ORFEŮV POHLED Když Orfeus sestupuje k Eurydice, je umění mocí, kterou se otevírá noc. Noc ho díky síle umění přijímá, stává se pohostinnou intimitou, pochopením a souhlasem první noci. Avšak Orfeus sestoupil k Eurydice: Eurydika je pro něj tím nejzazsím, čeho muže umění dosáhnout. Za jménem, které ji skrývá, a za závojem, který ji halí, je hluboce temným bodem, k němuž, jak se zdá. směřuje umění, touha, smrt i noc. Je okamžikem, kdy se esence nocí přibližuje jakožto druhá noc. Ale Orfeovo dílo přece nespočívá vtom, aby si svým sestupem do hlubiny zajistil přístup k tomuto bodu. leh o dílem je přivést jej do dne a ve dni mu dát tvar, podobu a realitu. Orfeus může udělat cokoli, jen tomuto „bodu*1 nesmí pohlédnout do tváře, nesmí pohlédnout do centra noci v noci. Může k němu sestoupit, může — a to je ještě větší moc — jej k sobě přivábit a vyvést jej s sebou nahoru, ale jedině když od něj bude odvrácen. Toto odvrácení je jediný prostředek, jak se k němu přiblížit: takový je smysl skrytosti, která se v noci odhaluje. Jenže Orfeus v pohybu svého putování zapomíná na duo, které má uskutečnit, a zapomíná na ně nutně, neboť posledním požadavkem Literární prostor 232 233 Inspirace jeho pohybu není, aby tu bylo dílo, ale aby někdo vytrval tváří v tvář tomuto „bodu", aby uchopil jeho esenci tam, kde se tato esence zjevuje, tam, kde je esenciální a kde je esenciálně zjevem: v nitru noci. Řecký mýtus praví: dílo lze vytvořit, jedině je-li nezměrná zkušenost hloubky — zkušenost, kterou Řekové rozpoznali jako pro dílo nezbytnou, zkušenost, v níž je dílo vystaveno své vlastní nezměrnosti — zakoušena jen kvůli ní samé. Hloubka se nevydává tváří v tvář, odhaluje se jen skrývajíc se v díle. Neúprosná, principiální odpověď. Jenže mýtus právě tak ukazuje, že Orfeovým osudem je tomuto poslednímu zákonu se nepodřídit —, takže když se obrací k Eurydice, Orfeus ničí dílo, dílo se okamžitě rozkládá a Eurydika se obrací ve stín; esence noci se pod jeho pohledem odhaluje jako neesenciální. Takto zrazuje dílo, Eu-rydiku i noc. Ale neobrátit se k Eurydice by nebyla menší zrada, znamenalo by to být nevěrný nespoutané a nerozvážné sfle svého pohybu, který Eurydiku nechce v její denní pravdě a v jejím každodenním půvabu, ale který ji chce v její noční temnosti, v jejím oddálení, s nepřístupným tělem a zapečetěnou tváří, který ji chce vidět nikoli, když je viditelná, ale když je neviditelná, a nikoli jako intimitu známého života, ale jako cizost toho, co vylučuje každou intimitu, nikoli nechat ji žít, ale mít v ní živou plnost její smrti. Pouze toto přišel hledat do podsvětí. Všechna sláva jeho díla, všechna moc jeho umění a dokonce i touha po šťastném životě v plném jasu dne jsou obětovány tomuto jedinému zájmu: pohlédnout v noci na to, co skrývá noc, na druhou noc, na skrytost, která se zjevuje. Je to nekonečně problematický pohyb, který den odsuzuje jakožto neospravedlnitelné šílenství nebo jako vzývání nespoutanosti. Pro den je neuměřený už sám sestup do podsvětí, pohyb směrem k prázdné hlubině. Orfeus nevyhnutelně nedbá na zákon, který mu zakazuje „ohlédnout se", neboť ho přestupuje od svého prvního kroku ke stínům. Tato poznámka nám dává tušit, že Orfeus byl ve skutečnosti stále obrácen k Eurydice: viděl ji neviditelnou, dotýkal se jí nedotknutelné, v její absenci stínu, v oné zahalené přítomnosti, která neskrývala její absenci, která byla přítomností její nekonečné absence. Kdyby na ni nepohlédl, nebyl by ji přivábil; ona tam bezpochyby není, ale v onom pohledu je i on sám nepřítomný, není mrtev méně než ona, nikoli pokojnou smrtí světa, která je spočinutím, tichem a koncem, ale onou jinou smrtí, která je smrtí bez konce, zakoušením absence konce. Když den soudí Orfeovo počínám, vyčítá mu také, že projevil netrpělivost. Orfeovou chybou se tak zdá být touha, která ho tlačí k tomu, aby viděl a vlastnil Eurydiku; jeho jediným osudem je o ní zpívat. Orfeus je Orfeem jedině ve zpěvu, jen v nitru zpěvu může mít nějaký vztah k Eurydice, život i pravdu muže mít až po básni a prostřednictvím básně. Eurydika nepředstavuje nic jiného než tuto magickou závislost, která z něj vně zpěvu dělá stín a svobodným, živým a suverénním ho činí jedině v prostoru orfické uměřenosti. Ano, je to tak jedině ve zpěvu má Orfeus nad Eurydi-kou moc, avšak ve zpěvu je Eurydika už ztracená a sám Literární prostor 234 235 Inspirace Orfeus je silou zpěvu od této chvíle rozptýleným, „nekonečně mrtvým" Orfeem. Ztrácí Eurydiku, protože po ní touží nad uměřené meze zpěvu, a sám se také ztrácí. Jenže pro zpěv je nezbytná tato touha, ztracená Eurydika i rozptýlený Orfeus, stejně jako jsou pro dílo nezbytná muka věčné bezdělnosti. Orfeus je vinen netrpělivostí. Jeho zblouděním je, že chtěl vyčerpat nekonečno, že ukončil neukonči-telné, že právě pohyb svého bloudění nevydržel bez konce. Netrpělivost je chybou toho, kdo chce uniknout absenci času, trpělivost je lstí, která se tuto absenci času snaží ovládnout tím, že z ní dělá jiný čas, jinak měřený. Avšak opravdová trpělivost nevylučuje netrpělivost, je její intimitou, je netrpělivostí, která je bez konce snášená a trpěná. Orfeova netrpělivost je tedy také správným pohybem: v ní začíná to, co se stane jeho vlastní vášní, jeho nejvyšší trpělivostí, jeho nekonečným pobytem ve smrti. Inspirace Jestliže svět Orfea soudí, dílo ho nesoudí, nevrhá světlo na jeho prohřešky. Dílo nic neříká. A všechno probíhá, jako kdyby tím, že neuposlechl zákon, Že pohlédl na Eurydiku, Orfeus pouze uposlechl hluboký požadavek díla, jako kdyby tímto inspirovaným pohybem opravdu uchvátil z podsvětí temný stín a přivedl ho, aniž o tom věděl, do jasného dne díla. Pohlédnout na Eurydiku, nestaraje se o zpěv, v netrpělivosti a nerozvážností touhy, která zapomněla na zákon, právě to je inspirace. Že by inspirace přetvářela krásu noci v irealitu prázdna, dělala z Eurydiky stín a z Orfea nekonečně mrtvého? Že by tedy inspirace byla tím problematickým momentem, kdy se esence noci stává neesenciální a pohostinná intimita první noci šalebnou léčkou druhé noci? Přesně tak. Z inspirace vytušíme jen její nezdar, rozpoznáme jen její pomatenou násilnost. Když však inspirace vyslovuje nezdar Orfea a dvakrát ztracené Eurydiky, vyslovuje bezvý-znamnost a prázdnotu noci. Inspirace Orfea neodolatelným pohybem obrací, nutí ho k tomuto nezdaru a k této bezvýznamnosti, jako kdyby vzdát se nezdaru bylo mnohem těžší než vzdát se úspěchu, jako kdyby se to. co nazýváme bezvýznamným, nepodstatným, co nazýváme prohřeškem, mohlo tomu. kdo přijme jeho riziko a bezvýhradně se mu vydá, odhalit jako zdroj vší autenticity. Inspirovaný a zakázaný pohled odsuzuje Orfea k tomu, aby všechno ztratil, nejenom sebe, nejenom vážnost dne, ale esenci noci: to je jisté, bez výjimky. Inspirace vyslovuje Orfeovo zničení a jistotu jeho zničení, neslibuje jako kompenzaci úspěch díla a navíc v díle nestvrzuje ideální triumf Orfeův, ani přežití Eurydiky. Dílo není inspirací kompromitováno o nic méně, než je j í Orfeus ohrožen. V tomto okamžiku dosahuje nejzazšího bodu své nejistoty. Proto tak Často a tak silně odolává tomu, kdo k němu byl inspirován. Proto se také chrání tím, že říká Orfeovi: Uhlídáš mě, jen pokud se na ni nepodíváš. Jenže právě tohoto zakázaného pohybu se Orfeus musí dopustit, aby vynes! dílo za to, co ho zajišťuje, což může uskutečnit, jen když v unesení touhou, která k němu přichází z noci, Literární prostor 236 237 Inspirace která je s nocí svázána jakožto se svým původem, zapomene na dílo. V tomto pohledu je dílo ztraceno. Je to jediný okamžik, kdy se dokonale ztrácí, kdy se ohlašuje a prosazuje něco důležitějšího než dílo, něco, co je ještě více zbaveno důležitosti než ono. S výjimkou tohoto vytouženého pohledu, v němž se ztrácí, je dílo pro Orfea vším — jedině v tomto pohledu se tedy může překonat, sjednotit se se svým původem a posvětit se v nemožnosti. Orfeův pohled je poslední Orfeův dar dílu, dar jímž ho odmítá, jímž ho obětuje, nechávaje se nespoutaným pohybem touhy strhnout k původu, pohybem, který ho, aniž o tom ví, stále ještě strhává k dílu, k původu díla. Tehdy se Orfeovi všechno hroutí v jistotě nezdaru, v níž mu jako kompenzace zbývá jen nejistota díla. neboť: je vůbec někdy dílo? Před tím nejjistějším mistrovským dílem, v němž září záblesk a rozhodnost začátku, se nám přihodí, že jsme zároveň tváří v tvář tomu, co hasne, dílu, které se náhle znovu stává neviditelným — už tu není, nikdy tu nebylo. Toto náhlé zatmění je vzdálenou vzpomínkou na Orfeův pohled, je nostalgickým návratem k nejistotě původu. Dar a oběť Kdyby bylo třeba zdůraznit to, co takový okamžik podle všeho říká o inspiraci, muselo by se říci: svazuje inspiraci s touhou. Do snahy o dflo vnáší pohyb bezstarostnosti, jímž je dílo obětováno: poslední zákon díla je přestou- pen, dílo je zrazeno kvůli Eurydice, kvůli stínu. Bezstarostnost je pohybem oběti, oběti, která může být jedině bezstarostná, lehkovážná, která je možná chybou, za níž se jako za chybu okamžitě pyká, jejíž podstatou je však lehkomyslnost, bezstarostnost a nevinnost: oběti bez ceremonií, v níž je bezstarostným pohledem, který není ani svatokrádeží, který vůbec nemá tíhu ani závažnost znesvěcujícího aktu, samo posvátno, noc ve své nepřístupné hlubině, vydáno neesenciálnímu, které není profánní, nýbrž je ještě před těmito kategoriemi. Esenciální noc, za níž jde Orfeus — před bezstarostným pohledem —, posvátná noc, kterou drží ve fascinaci zpěvem, která je tedy držena v mezích a v uměřeném prostoru zpěvu, je samozřejmě bohatší a vznešenější než prázdná bezvýznamnost, jíž se stává po pohledu. Posvátná noc uzavírá Eurydiku, uzavírá ve zpěvu to, co zpěv přesahuje. Ona je však také uzavřená: je svázaná, je tím, co teprve nastane, je posvátnem ovládnutým silou obřadů, je oním slovem, které znamená řád, přímočarost, právo, cestu Taa a osu Dharmy. Orfeův pohled ji rozvazuje, prolamuje její meze, láme zákon, který ovládal a potlačoval její esenci. Orfeův pohled je proto okamžikem nejzazší svobody, okamžikem, kdy se Orfeus osvobozuje od sebe sama, a co je důležitější, osvobozuje dílo od své snahy, osvobozuje posvátno vdíle obsažené, dává posvátno sobě samému, svobodě své podstaty, své podstatě, která je svobodou (proto je inspirace darem par excellence). Všechno se tedy odehrává v rozhodnutí pohledu. V tomto rozhodnutí síla pohledu rozvazuje esenci noci, odvádí zájem a přerušuje nepřestávající tím, že ho odkrývá, vtomto rozhodnutí se priblížil počátek, je to okamžik touhy, bezstarostnosti a autority. Inspirace je skrze Orfeův pohled spjata s touhou. Touha je skrze netrpělivost spjata s bezstarostnosti Kdo není netrpělivý, nikdy nedojde bezstarostnosti, okamžiku, kdy se zájem spojuje se svou vlastní průhledností; kdo se vsak omezí na netrpělivost, nikdy nebude schopen bezstarostného, lehkovážného Orfeova pohledu. Proto musí být netrpělivost jádrem hluboké trpělivosti, čirým zábleskem, kterému nekonečné vyčkávání, ticho a rezervoár trpělivost! dá vytrysknout ze svého nitra, ne jenom jako jiskře, která roznítí nejvyšsí napětí, nýbrž jako zářivému bodu, jenž tomuto vyčkávání unikl, jako šťastné náhodě bezstarostnosti Skok Psaní začíná Orfeovým pohledem a tento pohled je pohybem touhy, která láme osud, rozbíjí snahu o zpěv a v tomto inspirovaném a bezstarostném rozhodnutí dosahuje původu, posvěcuje zpěv. Jenže aby sestoupil k tomuto okamžiku, Orfeus už musel mít sílu umění. To znamená: člověk píše, jen když dosáhl tohoto okamžiku, ke kterému se nicméně může ubírat jedině v prostoru otevřeném pohybem psaní. Pro psaní je třeba už psát. V tomto rozporu spočívá také podstata psaní, nesnadnost zkušenosti psaní a skok inspirace.