VII Co je estetika Estetika je společenská věda jednající o estetických jevech. Mezi estetickými jevy prvé místo zaujímá umění, neboť v umění estetická íunkce na sebe váže ostatní jeho společenské funkce, kdežto při estetických jevech mimouměleckých je průvodní, provází některý duchovní nebo hmotný účel. Proto členíme estetiku ve dvě části, v teorii umění a v teorii estetických jevů mimouměleckých. Estetické jevy jsou dány jako specifické významy věcí, především objektů záměrně vytvořených za účelem estetického působení, tzv. artefaktů, hmotných nositelů toho, co jmenujeme uměleckým dílem. Estetické významy se relativně ustalují, zejména pokud jde o významy uměleckých děl, ve více nebo méně trvalé, nikoli však věčné hodnoty. V tom.smyslu jedná estetika o umění a o estetických významech věcí jako o kulturních hodnotách. Studuje jejich vznik, jejich společenskou podmíněnost a funkci, zejména třídní, rozebírá jejich formovou i obsahovou skladbu a zabývá se i hledisky, normami a soudy, v nichž společnost, jmenovitě ta či ona společenská třída, vyjadřuje své představy o jejich estetické platnosti a účinnosti. Estetičnost jevu, jeho specificky estetický význam pro člověka, záleží v tom, že určitý objekt, ať přímo daný, člověkem přetvořený nebo záměrně m vytvořený (artefakt), se v jeho vědomí esteticky odráží [leninská teorie odrazu). Rozechvívá totiž do. hloubky všechnu jeho bytost ve vzájemně si odpovídajícím a navzájem se podmiňujícím rozvlnění smyslů, citu, obraznosti a ideové představivosti. Fyziologicko-psychologickou podstatu tohoto hloubkového odrazu lze spatřovat ve specifické souhře funkcí první a druhé signální soustavy. Jednotná a ústrojná reakce smyslů, citu, obraznosti a myšlení, která je těsným spojem obou signálních funkcí navozena, je pro estetický odraz příznačná a v této jednotě a ústrojnosti se v ostatní oblasti psy-ehična nevyskytuje. Subjektivně se projevuje vzrušením, které je pociťováno kladně, jako podnět stvrzující a stupňující životní pocit vnímajícího. Uvádí jej v nový, dosud neprožitý vztah ke skutečnosti, nabádá k novému hodnocení skutečnosti, takže estetické vzrušení nelze vystihnout pojmem pouhé „libosti bez zájmu" (Kant). Proto se estetika neomezuje jen na studium těch estetických jevů, které se běžně shrnují v představu „krásna". Zabývá se s nemenším zájmem estetickými jevy, u nichž nad tzv. krásou „pouhou" zřetelně převažují jiné stránky estetičnosti: pokud jde o dílo umělecké napr. umělecká typičnost, charakteristiSnost, obrazná ideovost apod., nebo jde-11 o estetický předmět mlmoumělscký, půvab a poutavost vyplývající z jeho dokonale řešené funkce užitkové (krása stroje ajnástroje, bytového zařízení, městského a krajinného prospektu, továrny, letiště apod.). Estetika hledí bedlivě k tomu, že schopnost esteticky vnímat (esteticky skutečnost odrážet) i schopnost z podnětu estetického odrazu samostatně umělecky tvořit vzniká za rozhodujícího působení společnosti, zejména za vlivu společensko-výrobní práce. Teprve působením společensko-historickým se zjemňuje a diferencuje sféra smyslových reakcí člověka, smysly člověka nespolečenského,se vyvíjejí ve smysly člověka společenského, vytváří se hudební ucho a oko přístupné kráse tvarů (Marx) a jako fyziologický základ toho specifická soustava společensky podmíněných reakcí (reflexů), která člověku umožňuje esteticky vnímat a umělecky tvořit. Za zvláštní případ estetického odrazu skutečnosti pokládá estetika odraz umělecký. Je to takový estetický odraz skutečnosti, který je prostřednictvím umělecké tvorby vtělen ve tvar a skrze tento umělecký tvar sdělen společnosti a učiněn tak společenským významem a hodnotou. Umělecký odraz odhaluje nezřídka skutečnost po stránce dosud nepocítěné nebo nejasně uvědomělé. Estetika proto právě spatřuje v umění kromě složek smys-112 lově emotivních a obrazivých i důležitý prvek poznání. Jako teorie umění se estetika zabývá procesem umělecké tvorby, totiž postupem vtěiování (objektivace) estetického odrazu v umělecky významný tvar. Hotové umělecké dílo pak podrobuje rozboru skladebnému, snažíc se určit funkční význam jednotlivých jeho složek i uměleckého díla v jeho celistvosti. Při tom hledí nejen k funkčním vztahům uvnitř uměleckého díla, ale soustavně si všímá i toho, jak skladba uměleckého díla a jeho funkce je podmíněna zvnějšku, činiteli společenskými, především společensko-výrob-nimi poměry. V souvislosti s tím řeší estetika problémy vnímání, chápání a prožitku uměleckého díla u jednotlivce i společnosti a účinku uměleckého díla na společenské vědomí a společenské bytí. Vycházejíc tak z uměleckého odrazu společenské skutečností, postupujíc přes jeho objektivaci v uměleckém tvaru a výtvoru, navrací se teorie umění přes rozbor účinků uměleckého díla na společenské vědomí zpět, k realitě společenských vztahů. Jako teorie estetických jevů mimouměleckých se estetika zabývá otázkou, jak se estetično, tj. estetické významy, hodnoty, normy a estetické funkce, uplatňuje a může uplatnit v různých oblastech společenského života, v životě politickém a veřejném vůbec, v pracovním procesu, v konkrétních lidských vztazích, činnostech a situacích, v bydlení, v poměru člověka k přírodě a ke kultuře, ve způsobu, obsahu a hodnotách lidského života vůbec. V tom smyslu chce být dnešní marxistická estetika zároveň vědou o socialistickém životním slohu. ' Jádro estetiky tvoří problematika společenská. Jejími nejbližšíml vědami jsou jednak konkrétní disciplíny uměnovědné, především historie umění, jednak vědecká psychologie s fyziologií, historie vůbec, sociologie a filosofie. Gnoseologickým základem estetiky, jako každé vědy, jsou hlediska dialektického a historického materialismu. Svou problematiku rozvíjí estetika v rámci vztahu mezi bytím přírodním a společenským jako jsoucnem prvotním a společenským i individuálním vědomím člověka jako jeho hloubkovým odrazem. Vědeckou estetiku je třeba odlišovat od estetických názorů obecenstva i od názorů tvůrčích umělců, od uměleckých programů a od nauk jednotlivých uměleckých škol a směrů. Tyto názory jsou pro estetiku vzácným předmětem poučení, postrádají však základních rysů vědy, neboť vznikají dosud většinou více nebo méně živelně a nahodile. Naproti tomu estetika, pokud chce být vědou, usiluje o to, aby její poznávací postupy byly organizovány z vytčených hledisek gnoseologických, aby měla gnóseologicky vymezený 113 předmět, dovedla se ho zmocnit promyšlenou metodou a zpracovat je] specifickou výzkumnou technikou [např. experimentem). Jako všechny vědy i estetika chce sloužit společenské praxi. Poznávajíc vědecky jevy a projevy, které jsou pro lidství jedny z nejtypičtějších (umění a estetično vůbec), přispívá k hlubšímu sebepoznání a sebeuvědomění člověka, posiluje a stupňuje jeho životní pocit a ukazuje i nejeden způsob, kterak prosvětlit lidské společenské usilování hodnotami radosti a štěstí. llé