matně vzpomínám na to, co následovalo. Obnaživ jí spodní polovici těla, strašně jsem ji zmrskal.Trpěla zprvu bez hlesu a bez hnutí, pak se začala kutálet po zemi, konečně řvát. Ale při tom nadávala stále, a já tím déle pokračoval, až omdlela, celá krví oděná. A
pak--vykálel jsem se jí na tvář a omazav o to
svou ponožku, vecpal jsem ji do jejích úst. Také jsem ji trochu poplival, vysmrkal se jí na tvář a skopav nehybné tělo, vyšel jsem a zamkl za sebou dveře.
Toto vše nebylo ode mne zcela, v plném smyslu gentlemanské, galantní. Ale bylo nutno ukázat jí, že nejsem „prašivý pes". — ■—
15. prosince.
Danteovo péro by bylo neschopno vylíčit má u-trpení po dobu následujících strašlivých 14 dnů. Budu proto co nejstručnější.
Jsem nyní jist, že bych ji byl hned příští den propustil, kdyby nebylo došlo k tomu poslednímu . . . Naděje, že se mně Helga nepomstí, byla by ve mně zvítězila nad strachem. Ale po mé poslední — proceduře — naděje té už nebylo. Všechny mosty k návratu jsem strhal, neodvolatelně odsouzena byla má choť k smrti. Přes to jsem se první dny ustavičně kolísal, ale pokaždé, když slunce zapadlo, jsem si řekl: Zase, možno-li, ještě méně naděje, že by mně odpustila muka stále delší a hroznější. Každá vteřina pochovávala ji hloub ...
Chodil jsem každodenně vícekrát do věže, a pootevřev první tajná dvířka, naslouchal jsem. Bylo vždy slyšet šustění, skučivé, sténavé mručení nosem — ach tak hrůzyplné! A slyšel jsem je až halucinačně i v hradě, na procházkách, všude, všude.
Čtvrtý den, 23. srpna, byly ty zvuky strašlivější, než kdy dříve . .. Dopotácev se s námahou do hradu,
rozhodl jsem se, že ještě téhož dne opustím děsná tato místa a odjedu do Berlína. Nestalo se to však ještě, následkem příšerné události, o které budu vyprávět zítra.—
Čtyřiadvacátého srpna přijel jsem do Berlína; ale ani tam jsem neunikal strašným zvukům, strašným myšlenkám. Strašily i v řinkotu číší, v smíchu objímajících mne dívek, v šustění sterých tančících nohou, v jásotu hudby. Prožíval jsem muka Helgina do nej menších podrobností, snad neméně intensivně než ona. Óh, dovedete si udělat aspoň slabou představu o propasti jejího utrpení? ...
Za deset dní jsem se vrátil na hrad zcela změněn a zlomen —: odhodlán, že ji pustím na svobodu, ať se děje co děje, uslyším-li dosud za železnými dveřmi známky života. Byl jsem zcela statečný, jako nikdy dříve, neboje se ani smrti, když jsem horempádem běžel do věže. Otevru tajná dvířka, naslouchám.
Ticho. Zaklepám na železné dveře. „Helgo!"
Ticho. Buším vší silou, křičím:
„Helgo nej dražší, ozvi se, pustím tě ihned! Ozvi se, vždyť nemůžeš být ještě mrtva, prosím tě pro Boha živého!"
Hrobové ticho--
Celou hodinu jsem tam stál. Pak jsem se vrátil do hradu. Ale již za hodinu běžím zase do věže, tluku, křičím, prosím, pláču . . .
Nejhrobovější ticho. —
Dokonáno. Přišel jsem pozdě. Odbyla si aspoň pozemské utrpení. Ale co mne, mne tu čeká ?
16. prosince.
Vypravujú tedy, co se přihodilo 23. srpna. První dny po vržení Helgy do hladomorny byl jsem trýzněn neméně než výčitkami svědomí stra-
<S7
chem z jejího děsného milence. — Již před 19. srpnem dal jsem po něm pátrat a zvěděl, že před necelým měsícem přivandroval, neznámo odkud, do vesničky, čtvři hodiny od mého hradu vzdálené, kde si od majitele najal polozbořenou chatrč, stojící v samotě uprostřed lesů a skal; po mnohá léta nikdo v ní již nebydlil. Usadil se tam hned a s nikým se nestýkal, toulaje se pouze stále široko daleko přírodou. Z čeho žil, jakého byl původu, nikdo nevěděl.
Hned 19. dal jsem rozkaz, aby byl bez prodlení zatčen. Ale následující dny nebylo po něm vidu ani slechu.
Když jsem se, 23. srpna po poledni, z věže vrátil, bvl jsem tak vyčerpán, že se mne po několika probdě-ných nocích zmocnil v mé pracovně spánek. Dva moji sluhové dleli na můj rozkaz v sousední komnatě, ozbrojeni až po uši.
Zdálo se mi o něm, trhanovi. Nesl mne jednou rukou za uši, jako králíka. Podívám se na sebe,— jsem obrostlý bílými chloupky, jsem králík s dlouhatánskýma ušima. Aon úplně tygr, ale kráčející po zadních nohou, ohromně vysoký. Nesl mne schodištěm věže.Yešel do hladomorny; tam mne pustil; já pobíhal kolem dokola, neboť jsem cítil zelí. Tu vidím provazy, ležící na čemsi bělavém, beztvárném, nehybném, ale plameny tiše v sobě vířícím. A tygr přeřízl provazy a to bělavé se pomalu zdvihlo a mělo to teď na trupu draka hlavu serafa — Helgy krásnou, nebesky zjasněnou tvář. Opřela se o Tygra a odcházeli. ,,Hoď ubohému králíčkovi ještě něco!" poprosila híaholem nebeských zvonů. A Tygr mně hodil hrst zelných košťálů. „Tvá poslední potrava!" pravil. Dveře se za nimi zavřely, zaskřípěl klíč. A při tomto zvuku, jenž znamenal vbíjení hřebů do mé rakve, explodovala ve mně nesmírná hrůza, — hrůza před
88
nadmetafysickým ultračerným Hrobem Věčnosti,— a já se probudil.
On stál nad mou pohovkou. Nehnute; usmívaje se. „Sen pokračuje dál," — děl jsem si; „zas mě chytí za uši, — kéž by mně dal teď místo košťálu jetel!" Sáhl jsem si po uších. Ne, vem to jak vem, dlouhé jsou dost, ale králičí to přece nebyly . ..
Vysoko čněla nade mnou jeho obrovská postava; štíhlá, ale zároveň, tak podivně, mohutná. Tygří oči hleděly na mne — zpola tak nějak, jako by vší mocí tutlaly v sobě smích, a zároveň pekelně velitelsky, — tak směšně! Jako by byl tento žebrák, jenž si nemohl najmout aspoň kumbálek, do něhož by neteklo, král nade všemi králi! . . . Usedl jsem mechanicky a zablekotal:
„Já jsem ubohý králík, jaj, jaj! Vy mne nepraštíte za uši, že ne? jaj, jaj!"
„Co je s Helgou?" řekl klidně.
„S Helgou? S jakou Helgou? Neznám žádnou Helgu ... Já jsem jenom ubohý králík!" zabreptal jsem dosud v polosnu, ale krev mně pomalu stydla.
„Co je s Helgou? Jedním slovem!" zvolal hlasem římské tuby.
Kdybych nebyl býval v polosnu, byl by za svou drzost, že nazýval mou choť pouze křestním jménem, dostal takovou za ucho, že by mu v palici nadosmrti hučelo. Takto odpověděl jsem jen:
„Já — nevím — já nevím nic —"
„Co je s Helgou?" pravil po třetí. Ale píšu-li „pravil", jak to nesprávné! Pravit může něco jen člověk. Avšak tohle znělo, bez nadsázky, úplně, úplně jako rachot lvího jícnu, — o němž se kdysi můj drahý kníže S. v zoologické zahradě vyslovil: „kdyby člověk dovedl zvířatům všechno odkoukat, lví hrom ubohým chřtánem svým ani směšně nedovede napo-
89
dobit . . . "„Co je s Helgou?Neodpovíš-Ii okamžitě, nezbude už ani jednomu tvému slovu čas, prodrat se hrdlem!" A dotkl se, velmi slabě, mého krku roztaženými prsty své strašné pěsti...
„ Je—ve—vě--" vypravil jsem ze sebe... A byl
bych v ten okamžik všechno dopověděl, do hladomorny bych jej byl zavedl. .. Oh — jak dobře by to asi bývalo pro všecky! . . . Ale osud chtěl jinak naložit se mnou, s ním, — s Ní!...
Ozvaly se strašné řevy. Dva bernardýni, o nichž jsem již psal, leželi totiž po celou tu dobu v koutě za plentou. On je neviděl; a já, rozespalý, dosud na ně nevzpomněl. Exempláře, jakých není na světě! Lev o něco menší, ale stále více než metrák vážící, byl ohnivější než Slon, poněkud těžkopádný. Tato zvířata skoro nikdy nezaštěkala; myslila, že je to pod jejich důstojnost. Ale kdo, bez výjimky, byl by se odvážil přistoupit ke mně blíže než na metr — synem smrti byl okamžitě!
Byli pokojní po celou tu dobu, ale když trhan vztáhl ruku po mém hrdle — hoj! Nejdříve vrhl se
naň děsným, lvím skokem Lev. Avšak teď--trhan
se jen slabě zakolísal pod děsným nárazem. Líce bylo mu roztrženo, ale střelhbitě, uchopiv levicí kolosa za chřtán, mávl pravicí po jeho lebce. A Lev, který roztrhal kdysi tři naňútočící cikány, ležel na hřbetě, bez hlesu, jen zmíravě nožičkami třesa. Ale v ten okamžik padl na toho lotra Slon, největší ze všech psů na světě. Tentokrát se ničema svalil a krev proudila mu z roztrženého ramene. Ale okamžitě — zázrak— Slon odletěl do kouta! Trhan bleskurychle povstal — ä současně on a pes vrhli se proti sobě. A Slon, uchopen za chřtán, přitisknut svými zády k hrudi lotra, chroptě, zmítal sebou tak děsně, že tři muže by to povalilo. Ale ten zlosyn, ani se nekoUsaje,
90
nesl jej k oknu a mluvil neudýchaně, skoro něžně:
„Odpusť, drahoušku, že ti tlačím krčíček; ale co naplat, když jsi blbeček. Doufám, že nebudeš tak nemotorný, aby sis pochroumal nožičky, vždyť je to jen první poschodí!"
A teď, stanuv, dal zvířeti hubičku na čenich, pod nímž, krví zpěněny, lapaly divě po jeho tváři děsné tesáky. Pak vyhodil Slona z okna.
Teprve teď jsem nabyl sebevlády a křiče prchal ven. Na prahu padl jsem v náruč zástupu věrných služebníků, kteří slyšíce řev bernardýnů, přispěchali mně na pomoc. Viděl jsem ještě, jak lotr, omámený přece asi zápasem se zvířaty, ustoupil do vedlejšího slepého pokoje, jehož okna byla opatřena silnou mříží, jak jednoho ze sluhů, který se tam za ním dral, uchopil v půli těla a drže je horizontálně,všechny ostatní neodolatelně jím vytiskl ven, a jak dveře před nimi zamkl. Pak mne opustilo vědomí.
Nabýval jsem ho opět ve své ložnici asi dvě hodiny později. Jako ve snu slyším děsný lomoz, stohlasé výkřiky, výstřely z ručnic. Poté mne opět objalo slastné bezvědomí.
Teprve následující den jsem zvěděl, jak se celá věc skončila.
Trhan, který, mimochodem, dříve než se nade mnou spícím objevil, ranami pěstí omráčil oba střežící mne sluhy, jednoho tak radikálně, že se mu lebka rozkřapla jako hliněný hrnec, — zůstal tedy v pokoji, z něhož nebylo východu. Cloumal sice mřížemi oken, zviklal je, ale na vylomení jejich ani jeho síla nestačila. Lehl si na podlahu a kouřil fajfku. Moji služebníci slyšeli za dveřmi jeho bručení:
„Daemoničko, jsi mrtvá. Jistě, cítím to- Předvídáno. A dobře tak. Vem všechno čert! Já? ... Nevy-váznu odtud, téměř jisto. A kdyby přec? Ani bych
91
mou — a tělo k tomu. Mé svědomí mohlo se dříve těšit, že přece jen dokonaným vrahem nejsem. Teď se cítím nejposlednějším pekelným zatracencem, odsouzeným, aby mne ďábelské moci ponenáhlu umučily — šílením, proti němuž veškeré lidské utrpení je ničím. Chápu nyní vše: já tě, Daemono, zabil pomalu hladem, ty mne, mstitelko, zabiješ pomaleji, čímsi daleko děsnějším . . .
Existuje věčná odplata boží. A vše, co žije, pro tajemný hřích, v temnech věčnosti spáchaný, k Smrti je umrskáno. Blaze tomu, kdo vydechne po prvních ranách, tomu blaženěji, koho prut, tlustý jako trám, jediným švihem usmrtí, — nejlépe hned po narození. Ale větší část lidí je odsouzena, aby byla s nejrafino-vanější pomalostí zdánhvě neškodnými metlami pomalinku — po 20—40 — 70 letech k smrti umrskána; to „neškodné" je to nejhorší. — Ták vidím nyní já, tak vidí mé utrpení — Svět: pozvolné umrskání všech jeho tvorů — delinkventů — jakýmsi nejohav-nějším katem . . . Bože, odpusť rouhání polorozšláp-nutému červu...
Má spásná kotva: jistota, strhla mne jen hloub do mých tůní. Strašlivé výčitky svědomí, propastné ne-stvůrné bolesti, zoufání nade vším, — noc, noc, noc. To mám z té nabyté jistoty. Ale především: strach před Jejím duchem . . . Vidím ji stále, stále, k zešílení stále! Jen ji, jen ji! jen zablácený obličej její, děsný hadr mezi překrásnými, aethernými rty . . ; nic jiného neslyším než nekonečný chropot dusícího se ..., celé týdny trvá — — zešílel bych, kdybych to líčil dále ... Já — já — dobrý přece človíček — já musil spáchat něco takového? . . . Pane můj, pane můj!
Zdá se mně, že její ustavičná přítomnost v mé fantasii musí ji učinit stále přítomnou i v mých očích .. .
94
Že hrůza před ní musí nakonec porodit ji skutečnoul Neboť vše ,,skutečné" jest, myslím, jen dítětem fan-asie, snu . . . Ale co při této myšlence ve mně víří, nedovedu říci, a sotva by to dovedl aspoň naznačit i nej geniálnější filosof.
22. prosince.
Den Slunovratu; pravý nej větší a jediný svátek roku — svátek Znovuzrození přírody; skutečný Nový Rok. Potrpím si naň a světím jej; a dle toho, co se toho dne stane, prorokuji si vždy celý příští rok.
A dnes se stalo toto. Poobědvav, ve společnosti, spatřím v koutě jídelny za kamny něco podivného. Vstanu, jdu se podívat. Den byl šerý; v pokoji jako v 5 hodin večer, ač bylo teprve půl druhé. Nakloním se nad tou věcí.Vidím —Její hlavu; uťatou od trupu; z pahýlu krku čouhaly paže, jako u kefalopodů. Tvář byla zasvinená; při tom už prohnilá; lícní kosti pro-ryly již kůži; skleněné oči v sloupu; jako u hnijícího kapra. V ústech ponožka, pokrytá neřádem. Na pažích, úplně krvavých, provazy. Zmrzla mně krev. A tu se děsné paže zdvihly, objaly mne, strhly na příšernou hlavu. Mé vědomí zmizelo.
Moji soustolovníci, spatřivše, že jsem upadl, odnesli mne na pohovku a vzkřísili. Nikdo z nich ovšem nic neviděl.
Co věští toto vidění mého Nového Roku pro příští rok?... —
25. prosince.
Včera večer hledím, stromeček s planoucími sví-čičkami za sebou, ve hvězdné,ledové nebe. Co hvězda, to krystal sněhu. Jako k Soudu Poslednímu hlaholily zvony. Myslím na příchod Spasitele. Spasiteli, přijde spasitel i ke mně? . . . Náhle si pomyslím, zachvácen
95
tajemnou hrůzou: což kdyby se zjevila teď, teď za oknem, její tvář? . . . Odskakujú od okna — ale pozdě: strašlivě zabělal se její obličej za tabulí skla, bílý jako ten sníh, jako ty sněžné hvězdy na obloze — čelo přilnulo ke sklu — oči její . . .
Spasiteli, Spasiteli, co jen chceš se mnou dělat? . . .
Zešílím, zcela jistě zešílím . . . Píše toto, přistihuju se při povážlivém matení pojmů---
27. prosince.
Jedinou mou nadějí je dr. Habebald Wechselbalg, nejslavnější psychopatholog německé říše, sídlem v Berlíně. Zítra k němu jedu.
29. prosince.
Tak tedy jsem včera byl u toho velikána. Incognito. V prostém, nuzném šatě. Dělal jsem asi — protože mám nohy trochu do X, — dojem předpeckého. Nemohl jsem ovšem tomu učenci vykládat o Daemoně. Vymyslil jsem si příběh: že mrtvý můj přítel, kterého jsem kdysi zfackoval, chodí mne teď stále strašit.
Přiznám se, že mně bušilo srdce, když jsem klepal na dveře slavného muže.
Vidím před sebou něco jako malého hocha. Tělo — koule nebo hrouda; tvář — nu něco tak sprostého, zhovadilého, kretinského člověk tak hned nevidí. Spatřit na ulici takový obličej u kteréhokoli člověka, na mou duši bych se zastavil a koukal za ním. Ale zde byl -— genius . . . Pozoroval jsem ostatně Často, že t. zv. geniové vypadají obyčejně tak hanebně, tak směšně, hadrovitě, mrzácky, jako smeť, jako aušus, výmět člověčenstva. Že dr. Wechselbalg vypadal podobně, to zvýšilo mou úctu před jeho duchem.
Pohlédl na mne, vlastně na mé šaty, a v jeho tváři
objevil se výraz nejvyšší indignace. „Co si přete?" vzkřikl drmolivě.
Odpověděl jsem, že se jdu poradit. „Tak rychle, čas je u mne pníze! A máte pníze?"
Ukázal jsem mu několik větších bankovek. Zable-kotal přívětivěji:
„Tak mluvte, rychle! Čas je pníze, nemsete, že se nchám od vás okrádat! Řekněte upřímně všec!"
„Pěkně děkuju ,upřímně'!," pomyslil jsem si, „bu-de-li vše, co mně poradíš, tak moudré jako toto, marně jsem k tobě cestu vážil." Ale on to s tím „vše" tak vážně nemyslil. A mluvil jsem:
„Měl jsem kamaráda, sladovníka, a ten umřel. Dal jsem mu kdysi pár facek, a on —"
„Vím už, já vím všec. Poschejte. Halcinace. Snadná věc. Nejezte žádné mso, žádné koření, jen boby, zelninu a mlék. Nekuřte a nepijte nic, než vodovou sodu, mnou vynlezenou a fabrikvanou, ta účinkoje nomylně. Buďte pořád v přodě, studené kouple—- a mmoto buďte stále vsel, stateěn a klidný, dušev nepracujte, denně aspoň tři hodiny těžké fsické prác — a užvat tento prášek, denně ne víc, než půl kávové lžic, psouchejte, ne víc, jinač — katstrofa. A dostnu za pradu 50, za prášek 30 mrek."
Byl jsem v nebi, takové sebevědomí, vědomí své ceny, které si dává tak dobře zaplatit, působí sugestivně. — „Kdy se dostaví účinek?" tázal jsem se ještě, platě ...
„Za týden. A za tu odpoeď dostnu dalších 10 mrek."
Bezmála bych byl výskal, když jsem vyšel na ulici.
7. ledna.
Nanejvýš svědomitě řídil jsem sepodle učencových rozkazů. Živil jsem se jen zeleninou, boby a mlékem; jelikož však mně tyto věci nikdy nešly k duhu, zkazil
Moji věrní služebníci mne střeží, aby mne dali zítra do blázince. Je tu nejen má teta, i celý houf drahých příbuzných, mých dědiců. Ale přepočítáte se, halamové hladoví! Svým universálním dědicem činím tímto, jsouce při plném rozumu a svědomí, mého černého kocourka od včíra. —
Signováno
Moje Jasnost kníže Hellmuth Sternenhoch, t. č. králík a blázen.
28. ledna.
Jak jsem tušil, měl heroický osmý leden veliký účinek. Onemocněl jsem vážně, řadu dní byl jsem bez vědomí nebo v deliriu. To zapudilo šílenství, které jižjiž hrozilo si mne podmanit. Když jsem opět přišel k jasnému vědomí, bylo šílení fuč. Ale i poté: vysílenost — stálé líbezné snění a ty všechny krásné myšlenky, které provázejí vždy nemoc a rekonvales-cenci, radost, že se uzdravujú — to vše způsobilo, že jsem na Daemonu ani nemyslil. Ajta! teď teprve začínám vnikat do mystérií lékařské vědy, jako Friedrich Veliký vnikl do tajemství strategie teprve potom, když byl bit. K tomu tedy cíhl Učenec: abych těžce onemocněl a tím se uzdravil. Geniální myšlenka: přemáhat nemoc nemocí; similia similibus cu-rare.
Jen o to jde, budou-li blahodárné účinky mé nemoci trvat i pak, až budu zcela zdráv. Neboť cítím, že ještě jednu podobnou léčbu nemocí bych nevydržel.
2. února.
Dnes byl jsem už zdráv. Usínaje, slyším škrabání na dveře. „To je Slon nebo Lev," řekl jsem si, zapomínaje v rozespalosti, že jsou už na pravdě boží. —
Otevru — Ona! ... A dál nevím nic. — Zdá se mně,
jako by mne byla tak nějak znásilnila--—.
Pomalu budu s ní denně obědvat—. Chychychychy.
3. února.
Neztratil jsem dosud víru ve vědu. Je tu ještě ten prášek. Přísně roně učenec zakazoval, abych ho nebral víc než půl kávové lžičky. Ale jelikož jeho rady byly vesměs blbé, bude snad blbé i jeho zrazováni. A heroicky rozhodnut, spolkl jsem všechen prášek, jenž měl vystačit ještě na tři týdny.
„Zítra se probudím mrtev. Ať! bože, dej, ať procitnu po tomto pozemském očistci u tebe v nebi. Ha! Všechny vnitřnosti se mně svírají, strašné bolesti — běda, běda, semnou je amen ..."
4. února.
Procitl jsem ne v nebi, ale na své posteli. Ale což stojí-li ta postel někde v nebi? Což sním-li jen, že jsem procitl? Vždyť musím být mrtev, mrtev . . . A je mně tak nebesky krásně. Nikdy mi nebylo tak líbezně; vyskočím s postele, tančím a zpívám .. Komorník přináší snídani: berlínské pečivo —
Ó ty prase psychopathologické! ... — Ale bylo mně stále tak krásně, že jsem se považoval za spasena před zlým duchem, definitivně, jednou pro vždy.
Pozdě odpoledne však, když jsem kráčel chodbou, položil mně někdo prudce ruku na rameno. Ohlédnu se; nikde nic. Vpotácím se do nejbližších dveří, — Helga stojí přede mnou, podávajíc mi s úklonou ruku a chechtajíc se: „To jsem vám nadběhla, co?..."
6. února.
Věda mne zklamala. Rozhodl jsem se, že vezmu útočiště k pověře. V Berlíně žije proslulá čaroděj-
102
103
nice jménem Esmeralda Carmen Kuhmist, dcera pastora a cikánky. Činí prý zázraky všeho možného druhu. Ještě dnes tam jedu.
7. února.
Tak jsem byl u ní. Opět incognito, ošumělý před-pecký. Spatřil jsem ženu 451etou, vysokou, s klasickým, přísným, přímo velebným obličejem; jaký kontrast proti blbému špalku Wechsebalgovi! I jí mluvil jsem o sfackovaném slaďákovi. „ó, snadná pomoc, vzácný pane!" zvolala se svatým přesvědčením v hlase; „budete rázem vyléčen, — avšak — avšak bude to stát mnoho peněz . .." „Mnoho-li?" „Ach —
— 15 marek!" ,,Tak mnoho? Ježíši, kde je seberu?" „No, vzácný pane — z lásky k bližnímu vám to udělám za 12 marek .. ." „Za 10 by to nešlo? ..." „Nuže
— ve jménu Páně, za 10! A teď zajásejte, pane! Jakože slunce zemi oblažuje, pozbude pekelná moc moci své nad vámi! Všemohoucí je prostředek můj!"
A přinesla ze skříně obyčejný ořech, obtočený režnou nití. ,,V tomto ořechu jsou, vaše blahorodí, látky tajemné, převzácné, jakých nerodí země' naše. Jest zde lejno zmije, které v háji borovém v lednu svět spatřilo, na květ kapradiny vyměšeno byvši. Dále slza gorillí. Item diamantu pot, než v úzkosti smrtelné^ horku přenáramném vzplanouc, do slunce, svého lůna mateřského, nazpět padne. Konečně rudé Alde-baránu planety paprsky, do skleněné chycené pasti. Vše to provanuto dechem panny, která již 13 dětí porodivše, aniž muž se jí dotknouce. Hlavně však pírko zde jest z žáby, krásné jako úsměv děvy vyrostlé, což stává se jen jednou za století; třikrát, čtyřikrát blažen, kdo najde je právě v okamžik, kdy žába vytrousí je, kdo, zdvihnuvše je, políbení mu ihned dá; ten nej-větší hostí poklad světa. — Ořech tento divotvor-
ný, jehožto jméno Podex romanus se zove, musíte nositi stálená srdci svém a nikdy do vnitra jeho podívat se nesmíte, jinak by látky v něm moci své zázračné pozbyly a vy přetěžce pykal za hříšnou zvědavost a nevěru svou. Neboť jen víra činí blaženým, nevěra všezáhubný princip jest, víra pouze to jest, která léčí, o čemž však učenci tušení nemají. — Á zmocní-li se vás někdy přes talisman tento strach, říkejte si jen stále hlasitě: „Strašidlo, do pr —•—e mně vskoč!' Nezmizí-li vzdor tomu strach váš, křičte tato slova stále hlasitěji; nepomůže-li ani to, řvete je, až se dům bude otřásat. — Jste spasen, pane!"
Mluvila tak energicky a velebně, že jsem z plna srdce nábožně uvěřil; vznešeně bylo mně v duši. Zavěsiv talisman na hrdlo a zaplativ místo 10 sto marek, letěl jsem domů vyzývaje všechna strašidla na souboj.
28. března.
Požehnaná ty mezi ženami! Miliony tě zasypu, po-trvá-li stav můj ještě rok! Jsem zdráv, zdráv! A jen ten pochopí čarovný význam slova toho, kdo byl nemocen.
Žádný rytíř necítil se bezpečnějším a srdnatějším pod svým krunýřem, než mé srdce pod mým-ořechem. Nevýslovná blažená jistota pronikla celou mou duší. „Nic mně ted" nemůže ublížit, nic!" opakujú si teď stále a věřím v to, a vskutku nic mně neublížilo. Ať mně teď někdo přileze s vědou!-Kopnu ho do--!
První dny po návštěvě u divotvorné ženy zachvacoval mne ovšem často dřívější děs, ale když jsem se
vždy dal do ohlušujícího řevu: „Daemono, do pr---e
mně vskoč!" — že zámek se otřásal a kdekdo se ke mně sbíhal, stud a pak smích zaplašily vždy radi-
105
kalně každý strach. Kdyby se mně byla v této náladě zjevila, byl bych se jí musil chtě nechtě vysmát, smíchem bych ji byl zabil! . . . Požehnaná ty mezi ženami!
Koncem února zmizel můj strach a s ním i všechny výčitky svědomí; pohasínaly vzpomínky na Helgu. Po dobu posledních dvou týdnů ani na ni nevzpomenu, utápím se v radovánkách, jím strašně kořeněná masa, opíjím se, kouřím, tělesné práce se netknu, nekoupám se, do přírody vůbec nepřijdu; jediné, v čem to prase poslouchám, je, že duševně nepracujú.
Helgo, Daemono, do pr--e mně vskoč!
29. března.
Zbortěte se nebesa! Dnes jsem ji zase uzřel a---—
dlouho, dlouho s ní mluvil!... Jen si považte, mluvil jako s každým obyčejným člověkem!. ..
Zrádná Kuhmist! . . . Ale ne, ty za to nemůžeš, to ta prašivá kniha; spatřil jsem Helgu dříve, než mně bylo možno zařvat své zaříkadlo ... . Ale byla strašidlem? Vždyť byla tak skutečná jako můj zahradník, který mne našel sedícího v blátě. Kdyby nebylo tak jisto, že její tělo spí věčným snem tam ve věži — ^—. Zbláznil bych se z toho.
Kráčel jsem svým zámeckým parkem pod bobtnajícími pupeny stromů. Bylo dopoledne; polojasno, mokro sice a větrno, ale teplo; vlahá, blahá jarní nálada všude. Prohlížel jsem necudné obrázky té prokleté knihy; a tak jsem byl do nich zahloubán, že modrý dámský šat na lavičce šlehl můj zrak teprve, když byl ode mne vzdálen jen tři kroky. Pozdvihnu oči, — a už sedím právě na hromadě řídkého bláta, které zahradník včera s pěšiny shrabal. —
„Vstaňte, pane kníže!" děla laskavě.
„Já nechci, já nechci," — zablábolil jsem jako malý kluk.
„Proč nechcete?"
„Protože nechci — a protože nemohu."
„Vidno, že jste moudrý," pravila stejně vlídně a tiše. „Chci, protože chci" je summa theoretické, „nechci, co nemohu" praktické filosofie. Nuže, jak je libo. — Přišla jsem s prosbou o různá vysvětlení."
„K službám," zabreptal jsem. —
Bezedná propast hrůzy vidět před sebou živého, mluvícího, skutečného toho, jejž jsme neklamně viděli mrtvého! Přece jen není na světě nic, co by bylo tak šíleně děsné! . . . Byl bych omdlel, kdyby hrůzu mou nebyla mírnila překvapující mírnost alahodnost jejího hlasu; tak se mnou nikdy dříve nemluvila. A hluboce smutný byl ten hlas, a tvář, děsivě bílá a hubená, vydechovala neskonalé utrpení.
„RádabychsedověděIa,co se stalo se, mnou 19. srpna — pamatujete se na ten den ? — a v dobách následujících. Přes všechno mé úsilí nechtějí se kalné vzpomínky vyjasnit. Pamatuji se určitě na svůj život až do onoho dne, třeba je teď obestřen pro mne jakousi odcizující, oddalující mlhou, třebaže mi připadá zalehlým snem . . .; ale vše následující je mně neproniknutelným temnem. Můj nynější stav je tím nejpara-doXnějším, a myslím, že všechna svá utrpení bych přemohla, kdyby duše nalezla dosti síly proniknout, roz-plašit slunečním pohledem mlhy nesnesitelné nejistoty. Nuže, má poslední světlá upomínka je, že, když jsem se chystala odcestovat, měla jsem v jedné z komnat vašeho hradu pocit, že ztrácím vědomí; a vím, že jste byl přítomen. Řekněte mi, proč jsem omdlela?"
Třásl jsem se tak, že jsem do bláta až ulehl. „Já —-
já—nevím-nejspíš proto, že jste se — při obědě
příliš najedla —"
106
107