D Ě J I N Y A S O U Č A S N O S T 4 | 2 0 0 920
 články a eseje
V
roce 1929 začala na Západě
ekonomická krize, provázená
prudkým poklesem cen obilí.
Tržby za jeho vývoz do té doby sloužily
Sovětskému svazu jako spolehlivý
zdroj valut, za něž nakupoval vybavení
pro průmyslové podniky. Snížení
cen proto vedlo ke snaze za každou
cenu zvýšit objem vývozu. Urychlení
kolektivizace mělo přinést lepší kontrolu
nad zemědělskou produkcí a současně
rychle zvýšit výnosy.
Na Ukrajině ji chtěl Stalin završit
již koncem roku 1931 nebo počátkem
roku následujícího, což znamenalo
během několika málo měsíců zcela
přeměnit podobu dosavadního zemědělství.
Od počátku roku 1930 přicházeli
na ukrajinský venkov zvláštní
pověřenci s úkolem zakládat kolchozy.
Většina z nich však neměla žádnou
zkušenost se zemědělským hos-
podářstvím.
Zrychlení tempa kolektivizace znamenalo
faktické vyhlášení války rolníkům.
I když se formálně předpokládal
dobrovolný vstup do kolchozů,
rozhodnutí o tom, kolik je jich třeba
vytvořit v té či oné oblasti a kolik
do nich má vstoupit osob, vycházelo
z předem stanovených plánů. Na
členských schůzích jednotlivých vesnic
byli místní obyvatelé nuceni odevzdávat
své hlasy pod pohrůžkou represí.
Pro přijetí rozhodnutí o provedení
kolektivizace v konkrétní vesnici
přitom stačilo jen malé množství těchto
hlasů.
Jedním z vyhlašovaných cílů kolektivizace
se stala likvidace „kulaků“.
Problém však nastal při definici kulaka.
Pod tento termín totiž spadali nejen
bohatí sedláci, ale i prostí rolníci,
jimž k obdělávání polí sloužila „modernější
technika“. V praxi byl nakonec
za kulaka považován každý, kdo
nechtěl vstoupit do kolchozu. Takto
označení obyvatelé byli většinou deportováni
do nehostinných končin
Sovětského svazu, zejména na Sibiř.
Mnoha postiženým se přesto podařilo
utéci z vesnic do měst a najít
si tam práci v průmyslovém odvětví,
což mělo v prosinci 1932 za následek
zavedení zvláštního pasového systému,
jenž fakticky bránil pohybu obyvatel.
Úřady totiž odmítaly rolníkům
potřebné dokumenty vydat. Zavedení
pasů a provádění důkladných kontrol
na hranicích sovětských republik
i oblastí mělo bolševikům dle jejich
přesvědčení pomoci při očištění měst
od kulaků, zločinců a jiných režimu
nepřátelských živlů.
Sovětská vláda však neměla
problémy pouze s ukrajinským etnikem.
Stejně jako v USSR i v oblasti
Člověk cítí stále jenom hlad
Hladomor na Ukrajině v letech 1932–1933
A l e š
Z I E G L E R
severního Kavkazu, kde byly tradice
individuálních hospodářství velmi silné,
kolektivizace narazila na výjimečně
tuhý odpor. V mnoha případech
došlo k otevřeným vzpourám, z nichž
mnohá přerostla v ozbrojená povstání,
která zasáhla celý region. K pacifikaci
vlny nepokojů byla proto často
povolána přímo Rudá armáda. Odpor
venkova přinutil Stalina na určitou
dobu přibrzdit tempo. Druhého
března 1930 se v novinách Pravda
objevil článek Závrať z úspěchu, ve
kterém Stalin vystoupil s odsouzením
některých „nedopatření“, k nimž došlo
během kolektivizace. Vinil z nich
místní úřady. Rolníci mohli začít na
čas „dobrovolně“ opouštět kolchozy.
Odchod z kolchozů se stal masovým
jevem, přičemž nejvyšší počet
vystoupivších rolníků pocházel právě
z Ukrajiny a severního Kavkazu.
OD KOLEKTIVIZACE K VELKÉMU
HLADOMORU
Už v září roku 1930 se však obnovil
útok na samostatně hospodařící
rolníky formou nadměrného zvýšení
daní. Proti organizátorům masových
odchodů z kolchozů byl navíc užit teror.
Následkem těchto a mnoha dalších
nevybíravých opatření podléhalo
kolektivizaci do konce roku 1932 opět
téměř 70% venkovských hospodářství
na Ukrajině, které zaujímaly 80%
celkové osevní plochy. Rychlý vznik
kolchozů vnesl chaos do zemědělské
produkce. Rolníci nechtěli dobrovolně
odevzdat dobytek do státních farem
a raději ho sami poráželi. Brzy
tak nastal problém s tažnou silou, neboť
traktory byly poruchové. Práce
z donucení měla za následek nízkou
produktivitu. Zbyrokratizované vedení
kolchozů postrádalo zkušenosti
s efektivním řízením zemědělského
hospodářství. A k tomu se přidalo sucho,
jež počátkem třicátých let postihlo
stepní oblasti.
Když kolchozy nedokázaly plnit
předepsané dodávky obilí státu, poslal
Stalin do vesnic vojsko a policii.
Při rekvizicích zabíraly nejen úrodu,
V první polovině
20. století došlo na
území Ukrajiny celkem
ke třem hladomorům:
v letech 1921–1923,
1932–1933 a 1946–1947.
Největší a nejhrůznější
byl ten z počátku
třicátých let.
Památník obětem
hladomoru na Ukrajině
v letech 1932–1933, který
se nachází v Kyjevě
D Ě J I N Y A S O U Č A S N O S T 4 | 2 0 0 9 21
články a eseje 
ale i zásoby osiva, což mělo za následek
katastrofu. Již v lednu 1932 začal
v jednotlivých oblastech panovat
hlad. Ukrajina se kvůli dodávkám
totálně vyčerpala, ale komunistická
strana ani tehdy ze svých nároků
neslevila. Ukrajinští čelní komunisté
se obraceli bezprostředně na Stalina
s prosbou o povolení alespoň základních
přídělů potravin pro hladovějící.
Tyto pokusy však nedosáhly žádného
uspokojivého výsledku, pouze prohloubily
nedůvěru Moskvy k místnímu
vedení.
Kreml si nechtěl přiznat, že přijal
nereálné plány. Za hlavního viníka
nevykonání dodávek bylo považováno
venkovské obyvatelstvo,
které údajně skrývalo obilí, kradlo
ho z kolchozů, ničilo technické vybavení
a podobně. Dne 7. srpna
1932 bylo proto schváleno nařízení
O ochraně majetku státních závodů,
kolchozů i družstev a posílení společného
socialistického vlastnictví, podle něhož
se krádež kolchoznického majetku
trestala zastřelením, za polehčujících
okolností uvězněním minimálně
na deset let.
Na podzim 1932 přijela do Charkova
(tehdejšího hlavního města
USSR) speciální výběrčí komise v čele
s Vjačeslavem Molotovem a Lazarem
Kaganovičem. Mnohé vesnice,
ale i celé oblasti byly zaneseny do tzv.
černých listin, což znamenalo zákaz
volného pohybu a zastavení dodávek
potravin. Pokud nemělo obyvatelstvo
v takto postižených lokalitách
dostatečné zásoby, umíralo hladem.
Vojsku a policii dokonce v „práci“
pomáhaly úderné brigády zformované
z místních aktivistů. Prohledávaly
domy, stodoly a dvory, zabavovaly
nejen množství potřebné pro vykonání
plánu, ale jakékoliv zásoby jídla.
Největších měřítek dosáhl hlad po
skončení jejich řádění, tedy na počátku
roku 1933. Tehdy hromadně vymíraly
celé vesnice.
Vesničané se pokoušeli zachránit
útěkem do měst, ale smrt je dohnala
i tam. Městské obyvatelstvo totiž
samo trpělo nedostatkem jídla. Všudypřítomná
propaganda slibovala
smrt každému, kdo by projevil solidaritu
k třídnímu nepříteli. Svědkové
tehdejších událostí popisují, že k hladomorem
nejpostiženějším oblastem
patřila zejména Ukrajina a severní
Kavkaz. Uprchlíkům z těchto oblastí
vojsko a policie nedovolily přecházet
do Ruska, kde byla situace o poznání
lepší. Kdo byl chycen při přechodu
hranic, byl nemilosrdně zastřelen.
Sovětské vedení dlouhou dobu neučinilo
nic pro to, aby ulehčilo situaci
milionům strádajících. Hromady obilí
a brambor hnily ve skladech na železničních
stanicích, ozbrojení strážci
ale nikoho k zásobám nepustili. Až
v dubnu 1933 přišlo nařízení o vydání
jistého množství strategických zásob
potravin zbědovaným rolníkům.
Stranickému vedení však očividně
nešlo o humánní cíle. Na vesnicích
totiž nebyl nikdo, kdo by zasel. Začátkem
května 1933 se tedy představitelé
kolchozů snažili zapojit do práce
každého, kdo jaro přežil. Aby kompenzovali
nedostatek pracovní síly
v takřka vylidněných vesnicích, posílali
na setbu studenty, vojenské oddíly
i obyvatele měst z méně postižených
oblastí. Na uvolněnou půdu
Ukrajiny a severního Kavkazu přicházeli
lidé z Ruska, kterým úřady
dávaly speciální potravinové příděly
a dovolily jim nastěhovat se do opuštěných
příbytků.
První odhady počtu zemřelých
v důsledku hladu se v zahraničním
tisku objevily v létě 1933. Tehdy noviny
New York Herald Tribune zveřejnily
materiály Ralfa Barnese, který odhadoval
počet obětí hladomoru na milion.
V důsledku nepříznivých zpráv,
jež pronikly za hranice Sovětského
svazu, byl západním žurnalistům přístup
do regionů zasažených hladem
zakázán. Moskevský korespondent
Manchester Guardian William Chamberlain,
který postižené oblasti již
dříve navštívil, vydal knihu Russia’s
Iron Age, v níž popsal utrpení ukrajinského
venkova a počet obětí hladomoru
odhadoval na tři až čtyři miliony.
K podobným závěrům došli později
také demografové a historici po
prostudování archivních dokumentů.
Přesný počet obětí však pro nespolehlivost
a neúplnost úřední evidence
již nikdo nezjistí – různé odhady
přitom uvádějí dosti odlišný počet
mrtvých na Ukrajině v důsledku hladovění,
který se pohybuje v rozmezí
tří až deseti milionů lidí. I sčítání
lidu z konce třicátých let se podřizovalo
politickému zadání skrýt následky
hladomoru a vykazovat všestranný
rozvoj země spojený se stálým přírůstkem
obyvatelstva.
VY JSTE NEVIDĚL HRŮZY
Zprávy o hladomoru pronikaly na
Západ již v roce 1932. Ve všech zemích,
včetně Československa, vstoupily
do kontextu již probíhajících
diskusí mezi kritiky a obhájci o Sovětském
svazu. O jejich rozšíření se
zasloužili především zahraniční žurnalisté
a uprchlíci, kteří v tisku líčili
Aleš ZIEGLER
(nar. 1982), absolvent
historie a ukrajinistiky
na FF MU a student
politologie na FSS MU.
V současné době působí
jako středoškolský
učitel na Gymnáziu
Jana Blahoslava
v Ivančicích.
Nahoře: Články
o hladomoru na Ukrajině
se ve třicátých letech hojně
objevovaly i v českém tisku.
Zde v novinách Moravský
přítel lidu z 22. června 1933.
Dole: Mrtvoly na ulicích
ukrajinských měst i vesnic
se v letech 1932–1933 staly
každodenní realitou. V roce
1991 natočil ukrajinský
režisér Oles Jančuk film
Holodomor – 33, který
pojednával o hladomoru
na Ukrajině ve třicátých
letech 20. století. Film byl
natočen na motivy románu
Žlutý kníže ukrajinského
spisovatele Vasila Barky.
D Ě J I N Y A S O U Č A S N O S T 4 | 2 0 0 922
 články a eseje
své zážitky a dojmy. Sovětská vláda
se zprávy snažila všemožně vyvracet
a popírat a nacházela v tom účinnou
pomoc u západních komunistů a levice.
Ve Spojených státech se stal nejznámějším
mystifikátorem, jenž zcela
popíral zprávy o katastrofě na Ukrajině
a severním Kavkazu, moskevský
dopisovatel listu The New York Times
Walter Duranty, nositel prestižní Pulitzerovy
ceny za rok 1932.
Po Hitlerově nástupu k moci působily
při zlehčování nebo odmítání
zpráv obavy z vývoje v Německu.
V myšlenkách mnoha evropských politiků
nabýval Sovětský svaz na významu
jako možný partner a v nouzi
i spojenec. Stalin si tento fakt dobře
uvědomoval, a snažil se ho proto využít
ve svůj prospěch. Fikci vytvořené
bolševiky navíc podléhalo mnoho
vlivných mužů evropské kultury
jako byl například Lion Feuchtwanger,
Henri Barbusse, Romain Rolland
nebo G. B. Shaw.
Mezi prvními, kdo se snažil upozornit
na hladomor, figurovaly ženské
organizace ukrajinského exilu, z nichž
přední místo zaujímala Národní rada
ukrajinských žen se sídlem v Praze.
V dubnu 1932 se obrátila s prohlášením
Hlad na Ukrajině ke světové veřejnosti,
aby upozornila na vzmáhající se
hladomor. Mimo jiné se v něm uvádělo:
Na východní Ukrajině řádí hlad, skutečný
hlad se všemi jeho strašnými morálními
i fyzickými projevy. (...) Toto neštěstí,
jež zasáhlo celou zemi s miliony lidmi,
nebylo způsobeno objektivními příčinami,
jako jsou neúroda nebo klimatické
podmínky; ne, on byl vyvolán uměle politickým
režimem, v němž musí žít ukrajinský
národ. Protestní akce ukrajinských
ženských organizací proti hladomoru
na Ukrajině podpořila z českých politiků
mimo jiné senátorka Františka
Plamínková.
Na přelomu srpna a září 1933 navštívil
Sovětský svaz Édouard Herriot,
přední francouzský politik a několikanásobný
ministerský předseda.
Na Ukrajině se zdržel pět dní,
z nichž polovina připadla na oficiální
audience a druhá polovina na důkladně
organizované a připravené
exkurze. Po návratu do vlasti nešetřil
Herriot superlativy na adresu Stalinova
režimu, přičemž kategoricky
odmítal zprávy tisku, referujícího
o hladu v Sovětském svazu. Závěry
známé a vážené osobnosti měly
značný vliv na veřejné mínění obyvatel
v západní Evropě.
Výroky francouzské politické autority
přiměly k veřejné polemice Olherda
Ippolita Bočkovského, ukrajinského
sociologa a novináře, který se
už před první světovou válkou usídlil
v Praze. Jako stálý spolupracovník
mnoha českých novin a časopisů komentoval
události na východě Evropy
a přednášel na ukrajinské exilové
vysoké škole v Poděbradech. V otevřeném
dopisu Édouardu Herriotovi
napsal: Vaše cesta do Moskvy tentokráte
vedla Ukrajinou. Vy jste projel napříč
touto zemí, osudem tragicky postiženou,
ale Vy jste ji neviděl. Jinak nedovedu
si vysvětliti nadšení, s jakým mluvil jste
v Kyjevě a Charkově o vymoženostech bolševického
režimu. (…) Ovšem, Vy jste neviděl
hrůzy současného stavu věcí na Ukrajině,
jako nevidělo před Vámi nelidských
utrpení v SSSR mnoho vynikajících cizinců,
kteří navštívili tento bolševický Mrtvý
dům. Takový už je zvláštní osud těchto očividců:
nevidí bezútěšné zoufalství sovětské
skutečnosti, a zároveň jsou nadšeni planetárními
přeludy rudé Moskvy.
I přes zvýšenou aktivitu ukrajinské
emigrace v roce 1933 se jí v souvislosti
s protesty proti bolševické politice
na Ukrajině nedostávalo účinné odezvy.
Pouze některé významné osobnosti
(např. vídeňský kardinál a arcibiskup
T. Innitzer nebo generální tajemník
Kongresu evropských národnostních
menšin E. Ammende) projevily
ukrajinským emigrantům solidaritu
a pokoušely se pomoci. Mnoho
lidí tehdy sice odsuzovalo sovětskou
politiku, většina z nich dokonce považovala
hladomor v Sovětském svazu
za velký problém, proti vládě sovětů
se ale otevřeně vystoupit odhodlal
jen málokdo.
Část mladé generace ukrajinského
exilu se v této bezvýchodné situaci
radikalizovala. Organizace ukrajinských
nacionalistů sáhla k teroristickým
útokům, jimiž chtěla vyburcovat
světovou veřejnost. Nejznámějším
případem byl pokus zavraždit sovětského
konzula ve Lvově na konci
října 1933. Atentát měl provést mladý
student Mykola Lemyk, kterému
se však podařilo zabít pouze jednoho
úředníka, aniž by konzula přímo
ohrozil. V následném krátkém procesu
se otevřeně přiznal ke svému záměru.
Násilí, kterého se však ukrajinští
nacionalisté dopouštěli, nejenže
nepřineslo očekávanou odezvu, ale
bylo všeobecně odsuzováno a celému
protestnímu hnutí výrazně uškodilo.
Podrobné referáty v českém tisku
jsou toho dokladem.
Kromě protestů vyzývala ukrajinská
emigrace i některé respektované
osobnosti a instituce tehdejší
doby (zejména Společnost národů)
k vytváření pomocných výborů, které
by hladovějící obyvatele postižených
oblastí podporovaly. Pomocné
Anekdota v komunistické
Dělnické rovnosti
o lidojedství a návštěvě
významného francouzského
politika tehdejší doby
Édouarda Herriota v SSSR,
jenž zprávy o hladomoru
systematicky popíral. Tento
kreslený vtip byl namířen
především proti církvi
a socialistickým novinářům,
kteří poukazovali na
případy kanibalismu
v hladem postižených
oblastech SSSR, což je
patrné z komentáře pod
obrázkem. Komunisté se
tímto způsobem snažili celý
problém zlehčovat.
RESUMÉ
The article addresses
the famine in the
Ukraine in the years
1932–1933, describing
the course of the disaster
and the role the
Bolshevik government
played in the food
shortages. One important
aspect is the response
to the famine
abroad, particularly
in the Czechoslovak
press.
D Ě J I N Y A S O U Č A S N O S T 4 | 2 0 0 9 23
články a eseje 
výbory vznikaly především v kritickém
roce 1933 ve všech evropských
státech, v nichž měla ukrajinská emigrace
zastoupení, tedy včetně Československa.
Sovětská vláda však humanitární
pomoc odmítala s odůvodněním,
že není potřeba a obyvatele,
jimž přicházely od oficiálních institucí
či organizací potravinové balíky
nebo peníze, úřady pronásledovaly.
Přes veškeré úsilí byly tyto iniciativy
v podstatě neúspěšné.
REFLEXE HLADOMORU V ČSR
Články o hladomoru na Ukrajině
i v dalších oblastech SSSR přinášely
v českých zemích deníky všech
politických směrů, nejčastěji v podobě
referátů o zpravodajství světového
tisku. Původní zdroj informací představovaly
dopisy krajanů příbuzným
v Československu. Líčili v nich otřesné
poměry na Ukrajině i v jiných oblastech
SSSR, přičemž žádali o jakoukoli
pomoc.
S odstupem času zaráží četnost
těchto zpráv. Brněnská Svoboda na počátku
června 1933 například zveřejnila
dva dopisy, které poslala nejmenovaná
žena své matce na severní Moravu.
V prvním se uvádělo: My jsme ještě
živi, jenom jsme hodně slabí, protože není
co jísti a budeme asi musiti z hladu umříti.
(…) Chleba jsme neviděli již pět měsíců
a nyní jsme nuceni již prodávati poslední
šaty, abychom to nějak vydrželi, než přijde
nějaká pomoc od Vás. Jíme zdechlé koně
a psy a prázdné plevy (z obilí). Nechtěla
jsem Vám to psáti, protože vím, jak se trápíte,
ale již to není k vydržení, jaký je zde
hlad. Lidé umírají ve vesnicích po deseti,
i po dvaceti denně. Člověk cítí stále jenom
hlad, a jen chodí a hledá něco k snědku.
Prosím Vás snažně, abyste řekla všem známým
a dobrým lidem, aby nám něčím přispěli,
jinak musíme zemříti hladem a smrt
hladem je tak těžká. Druhý dopis, otištěný
v rámci téhož příspěvku, pak hovoří
dokonce o případech lidojedství:
…kdybyste viděla, drahá maminko, kolik
u nás umírá lidí hladem. Lidé vykopávají
mrtvoly a jedí je – hrůza je to. U nás mnoho
Čechů zemřelo, i Rusů. Vozili je vozama
na hřbitov. Dětí-sirotků bylo tolik, že si
s nimi nevěděli rady. Tak je sehnali do jedné
stodoly a tam je spálili.
Podobně jako ukrajinská emigrace,
i některé československé instituce
a spolky se rozhodly zorganizovat
pomocnou akci ve prospěch strádajících
krajanů, z nichž se nejpočetnější
část nacházela právě na území Ukrajiny.
Nejvíce se po této stránce angažoval
Československý ústav zahraniční
(ČÚZ), který vytvořil pro daný
účel speciální výbor. Zmíněnou organizaci
však v jejím úsilí podpořily také
další instituce a spolky (např. Ústřední
sdružení Čechů a Slováků z Ruska,
Kuratorium jubilejní domoviny
zahraničních Čechů a Slováků v Praze,
Kostnická jednota, Společnost sv.
Rafaela na podporu katolických vystěhovalců
nebo Apoštolát sv. Cyrila
a Metoděje).
I když měl český pomocný výbor
dostatek financí na poskytování podpory
našim trpícím krajanům, svoji
činnost nedokázal efektivně rozvinout.
Většina finančních prostředků,
které ČÚZ obdržel od Ministerstva
sociální péče a Ministerstva zahraničních
věcí ČSR, proto nebyla vůbec
využita. Práci výboru totiž znesnadňoval
oficiální přístup sovětské
vlády, která existenci hladu popírala
a humanitární pomoc na svém území
nepřipouštěla. Stejně jako v případě
ukrajinské emigrace byla tedy i česká
pomocná akce více méně neúspěšná.
Na hrůzná svědectví přicházející
od krajanů reagovali také čeští komunisté,
kteří se je snažili buď zlehčovat,
nebo vyvracet. Komunistický tisk
přinášel dopisy šťastných dělníků, kteří
do Sovětského svazu odjeli za prací.
Pochopitelně se jednalo o skalní
komunisty působící ve velkých městech
nejčastěji v těžkém průmyslu
nebo hornictví, kde vládly jiné poměry
než na venkově. Vláda totiž horníky
i dělníky v továrnách nutně potřebovala,
proto dostávali přednostní
příděly jídla.
Na závěr je důležité uvést, že tragické
událostí na Ukrajině vnímala
západní veřejnost a ukrajinská emigrace
odlišně. Zatímco pro zahraniční
pozorovatele (včetně většiny českého
tisku) představoval hladomor
nechtěný důsledek necitlivě provedené
zemědělské reformy, i když si
víceméně uvědomovali – až na příznivce
komunistické strany –, že za
otřesné poměry je odpovědná sovětská
vláda v Moskvě, ukrajinská emigrace
chápala hladomor jako nástroj,
kterého bolševici cíleně použili ke
zlomení a fyzické likvidaci ukrajinského
národa. Obě základní dobová
hodnocení mají své následovníky
i mezi historiky, kteří dodnes vedou
stále neukončenou debatu o výklad
těchto tragických událostí. 
LITERATURA
A PRAMENY
O. I. Bočkovskyj, Hlad
na Ukrajině, Praha 1933;
O. Bojko – V. Goněc,
Nejnovější dějiny Ukrajiny,
Brno 1997; R. Conquest,
The Harvest of Sorrow.
Soviet Collectivization and
the Terror-Famine, London
1988; S. Courtois, Černá
kniha komunismu: zločiny,
teror, represe I, Praha –
Litomyšl 1999; Výňatky
z dopisu z Ruska:
„Kdybyste, maminko,
věděla, kolik lidí denně
umírá hladem…“, in:
Svoboda, 2. 6. 1933, s. 2;
Národní archiv, fond
UM, k. 8, Národní rada
ukrajinských žen – výzva
„Holod na Ukrajini“
z roku 1932.
Odhady počtu obětí
hladomoru na Ukrajině
se od sebe diametrálně
odlišují. Pohybují se
v rozmezí 3–10 milionů
mrtvých. Nejrealističtější
je zřejmě údaj 3–5 milionů
obětí, k němuž se také
přiklání řada odborníků
(např. Kulčyckyj,
Maksudov, Conquest).