Vypočítal jsem, že každou vteřinu jsou na světě poL._ ny dvě a; tri nové vymySlené postavy. 11vádí mne proto k Idycky do rozpaků, když se mám zařadit do toho nedo-ídného zástupu Janu Křtitelů. Ale co mám délat, néjak přece říkat musím. Aby bylo tentokrát zřejmo, ze má inka patří mně a nikomu jinému (lpím na ní víc ne/na Itikoli jiném), dávám jí jméno, které žádná žena nikdy tosila: lamina. Predstavujú si, že je krásná, vysoká, asi třicet let a pochází z Prahy, idím ji v duchu, jak jde ulicí provinčního mésta na dě Evropy. Ano, všimli jste si toho správné: Prahu, .terá je daleko, nazývám jménem, kdežto město, v němž $e děje můj příběh, nechávám v anonymitě. Je to proti lem pravidlům perspektivy, ale nezbývá vám, než aby-
■ se s tím smířili, aminaje zaměstnána jako servírka v hospůdce, která I dvěma manželům. Vydělávali si tak málo, že man-nastoupil jakési zaměstnání a uprázdněné místo svějí. Rozdíl mezi bídným platem majitele na jeho novém působišti a ještě bídnějším platem, co dávají Tamině, představuje jejich malý zisk.
Tamina nosí kávu a calvados zákazníkům (není jich mnoho, hospůdka je ustavičně poloprázdná) a pak jde £ase za barový pult. Na židličce u baru sedí skoro vždycky někdo, kdo si s ní chce povídat. Všichni jí mají rádi. Tamina totiž umí poslouchat, co jí lidé vyprávějí. Be poslouchaje opravdu? Anebo se jen tak pozorně a iívé dívá? Nevím a ani na tom tolik nezáleží. Důle-, že je nepřerušuje. Znáte to, jak si dva vyprávějí, povídá a ten druhý mu vpadne do řeči: Taje úplně já, já... a vypráví o sobě, dokud se tomu prvnímu zas Maří říci: /„ je úplné jako já. já...