Problémy s kyvadlem aneb Křížová cesta kultury věnováno Oswaldu Spenglerovi aJ.F. Typltovi Jistě že nám nejde o Řím, ale o dnešek čili o postmodernu a o zítřek - a pak ovšem o křesťanství. Ale „kam jdeme" nevyřešíme bez „odkud přicházíme", a proto se odvažujeme ještě jednou do minulosti. Budeme se tázat, jaký je rodokmen postmoderny a zda nám právě tento rodokmen umožňuje doufat v její překonání -případně i jak. Ze jednotlivé směry a epochy v dějinách kultury a myšlení nenavazují na sebe bez vnitřní zákonitosti, jest věc známá. Že lze vypozorovat jistou pravidelnost ve střídání, v návratech k některému z minulých směrů a v pohybech kupředu, jest věc dokázaná. Za námi jsou tři tisíce let evropské kultury, které - domníváme se - dokážeme nějak členit a rozčleněné pojmenovávat. S lítostí musíme oželet další tisíce let kultur předevropských a mimoevropských. - Že to dnes, ve světě všekontinentální kultury nejde? Ale jde, přiznáme-li se ke staromilskému evropocentrismu, což právě činíme. Přiznejme se ještě k vědomí, že vše, co bude následovat, je možno vyslovit jen za podmínky rozsáhlého zjednodušení, že sledovat jeden typ souvislostí znamená opomíjet všechny jiné typy. Leč jinak se z místa nehneme. (A v téže intenci vynecháváme i přehled dosavadních pokusů o „koncepci kyvadla" a případnou polemiku s nimi: postačiž zde alespoň několik jmen: Erwin Panofsky, Dmytro Čyževskyj, Max Dvořák, E. R. Curtius, Henri Focillon, Igor Smirnov, Wil-lie Sypher, Jaromír Filip Typlt... ) Nějakou dobu budeme asi vyprávět věci známé, téměř banality - kdo chce, ať je přeskočí. Zvláště pak prosíme za odpuštění historiky umění. .'..+■'++. „Kyvadlo" uměleckých i myšlenkových směrů, které by mělo vést od počátku dějin až do současnosti - a má-li nám pomoci v naší situaci, dříve se zastavit nesmí - kmitá poměrně nesporně ve své střední části: románské umění gotika renesance baroko klasicismus romantismus realismus symbolismus. Každý zhruba rozumí, oč se v tomto schématu, s názvy převzatými původně z dějin vý- 112 113 tvarného umění, ale použitelnými i pro celkovou charakteristiku epochy (budeme-li klást větší důraz na dějiny myšlení, řekneme místo románštiny asi nejspíše „první fáze středověku" a místo realismu „požitivismus". Nikdo však dosud přesně a jednoznačně neformuloval, co je oním principem, který klade následné směry proti sobě a spojuje směry navzájem ob jeden ve dvě linie - tyto, abychom si nadále vůbec rozuměli, nazveme ne bezdůvodně „levá" a „pravá". Asi vůbec prvotní byla koncepce, podle níž směry na pravici znamenají vždy nový návrat k řeckořímské antice, vždy novou „renesanci", směry na levici pak odklon od antické estetické normy. Odtud se pak odvíjejí a okolo protikladu antiky a ne-antičnosti krouží i definice další: umění na pravici je „klasické", na levici „antiklasické". Pravice je uměřená, střídmá, usiluje o vznešený klid, rovnováhu, typičnost, levice je extrémistická, exaltovaná, usiluje o dostižení krajní pozice, krajního afektu, výjimečnosti, individuality. Pravice je řád, levice mimo-řádnost. Pravice je „dostředivá", levice „odstředivá". Pravice je rozum, levice cit. Pro pravici jsou primární a určující věci viditelné a z nich jsou odvozeny a na nich závislé věci nadsmyslného světa, pro levici je tomu naopak. Neboli: Pravice preferuje pozemské, levice nebeské. I kdybychom pominuli tento zádrhel a spokojili se s (podle našeho schématu velmi „levým") zjištěním, že „každý zhruba rozumí" -neboli: každý cítí, oč jde, musíme konstatovat, že schéma trpí přinejmenším třemi chybami: 1. nepočítá s přechodnými směry, jako je manýrismus, rokoko, sentimentalismus, 2. nelze je vést jednoznačně ani dál do minulosti, ani blíže k současnosti, 3. nezabývá se příliš definováním toho, vůči Čemu se vymezuje — totiž „klasické" antiky, odvolávajíc se právě jen na „evidenci" — že každý Evropan ví (totiž: cítí!), co antika je. Doplnit přechodné směry do schématu je to zdánlivě nejsnazši: gotika pozdní gotika/protorenesänce renesance manýrismus baroko rokoko klasicismus sentimentalismus romantismus biedermaier realismus dekadence symbolismus. Je dosti zřetelné, co je charakteristické pro přechodné směry: Z věcí vnějších — krátké trvání, nestejná míra rozšíření v jednotlivých podmnožinách kulturního okruhu Evropa, 114 115 mnohdy obtížné rozlišování od směru předchozího a následujícího, synchronní výskyt s nimi. Ze znaků vnitřních — rozpadání prvků předchozího směru a rození nových, přičemž ty první jsou přetížené, prezdobené, zbavené funkčnosti, ty druhé naopak lehké, prosté, uvolněné. Zdá se tedy, že by bylo možno dělit přechodné směry na dva typy - podle převahy prvků rozpadu nebo vzniku. Bylo by vhodno i zauvažovat, zda to nesouvisí s dělením těchto mezisměrů na ty, které vedou od levice k pravici (protorenesanee, rokoko, biederma-ier) a jim opačné (manýrismus, sentimenta-lismus, dekadence). Diference jde však napříč tímto vnějším dělením: Mezi přechodnými směry najdeme dominanci uvolněného rozpadu (rokoko), převahu radostné přípravy na věci příští (sentimentalismus), kombinaci obojího (biedermaier) i vyhrocenou křeč, nestabilitu a nervozitu (manýrismus, dekadence). Útvar, který jsme nazvali „pozdní gotika/protorenesan-ce", pod nějž řadíme františkánství, Giotta a italské primitivy vůbec, možná těsně před Botticel-liho, holandskou a českou „devotio moderna", poslední středověké mystiky typu Mistra Eck-harta i první humanisty, je pak dvojznačný až na dřeň. Tudy to ergo asi nepůjde. Problémy s mezisměry však nekončí: V druhém schématu jsme začali až gotikou. To proto, že mezi románštinou a gotikou ani při nejlepší vůli nenacházíme útvar, který by bylo možno označit za alespoň relativně samostatný styl. Buď tedy „najednou" mezisměr chybí, a nebo je mezisměrem sama románština, a pak je zapo- třebí jiného slohu, který zastoupí její místo na pravici - a to by měl být přece sloh „klasický", a kde takový hledat v ještě ranějším středověku; a schéma se nám rozkolíšává a ukazuje se, že je všechno možná ještě jinak. Chceme-li zjistit jak, máme jedinou možnost: Vydat se mnohem hlouběji dozadu. Jen ta nejpovrchnější schémata si dovolují protáhnout se dozadu prostičkým „antika - středověk - renesance". Pohyb kyvadla se směrem dozadu zpomaluje, zcela pochopitelně, neboť čím dál do minulosti ubývá našich informací 0 jednotlivých dílech, myšlenkových koncepcích 1 osobách a ony časy se slévají ve „směry", zau-jímajíce stále větší počet staletí. Tomu neunikneme: Zkusme se však přece jen přiblížit alespoň o jednu vrstvu hlouběji. Jakápak „antika": Byla tu přece kultura krétská, bylo tu Řecko homérske a archaické, Řecko attické, helenistický svět, pozdní Řecko ve světě římském. A jakýpak Řím: Něco dosti jiného je kultura a duchovnost římské republiky, kultura a duchovnost raného císařství čili principátu, kultura a duchovnost pozdního císařství čili dominátu. Uvnitř tohoto světa pak začíná působit i křesťanství. O křesťanské kultuře 2.-5. století se pak můžeme tázat, zdaje to křesťanství starověké, nebo zda jsou to červánky středověku v lůně dohasínaj ící antiky. Stejně je tomu i se středověkem. Lze shrnout pod jediný pojem „raný středověk" fenomény tak rozdílné, jako je křesťanství byzantské s jeho balkánskou, kyjevskou a benátskou odnoží (patří-li do evropské kultury starověké 116 117 Řecko, nemůžeme najednou počítat „někam k východu", a tedy nebrat na vědomí Byzanc), křesťanství syrské, koptské a keltské, křesťanství raných germánských států, křesťanství karolínske a ottonské... ? (I. S.: Ze se tu prolíná rozdělování stylové s časovým a krajovým, není argumentem proti členění středověku: stačí, aby se sloh nebo způsob myšlení projevil dostatečně výrazně v jedné zemi či v jednom kulturním subokruhu: Ostatní oblasti pak styl přejaly více nebo méně, ale to už není tolik podstatné - vždyť čistá renesance také příliš nepřekročila Alpy.) Zkusme tedy použít kyvadla i zde. Znovu se však ocitneme před otázkou — podle jakého kritéria se vlastně směry rozdělují. Padlo nám totiž ono kritérium původní - držení či nedržení se „antické normy", neboť nic takového neexistuje. Proč? Proto, že uvnitř skutečné antiky takových norem nacházíme množství — každá antická epocha měla svou vlastní. Všechny pozdější „návraty k antice" obracely se k normě pomyslné, k antice, kterou ve skutečnosti neznaly, v níž se nevyznaly, a nahrazovaly ji antikou, jež nikdy neexistovala! Vzpomeňme jen (s pochopením a soucituplně) na zklamání jednoho z hlavních řeckosnivců a spoluzakladatele klasicismu J. J. Winckelmanna, když po létech příjemného čtení o Řecku v drážďanské knihovně konečně uviděl kus opravdového řeckého chrámu... Abude-li nám to málo, zajděme do mnichovské Glyptotéky a prohlédněme si rekonstrukci původní podoby jednoho Apollóna: Vlasy zlaté, tvářičky červené, oči zářící, Walt Disney by ho hned angažoval. „Všechny návraty k antice", řekli jsme, tedy „všechny renesance". Že renesancí je více, není žádnou novinkou (viz nepřeložitelný název knihy Erwina Panofského „Renais-sance und Rennaisances") — stejně jako se někdy mluví o klasicismech, barocích, manýrismech, dekadencích, romantismech (J. F. Ty-plt svého času dokonce o surrealismech). Každý z těchto názvů pak ztrácí svůj původní smysl, stává se zástupným označením pro celý buď levý, pravý, nebo prostřední sloupec. Místo zjasnění dosahuje se tím jen zvýšení chaosu v názvosloví. Toho se chceme vyvarovat. Zůstanemé-li u původního významu termínu „renesance", tedy znovuzrození, rozumí se antiky, a pohléd-neme-li na dějiny myšlení a umění podrobněji, shodneme se s E. R. Curtiem, že žádného znovuzrození nebylo třeba, neboť antika nikdy neumřela. Byla a je přítomna ve vší evropské kultuře až do současnosti, v každé epoše. Každá epocha a každý styl měly svou vlastní recepci antiky, svou vlastní, chceme-li, renesanci — Byzantínci, Irové, karolinci, humanisté, manýris-té, baročníci, romantici, dekadenti, tedy směry levé, pravé i mezisměry. Antika, orientace na ni a poměřování s ní je konstantou. Tedy: Každá kultura, nejen ty v pravém sloupci, byla „renesancí" — a nemá tudíž smysl používat tohoto slova jinak, než jako v podstatě konvenčního označení určité fáze vývoje kultury ve 14.—16. století. „Renesančnost", „antičnost", „klasičnost", „návratnost" jako rozlišovací znak pro styly pravého sloupce (a jeho nepřítomnost pro levici) můžeme tedy zcela vypustit. 118 i 119 Jako organizující princip pro obrovskou plochu antiky a předgotického středověku nám tedy zůstanou „jenom" opozice rozum/cit, do-střednost/odstřednost, míra/extrém, a jako znaky mezisměru dvojznačnost, nejistota, přetíženost a křeč. A protože jsme zbaveni nutnosti „nějak dostat" Řecko na počátek pravého sloupce, protože máme volnost vnímat a hodnotit jednotlivé periody jen na základě jejich vlastních vnitřních forem, dospějeme relativně snadno k následujícímu schématu: 1. předřecké kultury, zvi. Egypt 2. kultura krétska a mykénská 3. Řecko archaické a attické 4. helénismus/římská republika 5. římské císařství-principát 6. římské císařství-dominát 7. křesťanství (o)krajů 8. Byzanc a germánské státy, karolinství 9. dědici Byzance a ottonství 10. románská doba Tak snadné a jasné, aby se obešlo bez komentáře, však toto schéma přece jen není: 1. Předřecký svět bereme jako celek a můžeme se tedy setkat s tímtéž pohrdáním, s nímž jsme odvrhli souhrnné názvy „antika" a „středověk". Naše znalosti však opravdu více neumožňují. 2. Kréťané a Mykéňané, bojovníci před Trójou a jejich letopisci jsou typičtí lidé přechodu: Přechodu od egyptských a asijských strnulých struktur státních, náboženských i uměleckých k řeckému individualismu a dynamismu. Charakter tohoto období je podvojný: Kréťané jsou spíše lehkomyslní a lehkonozí svědkové uvada-jící civilizace, Mykéňané se spíše těžce, pro-to-helénsky, probíjejí k tomu, co má následovat. 3. Když se poví „řecká kultura", většina lidí si nevědomky vybaví Athény pátého století. So-foklés a Polykleítoš, Féidias a Periklés, Héro-dotos a Sokrates - ti jsou nejblíže novověké představě antiky, ti jsou „klasiky" v tom nej silnějším slova smyslu. Jenomže oni byli klasiky ze všeho nejméně! Attická kultura je naprosto nová, je excentrická vůči všemu, co tu bylo dříve, tak jako athénská demokratická ustávaje v celém Řecku zcela extrémní případ. Její dyna-mismus, její hledání nového tvarosloví v architektuře i v myšlení, její důraz na individualitu člověka a jeho konfrontaci s řádem, jak ji předvádí athénští tragikové, pravá revolučnost v zobrazení nahého člověka coby bytosti božské už „pouhým" svým tvarem - to vše umožňuje klást ji jako základní kámen vůbec ne pravého, ale naopak levého sloupce. 4. Zmíněným už Sokratem, stejně jako posledním tragikem Euripidem, končí šťastná chvíle velké řecké revoluce. Helénismus je první velkou epochou nejistoty, obav a křeče, střídané lehkomyslným „po nás potopa" - a tou potopou jsou současníci helenistických Reků, draví a zdraví republikánští Římané. Tuto dvojici, nervózního překultivovance a optimistic- 120 121 kého žravého chachara, jsme, byť matnější, už jednou viděli, a ještě mnohokrát uvidíme. 5. Kdybychom přece jen chtěli zakládat pravý sloupec na „návratech", byla by kultura římského císařství bezpochyby prvním „klasicismem" - v tom smyslu, že vědomě navazuje na umění už bývalé. Řím to činí doslova: sochy v Řecku krade nebo si dělá kopie a v nejlepším případě vyrábí variace a pastiše. Někdy, jako v případě Vergiliových Bukolik, to mohou být pastiše poměrně příjemně stravitelné. Struktura, řád, v tomto případě státní, se zbavil, také asi poprvé v dějinách, vší vertikální dimenze, všeho „nebeského": I bohové jsou učiněni bezmála státními zaměstnanci. S optimismem, s oficiálním úsměvem na líci, hledí kultura raného císařství kupředu: Je přesvědčena, že ideje, na nichž je založena, budou trvat navěky. Bohužel má pravdu. 6. Pozdní císařství - to je čirá křeč. Řeči o trvalém vítězství božských imperátorů se vedou dále a jsou stále bombastičtější (typický žánr pozdního Říma je velkohubý panegyrik), ale nikdo už jim nevěří. Člověk se znovu utíká do privátní sféry, nebo hledá spásu v nové tran-scendenci. A i ta vypadá v jeho pojetí křečovitě. Křesťané prvních dvou století, nositelé nového, nejsou zatím téměř vidět. Pokud za nimi někdo nesleze do katakomb. 7. Křesťanstvím (o)krajů nazvali jsme následující formaci, neboť k ní počítáme křesťany na okraji římské společnosti, ke sklonku starověku křesťany na okraji oficiální církve (od Origena po Maxima Vyznavače) a na úsvitu středověku křesťany na geografickém okraji teh- dejšího světa: poustevníky v pouštích Egypta, Sýrie a Palestiny, mnichy na pláních Irska, mečem opásané kleriky visigótského amozarab-ského Španělska, Zbyly po nich tkaniny, fresky a knižní malby, na nichž uprostřed divokých rozvalin tančí podivná zvířata, andělé a démoni, na nichž mají lidé vytřeštěné, apokalyptické oči. Křesťané okrajů, řeklo by se, žijí ve stejné, a snad horší nejistotě a křeči jako a než poslední Římané. Ale jejich apokalyptické očekávání je radostné, neboť vědí, co čekají: Cekají druhý příchod Kristův! Rané křesťanství zaslouží být uvedeno v levém sloupci jako rovnomocné attickému Řecku, byť výtvarných i textových památek po něm je pramálo, protože je stejně dynamické, stejně odstředné, stejně nové, stejně revoluční. Navíc je však mnohem citovější. Je-li tedy Řím navázáním na řecké formy, je (o)krajové křesťanství navázáním na řeckého ducha. A j estliže j sme zamítli koncepci pravého sloupce jakožto výsostného sloupce „renesancí" s poukazem, že „renesance" jsou všude, můžeme nyní tyto „renesance" rozdělit na dva typy: Pravý sloupec navazuje (více tvůrčím nebo více mechanickým způsobem) na vnějšek, levý, „revoluční" sloupec, navazuje na ducha. 8. Byzanc je typickým retrospektivním státem, jehož jediným cílem je udržení politického, náboženského i kulturního státu quo „navěky věkův". Věk minulý, věk slavné římské říše, byl věkem ideálním, a do budoucna není celkem co dobrého čekat. Přetíženost, dekoratívnosť, zdobnost a plošnost forem byzantského umění i byzantského písemnictví je přísloveč- 122 123 ná. Současníci Byzantinců, mladí Frankové, Ostrogóti a Langobardi - vesměs obyvatelé středu kulturního světa i duchovní říše středu čili zprávničtělého křesťanství, tedy antipodi (třebas někdy i současníci) křesťanů (okrajových - naopak kypí optimismem a barbarskou silou. Barbarské je i jejich Umění. Je-li přirozeným stavem Byzance obrana (nebo dobývání území ztracených Římem - vše, co kdy patřilo římské říši, patří božským právem Byzanci, „druhému Římu"!), přirozeným stavem mladých Germánů je útok. Kříž pak se stává standartou, pod níž se útok vede. Karlova říše, vedená ideou „translatio imperii", přenesení božské vlády z umírající Byzance, je znamením přechodu k období relativní stabilizace. 9. Sebevědomí žáků Byzance - Bulharů, kyjevských Rusů a koneckonců i Benátčanů - je neuvěřitelné. Kdo všechno by najednou nechtěl být císařem, kdo všechno by nechtěl rozšiřovat křesťanství a kulturu do dosud pohanských krajů - právě tak, jako to činí říše Karlova a po ní říše německá. Karolinství je svou povahou dvojznačné - přináleží jednou nohou epoše přechodu a konstituování a druhou je prvním případem stabilizace nového typu, stabilizace ot-tonské. Stát, právo, církev - všemu se dostává pevného řádu. Je to řád nový tím, že je založen na (velmi svérázně přeinterpetovaném) křesťanství, a starý tím, že je dědicem římskocísař-ských absolutistických idejí. Koneckonců větším právem než Byzanc. Tázati se však po umění raději nebudeme. 10. Doba románská je dobou rozkolísání řádu, dobou podvojnosti: Bernard z Clairvaux nebo Abélard čili - autorita nebo dialektika?, Anselm z Canterbury nebo Hugo od sv. Victora - scholastika nebo mystika? Boj o investituru: Papež nebo císař? Ze světa, který přestává být přehledným, se utíká, a tento útěk je zároveň i útokem na minulost: Křižácké výpravy aneb zpět k vlastním kořenům, k Jeruzalému a Byzanci. Styk s Orientem přináší vzrůst luxusu, a jako opozice vznikají první hnutí chudoby -valdenští! Konečně dvojakost a přechodnost románské doby nejlépe naznačuje rozšíření ka-tarského a albigenského, tj. dualistického, kacířství - a tím pak na počátku gotiky i vznik organizace na obnovení jednoty, inkvizice. Všechny zmíněné i další duality vyústí pak do gotiky, nové „levé" krajnosti, na niž pak navazují zákruty kyvadla, nám už známé. Tak to bychom měli... Nejsme však tak zaslepeni vidinou přehledného schématu, abychom neviděli kontraargumenty proti tomuto rozdělení, zvláště pak ne zcela uspokojující prů-kaznost posledních tří fází: Byzantská, karolínska, ottonská i románská perioda mají zároveň mnoho společného, tolik, že by se mohlo uvažovat i o nepravidelném pohybu kyvadla: totiž o zrušení obou mezisměrů pro jejich nedostatečnou odlišnost od směru na pravici - ten se pak jeví jako dosud nejslabší ze všech, slabší než „přechodné" směry, prakticky bez vlastních výrazových prostředků -, čímž by vznikl jeden velký střední-a-pravý směr, zahrnující epochu od sedmého do dvanáctého století. Uspokojeni tedy ne zcela kráčejme dále. + + + 124 125 Vydejme se nyní na konec dosud známé dráhy kyvadla. Posledním jednoznačným a všechny sféry života zahrnujícím směrem je symbolismus se svou výtvarnou sestrou secesí. Po něm následuje plejáda uměleckých, náboženských a myšlenkových směrů, které se nejrozličnější-mi způsoby střídají, prolínají, umírají a znovu ožívají: v oblasti tvarů expresionismus, dada, surrealismus, četné avantgardní směry, neoklasicismus, neorealismus, postmoderna, v oblasti ducha marxismus v několika vlnách, psychoanalýza, fašismus a další typy pravicového konzer-vatismu, novokřesťanství, nová gnóze, pozdní čili restaurační katolicismus, existencialismus, new age... Názvosloví, které dosud používáme, je kraj- ^ ně eklektické. Některá označení směrů volíme z oblasti umělecké (střední část kyvadla), jiná spíše z oblasti politické (římské císařství), náboženské (křesťanství (o)krajů) či dokonce národní (Byzanc). Až po symbolismus byla však převaha jednoho směru uměleckého či určitého typu vlády výrazem převahy analogického typu myšlení. Není proto (většinou) těžké doplnit řecký vrchol platonismem, helénismus stoou a skepsí, pozdní Řím gnózí (a samozřejmě opět skepsí), Byzanc patristickým platonismem, renesanci humanismem, klasicismus osvícenstvím a podobně. Ve dvacátém století však jako by kráčelo umění po zcela jiných cestách než myšlení, a to opět po jiných cestách než politika. Ne Jako by kráčelo" -kráčí. Jednou z možností, jak se vyrovnat s chaosem směrů 20. století, je vzpomenout Spengle- rova varování, abychom při hodnocení dějin nepodléhali iluzi, že bod, v němž stojíme, je Středem a směrem k němu se všechno perspektivně zvětšuje. To znamená hodnotit jednotlivé směry spíš jako směrečky a označit tuto spleť jedním souhrnným názvem. J. F. Typlt zvolil termín „moderna", protože mu umožňuje dojít tam, kam dojít chce (jako chce každý): Chápe dekadenci a symbolismus jako jeden přechodný směr, takže další místo je na levici; a taní se umístí tato „velká moderna", po níž pak zcela logický následuje postmoderna jako typický přechodový směr — a lze se hrozit toho, co bude následovat, totiž návrat doprava, k třetímu klasicismu či realismu. Koncepce „velké moderny" má jeden háček: nebere v potaz neoklasický a neorealistický Či jinak neavantgardní proud, který je avantgardě současný a kam patří jevy tak nepominutelné jako je P, Valéry, S. George, O. Mandelštam a akméisté, ale z jiného konce i rénouveau cá-tholique, ruralismus a jemu příbuzný Blut-und--Boden-Kunst (lidově Blu-Bo) a nakonec i soc-realismus (lidově sorela, a viz i trefnou přezdívku „stalinská gotika" pro pražskýhotellnternatio-nal či varšavský Palác umění) a nacistické umění (architektura typu mnichovského Domu německého umění, navazující na německý klasicismus, či kolosální sochy „anticko-germán-ských" héróu mohutné muskulatury a tupě oddaného výrazu od Ar n o Brekera) a mnohé další, ale dó „velké moderny" se nevejde ani existencialismus. Oba proudy, avantgardní a neavantgardní, mají své složité vnitřní Členění, mají rovněž svou kontinuitu. Ve 20. století, jak se 126 127 zdá, kyvadlo nefunguje. Postmoderna jeví se pak jako „střední" směr, to ano, ale nejako přechod mezi jedním a druhým směrem. Ne mezi levicí a pravicí, ale jako křižovatka mezi dvěma tradicemi do ní vstupujícími: symbolismus expresionismus avantgarda surrealismus realismus n e oklasicismus Blu-Bo a sorela rénouveau catholique postmoderna Jakmile však uznáme, že kyvadlo může jednou jedinkrát vynechat, není důvodu, proč by nemohlo vynechat i jindy. Jestliže mohou v jedné etapě dějin fungovat vedle sebe dva směry tak zřetelně odlišné a občas se protnout, proč by to nešlo i jindy? Nešlo by tedy místo teorie kyvadla či paralelně s ní — jako poukaz na jiný typ souvislostí, než jakými se řídí kyvadlo - zformulovat i koncepci vývoje, v níž se dvě extrémní polohy nebudou střídat, nýbrž působit neustále vedle sebe s tím, že se se někdy mohou zkřížit a vytvořit syntézu? Zkusme to. barbarská evropská tradice východní tradice \ ■ S (Mykéňané) (Eréťané) attické Řecko V \ helénismus římská republika římské císařství / \ křesťanství rané, Byzanc, karolinství okrajové a kacířské a ottonství \ :;: / vrcholný středověk y \ (pozdní gotika) (protorenesance) reformace ^ __ renesance (manýrismus) barok \ velká romantika 1/ symbolismus i expresionismus (humanismus) \ klasicismus / realismus neoklasicismus existencialismus i avantgarda neorealismus St