Ale Gervaisa se nehnula od okna ještě celé dvě úmorné hodiny, až do osmi. Mezitím se otevřely
obchody a krámy. Proud dělnických halen, valící se z okolních návrší, už ustal, jen pár opozdilců
ještě spěšnými kroky procházelo akcízem. Ve vinárnách pořád ještě postávali stejní mužští,
popíjeli, pokašlávali a plivali. Po dělnících se na vnějších bulvárech objevily cupitající dělnice,
leštičky stříbra, modistky a květinářky, choulící se v tenkých šatičkách, šly v hloučcích po třech
nebo po čtyřech, živě se bavily, uchichtávaly a pokukovaly kolem sebe svítícíma očima, tu a tam
přešla některá z nich podél městské zdi úplně sama, pohublá, s bledou a vážnou tváří, vyhýbajíc se
vytékající špíně.

Pak začali chodit zřízenci a úředníci, dýchající si na zkřehlé prsty a žvýkající za chůze housku,
vytáhlí mladíci v příliš krátkých šatech, s kruhy pod očima a ještě celí rozespalí, anebo scvrklí
stařečkové, kolébavě se šourající, s popelavými obličeji, unavenými věčným vysedáváním v
kancelářích, a všichni se dívali na hodinky, aby nepřišli ani o vteřinu pozdě. A potom zavládl na
bulvárech obvyklý dopolední klid, penzisté ze sousedství se procházeli na sluníčku, rozcuchané
matky ve špinavých sukních kolébaly v náručí nemluvňata a převinovaly je na lavičkách a na
chodnících se s vřeštěním, smíchem a pláčem hemžilo a strkalo celé hejno usmrkaných rozedraných
dětí. Najednou měla Gervaisa pocit, že se zadusí, taková na ni padla v té chvíli úzkost a beznaděj,
zdálo se jí, že je všemu konec, nenávratně konec dosavadnímu životu, že se už Lantier nikdy
nevrátí. Bloudila nepřítomným pohledem od starých zčernalých jatek s jejich zabíjením a puchem až k
nové sinale bílé nemocnici, v níž bylo řadou zejících okenních otvorů, ještě nezasklených, vidět do
holých sálů, v nichž bude kosit smrt. A přímo naproti, za městskou zdí, ji oslňovala obloha ozářená
vycházejícím sluncem, které rostlo a stoupalo nad obrovským procítáním Paříže.

Gervaisa seděla na židli s bezvládně svěšenýma rukama a neschopná už ani plakat, když tu najednou
klidně vešel Lantier.
"To jsi ty! Už jsi přišel!" vykřikla a chtěla se mu vrhnout kolem krku.
"Ano, už jsem přišel, a co má být?" odpověděl. "Doufám, že nezačneš zase vyvádět!"

Odstrčil ji. Potom mrzutě odhodil černý plstěný klobouk velkým obloukem na prádelník. Byl to
šestadvacetiletý mladý muž, malý, snědý a černovlasý, s hezkým obličejem a tenkým knírem, který si
pořád navyklým pohybem kroutil. Měl na sobě modré plátěné dělnické kalhoty a starý špinavý
svrchník, stažený v pase, mluvil s nápadným jihofrancouzským přízvukem.

Gervaisa klesla zas zpátky na židli a tiše, přerývaně bědovala:
"Celou noc jsem oka nezamhouřila... Myslela jsem, že ti někde něco udělali... Kdes byl? Kdes byl
celou noc? Proboha tě prosím, už to nikdy nedělej, zbláznila bych se... Řekni, Auguste, kde jsi
byl?"
"Tam, kde jsem měl co dělat, sakra!" řekl a pokrčil rameny. "V osm hodin jsem šel do Ledárenské
ulice k tomu kamarádovi, co si chce zařídit továrnu na klobouky. Zdržel jsem se tam. A tak jsem u
něho radši zůstal na noc... A vůbec, já nemám rád, když mě někdo špehuje. Dej mi pokoj!"

Mladá žena se znovu rozplakala. Křikem a dupáním Lantiera, který ve vzteku převracel židle, se
nakonec probudili oba chlapci.

Posadili se polonazí na posteli a drobnýma ručkama si přičesávali vlasy, když slyšeli, jak matka
pláče, začali také ukrutně vřeštět a z očí, ještě zalepených spánkem, se jim koulely slzy.

"Aha, tak už zase začíná muzika!" rozkřikl se vztekle Lantier.
"Povídám vám, buďte zticha, nebo se zase seberu a půjdu! A tentokrát už zmizím doopravdy... Tak
nebudete zticha? Maucta! Jdu zas tam, odkud jsem přišel."

* výměna rolí 1

Bral už si z prádelníku zase klobouk. Ale Gervaisa se na něho pověsila a zajíkavě koktala:
"Ne! Prosím tě, ne!"

* výměna rolí 2

Potom se snažila plačící děti uchlácholit mazlením. Líbala je na vlásky, něžně jim domlouvala a
ukládala je zpátky do postele.
Malí chlapci se rázem utišili, smáli se v poduškách a navzájem pošťuchovali. Otec si mezitím, tak
jak byl, i v botách, lehl na postel, vypadal vyčerpaně a obličej měl křídově bledý po probdělé
noci. Neusnul, zůstal ležet s očima dokořán a rozhlížel se po pokoji.
"Je tady čisto, jen co je pravda!" zabručel.
Pak se na chvíli podíval na Gervaisu a zlomyslně dodal:
"Ty už se teda ani nemeješ?"

Gervaise bylo teprve dvaadvacet. Byla velká, trochu hubená, rysy v obličeji měla jemné, jen už
trochu unavené těžkým životem. Jak tu stála rozcuchaná, jen v pantoflích a roztřesená zimou v bílém
kabátku, na němž nábytek už zanechal četné stopy prachu i mastné špíny, vypadala o deset let
starší, zestárlá těmi dlouhými hodinami strachu a pláče, které právě prožila. Lantierova slova ji
konečně vytrhla z bojácné rezignace.

"Jsi trochu nespravedlivý!" řekla, jako by se začínala rozehřívat. "Víš dobře, že já dělám, co
můžu. Mou vinou to není, že jsme to takhle dopracovali... Chtěla bych tě vidět se dvěma dětma v
jediný místnosti, kde nejsou ani kamna, aby si člověk mohl ohřát teplou vodu... Hned jak jsme
přijeli do Paříže, měli jsme si zařídit pořádnej byt, jak jsi mi to sliboval, a ne všechny tvoje
peníze projíst!"
"A hele!" rozkřikl se. "Dyť si ty prachy probendila se mnou! A teď najednou bys mi chtěla vyčítat,
že jsme si něco užili!"
Ale Gervaisa mluvila dál, jako by ho ani neslyšela:
"Však se z toho s troškou štěstí můžeme ještě vyhrabat... Mluvila jsem včera večer s paní
Fauconnierovou, co má prádelnu v Nové ulici, v pondělí u ní můžu nastoupit. Jestli se dáš do party
s tím tvým kamarádem z Ledárenské ulice, budeme do půl roku zase nad vodou, jen co se zas trochu
vohadříme a najdeme si nějakej kumbál, kde budeme aspoň doma... To víš, budeme muset pracovat,
hodně pracovat..."
Lantier se otráveně otočil ke zdi. Tu teprve se Gervaisa jaksepatří rozčilila:
"Jo, to je vono, já už dávno vím, že tobě dou ručičky trochu vod práce. Pyšnej seš až hanba, chtěl
by ses voblíkat jako milostpán a vodit se s děvkama v hedvábnejch sukních. Že jo. Já už ti nejsem
dost dobrá, když už jsi mi všechny šaty vodnes do zastavárny... Hele, Auguste, nechtěla jsem ti to
říkat, byla bych ještě počkala, ale já vím, kde jsi dneska v noci byl. Viděla jsem tě, jak jsi šel
k Velkýmu balkónu s tou courou Adélou. No, to sis teda uměl vybrat! To je pěkný číslo, jen co je
pravda! Ta se má proč tvářit jako princezna... Vychrápala se už s celou hospodou!"

Jediným skokem byl Lantier z postele. Oči mu v bledém obličeji zteměly jako uhly. Vztek celou jeho
malou postavou přímo lomcoval.
"Ano, je to pravda, s celou hospodou!" opakovala mladá žena.
"Však je taky paní Bochová vyhodí z domu obě, i s tou její vykutálenou sestrou, protože na schodech
div nestojejí mužský ve frontě..."
Lantier napřáhl obě pěsti, ale vzápětí v sobě přemohl chuť ji zbít, jen ji popadl za ramena, prudce
jí zalomcoval a odmrštil ji na postel k dětem, které se znovu daly do křiku. Pak si zase lehl a jen
vztekle zablábolil se zuřivým výrazem jako člověk, který konečně pojal rozhodnutí, k němuž se už
delší dobu stále nemohl odhodlat:
"Tohle jsi neměla dělat, Gervaiso... Budeš toho litovat, však uvidíš."
Chvíli bylo slyšet jen vzlykání dětí. Matka zůstala klečet, jak se zhroutila na postel, a držela je
obě v náručí, bez ustání opakovala bezvýrazným hlasem stále stejnou větu:
"Ach, kdybyste vy tady nebyly, moje malý ubožátka!... Kdybyste vy tady nebyly!... Kdybyste vy tady
nebyly!...