Západní Ukrajina v meziválečném období Polsko Situace po první světové válce lPo první světové válce vznikla řada nových států (největší změny na mapě Evropy) l lNe všechny národy však dosáhly práva na sebeurčení – získaly svůj stát l lTo byl i případ Ukrajinců na západě – téměř 7 mil. se jich nacházelo na území Polska (5 mil.), ČSR a Rumunska l lV Polsku a Rumunsku byla ukrajinská menšina značně diskriminována, pouze v ČSR měla relativní svobodu Evropa po první světové válce Evropa po první světové válce Situace v Polsku lPolsko obsadilo východní Halič již v roce 1919 (bylo to sporné) l lAž do roku 1923 jednaly západní mocnosti (VB, Francie) o statusu Haliče l lHalič měla získat značnou část autonomie, což se ale ve skutečnosti nestalo l lPoláci dokonce garantovali práva menšin ve své ústavě l lI když Polsko značně diskriminovalo ukrajinskou menšinu, s rozsahem represí v SSSR se to nedá srovnávat l lPolsko mělo nejvyšší procento národnostních menšin ze států Evropy Ukrajinci v Polsku lUkrajinci tvořili v Polsku dvě různorodé skupiny l lVětšina Ukrajinců žila na bývalém habsburském území východní Haliče l lV roce 1920 bylo toto území rozděleno na tři správní jednotky: Lvovskou, Ternopolskou a Stanislavskou (dnes Ivano-Frankivsk) l lŽilo zde přibližně 3 miliony Ukrajinců, kteří náleželi do řecko-katolické církve, byli národně uvědomělí a dobře organizovaní l l l Ukrajinci v Polsku lDruhá skupina Ukrajinců pocházela ze západní Volyně, Polesí a Cholmščiny l lToto území získalo Polsko na úkor Ruska v tzv. polsko-sovětské válce v letech 1919 – 1921 (rižský mír) l lTěchto Ukrajinců byly přibližně 2 miliony a hlásili se k pravoslavné církvi l lNa rozdíl od Ukrajinců v Haliči byli tito politicky a národně nejednotní (neuvědomělí) Meziválečné Polsko Ukrajinci v Polsku lVztahy mezi Poláky a Ukrajinci nebyly ideální (podmíněno historicky) l lVelká část polské politické reprezentace byla negativně naladěna vůči Ukrajincům l lNašli se však i tací, kteří se snažili o nalezení kompromisu nebo byli přímo pozitivně nakloněni národnostním menšinám l lVětšinou se vláda ve Varšavě snažila omezit vliv Ukrajinců, kteří tvořili 15% obyvatel Polska (celkem cca 27 milionů) l lV roce 1924 byl vydán zákon, který nepovoloval používání ukrajinštiny v úředním styku Lex Grabski a ukrajinské školství v Polsku lV roce 1924 ministr školství Stanisław Grabski prosadil reformu (lex Grabski), která znevýhodňovala národnostní menšiny l lZ většiny škol, kde se vyučovalo ukrajinsky, udělal dvojjazyčné školy s převahou polštiny l lUkrajincům bylo také bráněno studovat na lvovské univerzitě l lExistovala však Lvovská tajná univerzita (Львівський (таємний) український університет), kde se Ukrajinci vzdělávali l lVlastní oficiální ukrajinská univerzita nebyla v Polsku vytvořena (na rozdíl od ČSR) Pečeť Lvovské tajné univerzity Průkazka studenta Mychajla Drahana Program kolonizace lPolská vláda se snažila zvrátit nežádoucí poměr obyvatel ukrajinské a polské národnosti v Haliči l lOd roku 1920 byli tedy do Haliče lákáni Poláci, aby zde Ukrajinci neměli převahu (tzv. program kolonizace) l lDo roku 1938 se sem přestěhovalo na 300 000 Poláku, z toho třetina do měst l lSituace se paradoxně zlepšila po roce 1926, kdy se vlády ujal maršál Józef Klemens Piłsudski (autoritativní vláda) Stanisław Grabski, Józef Klemens Piłsudski Hospodářská krize a radikalizace společnosti lNový volyňský vojvoda Henryk Jan Józewski si na svoji stranu dokázal získat Ukrajince l lRozdělil jim část státních pozemků, což ovšem vyvolalo nevoli a protesty u Poláků l lPolsko-ukrajinské vztahy se razantně zhoršily v letech velké hospodářské krize/deprese (zejména v letech 1929 – 1933) l lKrize měla enormní dopad právě na oblasti, kde žili Ukrajinci (velké sociální rozdíly) – rostla nenávist Henryk Jan Józewski Pacifikace lRadikalizovali se především ukrajinští nacionalisté, kteří se odhodlali k aktivnímu odporu proti polské vládě l lJejich činnost našla odezvu především u mladé generace l lV létě 1930 docházelo k obrovskému nárůstu útoků na majetky Poláků v Haliči – především žhářství (cca 2 200 případů) l lTyto aktivity vyvolaly reakci – vojsko i policie provedli tzv. pacifikaci – zatýkání, represe a pronásledování ukrajinského obyvatelstva l lBylo pozatýkáno velké množství ukrajinské mládeže, prověřeno na 800 obcí, ukrajinští politici byli pod dohledem (někteří v domácím vězení) Reakce Ukrajinců lProti vlně represí ze strany polské vlády si Ukrajinci stěžovali u Společnosti národů l lKampaň pacifikace proto dosáhla mezinárodního skandálu l lEvropští politici (zejména britští) odsoudili politiku Polska vůči Ukrajincům l lRada Společnosti národů stejně tak odsoudila teroristické činy ukrajinských nacionalistů Reakce ukrajinských nacionalistů lPacifikace měla výsledky – situaci v Haliči se podařilo uklidnit l lTvrdé represe však radikalizovali ukrajinské nacionalisty, kteří se nyní zaměřili na vraždy významných osobností (politiků) l lNejznámějšími oběťmi se stali: –Tadeusz Ludwik Hołówko – zavražděn roce 1931, zastánce polsko-ukrajinského kompromisu, politik, publicista –Emilian Czechowski – zavražděn v roce 1932, komisař polské policie ve Lvově –Oleksij Majlov – zavražděn v roce 1933, úředník sovětského konzulátu ve Lvově –Bronisław Wilhelm Pieracki – zavražděn v roce 1934, polský ministr vnitra, podle nacionalistů odpovědný za pacifikaci v roce 1930 –Ivan Babij (Іван Бабій) – zavražděn v roce 1934, ukrajinský pedagog, který nesouhlasil s činností nacionalistů Tadeusz Ludwik Hołówko, Ivan Babij Bronisław Wilhelm Pieracki Reakce na ukrajinský terorismus lV roce 1934 byl vytvořen (koncentrační) tábor (Bereza Kartuzska), kde byli uvězněni političtí vězni, zejména Ukrajinci l lV roce 1935 se Polsko zřeklo závazku před Společností národů zabezpečit práva národnostních menšin l lPo smrti Piłsudského v roce 1935 se vláda začala radikalizovat (směřovat krajně doprava) l lNejdůležitější úlohu hrála armáda l lVlna represí narůstala opět koncem 30. let, kdy hrozila válka (Halič hraniční oblastí – potřeba mít plně pod kontrolou toto území) Ukrajinské politické strany v Polsku lI mezi Ukrajinci se našli tací, kteří s teroristickými akcemi nacionalistů nesouhlasili a snažili se s polskou vládou vycházet l lByla to především Ukrajinská národně demokratická strana (UNDO) l lPředseda UNDO Vasil Mudryj (Василь Мудрий) byl dokonce vícemaršálkem Sejmu (zasloužil se o propuštění velké části ukrajinských politických vězňů) l lNe všichni členové UNDO však s normalizační politikou předsedy souhlasili – vznikla opozice l lStejně tak ostatní ukrajinské politické strany se vstřícnou politikou předsedy UNDO nesouhlasily (Ukrajinská sociálně radikální strana, Komunistická strana západní Ukrajiny) Církev lPodobně jako Vasil Mudryj odmítal násilí páchané oběma stranami i lvovský metropolita Andrej Šeptyckyj (Андрей Шептицький) l lAndrej Šeptyckyj byl hlavou ukrajinské řeckokatolické církve v Polsku a byl velmi agilní v ekumenické oblasti l lSnažil se dosáhnout porozumění mezi různými etniky a církvemi a odmítal polskou snahu zkonvertovat řecké katolíky na římské katolíky l lNa rozdíl od řeckokatolické církve byla pravoslavná církev v Polsku pronásledována Vasil Mudryj, Andrej Šeptyckyj