13. SLAVNOSTI CÍRKEVNÍHO ROKU V KOSTELE I NA ULICI / Středověk vyvažoval tvrdost životních podmínek barvitostí a okázalostí, jimiž se vyznačovalo vystupování sociálně vyšších skupin obyvatelstva j i vnější doprovod všech mimořádných událostí. Podívaná a „poslyšná", ' kterou nejrůznější druhy ceremoniálu poskytovaly, vytrhovala v dosta-i tečně častých intervalech z běžné dřiny a starostí, a tím dávala životu pra-| videlný rytmus, připoutávala i nezúčastněné, a dokonce je vtahovala do ) svého dění, což bylo podmínkou především všech ceremonií církevních. Pojem roku jako časové jednotky v sobě zahrnuje pravidelné opakování: ročních období stejně jako svátků. Slavnosti, které se k církevnímu roku vázaly, v jistém smyslu neměly mimořádný charakter, jelikož se v pevném pořadí každoročně opakovaly; z určitého pohledu tedy byly každodenností, jež prolínala každodennost vnějšího světa cyklickým připomínáním jevů ze světa nadpozemského. Dálo se to víceméně ustálenou, ale ve středověku ještě nikoli obecně záväznou liturgií, jejíž vnější formy tvoří ceremoniální základ každodennosti i slavnostnosti církevního roku. Z rytmu roku se některé dny pravidelně a některé bez pevného zařazení vymykaly významem připomínaných nebo slavených událostí, a tím i okázalostí, která je doprovázela. V dalším by mělo jít 0 vnější projevy a obřadnost, které doprovázely tyto dny v míře nad jiné velké, stranou by měl zůstat vlastní liturgický základ sledovaných slavností. Určujícím kritériem bude jakýsi pohled diváka, který obřady přerůstající liturgickou každodennost začne vnímat jako mimořádné, a tedy jako slavnosti. Pracovně jsem si je vymezila jako dny a události církevního roku, kdy vnější projevy bohoslužeb opouštějí prostor chóru, eventuálně presbytáře, a přenášejí se do chrámové lodi a případně do okolí kostela, kde už se neváží jen na celebranta, ale aktivně se jich účastní širší okruh lidí. Přesto je nutno si hned v úvodu uvědomit, že 1 všechny tyto ceremonie „slavností" zůstávají součástí liturgie. Aby bylo možno slavnosti ve výše naznačeném smyslu patřičně zhodnotit, bude vhodné se nejprve zastavit u vnějšího rámce každodennosti církevraího roku, z níž slavnosti plynule vyrůstají, a představit si jejich jeviště: prostor gotického chrámu ozářený světlem voskovic, gotické PŘESAHY DO BĚŽNÉHO ŽIVOTA ^ 285 plastiky, deskové obrazy, vyšívaná liturgická roucha, relikviáře a pozlacené bohoslužebné náčiní,1) vše na místě původního určení a v živém provozu, doplněném hudbou, zpěvem sólovým i sborovým. Byla to pastva pro oči i uši. Ale protože veškerá statická krása buď předpokládá meditaci, nebo časem zevšední a znudí, začalo se všechno liturgické dění ještě ve starověku hýbat. Gelebrant/kolem oltáře přecházel, jeho pohyby byly výrazné až teatrální, hlas přecházel z recitace do zpěvu a naopak a kolem něho se soustřeďovala řada přisluhujících v odstupňovaných funkcích od ministrantíka po jáhna. Vedle víceméně ustálené mešní liturgie, jež ve slavnostním provedení poskytovala podívanou a poslech po několik hodin, nutno počítat i se zpívanými, přirozeně veřejnými kanonickými hodinkami ve všech kolegiátních a klášterních chrámech, a těch bylo v komplexu pražského osídlení 23, s kostely ženských klášterů 30. Oficium však neposkytovalo tolik podívané a povětšinou si zachovávalo převážně meditatívni ráz. Co však ještě ke každodennosti patřilo, byla procesí a v jistém smyslu se následující výklady budou týkat právě jich. Procesí zahajovala každou nedělní a sváteční liturgii, přitom však byla už tím prvkem, který opouštěl presbytář a pohybově zaplňoval širší prostor. Pojem nebo jev středověkého procesí není zcela jednotný, jelikož už sám původ a zdroj toho, co se jako procesí označuje, má více pramenů.2) Je to jednak napodobování cesty posledních dnů Kristova života, jak se začalo konat v Jeruzalémě na přelomu 4. a 5. století a na západě se nejúplněji projevilo v sestavě liturgie Květné neděle, jednak antická am-barvalia a umburvalia, jež částečně převzalo již starorímske křesťanství a přizpůsobilo do přímluvných procesí, a konečně třetím pramenem jsou veřejné translace tělesných pozůstatků světců z místa původního pohřbu do kostela, k nimž v Orientě docházelo od 4., na západě od 8., u nás od 10. století a jejichž forma bývala každoročně napodobována v upomínkové slavnosti. První a třetí zdroj ovlivnily do pozdního středověku jednak vlastní bohoslužbu některých významných dní církevního roku, jednak z nich vznikla pravidelná mešní procesí, jež zahajovala každou významnější bohoslužbu; od nich se odlišila kající a přímluvná procesí při mimořádných příležitostech, jež navazovala z převážné většiny ňa zdroj druhý a jež i v následujícím textu budou sledována samostatně. Literatura uvádí,3) že k vnějšímu vybavení všech procesí patřil vesměs kříž, u procesí, jež opouštěla chrám, rovněž korouhve, obojí jako symboly vítězství, stejně jako týž význam mělo nošení relikviářů při 286 SVĚT ČESKÉ STŘEDOVĚKÉ CÍRKVE procesích všech svátků.4} Liturgická roucha, u kajících procesí v tmavé barvě, byla samozřejmá. Při vlastním procesí se zpívaly antifony, hymny, žalmy, jejichž sestava i počet se měnily v průběhu roku a podle významu svátku a účelu procesí. Při mešních procesích byly minimálně čtyři antifony - při zahájení procesí, při zastavení, při návratu a po něm u hlavního oltáře.5).'Mešní procešf měla při stejném účelu rozdílný průběh v kapitulních a klášterních chrámech a v kostelích farních. Ve farních kostelích před hlavní nedělní a sváteční mší byla jejich náplní aspersio, kdy celebrující kněz třikrát pokropil svěcenou vodou nejdříve oltář, pak shromážděný klérus a nakonec lid.6) V kapitulních a klášterních chrámech bylo toto procesí mnohem složitější, protože neobcházelo pouze chrámový prostor, ale pokračovalo v křížové chodbě, kapitulním sále a všech prostorách komplexu, jehož jednotlivé místnosti byly vykro-peny a žehnány, a končilo opět v chrámu žehnáním všem přítomným. V pozdním středověku byla tato klášterní procesí zkracována, v 15. století dokonce mizí,7) ale v pražském prostředí je ještě ke sklonku 14. století zachyceno žehnám dormitáře, kapitulní síně, skriptoria, refektáře, inŕirmaria, sklepa-spíže (cellarium) a kuchyně.8) Mešní procesí tvoří jakýsi přechod mezi každodenností církevního roku - konala se běžně - a slavnostností, neboť se pohybovala mimo presbytář farního kostela nebo chrám kostela klášterního. V postupu církevního roku se však vyskytla i taková procesí, která popsaný základ přerostla nejen počtem antifon,9) ale i celkovým charakterem a pohybem mimo základní prostor, a jsou již vlastními slavnostmi.10) Stranou zatím zůstanou přímluvná procesí. Málo příležitosti ke slavnostním ceremoniím bylo v advente. Dokonce na den Narození Páně, pokud nepřipadl na neděli, se nekonalo ani mešní procesí.11) A tak až v další vánoční dny narazíme na něco, co se vymyká běžnému úzu slavné liturgie. Je to žehnání ovsa na den sv. Štěpána a vína na Jana Evangelistu.12) Jde tu o prosté modlitby bez dalšího vnějšího ceremoniálu, jejich formulace však předpokládá, že při nich byly do kostela skutečně přineseny oves a kalich vína (rozdílný od konsekrovaného)!Žehnání základních složek potravy hned v dny následující po Narození Páně symbolizuje záruku dostatku životních potřeb13) a zdraví14) pro příští rok, a proto asi bylo hodně frekventované. Běžněji je známo žehnání soli a vody,15) které se konalo v předvečer Zjevení Páně po mši; připadla-li vigilie na neděli, pak přede mší při procesí, a to uprostřed kostela. Kněz sůl a vodu nejdříve okouřil, pak je T PŘESAHY DO BĚŽNÉHO ŽIVOTA 287 vykropil, dále pokropil sebe, klérus a okolostojící lid, z něhož kdo chtěl, i mohl si vodu odnést do kropenek ve svých domovech. Později známé í svěcení křídy se objevuje až v 15. století. Stejný postup jako tříkrálové svěcení asi zachovávala i všechna ostatní žehnání. Vánoční část církevního roku je tak na větší slavnosti liturgického základu vlastně chudá, tím více byla už ve středověku prostoupena rozličnými lidovými zvyky, které vlastní Vánoce vyčleňovaly z koloběhu všedních dnů. Patří k nim koledy a hry na vánoční vigilii od spořáda- ,. ■— ných, konaných v kanovnických procesích s obrazem Krista, se svícemi a kadidlem a s liturgickými zpěvy po domech, až po rozpustilé žákovské hry.16) Národopisný kolorit je vhodné si uvědomit na dokreslení širších souvislostí a skutečností podmíněných mimo jiné stavbou církevního roku, nepatří však přímo k tématu příspěvku. Tou částí církevního roku, kde se soustředilo nejvíce slavností, jež měly rozličný charakter, je velikonoční období. Už začátek postu17) naznačil zvláštní působivý obřad žehnání popela z ratolestí posvěcených na Květnou neděli předcházejícího roku. Zahajoval ho celebrant modlitbou přede mší uprostřed chóru s trojím poklekáním, po vykropení popela jím poznamenal nejprve sebe a pak : všechny přítomné.18) Až poté následovalo mešní procesí s rozsáhlými zpěvy litánií a devíti antifon, jehož uspořádání zůstalo v platnosti až do Květné neděle;18) všechny postní neděle také zůstaly prosty veške- ( rých zvláštních obřadů. O to výraznější byla Květná neděle. Základem jejích slavností byla pe-regrinatio konce 4. století, kdy se vjeruzalémě na Olivové hoře shromáždili poutníci a po zpěvu a čtení z evangelií šli odtud za zpěvu hymnů dolů do města; všechny děti přitom nesly v rukou palmové ratolesti.20) V Evropě se k nápodobě takového procesí připojilo do 10. století svěcení oněch ratolestí; výsledkem byl obřad, kdy se svěcení konalo na jiném místě, zprvu ležícím mimo město a označovaném jako statio, a vlastní ! procesí šlo odtud do původního kostela. Zachytit reálný průběh, kde se jednotlivé fáze v Praze odehrávaly, je však svízelné. Prameny, které jsem sledovala, potvrzují i s dalšími detaily obecné zvyklosti, nezachy- ; cují však lokalizaci dění. Ta by se snad dala zjistit nejvýš z náhodných zmínek zcela jiných typů pramenů. Pražský úzus byl v zásadě takový: z původního kostela se seřadilo procesí21) a v tichosti odešlo na místo, kde měly být ratolesti svěceny. Teprve na této statio začalo jejich svěcení zpěvem antifony Hosana synu Davidovu a dalšími zpěvy, dvěma L r r 288 SVĚT ČESKÉ STREDOVEKÉ CÍRKVE evangelními čteními a modlitbami. Po vykropení byly ratolesti rozděleny přítomnému lidu, a teprve pak se seřadilo slavné procesí k návratu. Bylo rozděleno do několika sborů, které se střídaly ve zpěvu, jedna část chlapců nesla malé zahalené kříže22) a na závěr procesí byla nesena nosítka s obrazem Spasitele.23) Procesí se zastavilo se zvláštní modlitbou až před zavřenými dveřmi kostela24) a další antifona následovala při vstupu do kostela. Uprostřed chrámového prostoru byl přichystán kříž, kněz tu odložil kasuli a trojím pokleknutím při zpěvu antifony Ave rex kříž pozdravil on i všichni přítomní.25) Poté následovala mše. Svatovítské vesperale má - kromě bližších údajů o oblečení kanovníků a rozdělení zpěváckých sborů - jeden důležitý detail navíc. Zpěv antifony Ingrediendo lokalizuje tak, že ji účastníci procesí mají zpívat inírantes portám urbis.26) Snad tento jinde se neopakující údaj dovoluje soudit, že velké, město opouštějící procesí Květné neděle se konalo především v katedrále, odkud také k nějakému mimoměstskému kostelu, kde by se ratolesti světily, nebylo daleko.27) Ve farních kostelích pražských měst lze asi myslet nejvýše na území farnosti, které procesí opouštělo, resp. na to, že se svěcení ratolestí konalo v sousední farnosti. Zelený čtvrtek, první den velikonočního tridua, měl bohatou a působivou liturgii, ale žádný z jeho obřadů nepřerostl soustředěný bohoslužebný ráz.28) Zřejmě jen do katedrály a dalších kolegiátních a klášterních chrámů byl soustředěn obřad mytí nohou, konaný během mše po evangeliu. Biskup nebo prelát se opásal lněným plátnem a s umyvadlem s vodou v rukou obešel své spolubratry v pořadí podle stáří, myl a políbil jim nohy, mladší z prelátů nohy utíral.29) Ve stejných chrámech, především v katedrále, byly také během mše položeny na oltáři chleby, ryby a další dary,30) které byly zvláštní formulí žehnány. K výrazným úkonům Zeleného čtvrtka patřilo ve všech kostelích odhalování oltářů hlavním počínaje, konané po nešporách jáhnem,31) a umlknutí zvonů o kompletáři.32) Velkopáteční liturgie měla hybný prvek v uctívání kříže, které se dálo uprostřed kostela. Kříž přikrytý plátnem tam přinesli čtyři jáhni nebo tři kněží, oblečení v albách a kasulích, ale bosi, za střídavého zpěvu chóru, kněze a jáhna a s trojím poklekáním. Na připraveném místě kněz kříž odhalil, poklekl před ním a pozdravil ho, stejně tak i všichni shromáždění klerici a laici za postupného zpěvu všech kajících žalmů.33) Pak následovala mšepraesanctíficatorum a po ní uložení kříže do hrobu. Kněz s přisluhujícími vzali uprostřed kostela kříž, který tam zůstal od uctívání, a v průvodu se svícemi, kříži, svěcenou vodou a kadidlem ho PŘESAHY DO BĚŽNÉHO ŽIVOTA 289 uložili do hrobu; prelát hrob vykropil, vykouřil a přikryl plátnem a zanechal u něj hořící svíci. Až do sobotního rána se pak klerici u hrobu po dvou střídali v recitaci žaltáře.34) Nejpestřejší z tridua a snad celého roku byla, Bílá sobota,1 přesněji velikonoční vigilie, protože všechny slavnostní obřady začínaly až po none, tj. asi mezi 3. a 4. hodinou. První z nich bylo svěcení ohně, k němuž se vycházelo v procesí s prapory,35) rozžatými svícemi, prázdnou kaditel-nicí a svěcenou vodou a jež se samozřejmě konalo mimo kostel. Oheň byl vykřesán z krystalu nebo křemene a po zpěvu všech sedmi kajících žalmů byl uhlík z něho přenesen do kaditelnice, a tak zapáleno kadidlo, jímž byl oheň okouřen, a pokropením vodou posvěcen spolu se svícemi z něj zapálenými. Procesí, v němž jáhen s podjáhnem nesli plenář,36) se vrátilo do kostela, kde pokračovalo svěcení velikonoční svíce se zpěvem Exultet. Šlo tu vlastně o svíce dvě - menší, do níž jáhen zasadil pět kadidlových posvěcených zrn, a větší, jež takto vyzdobena nebyla a byla zapálena až po menší svíci, a pak se denně zapalovala ve velikonočním týdnu ke mši a k nešporám.37) Po rušné části obřadů svěcení ohně a velikonoční svíce následovalo čtení dvanácti proroctví, ale pak se opět dalo do pohybu pestré dění, jehož centrem bylo svěcení křestní vody. Vycházelo se k němu zase ve slavnostním procesí38) zahajovaném zpěváky, po nich šli nosiči svící obklopující podjáhna nesoucího olej, dále praporeč-níci a uprostřed nich podjáhen s křižmem, následovali dva klerici s kadi-telnicemi po bocích podjáhna, nesoucího menší velikonoční svíci. Další podjáhen s jáhnem nesli plenář a pak následovali kněží. Průvod sedmkrát obešel fons, a když se všichni dostali na své místo, začalo vlastní svěcení vody, při němž kněz vodu žehnal, pak rozléval do čtyř stran, ponořil do ní svíci, okouřil a vykropil okolostojící, nabral ji pro pokropení lidu na příští den, nalil do vody olej, pak křižmo, vždy ve tvaru kříže a se vztažením rukou.39) V katedrále a snad i dalších kolegiátních chrámech se zřejmě udržel i zvyk pokřtít po posvěcení křestní vody několik dětí; úkol připadl hebdomadáři, který také uděloval jisté stručné poučení.40) Pak už se všichni vrátili do chóru a pokračovala slavná mše, při níž se při Gloria znovu rozezvučely zvony41) a zaznělo od počátku předpostní doby utichlé Aleluja; u křtitelnice zůstala velikonoční svíce. Rozbřesk Velikonoční neděle zahájilo velké vyzvánění, zvoucí všechny k návštěvě hrobu. Šli opět v procesí s prapory, svícemi, kadidlem a svěcenou vodou, kterou byl kříž v hrobě uložený pokropen, okouřen, pak vyzvednut a slavnostně odnesen před velký oltář k pozdravení vším L 290 SVĚT ČESKÉ STŘEDOVĚKÉ CÍRKVE lidem, načež byl teprve postaven na své místo.42) Nato následovalo v katedrále znázornění scény zmrtvýchvstání v dvoudílné velikonóčňťslav-nosti,43) kdy se dva představitelé žen setkávali s viceandělem sedícím na hrobě a sbor a zpěvák událost komentovali. Ve druhé scéně navštívili hrob další dva klerici se svícemi, vyzvedli odtud plátna a uložili je na hlavním oltáři, samozřejmě za zpěvů sólistů i sboru. Slavnost uzavíral vedoucí prelát políbením plátna a pozdravením pokoje kléru a lidu, po němž následovalo Te Deum. Po ukončení se všichni vrátili do chóru.44) Vlastní liturgie Velikonoční neděle byla velice slavná, ale po bohatých a časově náročných obřadech tridua kratší; soustřeďovala se výlučně do mše. Ta však měla z „diváckého" hlediska přece zvláštní specifika. Jednak při ní měli přijmout eucharistii všichni přítomní,4S) jednak končilo čtyřicetidenní období postu a maso, vejce a mléčné výrobky se opět mohly zařadit do jídelníčku. První sousta tak dlouho odpírané stravy však měla být posvěcená, proto v průběhu slavné mše velikonočního hodu byly na oltáři položeny i rozličné potraviny, které byly požehnány a pak rozdíleny. V Praze jsou doloženy vejce, maso jehňat, slanina, koláče nebo pečivo a nespecifikované „další".46) Jiné zvláštní obřady Velikonoční neděle neměla. Poklidný slavnostní oddech týdne mezi Velikonoční a Bílou nedělí byl hned v následující pátek vystřídán rušnou událostí specifického pražského svátku,Ukazování ostatků, zavedeného Karlem IV., kdy se ze zvláštního věžovitého lešení, pak z věže kaple Božího těla na novoměstském náměstí ukazovaly v určitém pořadí ostatky svatých poutníkům, kteří se k této události scházeli i z ciziny.47) Časově další výjimečné události poskytoval závěr velikonočního období, přesněji týden po 5. neděli velikonoční. Pondělí až středa toho týdne byly křížovými dny, ve čtvrtek se slavilo Nanebevstoupení Páně. Při rozšířeném mešním procesí toho dne nesl kněz kříž oděný do ka-sule48) k vyvýšenému místu, kde měl být kříž umístěn. Aby se názorně zpodobilo nanebevstoupení, stoupal kněz při zpěvu antifony Ascendo ad patrem s křížem skutečně nahoru49) a teprve poté kříž okouřil. Letnice,,svátek Nejsvětější Trojice a Boží tělo měly k mešnímu pro-cešTsice samostatné zpěvy, stejně jako následující neděle, ale procesí už nikdy neopouštěla základní prostor kostela ani při nich nedocházelo k mimořádným děním.50) Zmínky si ale zaslouží ještě dvě žehnání vázaná k určitým svátkům, v obou případech mariánským; probíhala podobně jako vánoční žehnání ovsa a vína zvláštními modlitbami. Na den PŘESAHY DO BĚŽNÉHO ŽIVOTA 291 Nanebevzetí Panny Marie, 15. srpna, byly podle zvyku obecně doloženého už v 9. století51) předmětem benedikce rozličné..traviny a byliny,52) jež si pak lidé odnášeli domů jako prostředek proti všem nemocem lidí i dobytka. Snad je tu možný symbolický vztah s právě sklizenou úrodou, jež má zachovat život pro další rok a právě tak žehnání semen (osiva) na svátek Narození Panny Marie,53) 8. září, má asi obdobnou vazbu k nastávajícímu setí ozimů. Jinou kapitolou mimořádných událostí církevního roku byla přímluvná procesí. První se v průběhu roku konala na svátek Očišťování Panny Marie,54) tedy 2. února. Po tercii toho dne přistoupil slavnostně oděný celebrant k oltáři, na kterém už ležely svíce, a obvyklým způsobem s výkropem a okouřením je požehnal. Nato se za zpěvu antifon seřadilo procesí s právě požehnanými svícemi, které chrám opustilo.55) Kudy toto v průběhu církevního roku první velké, chrám opouštějící procesí v Praze chodilo, se opět ve sledovaných pramenech nepodařilo zjistit a lze na to jen usuzovat z obecných souvislostí hromničních procesí. Jejich původ se totiž odvozuje od pohanského římského procesí konaného každých pět let v únoru na očištění římského městského ob-vodu.ss) Lze tedy předpokládat, že v pozdním středověku procházela hromniční procesí územím farnosti, kde se konala, eventuálně obcházela její obvod. V tomto případě by se jich v pražských městech konalo současně na čtyřicet.57) Poslední hymny procesí končily před zavřenou branou kostela,58) ze kterého průvod vyšel. Těsně před vstupem do chrámu vzal kněz do rukou plenář a procesí za zpěvu dalších antifon, rozdělených ještě na zbývající úsek cesty, se vrátilo do chóru ke mši.59) Každým rokem se rovněž pravidelně opakovala prosebná procesí křížových dnů. Jejich prazákladem byla opět starost o zdar budoucí úrody a přímým předchůdcem starorímska ambarvalia, z nichž největší se konávalo 25. dubna, v křesťanské podobě tedy na den sv. Marka; druhým zdrojem byla procesí konaná v 5. století ve Vienne proti živelným pohromám, která časově splynula s pondělkem až středou před Nanebevstoupením Páně.60) Obojí procesí, na sv. Marka i křížových dnů, měla stejný kající ráz, zdůrazněný charakterem zpěvů, litánií ke všem svatým, kajících žalmů a zvláštní prosebnou mší.61) Pražské zvyklosti mu předepisovaly62) seřadit se uprostřed kostela s prapory a relikviemi. Svatovítské vesperale určuje blíže i dobu, kdy procesí začínalo: po sextě; mše mu předcházela.63) Procesí vycházelo za zpěvu antifony Exurge, domine, adiuva nos pod vedením kněze, který mši sloužil, ad locum 292 SVĚT ČESKÉ STŘEDOVĚKÉ CÍRKVE PŘESAHY DO BĚŽNÉHO ŽIVOTA 293 deputation. Cílový kostel procesí se zřejmě určoval jednotlivě64) a byl od výchozího značně vzdálen, protože rubriky počítají s řadou kostelů, které procesí postupně míjí a na poctu jejichž patrona-světce určují zvláštní modlitby a zpěvy. V cílovém kostele se konaly další modlitby s řadou zpěvů a následoval návrat do výchozího chrámu. Tam účastníci dostali dovolení jednou denně jíst sýr a vejce. V katedrále pak bezprostředně navazovala nona o sv. Marku. Z časového rozmezí mezi sextou a nonou, kdy se procesí konalo, lze odvodit minimální délku jeho trvání na tři hodinyľje ale pravděpodobné, že lidovější procesí vycházející z městských kostelů se dobou hodinek nevázalo. Postup a prosebný ráz popsaných procesí křížových dnů se opakoval i u mimořádných procesí, jež bývala nařizována čas od času při-zvláštní příležitosti. Měnil se do jisté míry jejich liturgický obsah65) připomínkou specifického účelu procesí, ale základ v litaniích, žalmech a zpěvech zůstával. Šlo o procesí konaná na odvrácení moru66) nebo o procesí, jež se dožadovala míru, odvrácení války, dobrého stavu království,67) případně se zaměřovala přímo proti schizmatu.68) Tyto úmysly bývaly různě spojovány a procesí bývala nařizována v troj- až čtyřnásobném opakování. Jejich počet nápadně roste od počátku 15. století, zatímco za celou druhou polovinu 14. století nařídila synoda mimořádná procesí jen čtyřikrát, vždy podmíněná morem, a v roce 1374 naopak všechna zvláštní procesí, přesněji rozličné slavnostní hry při nich, zakázala.69) Lze z toho usuzovat na lidovou oblibu procesí, jejichž početní vzrůst je j specifickým jevem, jehož hodnocení patří jiným souvislostem. Nepravidelností leč hojností se vyznačovaly ještě další události, spojené s náboženským životem, které svým významem pro účastníky měly pro ně a jejich okolí rovněž ráz mimořádné slavnosti. Jsou to nejrůz-nější £>enedikce, které se již nevázaly na liturgii některého svátku, ale docházelo k nim „na požádání".70) Vesměs je doprovázela velmi reálná symbolika. Byla to žehnání poutníků před odchodem na svatá místa a při návratu, žehnání snoubenců, nových rytířů, ale také nového domu, chleba, mléka a medu, zvláštní obřad mělo uvedení ženy po porodu do chrámu,71) samozřejmě i svátosti jako křest,72) návštěva nemocných jen s eucharistií73) nebo i s posledním pomazáním74) a s jistou tolerancí sem lze připočíst i výkrop domu zemřelého75) a pohřby.76) Několikrát už byla zmíněna odchylka v konání některých slavností v katedrále a v městských kostelech, jejichž úzus byl výchozím základem popisu. Všechny bohoslužby v katedrále byly samozřejmě velkolepější a nádhernější, s profesionálním zpěvem několika sborů, z nichž jeden, složený z lepších zpěváků-chlapců, stával za oltářem sv. Víta, další, složený z kněží, v chóru Panny Marie, třetí, tvořený jáhny a podjáhny, zpíval u pulpitu v kapli sv. Václava a konečně další jáhni a podjáhni z vikářů stáli u pulpitu před kaplí sv. Tomáše apoštola,?) kaple u sakristie románské svatovítské baziliky. Šlo o umístění sborů na ramenech kříže, v jehož průsečíku se konaly vlastní bohoslužby, které zřejmě nejlépe odpovídala akustickým potřebám. Mimo výjimečnou slavnostnost jsou pro katedrálu doloženy i některé detaily liturgického pohybu, které jinde zachyceny nejsou, ale mohly mít obdobu. K těm patří například mešní procesí konaná vždy k tomu oltáři, jehož patronovi byl příslušný den zasvěcen.78) Jediné procesí v pražských městech, jež kostel opouštělo a jehož místní cíl známe, vycházelo z katedrály na svátek sv. Vojtěcha a současně sv. Jiří (23. dubna) a mířilo do Svatojiřského kláštera,79) v jehož bazilice měl ten den arcibiskup slavnou pontifikální mši.80) To je ale situace výjimečná postavením Svatojiřského kláštera. Konečně je nutno si do katedrály promítnout i většinu úkonů vázaných na biskupskou funkci, z opakujících se hlavně svěcení olejů na Zelený čtvrtek. Zvláštní odstavec by mohl tvořit popis pontifikální mše,8i) která byla nesmírně obřadná s mnoha ceremoniálními přerušeními a jež končila slavným biskupským požehnáním, jehož forma se měnila v závislosti na roční době a svátku. Vnější podoba liturgie v katedrále je však samostatnou kapitolou a do tématu příspěvku přímo nespadá. Nutno však dodat alespoň to, že k mimořádným dnům v katedrále, jež měly bezprostřední význam pro život pražských měst, patřil rovněž den sv. Václava, kdy „ k jeho hrobu směřovali poutníci z celé země,82) i sv. Víta (15. června), kdy se během mešního procesí sypaly v chóru katedrály růže.83) Po sledování vnějších ceremonií v postupu celého církevního roku je možno shrnout, že slavnosti, které se z kostelů přenášely do ulic, se odehrávaly vesměs formou velkých procesí. V pražských podmínkách můžeme velká procesí, která se od výchozího chrámu značně vzdalovala, doložit na Hromnice, na Květnou neděli a o čtyřech křížových dnech; k nim se příležitostně připojovala i prosebná procesí, jež rovněž procházela městem. Do bližšího okolí původního chrámu se liturgické úkony rozšířily na Bílou sobotu. Při všech ostatních příležitostech zůstávaly slavnosti omezeny na chrámový prostor, kde nabývaly na pestrosti a názornosti o třech vánočních dnech, na 6. ledna, na Popeleční středu, ale zvláště o velikonočním triduu a Velikonoční neděli, dále 2941. SVĚT ČESKÉ STŘEDOVĚKÉ CÍRKVE PŘESAHY DO BĚŽNÉHO ŽIVOTA 295 o svátku Nanebevstoupení Páně a Nanebevzetí Panny Marie. Jistý podíl na zvýraznění těchto dnů měly i zvláštní benedikce, vázané svým významem na spojitost lidského života a zemědělského roku. Problematické zůstává v předhusitské době zařazení později okázale slaveného svátku Božího těla a v jistém smyslu je zarážející naprosté pominutí letnic při zvláštních ceremoniálních projevech. Nevýrazné postavení letnic mezi slavnostmi bezpochyby souvisí s možností doprovodit jejich slavení symbolickými předměty, jež tu působila rozpaky, i Symbolika, jež se při většině procesí objevuje, je ve svém výrazu poměrně umírněná; naše prameny nezachycují, na rozdíl napríklad od pramenů jihoněmecké oblasti, symboliku ilustrativního, alé významového rázu. Jde tu především o použití Jtrížeyjistě s plastikou Ukřižgwanáho. Kříž je s pohřebními zvyklostmi ukládán dó hrobu na Velký pátek84) i vyzdvihován na svátek Nanebevstoupení Páně,85) a symbolizuje tak pozemský život a tělo Kristovo. Právě síla této představy mohla dlouho bránit rozvoji zvláštního, eucharistického procesí božího Těla (nikoli svátku samého). Přímou vazbu na zvláštní předměty výtvarného umění mají z výbavy procesí - mimo kříže, kaditelnice, misálu, eventuálně relikviářů, u nás prokazatelných jen při přímluvných procesích - „nosítka s obrazem Spasitele" ve velkém procesí Květné neděle, ostatně opět významového symbolu. Vznik i charakter tohoto obrazu mohl být účelem procesí určen (mohlo jít o veraikon přivezený roku 1368 nebo o některou domácí kopii).86) Naproti tomu symbolika benedikcí je tak reálná, že vlastně ani symbolikou už není. Oves, potraviny atd. byly žehnanými předměty, proto musely být aktu přítomny, a symboly jsou jen potud, že v jistém smyslu zastupují všechno osivo, všechnu potravu lidstva, podřizovanou a svěřovanou milosti Tvůrce. Hůl, brašna a kříž, předávané poutníkům při jejich benedikci, byly vnějšími znameními jejich zvláštního postavení a stejně jako štít, rrieč-a. celá zbroj, jež ležela u nohou či spíše kolem rytíře klečícího před oltářem při jeho zasvěcování, byly žehnány spolu se svým nositelem jako atributy jeho vyššího, posvátného úkolu křesťanského bojovníka. Proto byl u rytířovy výzbroje zvlášť požehnán ještě meč, který se měl stát božím nástrojem v rukou Kristova bojovníka. Hmotné symboly i všechna symbolika doprovázející slavnosti církevního roku se nevázaly jen na ty z nich, jež se pravidelně opakovaly, ale přesahovala i do příležitostných a soukromých nábožensky podmíněných slavnostních dnů, jež měly význam pro jedince a jeho okolí. Stejně tak výběr dnů v roce, pro které se ustálily slavnosti s vnějším a veřejným projevem, naprosto nesouhlasí s počtem svátků uznávaných v pražské diecézi za zasvěcené87) - tak totiž, že „slavností" bylo mnohem méně a soustřeďovaly se převážně k pohyblivým, nikoli stálým svátkům. Hypoteticky to lze vysvětlit tak, že při konstituování „slavností" ve smyslu naznačeném v úvodu působily starověké a dokonce předkřesťanské zdroje a tradice (a totéž vysvětluje zvláštní obřady benedikcí na některé stálé svátky, 26., 27. prosince a 15. srpna i 8. září), zatímco naprostá většina vlastních svátků církevního roku zůstala liturgickou záležitostí s odstupňovanou škálou významu a slavnostnosti i obřadných projevů. Od každodennosti se ale lišily i tím, že byly „dny pracovního klidu". Přesto nelze pomíjet širší festivitní dosah „pouze" liturgického rázu řady svátků. K mnohým z nich se vázaly odpustky (tak tomu bylo zvláště u svátků zemských patronů a při ostatkových svátcích), jež přitahovaly ke hrobu příslušného světce nebo na místo přechovávání či ukazování relikvií poutníky, a měly proto i všechny důsledky, jež taková shromáždění lidí ovlivňovala hospodářský a společenský život města, kde k nim docházelo. A konečně nelze svátky pomíjet nejen pro význam, jež měly pro středověké lidi svou podstatou a pro pompu, s níž probíhaly jejich obřady, ale i pro hmotné požitky, které s nimi byly pro účastníky spojeny. Při největ-ších svátcích byl například probošt pražské kapituly povinen poskytnout hostům a vůbec všem, kdo by do katedrály na bohoslužby přišli, dva velké sudy vína nebo medoviny a tři sudy piva.88) Šlo tu výslovně o dny Narození Páně, Velikonoční a Svatodušní neděli, dále o svátky sv. Vojtěcha, sv. Víta, sv. Václava a Posvěcení pražského chrámu, takže tyto dny se ani v jediném případě nepřekrývají s vnějšími slavnostmi a jejich výběr vychází výlučně z jejich církevního významu a významu speciálně pro pražský kostel. Nejrůznější povinnosti pohoštění a almužen zmiňují rovněž četné fundační a donační listiny. Takováto kompenzace účasti při liturgii svátků samozřejmě přímo zasahovala do života obyvatel města a mohla rovněž přispět k vyčlenění oněch svátků z běhu každodennosti. Poukazuje k obrovské šíři problematiky a rozličných hledisek, s nimiž je spojena tematika slavností a výjimečných dní, vázaných k církevnímu roku a snad přesněji vázaných k náboženskému, do formy církevního roku uspořádanému životu středověkého člověka. Naznačuje, jak úzce se „světský" a náboženský život prolínaly a ovlivňovaly ve svátečnosti i každodennosti, takže nelze pomíjet jednu složku ve prospěch druhé. 296 SVĚT ČESKÉ STŘEDOVĚKÉ CÍRKVE PŘESAHY DO BĚŽNÉHO ŽIVOTA 297 POZNÁMKY 1) Tím nemá být řečeno, že vybavení všech kostelů bylo na úrovni dochovaných uměleckých památek; fresky a plastiky venkovských kostelů však naznačují značně vysoký umělecký průměr, asi v tom smyslu, že chyběl sériový kýč. 2) Souhrnně JOSEPH A. JUNGMANN, Procession, in: LThK, díl 8, Freiburg im Breisgau 1963; stručně ZDENĚK NEJEDLÝ, Dějiny husitského zpěvu v Čechách, díl 1: Zpěv předhusitský, Praha 1954, s. 112,115, 345. 3) Srov. alespoň v předchozí poznámce. 4) Svatovítské vesperale, NM XV A 10, například fol. 45v, popisuje mešní procesí pro katedrálu tak, že ho zahajovali klerici nesoucí rozžaté svíce, dále kříže a kadidlo, za nimi šel podjáhen nesoucí plenář a nakonec slavnostně oděný kněz-celebrant. Procesí směřovalo v katedrále obvykle do mariánského chóru. Stejná obřadnost se zachovávala i mezi jednotlivými částmi mše, například před čtením evangelia. Význam pojmu plenarium je tu zřejmě třeba chápat ve smyslu misálu - srov. WINFRIED KÄMPFER, Plenarium, in: LThK, díl 8, s. 559-560; BONIFÁCE LUYKX, Missale, in: LThK, díl 8, s. 449-451. 5) Rubriky vesměs uvádějí in exitu, in stacione, in reditu, případně další in statione. 6) LUDWIG EISENHOFER, Handbuch der katholischen Liturgik, díl 1, Freiburg im Breisgau 1932, s. 479. 7) L. EISENHOFER, Handbuch, díl 1, s. 578. 8) NM XIV D 8, fol. 4v. Nakolik tu jde o převzetí starší předlohy a nakolik 0 živou praxi a dokonce v které instituci, se sotva podaří zjistit. Samo zaznamenání všech benedikcí v nijak reprezentativním rukopise procesionálu Secundum ordinem ecclesie Pragensis, NM XIV D 8, fol. 6r, však předpokládá jejich znalost 1 alespoň občasné užívání. 9) Například na Popeleční středu celkem devět, z toho šest in exitu - NM XIV D 8, fol. 25r-v. 10) Následující popis nemůže být ani zdaleka vyčerpáním tématu církevních slavností v Praze. Je totiž postaven pouze na pokusu historicky pro dané téma využít výpovědní hodnotu liturgických knih, z nichž bylo užito především rukopisů procesionálu Secundum ordinem ecclesie Pragensis z konce 14. století, XIV D 8, tzv. svatovítské vesperale, XV A 10, z 80. let 14. století, které je ve skutečnosti brevířem (uvedl je do literatury Z. NEJEDLÝ, Dějiny husitského zpěvu, díl 1, s. 92, naposledy k němu DUŠAN ŘEZANINA, K problematice kultu sv. Cyrila a Metoděje v období Lucemburků, díl 3, Praha 1983, s. 62; menší měrou i svatovítského breví-ře XIV D 9; D. ŘEZANINA, K problematice kultu, díl 4, s. 34, je řadí před polovinu 14. století; pontifikálu ze 13. století, XIV B 9, vesměs z KNM v Praze. Termín brevíř je tu vesměs užíván ve středověkém smyslu (jak je zvykem i v katalozích rukopisů), tedy pro knihu odpovídající nejspíše dnešnímu ceremoniálu, nikoli pro dnešní breviář, pro který používají české diecéze tento název až v tiscích. Pro bližší zpracování tematiky by však bylo třeba jednak rozšířit základnu liturgických knih, jednak kombinovat jejich údaje alespoň s příslušnými ustanoveními fundačních a donačních listin, jež občas obsahují detailní ustanovení o liturgických požadavcích dárce, a s narativními prameny. Povšechná probírka českými ' kronikami mě však přesvědčila spíše o tom, že středověcí autoři považovali vnější projevy církevních slavností za tak samozřejmé, že se o nich nezmiňovali a nepopisovali je. 11) XIV D 8, fol. 9v. Odůvodněno je to však účelem procesí očistit přítomné a zpřítomnit Pána, a proto v den jeho narození procesí odpadlo, stejně jako na den Zjevení, XIV D 8, fol. 15v. 12) XIV D 8, fol. lOr-v; XIV D 9, fol. 157r. 13) Žehnání ovsa vychází z představy sv. Štěpána jako prvního Kristova rytíře, ' tedy na koni, a odtud jako patrona koní. Posvěcený oves, který koně dostali den po Narození Páně (neboť ten svým příchodem posvětil všechno stvoření - srov. i čarovnou moc vánoční noci), je měl uchránit pro následující rok všech škod. Šlo původně o lidový zvyk, který zachytil ve formě dávat oves ven o vánoční noci, aby i se jí posvětil, Gervasius z Tilbury na přelomu 12. a 13. století. Součástí církevních obřadů se svěcení ovsa stalo poměrně pozdě, jako nejstarší doklad vůbec je uváděn rukopis ze Schläglu CPlg. 110, fol. 234v z 15. století, podle ADOLF FRANZ, Die kirchlichen Benediktionen im Mittelalter, Freiburg im Breisgau 1909, s. 382. Oba ) české rukopisy, které svěcení zachycují, by tuto hranici výrazně posouvaly. Roku 1487 už obřad obsahuje tištěná Agenda communis a rovněž nejstarší český tisk tohoto typu liturgické knihy z roku 1496 jej zachytil jako 17. oddíl 2. dílu, ANTONÍN PODLAHA, Nejstarší tištěný rituál Pražský z roku 1496. Příspěvky k dějinám i liturgie v Čechách, ČKD 69/1903, s. 620-621, a obsahovala ho ještě agenda tištěná arcibiskupem Medkem v Praze roku 1585. Pak opět z liturgie zmizelo zřejmě s uplatňováním tridentských zásad. 14) Význam žehnání vína sv. Jana se odvozuje z apokryfu 6. století Virtutes ! Joanms, podle kterého evangelistovi neuškodilo otrávené víno, které požehnal. Jako druhý zdroj se uvádí tzv. Minnetrunk germánských kmenů, nápoj lásky. L. EISENHOFER, Handbuch, díl 1, s. 574-575; A. FRANZ, Die kirchlichen Benediktionen, s. 286-335. V našich rukopisech na tuto druhou eventualitu nic neukazuje , a teprve v tištěném rituálu z roku 1496 na ni upomíná rubrika de benedictione vini, quod sancti Johannis amorem apellant - A. PODLAHA, Nejstarší tištěný Rituál, ČKD 69/1903, s. 621. Agenda Tobiáše z Bechyně ještě nezná ani žehnání ovsa, ani vína - ANTONÍN PODLAHA, Agenda, in: Český slovník bohovědný, díl 1, Praha 1912, s. 148-153. ' 15) XIV D 8, fol. 15r. Jako první benedikci má už agenda Tobiáše z Bechy- ně - A. PODLAHA, Agenda, a stejně tak i tištěný rituál; TÝŽ, Nejstarší tištěný Rituál, ČKD 68/1902, s. 525-532. 16) Z. NEJEDLÝ, Dějiny husitského zpěvu, díl 1, s. 311-313; ČENĚK ZÍBRT,Sf