o tom, čím je umění a jakým musí zůstat. Avšak podstatou umělecké tvorby je novost, k níž bude takový profesor způsobilý tím méně, čím déle bude sát mléko z děl minulosti. Nebylo by nezajímavé srovnat zastoupení profesorů na současné literární scéně, v tisku či na postech, spojených s šířením a propagací literatury a umění, se stavem před třiceti lety. Profesoři, kteří dnes získali takovou autoritu, neměli tenkrát téměř žádnou váhu.
Profesoři jsou přestárlými žáky, kteří po skončení studií ze školy jedněmi dveřmi vycházejí a druhými se do ní vracejí, stejně jako vojáci, kteří se po skončení základní služby nechají naverbovat. Jsou to žáci, kteří se místo toho, aby toužili po nějaké dospělé, to jest tvůrčí činnosti, zuby nehty drží svého postavení žáka, tedy postavení pasivně receptivního, připomínajícího houbu. Tvůrčí duch je tak profesorově postoji vzdálen jak jen možno. Vládne mnohem větší podobnost mezi tvořivostí uměleckou (či literární) a všemi možnými ostatními projevy tvořivosti (v těch nejvšednějších oblastech, v obchodu, v řemeslech nebo v libovolné manuální či jiné práci) než mezi tvořivostí a ryze stvrzova-cím stanoviskem takového profesora, který už svým vymezením není podněcován žádným tvůrčím du-
chem a musí bez rozdílu chválit vše, co v dlouhém vývoji minulého umění nabylo prevahy. Profesor registruje, sjednocuje a potvrzuje převahu, určuje, kde a v jaké době se tato převaha odehrávala. Renesanční stavitelé opovrhovali gotikou, Art Nouveau nesnášel renesanci; profesor však stejně zapáleně oslavuje jedny i druhé, protože jeho srdce je plné obdivu k převaze a horlivě jí tleská, kdekoliv se objeví.
Pro kulturu je příznačné, že vrhá ostré světlo na určité výtvory, že hromadí světlo v jejich prospěch bez ohledu na to, že vše ostatní zůstane ve tmě. Tak je v zárodku udušen (neboť tvorba se rozvíjí, když má něco málo světla, a hyne, když nemá žádné) každý chvilkový rozmar, jehož zdrojem nejsou tyto privilegované výtvory. Přežít mohou pouze jejich napodobovatelé, vykladači, vykořisťovatelé a komentátoři. Počet výtvorů, které se těší onomu světlu, uštědřovanému kulturou, je nutně omezený, zatímco takových rozmarů je nespočetně, tedy bylo by jich nespočetně, kdyby jim kultura nebránila přijímat světlo. Právě v tom kultura, proti obecnému přesvědčení, omezuje, zmenšuje pole působnosti a plodí noc. Kultuře chybí záliba v anonymním, nesčíslném klíčení. Kultura je