dlouhý sTfcrnovPN Když ve druhé polovině 15 století vymysleli italští humanisté termín •.rředověk (patrně poprvé jo] použil v roce 1469 papežův knihovník Giovamii Andrea), chtěli tím zdůraznit rozdíl mezí „starým" člověkem oněch časů a nsoučasným moderním člověkem5', člověkem renesance. Prvních obrysů rak nabyla čistě pozemská, svétsfcá periodizace dějin, která se však se starou kŕesŕatiskou chronologii šesti vŕkíí počínající "stvořením světa nevylučovala Vyjadrovala nejprve neutrálni postupem Oasu ale stále výraznější protiklad mezi starým a moderním, který se dostával do popředí již od raného stredoveku. V tomro pojed znamenalo slovo iwamjťVlli'iilio pouze aktuálni, dnešní. Od konce 13. století se začíná prosazovat myšlenka pokroku a překonáváni mmillosri Oproti hudbě skládané před rokem 1300 prosakuje jfi nuva hudbu novou, foffrí modernt a Úiwtogt tnedern\ se odvracejí od aristotelismu. kreiýby! živnou půdou univerzitní scholastikv 13. sloJeri Marsilius z Padovy používá ve svém díle Defenxor Pacis (1324), v němž načrtáva ptmcip polínky oddělené od náboženství, státu /baveného poručnictvi církve, slovo mvtkrni pm označeni všeho, co s sebou přináší něco návrh o. Giotco se cítí v? srovnáni s Cimahuem a byzantskými malíři jako modenu a |e za moderního považován. Oevotio moderna se rozchází s náboženstvím, plným poverčivosti i scholasnekého racionalismu, z nějž vycházela náboženská praxe 12. a 13. století. Právě tímto způsobem, prosazováním modernosti prezentované jako návmi ke skutečnému starověku, ke starověku řeckému, římskému, ale i biblickému, na což bychom neměli zapomínat, se pod rukama humanistů rodi středověk, cosi jako temna, chodba mezi dvěma světlými érami, vynikanému vědami, uměním a vzdělanost"! Jsme svědky skutečné kulturní revoluce. S.délemm historie lidstvu na tři období - starovek, středověk a novověk - se však setkáme až u nemeckých vzdělanců 17, stolen (Georges Honí v díle Area iVtie z roku 166fi klade medium um mezi léra 300 a 15H0; zároveň vzniká i pojem století), S touto myšlenkou pracuje take velký francouzský učenec Du Cange, když V roce I67R publikuje svůj velký dloiař „snědni a pozdili lalinské kul tun"', v němž rozlišuje dvojí latinu: starovekou a středověkou, tzn, dekadentní. V 18. století sc ve ír.mrouzšriné začína šířit termín ianm Sdsw% (učenec k á lacinai a pomalu se prosakuje periodizace dé|iii na tři období ■Slh-dověk byl podle osvícenských představ dobou nevydařenou, dobou temna. Jakkoli romantismus usiloval o „rehabilitaci" středověku, jakkoli se pozitivismus snažil hodnotit jej stejnými měřítky jako ostatní období čj spíše jako určité přechodné vývojové období, středověk a všechno srredověke dostalo pejorativní nádech Složití,'' a nejednoznačný zájem dnešní civilizované společnosti o středověk jen těžko skřívá nános světského opovržení. Středověk |e v dnešním chápáni cosi primitivního, ač přitažlivého, ale v podstatě barbarského, něco |ako černošské umění, něco, co působí zvrácenou rozkoš z navmtii kpočátkům. Středověk |*rokllnají dokonce národ v a i iviliz.iľť. které \ej nezažily. Alžírský prezident Sadli nedávno prohlásd. že alžírský lid se již nikdy nevcárí ke středověku ztělesňovanému náboženskými fundamentalisty U zrodu pojmu středověk, ale i v jeho samotné pudsia.ré nacházíme v/dy radikálni řez, který přinesla renesance. Ke starým problémům, k nekonečnému sporu o středověk a o renesanci se zde již nebudu vracet. Navrhuji jen, abychom na onen radikální rez nazírali v jeho skutečných lozmerech a abychom ho chápali |ako |ev sice pozoruhodný, ale bez hlubšího dopadu. Dějinv žádnou renesanci neprošly: Docházelo vždy jen k různým proměnám a tv se dlouho skrývaly pod maskou návratu k antice, Renesance jsou charakteristickí* pro celé období od starověku až do doby. kdv je modernosr přijata v pinč šíři, do poloviny 19. století Renesance karolínska v století, lenesance 12 stolen. „velká1' renesance, krera v [tálii začína ve 12.-14. století, zatímco jinde ve světě vrcholí v 15-16. sroleri. několik renesanci 18.-19- stolen, |ež se omezují na umění, litetaturu nebo teologii (novoklasicismus, uovogo-tika - kde auriku nahrazuje středověk, novoromísmus acd). Rcnesati-ce ani zdaleka není koncem středověku; renesance jsou jevem charakteristickým pro celé dlouhé středověké období hledající v minulosti nejakou auroritu. nějaký vzdáleny /la.rý věk. Ke|en že ..velká" renesance nemá přesný časový začátek (v Evropě se rozdíl pohybuje mezi třemi až čtyřmi staletími), ale existuje i mnoho významných historických jevil, které renesanci přesahuji. Výskyt dýmějového m-holi čei něho n n au v íerech 1347 1348 se evropským historikům jeví stale více jako 3-1 ■.tíiumv.TKA IMflGTNrtCE okamžik velkého zlomu, hovoř! se o nlvlolu před morem ,1 po moru, 0 období růstu ,i o období knze. o období stability a o období nejisto-ty. Mor je jev dlouhodobý a bez ohledu na renesanci v průběhu tří a půl století rezce doléhá na demografické, biologickí 8 psychologické dějiny Evropy před tokem 172(1, kdy se naposledy objevme v Marseille Marx ttloch liledal obdobný dlouhodobý |ev, který by mohl studovat od jeho vzniku po zumk, a zvolil si královský zázrak, onu zázračnou léčicelskou schopnost francouzských ,i ,mgh. ku li králů, v ni* vířili lide postiženi křtící nebo skroŕiilozou, tj. niberkulóznim zánětem mízních uzlin, anebo nemocemi prosazenými ocoky krčních uzlin. Období viry v královsky dotek, období kralu-divorvúrvú rrva In od 11. (možná až nd 12.) do 18. stolen. Ve Fianrii bvl účinek královského dolíku doložen u Ludvíka VI. (1108-1137) a naposledy jej užil Karel X. po korunovaci v roce 1825. Maře Bloch však ukazuje, že se posvátná královská moc zakládala na víře. která bylasoučásrí mentality, na viŕr. která hyb společná lidu i elitám, na vire v existenci zázraku a v zázračnou moc králů, těcliro laiků požívajících výlučného postaveni. Kromě královského zázraku se musíme zmínit o pomazáni olejem seslaným z nebes, jež bylo základni m prvkem královské korunov;itv w 1 i aimi V mru se francouzšti králové lišili od ostatních vládců křesťanského světa, praví- v tom byli nejkřesťanštéjší. Olej, jimž byl král při korunovaci v Remeši pomazán, nebyl pouze olejem vysvěceným vysokým církevním hodnosráreni, kim obřad vedl. byl zázračnou rekminoii. Králi IVannc se skutečné dostávalo pomazáni od Boha. Na temže základě spočivd od 9. do 17. století výklad křesťanského po-jed posvátné královské moci. Remešský ardhiskup Hincmar zaznamenal rúto legendu v 9 stolen lak, jak později přešla do korunovačních obřadů, V legendě se vypráví, žc na konci 6. století přinesla holubice (Duch svaty) tykev s božským olejem, jimž svary Renugius pokřtil rhlodvika. a že v remesském kostele, kde byla svatá t y kov uki/e-na, \c ten m olej užíván k pomazáni králů Francie. Angličtí králové, kteři se chtěli dostat na roveň francouzských králů, podporuj na počátku 14. století siřeni jiné lepen dy, podle niž Tomáš Beckor dostal ve druhé polovině 1 Z: stolen od Panny Mane t ykev s olejem nadpřirozeného původu, iircľiiytn k pomazaní pátého anglického krále po skončeni vlády tehdejšího panovníka (Jindřich II.|, tedv k pomazání Eduarda. A konečně, když se roku 1594 dal Jindřich [V. pomazat V Charrres. neboť Remeš byla v i uknu ř.igy, dali z marmoutierského opatství nedaleko liiurs dovézt olej, který prý na konci I století anděl snesl ■/ nebes sväteniu Maj-tinovi, aby jej z.bavil bolesti po pádu, jeliož původcem byl dá-bel. Svata rykev z Marniourier byla již df íw přenesena k lůžku umírajícího Ludvíka XT. Bernard Chevalier se ve své nedávno publikované a pozoruhodne knize zabývá ťranco u skvrní, tzv. dobráni městy {U's BotHies wlles trnn-cj/ící. lytf2}. Dobrá města jsou ona dostatečně silná a bohatá mesra, která vedle cirkvr a šlechty /otupovala zemi, konkrétně jeji třetí stav. Dobrá města jsou přivilegovanými prostředníky i vojenskou a riskálni oporou Francouzského krátě, ačkoli královská politika vůči nim vedle ticrv k jejich výsadám obnáší i snahu o jejich ovládnuli. Dobrá mesta a jejich síť. jak nám jí Bernard Chevalier představuj, «t objevu|i ve 13. srnleri a na počátku 17. století prakticky žtrácojí význam. Kde tedy hledat radikálni rez mezi středověkem a renesancí? Obecne vzaio přetrvávají v evropské společnosti od 4. do 19. století jisté základní struktury, umožňující pochopit kontminru uplynulých patnácti století. Jako čtecí mtižka nám může posloužit Marxova koncepce feudálního výrobního způsobu. Aniž bychom se ji zabývali do detailu, musíme jt přiznat mnohé přednosti: spojuje technologii výroby, ekonomické zřízeni a sociální struktury a definuje je jako nerovnou smlouvu mezi pánem a jeho živiteli {především rolníky}, neboť převážnou část přebyrku pohlcuje feudální renia a účelem sysrému je soustředit se spíše na prostou reprodukci nežna reprodukci rozšířenou, Z tohoro úhlu pohledu leží středověk ztotožňovaný s feudalismem někde mezi starověkem, který bychom mohli charakterizovat otrokárskym výrobním způsobem, a novověkem, definovaným kapitalistickým výrobním způsobem. Krátce řečeno - středověk sahá od zániku Ŕj'mskť říše po průmyslovou revoluci Existuje vsak i středověk poznamenaný svou vládnoucí ideologii, která není odrazem ieho materiální základny, ani idealistickou hybnou silou jeho historie, nýbrž přímo jednou ze základních složek jeho ústrojenství V dlouhém středověku vládne křesťanství, které |e zároveň náboženstvím i ideologii a mak feudálnímu světu velmi komple.v ru vztah, neboť jej zároveň zpochybňuje i ospravedlňuje. Nechceme nm samozřejmě říci, že křesťanství jc dnes neživé čí zanikající, chceme pouze poznamenat, že od 19: století již v naši společnosti neplní onu vůdčí úlohu, kterou zastávalo od 4. do 19. století, a že ztratilo své prakticky monopolní ideologické postavení, které mu v te dobr naleželo. 36 írX\mcivůKÁ &\j,l;\n,w.t "Iů mimo jiné znamená, že nelze provésr seriózní analýzu středověku, která bv maximálním možným způsobem neměla na zreteli cirkev a nitoxvnstvi. Dlouhý stredovek je Hven předťváím zápasem odehrávajícím se v nitru člověka a v jeho okolí mezi dvřm;i téměř vyrovnanými silami - .S.itanem a Bohem, přestože jedna z nich je reoretickv podřízena druhé. Dlouhý feudální středověk to je zápas mezi ďáblem a Rohem, zrozeni a smrt Satana. zač.uck a konec celé epochv. Na dlouhý středověk lze nahlížet i z jiných, méně globálních hledisek, než jsou r;i, která jsem právě uvedl Dlouhý středověk můžeme chápat í.iké jako dobu, kdy v Ľvropé vzniká f nebo se obnovuje.) schéma triikly - trojího lidu ,i trou runkevjak ji definoval Geotges Dumě-/il. Toto schéma lze postřehnour již v 9. století v Anglii; nejvěrši slávě se těsi vil. stolen, kdv se společnost ski.úl a z watorts, hdbtore*. Uwr,i-tures, z lidí, kieři se modlí, válči a pracuji, / knězi, válečníků a rolníků, a přetrvává až do francouzské revoluce, kdy získává podobu tři stavu Pf průmyslové revoluci vzniká t roj funkční schéma zcela jiné povahy, které rozeznává tři stery definované ekononiv a sociology: pnmarm, sekundárni a terciární. Z dalšího možného hlediska, z hlediska dopravy a ovjádnurí prosm-tu člověkem, je srředovék dlouhým obdobím, v němž po překonám pohonu lidskou .i dobytčí silon, jež jsou charakteristické pro starověk, a před násiupem železnice v Lu. století převážil vůz a kůň Hovořime-li o nemocech, vidíme, že po zániku starověké hygieny (lázně) a před vznikem moderní nemocnice je siředuvek dobou lékařů--čarodéjů dobou tyrani nebo hanobeni lidského téla. d obou bez hřišc a sportu, dobou, kdy se objevují první špitály, které však prívodné poslovi ovaly azyl, později izolaci, ale nikoli léčbu. Pokud jde o kulturu, j<-dlouhý středověk od zániku sr,irovékých skol po zavedeni povmne školní docházky v 19. stoíeri obdobím pomalé alfabet i zare, obdobím viry v zázr.iky. epochou dlouhého dialogu doprovázeného spory a plagiáty, dobou vysoké a hdové kultury Je to čas vyprávěni ,t pohádek, jak v psané, rak v usnu podobě. Patři k nim např. cxemplum poučná anekdora, kterou západní civilizaci zanechali východní mniši ze 4, století. Siří se od 12. do 18. století a vyplňuje prostor mezi slavnými výroky biblických poustevníků a mezi sbírkami pohádi-k folkloristu 19. scole-n, okouzlených krásou smrti. Patrik nim i namet o andělu a posu-vni-kovi, předávaný od fabliaux 1.2 století po VoltairovaZdiíi^.) V tak dlouhém středověku |e zarjsie možné, a dokonce nutné rozli- šovat několik ui;-/idobi. jako ]sou, raný středověk, neboli pozdní starověk a geneze feudálního svxremu od 4, do 9- století; vrcholily středověk od 10: do M století, období velkého rozkvětu, jemuž odpovídá středověk jako rakoví, podržirnc-h se jeho zúženo definice; pozdní středověk, doba krizí, spadaiici do 14.-Hi. stolen; a nakonec starý režim, kdy feudalismus vysílá poslední výstřely .inghcké revoluce k revoluci francouzské. Starý režim je vymezen na |edně straně objevem „ko-nečneho světa" (jak iej nazval Pierrr C.Iiaunu), kdy se bvropa m svými loděmi, dobrodruhy, vojáky a misionáři pustila do jeho dobýváni, a na sírane druhé průmvsiovou revoluci Odmimeme-li však, společně s Kryzstotěm Ponuanem.'l jakýkoli pokus o penoili/.tri dějin neboť, jak f o výstižně vyjádřil \X irold Kula. každá epocha představuje koexistenci asynehronismů, kdv různé série historických jevů probíhají se vzájemným posunem můžeme hisLu-nekv vy k lad opřít o konkrétní woiUly z nichž se jako nejvhodnější pro výklad našeho dlouhého středověku ukazuje základni model- feudální zřízeni nebob feudalismus. V čem spočívá pro dnešního člověka, a zvláště pro člověka dnešní západní sj.Kilecno.sti smysl koncepce dlouhého středověku? Takto pojatý středověk především zmírňuje rozpor mezi dvěma stejné mylnými obrazy úzce definovaného středověku: podle temného obrazu |c Stře* dověk ztotožňován s dobou temna, svetlý obraz vyzdvihuje idylickou éru pravé viry, harmonické společnosti s pevnou strukturou cechu, rozkvětu vrcholného uměni, které vzešlo / lidových vrstev. Může snad někdo říci. že středověk, na jehož počátku ston barbaři, byl dokonaly, a může snad někdo popřít, že stredovek vrchoĽci osvícenstvím nebyl dobou velkého pokroku? Koncepce dlouhého středověko umožňuje lépe pochopir. kam směrovala epocha, kteru přinesla hladomor, obrovské epidemie, bídu a hořící hranice, ale také katedrály a hrady, vytni -lezbi nebo objevila město, univerzitu, zaměstnáni, vidličku kožich, sluneční soustavu, krevní oběh toleranci .trd- Dlouhv středověk dale připomíná, že vývoj civilizace tak, jak jej popsal Norbert FJias. zatím nedošel dál než do svých počátečních fázi, bez ohledu na nebezpečí nove apokalypsy jaderného sehezničení. Zdá se, že dlouhv úsek středověku je z této dlouhodobé perspektivy lépe přizpůsoben rámcové chronologu či pomalejší historii, kde vývoj hlubinných, niarei ialnich a mentálních struktur znamená více než vývoj události rychlých, ale povrchových. 38 vntriPovtKA iki/\ŕiiN.\íT Díky koncepci dl< uhelw středověku může r m- konečne lepe odpověděl na očekávání tědi kdo sc dnes o stredovek zajímajía hled.in v nem jak náš původ, naše zrozeni ä děrstvi, tak i sen o prostém a stástnéni životě, kcerýjsmc sotva opusrih Je to, podJe Perer.t l-isletta, onen svět, který jsme ztratili, i když nás k nemu stále váže nostalgická vzjkuu 111-ka na dobu našich praroilieů. Je to srfokrók. s nimž nás srile ještě pojí nepřerušená tr.idíce ústního pod.inL POZNÁMKY 1) T- BRfMONLJJ. LEGOFF.J.-C SCHMITT, rf$ifätfßk TuinWi 19S2. 2) K. POMIAX, PértoälMtwn, in: Nmivelte Hiiloiiv, rd. I I.f íjoŕf. tt Uui n.-r,J, Uevel, ťam I9"ň. s. 4.SS- 157 I. TAJ ĽMNO TAJĽMNO STREDOVEKÉHO ZÁPADU') I. Základ !u .ľ.f.u-Kt v a problémy Problematiku kategorie i.ijemna v civili/ad iV« společnosti je třeba si udovat na úrovni slovní zásoby, kcera síce nem nejdúležicŕjši, aJe má prvořadý vvznam M.í-li bit naše prace seriozní, roiuime se zunnHicna sémantickí1 pole slova uje m no. Jakjev historickýchvedách zvykem, je nutné potiMLirnisi slovní zásobu se slovní zásobou tědi hisconckvdi společnosti, kterě jsou piedměrem naseho bádáni Termín tajemno považuji pro jeho komparativní mužnosti za velnii vhodný. Především jde o to vvntezit, co pod poimem tajeni n o rozumíme my, a posléze, jak lidé středověku chápali a vyjadrovali to. PO my dnes nazýváme rajem-rií-ni. Muslimský sver měl. ncmýlím-li se. pro označení tajemná slonnk velmi bohatý. To má sw výhody, ale možná i nevýhody. Za výhodu považuji, že se nám nabízí mnohem přesnější obraz tuho. c o lidé muslimského světa, a především pehu itiralekruálni a ■> zdělané vrstvy do oblasti našemu a zahrnovaly Otázkou naopak zůstává, zda v muslimském světe existoval výraz, který by - muiaíu mutanda- odpovídal tomu, ffm je pro nás tajemná. Stŕedovŕký západní své r takový výra* mél. Vzhledem k comvi, ž> si; zde jedná o LoitLneckuu kulturu, byl ve stredoveku používán lannsky vyr.iz mtrabikr. (podivuhodní') ä približne stejný vyznaní jako tajemno. Středověcí klerikové presto neznali takovou mentálni, literárni a intelektuálni kategorii, která by se presne shodovala s kijetrmt-ni. Je iisr.e. že tu. co odpovtda našemu tajemnu, \ němž my *,p.uřujeme určitou dudiovni nebo Hreráj-ni kategorii, vnímali zu-la listé středověcí klerikové a1 i, jimž predávali své vědomost 1, jako svět, nicméně byl to svět materiální jenž predstavoval spíše sbírku předmětu než kategorii. I Jalši problém se samozrejme týká etymologie r% počátku všech írtiKwiiu