170    Tisíc ploSin
a vzestupu. Toto poslední hledáni by přivedlo do hry abstraktní stroje, diagramy a diagramatické funkce na strane jedné, a na strane druhé strojová uspořádání, jejich formální rozlišení výrazu a obsahu, jejich investice slov a orgánů podle vzájemného předpokládání se. Například „miluji té" u dvorské lásky: jaký je jeho diagram, jaký abstraktní stroj se objevuje a jaké nové uspořádání? Tyto otázky se týkají jak destratifikace, tak organizace strat... Neexistují zkrátka syntakticky, sémanticky nebo logicky definovatelné výroky překračující a převyšující výpovědi. Všechny metody transcendentalizace jazyka, metody obdařujicí jazyk univerzáliemi, Russellovou logikou počínaje a Chomského gramatikou konče, upadají do té nejhorší abstrakce, když schvalují rovinu, jež je zároveň již příliš abstraktní a ještě ne dost abstraktní. Ve skutečnosti neodkazují výpovědi k výrokům, ale naopak. Režimy znaků neodkazují k jazyku a jazyk sám nekonstituuje strukturální nebo generativní abstraktní stroj. Je tomu naopak. Jazyk odkazuje k režimu znaků a režimy znaků k abstraktním strojům, diagramatickým funkcím a strojovým uspořádáním, která překračují veškerou sémiologii, lingvistiku a logiku. Neexistuje univerzální výroková logika ani gramatičnost o sobě, ani označující o sobě. „Za" výpověďmi a sémiotizacemi jsou pouze stroje, uspořádáni, pohyby deteritoria-lizace, procházející napříč stratifikací různých systémů a vymykající se jak souřadnicím jazyka, tak souřadnicím existence. Proto pragmatika není doplňkem logiky, syntaktiky a sémantiky, ale naopak základním prvkem, na němž závisí vše ostatní.
28. listopad 1947 - Jak ze sebe udělat Tělo bez Orgánů?
Dogonské vejce a rozložení intenzit
V každém případě máte jedno (nebo několik), ne tak, že by existovalo předem nebo bylo dáno hotové - ačkoliv v jistých ohledech předem existuje. V každém případě jedno tvoříte - nemůžete toužit, aniž byste ho tvořili - čeká na vás, je to cvičení, nevyhnutelné experimentování, hotové již ve chvíli, kdy se do něj pustíte, a nehotové, pokud to neuděláte. Není to uklidňující, protože ho můžete zkazit. Nebo může být hrůzné a způsobit vám smrt. Je to negace touhy stejně jako touha. Není to vůbec pojem nebo koncept, ale spíše praxe, soubor praktik. Těla bez orgánů nemůžete dosáhnout, nemůžete k němu dospět, nikdy ho nepřestanete dosahovat, je to limita. Člověk se ptá: co je to TbO? - ale už v něm je: leze jako hmyz, tápe jako slepec nebo běží jako šílenec, cestovatel v poušti a nomád ve stepi. V něm spíme, bdíme, bijeme se, bijeme a jsme biti, hledáme své místo, poznáváme neslýchané štěstí a fantastické porážky, že pronikáme
172       TtSÍC PLODIN
a jsme pronikáni, milujeme. 28. listopadu 1947 vyhlašuje Artaud válku orgánům: Skoncovat s Božím soudem, „strčte mě třeba do svěrací kazajky, ale nic není neužitečnějšího než orgán". Je to experimentování nejen ra-diofonické, ale i biologické, politické - přivolávající na sebe cenzuru a represi. Corpus a Socius, politika a experimentování. Nenechají vás v klidu experimentovat.
TbO: je na cestě od chvíle, kdy má tělo orgánů dost a chce je odložit neboje ztrácí. Dlouhý postup: hypochondrické tělo, jehož orgány jsou zničeny, destrukce je dokonána, už se nic neděje. „Paní X tvrdí, že už nemá ani mozek, ani nervy, ani hrudník, ani žaludek, nezbývá jí než kůže a kosti dezorganizovaného těla - to jsou její vlastní slova" - paranoické tělo, kde jsou orgány neustále napadány vnějšími vlivy, ale také obnovovány vnějšími energiemi („Dlouho žil bez žaludku, beze střev, skoro bez plic, s roztrženým jícnem, bez močového měchýře, s rozdrcenými žebry, někdy při jídle spolki kus vlastního hrtanu a tak dále... Ale Božím zázrakem se pokaždé znovu obnovilo to, co bylo zničeno...") - schizofrenické tělo vstupující do aktivního vnitrního boje, který vede proti orgánům za cenu katatonie - a pak tělo nadrogované, schizo-experimentální: „Lidské tělo je totiž skandálně nevyhovující. Proč nemít místo úst a konečníku, které zlobí, jeden společný univerzální otvor, kterým by se jedlo i vylučovalo? Ústa a nos bychom mohli uzavřít, doplnit žaludek, otvor pro vzduch udělat přímo do plic, kde měl od začátku být...";1 - masochistické tělo: špatně se mu rozumí, když se mluví o bolesti, je to především otázka TbO. Jeho sadista nebo děvka ho sešili, sešili oči, konečník, močovou trubici, prsa, nos, nechá se spoutat, aby vyřadilo orgány z činnosti, stáhnout se z kůže, jako by orgány lpěly na ní, provedlo si anální soulož a zadusilo se, aby bylo všechno dostatečné uzavřené a zapečetěné.
K čemu ta chmurná přehlídka sešitých, zeskelnatěných, vysátých, ka-tatonizovaných těl, když je TbO také plné radosti, extáze a tance? Proč tedy tyto příklady, proč je třeba začínat u nich? Vyprázdněná těla namísto plných. Co se stalo? Byli jste dost obezřetní? Ne moudří, ale obezřetní. Dávka obezřetnosti jako imanentní pravidlo experimentování: injekce obezřetnosti. V tomto boji je mnoho poražených. Je skutečně tak smutné a nebezpečné mít dost dívání se očima, dýchání plícemi, polykání ústy, mluveni jazykem, myšlení mozkem, mít dost konečníku a hr-
I
VI. 28. listopad 1947 - Jak ze sebe udělat Tělo bez Orgánů? 173
tanu, hlavy a nohou? Proč nechodit po hlavě, nezpívat tělními dutinami, nedívat se kůží, nedýchat břichem: jednoduchá Věc, Entita, plné Tělo, nehybná Cesta, Anorexie, kožní Vidění, Jóga, Kršna, Láska, Experimentování. Tam, kde psychoanalýza říká: „Zastavte se, najděte znovu vaše já," by bylo třeba říct: „Pojďme ještě dál, ještě jsme nenašli naše TbO, ještě jsme naše já dost nerozložili." „Nahraďte anamnézu zapomněním, interpretaci experimentováním. Najděte vaše tělo bez orgánů, zjistěte, jak to udělat, je to otázka života a smrti, mládí a stáří, smutku a radosti. Tady je v sázce všechno."
„Paní, 1) můžeš mě připoutat ke stolu, pevně, deset nebo patnáct minut, čas na přípravu nástrojů; 2) alespoň sto ran bičem, několik minut přestávka; 3) začneš šit, zašiješ otvor v žaludu, kůži okolo přišiješ k žaludu tak, aby se vršek nemohl roztrhnout, šourek přišiješ ke kůži stehen. Šiješ prsa tak, že na každou bradavku pečlivé přišiješ jeden knoflík se čtyřmi dírkami. Můžeš je spojit gumou s knoflíkovými dírkami. - Nyní přejdeš ke druhé fázi: 4) můžeš si vybrat, jestli mě na stole obrátíš tak, že budu ležet spoutaný na břiše, ale s nohama u sebe, nebo mě připoutáš ke kůlu se svázanýma nohama i zápěstími, celé tělo pevně spoutané; 5) zbičuješ mi záda, zadek a stehna nejméně sto ranami; 6) přišiješ mi k sobě obě půlky zadku, celou štěrbinu odshora až dolů. Pečlivě, dvojitou nití, s uzlíkem za každým stehem. Ležím-li na stole, přivážeš mě teď ke kůlu; 7) dáš mi padesát ran na zadek; 8) chceš-li stupňovat mučení a splnit své hrozby z minula, zabodneš mi do zadku několik špendlíků až po hlavičku; 9) nyní mé můžeš připoutat k židli. Dáš mi třicet ran na prsa a zabodneš do nich několik menších špendlíků, jestli chceš, můžeš je napřed rozžhavit do-ruda - všechny nebo jen některé. Připoutání k židli by mělo být důkladné, ruce za zády tak, aby hrudník vyčníval dopředu. Jestliže jsem nemluvil o popáleninách, je to proto, že musím jít za nějakou dobu na lékařskou prohlídku a trvalo by dlouho, než by se zahojily." - To není fantasma, to je program: existuje podstatný rozdíl mezi psychoanalytičkou interpretaci fantasmatu a anti-psychoanalytickým experimentováním programu. Mezi fantasmatem - interpretací, která musí být sama interpretována, a programem - motorem experimentování.1 TbO je to, co zůstane, když
'William Burroughs, Nahý obed, Arcadia, Praha 1994, s. 153.
Protiklad program-fantasma se jasně objevuje u Michela de M'Uzana v případě maso-chismu; viz La sexualite perverse, Payot, Paris 1972, s. 36. Ačkoli tento protiklad přímo ne-^Troezuje, používá pojmu programu ke zpochybněni těmat Oidipa, úzkosti a kastrace.
174     Tisíc plošin
se odstraní všechno ostatní. A odstraní se právě fantasma - označování a subjektivace jako celek. Psychoanalýza délá pravý opak: převádí všechno na fantasmata, drží se fantasmatu a v pravém slova smyslu míjí to, co je skutečné, protože míjí TbO.
Něco se stane, něco už se děje. Nelze ale zcela zaměňovat to, co se děje na TbO, a způsob, jak se člověk TbO stává. Jedno je však obsaženo ve druhém. Proto dvé fáze uvedené v předcházejícím dopise. Proč dvě jasně rozlišené fáze, když jde v obou případech o to samé - šití a bičování? Jedna fáze je nutná pro tvorbu TbO, druhá proto, aby v něm něco obíhalo a jím procházelo, v obou se používají stejné postupy, musí však být opakovány - provedeny dvakrát. Jisté je, že onen masochista ze sebe udělal TbO za takových podmínek, že už nemůže být osídleno ničím jiným než intenzitami bolesti - bolestivými vlnami. Je chyba říkat, že masochista vyhledává bolest, ale i tvrdit, že hledá potěšení zvláštním, odkladným nebo nepřímým způsobem. Masochista hledá takový typ TbO, který může naplnit nebo jím procházet pouze bolest. Bolesti jsou obyvatelé, smečky, mody masochisty - krále v poušti - kterým umožňuje se zrodit a růst. Totéž platí pro nadrogované tělo a intenzity chladu - chladničkové vlny. U každého typu TbO se musíme ptát 1) jaký je to typ, jak je vytvořen, jakými procesy a prostředky, které již předurčuji to, co se bude dít; 2) jaké jsou jeho mody, co se děje, s jakými variantami a překvapeními, co se neočekává a co očekává? Zkrátka mezi jistým typem TbO a tim, co se na něm děje, existuje velice zvláštní vztah syntézy a analýzy: syntézy a priori, prostřednictvím níž něco nutné v daném modu vznikne (ještě se ale neví, co to bude), a nekonečné analýzy, kde to, co je na TbO vytvořeno, je již součástí jeho tvorby, je již zahrnuto v něm a na něm, ovšem za cenu nekonečných přechodů, dělení a sekundárních produkcí. Je to velmi choulostivé experimentování, protože nesmí dojít ke stagnaci modů ani ke sklouznutí typu: masochista nebo narkoman se neustále dotýkají těchto permanentních nebezpečí, která jejich TbO vyprazdňují, místo aby je plnila.
Lze ztroskotat dvakrát, a přesto je to tatáž prohra, stejné nebezpečí. Na úrovni konstituce TbO a na úrovni toho, co jím prochází nebo neprochází. Člověk by si myslel, že ze sebe udělal dobré TbO, vybral si správné Místo, Moc, Kolektiv (vždycky je tu nějaký kolektiv, i když je člověk sám), a pak se nic neděje, nic necirkuluje, cosi brání věcem v pohybu. Paranoidní bod, zablokování anebo záchvat šílenství - dobře je to vidět v knize Wil-liama Burroughse juniora Speed. Je možné tento nebezpečný bod lokali-
vi. 28. listopad 1947-jak ze sebe udělat tělo be2 orgánů? 175
zovat, je třeba toho, kdo blokuje, vyhostit, anebo naopak „milovat šílence, ctít ho a sloužit mu pokaždé, když se objeví"? Blokovat, být blokován -není to snad intenzita? V každém případě je třeba definovat, co plyne a co neplyne, co procházení napomáhá a co mu bráni. Tak jako v oběhu masa podle Lewina: něco protéká kanály, jejichž oddíly jsou rozděleny dveřmi s dveřníky a převaděči.1 Otvírači dveří a zavírači pastí, Malabars a Pierabras. Tělo už je pouhá soustava záklopek, sít, stavidel, misek nebo spojených nádob, každá má své vlastní jméno: vyplnění TbO, Metropolis, jež musí být ovládána bičem. Co zaplňuje, co prochází a co blokuje?
TbO je utvořeno tak, že může být obsazeno či zaplněno pouze intenzitami. Jen intenzity procházejí a cirkulují. Navíc TbO není scéna, místo ani podklad, na němž by se něco dělo. Nemá nic společného s fantasmatem, není zde nic k interpretaci. TbO působí, že intenzity procházejí, vytváří je a rozděluje ve spatiu, které je samo intenzivní a nerozlehlé. Není to prostor, ani neni v prostoru, je to látka, zaujímající prostor do určitého stupně - stupně, jaký odpovídá vyprodukovaným intenzitám. Je to intenzivní, nezformovaná, nestratifikovaná látka, intenzivní matrice, intenzita = 0, na té nule ale není nic negativního, nejsou zde žádné negativní ani opačné intenzity. Hmota rovná energii. Produkce skutečného jakožto intenzivní veličiny začínající od nuly. Proto pojímáme TbO jako plné vejce před extenzí organismu a organizací orgánů, před zformováním strat -jako intenzivní vejce definované osami a vektory, gradienty a prahy, dynamickými tendencemi s přeměnou energie, kinematickými pohyby s přemisťováním skupin, migracemi - tím vším nezávisle na vedlejších formách, protože orgány se zde objevují a fungují pouze jako čisté intenzity.2 Orgán se mění, když překračuje práh, když mění gradient. „Žádný orgán ale není konstatní, ať už se to týká funkce či umístění... všude pučí pohlavní orgány... konečníky se rozvírají, defekují a uzavírají... celý organismus mění barvu a konzistenci v bleskových uspořádáních..."3 Tantrické vejce.
Není nakonec velkou knihou o TbO Spinozova Etika7. Atributy, to jsou
1 Viz popis oběhu a toku masa v americké rodině, Kurt Lewin, ..Psychological Ecology", in: Field Theory in Social Science, Dorwin Cartwright, New York 1951, s. 170-187. Albert Dalcq, Lieu/et son dynamisms organisateur. Albín Michel, Paris 1941, s. 95: „Formy jsou vzhledem ke kinematickému dynamismu nahodilé. Je druhotné, jestli se v zárodku vytvoří nebo nevytvoří ústa. Záleží pouze na samotném procesu imigrace, místo invaginace tvoří aspekt úst, štěrbiny či primitivní linie čistě chronologické a kvantitativní změny."
3William Burroughs, Nahý oběd, s. 27.
176    Tisíc ploSin
VI. 28. listopad 1947 - Jak ze sebe udělat Tělo bez Orgánů? 177
typy nebo druhy TbO, substance, sily, nulové intenzity jako produktivní matrice. Mody jsou všechno, co se déje: vlny a vibrace, migrace, prahy a gradienty, intenzity produkované v jistém typu substance, počínaje danou matricí. Masochistické tělo jako atribut či druh substance, jeho produkce intenzit a modů bolesti, počínaje jeho sešitím - jeho nulovým stupném. Tělo nadrogované jako jiný atribut s produkcí specifických intenzit založených na absolutním Chladu = 0. „Feťáci pořád něco brblaji o Chladu, jak tomu říkají, ohrnují si límce černých kabátů a pevně se drží za chřadnoucí šíje... čistý feťácký kec. Feťák nechce, aby mu bylo teplo, chce být Chladný - Chladnejší - STUDENÝ. Chlad chce stejně jako Svou Drogu -NE VENKU, kde mu vůbec nedělá dobře, ale UVNITŘ, takže pak může posedávat se ztuhlou páteří jako zamrzlý hydraulický píst... jeho metabolismus se blíží absolutní NULE." Atd. Problém jediné substance všech substancí, jediné substance pro všechny atributy se stává otázkou: Existuje celek všech TbO? Ale je-li už TbO hranici, co potom říct o celku všech TbO? To už není pouze problém lednoho a Mnohého, ale problém multiplicity splynutí, která každý protiklad jednoho a mnohého skutečné překračuje. Formální multiplicita substanciálních atributů, která jako taková tvoří ontologickou jednotu substance. Kontinuum všech atributů nebo druhů intenzity pod jedinou substancí a kontinuum intenzit určitého druhu pod jedinim typem nebo atributem. Kontinuum všech substancí v intenzitě, ale také všech intenzit v substanci. Nepřetržité kontinuum TbO. TbO, imanence, imanentní hranice. Narkomani, masochisté, schizofrenici, milenci, všechna TbO vzdávají poctu Spinozovi. TbO je pole imanence touhy, pro ni specifická rovina konzistence (kde je touha definována jako proces produkce bez odkazu k nějaké vnější instanci, ať už k nedostatku, který ji prohlubuje, anebo ke slasti, jež ji naplňuje.)
Pokaždé, když je touha zrazena, prokleta, vytržena ze svého pole imanence, je za tím nějaký kněz. Kněz uvrhl na touhu trojí prokletí: negativní zákon, vnější pravidlo a transcendentní ideál. Obrácen k severu kněz řekl: Touha je nedostatek (jak by se jí mohlo dostávat toho, po čem touží?). Kněz vykonal první oběť jménem kastrace a všichni muži i ženy severu se seřadili za ním a do rytmu vykřikovali: „Nedostatek, nedostatek, to je obecný zákon." Obrácen k jihu pak kněz spojil touhu se slastí. Neboť existují i hédonističtí, a dokonce orgiastičtí knězi. Touha se utiší ve slasti: nejenže nabytá slast na chvíli touhu umlčí, ale již její nabývání je způsob, jak touhu přerušit, na okamžik vybít a zbavit se jí. Slast jako úleva: kněz
vykonává druhou oběť jménem onanie. Potom obrácen k východu zvolá: Rozkoš je nemožná, ale nemožnost rozkoše je vepsána v touze. Neboť v tom tkví celá nemožnost Ideálu, „nedostatek slasti (a slast nedostatku), to je život". Kněz vykonal třetí oběť, fantasma aneb tisíc a jedna noc, sto dvacet dní, zatímco lidé z východu zpívali: ano, budeme vaše fantasma, váš ideál a vaše nemožnost, vaše a právě tak i naše. Kněz se neobrátil k západu. Věděl, že tam leží rovina konzistence, ale věřil, že tento směr je zatarasen Herkulovými sloupy, nikam nevede a není obýván lidmi. Přesto právě tam byla skryta touha, západ byl nejkratší cestou na východ a do ostatních znovuobjevených nebo deteritorializovaných směrů.
Nejnovější postavou kněze je psychoanalytik a jeho tři principy: Slast, Smrt, Realita. Psychoanalýza bezpochyby ukázala, že touha nepodléhá plození, a dokonce ani pohlavnosti. V tom byl její modernismus. K podstatnému se však nedostala, a ještě nalezla nové prostředky, jak do touhy vepsat negativní zákon nedostatku, vnější pravidlo slasti, transcendentní ideál fantasmatu. Vezměme si její interpretaci masochismu: když neevokuje sméšný pud ke smrti, tvrdí, že masochista hledá slast jako kdokoliv jiný, ale může jí dosáhnout jen prostřednictvím bolesti a fantazijních poníženi, majících utišit nebo zažehnat hlubokou úzkost. To není přesné: masochistovo utrpení je cena, jakou musí zaplatit nikoli proto, aby dosáhl slasti, ale aby rozvázal pseudo-vazbu touhy se slasti coby vnějším měřítkem. Slast není v žádném případě něčím, čeho lze dosáhnout jen oklikou přes bolest, ale tím, co musí být maximálně oddalováno, protože prerušuje kontinuální proces pozitivní touhy. Je zde totiž radost imanentní touze, která jako by se naplňovala sebou samou a svými kontemplacemi, radost, která nepřináší žádný nedostatek ani nemožnost a není měřena slastí, protože to ona bude rozdělovat intenzity slasti a zabrání tomu, aby byly proniknuty úzkostí, studem a pocitem viny. Masochista zkrátka využívá utrpení jako prostředku k tomu, aby si vytvořil tělo bez orgánů a uvolnil rovinu konzistence touhy. Že existují jiné prostředky, jiné postupy než masochismus a jisté lepši, to je jiná otázka: stačí, že tyto postupy někomu vyhovují.
Vezměme si masochistu, který neprošel psychoanalýzou: „Program... V noci nasadit uzdu a ruce těsněji připoutat, bud řetězem k udidlům, anebo k velkému řemenu hned po návratu z lázně. Bez prodlení nasadit celý postroj - opratě a palečnice, připevnit palečnice k postroji. Penis uzavřený v kovovém pouzdře. Vodit na otěžích dvě hodiny během dne
178    Tisíc plošin
vi. 28. listopad 1947 - jak ze sebe udělat tělo bez orgánů? 179
a večer podle pánova přání. Tři nebo čtyři dny véznéní, ruce stále spoutané, otěže střídavě přitažené a povolené. Pán se nikdy nepřiblíží ke svému koni bez bičíku a pokaždé ho použije. Kdyby snad kůň jevil známky netrpělivosti anebo se chtěl bouřit, budou otěže přitaženy, pán se jich pevné chopí a vnutí zvířeti přísnou kázeň."1 Co tento masochista dělá? Vypadá, jako by napodoboval koně, Equus Eroticus, ale to není ono. Kůň a pán nebo paní krotitelé, to nejsou obrazy matky nebo otce. Jde tu o něco zcela jiného, o stávání-se-zvířetem pro masochismus podstatné, o otázku sil. Masochista ji předkládá takto: „Princip drezúry - zničit instinktivní síly a nahradit je silami získanými." Ve skutečnosti se nejedná ani tak o destrukci jako spíše o výměnu a cirkulaci („co se děje koni, se právě tak může stát i mně"). Kůň je cvičen: jeho instinktivním silám člověk vnucuje síly získané, jež budou ty původní regulovat, třídit, ovládat, překódovávat. Masochista provádí inverzi znaků: kůň mu předá své získané síly, aby jimi byly naopak spoutány masochistovy vrozené síly. Jsou zde dvě série -série koně (sila vrozená, síla předaná člověkem), série masochisty (síla předaná koňem, vrozená síla člověka). Jedna série exploduje do druhé, vytváří s ní kruh: zvětšení moci nebo kruhu intenzit. „Pán" nebo spíše paní - jezdkyně, krasojezdkyně zajištuje konverzi sil a inverzi znaků. Masochista zkonstruoval celé uspořádání, které současné vytyčuje i naplňuje pole imanence přání, používá sebe, koně a svou paní k tomu, aby vytvořil tělo bez orgánů nebo rovinu konzistence. „Čeho má být dosaženo: abych byl v neustálém očekávání tvých gest a příkazů a aby veškerá opozice byla postupně nahrazena sloučením mé osoby s tvojí. (...) V tomto ohledu je třeba, abych, aniž bych to přiznal, při pouhém pomyšlení na tvé vysoké boty cítil strach. Pak na mě nebudou působit ženské nohy, a jestliže se ti zlíbí mi poroučet přijímat tvé něžnosti, když je děláš, a přiměješ-li mě je cítit, dáš mi otisk svého těla, jako bych ho nikdy předtím neměl a jako bych už nikdy neměl být bez něj." Nohy jsou ješté orgány, avšak boty již určují pouze zónu intenzity jako otisk nebo zónu na TbO.
Stejně tak nebo spíše jinak by byla chyba interpretovat dvorskou lásku pomocí zákona nedostatku nebo transcendentního ideálu. Zřeknutí se vnější slasti nebo její oddálení a nekonečné vzdalování naopak svědčí o dosažení stavu, kdy už touze nic nechybí, naplňuje se sebou samou a buduje své pole imanence. Slast je afekt jisté osoby nebo subjektu, je to
1 Roger Dupouy, „Du masochisme", in: Annales médico-psychologiques, 1929, II, s. 397-405.
jediný prostředek, jak „se nalézt" v procesu touhy, která osobu překračuje; dokonce i ty nejumělejší slasti představují reteritorializace. Je ale skutečné tak nezbytné se nalézt? Dvorská láska nemiluje já o nic víc, než miluje nebeskou nebo náboženskou láskou celý vesmír. Jde o to, vytvořit tělo bez orgánů, jímž procházejí intenzity a způsobují, že už tu není ani já, ani druhý, nikoli ve jménu něčeho obecnějšího, nějaké větší extenze, ale na základě singularit, o nichž už se nedá říct, že jsou osobní, intenzit, o kterých už nelze říct, že jsou extenzivní. Pole imanence není vnitrní k já, ale také nepochází z nějakého vnějšího já nebo ne-já. Je spíše jako absolutní Vnějšek, který už nezná žádná já, protože vnitřek i vnějšek jsou součástí imanence, v níž se spojily. „Rozkoš" ve dvorské lásce, výměna srdcí, zkouška nebo „test ryzosti", je dovoleno vše, co není vnější vzhledem k touze, transcendentní vůči její rovině, ale ani vnitřní vzhledem k osobám. Sebemenší něžnost může být stejné silná jako orgasmus; orgasmus je pouhá událost, spíše nepříjemná ve vztahu k touze sledující své právo. Vše je dovoleno: záleží pouze na tom, aby slast byla tokem samotné touhy, Imanencí místo míry, která ji přerušuje nebo ji činí závislou na třech přízracích: vnitrním nedostatku, vyšší transcendenci a zdánlivé vnějškovosti.1 Nemá-li touha jako normu slast, pak to není ve jménu nedostatku, který by nebylo možné naplnit, ale naopak z důvodu její pozitivity, totiž díky rovině konzistence, již během svého postupu vytyčuje.
V letech 982-984 byla vytvořena velká japonská kompilace čínských taoistických pojednání. Je zde vidět utváření kruhu intenzit mezi ženskou a mužskou energií, žena zde hraje roli instinktivní či vrozené síly (Jin), již však muž odcizuje nebo která se na něj přenáší takovým způsobem, že se tato získaná síla muže (Jang) stává naopak a tím více vrozenou: růst sil.2 Podmínkou této cirkulace a násobení je, že u muže nedojde k ejakulaci. Nejde o to, zakoušet touhu jako vnitřní nedostatek, ani o oddalování slasti kvůli produkci nějaké zvnéjšnitelné nadhodnoty, ale naopak o to, aby se
O dvorské lásce a její radikální imanencí odmítající jak náboženskou transcendenci, tak hedonistickou vnéjškovost, viz René Nelli, Ľérotique des troubadours, UGE 10/18, Paris 1974, zvláště I, s. 267,316,358, 370, II, s. 47,53,75 (A I, s. 128: jedním ze zásadních rozdílů mezi rytířskou a dvorskou láskou je, že „u rytířů leží chrabrost zasluhující lásku vždy vně lásky", zatímco v systému dvorské lásky, kde je zkouška ve své podstatě uvnitř lásky, válečníkova chrabrost je vystřídána „sentimentálním heroismem": to je proměna válečného stroje). 2 Robert van Gulik, Sexuální život vc staré Činé, Academia, Praha 2009; a komentář J. F. Lyo-tarda, Econamie libidinale, Ed. de Minuit, Paris 1974, s. 241-251.
180 TlSÍCPLOÍIN
vytvořilo intenzivní tělo bez orgánů, Tao, pole, v němž touze nic nechybí, a tudíž už se nevztahuje k žádnému vnějšímu nebo transcendentnímu kritériu. Je pravda, že celý tento kruh může být odveden k účelu plození (eja-kulace v pravém momentu energií): takto tomu rozumí konfucianismus. To však platí pouze pro jednu stranu tohoto uspořádání touhy, pro stranu obrácenou ke stratům, organismům, státu, rodině... Už to neplatí pro druhou stranu, Tao stranu destratifikace, která vytyčuje rovinu konzistence vlastní samotné touze. Je Tao masochistické? Je dvorská láska Tao? Tyto otázky nemají příliš smysl. Pole imanence nebo rovina konzistence musí být zkonstruovány. Může k tomu dojít ve velice odlišných sociálních formacích, prostřednictvím velmi odlišných uspořádáni (perverzních, uměleckých, mystických, politických), která nemají tentýž typ těla bez orgánů. Bude vytvořeno kousek po kousku, místa, podmínky, techniky nelze na sebe navzáj em redukovat. Spíše bude otázkou, zda lze tyto kusy spolu spojovat a za jakou cenu. Nevyhnutelně zde vzniknou nestvůrná zkříženi. Rovina konzistence by byla totalita všech TbO, čistá multiplicita imanence, jejíž jeden kus může být čínský, jiný americký, další středověký a ještě další trochu perverzní, ale v pohybu zobecněné deteritorializace, kde každý bere a dělá, co umí, podle chutí, jež se mu podařilo abstrahovat od Já, podle politiky nebo strategie abstrahované od určité formace na základě postupu, který byl abstrahován od svého původu.
Rozlišujeme: 1) TbO, která se liší svými typy, rody, substanciálními atributy - například Chlad zdrogovaného TbO, Bolest masochistického TbO; každé má svůj stupeň 0 jako princip produkce (rernissio); 2) to, co se děje na každém typu TbO, neboli mody, produkované intenzitami, procházející vlny a vibrace {latitudo); 3) potenciální celek všech TbO, rovina konzistence (Omnitudo, občas nazývaná TbO). - Nabízí se mnoho otázek, nejen jak ze sebe udělat TbO, ale také jak vytvořit odpovídající intenzity, bez nichž by toto TbO zůstalo prázdné (není to zcela tatáž otázka). A navíc: jak dosáhnout roviny konzistence? Jak dohromady sešít, zchladit, spojit všechna TbO? Je-li to možné, pak toho lze dosáhnout také jen spojením intenzit vytvářených na každém TbO, vytvořením kontinua všech intenzivních kontinuit. Není k výrobě každého TbO třeba určitých uspořádání, není ke konstrukci roviny konzistence nutný velký, abstraktní Stroj? Bateson používá výrazu „plošiny" pro oblasti nepřetržité intenzity, které jsou tvořeny tak, že se nenechávají přerušit nějakým vnějším ukončením, ani dovést ke kulminačnímu bodu: takové jsou například jisté se-
VI. 28. listopad 1947 - Jak zě sebe udělat Tělo bě2 Orgánů? 181
xuální nebo agresivní postupy v balijské kultuře.1 Plošina je kusem imanence. Každé TbO je tvořeno plošinami. Každé TbO je samo plošina, která komunikuje s ostatními plošinami na rovině konzistence. TbO je složka přechodu.
Nové čtení Heliogabala a Tarahumarů. Neboť Heliogabalus je Spinoza, Spinoza je vzkříšený Heliogabalus. A Tarahumarové jsou experimentování, peyotl. Spinoza, Heliogabalus a experimentováni mají týž vzorec: anarchie a jednota jsou jedno a totéž, ne jednota Jednoho, ale jiná, podivnější jednota, která se vypovídá pouze o mnohém.2 Tyto dvě Artaudovy knihy experimentují: multiplicita sloučení, slučitelnost jako nekonečná nula, rovina konzistence, Hmota, kde nejsou žádní bohové, principy jako síly, esence, substance, prvky, remise, produkce; způsoby bytí či modality jako produkované intenzity, vibrace, výdechy, Čísla. A konečně obtížnost dosažení světa korunované Anarchie, zůstaneme-li u orgánů, („jater působících zežloutnutí kůže, mozku propadajícího syfilidé, střeva vytlačujícího výkaly"), uzavřeni v organismu nebo v nějakém stratu, které blokuje toky a poutá nás zde, v tomto našem světě.
Postupně zjišťujeme, že TbO není nijak protikladné orgánům. Jeho nepřáteli nejsou orgány. Nepřítelem je organismus. TbO nestojí proti orgánům, ale proti jejich organizaci, které říkáme organismus. Je sice pravda, že Artaud vede svůj boj proti orgánům, současně má však na mysli organismus: Tělo je tělo. Je osamocené. A nepotřebuje orgány. Tělo nikdy není organismus. Organismy jsou nepřátelé těla. TbO se nestaví proti orgánům, ale svými „pravými orgány", které musí být složeny a umístěny, vstupuje do opozice vůči organismu, organické organizaci orgánů. Boží soud, systém Božího soudu, teologický systém - přesně to je práce Toho, kdo tvoří organismus, uspořádání orgánů, jemuž říkáme organismus. On totiž nemůže TbO snést, pronásleduje ho, vytrhává mu vnitřnosti, aby prošel jako první a nechal nejprve projít organismus. Organismus je již Boží soud, z něhož lékaři těží a čerpají svou moc. Organismus vůbec není tělem, TbO, ale jedním stratem na TbO, tzn. fenoménem akumulace, koagulace,
Gregory Bateson, Steps to an Ecology of Mind, Ballantine Books, New York 1972, s. 113. JAntonin Artaud, „Heliogabalus". in: Texty I, Herrmann & synové, Praha 1995, s. 97-98. Je pravda, že Artaud ještě prezentuje identitu Jednoho a mnohého jako dialektickou jednom a redukuje mnohé lim, že ho převádí na Jedno. Dělá z Héliogabala jakéhosi hegeliána. Ale jde jen o způsob vyjádření; neboť mnohost od začátku přesahuje každý protiklad a svrhává pohyb dialektiky.
182    Tisíc plosin
VI. 28. listopad 1947 — |ak ze sebe udélat Tělo bez Orgánů? 183
sedimentace, který vnucuje TbO formy, funkce, vazby, dominantní a hie-rarchizovaná uspořádání, organizované transcendence proto, aby z néj vytěžil užitečnou práci. Strata jsou vazby, klepeta. „Svažte mé, chcete-li." Jsme neustále stratifikováni. Kdo je však toto my, které není já, neboť subjekt stejně jako organismus náleží stratu a závisí na něm. Nyní odpovídáme: je to TbO, ona ledovcová realita, na níž se budou tvořit naplaveniny, sedimentace, koagulace, vrásnění a přehyby, z nichž se skládá organismus - a také označování a subjekt. Na něm spočívá a je vykonáván Boží soud, ono ho podstupuje. V něm vstupují orgány do vztahů kompozice, jíž říkáme organismus. TbO skučí: Udělali ze mě organismus! Neprávem mě zohýbali! Ukradli mi tělo! Boži soud ho vykořeňuje z jeho imanence a dělá z něj organismus, označování, subjekt. TbO je stratifi-kováno. Takže osciluje mezi dvěma póly: povrchy stratifikace, na nichž se krotí a podrobuje soudu, a rovinou konzistence, ve které se rozvíjí a otevírá experimentování. A jestliže je TbO hranicí, jíž člověk bez přestání dosahuje, je to proto, že za každým stratem je vždy nějaké další, jedno stratům zasazené do druhého. Věčný a násilný zápas mezi rovinou konzistence, jež TbO osvobozuje, prochází všemi straty, rozrušuje všechna strata a povrchy stratifikace, které ho blokuji nebo odrážejí.
Uvažujme o třech hlavních stratech ve vztahu k nám, totiž o téch, která nás svazují nejbezprostředněji: organismus, označování a subjektivace. Povrch organismu, úhel označování a interpretace, bod subjektivace nebo podrobení si. Bud organizovaný, buď organismem, artikuluj svoje tělo -jinak budeš jen zpustlik. Buď označující i označovaný, interpretující i interpretovaný - jinak budeš jen deviant. Buď subjektem a buď jako takový zachycen, jako subjekt vypovídání převedený na subjekt výpovědi - jinak budeš jen vandrák. Proti stratům jako celku staví TbO desartikulaci (nebo n artikulací) coby vlastnost roviny konzistence, experimentování jako činnost na této rovině (žádné označující, nikdy neinterpretujte!), no-mádství coby pohyb (pohybujte se třeba i na místě, nepřestávejte se pohybovat, nehybná cesta, desubjektivace). Co znamená desartikulovat, přestat být organismem? fak říct, do jaké míry je to snadné, a provádíme to každý den? )ak nezbytná je obezřetnost, v čem spočívá uměni dávek a nebezpečí predávkovaní. Neprovádí se to úderem kladiva, ale velice jemným pilníkem. Vynalézají se autodestrukce, které nemají nic společného s pudem k smrti. Rozložit organismus nikdy neznamenalo se zabit, ale otevřít tělo souvislostem předpokládajícím celé uspořádáni, okruhy, spo-
jení, odstupňování a prahy, přechody a rozložení intenzity, teritoria a de-teritorializace měřené po způsobu geometrů. Rozložit organismus není koneckonců o nic obtížnější než rozložit jiná dvě strata - označování a subjektivaci. Označování lpí na duši stejně jako organismus na těle, osvobodit se od něj proto není ani o nic snadnější. Pokud jde o subjekt - jak se odpoutat od bodů subjektivace, které nás znehybňují a poutají v dominantní realitě? Odtrhnout vědomí od subjektu, aby se stalo nástrojem průzkumu, odtrhnout nevědomí od označování a interpretace, a vytvořit z něj takto skutečnou produkci, určitě není o nic více ani méně obtížné než odtrhnout tělo od organismu. Obezřetnost je umění všem třem společné; stavá-li se, že se při rozkládání organismu dotknete smrti, pak se při zbavováni se označováni a podrobení si dotýkáte falešného, iluzorního, halucinačního, psychické smrti. Artaud váži a měří každé své slovo: vědomí „ví, co je pro ně dobré a co pro ně nemá žádnou cenu: tedy myšlenky a pocity, jež může přijímat bez nebezpečí a ke svému prospěchu, a ty, které omezují jeho svobodu. Zejména si uvědomuje, kam směřuje jeho bytí a kam ještě nedošlo nebo nemá právo dojít, aniž upadne do neskutečna, iluzívnosti, neuskutečněnosti, nepřipravenosti... Rovina, jíž normální vědomí nedosahuje, ale jejíž dosažení nám umožňuje Ciguri a jež je vlastním tajemstvím veškeré poezie. V lidské bytosti je však další rovina, temná a beztvará, kam vědomí nemá přístup, ale obklopuje ji jakoby neobjasněnými následky nebo výhrůžkami, podle okolností. Uvolňuje také riskantní pocity a vjemy. Ide o nestoudná fantasmata, jež postihují nemocné vědomí... I já jsem měl falešné pocity a vjemy, kterým jsem věřil."1
Je třeba udržovat dostatek organismu, aby se mohl s každým rozbřeskem znovu utvářet; a ponechávat malé zásoby označování a interpretace, byť jen proto, aby byly postaveny proti vlastnímu systému, pokud to budou vyžadovat okolnosti, a véci, osoby nebo dokonce situace vás k tomu donutí; je třeba uchovávat dostatečné malé dávky subjektivity, abyste mohli odpovídat na dominantní realitu. Napodobujte strata. TbO a jeho roviny konzistence nelze dosáhnout divokou destratifikací. Proto jsme se hned na samém začátku setkali s paradoxem oněch žalostných a vyprázdněných těl: vyprázdnila se z orgánů, místo aby hledala body, kde by mohla trpělivé a přechodně rozrušit uspořádání orgánů nazývané organismus.
'Antonín Artaud. .Tarahumarove". in: Texty I, s. 162-163.
184      TlS(C plošin
vi. 28. listopad 1947 - |ak ze sebe udělat tělo bez orgánů? 185
Je nékolik způsobů, jak TbO nedosáhnout: buď se ho nepodaří vytvořit, anebo se to více méně podaří, avšak nic se na něm netvoří, intenzity neprocházejí anebo se zablokují. TbO totiž neustále osciluje mezi povrchy, jež ho stratifikují, a rovinou, která ho osvobozuje. Osvoboďte ho příliš násilným gestem, vyhoďte neopatrně strata do povětří a zabijete se, místo vytyčování roviny se propadnete do černé díry anebo budete vrženi vstříc katastrofě. Nej horší není zůstat stratifikovaný - organizovaný, označovaný, podrobený - ale dovést strata k šílenému či sebevražednému zhroucení, které způsobí, že na nás dopadnou znovu, těžší než kdykoliv předtím. Mělo by se proto postupovat takto: usadit se na jednom stratu, experimentovat s příležitostmi, které nám nabízí, hledat na něm vhodné místo, případné pohyby deteritorializace, možné linie úniku, zkoušet je, tu a tam zajistit propojení toku, zkoušet segment po segmentu kontinua intenzit, vždy mít kousek nové země. Prostřednictvím úzkostlivě pečlivého vztahu ke stratům se nám podaří osvobodit linie úniku, umožnit průchod a únik spojených toků, uvolnit kontinuální intenzity pro TbO. Spojovat, sdružovat, postupovat plynule: celý „diagram" proti ještě označujícím a subjektivním programům. Jsme v nějaké společenské formaci; nejprve je tedy třeba vypozorovat, jak je pro nás a v nás stratifikovaná v místě, kde se nacházíme; sestoupit od strát k hlubšímu uspořádání, v němž jsme upoutaní, docela jemné tímto uspořádáním otřást, aby se převrátilo na stranu roviny konzistence. Pouze tam se TbO ukazuje jako to, čím je: jako spojitost různé touhy, sdružení toků, plynulost intenzit. Vytvořili jsme si svůj vlastní malý stroj, připravený se podle potřeby zapojovat do jiných kolektivních strojů. Castaneda popisuje dlouhý proces experimentování (nezáleží na tom, jestli se tu jedná o peyod nebo něco jiného): vzpomeňme si na okamžik, kdy ho Indián nejprve nutí hledat „místo", již to je obtížná operace, potom nalézt „spojence" a nakonec se postupně vzdávat interpretace, budovat tok po toku a segment po segmentu linie experimentování, stávání-se-zvířetem, stávání-se-molekulárním atd. Neboť TbO je tohle všechno: nutně nějaké Místo, nutně Rovina, nutné Společenství (uspořádávající prvky, věci, rostliny, zvířata, nástroje, lidi, síly a fragmenty toho všeho, neboť neexistuje nějaké „moje" tělo bez orgánů, ale „já" na něm, to, co ze mne zbývá neměnného a co mění formu, překračuje prahy).
Při četbě Castanedových knih se může stát, že čtenář začne pochybovat o existenci Indiána Dona Juana a o spoustě dalších věcí. Na tom ale vůbec
nezáleží. Tím lépe, jestli jsou ryto knihy spíše synkretickým výkladem než etnografickou studií a protokolem o experimentu spíše než zprávou o iniciaci. Čtvrtá kniha Příběhů síly se týká živého rozdílu mezi „Tonalem" a „Nagualem" Zdá se, že tonal zahrnuje mnoho různorodých věcí: je to organismus a současně všechno organizované a organizující, je to však také označování, všechno označující a označované, všechno, co připouští interpretaci, vysvětlení, co je zapamatovatelné ve formě něčeho, co připomíná něco jiného; a konečné je to Já, subjekt, individuální, společenská nebo historická osoba se všemi odpovídajícími pocity. Zkrátka, tonal je všechno včetně Boha a Božího soudu, protože „vytváří pravidla, pomocí nichž rozumí světu, a tím takříkajíc tvoří svět". A přece je tonal pouhý ostrov. Neboť nagual je také všechno. Je to totéž všechno, ovšem v podmínkách, kdy tělo bez orgánů nahradilo organismus a experimentování nastoupilo na místo veškeré interpretace, kterou už nepotřebuje. Toky intenziťy, jejich tekutiny, vlákna, kontinua a spojení afektů, vítr, jemná segmentace a mikropercepce nahradily svět subjektu. Stávání se, stávání-se-zvířetem, stávání-se-molekulárním nahradila individuální či obecnou historii. Tonal ve skutečnosti není tak různorodý, jak vypadá: zahrnuje celek strat a všechno to, co může být ke stratům vztaženo, uspořádání organismu, interpretace a vysvětlení označovatelného, pohyby subjekti-vace. Naproti tomu nagual strata ruší. Již to není fungující organismus, ale tvořící se TbO. Nejsou tu skutky k vysvětlování, sny nebo fantasmata k interpretaci, vzpomínky z dětství, jež mají být vyvolány, slova k označování, ale barvy a zvuky, stávání se a intenzity (a když se staneš psem, neptej se, jesdi je pes, s nímž si hraješ, sen nebo skutečnost, je-li to „tvoje zatracená matka" nebo ještě něco jiného). Již to není já, kdo cítí, jedná a vzpomíná si, je to „zářivá mlha, temněžlutá pára", mající afekty a zakoušející pohyby, rychlosti. Důležité však je, že tonalu se nelze zbavit jeho náhlým zničením. Je třeba ho zmenšovat, zužovat, čistit, a to ještě jen v určitých momentech. Je třeba ho zachovávat pro přežití a k odvráceni útoku nagualu. Neboť nagual, jenž by podnikl vpád, by tak zničil tonal, tělo bez orgánů, které by rozbilo všechna strata, okamžitě by se proměnilo v tělo nicoty, v čistou sebedestrukci, jejímž jediným východiskem by byla smrt: „tonal je třeba za každou cenu chránit".
Dosud jsme neodpověděli na otázku: proč tolik nebezpečí, proč tolik nezbytných opatření? Nestačí totiž postavit strata a TbO do abstraktní opozice. Neboť TbO je možné nalézt již ve stratech, stejně jako na de-
186      TtSÍC plošin
stratifikované rovině konzistence, ale zcela jiným způsobem. Vezměme si organismus jako stratům: existuje sice TbO stojící v protikladu k uspořádání orgánů zvanému organismus, existuje však také TbO organismu, které k tomuto stratu patří. Rakovinová tkáň: každým okamžikem, každou vteřinu se nějaká buňka stává rakovinovou, šílenou, bujné se množí a ztrácí svůj tvar, zmocňuje se všeho; je třeba, aby ji organismus vrátil pod svou vládu nebo ji restratifikoval, nejen proto, aby sám přežil, ale i proto, aby umožnil únik mimo organismus, výrobu „jiného" TbO na rovině konzistence. Vezměme si stratům označování: opět je tu rakovinová tkáň, tentokrát jde ovšem o tkáň označování, pučící tělo despoty, které blokuje veškerou cirkulaci znaků a zabraňuje zrození neoznačujícího znaku na „jiném" TbO. Nebo dusivé tělo subjektivace, které činí osvobození o to nemožnějším, že nedovoluje zachovat distinkci mezi subjekty. Ať už uvažujeme o té či oné společenské formaci, nebo o daném aparátu strata v jisté formaci, říkáme, že všechny mají TbO připravené roze-žírat, bujné se množit, pokrývat a zaplavovat celé společenské pole, vstupovat do vztahů násilí a soupeřivosti, právě tak jako spojenectví a spoluúčasti. TbO peněz (inflace), ale také TbO státu, armády, továrny, města, Strany atd. Jsou-li strata věcí srážení a sedimentace, pak přehnaná rychlost sedimentace v jednom stratu stačí k tomu, aby ztratilo svou podobu i artikulace a vytvořilo v sobě anebo v dané formaci či aparátu specifický druh nádoru. Strata plodí svá totalitní a fašistická TbO, hrůzné karikatury roviny konzistence. Nestačí tudíž rozlišovat plná TbO na rovině konzistence a prázdná TbO na troskách strat zničených příliš násilnou destrati-fikací. Je třeba brát v úvahu ještě rakovinová TbO ve stratu stiženém bujením. Problém tři těl. Artaud říkal, že vně „roviny" je jiná rovina, která nás obklopuje „jakoby nevyjasněným prodloužením, popřípadě hrozbou". Je to zápas a jako takový není nikdy dostatečné jasný. Jak si vyrobit TbO, které by nebylo rakovinovým tělem fašisty v nás, ani prázdným tělem narkomana, paranoika nebo hypochondra? Jak tato tři Těla rozlišit? Artaud neustále čelí tomuto problému. Podivuhodná práce Skoncovat s Božím soudem: začíná tím, že autor proklíná rakovinové tělo Ameriky, tělo války a peněz; pranýřuje strata, jimž říká „sračka"; staví proti nim pravou Rovinu, přestože jde pouze o malý potůček Tarahumarů, peyod; zná však také nebezpečí příliš násilné, neopatrné destratifikace. Artaud tomu všemu neustále čelí a plyne s tím. Dopis Hitlerovi: „Vážený pane, jednoho večera roku 1932, kdy jsme se seznámili, krátce předtím, než jste se dostal
VI. 28. listopad 1947 - Jak ze sebe udělat Tělo bez Orgánů? 187
k moci, jsem vám v berlínské kavárně Ider ukázal zátarasy rozestavené na mapě, která však nebyla pouhou mapou zeměpisnou. Zátarasy postavené proti mně - akt síly namířený do určitého počtu směrů, které jste mi určil. Dnes, Hitlere, zvedám zátarasy, které jsem položil! Pařížané potřebují plyn. Váš A. A. - P. S.: Aby bylo jasno, vážený pane, sotva to lze chápat jako výzvu, je to hlavně výstraha..."1 Ona mapa, jež není pouze mapou zeměpisnou, je něco jako mapa intenzity TbO, kde zátarasy označují prahy a plyny, vlny či toky. Přestože Artaud neuspěl sám pro sebe, je jisté, že skrze něj se podařilo něco pro nás pro všechny.
TbO je vejce. Vejce však není regresivní, je naopak v pravém slova smyslu současné. Člověk ho nosí stále s sebou jako své prostředí k experimentování, jako své přidružené prostředí. Vejce je prostředí čisté intenzity, je to spatium, a nikoli extensio. Nulová intenzita jako princip produkce. Existuje fundamentální konvergence védy a mýtu, embryológie a mytologie, vejce biologického a psychického nebo kosmického: vejce vždy označuje tuto intenzivní realitu, která není nediferencovaná, ale kde se věci a orgány liší pouze gradienty, migracemi, zónami blízkosti. Vejce je TbO. TbO není „před" organismem, je k nému přilehlé a neustále se tvoří. Je-li spojeno s dětstvím, pak nikoli v tom smyslu, že by se dospělý vracel k dítěti a dítě k Matce, ale tak, že dítě, stejně jako Dogonovo dvojče nesoucí s sebou kousek placenty, vytrhává z organické formy Matky intenzivní a destratifikovanou hmotu, která naopak ustavuje jeho věčný rozchod s minulostí, přítomnou zkušenost a experimentování. TbO je blok dětství, stávání se, opak vzpomínky z dětství. Není to dítě „před" dospělým, ani matka „před" dítětem: je to přísná současnost dospělého, dospělého a dítěte, jejich mapa porovnávaných hustot a intenzit, všech variaci na této mapě. TbO je právě tento intenzivní zárodek, kde nejsou, kde nemohou být ani rodiče, ani děti (organická reprezentace). Je to to, čemu Freud neporozuměl u Weissmanna: dítě jako současný zárodek rodičů. Tělo bez orgánů tedy nikdy není tvoje nebo moje... Vždy je to nějaké tělo. Není o nic víc projektivní než regresivní. Je to involuce, ale invo-luce kreativní a vidy současná. Orgány se rozvrhují na TbO; ale rozvrhují Se zde právě nezávisle na formě organismu, formy se stávají kontingentními, orgány jsou již pouze produkovanými intenzitami, toky, prahy a gradienty. „Nějaké" břicho, „nějaké" oko, „nějaká" ústa: neurčitému zá-
'Viz Cause commune, i. 3, říjen 1972.
188     Tisfc ploíin
VI. 28. listopad 1947- Jak ze sebe udělat Tělo bez Orgánů? 189
jménu1 nic neschází, není neurčené nebo nediferencované, ale vyjadřuje čisté určení intenzity, intenzivní diferenci. Neurčité zájmeno je vůdčím principem touhy. Vůbec tu nejde o rozkouskované, roztříštěné tělo, nebo orgány bez těla (ObT). TbO je pravý opak. Orgány v něm nevystupují jako fragmenty vzhledem ke ztracené jednotě, ani se nejedná o návrat k nediferencovanému ve vztahu k diferencovatelné totalitě. Jde o rozdělení intenzivních principů orgánů s jejich pozitivními neurčitými zájmeny v rámci kolektivu nebo multiplicity, v uspořádání a podle strojových spojení působících na příslušném TbO. Logos spermaticos. Omyl psychoanalýzy spočíval v tom, že fenomény těla bez orgánů chápala jako regrese, projekce, fantasmata vůči obrazu těla. Tím ale uchopila pouze rub TbO a nahradila intenzivní mapu světa rodinnými fotografiemi, vzpomínkami z dětství a dílčími objekty. Neporozumela ani vejci, ani neurčitým zájmenům, ani současnosti prostředí, které se neustále utváří.
TbO je touha, po něm a skrze ně člověk touží. Nejen proto, že je rovinou konzistence nebo polem imanence touhy; touhou zůstává i tehdy, upadá-li do prázdnoty násilné destratifikace anebo do bujení rakovinového strata. Až tam sahá touha: jednou je to touha po vlastním zničení, podruhé touha po tom, co má moc zničit. Touha po penězích, armádě, policii a státu, fašistická touha; dokonce i fašismus je touha. Touha je tu pokaždé, jedná-li se o konstituci TbO, ať v jednom, nebo druhém vztahu. Není to problém nějaké ideologie, ale čisté hmoty, fenomén fyzické, biologické, psychické, sociální nebo kosmické hmoty. Z toho důvodu je faktickým problémem schizoanalýzy vědět, zda máme prostředky k tomu, provést selekci, oddělit TbO od jeho dvojníků: prázdných skleněných těl, těl rakovinových, totalitních a fašistických. Zkouška touhy: neodsuzovat falešné touhy, ale rozlišovat u touhy to, co odkazuje k bujení strata nebo příliš násilné destratifikaci, od toho, co patří ke konstrukci roviny konzistence (dávat pozor, i u sebe sama, na fašistu a také na sebevraha a šílence). Rovinu konzistence jednoduše netvoří všechna TbO. Jsou věci, které vyvrhuje, ona je tím, kdo spolu s abstraktním strojem, jenž ji vytyčuje, vybírá. Dokonce i v TbO (tělo masochistické, zdrogované atd.) musíme rozlišovat to, co je nebo není v rámci roviny slučitelné. Fašistické užívání drogy, užívání sebevražedné, ale také možnost užití v souladu s rovinou konzistence? Paranoia: je možné i ji částečně použít takovým způsobem?
1V originále se jedná o neurčitý člen. (Pozn. překl.)
Když jsme se ptali po celku všech TbO uvažovaných jako substanciální atributy jediné substance, bylo to třeba chápat pouze ve vztahu k rovině. To ona tvoří celek všech vybraných plných TbO (neexistuje žádný pozitivní celek zahrnující těla rakovinová nebo prázdná). Jaké povahy je tento celek? Čistě logické? Anebo musíme říct, že každé TbO svého druhu produkuje účinky identické nebo analogické účinkům jiných TbO v rámci jejich druhu? Mohlo by to, co získává narkoman nebo masochista, být získáno také jiným způsobem v podmínkách roviny: zdrogovat se bez použití drog, opít se namol čistou vodou, jako při experimentech Henryho Millera? Anebo se jedná o skutečný přechod substancí, intenzivní kontinuitu všech TbO? Možné je bezpochyby všechno. My pouze říkáme: identity účinků, kontinuity druhů, celku všech TbO může být na rovině konzistence dosaženo pouze pomocí abstraktního stroje, schopného ji pokrýt i vytyčit, a to pomocí uspořádání způsobilých napojit se na touhu, vzít si touhy účinně na starost a zajistit jim kontinuální spojení a příčné vazby. Jinak zůstanou TbO na oné rovině oddělena ve svém druhu, marginalizo-vána, redukována na okrajové prostředky, zatímco na „jiné rovině" budou triumfovat vyprázdnění nebo rakovinoví dvojníci.