STRUNY VE VETRU
Vítr rozehrál struny mé, dlouhé prsty y nich hrají, prsty bílého hvězdáře se vlasem hvězd probírají.
Slyšel jsi hlas, jenž soumrakem zrál?
Smějte se, lkejte, struny ve větru, sršte jak hřeben česající tmu,
a větru dík, jenž krví vál.
Tam, kde tma plavým splavem splývá do oken spících, struny mé rozehrané jdou sluchem rozsvěcujících,
prýští jak paprsek luny, jenž láká nás ve vratkou výš.
Jdu, jdeš a jdeme, proč a kam — zda víš?
CVRČEK
Cvrčku v ječmenu vousatém, cvrčku,
armádo borovic proletárska,
125
cvičku v ječmenu vousatém, cvrčku,
kniha na mezi, hoch a láska.
Cvrčku 2a noci pod oknem, cvrčku,
vítr od moře, pokušení, cvrčku za noci pod oknem, cvrčku,
tambore tmy, sladké opojení.
Cvrčku, zima již nastává, cvrčku,
hřej, zeptá se nás, co bylo v létě, cvrčku, kdo chudý je, zůstává, cvrčku,
a bratry má po celém světě.
ZEM, Z NÍŽ JSME VYŠLI
Zem, z níž jsme vyšli, je nejkrásnější
a nic na ní nenl. Oči mé mladosti ji věnčí,
má krev tam teče.
Skřivan, jenž se tam z brázdy zdvih a zpívá,
je květen mého srdce. A večer já jsem to, jenž pokrývám tu zem,
já, píseň cvrčků.
Neplaš milence na mezích, lunu v travách,
křepelku polekanou. Sladký stín spánku na mě poprchává
z tvých hvězd, z tvých topolů a lip.
ČAS, BRATR MÉHO SRDCE
Potoky mezi vrbovím, motýlí louky domoviny, dny, procházející se růžovým úsvitem rovin mezi stíny,
ustaňte v běhu, dny větrné, postavte do trávy své stany. Ruka, jež ticho rozhrne, vymyje šátkem tmy mé rány.
Jiný vítr a jiný den, mocnější slunce nad hlavami. A k jiným hvězdám, v jiný sen nebesa otočí se s námi.
Čas, bratr mého srdce, jež jde a odměřuje mi hodiny bytí, zaváhá, zhroutí se do tváře mé, usne a zavoní jak kvítí.
PLÁŠŤ VĚTRŮ
Pole a políčka se plahočí k nebi výš. Země ty maličká, tak málo nás uživíš.
Tak málo, dým nad došky vzdych. Tak málo, a čím jdeš výš, tím více modravých kvést dětských očí zříš.
126
127
Plášť včtrů rozviaty do chalup sype je, padají na šaty mámám jak závěje
a jak koťata kupí se, sotva tvrdý stůl zočí, kolem polévky na míse, v níž plavou jejich oči.
VIDINA
Chocholy ohňů, hřeben požárů, přeskakující z očí do očí. Jedenkrát stane plamen na tvém břehu a mrtvé ticho vod tvých přeskočí.
Vidím sklo střech, jež syčí jako slzy, a rudé hady drátů a stará srdce, srdce bez krve, zmítající se v pavučinách šatů.
Pane a paní,
na stole vám doutná
pozvánka na poslední čaj.
Plyn dusí,
dušemi jde loutna,
odnáší s sebou lásku, rty a máj.
NOVY ROK
Silvestr ve městě
koupe se v sklenkách. Nejsem tam.
Probudil jsem se. Půlnoc jde po špičkách.
Brouzdala průvanem zlatých skvrn,
vroubených sklem. Opilá světlem,
připíjela všem.
Přišla tak zmatená, po špičkách, a přece ji slyším. Hodiny bijí dvanáct.
Přišla a rozplývá se, ach, jak šelest písčin. Jak vzpomínka na nás.
Přišla mi připiti 1   jako všem,
ale na rtech jí hasnou slova.
Být, zníti a dozníti,
toť úděl, jejž našel jsem. A pozdrav: zítra znova.
128
129
KNIHY NA STOLE
Vy verše křehké, ponořené v stín hrůzyplného bytí, NovaLis, Heine, Sergej Jesenin, písmena, z nichž se struny třpytí.
Sladko je dýchat zmat a vichřici, drtiti v prstech jara teplou hlínu, viděti ruce ohněm píšící, tápati ve tmách po sklenici blínu.
Trojice houslí mi z nich zazněla, noc kolísá, chvěje se, vzdychá, šelestí matně křídly anděla květů na hrobech, černého ticha.
Sladká je závrat dýchat hudbu tmy, složené ruce, splav krve po nich teče. Sladko je cítit stydnout na hrudi tři krásné, milosrdné meče.
V PŘÍSTAVU
Dlouhými pohledy
doprovázíme lodi. Hra vlajek v srdci zůstane nám již
a věčné sbohem na vysokém moři.
Proč se loučiti s domovem, s cizinou,
když dnes není zítra a kapesní šátky, skropené slzami,
vytrhne vítr?
130
Z koflíku černé kávy
na mramorovém stolku duse Indie stoupá jak polibky rádia.
A prst, jejž vítr ved, píše po mramoru
jména všech nebes, jež vyhnula se nám.
V MOSKVE
Do nekonečna se rozpíná země bílá.
Kolikátá již hodina uhodila?
Jdu jako duch Rudým náměstím kol Leninova hrobu.
Tvé srdce bije. Je časoměr a měří dobu.
PLUH
Tam, podzemním kde kypí vše, vře varem,
klape větrný mlýn, modravé oči mrazu, poznamenané jarem,
žehnou koukol a blín,
131
mé prsty na tvém zápěstí, ó Rusi,
slyší dupot a tep, telata v stepi volným vzduchem se dusí,
k porodu pracuje step.
Sta, tisíce mrtvých vyorává z hlíny
hluboký pluh, sta, tisíce mrtvých, jež zabil bez jich viny
starý bůh.
A živí děti jsou, třicetileté
je zrodila step, spí ticho mrtvé, z krve matčiny kvete
nového srdce tep.
Vrazi a svatí, pod sekyrou ticha
obětovaní, jste jako jaro, jež na led dýchá
bez slitování.
LENINGRAD
Když vítr fučí,
tos ty, město Leningrad,
rudý lampión, pověz, kdo tu tančí!
Vlny Fontánky plynou na západ,
Puškin a Jesenin v nich pláčí.
Pět rniliónů
knih v bibliotéce,
čisti pět miliónů knih!
Dva milióny očí v bílé řece,
po prazích práší se sníh.
Přístavní hodiny nezastavují se, dupe a přede den.
Megafon šílený
houká na drátěné věži, nalodujeme len.
Kouří kapitán,
kouří všem z talířů,
kouří komíny, koníček na
Och, vy nohy, v zem zarostlé, och, vy prsa, boky korábů, oči jak na stěžních vlajky!
PULKOVO
V dáli tam, na kraji sněhu a ledu hvězdy padají do dalekohledů.
Padají, sypou se, lehounce tají, hvězdáři na stole je přebírají.
132
133
Přebírají je, měří a váží. Čas spí na klíně té nebeské stráži.
AMUNDSEN
Hlas demagogů,
sloními kroky dupající louky,
ponuře troubí po světě, jenž pláče
nad lidskou hloupostí,
a překřikuje vás.
Vzdálená slova ve větru a dešti,
co bych se bál? Vím, uslyším vás zas.
Tam, kde led začíná, hluboko nad vodou
plave stín Amundsena.
Zahodit všecky hračky pro jedinou!
Tvůj p ól, tvůj pól, sněží pól,
jediný na světě ještě beze jména.
Ach, sladká noci, otoč zem,
budeme křídla, letící s Amundsenem.
Je to 'muž? Není to muž. Žena? Není to žena.
Vždyť je to člověk, jenž uvidí
zem osly neudupanou,
svět beze jména.
SLOVA
Vzdálená slova ve větru a dešti plují kol hlavy mé. Vy věty, stále tišší, jezera plachých zvuků, kdo zaklel vás ? Což vím...
JIH
Když ptáci sny hledají jih, *•-••'  světy zapadají.
Lidé pod sluncem maskou radosti se přikrývají.
Modrý orchestr
připlul s bílou jachtou.
V salóně tančí
Ind s Angličankou.
Svítí modré pomoří svědem sváto.
Zametá sukněmi lásku a zlato.
134
135
MĚSTO
Kouzelné květy,
na skle miazu hřiva.
Severským městem řetěz světel zívá.
Oči očima v tmách se přikrývají.
Slyšíš mou pleť
se na tvé chvíti?
Tvůj jazyk v ústech mých nám svítí.
M M
Sbohem, mé palmy, příboje ohně, vody, vzduchu.
Hladovými těly jde do boje sever duchů.
Křik práce, pocel rádia, benzín a mino.
V sníh a mráz, v lůno z ocele vložené zrno.
BÍLÁ NOC
Kam plynou oči mé, má milá?
Čí to zář nehty mé postříbřila?
Když plamen krev hledá noc, světy zapadají.
136
STÍN
Květ, když je listopad,
jenom bojácně kvete. Stín jako ratolest
spad a rozčís vzduch.
Poutníci po polích,
pluh, lovcův pes a vítr,
a světlo váhá
jak bzukot unavených much.
Kam jdeš? Se srdcem v podpaží k teplému domu klopýtám.
Na vyšlapaném zápraží tam pláče s hlasem hlas.
Stín jen tak tak že neporazil nás.
137
PLYNOUCÍ ČAS
Po špičkách jako dech, a my nic netušili, přišly soumraky, umyté do tůžova, veselá okna tančí mezi větrnými stromy.
Co je to? Zřím sám sebe dolů jít. Tak dávno, tak dávno, co se obra2 můj oddělil od těla, a stoje u okna, jdu přec tou cestou jara.
A slyším, slyším tě, zimnice bělozubá, po obou stranách cesty, cesty kouzel.
A toť ten vítr zas, jenž prsty kovovými zvonil a bubnoval do oken, na mé čelo ?
Již jdu, můj bratře v plášti růžovém.
Počítám u okna do tří.
Tři lucerny a tma, výstražný křik.
Noc jako pavouk nese na zádech ten trojúhelník.
Rozvonělo se pokropené kvítí, avion na cestu se dal. Bratře poutníku, nadešel čas jiti, aby den nečekal.
Ovoce na větvích ruce nám zdvihá, nohy žen lehkými činí nás. Jsme struny ve větru a jen tvá tíha, ó slunce, drtí zlatý klas.
Zvesela šlapu dnes po říční hrázi. Slunce jak věrný pes mě doprovází.
Řeka plna je bystrých ryb pro udice mých očí. Vítr práská ji po hřbetě lip než leckterý kočí.
Kde jste vy, houby prašivé, dny bez naděje? Všecko živé i neživé sc se mnou baví a směje.
138
139
5
8
Žloutne a červená plamínek času již, hluboké ozvěny na všechny struny hrají. Zrak dlouze vyhlíží do modra úsměvů. Tichý a sladký je smutek, když dny zrají.
Tichý a sladký, říkám si, tichý, sladký, tichý a sladký konec a oči zavřené.
V dálku odlétá den, noc, květ a hlas. Tiše zametá
prach stop za sebou čas.
ItH
Roj hlasů víří ulicemi ze skla, jež svlékají se před námi. Hučící řeka světel v soumrak klesla Ramena mužská a ženské boky se rozrůstají v modrých mhách. Dech těl nad dychtivými kroky mi rtoma rudou růži táh.
Těkavé rozhovory kol přátelského stolu, motýli slov se složenými křídly,
vše zapomenuto, když déšť se dere nocí a v slunci žárovky bez dechu taje čas.
Sad v listí plápolá. Nebesa vznešená zní barev kyticí kol dokola — ne, nechci.
Bázlivý, ohlížeje se a tich, chtěl bych viděti první sníh, rovinu bílou, v ní dítě stát, rovinu bílou.
Šlépěje nožek tvých, v něž napršely dny mé.
10
Hlavy vrb svěšené, jež vítr očesal, klus koně silnicí v den listopadový.
Kladl jsem ruce své na oblohu tvé pleti. Dva bílé měsíce, mé jaro mimo čas.
140
141
11
Dešf teplých světel nad vodou jde se mnou, slova šeptají mi, jak zvonky blesků slepotou zvoní a voní, dýší týmy,
dešť světel, bílá dlaň a dým,
a slovo, odkud prchlo jsi, že pláčeš?
Nad městem, řekou plujícím,
jsi šťasten, ticho je a pláčeš.
12
Zvučely dráty, duněly stroje? Slyším jen šero zrát. Usnula práce, spí moje a tvoje, zčernalé ruce líbá chlad.
Sbohem bud, královno dýmu, město, dni ohnivý. Oči jak plachty do všehomíru vzeply se na moři bílých par, plujících v měsíční zálivy.
Toč se, země, přibývej, čase! Zelená dálka lká čistě v mém hlase, po rukou tekou nám nepošpiněná, krev šeptá nám je, zlatohvězdná jména.
142
POCHOD
Vichřice světel duje mnou, jiskrami praská noc srstnatá. Za stěnou tmy bije kladivo, armády vteřin jdou.
Armády vteřin jdou v těle mém, signály přitahují dálky. Armády zrn, zrání žárlivé, lesk žnoucí ocele.
Lesk žnoucí ocele a pohled tvůj, jenž skosil mě, a padám v oči tvé. Armády vteřin jdou, z jich polibků stoupají vzhůru barvy mého snu.
DÁLKY
Modravé dálky světa spi v mojí paměti. Modravé dálky světa, zřít vás zas, viděti.
Zřít černé lokomotivy a Rusko, sníh a sníh. A rudý prapor, pták sivý, sled bitev jde v závějích.
A slunce, slunce tak bílá, oči temné jak dým. Planoucí, sladká zem bílá ovívá mrtvý Řím.
143
Časnosti krásná,
milostná mi bud,
bych jednou, zhasna, padl na tvou hrud
a z mého srdce
aby v zmaru chvil jak plná mince
život zazvonil.
JARO
Mraky jdou
zas jako kdys.
Ten věčný tvůj,
země,
jarní
rukopis.
Sníh ve vlasech neseš, sehnutá. Sůl slzí ztuhlých
v porcelán, jenž taje.
Tvé oči, Popelko,
ve větru lampy dvě. Spi,
brzo bude ráno.
Ne sám, my dva,
my tři a celé město
z kolébky tmy
tě zvedném omdlelou
a z dlaní průsvitných sestoupí deště květů na cesty, po nichž j de m k věčným hodinám práce.
PROBUZENÍ
Noc a vítr, poslové spěchající, kapky deště na okno bubnující,
sen, jenž mě vedl šerem sladkých kouzel — kéž bych se býval neprobouzel.
Ta slova, slova snu křídla duše mé měla,
ta ňadra, ňadra snu na mých prsou se chvěla,
ta rosa, rosa snu zářila žhavě
po mých prstech a po skloněné hlavě.
Cítil jsem vše, co nikdy neprocítím, bral jsem si vše, co nikdy nezachytím,
smích bez konce, rty, jež se neunaví, a vlny, vlny chvil, jichž odliv neodplaví.
1
Modravý vánek v údolí cupotá s dětmi nad potoky. A pára plyne topoly jak mír nad zběsilými roky.
Ale pouť vzhůru k ruinám jde vichřicí, jež výškou sílí. A chápu: Byl jsi vždycky sám, básníku, jehož rozblouznily
prapory mračen nad lesy, o zuby ruin rozpárané, propadlých věků útesy, v zestřízlivělé věky hnané.
Jen trosky tu. Jen ohlas ech. Jen tma, jež ze zřícenin zeje. A vichr v ústech, ve vlasech jak plášť tvé imaginace je.
2
Je mi, jak dech tvé úzkosti
by otřásal tu mojí hrudí.
Dech zdivočelé radosti
tvých temných snů se ve mně budí,
fanfáry zrezavělých trub se lesknou jásavě v mém uchu, a bleskem rozčísnutý dub se tetelí jak v chvíli duchů.
187
Rozhledno dávna! Mile mé! Závrati let a vzdáleností! Jarmilo! Hynku! Viléme! Kostnice vzduchu, snů a kostí,
kdo žije víc? Já nebo vy? Čas j doučí tělem mým či vámi ? Svoboda výšek? Okovy, jež země dole připíná mi?
Ach, přitažlivost vězení, nad jehož tmou má tvář se shýbá! Ta hloubka v černém plameni tak strašně na oči mě líbá.
Básníku, jako tebe rve mě průvan hlubiny tvé tichý. Vězení žárlivostí tvé, vězení šílené tvé pýchy,
vězení lásky, zazděné
do tmy, z níž nic jen ozývá se,
pláč kořisti, pád kamene,
jenž prázdnem roztříští se v čase,
vězení slova, rozbité výkřikem hrůzy, bleskem krásy, vězení, puklé noci té, jež lidské verše zašeptá si.
Pak, když se propadáme v jas Sahary hvězd a Mléčné dráhy, vteřino, která ranilas nás růží snů svých, proč tak záhy
odkvětáš zas jak drahý hlas a necháváš nás zde tak samy s kytarou, při níž blouznilas jak vzdechy prstů nad strunami?
Vězení rozpadlo se sic,
a všecka kamkoli a kdyby
nám běží vstříc, však na dně nic,
jen lásky klam, jenž lže, když slíbí.
Jdem tmou a vlna za vlnou tam vroubí jezero a sítí. A v půlnoc hustou, úplnou sesuté světlo luny svítí.
V svém plášti rudě podšitém jak kat vlastního klidu běží po sadu sluncem zalitém za láskou, chodec za protěží,
šílenec snu, jenž vyjevil mu závrať náměsíčníkovu, flétnista, jenž zřel tance vil a v bdění přehrává je znovu.
188
189
A slunce kouzla zrazuje, vdechnutá tmou v tvář milenčinu. Po světle plovouc, v prázdnu je a prázdnem zrazuje svou vinu
básníkovi, jenž rozžárlil
se nad úsměvem, nad květinou
a nad očekáváním chvil,
jež vraždí, zní a zní a hynou.
Stín básníkův — spíš, Lori, spíš? — po tobě ostražitě sahá. Po prázdnu sahá a ty bdíš kdesi, kam ruka nedosahá.
Ty, zítřek, Bůh, tvůj dech, tvá pleť jste jenom echem zaklínadla, a poručíme-li vám: Kveť! — květ bez vůně kles do zrcadla,
zatímco úsměv, uprchlý toužící ruce, jinde dýchá, a slzy, jež nám nes prchly, jdou roztát do cizího ticha.
Té hrůzy snů, nám urvaných za zdí, jíž pranic vidět není krom rudých stínů představ tvých, planoucích v chmurném pokušení.
Chtěla jsem tvoje verše číst, a vítr trhal mi je z dlaně, pyšný jak ty, nikdy si jist Boha ni lásky, běžec pláně,
jenž touhu vnukl závratnou a jejím zpovědníkem chce být, lít oheň v duši malátnou, sám hrůzou opilý jsa, nebýt.
Hleděl jsi přes má ramena,
kam jenom, kam? A ztracen sobě,
necítils, kterak zmámená
jak v náruč snů se tisknu k tobě,
k tobě, tuláku vichrem chvil, já neproměnná dcera země, k tobě, jenž tmou jsi prostoupil a marně hledal cestu ke mně.
V tmu šeříků a v luny svit zas potápí se láska nahá, ta nahá láska, jejíž kmit nám přes bojiště v srdce sahá,
o sto let starší, básníku, o sto let nadějí a žalů, o sto let hrobů, zániku, zrad, nemocí a kriminálů.
190
191
Přes hanbu světa, trosky dnů zas kvete máj a červ v něm hlodá a ruka krve mdlému snu zas víno fantazie podá.
Všudypřítomná, šílená,
nás větví závrati své šlehá.
A zase na prach spálená
v hrob tvého zoufalství si lehá.
9
Tmou zprohýbaná koruna půlnoci nad paloukem sténá. Tančí tam ještě Iduna, věnečkem mládí ověnčená?
Tiše jsi sledoval srn krok
k napajedlům, z nichž hvězdy pily.
O každý den, o každý rok
tvé písně truchlivější byly.
Však marný strach, že v stáří mhách polibek mládí odplyne ti a v sůl se změní ve vráskách, jichž brázdami proud času letí.
Neb zřím tvou sestru Idunu se k tobě sklánět vlnou krutou a vplétat kvítí v harpunu smrti, v tvá prsa zaseknutou.
10
Ta touha jít a nestavit se nikde, jenom u pramene! A jiti zas, jak vlna žit, krajinou duše, okouzlené
tušením příštích bratří svých — a nepotkals jich a tvá slova se odrazila jako sníh od tepla, jak stín od hřbitova.
A jenom dálka blízko je poutníku, k němuž cizí řečí hovoří pozdrav pokoje, jejž posílají za ním mléči
úrody, která uvadne a v oheň uvržena bude, zatímco cesty záhadné dál, dále běží za osudem.
11
Zříš z hor vidiny jižních měst se koupat v modři nad zátokou, aleje oleandrů kvést a ženu tam jít útlobokou,
tvé ruce plny hudby jsou, tvá ústa voní po ovoci tou blížící se představou přesvětlé královny tvých nocí,
192
193
tvých dní, jež k nebi zvedá žár, a tvého zpěvu, tvého vína. Jablko nese ti a svár, v němž na sen sen se rozpomíná,
na Boha červ, na vlnu list, meč na meč, duha na vichřici, na muže muž — tak být si jist tragédie, v tmách zpívající.
12
Šepd jsi mezi růžemi své růži: Neodcházej, prosím! Uvadlé řek jsi: Vrať se mi, ať ještě jednou rty své zrosím,
ať ještě vím, vím na chvíli, že musíš opadat, má kráso, jak hřeben vlny zbloudilý, jak láska má, mé sny, mé maso.
Uvadnout, jako krev mých žil, jak města jdoucí proti Bohu, jenž stavěl je a opustil a dýmem rozvál pod oblohu.
Řekl jsi růži: Kveť v mých snech, byť v prázdno, v propast zašlých rodů. Mé příští bratry stoupat nech po vonných oblacích mých schodů.
13
A slova tvá ted se mnou jdou, básníku, jako stisky dlaní, co ty sám s hlavou svěšenou zacházíš vyhořelou strání,
na chvíli hvězda, chvíli stín, šept větve, po níž světlo kane, zmáčený šátek Jarmilin a rukopis, jenž v šero plane,
nerozluštěný, nejatý, poselství z dávna, zpráva z dálky — v čas míru voníš poupaty, vichrem se prodíráš v čas války,
duše, jež navždy ranilas zem řeči, do níž střemhlav padám, srdce, jež zas jdeš dát svůj hlas plamenům, lásce, barikádám.
14
Průvody táhnou okem tvým, poutníku, přes hory a skály. Sbor stínů jen? Shořelý dým? A všichni, všichni milovali,
než došel den, než život zhas — a vichr slovy tajemnými vrací v tvůj sluch jich živý čas a žehná tě jich znameními.
194
195
Ta touha nevýslovná jít nejlehčím větrem s tahem stínů, z vědoucích úst tajemství vzít, tu číši rozkoše a blínu!
Jdi, poutníku, v sen nejtišší spád vody uzpívá tě s nimi, a duše tvoje uslyší bít věčnost zvony večerními.
Když vězeň stíny sečítá
a kapky deště, písmo mříží,
když hltá ho tma rozlitá
po marných snech, po údů tíži,
nechodte, neputujte sem, polibky, od úst urvané mu, podoby, jež mu vtiskla zem, a lásko, milosrdná k němu,
nechte svět propadat se v něm, doznívat zpěv, bez dovadnouti, nechte ho s mrtvým úsměvem pokračovati v jeho pouti.
Vždyť už mu zaplavuje sluch nový jez, nový svět jím pluje. A trpce zapřený jím Bůh mu nová ústa modeluje.
16
Tvé ruce, oblouk gotický, a tvoje ústa, rudá rána. Milovat? Nikdy. Navždycky. A plachta v dáli, větrem hnaná,
sleduje milovaný cíl, k němuž jak oči pnou se slova, vnuknutí hudby, ptáci chvil, ta slabá křídla básníkova.
Tam, tam na konci větru kdes se tančí v trávě, žije v slávě, tam sen se na nebesa vznes a básník člověkem je hravě —
poutníku, sbohem. Lučinou zacházíš, zajdeš, a než rtoma ti slova lásky uplynou, v svém umlknutí budeš doma.
196
197