Podniková ekonomika a finance
Podklady pro výuku
Bakalářské studium
Věra Mulačová
2014
Evropský sociální fond
Praha a EU – Investujeme do vaší budoucnosti
Kapitola 1. Podnik a podnikatelské prostředí
Klíčové pojmy:
Podnik, podnikání, podnikatelské prostředí, cíle podnikání, typologie podniků, právní formy
podnikání, malé a střední podnikání
Výklad:
Obchodní zákoník definuje podnikání jako „soustavnou činnost prováděnou samostatně
podnikatelem vlastním jménem a na vlastní zodpovědnost za účelem dosažení zisku“.1
Z této definice
vyplývají některé klíčové závěry:
 předpoklad trvalého provozu (tzv. going koncern princip) – za podnikání se
nepovažují jednorázové projekty,
 osobní účast podnikatele,
 zisková orientace – za podnikání se nepovažuje činnost neziskových organizací
(občanských sdružení, nadací, apod.).
Podnikatelem je osoba provozující podnikání, může jím být fyzická nebo právnická osoba. Podnik
můžeme charakterizovat jako instituci, sloužící k realizaci podnikatelské činnosti, je tedy
institucionalizovanou podobou podnikání. Obchodní zákoník definuje podnik jako „soubor hmotných,
osobních a nehmotných složek podnikání“. K podniku náleží věci, práva a jiné majetkové hodnoty
sloužící k provozu podniku. Soubor všech majetkových hodnot sloužících k podnikání je obchodní
majetek.
Principem podnikatelské činnosti je přeměna vstupů (výrobních či provozních faktorů – řídící práce,
výkonná práce, dlouhodobý majetek, materiál) na výstupy (výrobky nebo služby), které vedou
k uspokojování potřeb zákazníků. Z této činnosti plyne podnikateli zisk, jako rozdíl hodnoty
prodaných výstupů a spotřebovaných vstupů. Smyslem podnikání je zhodnocení vloženého kapitálu.
Dlouhodobě úspěšné podnikání musí být založeno na uspokojování skutečně existujících potřeb
zákazníků, tedy nalezením určitého společenského přínosu realizované činnosti.
Pro existenci a rozvoj každé podnikatelské aktivity jsou velmi důležité vlivy, které na toto podnikání
působí. Tyto vlivy jsou souhrnně označovány jako podnikatelské prostředí. Pojem podnikatelské
prostředí je velmi široký a ani v odborné literatuře není pojímán jednotně. Jako nejobecnější
vymezení lze chápat podnikatelské prostředí jako souhrn všech vlivů, které působí na podnik. Tyto
vlivy můžeme rozdělit na vnější vlivy makroprostředí a mikroprostředí i vnitřní faktory podniku
samotného. Uvedený přístup je běžný zejména v oblasti strategických analýz, kde je vnější
podnikatelské prostředí hodnoceno různými metodami a poskytuje východiska pro rozhodování, a to
1
Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník ve znění pozdějších změn a doplnění.
jak z hlediska strategického řízení, marketingové situační analýzy nebo nejrůznějších analýz
konkurenceschopnosti. V tomto pojetí je zpravidla podnikatelské prostředí vymezováno jakou souhrn
politických, sociálně-kulturních, technologických, ekonomických, legislativních a environmentálních
faktorů na úrovni makroprostředí a samozřejmě také působení konkurence i specifika oboru, ve
kterém firma podniká včetně jejího postavení a vazeb s dodavateli a odběrateli.
Jiný přístup k vymezení pojmu podnikatelské prostředí nacházíme v materiálech zahraničních i
domácích vládních nebo nadnárodních institucí, které se zabývají ovlivňováním ekonomiky a vytvářejí
podmínky pro podnikání a růst výkonnosti. V jejich pojetí pak podnikatelské prostředí představuje
spíše soubor politik, nástrojů a faktorů, které působí na podnik a zlepšují jeho konkurenceschopnost
a růstový potenciál.
Kvalita podnikatelského prostředí je vyjadřována různými mezinárodními srovnáními, která
představují různé žebříčky, indexy, ročenky nebo ratingová hodnocení, jejichž výsledky se liší podle
zpracovatele, použitých zdrojů dat a zejména zahrnutých kritérií a vah, které jsou jim přisuzovány.
Mezi nejznámější patří např. ratingová hodnocení agentur StandardPoor´s nebo Moody´s, která
vyjadřují hodnocení bonity a úvěruschopnosti určitého subjektu (země, podnikatelského subjektu).
Velmi často je také využíván žebříček vydávaný každoročně Světovým ekonomickým fórem v rámci
zprávy nazvané Global Competitiveness Report jako GCI (index globální konkurenceschopnosti),
index Doing Business Světové banky, index Ročenky světové konkurenceschopnosti a další.
Cíle podniku
Obecná ekonomická teorie definuje jako cíl podniku maximalizaci zisku. Cíle podnikání lze rozdělit na
cíle dlouhodobé a krátkodobé. Za krátkodobý (např. roční) cíl lze považovat maximalizaci čistého
účetního zisku, resp. maximalizaci peněžního toku (cash flow) podniku za sledované období.
Dlouhodobým cílem podniku je pak maximalizace jeho hodnoty. Maximalizace hodnoty podniku je
vrcholovým cílem podniku, který nejlépe postihuje vlastní smysl podnikání – trvale vydělávat co
nejvíc. Kromě tohoto finančního cíle však podniky sledují ještě některé nefinanční cíle.
Typologie podniků podle velikosti:
 mikropodniky (1 – 9 zaměstnanců),
 malé podniky (10 – 99 zaměstnanců),
 střední podniky (100 – 499 zaměstnanců),
 velké podniky (nad 500 zaměstnanců).
Toto členění je využívané zejména pro statistické účely, často bývá využíváno hrubší dělení na malé a
střední podniky a velké podniky.
Právní formy podnikání
Každá podnikatelská jednotka musí mít určitou právní formu. Jednotlivé právní formy můžeme
rozčlenit do následujících skupin:
 podniky jednotlivce,
 obchodní společnosti,
 družstva,
 státní podniky.
Podniky jednotlivce
Jedná se o takové podniky, které jsou vlastněny pouze jednou osobou. Obvykle mají podobu živnosti.
Jejich výhodou je malá kapitálová a administrativní náročnost, nevýhody jsou obtížný přístup ke
kapitálu, neomezené ručení (celým osobním majetkem podnikatele) a omezená životnost (pouze po
dobu života majitele).
Živnosti upravuje živnostenský zákon2
. Zahrnují veškerou výrobu, obchod a služby, vyjma činností v
živnostenském zákoně výslovně vyloučených. Živností se rozumí „soustavná činnost provozovaná
samostatně, vlastním jménem, na vlastní odpovědnost, za účelem dosažení zisku a za podmínek
živnostenského zákona“. O povolení živnosti rozhodují živnostenské úřady, které vedou živnostenský
rejstřík.
Pro výkon živností je nutné splňovat:
1. obecné podmínky:
 plnoletost (18 let),
 svéprávnost (způsobilost k právním úkonům),
 bezúhonnost (osoba nesmí být odsouzena za úmyslný trestný čin s trestem odnětí
svobody nad jeden rok, úmyslný trestný čin související s podnikáním nebo
nedbalostní trestný čin související s předmětem podnikání),
 splnění daňových povinností vůči státu;
2. zvláštní podmínky - odborná a jiná způsobilost (nevyžaduje se u volných živností).
Živnostenský zákon rozeznává dva základní druhy živností:
 živnosti ohlašovací,
 živnosti koncesované.
Živnosti ohlašovací
Živnosti ohlašovací vznikají na základě ohlášení příslušnému živnostenskému úřadu a při
splnění podmínek je podnikateli vydán živnostenský list. Mezi tyto živnosti patří:
 živnosti řemeslné - k jejichž provozování je potřeba doložit vzdělání a praxi v oboru
(např. truhlářství, zámečnictví);
 vázáné - na vzdělání, eventuálně na praxi, eventuálně na jiné podmínky, které
vyžaduje zákon (např. výroba, montáž, opravy plynových či elektrických zařízení);
 volné – k jejich provozování stačí splnění obecných podmínek (všechny ostatní
živnosti).
Živnosti koncesované
Vznikají na základě koncese (povolení), nejsou tedy nárokové jako živnosti ohlašovací.
K získání koncese je potřeba vzdělání a splnění dalších podmínek, které vyžaduje zákon.
2
Zákon č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů.
Podnikateli je poté vydána koncesní listina. Do koncesovaných živností patří např. výroba a
opravy zbraní, taxislužba, výroba zubních protéz, pohřební služba.
Obchodní společnosti
Obchodní zákoník definuje obchodní společnost jako právnickou osobu založenou za účelem
podnikání. Jejími zakladateli mohou být fyzické i právnické osoby. Obchodní společnost vzniká dnem
zápisu do obchodního rejstříku, poté vystupuje pod jménem uvedeným v rejstříku.
Rozlišujeme dvě skupiny obchodních společností:
 osobní společnosti – veřejná obchodní společnost, komanditní společnost,
 kapitálové společnosti – společnost s ručením omezeným, akciová společnost.
Veřejná obchodní společnost (v.o.s.) je sdružení dvou či více osob, založené za účelem podnikání
jako právnická osoba, jejíž společníci ručí za závazky společnosti solidárně a neomezeně. Jedná se o
čistou osobní společnost. Postavení společníků je tedy rovnocenné, všichni se účastní na řízení
společnosti a všichni ručí celým svým majetkem.
Komanditní společnost (k.s.) je obchodní společnost, v níž jeden či více společníků ručí za závazky
společnosti do výše svého nesplaceného vkladu (komanditisté) a jeden či více společníků ručí za
závazky celým svým majetkem (komplementáři). Komanditista tedy vkládá majetkové
hodnoty, do řízení společnosti nezasahuje, má jen kontrolní pravomoc - jeho postavení je
podobné postavení společníka ve společnosti s ručením omezeným. Komplementář se
osobně účastní řízení společnosti – jeho postavení je obdobné jako postavení společníka u
veřejné obchodní společnosti. Z tohoto pohledu se spíše nežli o společnost osobní jedná
o společnost smíšenou.
Společnost s ručením omezeným (s.r.o.) je obchodní společnost, jejíž základní kapitál je
tvořen vklady společníků a jejíž společníci ručí za závazky společnosti, dokud nebylo zapsáno
splacení vkladů do obchodního rejstříku. Charakteristickými znaky s.r.o. je povinně vytvářený
základní kapitál (vkladová povinnost) a omezené ručení společníků (rozsahem i časem).
Typickým rysem s.r.o. je ručení společníků a omezená převoditelnost podílů. S.r.o. je
uzavřená společnost s vázaným členstvím. Jedná se o nejoblíbenější formu obchodní
společnosti, jejíž hlavní výhodou je oddělení kapitálu od osobního majetku společníků a
zároveň garance věřitelům formou základního kapitálu. S.r.o. je ideální společností pro
střední a malé podnikání.
Akciová společnost (a.s.) je obchodní společností, jejíž základní kapitál je rozvržen na určitý
počet akcií o určité jmenovité hodnotě. Jde o právnickou osobu, korporaci. Může být
založena dvěma či více fyzickými osobami nebo jednou či více právnických osob. Je zde úplné
oddělení vlastnictví od řízení společnosti - akcionáři se zásadně na činnosti a.s. nepodílí
osobními výkony, podstatná je kapitálová účast.
Akciová společnost je uzavřenou korporací, což je dáno počtem akcií, který omezuje počet
akcionářů. Členství v a.s. je vázané - účast v a.s. nelze vypovědět, lze však převést akcie na
jinou osobu. Společnost odpovídá za závazky celým svým majetkem, samotní akcionáři za
závazky a.s. neručí. Minimální výše základního kapitálu je 2 miliony Kč, u společností
registrovaných na kapitálovém trhu 20 milionů Kč.
Práva a povinnosti akcionářů jsou v podstatě shodná s právy a povinnostmi společníků v
předcházejících společnostech. Základní povinností akcionáře je především povinnost
vkladová. Z hlavních práv je to právo na podíl na zisku (dividenda) či likvidačním zůstatku,
společně s právem účastnit se jednání na valné hromadě. (Mulač, Mulačová, 2007).
Akciová společnost má následující orgány:
 valná hromada – nejvyšší orgán,
 představenstvo – výkonný orgán,
 dozorčí rada - kontrolní orgán.
Výhody a nevýhody akciové společnosti
Základní výhody akciové společnosti jsou:
 žádné osobní závazky akcionářů,
 snadná akumulace kapitálu umožňující i značně rozsáhlou činnost,
 snadná převoditelnost vlastnictví,
 nepřetržitá existence bez ohledu na vlastnické změny,
 řízení profesionálním managementem.
Naopak mezi její nevýhody patří:
 dvojí zdanění výnosů akcionářů (daň ze zisku právnických osob, daň z kapitálového
výnosu),
 větší míra regulace,
 větší tlak na informační otevřenost (zvláště u a.s. registrovaných na kapitálovém trhu),
 velká administrativní náročnost (především při založení společnosti),
 nebezpečí vyplývající z úplného oddělení vlastnictví od řízení (sledování vlastních zájmů
managementu namísto cílů akcionářů). (Mulač, Vochozka, Mulačová, 2010).
Malé a střední podnikání
Sektor malého a středního podnikání tvoří významnou součást každého hospodářství. Vedle
ekonomické funkce plní také roli politickou a stabilizační při zabezpečení zaměstnanosti i regionální a
sociální udržitelnosti. ČR i EU se snaží podporou malých a středních podnikatelů zlepšit růst,
podmínky, technologickou úroveň a zejména konkurenceschopnost. Od malých a středních podniků
se neočekává, že dosáhnou nějakého výrazného postavení, ve většině případů je podpora těchto
podniků běžnou cestou jak oživit region. Zpravidla reprezentují domácí či místní kapitál, a jsou proto
obvykle svázány s místním regionem. To jim umožňuje flexibilní reakci na změny v poptávce. Malí a
střední podnikatelé jsou v daném regionu často nositeli zaměstnanosti, pohlcují pracovníky
propuštěné velkými firmami, a tím pádem šetří dávky podpor, které by musely být vypláceny ze
státního rozpočtu. V menších obcích představují hlavní zdroj pracovních příležitostí. Velkou roli také
hraje vysoká motivace vlastníků na dosažených výsledcích.
Pro vymezení malého a středního podnikání existují různé definice. Podle Doporučení Komise
Evropské unie č. 96/280/EC, která sjednocuje vymezení pojmu malého a středního podnikání
v členských státech Evropské unie, je rozhodujícím kritériem počet zaměstnanců, dále potom roční
obrat, roční bilanční suma a nezávislost. Roční obrat a bilanční suma představují korunový ekvivalent
uvedené částky podle kurzu Evropské centrální banky ke konci roku.
Podle výše uvedeného doporučení, které se vztahuje také na Českou republiku, rozlišujeme tři
kategorie podniků v rámci MSP:
 Mikrofirma - zaměstnává od 1 do 9 pracovníků a její roční obrat nebo roční bilanční
suma nepřesahuje 2 miliony EUR;
 Malá firma - zaměstnává od 10 do 49 pracovníků a její roční obrat nebo roční bilanční
suma nepřesahuje 10 milionů EUR;
 Střední firma - zaměstnává od 50 do 249 pracovníků, její aktiva/majetek nepřesahují
43 mil EUR a její roční obrat nepřesahuje 50 milionů EUR.
Jiné definice k vymezení malého a středního podnikání používají ke svým účelům další instituce, např.
Česká správa sociálního zabezpečení (ČSSZ) nebo Eurostat (statistický úřad Evropské unie).
Rozhodujícím faktorem je i v těchto definicích počet zaměstnanců.
Členění používající ČSSZ rozlišuje pouze dva základní typy organizací:
 Malé organizace, které zaměstnávají max. 25 pracovníků;
 Velké organizace, které mají více jak 25 pracovníků.
Členění dle Eurostatu zahrnuje také pouze dva typy podniků s jinou hranicí rozdělení:
 Malé podniky zaměstnávají max. 20 pracovníků;
 Střední podniky zaměstnávají max. 100 pracovníků.
Malé a střední firmy jsou často vytlačovány z trhu silnými nadnárodními výrobci nebo obchodníky,
proto se snaží o co nejvýhodnější uplatnění na místních trzích tím, že např. uspokojují individuální
přání zákazníků a jejich velkou výhodou je znalost lokálních podmínek. Jsou flexibilnější než velké
společnosti, a mnohdy se angažují v okrajových oborech trhu, které se těmto firmám zdají druhořadé
a nezajímavé. Velmi často se setkáváme také s tím, že řada malých a středních podnikatelů
spolupracuje s velkými firmami jako jejich subdodavatelé. Na druhé straně však nejsou kapitálově
silné a omezené finanční a lidské zdroje neumožňují jejich výraznější technologický i kariérní růst, což
vede k jejich slabší pozici v konkurenčním boji s velkými podniky.
Kapitola 2. Založení podniku
Klíčové pojmy:
Podnikatelský záměr, zpracování podnikatelského projektu, zakladatelský rozpočet
Výklad:
Kroky směřující k založení podniku
Celý proces založení podniku je názorné rozdělit do několika kroků:
1. definování podnikatelského záměru,
2. určení věcných a řídících předpokladů,
3. zpracování podnikatelského projektu,
4. vlastní založení podniku.
PODNIKATELSKÝ ZÁMĚR
Na počátku všeho musí být nápad, určitý podnikatelský záměr. Ten vymezuje předmět činnosti
uvažovaného podniku, odpovídá na otázku „co?“, tj. jaké výrobky bude podnik vyrábět či jaké služby
bude poskytovat.
URČENÍ PŘEDPOKLADŮ
Než dojde k faktickému založení podniku, je zapotřebí provést ještě celou řadu úkonů, které
podnikateli vyjasní odpověď na otázku „jak?“. Jedná se o vymezení věcných náležitostí (zdroje,
majetkové nároky, lokalizace, technologie) a řídících předpokladů (top management, organizační
struktura, řídící nástroje), které podnikatel poslouží jako cenná vstupní data při zpracování
podnikatelského projektu.
PODNIKATELSKÝ PROJEKT
Podnikatelský projekt je formalizovaný dokument, jehož cílem je komplexní zhodnocení
uvažovaného záměru. Posuzuje podnikatelský záměr z pohledu:
 reálnosti a proveditelnosti,
 finanční efektivnosti.
Podnikatelský projekt je klíčovým podkladem pro realizátory záměru při rozhodování o založení
podniku. V první řadě by jim měl dát jasnou odpověď na otázku, zda je vhodné podnik vůbec založit.
V případě kladné odpovědi by měl projekt být určitým receptem, podle něhož se bude postupovat ve
fázi realizace podnikatelského záměru.3
Dalšími uživateli podnikatelského projektu jsou různé externí subjekty, z nichž nejtypičtější jsou:
3
Více viz Fotr, J. Podnikatelský plán a investiční rozhodování. Praha : Grada, 2005.
 banky (podklad pro rozhodování o úvěru),
 úřady (podklad pro rozhodování o různých povoleních, dotacích, apod.),
 obchodní partneři (podklad pro rozhodování o případné spolupráci).
Podnikatelský projekt definuje tyto oblasti:
 zdroje (materiálové, lidské i finanční),
 cíle podnikání,
 rizikové faktory,
 konkurenční výhody a nevýhody,
 cílové trhy a skupiny zákazníků,
 právní formu,
 organizační strukturu.
Tyto všechny náležitosti jsou zahrnuty do studie proveditelnosti, která projekt zevrubně vyhodnotí
po věcné stránce. Jejich finanční dopady se následně promítnou do zakladatelského rozpočtu, jehož
cílem je zhodnotit finanční efektivnost chystaného podnikatelského záměru. Zakladatelský rozpočet
má následující strukturu:
1. plánovaná rozvaha podniku ke dni založení,
2. plánované výkazy zisku a ztráty na zvolené období (často na 5 let),
3. plánované rozvahy k posledním dnům jednotlivých období,
4. plánované výkazy CF.
Pokud předpokládané finanční výsledky (zisky z plánovaných výsledovek a peněžní příjmy
z plánovaných výkazů CF) odpovídají požadavkům vlastníků, nic nebrání vlastnímu založení podniku.
Na závěr je třeba upozornit, že každý podnikatelský plán je postaven na určitých odhadech,
prognózách a předpokladech. Míra optimismu těchto vstupů značně ovlivňuje výstupy a závěry. Proto
se často výrazně liší interní verze projektu (raději pesimističtější, opatrnější) od verze pro banky či
obchodní partnery (velmi optimistická, slibující závratné výsledky).
Vlastní založení podniku
Vlastní založení a rozjezd podniku má dvě stránky – právní a věcnou. Zaprvé je tedy potřeba učinit
potřebné kroky k tomu, aby se chystaný podnik stal subjektem práva, tedy založit obchodní
společnost (resp. jinou právní formu). Druhým úkolem je nastartovat vlastní podnikatelskou činnost.
ZALOŽENÍ A VZNIK OBCHODNÍ SPOLEČNOSTI
Z pohledu systémů zakládání obchodní společnosti rozlišujeme jednak systém volného zakládání
obchodní společnosti, kdy je tato založena a jako právnická osoba vzniká současně s podpisem
společenské smlouvy. Dále je možné podmínit založení obchodní společnosti na státní povolení, v
tomto případě hovoříme o koncesním způsobu založení obchodní společnosti. Poslední systém, který
se uplatňuje při zakládání společností je systém normativní (registrační), kdy k založení postačí
uzavření společenské smlouvy, kdy společnost jako právnická osoba vzniká až zápisem do
veřejnoprávní evidence.
Konkrétně se obchodní společnost zakládá:
 společenskou smlouvou,
 zakladatelskou smlouvou u a.s.,
 zakladatelskou listinou (s.r.o., a.s., je-li jeden zakladatel - vyžaduje se forma
notářského zápisu).
Podpisy všech zakladatelů musí být úředně ověřeny. Společenská smlouva a.s. a s.r.o. musí mít
formu notářského zápisu. Rozdíl mezi společenskou smlouvou a zakladatelskou smlouvou spočívá v
tom, že společenská smlouva směřuje k založení a úpravě vnitřních vztahů společnosti, kdežto
zakladatelská smlouva pouze k založení společnosti, vnitřní vztahy společnosti v tomto případě
upravují stanovy.
Obchodní společnost jako právnická osoba, tedy jako subjekt práva, vzniká dnem, k němuž je
zapsána do obchodního rejstříku. Mezi založením a vznikem existuje tzv. předběžná společnost.
Návrh na zápis musí být podán v prekluzivní lhůtě do 90 dní od založení, příp. od doručení průkazu
živnostenského či jiného podnikatelského oprávnění. Po vzniku společnosti platí nevyvratitelná
domněnka založení společnosti na neurčitou dobu, není-li při založení doba výslovně určena.
ZAHÁJENÍ ČINNOSTI PODNIKU
Zahájení provozní činnosti podniku bývá často okamžikem nepříjemných překvapení pro podnikatele
- některé předpoklady z podnikatelského projektu se ukazují jako nereálné, objevují se nové
skutečnosti, s nimiž nebylo kalkulováno. Obecně lze říci, že průběh této fáze je tím hladší, čím
precizněji byly provedeny předchozí kroky. V praxi často dochází k nedodržení či překročení plánů,
obvykle částečně vinou přílišného optimismu plánů, z části jako důsledek nepředvídatelného vývoje
okolí.
Zahájení činnosti podniku je obzvláště náročné z pohledu financování. Tato fáze je spojena se
značnými investičními výdaji (pořízení pozemků, budov, strojů, materiálu), naopak peněžní příjmy za
prodané výkony (výrobky či služby) ještě nejsou realizovány. Je zřejmé, že tato disproporce klade
nemalé nároky na externí zdroje financování. Základními zdroji financování založení podniku tedy
jsou vklady vlastníků a bankovní úvěry.
Kapitola 3. Majetková a kapitálová struktura podniku
Klíčové pojmy:
Rozvaha podniku, dlouhodobý majetek, opotřebení majetku, oběžný majetek, vlastní a cizí kapitál,
sladění aktiv a pasiv
Výklad:
Pro každé podnikání jsou nezbytné určité prostředky, s nimiž je uskutečňována vlastní podnikatelská
činnost. Je zřejmé, že k jejich získání jsou zapotřebí určité zdroje financování. Konkrétní složení
prostředků se označuje jako majetek a zdroje, ze kterých byl tento majetek pořízen, se nazývají
kapitál.
Důležitým předpokladem úspěšného podnikání je udržení majetkově–finanční stability podniku.
Touto stabilitou je chápána schopnost vytvářet a trvale si udržovat vyvážený vztah mezi majetkem a
používaným kapitálem.
Přehled o majetku i kapitálu určitého podniku představuje rozvaha podniku. Jedná se o stav k
určitému časovému okamžiku – k určitému dni, je to tedy statický pohled na finanční situaci podniku.
Sestavuje se minimálně jednou ročně a její závazná struktura je dána účetními předpisy. Je základním
finančním výkazem podniku.
Obr. 3 - 1 Rozvaha podniku v agregované podobě
Aktiva (majetek) Pasiva (kapitál)
Dlouhodobý majetek
Vlastní kapitál
Dlouhodobý cizí kapitál
Oběžná aktiva
Krátkodobý cizí kapitál
Při řízení majetkové a kapitálové struktury jde o řešení tří základních okruhů problémů:
 majetková struktura podniku – optimální skladba jednotlivých složek majetku;
 finanční (kapitálová) struktura podniku – správný poměr mezi jednotlivými druhy
používaného kapitálu;
 vzájemný vztah mezi složkami majetku a kapitálu.
Majetková struktura podniku
Majetkem rozumíme souhrn majetkových hodnot (věcí, pohledávek, práv a hodnot ocenitelných
penězi), které patří podnikateli a slouží k podnikání. Dělí se na dvě základní skupiny, které se liší
dobou, po kterou jsou v podniku používány.
 dlouhodobý majetek,
 oběžný majetek.
Obr. 3 - 2 Majetková struktura podniku
DLOUHODOBÝ MAJETEK
Dlouhodobý majetek je majetek, který slouží podniku dlouhou dobu, postupně se opotřebovává (s
výjimkou pozemků) a prostřednictvím odpisů přenáší svou hodnotu úměrně opotřebení do nákladů
podniku. Protože slouží v podniku často velmi dlouhou dobu, patří rozhodování o investičním
majetku mezi důležitá strategická rozhodnutí.
Dlouhodobý majetek se dále dělí na majetek:
 hmotný,
 nehmotný,
 finanční.
Majetek hmotný (věcný) je majetek nemovitý (pozemky, budovy) a majetek movitý (stroje, zařízení,
přístroje, dopravní prostředky).
Majetek nehmotný tvoří patenty, licence, ochranné známky a různá práva, know how, goodwill,
software apod. Patří sem i výdaje spojené se založením podniku. Obtížným problémem nehmotných
aktiv je jejich ocenění. Tento majetek se peněžně eviduje tehdy, když si jeho pořízení vyžádalo určité
náklady, např. licence.
Finanční majetek dlouhodobé povahy (investice) zahrnuje nakoupené akcie jiných podniků, vklady
do jiných podniků, nakoupené obligace, vkladové listy, termínované vklady, půjčky jiným podnikům .
Rozhodující je doba delší než 1 rok.
OBĚŽNÝ MAJETEK
Majetek
Dlouhodobý
Oběžný
Nehmotný
Hmotný
Pohledávky
Kr. cenné papíry
Finanční
Zásoby
Peníze
Jedná se o tu část majetku podniku, která se současně vyskytuje v podniku v různých formách, je
neustále v pohybu. Oběžný majetek se váže k výrobnímu cyklu podniku, v rámci něj přechází z jedné
formy do druhé.
Do oběžného majetku patří následující položky:
 zásoby,
 pohledávky,
 krátkodobé cenné papíry,
 peníze.
Zásoby představují skladovaný materiál, nedokončené výrobky, polotovary vlastní výroby a hotové
výrobky.
Pohledávky jsou tříděny z hlediska účelu na pohledávky z obchodního styku a pohledávky vůči
společníkům. Významné je třídění z hlediska času na krátkodobé a dlouhodobé.
Krátkodobé cenné papíry (krátkodobý finanční majetek) zahrnuje cenné papíry obchodovatelné na
peněžním trhu, zejména státní pokladniční poukázky a směnky. Umožňuje investování dočasně
volných peněžních prostředků a tím získání vyšších výnosů. Přitom zajišťuje poměrně slušnou likviditu
podniku.
Peníze zahrnují jak peníze v hotovosti v pokladně podniku, tak především peněžní prostředky na
bankovních účtech. Jedná se o prostředky, které jsou nejlikvidnější – lze je okamžitě využít
k platebnímu styku.
Kapitálová struktura podniku
Kapitálovou strukturou podniku (finanční strukturou podniku) rozumíme strukturu zdrojů, z nichž
majetek podniku vznikl. Představuje složení podnikového kapitálu, ze kterého je financován jeho
majetek. Je zachycena v pasívech rozvahy.
Obr. 3 - 3 Kapitálová struktura podniku
Kapitál
Vlastní
Cizí
Fondy z VK
Základní kapitál
Dlouhodobé dluhy
Krátkodobé dluhy
Nerozdělené zisky
HV běžného období
Obchodní závazky
Finanční strukturu podniku tvoří:
 vlastní kapitál,
 cizí kapitál.
VLASTNÍ KAPITÁL
Vlastní kapitál je kapitál, který patří majiteli (majitelům). Je hlavním nositelem podnikatelského
rizika. Jeho podíl na celkovém kapitálu je proto ukazatelem finanční jistoty (nezávislosti) podniku.
Vlastní kapitál není stálou veličinou, ale kolísá podle výsledků hospodaření. Vlastní kapitál je rozdělen
do několika položek:
 Základní kapitál (základní jmění) - tvoří jej peněžní i nepeněžní vklady společníků.
Vytváří se povinně u akciové společnosti a s. r. o. a jeho výše se zapisuje do
obchodního rejstříku;
 Emisní ážio - je rozdílem mezi nominální a tržní cenou akcií při jejich emisi;
 Rezervní fond - je vytvářen k jištění nepředvídaných rizik v podnikání. Slouží ke krytí
ztrát nebo k překonání nepříznivého průběhu hospodaření.
 Ostatní kapitálové fondy – např. fondy z přecenění majetku a další.
 Nerozdělený zisk minulých let - část zisku (po odvodu daní) předcházejících účetních
období, která se nerozdělila mezi majitele (akcionáře), ale slouží k dalšímu
podnikání;
 Hospodářský výsledek běžného období – zisk (ztráta) vyprodukovaný v aktuálním
účetním období.
CIZÍ KAPITÁL
Cizí kapitál je dluhem, který musí podnik v určené době splatit. Podle této doby jej rozdělujeme na
krátkodobý cizí kapitál, který je poskytován na dobu do 1 roku, a na kapitál poskytovaný na dobu
delší než 1 rok, tj. dlouhodobý cizí kapitál.
Krátkodobý cizí kapitál zahrnuje krátkodobé bankovní úvěry, dodavatelské úvěry, půjčky, částky
dosud nevyplacených mezd a platů, zálohy odběratelů, nezaplacené daně.
Dlouhodobý cizí kapitál tvoří dlouhodobé úvěry bank, vydané podnikové obligace, dlužní úpisy nebo
jiné dlouhodobé závazky.
Cizí kapitál však není poskytován zadarmo. Nákladem za používání cizího kapitálu je úrok a ostatní
výdaje spojené s jeho získáním (bankovní poplatky a provize). Přesto bývá obvykle cizí kapitál
levnějším zdrojem než kapitál vlastní. Přitom většinou platí, že krátkodobý kapitál (úvěr) je levnější
než dlouhodobý. Nejdražší je kapitál získaný emisí akcií, který však není nikdy splatný a z tohoto
pohledu tedy nejméně rizikový.
Důvody pro použití cizího kapitálu jsou tyto:
 podnikatel nemá k dispozici dostatečně velký vlastní kapitál,
 podnikatel nemá kapitál v době, kdy ho potřebuje,
 použitím cizího kapitálu nevznikají jeho poskytovateli žádná práva v přímém řízení
podniku (novým společníkům ano),
 cizí kapitál je všeobecně levnější.
V normálních podmínkách málokterý podnikatel pracuje bez cizího kapitálu. Proti jeho většímu
použití však mluví tyto skutečnosti:
 cizí kapitál zvyšuje zadluženost podniku a tím snižuje jeho finanční stabilitu, při
velkém rozsahu dluhů hrozí nebezpečí bankrotu,
 každý další dluh je dražší a je obtížnější jej získat,
 vysoký podíl cizího kapitálu omezuje jednání managementu, protože rozhodování
musí být přizpůsobeno věřitelům.
Vztah aktiv a pasiv
ČASOVÉ SLADĚNÍ AKTIV A PASIV
Je zřejmé, že existuje přímá vazba mezi majetkem a finančními zdroji, z nichž byl tento majetek
pořízen. Pro výběr vhodných zdrojů k financování určitých aktiv existuje obecná zásada, která dává
generální návod pro správná rozhodnutí. Klíčové je podle ní časové sladění položek aktiv a jejich
zdrojů financování. Dlouhodobá aktiva by tedy měla být financována dlouhodobým kapitálem,
střednědobá aktiva střednědobým kapitálem a krátkodobá aktiva kapitálem krátkodobým. V ideálním
případě by se tedy mělo postupovat analytickým způsobem a jednotlivým aktivům přiřazovat vhodné
finanční zdroje. Uvedenou zásadu můžeme konkretizovat do konkrétních doporučení:
 dlouhodobá aktiva specifická pro podnik (nejdlouhodobější a nejméně likvidní
majetek) je vhodné financovat vlastním kapitálem;
 ostatní dlouhodobá aktiva je možno financovat libovolnými dlouhodobými zdroji, tj.
vlastním nebo dlouhodobým cizím kapitálem;
 trvale vázané složky oběžných aktiv (především nepřetržitě drženou část zásob a
pohledávek) mají fakticky dlouhodobý charakter, proto je vhodné k jejich
financování zvolit dlouhodobé cizí zdroje;
 ostatní oběžná aktiva by měla být financována krátkodobým cizím kapitálem.
BILANČNÍ PRAVIDLA
Na uvedený analytický přístup vzájemného sladění aktiv a pasiv je vhodné navázat globálním
pohledem. V případě respektování zmiňovaných doporučení by totiž měla být zároveň splněna tzv.
bilanční pravidla. Ta postulují správné proporce vybraných složek aktiv a pasiv, čímž v podstatě
předepisují zdravou podobu rozvahy podniku.
Teorie finančního managementu zahrnuje více bilančních pravidel, vzájemných vazeb aktiv a pasiv se
týkají dvě. Obě v podstatě rozpracovávají univerzální zásadu časového sladění aktiv a pasiv, každá ji
ohraničuje z jiné strany. Uveďme si tedy jejich znění:
 dlouhodobá aktiva musí být financována výhradně dlouhodobými zdroji,
 vlastní kapitál smí být použit výhradně k financování dlouhodobého majetku.
Kapitola 4. Výrobní faktory a jejich efektivnost
Klíčové pojmy:
Výrobní faktory, náklady, výnosy, zisk, ekonomická efektivnost
Výklad:
Výrobní faktory jsou vstupy do výrobního procesu, pomocí nichž vznikají výstupy (výrobky). U
nevýrobních podniků hovoříme o provozních faktorech. Podnikohospodářské pojetí klasifikace
výrobních faktorů vychází z obecně-ekonomického pojetí (půda, práce, kapitál), určitým způsobem jej
však modifikuje.
Toto pojetí rozeznává 4 základní výrobní faktory:
1. dispozitivní (řídící) práce,
2. výkonná práce,
3. dlouhodobý majetek,
4. materiál.
Tab. 4 - 1 Národohospodářský a podnikohospodářský pohled na výrobní faktory
Národohospodářský pohled Podnikohospodářský pohled
1. práce
1. řídící práce
2. výkonná práce
2. půda 3. dlouhodobý
majetek
3. kapitál
4. materiál
Zdroj: Synek, M. Podniková ekonomika
Faktory 2-4 nazýváme jako elementární faktory, jsou základem provozu podniku. Jejich zapojení do
výrobního (resp. provozního) procesu pro podnik samozřejmě představuje určitou finanční zátěž.
Cenu spotřebovaných výrobních faktorů nazýváme jako náklady podniku, pro jednotlivé výrobní
faktory mají tuto podobu:
 cenou práce jsou mzdové náklady (mzdy + ostatní mzdové náklady),
 cenou opotřebení dlouhodobého majetku jsou odpisy,
 cenou za použitý materiál jsou spotřební náklady.
Úkolem dispozitivního faktoru (managementu) je skloubit elementární faktory vzhledem
k charakteru podnikatelské činnosti co nejúčelněji. Jeho snahou je tedy určit optimální mix vstupů, tj.
taková množství a takovou proporci jednotlivých výrobních (provozních) faktorů, která zajistí
nejefektivnější realizaci výrobní (provozní) činnosti.
Je evidentní, že struktura nákladů různých typů podniků se v závislosti na skladbě využívaných
výrobních faktorů výrazně liší. Podle výrobního faktoru, který je převažující, rozlišujeme podniky:
 investičně náročné (elektrárenství, těžký průmysl) – velký podíl odpisů,
 pracovně náročné (sklářství, keramika, optika) – velký podíl mzdových nákladů,
 materiálově náročné (potravinářství, chemický a hutnický průmysl) – velký podíl
nákladů na spotřebu materiálu.
Skladba využívaných výrobních (provozních) faktorů se zásadně promítá již do rozhodování o
umístění výrobní (provozní) jednotky. Lokalizace podniku zohledňuje především dvě základní
hlediska:
 dostupnost potřebných výrobních faktorů (z pohledu množství, kvality i ceny),
 vzdálenost poptávky po hotových statcích.
U výrobních podniků převažuje první aspekt, umístění podniku je obvykle voleno podle dostupnosti
dominantního výrobního faktoru (samozřejmě při zohlednění všech dalších faktorů) vzhledem
k charakteru činnosti podniku – nerostných surovin, vody, kvalifikované práce nebo levné práce. U
podniků poskytujících služby je naopak primárním hlediskem vzdálenost od zákazníka, volba vhodné
lokality je zde dokonce mnohdy důležitější než samotný nabízený produkt.
NÁKLADY A VÝNOSY
Náklady jsou peněžní částky, které podnik vynaložil na získání výnosů. Představují spotřebu
výrobních činitelů nutných pro vytvoření výkonů. Odrážejí se ve snižování vlastního kapitálu.
Podrobněji se budeme náklady zabývat v další kapitole.
Výnosy jsou peněžní částky, na které má podnik nárok z titulu svých činností za určité účetní období.
Představují navýšení vlastního kapitálu podniku.
Výnosy podniku bývají členěny druhově nebo účelově. Druhové členění výnosů odpovídá struktuře
výkazu zisku a ztráty. Výnosy se v tomto případě dělí na:
 provozní výnosy - tržby za prodané výkony, změna stavu výrobků, zboží a
nedokončené výroby, aktivace výkonů vlastní výroby, výnosy z prodeje zásob;
 finanční výnosy – získané z finančních investic, účastí a jiných činností;
 mimořádné výnosy – získané např. prodejem odepsaných strojů.
Účelové členění výnosů spočívá v jejich přiřazení ke konkrétním výkonům, které jejich dosažení
umožnily. Toto členění je důležité pro hodnocení přínosu jednotlivých výrobků a služeb k výsledku
hospodaření podniku jako celku.
Tržby Představují nejdůležitější položku výnosů podniku. Jsou rozhodujícími finančními zdroji, slouží k
úhradě nákladů a daní podniku, k výplatě dividend a k rozvoji podniku. Rozhodující pro výši tržeb je
fyzický objem výroby, sortimentní skladba prodeje, ceny výkonů, způsob fakturace a doba úhrady
faktur. Velikost tržeb za určitý výkon za sledované období je dána součinem prodejní ceny a
prodaného množství:
QpT  ,
kde T jsou tržby za prodané výkony,
p – prodejní cena za 1 ks výkonu,
Q – množství prodaných výkonů.
Výnosy a náklady je zapotřebí posuzovat ve vzájemném kontextu. Jejich souhrnným vyjádřením za
účetní období je výkaz zisku a ztráty, neboli výsledovka. V ní jsou zachyceny veškeré výnosy a
náklady, spadající do příslušného účetního období. Rozdíl mezi celkovými výnosy a celkovými náklady
je hospodářský výsledek před zdaněním (hrubý zisk). Po zaplacení daně ze zisku již zbývá vlastní
výsledek hospodaření podniku - hospodářský výsledek za účetní období (čistý zisk).
ZISK
Hospodářský výsledek (zisk) je jedním z klíčových ukazatelů úspěšnosti hospodářské činnosti podniku
za sledované období. Převyšují-li výnosy náklady, vzniká zisk. Jsou-li vyšší náklady než výnosy, podnik
dosáhl ztrátu.
Zisk plní tyto funkce:
 je motivem podnikání,
 je rozhodovacím kritériem při řízení podniku,
 je finančním zdrojem pro rozvoj podniku,
 je základem pro rozdělování čistých důchodů,
 je základem pro motivaci zaměstnanců.
Snahou podniku je pochopitelně dosažení v rámci možností co možná nejvyššího hospodářského
výsledku. Zvyšování zisku je v zásadě možné dvěma základními způsoby:
 snižováním nákladů,
 zvyšováním výnosů.
Jak již však bylo zmíněno, výnosy a náklady nelze sledovat, plánovat a řídit odděleně. Úzkoprsé
snižování nákladů za každou cenu obvykle nevede ke zvyšování zisku, protože s sebou nutně přináší
také snižování výnosů (ošizené výrobky neprodáme v původním množství a za původní cenu). Vždyť
minimalizace nákladů by v extrémním případě vedla až k zastavení výroby, a to rozhodně není stav
přinášející podniku zisk. V tomto kontextu je vhodné zmínit následující poučku: peníze nelze ušetřit, je
třeba je vydělat!
Ani opačný extrém však není možný. Nelze produkovat výrobky přinášející vysoké výnosy bez
sledování vynaložených nákladů. Tento přístup by mohl skončit katastrofální ztrátou, jež by mohla
mít nedozírné následky. Je patrné, že výnosy a náklady je nezbytné posuzovat ve vzájemném
kontextu. V této souvislosti je zapotřebí zmínit pojem hospodárnost.
HOSPODÁRNOST
Hospodárnost je takový průběh nákladů, při kterém podnik dosahuje žádoucí výstupy s minimálním
(co nejmenším) množstvím vynaložením zdrojů.
Existují dva základní projevy hospodárnosti:
 ve formě úspornosti,
 ve formě účinnosti.
Úspornost lze definovat jako stav, kdy jsou žádoucí výkony dosaženy s co nejnižším vynaložením
zdrojů. Projevuje se jako reálné snížení absolutní výše nákladů.
O účinnosti naopak hovoříme v situaci, kdy při konstantním vynaložení zdrojů dochází
k maximalizaci objemu výkonů. Jedná se vlastně o maximalizaci, která se projevuje relativním
snížením nákladů (tj. na jednotku produkce). Jedná se zejména o situace při snižování nákladů
spojených s určitou danou kapacitou, kterou lze lépe či hůře využít.
Obě uvedené formy v běžné praxi často plynule přecházejí jedna v druhou a nejčastější je vlastně
kombinace obou forem, vedoucí ke stejným výsledkům – ke snižování průměrných nákladů
vynaložených na jednici výkonů.
EFEKTIVNOST VÝROBNÍCH FAKTORŮ
Pro potřeby řízení podniku je zásadní sledování účelnosti vynaložení výrobních faktorů vzhledem
k vyprodukovaným výrobkům (službám). Ekonomická efektivnost tedy sleduje relaci vstupů a
výstupů:
vstupuhodnota
výstupuhodnota
tEfektivnos  .
V podnikové praxi je využívána celá řada konkrétních podob tohoto ukazatele, uveďme si jen jeden:
N
V
tEfektivnos  ,
kde V jsou výnosy za prodané výrobky,
N – náklady na spotřebované výrobní faktory.
Tímto měřítkem se hodnotí jednak celkovou ekonomickou efektivnost výrobní činnosti při stávající
skladbě vstupů (ve jmenovateli jsou veškeré náklady), dále se separátně sleduje účinnost jednotlivých
využívaných výrobních faktorů (ve jmenovateli jsou jen příslušné nákladové položky) – produktivita
práce, účinnost strojů, účinnost využití materiálu.
Kapitola 5. Náklady a jejich klasifikace
Klíčové pojmy:
Druhové členění nákladů, účelové členění, náklady dle objemu produkce – fixní a variabilní náklady
a jejich průběh
Výklad:
Předpokladem účinného řízení nákladů je jejich podrobnější členění. Činitele vstupující do
reprodukčního procesu z vnějšího okolí označujeme při prvotní spotřebě za nákladové druhy.
 náklady variabilní (závislé) - mění se v závislosti na objemu produkce,
 náklady fixní (nezávislé) - nemění se v závislosti na objemu produkce.
Předpokladem účinného řízení nákladů je jejich podrobnější členění. Existuje celá řada způsobů
členění nákladů, v dalším textu jsou použita ta hlediska, která jsou podstatná pro řízení
hospodárnosti a efektivnosti v podniku.
DRUHOVÉ ČLENĚNÍ NÁKLADŮ
Činitele vstupující do reprodukčního procesu z vnějšího okolí označujeme při prvotní spotřebě za
nákladové druhy. Rozlišujeme tyto základní nákladové druhy:
 spotřeba materiálu,
 spotřeba a použití externích prací a služeb,
 mzdové a ostatní osobní náklady včetně sociálního a zdravotního pojištění
pracovníků,
 odpisy hmotného a nehmotného investičního majetku,
 finanční náklady.
Tyto nákladové druhy mají určité společné znaky: jsou to náklady prvotní, časově nerozlišené a
externí. Informace o těchto nákladech mají význam zpravidla pro podnik jako celek ve vztahu
k dodavatelům.
Nákladové druhy jsou následně členěny do třech skupin, podle svého charakteru. Toto rozdělení
odpovídá struktuře výkazu zisku a ztráty. Rozeznáváme:
 provozní náklady,
 finanční náklady,
 mimořádné náklady.
ÚČELOVÉ ČLENĚNÍ NÁKLADŮ
Toto členění nesleduje charakter nákladů. Cílem je rozdělit celkové náklady podle účelu, na nějž jsou
vynaloženy. Může mít dvojí podobu:
 podle místa vzniku a odpovědnosti za jejich vznik – odpovědnostní členění;
 podle výkonu, na nějž jsou náklady vynaloženy – kalkulační členění.
Odpovědnostní členění nákladů
Základem tohoto členění je vztah nákladů ke konkrétnímu vnitropodnikovému útvaru, ve kterém
činnost probíhá a jehož pracovníci odpovídají za jejich racionální vynakládání. Má význam ve
vnitropodnikovém řízení na úrovni nižších útvarů a cílem je zjištění, zda se náklady spoří nebo
překračují. Tato vnitropodniková střediska nazýváme hospodářská střediska a jsou pevně stanovena
a nazvána v organizační struktuře podniku. Jsou to vlastně nejnižší útvary v podniku, jejichž řízení je
založeno na samostatném sledování a vykazování hodnotových výsledků.
Spojení mezi těmito útvary se tedy uskutečňuje systémem vazeb, jejichž nositeli jsou předávané
výkony. Náklady, které vznikají odběratelskému útvary, jsou náklady interní, druhotné a složené,
neboť je možné je dále členit např. druhově. Interní náklady jsou charakteristické tím, že vznikají
pouze v souvislosti s určitou vnitřní vazbou a představují pro jiný útvar výnos.
Kalkulační členění nákladů
Základem tohoto členění je přiřazení nákladů k výkonu či jeho části. Probíhá zpravidla v několika
úrovních, nejčastěji se začíná členěním na náklady výrobní a nevýrobní, v rámci nich se náklady dále
člení podle jednotlivých druhů činností, procesů nebo až operací. Stanovení těchto nákladů v praxi
vychází z technickohospodářských norem.
Pro přiřazení nákladů jednotlivým výkonům je nezbytné jejich rozdělení do dvou základních skupin. Z
hlediska příčinných vazeb nákladů k výkonu, který je objemově, druhově i jakostně specifikován
pojmem kalkulační jednice, lze rozlišit:
 přímé náklady,
 režijní náklady (nepřímé).
Přímé náklady
Přímé náklady souvisejí s konkrétním druhem výkonu, například s produkcí určitého výrobku. Jsou
vynakládány pouze a jedině na produkci tohoto výrobku, žádným způsobem nesouvisejí s produkcí
výrobku jiného ani s dalšími podnikovými procesy. Dělením jejich celkové hodnoty množstvím
vyprodukovaných výrobků příslušného typu získáme přímé jednicové náklady. Typickými
představiteli přímých nákladů jsou spotřeba materiálu a přímé mzdové náklady. Pro tyto nákladové
položky platí, že je lze jednoznačně přiřadit k určitým výkonům.
Režijní náklady
Režijní náklady se neváží k jednomu druhu výkonu. Jsou vynakládány na produkci více druhů
výrobků nebo jsou využity na chod celého podniku. Do této skupiny patří v podstatě všechny
nákladové položky mimo spotřebu materiálu a přímé mzdy. Pro potřeby kalkulace celkových
jednicových nákladů na produkci určitého výrobku je zapotřebí tyto režijní náklady rozvrhnout. To
v podstatě znamená, že jsou režijní náklady podle určitého klíče rozloženy mezi všechny výrobky,
k jejichž produkci jsou vynakládány. Do nákladů kalkulovaného výrobku je tedy k přímým jednicovým
nákladům připočten jeho díl nákladů režijních.
ČLENĚNÍ NÁKLADŮ PODLE ZÁVISLOSTI NA OBJEMU PROVÁDĚNÝCH VÝKONŮ Jednotlivé nákladové položky závisejí
na změnách objemu prováděných výkonů různě. V této souvislosti je možné rozlišit:
 náklady variabilní (závislé) - mění se v závislosti na objemu produkce,
 náklady fixní (nezávislé) - nemění se v závislosti na objemu produkce.
Fixní náklady zůstávají v určitém intervalu velikosti produkce konstantní, na změny v objemu
produkce nereagují.
Obr. 5 - 1 Vývoj fixních nákladů v závislosti na objemu produkce v dlouhém období
Typickými příklady fixních nákladů jsou odpisy dlouhodobého majetku, mzdy administrativy nebo
úroky. Jejich drobné úpravy v závislosti na kolísání velikosti produkce nejsou možné (nelze průběžně
dokupovat a prodávat části budov a strojů či propouštět a nabírat „části“ administrativních
pracovníků). Fixní náklady přestavují omezení výrobní kapacity v krátkém období. V dlouhém období
lze fixní náklady navyšovat a to skokově. Jedná se například o dokoupení dalšího stroje, výstavbu
nové haly nebo přijetí dalšího pracovníka do administrativy. Takový krok představuje navýšení
výrobní kapacity podniku.
Variabilní náklady rostou a klesají v závislosti na změnách objemu produkce. Do této skupiny patří
například spotřeba materiálu, mzdy dělníků nebo spotřeba energií.
Obr. 5 - 2 Průběh variabilních nákladů v závislosti na velikosti produkce
Velikost produkce
Náklady
Fixní náklady
Velikost produkce
Náklady
Proporcionální
Nadproporcionální
Podproporcionální
U většiny položek variabilních nákladů platí proporcionální průběh v závislosti na velikosti produkce.
Lineární průběh variabilních nákladů budeme uvažovat i my v tomto materiálu a budeme s ním takto
dále pracovat.
Celkové náklady
Celkové náklady se tedy skládají ze dvou složek – fixní a variabilní. Nákladová funkce tedy vypadá
následovně:
VNFNCN  ,
kde CN jsou celkové náklady,
FN – fixní náklady,
VN – variabilní náklady.
Uvažujme situaci proporcionálního vývoje variabilních nákladů. Pak platí, že celková výše variabilních
nákladů je dána součinem jednotkových variabilních nákladů a velikosti produkce. Nákladovou funkci
tedy rozepíšeme takto:
QvFNCN  ,
kde CN jsou celkové náklady,
FN – fixní náklady,
v – variabilní náklady na 1 ks produkce,
Q – množství vyprodukovaných výkonů.
Uvedený tvar rovnice představuje velice důležitý nástroj pro modelování nákladů podniku v závislosti
na velikosti produkce. Význam analýzy vývoje nákladů vzhledem k velikosti produkce je značný
zejména z toho důvodu, že taktéž výnosy (resp. tržby) vykazují závislost na rozsahu produkce
podniku.
Obr. 5 - 3 Vývoj nákladů v závislosti na velikosti produkce
Velikost produkce
Náklady
Celkové
náklady
Fixní náklady
Variabilní
náklady
Kapitola 6. Náklady, výnosy a hospodáský výsledek –
analýza bodu zvratu
Klíčové pojmy:
Nákladové modely, analýza bodu zvratu
Výklad:
Výnosy a náklady je zapotřebí posuzovat ve vzájemném kontextu.
Náklady jsou peněžní částky, které podnik vynaložil na získání výnosů. Představují spotřebu činitelů
nutných pro vytvoření výkonů. Odrážejí se ve snižování vlastního kapitálu.
Výnosy jsou peněžní částky, na které má podnik nárok z titulu svých činností za určité účetní období.
Představují navýšení vlastního kapitálu podniku.
Tržby představují nejdůležitější položku výnosů podniku. Jsou rozhodujícími finančními zdroji, slouží k
úhradě nákladů a daní podniku, k výplatě dividend a k rozvoji podniku. Rozhodující pro výši tržeb je
fyzický objem výroby, sortimentní skladba prodeje, ceny výkonů, způsob fakturace a doba úhrady
faktur.
Nákladové modely sledují vývoj nákladů v závislosti na rozsahu produkce. Jednotlivé nákladové
položky závisejí na změnách objemu prováděných výkonů různě. V této souvislosti je možné rozlišit:
 náklady variabilní (závislé) - mění se v závislosti na objemu produkce,
 náklady fixní (nezávislé) - nemění se v závislosti na objemu produkce.
NÁKLADOVÁ FUNKCE
Celkové náklady se skládají ze dvou složek – fixní a variabilní. Uvažujme situaci proporcionálního
vývoje variabilních nákladů. Pak platí, že celková výše variabilních nákladů je dána součinem
jednotkových variabilních nákladů a velikosti produkce. Nákladovou funkci tedy vyjádříme v souladu
s výkladem minulé kapitoly jako
QvFNCN 
MODELOVÁNÍ NÁKLADŮ, VÝNOSŮ A ZISKU
Nákladová funkce představuje velice důležitý nástroj pro modelování nákladů podniku v závislosti na
velikosti produkce. Význam analýzy vývoje nákladů vzhledem k velikosti produkce je značný zejména
z toho důvodu, že taktéž výnosy (resp. tržby) vykazují závislost na rozsahu produkce podniku. Jejich
vývoj je lineární, s rostoucí produkcí roste proporcionálně objem tržeb. Tato situace platí při
konstantní úrovni prodejních cen, což je reálný předpoklad (změnu tržní ceny vlivem zvyšování
objemu jednoho partikulárního subjektu nelze považovat u většiny podniků za možné). Vývoj nákladů
a výnosů v závislosti na objemu produkce je nejlépe patrný z grafického vyjádření.
Důležitým nástrojem krátkodobého rozhodování je analýza bodu zvratu, modelující vztah nákladů,
objemu produkce a zisku. Bod zvratu určuje objem produkce, při kterém dosažené tržby uhrazují
vynaložené náklady a nevzniká tak ani zisk ani ztráta. Z definice bodu zvratu vyplývá rovnost tržeb a
celkových nákladů.
Z definice bodu zvratu vyplývá rovnost tržeb a celkových nákladů:
CNT  ,
kde T jsou celkové tržby,
CN – celkové náklady.
Dále předpokládáme, že všechny výrobky se podaří prodat, resp. že podnik vyrábí jen takový rozsah
produkce, který odpovídá velikosti poptávky na trhu. Vyrobené množství se tedy rovná množství
prodanému, proto můžeme rovnici bodu zvratu rozepsat takto:
QvFNQp  ,
kde p je prodejní cena za 1 ks výkonu,
FN – fixní náklady,
v – variabilní náklady na 1 ks produkce,
Q – množství vyprodukovaných (resp. prodaných) výkonů.
Obr. 6 - 1 Bod zvratu – grafické vyjádření
Vyjádříme-li výše uvedenou rovnici pro Q, dostaneme vztah pro výpočet bodu zvratu, tedy velikosti
produkce, při níž je zisk roven nule:
Velikost produkce
Náklady
Výnosy
Tržby
Celkové
náklady
Fixní náklady
qBZ
Zisk
vp
FN
QBZ

 ,
kde QBZ je velikost produkce, při níž podnik dosáhne bodu zvratu,
p - prodejní cena za 1 ks výkonu,
FN – fixní náklady,
v – variabilní náklady na 1 ks produkce.
Po dosažení bodu zvratu vzniká zisk, který při neměnné ceně a proporcionálních nákladech roste tím
více, čím více výrobků podnik produkuje (a prodává). Pomocí obdobné úvahy jako při určování bodu
zvratu lze pochopitelně též stanovit velikost produkce, při které podnik dosáhne určitou velikost
zisku (popř. ztráty). Vzorec má tuto podobu:
vp
ZFN
QZ


 ,
kde QZ je velikost produkce, při níž podnik dosáhne požadované výše zisku,
Z – požadovaný zisk,
p - prodejní cena za 1 ks výkonu,
FN – fixní náklady,
v – variabilní náklady na 1 ks produkce.
Kapitola 7. Základní podnikové činnosti
Klíčové pojmy:
Hmotné a peněžní procesy v podniku, podnikové plány, řízení a plánování výroby, kapacitní
propočty, marketing
Výklad:
Vymezení činností podniku
Provoz podniku se skládá z celé řady činností. Každá činnost má pro fungování podniku určitou funkci,
hovoříme o rozdělení podniku na jednotlivé funkční oblasti. Rozeznáváme prodejní, finanční,
výrobní, personální, investiční, nákupní činnost, výzkum a vývoj a další.
Obr. 7 - 1 Základní hmotné a peněžní procesy v podniku
Podmínkou úspěšného chodu podniku je jejich vzájemná provázanost a účelná koordinace jak po
stránce věcné, tak i finanční. Skloubit jednotlivé činnosti tak, aby společně vedly k plnění podnikových
cílů (především k maximalizaci hodnoty podniku), je úkolem dispozitivního výrobního faktoru, tedy
managementu podniku.
Je evidentní, že ne všechny výše uvedené činnosti jsou zastoupeny u každého typu podniku (např. u
poskytovatelů služeb splývá výrobní a prodejní činnost v jednu – v poskytnutí příslušné služby). Další
výklad řízení a plánování podnikových činností bude uzpůsoben průmyslovému podniku.
ZÁSOBOVÁNÍ VÝROBA PRODEJ
FINANCOVÁNÍ
Nákup výrobních
faktorů
Prodej výrobků
a služeb
Spotřeba výrobních
faktorů
Peněžní
příjmy
Peněžní
výdaje
Vrcholový plán podniku
Odráží podnikovou strategii. Definuje směr působení podniku, vytyčuje cestu k plnění podnikových
cílů. Je obecný, zahrnuje veškeré vazby a souvislosti. Vrcholový plán je následně rozpracován do
jednotlivých funkčních plánů.
Plán prodejů
U marketingově orientovaného podniku vždy předchází plán výroby. Plán prodejů zachycuje
množství výrobků, které by měl být podnik schopen uplatnit na trhu. Vychází především
z marketingové analýzy (např. poptávky, konkurence).
Finanční plán
Definuje množství disponibilních finančních prostředků na příslušné období. Ilustruje finanční
možnosti podniku (velikost interních zdrojů, možnosti externích zdrojů), především však odráží
strategii podniku (záměry, přístup k financování, postoj k riziku). Finanční plán je průřezový, přímo
nebo zprostředkovaně se promítá do všech funkčních plánů.
Plán výroby
Plán výroby stanovuje množství a strukturu výrobního sortimentu podniku. Jedná se o stěžejní prvek
celé kaskády podnikových plánů, vždyť právě výrobní činnost přináší hodnotu pro zákazníka a
„umožňuje“ existenci činností ostatních.
Plán výroby musí respektovat dvě základní omezení:
 množství maximálních možných prodejů jednotlivých výrobků (viz. plán prodejů),
tedy omezení trhu;
 finanční možnosti podniku při pořizování potřebných výrobních faktorů – tedy
zařízení, lidí a materiálu (viz. finanční plán).
Plán investic
Představuje plán pořizování a údržby dlouhodobého majetku podniku (pozemků, budov, strojů,
licencí, apod.). Vychází z dlouhodobého výrobního plánu, jenž definuje potřebné množství
dlouhodobých aktiv při respektování finančních možností podniku.
Plán nákupu
Jedná se o plán pořizování oběžného majetku, především materiálu pro výrobu. Je zřejmé, že vychází
z výrobního plánu.
Personální plán
Jedná se o poněkud specifickou oblast. Pořizování pracovníků není pouze nákupem vstupů do výroby,
personální plán reflektuje celkovou strategii řízení lidských zdrojů v podniku. V obecné rovině však
lze říci, že vychází z dlouhodobého výrobního plánu, podobně jako třeba plán investic.
Řízení výroby
Výrobou rozumíme přeměnu vstupů (výrobních faktorů) na výstupy (hotové výrobky). Toto obecné
schéma může mít spoustu podob, vždyť existuje celá řada typů výrob. Vlastní technologii výroby však
přenecháme specialistům z technických směrů, na výrobní činnost budeme nahlížet z pozice
manažera – ekonoma. Uveďme si tedy jen základní členění výroby – podle počtu vyráběných druhů.
Rozeznáváme výrobu:
 kusovou,
 sériovou,
 hromadnou.
Výroba je činností hlavní, její výstupy jsou v podstatě „plody“ souhrnného působení všech
podnikových činností. Kvalita a hospodárnost výroby často rozhoduje o úspěchu celého podniku,
proto je její plánování a řízení jednou z klíčových oblastí managementu.
Plánování výroby zahrnuje tyto oblasti:
 plánování výrobního programu,
 volbu technologie výroby,
 plánování výrobního procesu.
Plánování výrobního programu
Jedná se o základní a nejpodstatnější rozhodovací problém, jeho úkolem je odpovědět na otázku „co
vyrábět?“. Plán výrobního programu vymezuje skladbu výrobního sortimentu podniku, určuje:
 jaké výrobky se budou vyrábět,
 v jakých množstvích.
Výrobní program musí respektovat tato dvě základní omezení:
 velikost výrobní kapacity podniku,
 poptávku po jednotlivých produktech.
Velikost výrobní kapacity lze pochopitelně v závislosti na strategii podniku a jeho finančních
možnostech zvýšit, ale až v dlouhodobějším horizontu. Krátkodobě se jedná o omezení, které nelze
překročit – lze vyrobit jen takové množství, na které stačí vstupy (výrobní faktory). Stejně tak by
bylo nesmyslné vyrábět více, než je podnik schopen uplatnit na trhu. Proto je další bariérou při
sestavování výrobního programu prognóza poptávky po produktech.
V rámci daných omezení je však možné zvolit nekonečně mnoho kombinací a variant výrobního
programu, které lze produkovat se stávajícím zařízením a s danou úrovní know how a pracovní síly
v podniku. Kterou variantu však uskutečnit? Zodpovězení této otázky je úkolem pro ekonoma.
Techničtí pracovníci často inklinují k volbě technologicky „vychytanějších“ a sofistikovanějších
výrobků, ekonomická hlediska často berou jako vedlejší a podružná. Je zřejmé, že tento přístup je
z pohledu vlastníků nepřijatelný, jejich cílem je maximální zhodnocení vloženého kapitálu. Úkolem
ekonoma je to zajistit.
Optimalizace výrobního programu
Obecně lze říci, že cílem plánování výrobního programu je volba takového výrobního sortimentu,
který podniku přinese největší zisk. Nástrojem tvorby optimálního výrobního programu je kalkulace
přímých nákladů. Ta spočívá v porovnání jednotlivých disponibilních výrobků pomocí jejich přímých
nákladů a výnosů za jejich prodej.
Pro tento rozhodovací problém tedy není snahou mezi jednotlivé výrobky rozvrhnout společné režijní
náklady (administrativní, odpisy, nájem apod.). Ty jsou tak jako tak dosahovány ve stejné výši bez
ohledu na strukturu výrobkového sortimentu, proto jsou z hlediska volby skladby výrobního
programu irelevantní.
Kritériem hodnocení výrobků tedy není zisk na kus (ten je dán rozdílem výnosů na kus a celkových
nákladů na kus), ale tzv. hrubé rozpětí na jeden kus každého výrobku (hrubá marže). Hrubé rozpětí
je dáno rozdílem prodejní ceny jednoho kusu výrobku a přímých jednicových nákladů:
pnpHR  ,
kde HR je hrubé rozpětí,
p – prodejní cena 1 ks výrobku,
pn – přímé náklady na 1 ks výrobku.
Oproti zisku tedy hrubá marže neobsahuje nepřímou (režijní) složku nákladů. Tento rozdíl vyjadřuje,
kolik podnik „vydělá“ produkcí každého jednoho kusu sledovaného výrobku. Z úhrnu těchto
přebytků výnosů nad přímými náklady musí být pokryty veškeré režijní náklady, zbytek pak
představuje zisk podniku.
Kromě finančního pohledu na výrobek je však nezbytné do propočtů taktéž zahrnout omezení
v podobě velikosti výrobní kapacity podniku. To je obvykle vyjádřeno disponibilním časovým
fondem, tedy množstvím času, po který může být zařízení využito k výrobní činnosti. Důležitou
charakteristikou každého výrobku je pak jeho pracnost neboli nároky na čas potřebný pro produkci
jednoho kusu daného výrobku. Čím je tato doba kratší, tím více kusů se podaří pomocí omezené
výrobní kapacity vyrobit a tím vícekrát je inkasován krycí příspěvek na jeden kus výrobku.
Konečným kritériem porovnávání jednotlivých uvažovaných výrobků, jež v sobě zahrnuje oba
aspekty, je hrubé rozpětí na jednu normominutu jeho produkce:
pr
HR
HR/nm  ,
kde HR/nm je hrubé rozpětí na jednu normominutu produkce,
HR - hrubé rozpětí výrobku,
pr – pracnost výrobku.
Tento ukazatel lze interpretovat jako výdělek za jednu minutu produkce daného výrobku. Do
výrobního programu jsou tedy přednostně řazeny ty výrobky, u nichž každá minuta produkce přinese
největší finanční efekt. Tento přístup povede při existence omezené výrobní kapacity k maximalizaci
zisku podniku. Na závěr je zapotřebí znovu připomenout, že vyráběná množství jednotlivých
výrobkových druhů taktéž nesmí překročit velikost predikované poptávky.
Marketing - nákupní a prodejní činnost
Marketing můžeme charakterizovat jako filozofii přístupu k podnikání, které je orientováno
na spokojeného zákazníka, jehož prostřednictvím je zajištěna dlouhodobá prosperita.
Marketing je podle Kotlera a Kellera (2007) proces řízení, jehož výsledkem je poznání,
předvídání a uspokojování potřeb a přání zákazníků.
Přístup k pojetí role marketingu se v čase mění, v současné době se na podnikové úrovni již
marketing nechápe jako oddělená organizační jednotka nebo aktivita související s nákupem
či prodejem, ale stává se zastřešujícím prvkem řízení. Jednou z tradičních a nejvýznamnějších
aktivit je utváření marketingového mixu.
Marketingový mix lze podle Kotlera charakterizovat jako soubor kontrolovatelných
taktických nástrojů, jež používají firmy k dosažení svých marketingových cílů. Již v šedesátých
letech minulého století rozdělil McCarthy tyto nástroje do čtyř širších skupin, které jsou
nazývány jako 4P – výrobek, cena, umístění a propagace (product, price, place, promotion).
Je třeba si však uvědomit, že takto chápané marketingové nástroje představují hledisko
výrobce na to, jak ovlivnit zákazníky. Podíváme-li se na tyto nástroje z hlediska spotřebitele,
je nutné brát ohled na to, že marketingový mix musí přinášet výhody také jemu. Proto
Robert Lauterborn v roce 1990 navrhl rozšířit přístup k marketingovým nástrojům také
z pohledu spotřebitele a vytvořil 4C, jak ukazuje následující přehled.
Obr. 7.2. Marketingový mix z pohledu výrobce a spotřebitele
4 P (pohled výrobce) 4 C (pohled spotřebitele
Product Výrobek Customer value Hodnota pro zákazníka
Price Cena Cost to the costumer Výdaje zákazníka
Place Umístění Convenience Pohodlí a dostupnost
Promotion Propagace Communication Komunikace
Zdroj: Kotler, Armstrong, 1996 (úpraveno)
Úspěšné společnosti jsou tedy takové, které plní přání a potřeby zákazníků z ekonomického
hlediska, nabízejí zboží příjemným a pro zákazníky vyhovujícím způsobem a efektivně s nimi
komunikují.
Vedle marketingu zaměřeného na zákazníka či odběratele musí uskutečňovat každý podnik
také marketingovou strategii při nákupu surovin, materiálu či zboží pro zabezpečení své
činnosti.
Kapitola 8. Řízení a optimalizace zásob
Klíčové pojmy:
Zásoby, náklady na řízení zásob, velikost optimální dodávky, metody řízení zásob – metoda ABC,
metoda JIT
Výklad:
Cílem řízení zásob je zajistit plynulost obchodního provozu při minimálních nákladech souvisejících
s procesem zásobování. Úkolem řízení zásob je tedy určit optimální úroveň zásob z hlediska provozu
a nejlepší (nejlevnější) režim zásobování. Přístup k řízení zásob se u jednotlivých typů podniků
výrazně liší, proto také existuje více modelů řízení zásob.
V dalším textu se budeme zabývat nejjednodušším modelem řízení zásob v prostředí jistoty. Slouží
spíše jako názorná ilustrace principů a souvislostí, v čisté podobě je obtížně využitelný.
Model řízení zásob v prostředí jistoty vychází z těchto předpokladů:
 poptávka je přesně známá,
 spotřeba probíhá spojitě stále stejným tempem,
 velikost dodávky je konstantní.
Uvedené předpoklady odrážejí prostředí jistoty, neexistují žádné výkyvy. Pro podnik by takové
prostředí bylo jistě velmi příjemné, mohl by vše plánovat se 100% jistotou. V oblasti řízení zásob by
se nemusel obávat výkyvů poptávky, zpoždění dodávek apod. V prostředí jistoty tedy není nutné
udržovat pojistnou zásobu, nová dodávka přichází přesně v okamžiku vyčerpání té staré.
Obr. 8 - 1 Průběh hladiny zásob v čase
Čas
Zásoby
Okamžik
dodávky
q
2
Délka dodacího
cyklu
Zmax
q
ZФ
Zmin
Minimální zásoba je v tomto případě nulová, maximální zásoba je rovna velikosti jedné dodávky.
Vzhledem k lineárnímu průběhu spotřeby zboží lze prostým aritmetickým průměrem stanovit
průměrnou zásobu, ta je rovna polovině jedné dodávky:
2
q
2
q0
2
ZZ
Z
maxmin
φ 



 ,
kde ZФ je průměrná výše držených zásob,
Zmax – maximální výše držených zásob,
Zmin – minimální výše držených zásob,
q – velikost 1 dodávky.
Náklady související s řízením zásob mají řadu složek, jejich průběh je vzhledem k režimu zásobování
často protichůdný. Můžeme je rozdělit do dvou skupin:
 náklady na držení zásob – tyto nákladové položky lineárně rostou s velikostí
průměrné hladiny zásob,
 náklady na doplňování zásob – lineárně rostou s počtem objednávek.
Celkové náklady jsou rovny součtu nákladů na držení a nákladů na doplňování:
dopdrž NNCN  ,
kde CN jsou celkové náklady související s procesem zásobování,
Ndrž – náklady na držení zásob,
Ndop – náklady na doplňování zásob.
Náklady na držení zásob se určují součinem nákladů na držení jednoho kusu zboží po celé sledované
období a průměrného počtu držených kusů, tedy velikostí průměrné zásoby:
2
q
nN drždrž  ,
kde Ndrž jsou náklady na držení zásob za celé období,
ndrž – náklady na držení 1 ks zásob po celé období,
q– velikost dodávky.
Náklady na doplňování zásob jsou tvořeny součinem nákladů na jednu dodávku a počtu dodávek za
sledované období. Počet dodávek je logicky roven podílu celkového dodaného zboží za období (to je
rovno velikosti poptávky) a velikostí jedné dodávky:
q
Q
nN dopdop  ,
kde Ndop jsou náklady na doplňování zásob za celé období,
ndop – náklady na 1 dodávku zásob,
Q – množství dodaného zboží za celé období,
q – velikost dodávky.
Obr. 8 - 2 Průběh nákladů v závislosti na velikosti dodávky
Optimální velikost dodávky je potom taková, při níž jsou celkové náklady minimální. Hledáme tedy
minimum funkce celkových nákladů (první derivace je zde rovna nule) a pro tuto úroveň po několika
úpravách dostaneme vzorec pro výpočet optimální velikosti dodávky:
drž
dop
opt
n
nQ2
q

 ,
kde qopt je optimální velikost jedné dodávky,
ndop – náklady na 1 dodávku zásob,
ndrž – náklady na držení 1 ks zásob po celé období,
Q – množství dodaného zboží za celé období.
Specifikcé přístupy k řízení zásob
Metoda ABC vychází ze skutečnosti, že ne všechny položky zásob mají stejnou hodnotu a tedy ne
všechny vážou stejné množství finančních prostředků. Nerovnoměrnost v hodnotě zásob je dokonce
obvykle značná. Lze zde aplikovat Parettův princip. Často platí následující stav:
 80 % položek zásob tvoří dohromady 20 % hodnoty všech zásob (a váže tedy 20 %
kapitálu sloužícího k financování zásob),
Velikost dodávky
Náklady
qopt
CNmin
Náklady na doplnění
zásob
Celkovénáklady
Náklady na
držení zásob
 20 % položek zásob tvoří dohromady 80 % hodnoty všech zásob (a váže tedy 80 %
kapitálu sloužícího k financování zásob).
Z této relace vyplývá podstatný závěr pro management zásob: není racionální řídit všechny položky
zásob stejně, největší pozornost je zapotřebí věnovat položkám s nejvyšší hodnotou a naopak.
Důvod je zřejmý. Úsilí, vyjádřené náklady a časem vynaloženými při realizaci procesu optimalizace
zásobování, je pro všechny položky stejné, avšak ekonomické efekty z optimalizace plynoucí jsou
úměrné hodnotě zásob.
A právě na tomto závěru je postavená metoda ABC. Jejím principem je rozdělení zásob do
několika skupin podle hodnoty, kterou jednotlivé položky zásob váží. Podniková praxe dospěla
k počtu tří skupin, tyto skupiny nazvala A, B a C (odtud název metody). Toto číslo však není v žádném
případě dogma, počet zvolených skupin by měl odpovídat různorodosti sortimentu konkrétního
podniku. Pro nejčastější případ, rozdělení do třech skupin, platí obvykle tyto proporce:
 skupina A: kumulovaná hodnota položek tvoří 60 – 80 % hodnoty všech zásob, je v ní
zastoupeno 5 – 15 % položek zásob,
 skupina B: kumulovaná hodnota položek tvoří 15 – 25 % hodnoty všech zásob, je v ní
zastoupeno 15 – 25 % položek zásob,
 skupina C: kumulovaná hodnota položek tvoří 5 – 15 % hodnoty všech zásob, je v ní
zastoupeno 60 – 80 % položek zásob.
Metoda JIT (Just in Time)
Metoda JIT (Just in Time) přestavuje rozdílný přístup k managementu procesu zásobování Tato
metoda vyznává zcela jinou filozofii než předchozí modely a naprosto odlišný způsob uvažování. Výše
charakterizované modely určovaly ideální režim zásobování, který bude realizován pravidelně po
určitou delší dobu. Naproti tomu metoda JIT je založena na nepravidelných dodávkách „právě včas“
dle potřeby odběratele. Základním rysem je tedy nepravidelnost režimu zásobování. Úkolem
dodavatele je doručit dodávku:
 v požadovaném okamžiku,
 v požadovaném množství,
 v požadované kvalitě.
Je zřejmé, že koncepce JIT klade podstatně větší nároky na flexibilitu a spolehlivost dodavatele. Ten
musí být schopen vyhovět požadavkům odběratele bez možnosti detailnějšího plánování. Alfou a
omegou metody JIT jsou tedy dodavatelsko - odběratelské vztahy, podmínkou úspěšné realizace je
jejich úzká spolupráce a perfektně fungující komunikace. Typickým rysem koncepce je menší
množství dodavatelů a dlouhodobost spolupráce. Vedlejším produktem takové spolupráce je i nárůst
kvality.
Kapitola 9. Financování podniku, podstata finančního
řízení
Klíčové pojmy:
Finanční rozhodování, běžné a mimořádné financování, cizí a vlastní financování, oblasti
finančního řízení, zdroje financování
Výklad:
Finanční řízení
Finanční řízení je jednou z klíčových činností každého podniku bez ohledu na jeho charakter,
zaměření, velikost či odvětví. Navíc se dá konstatovat, že taktéž principy, pravidla a postupy jsou v
oblasti finančního řízení do značné míry pro všechny podniky podobné či dokonce shodné. Finanční
management má tedy v podstatě „nadoborový“ charakter, na rozdíl od řady jiných činností je zde
tudíž možno definovat určité univerzálně platné přístupy a zásady. Ty pak představují určitý rámec
pro konkrétní podobu systému finančního řízení v jednotlivých podnicích.
Podstatou finančního řízení podniku je přijímání finančních rozhodnutí, která se vztahují k výběru
variant:
 do čeho má podnik vložit své prostředky,
 kde a jak tyto prostředky získá,
 jak naloží s dosaženým ziskem.
Uvedenými problémy se budeme zabývat v dalším průběhu kapitoly, na úvod se však jeví vhodné pro
větší názornost zařadit stručné pojednání o principech a základních pravidlech finančního
rozhodování.
Ke každému podnikání jsou zapotřebí finanční prostředky. Úkolem finančního řízení je získávat tyto
prostředky na založení, provoz i rozvoj podniku, udržovat finanční rovnováhu firmy a růst majetku
a zabezpečovat úspěšný rozvoj.
Úloha finančního řízení podniku v posledních letech významně roste. Finanční manažeři stanovují
strategii firmy a řídí rozhodovací procesy. Jejich úloha i přímá odpovědnost za rozvoj podniku
podmiňuje i vysoké postavení v organizační struktuře.
Je-li přijímáno jakékoliv rozhodnutí, je třeba vědět, jaký cíl je tímto rozhodnutím sledován. Také pro
finanční rozhodování v podniku musí být stanoven jeho základní cíl. Jako vrcholný cíl bývá stanoven
cíl finanční – prosperita, trvalé dosahování zisku vyjádřené maximalizací hodnoty firmy. Tento cíl je
základním cílem podnikání a je naplňován stanovením dílčích cílů, zejména výrobních,
marketingových, organizačních a prodejních.
Finanční řízení firmy zahrnuje tyto hlavní oblasti:
 zajišťování kapitálu pro financování běžných potřeb i budoucích záměrů a
rozhodování o jeho skladbě,
 rozhodování o umístění finančních prostředků (alokaci),
 rozhodování o rozdělování zisku,
 evidence, analýza a kontrola hospodářské činnosti firmy na základě finančních
výkazů,
 finanční prognózování a finanční plánování.
Financování podniku
Financováním obecně rozumíme získávání a používání peněžních prostředků pro zajištění provozu i
rozšiřování majetku podniku. Z hlediska činnosti v podniku rozlišujeme:
 financování běžné,
 financování mimořádné.
Financování běžné se vztahuje k zajišťování a vynakládání prostředků na provoz podniku. Jedná se o
prostředky na nákup a skladování materiálu, energie, na výplaty mezd a platů, úhrady přepravného,
nájmů, poštovného, telefonů, daní a splácení krátkodobých závazků. Vztahuje se tedy k financování
oběžného majetku a k údržbě majetku dlouhodobého. Podnik by měl mít pro běžné financování tolik
prostředků, kolik vyžaduje provoz podniku a úkolem finančního řízení oběžného majetku je určit
optimální potřebnou výši těchto prostředků a zdroje, ze kterých budou hrazeny.
Financování mimořádné vyžaduje obvykle velké finanční částky a přináší velké změny v činnosti
podniku. Zahrnuje:
 financování při zakládání podniku,
 financování při rozšiřování podniku,
 financování při spojování podniků,
 financování při sanaci podniku,
 financování při likvidaci podniku.
Zdroje financování
Finanční zdroje představují prostředky, které zajišťují provoz firmy, umožňují obnovu a rozšíření
podniku. Finanční zdroje můžeme třídit z různých hledisek. Podle vlastnictví rozlišujeme zdroje:
 vlastní,
 cizí.
Za vlastní se považují vklady vlastníků, zdroje získané realizací výkonů (nerozdělený zisk a odpisy),
zdroje získané z prodeje nepeněžních částí majetku. Za cizí považujeme všechny přírůstky dluhů,
popř. leasingové financování pomocí pronájmu majetku.
Podle doby splatnosti zdrojů rozeznáváme zdroje:
 krátkodobé,
 dlouhodobé.
Krátkodobé jsou zdroje splatné do 1 roku, dlouhodobé jsou zdroje se splatností vyšší. Vlastní finanční
zdroje jsou považovány za trvalé zdroje s neomezenou, tj. dlouhodobou lhůtou splatnosti.
Podle způsobu získání členíme zdroje podniku na:
 interní,
 externí.
Interní zdroje jsou získány na základě vlastní činnosti firmy, jsou to především odpisy a zisk. Externí
jsou všechny ostatní zdroje získané mimo podnik. Jedná se především o vklady vlastníků (u a.s.
emitované akcie), emitované obligace, dlouhodobé, střednědobé a krátkodobé bankovní úvěry,
obchodní (dodavatelské) úvěry, faktoring a leasing. Financování pomocí interních finančních zdrojů se
nazývá samofinancováním. Je jím kryt převážně investiční majetek a méně již majetek oběžný.
KRÁTKODOBÉ FINANCOVÁNÍ
Zdroje krátkodobého financování, resp. financování oběžného majetku jsou různorodé.
Základními skupinami jsou:
 obchodní úvěry,
 krátkodobé bankovní úvěry,
 ostatní krátkodobé nebankovní závazky (nevyplacené mzdy, závazky vůči rozpočtům,
krátkodobé výpůjčky od jiných podniků),
 financování přeměnami majetku, zejména faktoring.
DLOUHODOBÉ FINANCOVÁNÍ
Financování dlouhodobého majetku je založeno na interním financování a dlouhodobém
externím financování, popř. leasingu.
Zdroji financování investic jsou tedy:
 odpisy,
 zisk,
 mimořádné výnosy z prodeje majetku a zásob,
 navýšení základního kapitálu (vklad společníků, emise akcií),
 emise obligací,
 dlouhodobé a střednědobé bankovní úvěry,
 leasing.
Kapitola 10. Faktor času a rizika, jejich vliv na finanční
rozhodování podniku
Klíčové pojmy:
Faktor rizika a času, současná a budoucího hodnota peněz, anuita
Výklad:
Faktor rizika
Faktor rizika spočívá v tom, že při rozhodování volíme jednu z možných variant při určité nejistotě
jejího výsledku nebo možnosti ztráty vložených prostředků. Riziko existuje jednak vnější, např.
přírodní, politické, makroekonomické, nebo jako riziko vnitřní, vznikající uvnitř firmy. Rizikům lze čelit
jejich předvídáním, opatřováním si dostatku kvalitních informací, rozložením rizika do více aktivit a
také zajištěním proti riziku.
V zásadě rozeznáváme dva druhy rizik:
 riziko jako nebezpečí určitého negativního jevu,
 riziko jako nebezpečí odchylky vývoje oproti předpokladům.
První skupina rizik má pouze negativní rozměr. K jeho měření se využívá počtů pravděpodobnosti,
určitý rizikový faktor je tedy kvantifikován jako pravděpodobnost uskutečnění určitého negativního
jevu. Nejdůležitějším nástrojem řízení rizik tohoto druhu je pojištění.
Ve finančním rozhodování však mají daleko větší význam rizika z druhé jmenované skupiny. Ta mají
podobu volatility (rozkolísanosti) vývoje určitého sledovaného aktiva, ukazatele či instrumentu. Tato
rizika spočívají v obtížnosti predikce vývoje uvedených veličin vinou jejich výkyvů v čase. K jejich
měření se využívají metody matematické statistiky (např. směrodatná odchylka).
Oproti první skupině však nemají finanční rizika pouze negativní charakter, odchylky vývoje mohou
být kladné i záporné. Jako příklad můžeme uvést nákup akcií – v případě růstu jejich cen dochází ke
zhodnocení investovaných prostředků, v případě poklesu naopak. Naproti tomu pokud uložíme
peníze na bankovní účet s pevnou úrokovou sazbou, podstupujeme nulové finanční riziko – nehrozí
znehodnocení peněz, avšak není zde ani naděje vyššího než pevně dohodnutého zhodnocení.
Ve finančním rozhodování platí předpoklad opatrnosti racionálně se chovajících investorů. Ten se
projevuje v averzi k finančním rizikům, v jeho odmítání. Investor tedy:
 ze dvou projektů se stejnou očekávanou výnosností preferuje ten méně rizikový,
 za zvýšené riziko požaduje vyšší předpokládanou výnosnost.
Faktor času
Výchozím momentem propočtů finančního rozhodování je tzv. faktor času. Působení faktoru času se
projevuje tím, že hodnota peněz se v čase mění. Ve finančním rozhodování platí skutečnost, že
dnešní koruna je hodnotnější než koruna zítřejší. Z toho plyne, že racionálně jednající investor dává
přednost inkasu určité částky v přítomném období před inkasem stejné částky v budoucnosti. Proč?
Protože obnos, který obdrží dnes, může okamžitě investovat a nechat zhodnocovat.
Z uvedeného vyplývá, že peníze mají svou časovou hodnotu, touto časovou hodnotou je úroková
míra. Ta vyjadřuje v podstatě cenu za odložení inkasa peněz o určité časové období, nejčastěji je za
měrné období považován jeden rok. Úroková míra je klíčovou veličinou při porovnávání peněžních
částek obdržených v různých obdobích. Pomocí úrokové míry lze totiž přepočítat veškeré finanční
částky na jejich hodnotu k libovolnému časovému okamžiku.
SOUČASNÁ A BUDOUCÍ HODNOTA PENĚŽNÍ ČÁSTKY
Asi nejčastější a nejužitečnější je výpočet současné hodnoty budoucích peněžních toků, tedy
určování jejich hodnot ke dni propočtu. Přepočet peněžní částky inkasované v budoucnosti na její
současnou hodnotu se provádí takto:
 n
i1
FV
PV

 ,
kde PV je současná hodnota peněžního toku,
FV - budoucí hodnota peněžního toku,
i - roční úroková sazba,
n - délka období v letech.
Stejně tak lze samozřejmě postupovat obráceně a určit budoucí hodnotu dnešních peněz. Vzorec má
poté tuto podobu:
 n
i1PVFV  .
SOUČASNÁ A BUDOUCÍ HODNOTA SÉRIE PLATEB
Současná hodnota série plateb (tj. řady čísel) je dána součtem současných hodnot jednotlivých
peněžních částek. Pro určení současné hodnoty celé řady čísel je tedy nejprve zapotřebí postupně
přepočítat všechny peněžní toky na jejich současnou hodnotu (viz výše), až tyto lze posléze sečíst.
Formálně to lze vyjádřit takto:


n
1t
tPVPV ,
Budoucí hodnota řady čísel k určitému datu je pak analogicky dána součtem budoucích hodnot
jednotlivých peněžních částek k příslušnému datu.


n
1t
tFVFV ,
Pro vlastní výpočet budoucí hodnoty řady čísel je však často vhodnější nejprve stanovit její současnou
hodnotu a až tento integrující údaj následně přepočítat na požadovanou budoucí hodnotu.
SOUČASNÁ A BUDOUCÍ HODNOTA ANUITY
Specifickým případem řady peněžních toků je tzv. anuita. Jedná se taktéž o řadu několika peněžních
toků realizovaných postupně v určitém časovém období, v případě anuity je však nominální výše
jednotlivých toků po celé období konstantní. Anuitu tedy můžeme definovat jako sérii pravidelných
plateb ve stejné výši za určité období.
Zpětná anuita
Klasickým případem je zpětná anuita, kde jsou všechny anuitní platby jsou realizovány na konci
období. Jedná se o nejtypičtější situaci v praxi. Budoucí hodnoty anuity placené pozadu se určí takto:
 
i
1i1
AFV
n
ZAZ

  ,
kde FVAZ je budoucí hodnota anuity placené zpětně,
AZ – výše anuitní splátky placené zpětně,
i - úroková sazba na jedno období (obvykle roční),
n - délka období v letech.
Současná hodnota anuity placené pozadu se určí pomocí následujícího vzorce:
 
i
i11
APV
n-
ZAZ

  ,
kde PVAZ je současná hodnota anuity placené zpětně.
Výpočet anuity placené pozadu z budoucí hodnoty celé série plateb se určí tímto způsobem:
  1i1
i
FVA n
AZZ

  .
Výpočet anuity placené pozadu ze současné hodnoty celé série plateb se určí takto:
  n-
AZZ
i11
i
PVA

  .
V souvislosti s propočtem anuitního splácení úvěru je vhodné doplnit samotný propočet velikosti
splátky ještě analýzou struktury jednotlivých plateb, tj. sestavit umořovací plán (též někdy
označován jako amortizační schéma). Anuitní platba se totiž skládá ze dvou složek - zahrnuje jednak
úrok (jako cenu za poskytnutí úvěru), jednak splátku části úvěru.
Je evidentní, že anuitní platba představuje konstantní peněžní výdaj po celé období. Avšak proporce
obou uvedených složek se budou měnit – relativní podíl úroků bude v čase klesat (podnik už nebude
dlužit celou částku, úroky se vypočítávají jen ze zbývající nesplacené části) a podíl splátky (úmoru)
bude tedy logicky růst.
Anuita placená předem
U anuity placené předem je princip pochopitelně shodný jako v případě zpětné platby, rozdíl spočívá
v tom, že všechny anuitní platby jsou tentokrát realizovány na začátku období. Pro výpočty
požadovaných veličin nejsou obvykle využívány speciální vzorce pro tento typ anuitního peněžního
toku, ale vychází se ze vzorců anuity zpětné.
Tento přístup je umožněn tím, každá peněžní částka je v případě anuity placené předem realizována
1. 1. předmětného roku, tedy právě o celý rok dříve (bez jednoho dne, což je však zanedbatelné) než
v případě zpětné anuity, kde je tok realizován k 31.12. příslušného roku. Pro potřeby určení
jednotlivých charakteristik je tedy nejjednodušší posunout jejich hodnoty při zpětném anuitním toku
o jeden rok nazpět.
Typický postup propočtů anuity placené předem je tedy tento:
1. Požadovaná veličina (současná hodnota, budoucí hodnota či výše splátky) je určena pro
situaci anuity placené zpětně;
2. Příslušná veličina je posunuta o jedno období zpět.
Vzorce pro „posun“ jednotlivých charakteristik mají tuto podobu:
 i1FVFV AZAP   ,
 i1PVPV AZAP   ,
 i1
A
A
Z
P

 ,
kde PVAP, FVAP a AP jsou veličiny vztažené k anuitě placená předem,
PVAZ, FVAZ a AZ - veličiny vztažené k anuitě placená zpětně,
i – roční úroková sazba.
Kapitola 11. Finanční analýza
Klíčové pojmy:
Analýza absolutních ukazatelů, ukazatele rentability, likvidity, aktivity, zadluženosti,
ukazatele kapitálového trhu, soustavy poměrných ukazatelů
Výklad:
Finanční analýza patří mezi tradiční nástroje hodnocení finanční situace podniku. Svým charakterem je
orientována do minulosti, jejím primárním zaměřením je zpětné hodnocení finančního zdraví a
výkonnosti podniku. Její výstupy jsou však zároveň základem pro tvorbu finančního plánu, plánu
investic, finanční strategie a dalších důležitých manažerských rozhodnutí orientovaných do
přítomnosti a budoucnosti.
Zdrojem informací pro finanční analýzu je především účetnictví společnosti, právě to by totiž
mělo vytvářet pravdivý obraz o finanční a majetkové situaci podniku. Účetní výkazy lze v širším smyslu
rozdělit na výkazy externí, interní a výkazy pořizované pro daňové účely. Přestože lze při finanční
analýze někdy čerpat údaje i z interních výkazů, hlavním zdrojem jsou výkazy externí. Do této
kategorie patří:
 rozvaha,
 výkaz zisku a ztráty (výsledovka),
 výkaz o peněžním toku (cash flow).
Uvedené výkazy jsou součástí účetní závěrky, ta je tudíž klíčovou datovou základnou pro finanční
analýzu. Pro potřeby finanční analýzy pochopitelně nestačí pouze aktuální výkazy, je zde nezbytný
též pohled do minulosti. Doporučuje se zahrnout účetní závěrky minimálně za tři poslední roky, raději
však více. Počet posuzovaných předešlých období totiž musí umožnit sestavení dostatečně dlouhých
časových řad, aby vedly k odhalení směrodatných trendů a vyloučení mimořádných skutečností. V praxi
je obvyklá délka tohoto období pět let.
Finanční analýza se skládá z celé řady metod a technik, které slouží k hodnocení finanční kondice
podniku. Existuje určitý standardizovaný přístup v řazení jednotlivých metod finanční analýzy,
postupuje se od metod jednodušších k metodám sofistikovanějším. Typický postup finanční analýzy je
tento:
1. Analýza absolutních ukazatelů;
2. Analýza poměrových ukazatelů;
3. Syntéza výsledků, formulace závěrů.
Analýza absolutních ukazatelů
Jedná se o základní metodu posouzení finanční situace podniku. Její náplní je rozbor jednotlivých
účetních výkazů, vyhodnocení jejich struktury a dynamiky. Toto prvotní šetření často umožní
zmapovat finanční stav sledovaného podniku natolik, že ostatní metody tyto závěry jen potvrdí či
upřesní.
HORIZONTÁLNÍ ANALÝZA (ANALÝZA TRENDŮ)
Analýza trendů se nazývá „horizontální“ proto, že srovnává stejný absolutní ukazatel v rámci
jednoho řádku rozvahy nebo výkazu zisku a ztráty. Jednotlivé položky jsou porovnávány v čase. Zjišťují
se absolutní změny konkrétních položek v čase a dále kolik tato změna činí v procentech.
Při interpretaci je třeba posuzovat absolutní i procentní změny současně. Interpretace musí být
komplexní, změny jednotlivých položek výkazů navzájem souvisejí. Užitečné může být srovnání temp
růstu stejných položek u obdobných podniků, vhodné je ale i srovnání růstu různých položek mezi
sebou.
Relativní změny jednotlivých položek je vhodné zaznamenávat pomocí indexů. Existují dva základní
typy indexů, které se liší charakterem konstrukce a tedy i vypovídací schopností:
 řetězové indexy,
 bazické indexy.
Řetězové indexy
Vypočítají se jako poměr hodnoty sledovaného ukazatele v určitém roce k jeho hodnotě v roce
předchozím. Řetězové indexy názorně vyjadřují jednotlivé meziroční změny.
Bazické indexy
Roční hodnoty se v tomto případě vztahují vždy ke společnému výchozímu období. Bazické indexy tedy
zobrazují kumulované změnu za více časových období.
VERTIKÁLNÍ ANALÝZA (PROCENTNÍ ROZBOR)
Navazuje na horizontální analýzu a jedná se o rozbor struktury vyjádřené v procentech. Zabývá se
vždy jen jedním obdobím, ve kterém zkoumá, jak se na určité globální veličině podílely veličiny dílčí. Z
propočtené struktury za několik po sobě jdoucích období lze vypozorovat mnohé důležité údaje, ještě
více objasní konfrontace daného stavu s konkurenčními podniky.
Při rozboru rozvahy se za základ (za 100 %) považuje suma aktiv (resp. pasiv) celkem a ostatní položky
rozvahy se vyjádří ve vztahu k této základně. Při rozboru výsledovky se berou za základ celkové výnosy
nebo celkové tržby.
Analýza poměrových ukazatelů
Poměrové ukazatele jsou nejčastěji používaným nástrojem finanční analýzy, dávají jednotlivé jevy do
vzájemných vazeb a souvislostí. Jsou zásadně konstruovány jako podíl dvou absolutních ukazatelů.
Vztahují absolutní údaje k relevantní základně a tím jejich vypovídací schopnost značně roste. Existuje
velké množství poměrových ukazatelů, z nichž některé se navzájem liší pouze drobnými modifikacemi.
Účelné je proto zabývat se pouze těmi, které odpovídají cíli analýzy.
Poměrové ukazatele jsou obvykle rozděleny do následujících bloků:
 ukazatele rentability,
 ukazatele likvidity,
 ukazatele aktivity,
 ukazatele zadluženosti,
 ukazatele kapitálového trhu.
Ukazatele rentability
Ukazatele rentability slouží k vyhodnocení úrovně ziskovosti podniku, ilustrují jeho výkonnost. Míra
rentability je poměr zisku k nějaké základně, s jejíž pomocí bylo zisku dosaženo. Čitatel zlomků tvoří
různé kategorie zisku, nejčastěji čistý zisk nebo EBIT, ve jmenovateli jsou obvykle zastoupeny položky
pasiv. Ukazatele rentability dávají informace o relativní výnosnosti podniku, z pohledu podniku je
žádoucí jejich maximalizace.
A
ČZ
ROA 
,
kde ROA je rentabilita aktiv,
ČZ – čistý zisk,
A – aktiva.
Takto zkonstruovaný ukazatel rentability aktiv měří, jaký díl čistého zisku připadá na jednotku majetku
zapojeného do podnikatelské činnosti. Je však nutné upozornit, že v tomto tvaru vzorce není dodržen
princip ekvivalence: s veškerými vstupy (tj. včetně kapitálu věřitelů) je totiž poměřován pouze výstup
pro vlastníky.
ROA
 
A
t-1ÚČZ 

,
kde ROA je rentabilita aktiv,
ČZ – čistý zisk po zdanění,
Ú – nákladové úroky,
t – sazba daně ze zisku,
A – aktiva.
Jedná se o teoreticky správnější a interpretačně vhodnější tvar rentability celkového kapitálu, resp.
celkových aktiv. Poměřuje celkový čistý výstup pro akcionáře a věřitele s celkovým kapitálem. Tento
ukazatel tedy ilustruje čistou produkční sílu podniku.
ROA A
EBIT

,
kde ROA je rentabilita aktiv,
EBIT - zisk před platbou úroků a daní,
A – aktiva.
Ukazatel rentability aktiv v čitateli s EBIT vypovídá o hrubé produkční síle podniku. Jedná se v tomto
smyslu o nejkomplexnější ukazatel, neboť v čase abstrahuje jak od změn v daních, tak i od změn v
nastavení kapitálové struktury. Měří rentabilitu všech zdrojů činnosti podniku (vlastních i cizích).
VK
ČZ
ROE 
,
kde ROE je rentabilita vlastního kapitálu,
ČZ – čistý zisk po zdanění,
VK – vlastní kapitál.
Měří výnosnost vlastního kapitálu, tj. kolik zisku připadá na jednu korunu vlastního kapitálu. Je založen
na čistém zisku, neboť tento ukazatel hodnotí pouze rentabilitu kapitálu, který vložili vlastníci podniku.
Z pohledu vlastníků (akcionářů) jde o jedno ze základních měřítek hodnocení úspěšnosti jejich
investice do podniku.
T
ČZ
ROS 
,
kde ROS je rentabilita tržeb,
ČZ – čistý zisk po zdanění,
T – tržby.
Rentabilita tržeb ilustruje podíl ziskové přirážky na celkových tržbách, je tedy ukazatelem ziskové
marže. Dosahuje-li přiměřené úrovně, lze se domnívat, že i ostatní aspekty budou přiměřené.
Podstatně se liší podle odvětví.
DZRVK
EBIT
ROCE


,
kde ROCE je rentabilita celkového dlouhodobě investovaného kapitálu,
EBIT – zisk před platbou úroků a daní,
VK – vlastní kapitál,
R – rezervy,
DZ – dlouhodobé závazky.
Tento ukazatel se nazývá rentabilita investovaného kapitálu. Vychází z pohledu investora, oproti
předešlým vzorcům totiž uvažuje pouze zpoplatněný kapitál. Velmi názorně ukazuje, jak velký provozní
hospodářský výsledek podnik generuje z jedné koruny investované akcionáři a věřiteli.
Ukazatele likvidity
Ukazatele likvidity informují o statickém pohledu na schopnost podniku dostát svým závazkům, jsou
měřítkem krátkodobého rizika. Posuzují množství likvidních aktiv vzhledem k velikosti podniku a jeho
dodavatelsko-odběratelským vztahům. Příliš nízké hodnoty likvidity signalizují nebezpečí insolvence,
příliš vysoká likvidita má naopak negativní dopad na rentabilitu. Žádoucí je tedy její přiměřená úroveň.
Obvykle jsou sledovány tři základní míry likvidity.
Běžná likvidita
KZ
OA

kde OA jsou oběžná aktiva,
KZ – krátkodobé závazky
Ukazatel běžné likvidity měří, kolikrát pokrývají oběžná aktiva krátkodobé závazky podniku. Tato
charakteristika je však velmi hrubou mírou, neboť její vypovídací schopnost je závislá na struktuře,
likvidnosti a ocenění jednotlivých druhů oběžných aktiv i na typu odvětví, v němž podnik operuje.
Zejména nadměrná výše zásob (někdy i zastaralých či nepotřebných) spolu s nedobytnými
pohledávkami úroveň tohoto měřítka výrazně nadhodnocují oproti reálnému stavu a dochází tím
k zkreslení skutečné platební schopnosti podniku. K datu sestavení rozvahy je možné ovlivnit tento
indikátor odložením některých nákupů či získáním krátkodobé bankovní půjčky. Doporučená hodnota
tohoto ukazatele je 1,6 až 2,5.
Pohotová likvidita
KZ
ZOA 

, kde OA jsou oběžná aktiva,
Z – zásoby,
KZ – krátkodobé závazky.
Konstrukce tohoto ukazatele tkví ve snaze odstranit vliv obecně nejméně likvidní části oběžných aktiv zásob.
Ve srovnání s předchozím ukazatelem je považován za mnohem praktičtější. Z analytických
důvodů se považuje za užitečné porovnávat oba ukazatele. Podstatně nižší hodnota pohotové likvidity
ukazuje nadměrnou váhu zásob ve struktuře aktiv podniku. Doporučená hodnota tohoto ukazatele je
1,1 až 1,5.
Okamžitá likvidita
KZ
FM

, kde FM je finanční majetek,
KZ – krátkodobé závazky.
Jedná se o nepřísnější ukazatel likvidity. Informuje o tom, jakou část krátkodobých závazků je podnik
schopen okamžitě uhradit. Žádoucí je přiměřená úroveň okamžité likvidity, doporučená hodnota
tohoto ukazatele je 0,2.
Ukazatele aktivity
Ukazatele aktivity zachycují míru zapojení investovaného kapitálu do činnosti podniku, ilustrují jeho
vázanost v jednotlivých formách aktiv. Konstrukce ukazatelů pracuje s jednotlivými majetkovými
částmi, které jsou poměřovány k tržbám, k výnosům, eventuálně k jiným rozvrhovým základnám.
Ukazatele aktivity mohou mít podobu obratu nebo doby obratu určité sledované položky. Žádoucím
stavem je maximalizace obratu jednotlivých složek aktiv, resp. minimalizace jejich dob obratu.
A
T
aktivObrat 
,
kde T jsou tržby,
A – aktiva.
Obrat aktiv je měřítkem celkového využití majetku. Čím je jeho hodnota vyšší, tím efektivněji podnik
hospodaří. Minimálně by měl být roven jedné, tzn. že celková aktiva by se měla obrátit alespoň jednou
do roka. Hodnotu ukazatele ovlivňuje příslušnost podniku k odvětví.
Z
T
zásobObrat 
,
kde T jsou tržby,
Z – zásoby.
Obrat zásob ilustruje výši držených zásob vzhledem k aktivitě podniku. Rozhodně nelze kategoricky
prohlásit, že žádoucí je jeho maximalizace. Takový stav by měl negativní dopad na plynulost provozu
podniku, hladina zásob by byla nedostatečná. Příliš nízká úroveň naopak signalizuje nadměrný stav
zásob v podniku a tudíž nehospodárně investované prostředky.
365/T
Z
DOZ 
,
kde DOZ je doba obratu zásob,
Z – zásoby,
T / 365 – jednodenní tržby.
Jedná se o převrácenou podobu předchozího vzorce. Ukazatel doby obratu zásob ilustruje průměrnou
délku držení zásob v rámci jednoho výrobního cyklu, tedy dobu od nákupu materiálu do prodeje
výrobků. Podnik by měl nalézt optimální míru dle činnosti, kterou se zabývá.
365/T
P
DIP 
,
kde DIP je doba inkasa pohledávek,
P – pohledávky,
T / 365 – jednodenní tržby.
Tento ukazatel se nazývá doba inkasa pohledávek. Vyjadřuje průměrný počet dní, po které čeká
podnik na úhradu svých pohledávek. Informuje jednak o platební morálce obchodních partnerů,
jednak i o politice řízení pohledávek v podniku. Čím je delší doba inkasa, tím delší dobu podnik
poskytuje svým obchodním partnerům bezplatný obchodní úvěr.
365/T
KZ
DOP 
,
kde DOP je doba odkladu plateb,
KZ – krátkodobé závazky,
T / 365 – jednodenní tržby.
Ukazatel doby odkladu plateb vyjadřuje průměrnou dobu splatnosti dodaných zásob. Z hlediska
operativního financování podniku je vhodné, aby dosahoval alespoň hodnoty doby obratu pohledávek,
v opačném případě podnik bezplatně úvěruje své odběratele. Ideální je, když jsou tyto dva ukazatele v
rovnováze.
Ukazatele zadluženosti
Ukazatele zadluženosti reflektují míru zapojení cizích zdrojů do financování činnosti podniku, jsou
především indikátorem rizikovosti. Jejich úroveň se v různých oborech výrazně liší. Ukazatele
zadluženosti jsou konstruovány jako poměr různých složek pasiv mezi sebou nebo ve vztahu k pasivům
jako celku. Za optimum nelze považovat minimalizaci, žádoucí je optimální úroveň zadluženosti
vzhledem k okolnostem a charakteru činnosti podniku.
Zadluženost P
CZ

,
kde CZ jsou cizí zdroje,
P – pasiva.
Jedná se o klasický ukazatel zadluženosti, sleduje podíl cizích zdrojů na celkovém kapitálu. Kromě něj
existují i jiná obdobná měřítka, která vyjadřují v podstatě to samé. Maximální hranice uvedeného
ukazatele je hodnota 1, v tomto případě je podnik financován pouze cizím kapitálem. Naopak hodnota
0 ilustruje výhradní zastoupení kapitálu vlastního.
Ú
EBIT
krytíÚrokové 
,
kde EBIT je hospodářský výsledek před zdaněním a úroky,
Ú – nákladové úroky.
Ukazatel úrokového krytí udává, kolikrát EBIT převyšuje nákladové úroky. Čím vyšší je jeho hodnota,
tím větší je schopnost podniku splácet úvěry, resp. možnost čerpat úvěr nový. Za vynikající se považuje
hodnota 6, za dobrou hodnota 3. Jestliže se rovná 1, tak podnik vydělá pouze na splacení nákladových
úroků.
Ukazatele kapitálového trhu
Ukazatele kapitálového trhu vypovídají o tom, jak činnost podniku oceňuje trh. Hodnotí všechny
činnosti podniku, tedy rentabilitu, likviditu, zadluženost i aktivitu. Jsou užívány především účastníky
kapitálové trhu, tedy potenciálními investory. Míra užívání tržních ukazatelů je v zemích
s nedostatečně rozvinutým kapitálový trhem značně omezena. Řada společností totiž nemá akcie
obchodovatelné na burze nebo je míra obchodů s těmito tituly natolik nízká, že trh nemá příležitost
příslušné tituly správně ocenit. Dalším problémem je nedostatečná historie obchodovaných titulů,
malá informační otevřenost emitentů a nízká spolehlivost disponibilních informací.
PA
VK
BV 
,
kde BV je účetní hodnota akcie,
VK – vlastní kapitál,
PA – počet emitovaných akcií.
Jedná se o měřítko účetní hodnoty akcie. Vypovídá o vývoji účetní hodnoty vlastního kapitálu
v minulosti. Je žádoucí, aby hodnota tohoto ukazatele v čase rostla.
PA
ČZ
EPS 
,
kde EPS je výnosnost akcie,
ČZ - čistý zisk po zdanění,
PA – počet emitovaných akcií.
Tento zlomek je mírou výnosnosti akcie. Jedná se v podstatě o ukazatel ROE přepočtený na jednu
akcii. Pracuje s účetním ziskem, z čehož plynou stejné nevýhody jako v případě klasických ukazatelů
rentability.
BV
P
P/BV 
,
kde P je tržní hodnota akcie,
BV – účetní hodnota akcie.
Ukazatel P/BV sleduje relaci tržní hodnoty akcie a její účetní hodnoty. Hodnota výrazně menší než 1
odráží pesimistická očekávání investorské obce ohledně budoucnosti podniku a naopak. Žádoucí je
tudíž její maximalizace, přičemž za minimum lze považovat hodnotu 1.
EPS
P
P/E 
,
kde P je tržní hodnota akcie,
EPS – čistý zisk na akcii.
Tento zlomek vyjadřuje poměr tržní ceny akcie a čistého zisku připadajícího na jednu akcii. Je jedním
z nejdůležitějších ukazatelů pro investory. Vypovídá o míře optimismu trhu z hlediska dlouhodobé
perspektivy podniku vzhledem k jeho aktuální ziskovosti. Vysoké hodnoty jsou typické pro podniky
s velkým růstovým potenciálem. Z pohledu investora tento ukazatel ilustruje dobu návratnosti jeho
případné investice.
Výplatní poměr EPS
DIV

,
kde DIV je dividenda na akcii,
EPS – čistý zisk na akcii.
Výplatní poměr ilustruje dividendovou politiku společnosti. Vyjadřuje podíl čistého zisku, jenž je
vyplacen akcionářům v podobě dividend. Výše tohoto ukazatele by měla odpovídat celkové situaci
podniku, tedy zejména fázi životního cyklu, finanční síle a investičním příležitostem.
Aktivační poměr = 1 – výplatní poměr .
Aktivační poměr je doplňkem k poměru výplatnímu. Vyjadřuje tedy, jak velký podíl vygenerovaného
zisku zůstane v podniku k financování jeho dalšího chodu.
Soustavy poměrových ukazatelů
Nevýhodou jednotlivých poměrových ukazatelů je hodnocení pouze jediného rysu ekonomického
procesu v podniku, izolovaně, bez ostatních souvislostí. Poznatky o jednotlivých ukazatelích podniku je
však nutné vyhodnocovat nejen jednotlivě, ale i ve vzájemných vztazích. Za účelem takové analýzy
byly sestaveny soustavy ukazatelů, které umožňují nejen analyzovat, ale i syntetizovat určité poznatky
o ekonomických procesech.
Mezi nejznámější soustavy ukazatelů patří Du Pontův rozklad rentability. V základní podobě jde o
rozklad ukazatele rentability vlastního kapitálu na dílčí vlivy, které determinují jeho pohyb. Jsou jimi
ukazatele rentability tržeb, obratu celkových aktiv a finanční páky.
VK
A
A
T
T
ČZ
ROE  ,
kde ČZ je čistý zisk po zdanění,
T – tržby,
A – aktiva,
VK – vlastní kapitál.
Vyhodnocení poměrových ukazatelů
Klíčovým krokem celé finanční analýzy je vyhodnocení určených poměrových ukazatelů. Toto
vyhodnocení obvykle probíhá ve třech rovinách:
 srovnání se standardními hodnotami,
 srovnání v čase,
 srovnání v prostoru.
Syntéza výsledků, formulace závěrů.
Jedná se o praktické vyústění předešlých kroků, cílem je opětná agregace dílčích propočtů do
jednoho celku. Je zřejmé, že finanční analýza podniku musí jejímu objednateli přinést konkrétní
výstupy a reálná doporučení, nejen značné množství vypočtených ukazatelů. Proto je nezbytné
zachovat typický koncepční oblouk a na jednoznačné zadání analýzy (posoudit finanční zdraví a
výkonnost podniku) nalézt do jisté míry jednoznačnou odpověď. Klíčem k takové konkrétní
interpretaci je zevrubné vyhodnocení vypočtených ukazatelů hned z několika úhlů pohledu.
Kapitola 12. Finanční plánování
Klíčové pojmy:
Finanční plány, proces finančního plánování, postup tvorby finančního plánu
Výklad:
Finanční plánování je jednou s nejdůležitějších oblastí managementu podniku, je klíčovým prvkem
spojujícím řízení strategické a finanční. Jedná se o jednu ze stěžejních oblastí managementu, jeho
úroveň a kvalita má často značný dopad na fungování podniku jako celku.
Finanční plány vycházejí ze strategie podniku, dávají jí praktičtější a konkrétnější tvar. Zjednodušeně
by se dalo říci, že finanční plány jsou komplexně propojené plány veškerých podnikových činností
v peněžním vyjádření. Mají podobu plánovaných finančních výkazů na budoucí období, zobrazují tedy
budoucí finanční situaci podniku v případě realizace plánů.
Finanční plán je díky své komplexnosti nadřazen jednotlivým funkčním plánům, ty z něj vycházejí a
dále jej rozpracovávají. Jeho tvorba je klíčovým prvkem realizace podnikové strategie, proto je
prováděn na úrovni top managementu. Finanční plán je konstruován tak, aby zajistil plnění
vrcholového cíle podniku – maximalizaci jeho hodnoty.
Samotné finanční plány můžeme rozdělit na:
 dlouhodobé finanční plány,
 krátkodobé finanční plány.
Dlouhodobý finanční plán je dokument koncepční povahy, je zpracováván v horizontu 5 až 10 let.
Není příliš podrobný, je konstruován v členění na roky. Zahrnuje:
 plán tržeb,
 plán peněžního toku (cash flow),
 investiční plán,
 rozpočet externího financování,
 plánovanou výsledovku,
 plánovanou rozvahu,
 plánovaný výkaz cash flow.
Krátkodobý finanční plán zpřesňuje a rozpracovává dlouhodobý finanční plán. Je zpracováván na
nadcházející období, obvykle na jeden rok. Krátkodobý finanční plán je konstruován v členění na
jednotlivé měsíce, v případě peněžního toku jde dokonce o týdny či dny. Zahrnuje:
 pánovanou výsledovku,
 plánovaná výkaz CF,
 plánovanou rozvahu,
 rozpočty peněžních příjmů a výdajů.
Jak již bylo uvedeno, finanční plány jsou prostředky k dosažení finančních cílů podniku. Dlouhodobé
plány jsou nástroji plnění cílů dlouhodobých, krátkodobé plány logicky sledují cíle krátkodobé.
V dalším textu se budeme zabývat dlouhodobým finančním plánováním.
Proces finančního plánování
Finanční plánování není jednorázovou či příležitostnou aktivitou, jedná se o kontinuální, nikdy
nekončící proces. Dokončení jednoho finančního plánu představuje začátek konstrukce plánu
nového, jenž předešlý plán modifikuje a aktualizuje vzhledem k novým skutečnostem.
Proces finančního plánování v podniku je vhodné rozdělit do jednotlivých kroků:
1. analýza finančních a investičních možností,
2. promítnutí budoucích důsledků rozhodnutí,
3. tvorba finančních plánů,
4. kontrola – měření výkonu podniku, posouzení splnění cílů.
Uvedený popis průběhu finančního plánování zachycuje především nezbytnou logiku postupu. Prvním
krokem projekce budoucnosti je tedy analýza minulosti a současnosti, ta je východiskem celého
následného postupu. Jedná se v podstatě o převzetí některých klíčových výstupů strategické analýzy
podniku, především rozboru finančního zdraví, zhodnocení plánovaných investičních projektů a volby
přístupů k financování. Podstatné je též posouzení předešlých finančních plánů podniku.
Druhým krokem je skloubení uvedených závěrů do jednoho celku. V první řadě musejí být veškerá
strategická rozhodnutí opětovně posouzena v kontextu finančního zdraví a výkonnosti podniku. Dále
by mělo dojít k vzájemnému sladění investičních a finančních rozhodnutí. Plán investic by měl být
tudíž korigován vzhledem k finančním možnostem podniku, naopak přístupy k financování
dlouhodobého majetku musejí reflektovat plánovanou investiční politiku. Jedná se tedy o sladění
dlouhodobých aktiv a dlouhodobých pasiv.
Třetím krokem je vlastní sestavení předmětných finančních výkazů. Ty vycházejí z výkazů podniku
z minulosti a přítomnosti, navíc zahrnují strategické plány managementu podniku do budoucnosti.
Příslušné výkazy musejí vyhovovat jak po stránce věcné (obsahovat všechny skutečnosti), tak po
stránce formální (aktiva se rovnají pasivům, zisk z výsledovky odpovídá zisku v pasivech, peníze
v rozvaze se shodují s penězi ve výkazu CF apod.). V praxi často dochází k situaci, že některé problémy
či nedostatky v předchozím plánovacím postupu bývají odhaleny až v tomto okamžiku a je tedy
nezbytné vrátit se k předchozím krokům.
Zakončením celého procesu je vyhodnocení vytvořeného plánu, tedy jakási finanční analýza
plánované budoucnosti podniku. Tato fáze velice často poukáže na věcné nedostatky či dokonce
chyby ve strategických plánech (moc/málo se investuje, příliš nízký/vysoký úvěr, nevhodná
dividendová politiky apod.) a je podnětem k jejich korekci. Celý postup se tedy opět vrací na začátek
a může se opakovat hned několikrát. Až když má konečný plán požadovanou podobu a kvalitu, lze jej
pro příslušný okamžik považovat za definitivní. S postupem času je však nezbytné plán průběžně
aktualizovat.
Postup tvorby finančního plánu
Finanční plán má obvykle podobu ročních pro forma účetních výkazů na příslušné plánovací období.
Výkazy jsou nejčastěji plánovány v tomto pořadí:
1. pánovaná výsledovka,
2. plánovaný výkaz CF,
3. plánovaná rozvaha.
Konkrétní technologie plánování finančních výkazů je kombinací více metod, nejdůležitější z nich jsou
tyto:
 metoda procenta tržeb,
 extrapolace časových řad,
 propočet z doplňujících údajů,
 expertní techniky.
Metoda procenta tržeb je základní plánovací technikou využívanou při sestavování finančního plánu.
Princip metody spočívá v lineární závislosti vývoje určitých položek na pohybu tržeb z provozní
činnosti, tedy na obratu podniku. Tyto položky tudíž tvoří konstantní percentuální podíl na hodnotě
provozních tržeb a na této úrovni jsou také zahrnuty do finančního plánu. Metoda procenta tržeb je
vhodná k plánování většiny výnosových a nákladových položek, stejně jako prakticky všech aktiv
vyjma neprovozního majetku.
U některých položek však závislost na tržbách neplatí. V takovém případě je vhodnou alternativou
analýza časové řady v minulosti a snaha o nalezení trendu, který by byl zahrnut i do budoucí
projekce. U položek vykazujících značnou volatilitu bez znatelného trendu je nejlepší pro celé
plánovací období zahrnout hodnotu z posledního roku nebo hodnotu průměrnou. Specifická je
situace u veškerých mimořádných položek, ty se z logiky věci samozřejmě neplánují vůbec.
Velikost některých položek nelze plánovat přímo, k jejich stanovení je nutné provést nejprve určité
propočty. Jedná se zejména o následující úkony:
 odpisy se stanovují podle velikosti dlouhodobého majetku a odpisové politiky,
 nákladové úroky se určují na základě výše a ceny úročených cizích zdrojů,
 nerozdělené zisky a fondy z vlastního kapitálu jsou určeny z minulých výsledků a
zvolené dividendové politiky,
 výše peněz vyrovnává přebytek pasiv nad zbývajícími položkami aktiv.
V případě využití expertních technik se vlastně jedná o jakousi kontrolu exaktně stanovaných
výstupů. Cílem je uvážlivé posouzení přiměřenosti a reálnosti plánu jednotlivých položek stanovených
předešlými metodami a jejich případné korekce z důvody promítnutí některých dalších skutečností.
Kapitola 13. Investiční činnost
Klíčové pojmy:
Investiční činnost, metody hodnocení investic, metoda výnosového procenta, metoda doby
návratnosti, metoda současné čisté hodnoty, metoda vnitřního výnosového procenta
Výklad:
V rámci investiční činnosti se podnik zabývá pořizováním dlouhodobých aktiv. Ta jsou v podniku
vázána delší dobu, navíc mají obvykle značnou hodnotu, proto se jedná o problematiku velice
významnou. Investiční plánování patří mezi nejvýznamnější strategické úvahy managementu
podniku, má z hlediska jeho budoucího vývoje klíčový význam.
Podstatou hodnocení ekonomické efektivnosti investic je porovnání vynaloženého kapitálu
s peněžními příjmy, které projekt přinese.
Pro posuzování efektivnosti investičních projektů a jejich výběr existuje v teorii a praxi finančního
managementu několik metod (kritérií).
Mezi nejpoužívanější metody hodnocení investic patří:
 metoda výnosnosti (rentability) investic,
 metoda doby návratnosti,
 metoda čisté současné hodnoty,
 metoda vnitřního výnosového procenta.
METODA VÝNOSNOSTI INVESTICE
Jedná se o nejjednodušší metodu hodnocení investic, statický ukazatel nerespektující faktor času. Je
konstruován jako podíl součtu peněžních toků (v nominálním vyjádření) plynoucích z investice a
počátečního investičního výdaje:
IV
CF
RI
 ,
kde RI je prostá výnosnost investičního projektu,
∑CF – součet všech budoucích čistých peněžních příjmů v nominálním vyjádření,
IV– vynaložený investiční výdaj.
Při hodnocení jedné investiční příležitosti srovnáváme její výnosnost s výnosností
požadovanou, při srovnání více variant vybereme tu s nejvyšší výnosností. Metoda výnosnosti
investice má tyto výhody:
 jednoduchost a srozumitelnost,
 lze použít na srovnání investic s různou dobou životnosti.
Naopak její nevýhody jsou:
 nebere v úvahu faktor času,
 nerespektuje rozložení CF v jednotlivých letech.
METODA DOBY NÁVRATNOSTI
Dobou návratnosti je takové období (počet let), za které tok cash flow přinese hodnotu rovnající se
původním investičním výdajům. Dobu návratnosti zjistíme postupným načítáním ročních částek CF
tak dlouho, až se kumulované částky CF rovnají investičním výdajům. Do propočtů lze zahrnout CF
v nominální či diskontované podobě, praxe dává přednost jednoduché verzi bez uvažování faktoru
času.
Při posuzování přípustnosti investice platí, že doba návratnosti musí být kratší než doba životnosti
projektu. Čím je tato doba kratší, tím je investice likvidnější - kapitál je v ní vázán kratší dobu.
Srovnáme-li více variant, pak vybereme tu s nejkratší dobou návratnosti.
Výhody metody doby návratnosti jsou tyto:
 jednoduchost a srozumitelnost,
 je ukazatelem likvidity a rizikovosti - je vhodným doplňkem výnosových metod.
Její nevýhody jsou následující:
 nebere v úvahu příjmy po době návratnosti,
 nerespektuje faktor času.
METODA ČISTÉ SOUČASNÉ HODNOTY (ČSH)
Metoda čisté současné hodnoty je základní a nejvyužívanější metodou pro posuzování efektivnosti
investičních projektů. Čistá současná hodnota investice představuje rozdíl mezi současnou hodnotou
očekávaných příjmů a počátečního investičního výdaje:
IVSHČSH  ,
kde ČSH je čistá současná hodnota investičního projektu,
SH – současná hodnota budoucích čistých peněžních příjmů,
IV– vynaložený investiční výdaj.
Investiční výdaj je vyplacen v okamžiku zahájení projektu, proto jej není zapotřebí diskontovat.
Naopak čisté příjmy (převis příjmů nad výdaji) v jednotlivých letech po celou dobu životnosti projektu
je zapotřebí převést na jejich současnou hodnotu ke dni zahájení projektu. To docílíme jejich
diskontováním, jako diskontní sazba poslouží náklady kapitálu. Vzorec pro výpočet ČSH bude mít tedy
tuto podobu:
 
IV
k1
CF
ČSH
n
1t
t
t


 
,
kde ČSH je čistá současná hodnota investičního projektu,
CFt – čistý peněžní příjem v nominálním vyjádření realizovaný v roce t,
k – úroková sazba podniku (náklady kapitálu),
n – doba životnosti projektu v letech,
IV– vynaložený investiční výdaj.
Je zřejmé, že tento rozdíl v podstatě představuje finanční přínos, který podniku poplyne v případě
rozhodnutí o doporučení projektu. Jedná se tedy o absolutní měřítko výnosnosti investice, udává
kolik peněz (dnešních) do podniku přiteče, jestliže bude projekt realizován.
Hodnotíme-li jednu investiční příležitost, interpretujeme výsledky metody ČSH takto:
 ČSH > 0 - investice je vhodná, zaručuje dosavadní požadovanou míru výnosu
a zvyšuje tržní hodnotu firmy;
 ČSH < 0 - investice je nepřijatelná, nezajišťuje požadovanou míru výnosu a
její přijetí by snížilo tržní hodnotu firmy;
 ČSH = 0 - projekt je pro podnik indiferentní, nezvyšuje ani nesnižuje tržní
hodnotu firmy.
Hlavní výhody metody čisté současné hodnoty jsou tyto:
 přesná, srozumitelná a dobře interpretovatelná metoda,
 respektuje faktor času,
 zohledňuje veškeré peněžní toky spojené s investicí.
Nevýhody této metody jsou následující:
 velikost ČSH je silně ovlivněna zvolenou diskontní sazbou,
 nelze použít pro srovnání variant s různou velikostí investované částky.
Srovnáváme-li více investičních variant, pak zvolíme tu s nejvyšší hodnotou ČSH. Avšak je třeba
dodat, že pomocí této metody lze porovnávat pouze projekty se stejnou výši investované částky.
Srovnání nestejně velkých projektů touto metodou by ve většině případů vedlo k doporučení toho
s větší investovanou částkou (rozdíl dvou řádově velkých čísel je opět řádově velké číslo), bez ohledu
na skutečnou ekonomickou efektivnost variant.
V takovém případě bývá propočet doplněn o index ziskovosti (IZ). Ten sleduje podíl očekávaných
diskontovaných CF a investičních výdajů:
IV
SH
IZ  ,
kde IZ je index ziskovosti investičního projektu,
SH – současná hodnota budoucích čistých peněžních příjmů,
IV– vynaložený investiční výdaj.
Tento ukazatel je bezrozměrným číslem, může proto posloužit i pro srovnání variant, které se
výrazně liší ve výdajích a příjmech, nebo variant s různou dobou životnosti.
Je-li hodnota indexu větší než 1, můžeme investiční variantu přijmout. Při srovnání variant vybereme
tu s nejvyšší hodnotou indexu.
METODA VNITŘNÍHO VÝNOSOVÉHO PROCENTA
Tato metoda je rovněž založena na principu současné hodnoty. Na rozdíl od ní však spočívá v tom, že
diskontní míra není daná. Snažíme se najít takovou její hodnotu, při níž se současná hodnota
očekávaných výnosů z investice rovná současné hodnotě očekávaných výdajů na investici, neboli
diskontní míru při níž je čistá současná hodnota rovna nule.
 
IV
VVP1
CF
0
n
1t
t
t


 
,
kde VVP je vnitřní výnosové procento investičního projektu,
CFt – čistý peněžní příjem v nominálním vyjádření realizovaný v roce t,
n – doba životnosti projektu v letech,
IV– vynaložený investiční výdaj.
Zatímco ČSH udávala absolutní výnosnost investice (kolik Kč její realizací vyděláme), vnitřní výnosové
procento zachycuje její relativní výnosnost (kolik vydělá každá investovaná koruna). Proto může být
využita pro srovnání jakýchkoliv investičních variant.
Metoda vnitřního výnosového procenta je početně náročnější, nelze pouze dosadit do rovnice
(diskontní sazba je obsažena ve jmenovateli každého sčítance ve vzorci pro propočet ČSH, žádnou
matematickou operací nelze rovnici upravit pro vyjádření diskontní sazby).
Existuje však několik způsobů stanovení této míry:
 jednoduchá lineární interpolace,
 grafická metoda,
 iterační metoda.
První dva přístupy jsou jednodušší, avšak nepřesné. Nejvhodnější je užití iterační metody (též metody
pokus – omyl), to spočívá v neustálém dosazování různých hodnot diskontní sazby a sledováním
pohybu ČSH. Hodnoty se dosazují tak, aby se ČSH co nejvíce přibližovala požadované hodnotě 0.
Tímto postupem se dosáhne správné hodnoty diskontní sazby, která je vnitřním výnosovým
procentem. Tuto proceduru za nás v dnešní době samozřejmě udělá počítač.
Interpretace vypočtených hodnot je následující: je-li hodnota VVP větší než požadovaná míra
výnosnosti, můžeme investici přijmout. Pokud je však rozdíl příliš velký, je tato značná výnosnost
podezřelá – může být signálem vysoké rizikovosti investice. Při srovnání více variant vybereme tu
s nejvyšší hodnotou VVP
Je však jeden případ, kdy nastává problém při propočtu VVP. Jedná se o investiční projekt s tzv.
nekonvenčním průběhem peněžního toku – tedy případ, kdy dochází ke střídání znamének ve vzorci
pro výpočet ČSH (situace, kdy v některém roce jsou výdaje vyšší než příjmy a celkový peněžní tok
v tomto roce je tedy záporný). V takovém případě nelze VVP stanovit a k posouzení ekonomické
efektivnosti projektu je zapotřebí použít jiné metody.
Shrňme si výhody metody VVP:
 respektuje faktor času,
 zohledňuje veškeré peněžní toky spojené s investicí,
 udává předpokládanou výnosnost investice, kterou porovnáváme s výnosností
požadovanou,
 rozdíl VVP a požadované výnosnosti vypovídá o rizikovosti investice.
Její nevýhody jsou tyto:
 početní náročnost,
 nelze použít pro projekty s nekonvenčním průběhem CF (kdy dochází k střídání
kladných a záporných toků CF).
Kapitola 14. Životní cyklus podniku
Klíčové pojmy:
Životní cyklus podniku, růst, stabilizace, krize, sanace, zánik
Výklad:
Podnik za dobu své existence prochází určitými fázemi, hovoříme o životním cyklu podniku.
Rozeznáváme tyto fáze života podniku:
1. založení,
2. růst,
3. stabilizace,
4. krize (úpadek),
5. zánik.
Život podniku se svým způsobem podobá životu člověka, analogie s jednotlivými etapami lidského
života je zřejmá (narození, růst, dospělost, nemoc, smrt). Podstatný rozdíl je však v tom, že délku
života podniku lze výrazně ovlivnit – úspěšné podniky existují trvale, k fázi zániku zde vůbec
nedochází.
Obr. 14 - 1 Životní cyklus podniku
Příjmy
Výdaje
Příjmy
Výdaje
Sanace
Růst Stabilizace Krize Zánik
Fáze růstu podniku je typická zvyšováním objemu produkce, rozšiřováním výrobkového portfolia a
pronikáním na nové trhy. Klíčovou oblastí managementu podniku v období růstu je marketing
(inovace, cenová politika, podpora prodeje, apod.), vždyť podnik je v této fázi pro zákazníka velkou
neznámou a je nutné jej přesvědčit o kvalitě nabízených výrobků či služeb.
Tato fáze je charakteristická růstem obratu (tržeb), s tím pochopitelně souvisí i potřeba zvyšování
množství vstupů (budovy, stroje, materiál). Pro fázi růstu platí, že výše investic (nákup nového
dlouhodobého majetku) je větší než velikost odpisů (opotřebení stávajícího dlouhodobého majetku).
Je zřejmé, že navyšování majetku podniku (strana aktiv) je zapotřebí profinancovat (ekvivalentní
nárůst strany pasiv). Zdroje financování jsou jednak interní (zisk a odpisy), jednak externí (navýšení
základního kapitálu, úvěr, emise dluhopisů). Velmi četné jsou také různé formy kooperace či
koncentrace (strategický partner, fúze, akvizice).
Z pohledu celého životního cyklu představuje růst rozhodující fázi, která povětšinou rozhoduje o
úspěchu či neúspěchu. Právě v období růstu je zdaleka největší úmrtnost podniků. Klíčovým
problémem je zde udržení vhodného tempa růstu, nežádoucí jsou oba extrémy:
 příliš nízké tempo odráží neúspěch na trhu, nepřinese dostatečný růst tržeb
k splácení úvěru a navyšování jmění vlastníků;
 příliš vysoké tempo způsobuje problémy s financováním, není čím platit za vstupy
(stroje, lidi, materiál).
Bariérou růstu podniku tedy může být:
 velikost poptávky po produkci,
 množství disponibilních finančních prostředků.
Stabilizace představuje stav, kdy podnik dosáhl optimální velikosti vzhledem k příležitostem trhu.
Velikost obratu (tržeb) je stabilní, stejně tak výše aktiv a tedy i pasiv. Pro fázi stabilizace platí rovnost
investic a odpisů. Potřebná výše finančních prostředků je taktéž ustálená, i jejich struktura je obvykle
stálá.
Podnik ve fázi stabilizace pravidelně generuje zisk, který obvykle z větší části vyplácí majitelům: u a.s.
formou dividend, u ostatních právních forem formou vyplacených podílů na zisku. Cílem podnikatele
je setrvat ve fázi stabilizace co nejdéle, pokud možno trvale.
Krizi můžeme definovat jako situaci, kdy se podnik ocitá ve stavu ohrožení své existence. V případě
neměnného vývoje (bez řídícího zásahu) spěje podnik v takové situaci k zániku. Pro zachování
činnosti podniku je nezbytné realizovat určitá sanační opatření.
Projevy krize mohou být různé, uveďme si ty nejtypičtější:
 podnik je dlouhodobě ztrátový a platebně neschopný,
 podnik má dílčí, avšak závažné problémy (pokles obratu, nepříznivé sociální klima,
trvalá platební neschopnost),
 podnik se jeví jako úspěšný, ale strmý růst naráží na nedostatek kapitálu.
Jsou to obdobné projevy nemoci podniku jako jsou teplota, bolest hlavy či nevolnost vnější projevy
nemoci u člověka. Všechny takové symptomy jsou jasným signálem pro management podniku, že je
zapotřebí nemoc léčit. Na řadu přichází sanace. Sanaci můžeme definovat jako soubor opatření
přijímaných ze strany vedení podniku, jehož smyslem je zásadní ozdravení a obnova finanční
výkonnosti a prosperity podniku. Jedná se tedy o kompletní proceduru léčení nemoci podniku.
Zrušení společnosti je rozhodnutí o ukončení činnosti podniku. Vlastní ukončení činnosti a ztráta
právní subjektivity však nastává až v okamžiku výmazu z obchodního rejstříku – v tom okamžiku
společnost zaniká.
Nemusí však jít pouze o důsledek krize, pro zrušení společnosti existuje celá řada důvodů. Patří sem:
 uplynutí doby, na kterou byla založena;
 dosažení účelu, pro který byla založena;
 rozhodnutí společníků o zrušení společnosti;
 rozhodnutí soudu o zrušení společnosti;
 rozhodnutí o přeměně společnosti;
 rozhodnutí o sloučení či splynutí s jinou společností;
 smrt, zánik, výpověď společníka;
 prohlášení konkurzu;
 zamítnutí konkurzu pro nedostatek majetku.
Zrušení společnosti může proběhnout dvěma způsoby:
 s likvidací – obchodní jmění se rozdělí,
 bez likvidace – obchodní jmění přechází na právního nástupce (přeměna, fúze).
Seznam použité literatury
1. BREALEY, R. A., MYERS, S. C. Teorie a praxe firemních financí. Praha: Computer Press, 2000.
ISBN 80-7226-189-4.
2. ČESKO. Zákon č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve
znění pozdějších předpisů.
3. ČESKO. Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník ve znění pozdějších změn a
doplnění.
4. GRŮNWALD, R.., HOLEČKOVÁ, J. Finanční analýza a plánování. Praha: Oeconomica, VŠE, 2004.
ISBN 80-2450684.
5. FOTR, J. Podnikatelský plán a investiční rozhodování. Prah: Grada Publishing, 2005. ISBN 80-
247-0939-2.
6. FREIBERG, F. Cash-flow: řízení likvidity podniku. Prah: Management Press, 1993. ISBN 80-
85603-30-6.
7. KOTLER, P., KELLER, K., L. Marketing management. 12. vydání. Praha: Grada Publishing,
2007. ISBN 978-80-247-1359-5
8. KOTLER, P. a kol. Moderní marketing. Praha: Grada Publishing, 2007. ISBN 978-80-247-1545-2
9. KISLINGEROVÁ, E. a kol. Manažérské finance. Prah: C.H. Beck, 2004. ISBN 80-7179-802-9.
10. KISLINGEROVÁ, E. Oceňování podniku. Praha: C.H. Beck, 2001. ISBN 80-7179-529-1.
11. KISLINGEROVÁ, E., HNILICA, J. Měření výkonnosti podniku – případové studie. Praha:
Oeconomica, VŠE, 2004. ISBN 80-245-0785-4.
12. KISLINGEROVÁ, E., NEUMAIEROVÁ, I. Vybrané příklady firemní výkonnosti podniku. Praha:
VŠE, 2000. ISBN 80-7079-641-3.
13. KOVANICOVÁ, D. Abeceda účetních vědomostí pro každého. Praha: Polygon, 2002. ISBN 80-
7169-298-0.
14. KOVANICOVÁ, D. Finanční účetnictví v kontextu současného vývoje. Praha: Polygon, 1997.
ISBN 80-85967-51-0.
15. KOVANICOVÁ, D., KOVANIC, P. Poklady skryté v účetnictví. Praha: Polygon, 1995. ISBN 80-
85626-11-X.
16. KRÁL, B. a kol. Manažerské účetnictví. Praha: Management Press, 2002. ISBN 80-7261-062-7.
17. MAŘÍK, M. a kol. Metody oceňování podniku. Proces ocenění, základní metody a postupy.
Praha: Ekopress, 2003. ISBN 80-86119-57-2.
18. MIKOVCOVÁ H., SCHOLLEOVÁ H. Praktikum podniková ekonomika pro bakalářské studium.
Plzeň: Aleš Čeněk, 2006, ISBN 80-86898-78-4.
19. MPO. Koncepce podpory malých a středních podnikatelů na období let 2014-2020. [online].
Praha: Ministerstvo průmyslu a obchodu, 2012 [cit. 2013-08-15]. Dostupné z WWW:
<http://www.businessinfo.cz/app/content/files/dokumenty/Koncepce-MSP-2014-2020.pdf>.
20. MULAČ, P., MULAČOVÁ, V. Podniková ekonomika. 1. vyd. České Budějovice: Vysoká škola
technická a ekonomická v Českých Budějovicích, 2007. ISBN 978-80-903888-0-2.
21. MULAČ, P., VOCHOZKA, M., MULAČOVÁ, V. Podniková ekonomika I. České Budějovice:
Vysoká škola technická a ekonomická v Českých Budějovicích, 2010. 102 s. ISBN 978-80-
87278-52-9.
22. MULAČ, P., VOCHOZKA, M., MULAČOVÁ, V. Podniková ekonomika: sbírka příkladů. České
Budějovice: Vysoká škola technická a ekonomická v Českých Budějovicích, 2009. ISBN 978-
80-87278-26-0.
23. NUEMAIEROVÁ, I., NEUMAIER, I. Výkonnost a tržní hodnota firmy. Praha: Grada Publishing,
2002. ISBN 80-247-0125-1.
24. PORTER, M. E. Konkurenční výhoda. Prah : Victoria Publishing, 1996. ISBN 80-85605-12-0.
25. SEDLÁČKOVÁ, H. Strategická analýza. Praha: C. H. Beck, 2000. ISBN 80-7179-422-8.
26. SYNEK, M. a kol. Ekonomická analýza. Praha: Oeconomika, 2003. ISBN 80-2450-603-3.
27. SYNEK, M. a kol. Manažerská ekonomika. Praha: Grada Publishing, 2003. ISBN 80-247-0515-X.
28. SYNEK, M. a kol. Podniková ekonomika. 5. přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2010. ISBN
80-7400-736-336-3.
29. VALACH, J. a kol. Finanční řízení podniku. Praha: Ekopress, 2003. ISBN 80-86119-21-1.
30. VALACH, J. a kol. Investiční rozhodování a dlouhodobé financování. Praha: Ekopress, 2001.
ISBN 80-7079-067-9.
31. WŌHE, G. Úvod do podnikového hospodářství. Prah : C. H. Beck, 1995. ISBN 80-7179-014-1.