek)
Lokalizace
Lokalizace spočívá v transpozici do cílového (zde českého) prostředí : použiji české
reálie, česká jména, česká přísloví, dialekty atp.,je však velmi těžké zachovat
důslednost.
Od takového překladu se dnes již upustilo, ve vyšší míře je opodstatnitelný jen v
dětské literatuře
Druhou cestou je ponechat v přeloženém díle cizí kolorit se vším všudy, to však
mnohdy není možné, protože přeložené dílo vždy bude útvarem hybridním, ve
kterém se prolíná předloha a její převod do nového prostředí (zlatá středí cesta).
Неточка Незванова = Anınka Nězvanovová nebo Nětočka Nězvanovová?
Венедикт Ерофеев = Benedıkt Jerofejev nebo Venědıkt Jerofejev?
Dialekty
Je velmi lákavé se blýsknout a přeložit dialekt dialektem.
Jenže lokalizace idiolektu i dialektu některým z českých nářečí působí velmi rušivě
(stejně jako nemístná transpozice jmen či toponym) a navíc je velmi často
nedůsledná (překladatelé dialekty obvykle neznají natolik dobře, aby byli schopni je
dodržet v celém díle).
Ukázkou zdařilého překladu dialektů (či spíše idiolektů) je překlad Sorokinova
románu Den Opričnika, který přeložil Libor Dvořák.
Krajové lokalizace
Každý mluvčí má svůj idiolekt, tj. množinu všech paradigmatických a syntaktických
znaků i obsahů jim přiřazených, kterou daný jednotlivec ovládá. Překladatel vnímá
předlohu v rozsahu svého pasivního idiolektu, ale tlumočí jej svým aktivním
idiolektem.
Při překladu musíme zachovat místní kolorit originálu, ale musíme také odevzdat
dílo, které by mělo působit, jako by bylo napsáno česky a zároveň pojednávalo o
dané zemi. Ale právě proto, že každý máme svůj idiolekt, každý jsme odjinud, máme
své vzpomínky a zkušenosti, už předlohu vnímáme každý jinak (překlad je vždy
interpretace).
Krajové lokalizace
Mezi reálnou skutečností a její konkretizací stojí tři velké faktory:
- autor, který si pro popis skutečnosti vybírá určitý styl a lexikum;
- překladatel, jehož recepce díla je závislá na jeho životní zkušenosti a který poté
svou recepci zhmotní do slov pomocí svého stylu a svého lexika;
- čtenář, který konkretizuje tuto nadvakrát podanou a stylizovanou verzi.
Ideálem je, aby čtenářova konkretizace popisované skutečnosti přesně odpovídala té
skutečnosti, kterou popisoval autor. Jenže často neodpovídá. Proč?
Krajové lokalizace
Protože překladatel často nedokáže potlačit nutkání lokalizovat podle svého. Nejde
jen o přenášení českých reálií do cizího prostředí nebo počešťování vlastních i
místních jmen, nýbrž o celé přestylizování a užívání „svých oblíbených výrazů“ z
vlastního idiolektu.
Pırog, vatruška - koláč, buchta, netynka, hnětanka, hnětenka, metýnka, placka,
šáteček… které slovo jsme slýchali v dětství a připadne nám neutrální? A komu ještě
přijde neutrální?
Pokrmy můžeme překládat zdvojeně, abychom zachovali kolorit i obsah (dal sı
tvarohový koláč, kterému v Rusku říkají vatruška). Ale je možné i ponechat
nevysvětlený pojem, ať se snaží také čtenář, ať má sám radost z pochopeného
výrazu, který si musel dohledat.
ukázka nepovedené? lokalizace
- А у вас чего - только музыка?
- Почему "только музыка"? Бефстроганов есть, пирожное. Вымя…
Опять подступила тошнота.
- А херес?
- А хересу нет.
- Интересно. Вымя есть, а хересу нет!
„Máte něco kromě hudby?“
„Proč, kromě hudby? Máme karbanátky, pirohy, vemínka…“ /stroganov, zákusky/
Zase se mi zvedl žaludek.
„A cheres?“ /jerez, sherry/
„Cheres není.“
„Zajímavé. Vemínko je a cheres není.“
Problematika synonym a stylových vrstev
V oblasti stylu literárních textů vymezujeme:
- fonologická synonyma (mladý x mladej)
- morfologická synonyma (kupuji x kupuju)
- lexikální synonyma (strážník x policista x policajt x SNB/esenbák)
- ideografická synonyma, jež obsahují hodnocení (kůň x oř x herka)
- dobově determinovaná synonyma (strážník x příslušník SNB x policista). Užitím
některých (zvláště moderních) výrazů překlad datujeme. A čím módnější výraz
volíme, tím dříve zastará.
Více o jazykovém rozvrstvení češtiny a o tenké hranici mezi spisovným a nespisovným vyjadřováním viz
Hronek, Sgall - Čeština bez příkras.
Synonyma můžeme vyhledávat např. v Českém slovníku věcném a synonymickém (1969).
Problematika synonym a stylových vrstev (obecná čeština)
Pokud se rozhodneme text (mluvu určité osoby) přeložit obecnou češtinou, musíme si
dát pozor na důslednost. V jazycích, ze kterých překládáme, může taková vrstva
existovat v rovině lexikální, obvykle nikoli v rovině morfologické. Někdy je proto
lepší se omezit i v češtině pouze na výběr slov a stylistických prostředků.
Překladatelé mají někdy tendenci vybírat expresivní výraz, kde je v originále
neutrální, bezpříznakové slovo - nesmíme však svého autora opravovat, vylepšovat
ani jinak znásilňovat (záměrně strohý styl je idiolektem některých autorů). Tedy
větu Na stromě seděl pták nesmíme přeložit jako Na bučısku seděl barevnej strnad.
ukázky
- Брось считать, что ты выше других... что мы мелкая сошка, а ты Каин и
Манфред...
- Да с чего вы взяли!..
- А вот с того и взяли. Ты пиво сегодня пил?
„Přestaň sı myslet, že si něco lepšího… že my sme nějaký póvl a ty Kaın a Manfred.“
„Jak jste na to tohle přišlı?“
„Jak sme na to přišlı?! Měl sı neska pıvo?“
používání nevhodných hovorových výrazů („jeho přiblblé útěchy“ místo vhodnějšího
a originálnímu „дурацкие его утешения“ odpovídajícího „jeho hloupé útěchy“, s.
262) (M. Řoutil)
Překlad idiomatiky a frazeologie
Podle Otokara Fišera je překlad podobný tomu, jako bychom skladbu pro varhany
hráli na housle, ale musíme ji zahrát tak, jako by ji její původce byl složil, kdyby byl
na housle pomýšlel.
To platí dvojnásob o idiomech, které doslova překládat nejde, ale každý nepřeložený
idiom je smutná ztráta a může vyvolat lavinu problémů, když autor originálu pomocí
idiomu rozehraje hru slov a významů. Každý posun vyvolá lavinu dalších a ne vždy
je snadné důsledně dodržet všechny změny.
Překlad idiomatiky, frazeologie, přísloví a přirovnání
Možným řešením je vypuštění idiomu a jeho kompenzace na jiném místě. Ale pozor,
vždy jen 1:1!
Vhodnější může být rozšíření výrazu, tedy transpozice původního idiomu na český a
následné uvedení doslovného překladu původního výrazu: Přišel s křížkem po funuse,
nebo - jak se v krajı říká - s hořčıcí po jídle. Výhoda je ta, že čtenáře seznámíme s
místním koloritem a mentalitou (vzdělávání) , navíc můžeme pokračovat v autorově
jazykové hře. Na druhou stranu je to řešení někdy trošku neobratné a nesmíme jej
využívat příliš často.
Dalším řešením mohou být vysvětlivky v textu (zelná polévka Sči) či poznámky pod
čarou, ty ale v překladu beletrie mohou působit velice rušivým dojmem.
Překlad idiomatiky, frazeologie, přísloví a přirovnání
Obsahuje-li přirovnání nějakou cílovému publiku pravděpodobně neznámou osobu,
není dobré ji v přirovnání substituovat, ale vybrat raději zcela jiný idiom. Čtenář by
totiž při substituci mohl získat dojem, že daná osoba je v původním prostředí natolik
známá, že pronikla i do idiomatiky.
Např. v Nizozemí se používá idiom mluví jak Brugman, což znamená, že je velmi
učený. Do češtiny to nemůžeme přeložit Mluví jako Palacký, ale třeba že Mluví jako
knıha.
Vhodná řešení je dobré hledat v Slovníku české frazeologie a idiomatiky (konkrétně
pro tento případ první díl Přirovnání).
ukázky
Я уважаю твою сестру. Но у нее мужской склад ума, ей безразлично все, чем
живут женщины, она презирает меня, я знаю. Нина - синий чулок. Я не ставлю
ей это в вину, уважаю ее стремления, она общественница, это хорошо,
прекрасно! Но не все созданы такими.
„Vážím sı tvé sestry, chodıly jsme spolu do školy devět let. Ale ona má mužský způsob
myšlení, ženské záležıtostı jı nezajímají, opovrhuje mnou, já to vím. Nina je modrá
punčocha. Nezazlívám jí to, vážím sı její píle, je veřejně čınná, to je dobré, ohromné!
Ale každá žena k tomu není stvořena (Rybakov, Dětı Arbatu, přel. Vlasta Tafelová).
Řešení správné, ale dnes již zastaralé (i když stále je obsaženo ve frazeologickém
slovníku)
Modrá punčocha
Snad málokterý termín vystřídal během poměrně krátké doby tolik významů jako právě modrá
punčocha. V 17. a 18. století tak byli v Anglii nazýváni soudní úředníci, po roce 1750 se jako modré
punčochy označovali příslušníci anglických literárních kruhů, kteří zapáleně bojovali proti stále rostoucí
přehnané péči o zevnějšek. Nejčastěji je však pojem modrá punčocha chápán jako posměšná přezdívka
pro ženy - intelektuálky. Kolem roku 1750 se totiž skupina žen soustřeďovala kolem anglického učence
Benjamina Stillingfleeta aby v improvizovaných diskusních večírcích řešila některé intelektuální
problémy. Stillingfleet prý s oblibou nosil modré podkolenky a tak nevrlý manžel jedné ze zúčastněných
žen nazýval tyto večírky setkáními Společnosti modré punčochy. Pojem se brzy rozšířil po celé Evropě a
byl hojně frekventován po dlouhá léta. V dnešní době je již ale v tomto významu používán stále méně
častěji.
Tabu, sprostá slova, sexuální témata
Je velmi těžké udržet stejnou sílu peprného výrazu, tj. lexikum ani neobrušovat, ani
neexpresivizovat.
I v této oblasti platí, že bychom si před překladem měli přečíst původní českou
literaturu z dané oblasti.
Pokud se na taková témata necítíme, nechme knihu přeložit někoho jiného!
Nadužívání instrumentálu
Nikoli jevılo se mı pravdou, ale je pravda.
Nadužívání genitivu u posesivních adjektiv
Pro ruštinu je typické přivlastňovat neshodným přívlastkem (машина отца), zatímco
pro češtinu přívlastkem shodným (otcovo auto).
ukázka:
Zřejmě ovlıvněna ruštınou nadužívá překladatelka 2. pád v přıvlastňovacím
významu. Předpokládám, že ve škole slyšela o Newtonovu zákonu, nıkolı o zákonu
Newtona. Takových případů by se v knıze našlo nepřeberně. (Petr Adámek)
Zájmena: nadužívání přivlastňovacích zájmen
Ne moje šaty se zmačkaly, ale zmačkaly se mı šaty, ne její tvář byla nehybná, ale
tvář měla nehybnou, ne Moje tužka spadla pod stůl, ale tužka mı spadla pod stůl.
Dativ etický (jinak též dativ sdílnosti) - ve zdrojových jazycích jej obvykle
nenajdeme, ale text krásně zčešťuje a dělá mluvu jednající postavy velmi přirozenou.
Nejlépe se hodí do vět bezagentních, tj. do vět, kde není původce děje a kde je
vyjádřen formální podmět: To je vám ale krása! To vám jdu takhle jednou po ulıci…
Dejte někomu přeložit větu Já tı pošlu kluka k babičce a on sı tı mně tam zlomí
nohu.
Zájmena: přivlastňovací zájmeno svůj
V češtině se vždy přivlastňuje podmětu pomocí zájmena svůj.
Smekl jeho klobouk.
Shoďte vaše přebytečná kıla.
ukázka:
Rovněž jí (překladatelce) chybí cit pro rozdíl mezi „jeho“ a „svůj“, takže píše „za
mříže posadil náčelníka jeho ochranky“, „zval (si) lékaře z důvodu jeho nachlazení“
(stylistický skvost!), „Stalinova dcera milovala na Stalinovi podle jejích výpovědí…
“, „Největší knihovnu měl až do spáchání sebevraždy jeho ženy ve svém domě“
(rovněž skvost) (Petr Adámek).
Rozvitý přívlastek před substantivem
Nedůvěřıvě se dívala na nahoru a dolů se pohybující větévku - srovnat slovosled.
Rozvité přívlastky dávat raději až za substantivum.
Záměna vidu
- Vid původního slovesa by měl být zachován
- Když vykřıknu, všechno spadne, bál se Frıts. Lépe lekl se Frıts
- Kdes byl, ptala se matka přı vcházení do místnosti. Lépe zeptala se matka,
když vešla do místnostı.
- Vysvětloval/a = vysvětlıl/a, pokud jde o jednorázovou akci.
- Tak je to, říká se smíchem = Tak je to, řekne se smíchem, nebo ještě lépe
Tak je to, zasměje se.
Есть стакан и есть бутерброд, чтобы не стошнило. - Mám stakan, mám
obložený chleba, aby mi nebylo zle /aby se mı nenavalılo/. (M-P, s. 17, překl.
Konvička)
Překlad z typologicky příbuzného jazyka
Je mnohdy náročnější než překlad z jazyka nepříbuzného, musíme si dávat pozor
především na:
● slovosled
● zájmena
● lexikum (falešní přátelé překladatele)
● nesprávné předložky: Byla pravoslavné víry podle narození (M. Řoutil)
● doslovný překlad: Přísloví „Les kácejí – třísky lítají“ zní v češtině „Když se kácí les, lítají třísky“.
Falešní přátelé překladatele (na úrovni lexika)
Náš překladatel podlehl, a tak „bezcenne relikwie“ jsou u něho samozřejmě bezcenné ostatky
místo drahocenné, nesmírně vzácné. Z kontextu se to dalo vytušit bez námahy. Královna plnila
místo povinností jen manželské požadavky, ale stejně se dostala do polských pověstí (myšleno
románů, což je náležitý překlad výrazu „powieść“). Předcházela tomu manželská hostina na
krakovském Wawelu, třebaže „konsumpcja małżeństwa“ znamená vskutku něco docela jiného
než požívání pokrmů. Na svatbě nemohl chybět ani strýc mladé panny („panna młoda“ =
nevěsta), která byla jednou z urozených nevěst Evropy („niewiasta“ = žena, dáma). Při
zmínce o Prašném mostě na Hradčanech se říká, že tam shořel v roce 1757 další most, originál
ovšem praví, že „most kolejny raz spłonął“ = shořel znovu, šlo o stejný most.V překladatelově
podání je „książę“ kněz místo kníže, „imieniny“ (= jmeniny) jsou narozeniny, „bratanek“ (=
synovec) je jak jinak než bratranec a „lew morski“ mořský lev, třebaže je to lachtan. (Slezák)
На улицах встречались монахи ≠ Na ulicích se stále potkávali mniši, началник края ≠ náčelník
kraje, чтобы поступить в университеть ≠ abych postoupil na univerzitu (M. Řoutil)
Jak se dostat k
překladu beletrie
aneb
dejte mi něco
přeložit.
Kdo mě zaměstná?
Na rozdíl od překladatele odborných (podle Levého pojmových) textů, který
potřebuje k výkonu svého povolání živnostenské oprávnění, registraci na ZP a
MSSZ, IČ, případně i razítko soudního tlumočníka, překladatel beletrie nic takového
nepotřebuje. Překladatel beletrie vykazuje při překládání krásné literatury příjmy „z
užití nebo poskytnutí práv duševního vlastnictví včetně práv příbuzných právu
autorskému“, k čemuž potřebuje pouze potvrzení o registraci. Nepotřebuje žádný
doklad o vzdělání. Může se stát členem Obce překladatelů, ale není to podmínkou
(obdobou takové organizace pro překladatele odborných textů je Jednota tlumočníků
a překladatelů).
Kdo mě zaměstná
Překladateli beletrie „stačí“ umět jazyk, ze kterého chce překládat, nakoupit si pár
slovníků, zjistit si něco o zemi, z jejíhož jazyku bude překládat a to je vše - nic víc
nepotřebuje. Takže sehnat svůj první překlad by vlastně mělo být hrozně jednoduché.
Jenže co překládat? A hlavně pro koho?
Pro koho překládat?
Pro nakladatelství!
Ale jak přesvědčit nakladatele, že právě tato mnou objevená kniha je pro českého
čtenáře naprosto nepostradatelná a bez ní přichází česká společnost o zásadní
morální a kulturní hodnoty, a navíc bude perfektně prodejná, stane se z ní tak říkajíc
bestseller?
Jak ho přesvědčím?
Nejlepší jsou konexe :-) Ale co když je nemám?
Napíšu jeden, druhý, třetí… padesátý, stý... lektorský posudek (ediční návrh).
Psaní lektorských posudků
Překladatel je především čtenář! O své knize musí vědět první-poslední, musí také vědět, jaké místo kniha
zaujímá ve tvorbě autora, proč právě tato kniha je pro českého čtenáře nejlepší. Jaký je její vztah k ostatní
literatuře dané doby / daného tematického okruhu. Co bylo na toto téma přeloženo z jiných jazyků? Jak to
čtenáři/nakladatelé/distributoři/knihkupci přijali?
Jaké jsou přednosti tohoto konkrétního díla? Jak jej můžeme zařadit do literárního kontextu?
Překladatel by si měl neustále zaznamenávat, co četl, o čem četl, co slyšel, jaké pěkné výrazy odposlechl v
tramvaji, rozeznávat a pojmenovávat si různé styly… toto vše zúročí nejen při tvorbě samotného překladu,
ale také při „vnucování se“ nakladatelům.
Co překládat?
Číst, číst, číst.
Překládat pouze takovou literaturu, která je mi blízká, která mi „sedne“ (zkusit si
přeložit stránku-dvě; obhroublá slova nám zní jinak v cizím jazyce než v jazyce
vlastním).
Suma sumárum
Překladatel je především náruživý čtenář v mateřském jazyce (tedy v jazyce cílovém)
a pilný čtenář v jazyce výchozím. A bedlivý posluchač v obou. To jsou tři radosti v
jednom, až do rána. Pak ať si dovolí tu čtvrtou výsostnou radost ze zpřístupnění
svého výtvoru dalším čtenářům, radost z překladu (Krijtová 2013, 19).
Kdo je kdo a co je co
v překladatelské
(a nakladatelské) praxi?
Kdo je kdo?
Osobnosti
- Autoři
- Překladatelé
- Databáze uměleckého překladu
Služebníci, otroci, dělníci…
- Překladatelé
- Editoři
- Redaktoři
- Korektoři...
Služebníci, otroci, dělníci
- Kdo je to překladatel?
- Překladatel slouží svému autorovi, nesmí se jej snažit opravovat, vylepšovat…
- Pokud najdu ve zdrojovém beletristickém textu faktickou chybu a překládám-li
žijícího autora, snažím se ho kontaktovat a záležitost s ním probrat (mělo by to
platit i o gramatických chybách, může to být záměr).
- Nikdy zdrojový text neměním svévolně!
Malý přehled služebníků slova
- nakladatel
- autor
- překladatel
- sazeč
- distributor
- knihkupec
Malý přehled služebníků slova
- nakladatel - kdo financuje a zajišťuje vydávání knih (vyjmenujte česká
nakladatelství)
- autor - tvůrce (uměleckého, odborného či jiného) díla
- překladatel - člověk překládající texty z výchozího do cílového jazyka
- sazeč - člověk, který pracuje v tiskárně a sází texty, v dnešní době obvykle
počítačově
- Jemný úvod do počítačové typografie
- distributor - kdo má na starosti prodej knihy, předmětem jeho konání je
obchodní činnost (zajišťuje reklamu apod.)
- knihkupec - obchodník s knihami, prodavač knih
Malý přehled služebníků slova
- editor (!angl. editor)
- redaktor (!angl. editor)
- korektor
- kolace
Malý přehled služebníků slova
- editor (!angl. editor) - editor je ten, kdo zodpovídá za celkovou podobu, obsah a
formu tištěného nebo internetového média
- redaktor (!angl. editor) - práce redaktora spočívá zejména v obsahové, jazykové
a technické přípravě různých tiskovin pro tisk
- korektor - má na starosti opravy gramatických, pravopisných (někdy i
stylistických chyb, ale neměl by to dělat, toto má mít na starosti redaktor)
- kolace - redakce spojená s ověřováním originálu
Malý přehled služebníků slova
Editor je tvor, který cosi aktivně, ba tvůrčím způsobem uspořádává, ne-li přímo vybírá. Třeba pořádá čísi
pozůstalost či sestavuje antologii nebo sbírku oceněných prací z literární soutěže. Naproti tomu redaktor jest
jazykově zdatný sekerník, kterého si nakladatel najímá k přitesání výchozího textu do podoby předložitelné
veřejnosti. Zatímco redaktor se věnuje věcem vznešeným, jako je styl, výběr lexikálního materiálu, aktuální
členění větné či věcná správnost, jeho ještě dvakrát hůře placený kolega korektor, pravý to proletář naší
branže, si všímá literních chyb zvaných též překlepy (ačkoli do klávesnic počítačů se už tolik neklepe jako do
psacích strojů), morfologie a pravopisu. Editor pořádá; redaktor rediguje (z latiny, ačkoli se nabízí
neodolatelná vybájená etymologie anglická, kde dig = kopati a redig = překopávati); korektor koriguje. A
létači létají. Zvláštní variantou redakce, používanou jen u překladů, je takzvaná kolace, jejíž podstatou je, že
redaktor se poctivě u každé věty dívá do originálu. Přirozeně, když redigujete po dobrém překladateli,
nebudete si v originálu ověřovat věty typu „Dobrý den, řekl.“ Jsou ale i tací kulíšci, po kterých se musíte
podívat i na větu „Vidím,“ načež zjistíte, že v originále je „I see“, tedy „Chápu.“ Což nechápu.
Převzato z: http://interkom.vecnost.cz/2001/20010455.htm
Malý přehled služebníků slova
Rozdělení činností redaktora a korektora bývalo základem slušné textové úrovně - a fakt, že obě profese
poněkud splývají, je zase nyní základem neslušné textové úrovně. Jedná se totiž o nesmírně odlišné způsoby
čtení textu. Redaktor je ve své povznesenosti s to přehlédnout do očí bijící chybu vyvedenou titulkovým
písmem, pak ale přijde korektor a je dobře. Korektury nám vymírají a se směsí ekonomické rozvahy a
terminologické vratkosti se práce korektora suše za jedny prachy požaduje po redaktorech, což je škoda; na
knize to bývá poznat. Mimochodem: zatímco mnoho intelektuálně založených kolegů se děsí vize e-knih a
digitálního tisku, já k nim vzhlížím s jiskrou v oku. Představa, že po sobě najdu v překladu chybu a v době,
kdy už bude půl nákladu (to slovo ostatně bude ztrácet význam) venku, ji klepnutím na pár kláves ještě
opravím, mě přímo rozněžňuje.
Převzato z: http://interkom.vecnost.cz/2001/20010455.htm
Malé knižní pojmosloví
Začněme samotným fyzickým předmětem našeho zájmu, totiž knihou. Ta je uzavřena, jde-li o paperback čili
brož, v obálce, a jde-li o hardback čili knihu vázanou, ve vazbě neboli deskách. SF je říší paperbacku,
vázaných knih je méně a ještě méně pak mívají navlečen kus papíru, který se zove přebal. (V zaostalých
podhorských regionech též žaketka.) Tento se desek drží pomocí instituce zvané záložky. Obálka se člení na
první (přední), druhou, třetí, čtvrtou (zadní) stranu obálky a hřbet, přičemž druhá a třetí jsou to bílé uvnitř,
kdežto první a čtvrtá to potištěné navenek. Vazba má přední a zadní stranu a hřbet; měla by i druhou a třetí
stranu, jenže tu jí ve vazárně polepí předsádkami. Zdá se to být elementárním, ale řada lidí říká místo přebalu
obálka, místo obálky desky, ba dokonce vystrkují zpotvořené hlavičky i takové hybridy, jako je „přebálka“.
Kromě toho někteří žijí v bludu, že obálka a vazba paperbacku mají jen dvě strany, totiž přední a zadní.
Malé knižní pojmosloví
Uvnitř se nachází potištěný papír. Vlastně občas i nepotištěná stránka, které se říká vakát. Potištěné stránky
jsou opatřeny paginací, to jest čísly stran. Na okrajích občas najdeme i opakující se jméno autora a titul
knihy (většinou to první na sudých čili levých stranách a to druhé na těch lichých čili pravých), čemuž se říká
živé záhlaví (jiné potvornosti už nechci slyšet). Účelu neznámého, zřejmě jen typograficky tradičního, je
patitul: to je, když před titulem, stránkou s velkým jménem autora i názvem knihy, najdete název knihy ještě
jednou, samotný a menším písmem. V této souvislosti je dobře se zmínit ještě o dvou zvykových
záležitostech: totiž že obsah se umisťuje v českých vydáních dozadu a vzadu bývá též tiráž, to jest souhrn
identifikačních údajů o knize. Toto umístění se brávalo jako znak dobrého nakladatelského vkusu a přitakání
tradici, ale dnes ustupuje - a já, ač skřípaje konzervativně zuby, musím uznat, že onen zvyk nebyl podložen
žádnou logikou.
Malé knižní pojmosloví
O to úporněji se pokusím obránit jiný zvyk, totiž ten, že u českých knih běží nápis na hřbetu při pohledu na
první stranu obálky zdola nahoru, ačkoli u anglických naopak. Ten totiž není rozmarem, leč má svou logiku
pro vzhled a uspořádání knih v policích. S obálkou se pojí termín ilustrace na spadávku: tak označujeme
obrázky na většině paperbacků. které volně mizejí z ořezu obálky ven nedrženy tam žádnými linkami,
rámečky ani jinými typografickými špumprnáklemi. Vlastností ilustrace na spadávku bývá to, že přelézá přes
hřbet i na celou plochu zadní strany obálky. Následkem čehož bývá text na ní nečitelný kvůli záplavám barev
a ornamentů. Ne že by to někdy moc vadilo, protože tyto texty bývají hloupé a smrdí sebechválou.
Malé knižní pojmosloví
V anglosaských zemích vládne instituce takzvané praise, což vhodněji a skromněji převádíme jako ohlasy,
nikoli rovnou chvála. Tak třeba vezměme horor: Koontz pochválí knihu Wilsonovi, Wilson Lansdaleovi,
Lansdale McCammonovi, McCammon Koonztovi... Nebo některému z nich pochválí knihu King, ovšem nikdo
nemůže a nemusí chválit knihy Kingovi, protože King je king. U nás se to moc neujalo, protože jsme chudí.
Jednoduše to nefunguje tak, že by autor A svou chválou pro autora B přiměl šiky svých čtenářů, aby si
koupily i B-ovy knihy, takže nakladatelovy zisky dosáhnou nebývalé výše. Proto nás ono zacyklené
marketingové podkuřování neobtěžuje. Nelehká životní pouť knižní publikace je provázena řadou
doprovodných textů. Na knize samotné se vyskytují dva: texty na záložkách (jsou-li) a již zmíněné texty na
zadní straně. U těch na záložkách je hlavní, že by měly být: nic není nevkusnějšího než prázdné plochy
nevyužitých záložek. Když už není na ně co napsat o autorovi a díle, nechť si na nich nakladatel aspoň dělá
reklamu na jiné knížky.
Metatexty aneb texty o textech
- Anotace
- Lektorský posudek
- Recenze
Anotace
Anotací nazýváme krátký článek o knize, kde se uvádějí základní údaje, dílo se
charakterizuje žánrově, stručně se podává děj a hodnotí se (zásadně kladně)
úroveň a význam díla. Anotaci si totiž píše sám pan nakladatel nebo jím placení
pisálci. Anotace se vyskytují v edičních plánech a periodikách o knižních novinkách.
Typickými příklady jsou anotace, jaké nalézáme v katalozích čtenářských a knižních
klubů.
Lektorský posudek
Lektorský posudek je naproti tomu materiál pro vnitřní užití. Vzniká tak, že nakladatel dá posoudit knihu
člověku, o jehož kvalifikaci k tomuto účelu je přesvědčen. Posudek obsahuje stručné údaje o díle, nástin
děje, ale hlavně posouzení vhodnosti k vydání obecně i pro profil dotyčného nakladatele specificky a na konci
pak doporučení nebo nedoporučení. Lektorský posudek obvykle na veřejnost nepřijde, výjimečně se ale stává
i to. Třeba když je nakladatel uchvácen tím, jak brilantně jste jej sesmolili, a požaduje po vás, abyste jej
rozvedli v předmluvu či doslov. Pak ovšem je třeba původní posudek výrazně přepracovat, neb jest určen k
novému účelu. Ještě upozornění pro začínající pisatele lektorátů: v posudku nikdy neprozrazujte pointy, jiné
věci, které by se čtenář měl dozvědět až při čtení, a nepopouštějte moc uzdu vtipu a soukromým žertům.
Nakladatelé nejsou výjimkou z lidské lenosti: váš text se potáhne s knihou jako sliz a jeho útržky si možná
někde přečtete ještě po letech.
Ediční návrh
Zvláštní variantou lektorátu je ediční návrh. Zatímco iniciátorem lektorátu bývá
nakladatel nebo redaktor, u edičního návrhu někdo zvenčí (často sám překladatel)
navrhuje nakladatelství, aby vydalo jím milované a jemu dobře známé dílo.
Recenze
Recenze je kritická reakce na knihu, která vyjde v tisku. Proto by se neměla nechat
infikovat charakteristikami anotace a lektorátu: vídáme až příliš recenzí, které
sáhodlouze líčí děj, ale neřeknou o knize nic chytrého, znalého ani citlivého, a
takových, kde jejich autor místo hodnocení mudrlantsky radí nakladateli/autorovi,
že a co by měl vydat/napsat úplně jiného.
Kritika překladu
Ze tří požadavků na překlad, což je
- pochopení předlohy
- interpretace předlohy
- stylizace předlohy (více Levý, Umění překladu)
je kritiky nejhůře tolerováno nepochopení předlohy, neboť se jedná o školskou a naprosto zbytečnou chybu.
Píšeme-li sami kritiku, musíme zvažovat, proč se překladatel domnělých chyb dopustil a nebyl-li to záměr.
Jsou to opravdu chyby? Nekompenzoval např. nedostatečně přeložený idiom či stylistický výrazový prvek na
jiném místě?
To, že já bych přeložil(a) danou pasáž jinak ještě neznamená, že je to špatně.
Kritika překladu
Anticena Skřipec
Překladatelská anticena Skřipec si klade za cíl upozorňovat na zvlášť velké nedostatky v jazykové realizaci
vydaných překladů, a to v oblasti krásné literatury i literatury faktu.
Anticena Skřipec se každoročně udílí překladovému dílu, které výrazně porušilo požadavky kladené na
překlad z cizího jazyka do češtiny. Jednotlivá díla, kandidující na anticenu, shromažďuje a hodnotí nezávislá
porota. Její konečný verdikt schvaluje výbor Obce překladatelů.
Anticena je určena především překladům, jejichž autoři nebyli schopni přetlumočit cizojazyčný text věcně a
významově správně, bezdůvodně opustili umělecké sdělení předlohy a spíše než překladu se dopouštějí
interpretace (aniž by uvedli, že se jedná o volnou adaptaci), při překladu nadužívají výpůjček z překladů
předešlých, nedokázali přetlumočit estetické sdělení uměleckého textu, zřetelně k překladu využili překlad
výchozího textu do jiných jazyků.
POUŽITÁ A DOPORUČENÁ LITERATURA
Text přednášky vychází z následujících zdrojů:
KRIJTOVÁ, Olga. Pozvání k překladatelské praxi: kapitoly o překládání beletrie.
Praha: Karolinum, 2000. 74 s. ISBN 80-7184-215-X.
KNITTLOVÁ, Dagmar. K teorii a praxi překladu
KNITTLOVÁ, Dagmar. Překlad a překládání
KUFNEROVÁ, Z. Překládání a čeština
HRDLIČKA, M. Překladatelské miniatury
MAGINCOVÁ, Dagmar. Příručka nakladatelského redaktora. Červený Kostelc:
Pavel Mervart, 2008.
http://eldum.phil.muni.cz/course/view.php?id=13
http://interkom.vecnost.cz/2001/20010455.htm
Zdroje ukázek
Posudky na knihy vydané v rámci anticeny Skřipec, dostupné dostupné online na http://www.
obecprekladatelu.cz/cz/ceny--stipendia/anticena-skripec
- Adámek, Petr: Lektorský posudek Překlad knihy „Tajný život Stalina“ Přeložila Anděla Kramlová
Vyd. Nakladatelství Fontána, Olomouc 2005
- Řoutil, Milan: Lektorský posudek k překladu knihy Nikolaje Berďajeva Vlastní životopis (přel. Markéta
Válková, redaktor Michal Altrichter, vydalo nakl. Centra Aletti Refugium Velehrad-Roma, Olomouc
2005, 439 s.)
- Slezák, Vratislav: Posudek na české vydání knihy Leszka Mazana: Polská Praha aneb Jak se z půlky
stala polka.
Dále
- Řoutil, Milan: Recenze na knihu Teofan Zatvornik: Povzbuzení k duchovnímu životu, http://www.
teologicketexty.cz/casopis/2005-5/Teofan-Zatvornik-Povzbuzeni-k-duchovnimu-zivotu.html
- Jerofejev, Venědikt: Moskva Petuški zpáteční, přel. Libor Konvička, vydalo nakl. Prométej