Proměny náboženské identity Dnešní Litva: 49% dotázaných věří v Boha 36% věří, že existuje duše či duševní energie 12% nevěří v žádného boha, žádné duše ani duševní energie. Katolíci: cca 77,5 % (převážně Litevci a Poláci, ale také Bělorusové a Ukrajinci) Pravoslavní a starověrci: cca 5% (Rusové) Luteráni a kalvinisté: cca 1% (Litevci a Lotyši) Přívrženci starého Baltského náboženství (tzv. „dnešní pohaní“): cca 0,2% (Litevci) Roku 1226 pozval polský kníže Konrád řád německých rytířů do Chelmna, odkud začali svou expanzi do pruských a litevských zemí. Prusové padli, Litva se ubránila. Křest Litvy uskutečnili roku 1387 král Jagello (litevsky Jogaila) a velkokníže Vitold (litevsky Vytautas). Martin Luther a jeho 95 tezí z roku 1517 – začátek protestantismu. 1525 ruší Albert Braniborský stát Německých rytířů v Prusku a zakládá Pruské Vévodství s luteránstvím jakožto státním náboženstvím. Prusko se stává luteránským státem. Johannes Kalvín a jeho traktát z r. 1536 Institutio religionis christiane (Poučení o křesťanském náboženství) – začátek kalvinismu (resp. reformované církve). V polovině 16. st. přechází na kalvinismus vlivný rod litevské velkošlechty Radvilů (litevsky Radvila, polsky Radziwił). Králové Litvy a Polska (Zikmund Starý a Zikmund August) však zůstávají u katolicismu. Litva se definitivně stává katolickou zemí. Staré baltské náboženství praktikuje společenství „Romuva“. Úzké propojení s neofolklorním hnutím. Dnešní Lotyšsko: Cca 37% věří v Boha Cca 25% věří v existenci vyšší božské síly (ne však v zosobněného boha) Cca 28% jsou nevěřící Luteráni cca 34% (převážně Lotyši) Katolíci cca 25% (převážně Latgalci) Pravoslavní a starověrci cca 20% (převážně Rusové) „Dievturi“ (obměna starého baltského náboženství) – cca 700 lidí J. V roce 1186 byl vysvěcen první livonský biskup Meinhard (v Ikškile). Třetí livonský biskup Albert zakládá roku 1201 Rigu a v roce 1202 řád mečových rytířů. Začíná násilná christianizace dnešního Lotyšska a Estonska. Ve 20. letech 16. století se luteránství začalo nezadržitelně šířit v livonských městech a na venkově. Velmistr livonských rytířů Wolter von Plettenberg zůstal při katolické víře, ale zaujal poměrně tolerantní postoj k nové víře. Katolická církev a rižské biskupství se bránily šíření reformátorského hnutí, ale proces se nepodařilo zastavit, v polovině 16. století bylo Livonsko již převážně luteránské. V 60. letech 16. století byl Livosnký řád natolik oslaben, že se nemohl vlastními silami bránit proti Moskvě a v sérii jednání požádal o ochranu Zikmunda Augusta (Polského krále a litevského velkoknížete). Livonsko bylo sekularizováno a přerozděleno, kromě jiného vzniká Livonské vévodství, přímo podřízené Polsko-Litevské Republice: teritoriálně přibližně odpovídalo dnešnímu Lataglsku a na rozdíl o zbytku Livonska zůstalo převážně katolické. Jazykové souvislosti Reflexe baltských zemí v cizích zdrojích: středověké latinské, ruské a skandinávské zápisy. Původní zdroje v jiných než národních jazycích: latině, němčině, ruténštině, polštině. Livonské kroniky (v latině a němčině) Litevská metrika (ruténština a polština) Litevské statuty (1529, 1566, 1588, ruténština) První litevský souvislý text: zápis tří modliteb – Otčenáš, Zdrávas a Krédo – který se nachází na poslední stránce knihy Tractatus sacerdotalis (Štrasburk, 1503), která je nyní ve sbírkách Vilniuské univerzity. Zápis se datuje do první čtvrtiny 16. století. První litevská kniha: Martynas Mažvydas, luteránský Katechismus, 1547, Královec. První známé celistvé texty v lotyštině jsou ze 16. století. Jedná se o tři zápisy modlitby Otčenáš (lot. Tēvreize), např. tzv. Gisbertův Otčenáš (Gisberta tēvreize) je vepsán do latinské agendy Agenda siue benedictio(n)ale vydané r. 1507 v Lipsku – tato kniha se nachází ve sbírkách Lundské univerzity ve Švédsku. Nejstarší existující lotyšskou knihou je katolický katechismus z r. 1585, vytištěný ve Vilniusu. Do širšího evropského povědomí se litevský, lotyšský a estonský folklor dostal především díky Herderovým sbírkám lidových písní. Ve svých Volkslieder nebst untermischten anderen Stücken (1778/1779) publikoval Herder několik litevských, lotyšských a estonských písní s krátkými úvody o jejich povaze. Ze všech Pobaltských zemí Lotyši mají zřejmě nejbohatší sbírky lidové slovesnosti. První lotyšská lidová píseň byla vytištěna (včetně melodie) již r. 1632 v knížce Friderica Menia Syntagma de origine Livonorum. Skutečným národním pokladem je ale rozsáhlá sbírka lidových písní Latvju Dainas, kterou připravil Krišjānis Barons (1835–1923): první vydání vyšlo v šesti svazcích v letech 1894 až 1915 a obsahovalo více než 250 000 písní. Krišjānisova sbírka byla v roce 2001 zapsána do seznamu Světových památek UNESCO (Memory of the World). Podobně jako v Estonsku, vznikl na základě romantického literárního rozvinutí folklorní látky také lotyšský národní epos Lāčplēsis (1. vydání 1888), jejž napsal Andrejs Pumpurs. Neúspěšný pokus o vytvoření neofolklroního litevského národního eposu: Vincas Krėvė, „Dainavské pověsti“ (1912). Litevský didaktický epos: Kristijonas Donelaitis, Metai (Roční doby), cca 1755-65, první vydání 1818, Královec. Indoevropeistika jako nový impuls jazykovou emancipaci Litevců a Lotyšů. Nejslavnější jazykovědci: Kazimieras Būga (1879‒1924), Jānis Endzelīns (1873‒1961).