ním viděním reality, někteří v ní vidí - paradoxně -i jakýsi ruský nacionalismus, zejména ve vztahu k Německu (Berdajev sám našel ve 20. letech azyl v Berlíně), ale jistou jasnozňvost Berdajevových úvah o charakteru ruských dějin, o ruské mentalitě, o vztahu Rusů ke státní moci můžeme hodnotit spíše nyní, na sklonku třetího tisíciletí. To však už posuďte sami.
Ivo Pospíšil
I.
Světová válka položila velmi ostře otázku ruského národního vědomí. Ruské národní myšlení pociťuje potřebu a povinnost rozluštit hádanku Ruska, pochopit jeho ideu, určit jeho úkoly a místo ve světě. Všichni v tento světově významný okamžik dtí, že Rusko stojí před velkými a světovými úkoly. Tento hluboký pocit je však doprovázen vědomím neurčitosti, takřka neurčitelnosti těchto úkolů. Už odedávna tu byla předtucha, že Rusko je předurčeno k něčemu velkému, že Rusko je zvláštní země, která se nepodobá žádné zemi na světě. Ruské národní myšlení se kojilo pocitem Boží vy-volenosti a božského poslání Ruska. To vše pramení ze staré myšlenky o Moskvě jako třetím Rímu, přes slavjanofily k Dostojevskému, Vladřmiru Solovjovovi a k současným neoslavjanofilům.1' Na idejích tohoto řádu utkvělo hodně falše a lži, ale zrcadlilo se v nich i cosi vskutku národního, původně ruského. Není možné, aby člověk po celý život cítil jakési zvláštní a velké poslání a ostře si je uvědomoval v časech největšího duchovního vze-pětí, není-li k ničemu významnému vyvolen ani předurčen. Biologicky je to vyloučené. Není to možné ani v životě celého národa.
Rusko ještě nehrálo v životě světa dominantní úlohu, ještě doopravdy nevstoupilo do života evropského lidstva. Velké Rusko stále zůstávalo osamělou provincií světovou a evropskou, jeho duchovní život byl izolovaný a uzavřený. Svět ještě
11
Rusko nezná, zvráceně vnímá jeho obraz a soudí o něm jen zběžně a povrchně. Duchovní sily Ruska nejsou ještě v kulturním životě evropského lidstva imanentní. Rusko ještě stále zůstává zcela transcendentním, jakýmsi cizorodým Orientem, který jednou přitahuje svým tajemstvím, jindy odpuzuje svým barbarstvím. I Tolstoj a Dostojevskij poutají západního kulturního člověka spíše jako exotické postavy, které jsou pro něho nezvykle ostré. Mnoho Udí na Západě k sobě poutá tajemná hlubina ruského Východu. Ale ještě nenastala doba, která by uznala, že duchovní život křesťanského Východu je rovnoprávný s duchovním životem Západu. Na Západě ještě nepocítili, že duchovní síly Ruska mohou určovat a přetvářet duchovní život Západu, že Tolstoj a Dostojevskij vystřídají vládce myšlení Západu právě kvůli němu samotnému a uvnitř něho. Ex Oriente lux uvidělo jen několik osvícených jedinců. Ruský stát je už dávno uznáván jako velmoc, se kterou musejí počítat všechny státy světa a která hraje významnou roh v mezinárodní politice. Ale duchovní kultura Ruska - ono životní jádro, jehož je sama státnost jen povrchní slupkou, velmocenské postavení ve světě zdaleka nezaujímá. Duch Ruska ještě nemůže národům diktovat ty podmínky, které může diktovat ruská diplomacie. Slovanská rasa ještě ve světě nezaujala ty pozice, které má rasa latinská a germánská. Právě to se musí po této velké válce, která ukázala nebývalé historické přiblížení a prostoupení východního a západního lidstva, zásadně změnit. Velké válečné střetnutí musí vést k velkému spojení Východu a Západu. Tvořivý duch Ruska zaujme v duchovním koncertu svě-
12
ta nakonec velmocenskou pozici.
To, co se dělo v nitru ruského ducha, ztratí svou provinčnost, osamělost a uzavřenost a stane se světovým a všelidským, nikoliv jenom východním, ale i západním. Pro toto poslání potenciální duchovní síly Ruska už dávno dozrály. Válka roku 1914 spojí evropský Východ s evropským Západem a uvede Rusko do víru světového dění mnohem hlouběji a silněji než válka roku 1812. Již nyní lze předvídat, že v důsledku této války se Rusko stane definitivně Evropou v takové míře, v jaké Evropa uzná duchovní vliv Ruska na svůj vnitřní život. Odbíjí hodina světových dějin, kdy se slovanská rasa v čele s Ruskem pocítí povolána k dominantní úloze v životě lidstva. Pokročilá germánská rasa se vyčerpá v militaristickém imperialismu. Vyvolenost Slovanstva pociťovala i řada lidí na Západě. Uskutečnění světového poslání Ruska však nelze přenechat svévoli živelných dějinných sil. Nezbytné je tvůrčí úsilí národního rozumu a národní vůle. A jestliže národy Západu budou nakonec nuceny uvidět tuto jedinou tvář Ruska a uznat jeho poslání, bude ještě nejasné, zda my sami si uvědomíme, co vlastně Rusko je a k čemu je vyvoleno. Pro nás samotné zůstává Rusko nerozluštěnou hádankou. Rusko je protikladné, anti-nomické. Duši Ruska nelze postihnout žádnými doktrínami. Ťutčev2' o svém Rusku napsal:
Rus nepostihneš rozumem,
běžná míra je necitlivá
k zvláštnosti platné pro tu zem -
jen věřit v Rus, jen to ti zbývá.
(přel. JiříMulač)
13
A vskutku lze říci, že Rusko je rozumem nepo-stižitelné a nezměřitelné běžnými mírami doktrín a koncepcí. V Rusko věří každý po svém a každý nachází v bytí Ruska, které je plné rozporů, fakta vhodná k potvrzení své víry. Přistoupit k rozluštění hádanky, která se skrývá v duši Ruska, je možné jen tak, že uznáme antinomičnost Ruska, jeho děsivou protikladnost. V tom případě se ruské vědomí osvobodí od lživých a falešných idealizací, stejně jako od bezcharakterní kosmopolitické negace a cizozemského otroctví.
Rozpory ruského bytí se vždy reflektovaly v ruské literatuře a v ruském filozofickém myšlení. Tvůrčí potenciál ruského ducha se rozdvojuje stejně jako ruské historické bytí. Je to velmi zřetelně vidět na naší nejcharakterističtější ideologii - slavjanofilství - a na našem největším národním géniovi Dostojevském, nejruštějším z Rusů. Veškerá paradoxnost a antinomičnost ruských dějin zanechala stopy na slavjanofilech a Dostojevském./Tvář Dostojevského je stejně rozdvojená, jako tvář samotného Ruska, a probouzí naprosto protikladné city. Bezedná hlubina a nedozírné výšiny se prolínají s jakousi nízkostí, nešlechetností, absencí ctnosti, s otroctvím. Nekonečná láska k lidem, skutečná láska Kristova se spojuje s nenávistí k lidem a s krutostí. Touha po absolutní svobodě v Kristu (Veliký Inkvizitor) se smiřuje s rabskou pokorou.3* Není takové i samotné Rusko? ]■
[Rusko je nejnestátotvornější, nejanarchičtější země na světě.)A ruský národ je nejnepolitičtějším národem, který nikdy neuměl uspořádat svou zem. Všichni naši skutečně ruští, národní spisovatelé,
myslitelé a publicisté byli nestátotvorní, svérázní anarchisté. Anarchismus je zjevení ruského ducha a byl v různé míře vlastní naší krajní levici i pravici. Slavjanofilové a Dostojevskij jsou ve své podstatě stejní anarchisté jako Michail Bakunin nebo Kropotkin.4' Tato anarchistická ruská povaha se geniálně ztělesnila v náboženském anarchismu Lva Tolstého.5' Ruská inteligence, i když byla nakažena povrchními pozitivistickými idejemi, byla čistě ruská ve své nestátotvornosti. Její lepší, heroická část směřovala k absolutní svobodě a pravdě, kterou nelze vměstnat do žádné státnosti. Naše narodnic-ké hnutí je charakteristický ruský, v západní Evropě neznámý jev, je to projev nestátotvorného ducha. Také ruští liberálové byli vždy spíše humanisty než budovateli státu. Nikdo nechtěl moc, všichni se moci báli jako nečisté síly. A naše pravoslavná ideologie samoděržaví je také projevem nestátotvorného ducha, ocimítnutím národa a společnosti vytvářet národní život. Slavjanofilové si uvědomovali, že jejich učení o autokracii je osobitou formou negace státu. Veškerá státnost se zdála pozitivistickou a nacionalistickou. Ruská duše si žádá posvátné pospolitosti, vlády Bohem vyvolené. Podstata ruského národa je asketická, zříká se pozemských věcí a rozkoší. Naše levicové a revoluční směry se v tom ani tolik neliší od pravicových a slavjanofil-ských tendencí, mají v sobě stejně velkou dávku slavjanofilského a asketického ducha. Ideologové státnosti, jako byli Katkov nebo Čičerin,6' byli vždy chápáni jako neruští, jako cizinci na ruské půdě, jako cizí, neruská byla chápána byrokracie, která se zabývala státními záležitostmi - tedy opět neruský-
ch
14
15
ml věcmi./V základech ruských dějin je významná legenda o tom, jak cizozemští varjagové byli pozváni, aby vládli v ruské zemi, neboť „země naše jest velká, ale pořádku v ní není".7' Jak je to charakteristické pro osudovou neschopnost a nechuť ruského národa udělat si ve své zemi pořádek! Ruský národ jako by nechtěl ani tak svobodný stát, svobodu ve státě, jako svobodu od státu, osvobození od starostí s uspořádáním země. Ruský národ nechá být mužným budovatelem, jeho podstata je ženská, pasivní a pokorná ve státních záležitostech, vždy čeká na ženicha, muže, pána. Rusko je země pokorná, ženská. Pasivní, receptivní ženskost je ve vztahu k státní moci pro ruský národ stejně charakteristická jako pro ruské dějiny. Pokorná trpělivost zmučeného ruského národa nezná mezí. Státní moi byla vždy vnějškovým a nikoli niterným principem v nestátotvorném ruském národě; on sám ji nevytvářel, přicházela jakoby zvnějšku, jako ženich při chází k nevěstě. A proto tak často budila moc do jem cizího, jakéhosi německého panství. Ruští radi kalové i ruští konzervativci se shodovali v tom, žc stát jsou „oni" a nikoli „my". Typické je, že v ruských dějinách nebylo onoho mužného proudí rytířství. S tím je ovšem spjat nedostatečný rozvo osobnostního prvku v ruském životě. Ruský nároc vždy rád žil v teple kolektivu, rozpuštěn v zem ském živlu, v mateřském lůně. Rytířství vytváří smysl pro osobní ctnost a čest, zoceluje osobnost Tato osobnostní pevnost v ruských dějinách neby la. V ruském člověku je změkčilost, ruská tvář ne má ostře řezaný, vymodelovaný profil. Platoi Karatajev je u Tolstého kulatý.8' Ruský anarchis
mus je ženský a nikoli mužský, je pasivní, nikoli aktivní. I Bakuninova vzpoura je vlastně pohroužením do chaotického ruského živlu. Ruská nestáto-tvornost není ziskem svobody, ale odevzdáním, osvobozením od aktivity. Ruský národ chce žít v zemi, která v očekávání muže dozrává v nevěstu. Všechny tyto vlastnosti Ruska se staly základem slavjanofilské filozofie dějin a slavjanofilských společenských ideálů. Slavjanofilská filozofie dějin však nechce slyšet o antínomičnosti Ruska, bere v úvahu jen jednu tezi ruského života. V něm je však i antitéze. Ani Rusko by nebylo tak záhadné, kdyby v něm bylo jen to, o čem jsme se teď zmínili. Slavjanofilská filozofie ruských dějin nevysvětluje záhadu toho, že se Rusko přeměnilo v imperiálni velmoc, nebo to vysvětluje příliš zjednodušeně. A nejpodstatnější chybou slavjanofilství bylo to, že přírodně historické rysy ruského živlu vnímalo jako křesťanské ctnosti.
Rusko je nejstátotvornější a nejbyrokratičtější zemí na světě; v Rusku se všechno stává nástrojem politiky. Ruský národ vytvořil nejmocnější stát na světě, obrovskou říši. Od Ivana Kality9' se postupně a úporně „sbírala" ruská země a dosáhla rozsahu, který ohromuje představivost všech národů světa. Síly národa, o němž se nikoli bezdůvodně říká, že směřuje k niternému, duchovnímu, se obětují státnímu kolosu, který všechno proměňuje ve svůj nástroj. Zájmy vytváření, udržování a obrany obrovského státu mají naprosto výjimečné a zdrcující místo v ruských dějinách. Ruský národ už skoro neměl sil na svobodný, tvůrčí život, všechna krev mu vytekla při upevňování a obraně státu. Třídy
16
17
a vrstvy byly rozvinuty jen slabě a neměly tu roli, kterou hrály v dějinách západních zemí. Osobnosl byla potlačena obrovskými rozměry státu, který přicházel s neúměrnými požadavky. Byrokracie se rozrostla do prízračných dimenzí. Ruská státnosl zaujímala postavení hlídače a obránce. Upevňoval; se v boji s Tatary, v období společenského neklidí; Csmuta"), za cizích vpádů, a proměnila se tak v soběstačný, abstraktní princip: žije svým vlastním životem, podle vlastních zákonů, nechce být podřízenou funkcí života. Tato osobitost ruských dějin zanechala na ruském životě pečeť smutku a poro by. Svobodná hra tvořivých sil člověka nebyla možná. Vláda byrokracie v ruském životě byla vnitřním vpádem němectví. Němectví jaksi organicky vstoupilo do ruské státnosti a ovládlo žensky a pasivní ruský živel. Ruská země přijala jako svého vyvoleného toho nepravého, zmýlila se v ženichovi. Ruský národ přinesl velké oběti, aby vybu doval ruský stát, prolil mnoho krve, ale sám zůsta ve svém obrovském státě bezmocný. Ruskému národu je cizí imperialismus v západním slova smyslu, ale pokorně dával své síly na budování imperialismu, o který se jeho srdce nezajímalo. Právě zde se skrývá záhada ruských dějin a ruské duše. Žádná filozofie dějin,^ slavjanofilská či zapadnická,10: ještě nerozluštila,f proč nejnestátotvornější národ vytvořil takovou obrovskou a mohutnou státnost, proč nejanarchističtější národ je tak podroben byrokracii, proč národ svobodného ducha si tolik ne-"preje svobodný život. Tato hádanka je spojena se zvláštním vzájernným vztahem ženského a mužského prvku v ruském národním charakteru.
Záhadný protiklad existuje také ve vztahu Ruska a ruského vědomí k národnosti. Je to už druhá antinomie, která není svým významem o nic menší, než vztah ke státu. Rusko je nejméně šovinistická země na světě. Nacionalismus u nás vždy budí dojem čehosi neruského, jakéhosi naplaveného němectví. Němci, Angličané a Francouzi jsou masovými šovinisty a nacionalisty, jsou naplněni národním sebevědomím a sebeuspokojením. Rusové se skoro stydí za to, že jsou Rusy, je jim cizí národní hrdost a často je jim dokonce - ó hrůzo! - cizí i národní důstojnost. Ruskému národu není vůbec vlastní agresivní nacionalismus a sklony k násilné rusifikaci. Rus se nepovyšuje, nevystavuje se na odiv, neopovrhuje jinými. V ruském živlu je vskutku jakási národní nezištnost, sebeobětování, které je západním národům neznámé. Ruská inteligence se vždy s odporem odvracela od nacionalismu, hnusil se jí jako nečistá síla. Vyznávala výlučně nadnárodní ideály. A jakkoli povrchní a banální byly kosmopolitní doktríny inteligence, stále se v nich, byť deformovane, reflektoval nadnárodní, všelidský duch ruského národa. Disidentská inteligence byla v jistém smyslu nacionálnější, než naši buržoázni nacionalisté, kteří se výrazem tváře podobají buržoazním nacionalistům všech zemí. Člověk jiného, neinteligentského založení, jakým byl národní génius Lev Tolstoj, byl vskutku Rusem ve své náboženské touze překonat všechna národní omezení, veškerou tíhu národního těla. Ani slavja-nofilové nebyli v běžném slova smyslu nacionalisty. Chtěli věřit, že v ruském národě žije všelidský křesťanský duch a vyzvedávali ruský národ za jeho
18
19
pokoru. Dostojevskij přímo vyhlašoval, že ruskj člověk je všečlověk, že duch Ruska je duchem kosmickým a poslání Ruska nechápal tak, jak je chápou nacionalista. Nacionalismus ve své nejnovějš podobě signalizuje nepochybnou evropeizaci Ruska, která zbavuje na ruské půdě svérázu reakčm konzervativní zapadnictví. I Katkov jako ideoloj nacionalismu byl zapadnikem a nikdy nevyjad řoval ruský národní duch. Katkov byl obhájcen a otrokem jakési cizí státnosti, jakéhosi „abstraktní ho principu". Nadnárodnost a univerzalismus jsoi podstatnou vlastností ruského národního ducha stejně jako nestátotvornost a anarchismus. Národn je na Rusku jeho nadnárodnost, stejně jako nezávislost na nacionalismu. Právě v tom je Rusko svébytné a nepodobá se žádné zemi na světě. Rusko jí povoláno stát se osvoboditelem národů. Toto po slaní spočívá v jeho zvláštním duchu. Spravedlnost světové role Ruska je už předurčena duchovním silami dějin. Toto poslání Ruska se v této válce ob nazuje. Rusko totiž nemá zištné cíle.
Taková je tedy jedna teze o Rusku, kterou lz< právem vyslovit. Ale existuje i antitéze, která je zdůvodněna stejně silně.
Rusko je nejnacionalističtějši země na světě, země nevídaných krajností nacionalismu, útlakt porobených národů, rusifikace, země národního chvastounství, země, v níž se vše - až po kosmic kou církev Kristovu - nacionalizuje, země, která st pokládá za jedinou vyvolenou a odmítá celou Ev ropu jako hnilobu a dáblova zplozence, který je od souzen k zániku. Odvrácenou stranou ruské poko ry je rnimořádná ruská ješitnost. Nejpokornější je
20
současně největší, nejmocnější, jediný vyvolený. „Ruské" je spravedlivé, dobré, pravdivé a božské. Rus je „svatou zemí". Rusko je hříšné, ale i ve svém hříchu zůstává svatou zemí, zemí svatých, kteří žijí ideály svatosti. Vladimír Solovjov11' se vysmíval ruské domýšlivosti a přesvědčení, že všichni svatí mluvili rusky. Týž Dostojevskij, který vyznával všečlověka a vyzýval ke kosmickému duchu, vyznával i nejfanatičtější nacionalismus, štval proti Polákům a Židům, odnímal Západu veškerá práva být křesťanským světem. »Ruská národní domýšlivost se projevuje vždy v tom, že Rusko se nepokládá jen za nejkřesťanštější, ale za jedinou křesťanskou zemi na světě. Katolicismus se vůbec za křesťanství nepovažuje. A v tom byl jeden z duchovních kořenů lživého pojetí polské otázky. Rusko, které podle svého ducha je povoláno být osvoboditelem národů, příliš často bylo jejich utlačova-telem, a proto probouzí k sobě nepřátelství a podezřívavost, které ještě nyní musíme překonávat.
Ruské dějiny poskytují zcela výjimečnou podívanou: úplnou nacionalizaci Kristovy církve, která se sama prohlašuje za kosmickou.y Církevní nacionalismus je charakteristický ruský jev. Je jím skrz naskrz prostoupeno naše starověrectví. Ale týž nacionalismus panuje i ve vládnoucí církvi. Týž nacionalismus proniká i do slavjanofilské ideologie, která vždy nahrazovala vesmírné ruským. Vesmírný duch Kristův, mužský vesmírný logos12) je uchvácen ženským národním živlem, ruskou zemí v jejím pohanském prvorozenství. Tak se vytvořilo náboženství rozplynutí v matce zemi, v kolektivním národním živlu, v živočišném těle. Ruská reli-
21
giozita je ženská, kolektivní religiozita biologickí ho tepla, které přežívá jako teplo mystické. Je v r jen slabě rozvinut osobnostní prvek, jako by se bál opustit kolektivní teplo a vyjít do mrazu a ohn osobnostní religiozity. Taková náboženskost se zři ká mužské, aktivní duchovní cesty. Není to ani tc lik náboženství Krista jako Panny Marie, nábožen ství matky země, ženského božstva, které osvěcuj materiální bytí. V. V. Rozanov13' svým způsoben geniálně vystihl ruské náboženství rodové těles nosti, náboženství rozmnožování a rodinného tep la. Matkou zemí je pro ruský národ samo Ruskc Rusko se proměňuje v Pannu Marii. Rusko je Bo hem vyvolená země. Taková ženská, živelně národ ní religiozita se musí opřít o muže, kteří na seb vezmou břímě duchovní aktivity, ponesou one kříž, budou duchovními vůdci. Proto se ruský ná rod ve svém náboženském životě spoléhá na svate na vyvolené mnichy, na muže, k nimž se musí cho vat s nábožnou úctou jako k ikoně. Ruský národ s neodvažuje pomyslet, že svatost lze napodobovat že svatost je niterná cesta ducha - bylo by to toti příliš mužské a smělé. Ruský národ nechce ani ta] svatost, jako posvátnou úctu a obdiv k svatosti, po dobně jako nechce moc, ale chce se odevzdat moci přenést na ni veškeré své břímě. Ruský národ je v< své většině líný v náboženském vzestupu, jeho reli giozita je rovinná, nikoli horská, kolektivní pokor] dosahuje lehčeji než religiózního stmelení osobnos ti, nechce se vzdát tepla a ochrany národního, ž velného života. Za svou pokoru dostává ruský ná rod jako odměnu právě toto pohodlí a teplo kolek tivního života. Takový je tedy národní základ ná-
22
rodní církve v Rusku. Je v ní silná příměs náboženského naturalismu, který předcházel křesťanskému náboženství ducha, náboženství osobnosti a svobody. Sama křesťanská láska, která je v podstatě duchovní a protikladná svazkům těla a krve, v této religiozitě zdomácněla a proměnila se v lásku k „našemu" člověku. Tak se posiluje náboženství těla a nikoli ducha, takovým způsobem se brání tvrz religiózního materialismu. Z nedozírné ruské roviny se tyčí kostelíky a zvedají se svatí a boží starci,1* ale půda této roviny je nedotčená a způsob života je ještě pohanský.
Velkou práci, kterou vykonal pro ruské uvědomění Vladimir Solovjov, je nutné vidět především v jeho nemilosrdné kritice církevního nacionalismu a veškerého nacionalismu, v jeho věčné výzvě k vesmírnému Kristovu duchu, k osvobození Kristova ducha ze zajetí nacionálního živlu, živlu přírodního. V reakci na církevní nacionalismus se V. Solovjov příliš přikláněl ke katolicismu, ale velká pravda jeho základních snah a motivů je nepochybná a Rusko ji ještě uzná. V. Solovjov je tím pravým protijedem proti nacionalistické antitezi ruského bytí. Jeho křesťanská pravda při řešení polské a židovské otázky se musí vždy stavět proti nepravdě Dostojevského. Právě on odhalil s neobyčejnou jasností, že co škodí osobnosti, škodí i národu. Jestli osobnosti škodí egoismus, nenávist, ziskuchtivost a ješitnost, totéž je škodlivé i pro národ. Tuto pro křesťanské vědomí zcela evidentní pravdu je nutno energicky postavit proti nacionalistické antitezi ruského vědomí. Je nezbytné to dělat dodnes. Ale nejen u V. Solovjova, ale také u L. Tolsté-
23
ho najdeme osvobozující pravdu, která stojí prot nepravdě starých slavjanofilů a Dostojevského, je: živí státní nacionalismus. Tato osvobozující pravd) obnažuje čistou tvář Ruska a její skutečný mesianis mus. Církevní nacionalismus vedl k zotročení cirk ve státem. Církev, která je duchovním mystickýn organismem, se pasivně odevzdala do moci syno du podle německého vzoru. Záhadná antinomič nost Ruska ve vztahu k národu je spjata práv s oním nesprávným vztahem mužského a ženskéhc prvku, s nerozvinutou a nevyzrálou osobností", kte rá se zrodila v Kristu a je povolána být ženichen své země, světlonošem ženského národního vlivu a nikoli jeho otrokem.
Tuto tejemnou_ai]^onůčnqst vystopujeme v Rusku ve všem. Lze formulovat nesčíslné množství tezí a antitezí, které se týkají ruského národní ho charakteru, odhalit řadu rozporů v ruské duši Rusko je zemí neomezené svobody ducha, zem poutníků a hledačů Boží pravdy. Rusko je nejménř buržoázni zemí na světě, nemá kompaktní měšťan stvo, které na Západě Rusy tak odpuzuje a zahání Dostojevskij, na němž lze duši Ruska studoval v jeho šokující Legendě o Velikém Inkvizitorovi byl zvěstovatelem takové opovážlivé a nekoneční svobody v Kristu, jakou se ještě nikdo neodváži nastolit. Posilování svobody ducha jako čehosi charakteristicky ruského bylo vždy podstatným specifikem slavjanofilství. Slavjanofilové a Dostojevski stavěli proti sobě vnitřní svobodu ruského národa jeho organickou, náboženskou svobodu, které st nevzdá ani za všechno štěstí světa, a pozitivní ne svobodu západních národů, které jsou zotročeny
vnějškovostí./V ruském národě skutečně existuje svoboda ducha, které dosahuje jen ten, kdo není příliš pohlcen touhou po pozemském zisku a pozemském uspořádání věcí. Rusko je zemí svobody každodenního života, která je neznámá vyspělým národům Západu, jež jsou znevolněny měšťanskými normami. Jen v Rusku neexistuje drtivá moc buržoazních konvencí, není tu despotismus měšťanské rodiny. Ruský člověk s velkou lehkostí ducha překonává veškerou buržoaznost, opouští každý život spoutaný předpisy. Typ poutníka je proto pro Rusko tak charakteristický a tak nádherný.15' Poutník je nejsvobodnější člověk na Zemi. Chodí po ní, ale jeho živlem je vzdušnost, nevrostl do země, nemá v sobě přízemnost. Poutník je nezávislý na všem světském a veškerá tíha země a pozemského života se mu scvrkla na malý batoh. Velikost ruského národa a jeho vyvolenost k vyššímu životu se soustřeďuje právě v typu poutníka. Typ ruského poutníka se nezrcadlí jen v národním životě, ale i v kultuře, v životě nejlepší části inteligence. I zde jsou poutníci svobodní duchem, kteří nejsou k ničemu připoutáni, věční cestovatelé, kteří hledají neviditelné město. O jejich příběhu se lze dočíst ve velké ruské hteratuře. Poutníkům v kulturním, intelektuálním životě říkají někdy „tuláci ruské země," někdy disidenti. Najdeme je už u Puškina a Lermontova,16' pak u tolstého a Dostojevského. Duchovní poutníci jsou všichni ti Raskolnikovové, Myškinové, Stavroginové, Versilovové, kníže Andrej a Pierre Bezuchov.17* Poutníci nemají vlastní město, hledají město budoucí. V. Soíovjov se v této zemi nikdy necítil šosákenTani měšťákem, ale ko-
24
25
lemjdoucím a poutníkem, který nemá vlastní dům /Takový byl Skovoroda - potulný filozof z lidu v 18 století.18' Duchovní putování najdeme v Lermonto vovi, Gogolovi,19' je u Lva Tolstého a F. Dostojev-ského a z jiné strany u ruských anarchistů a revolu cionářů, kteří po svém směřovali k absolutnu, jež překračuje veškeré meze pozitivního a viditelného života. Najdeme je v ruském sektářství, v mystickí touze národa, v onom nepříčetném přání, aby hc „posedl duch". Rusko je fantastická země duchov ního opojení, země flagelantů (chlystů), sebeupalo-vačů, duchoborců, země Kondratije Selivanové aGrigorije Rasputina, země samozvanců a puga čovštiny.20' Ruská duše neumí spočinout na jednon místě, není to měšťanská, lokální duše. V Rusku v jeho národní duši tkví nekonečné hledání nevidí telného města Kitěže, neviditelného domu. Přec ruskou duší se rozevírají dálky a před jejíma du chovníma očima není vymezeného obzoru. Ruská duše hoří v plamenném hledání pravdy, absolutní božské pravdy a spásy pro celý svět a všeobecného vzkříšení k novému životu. Věčně je rozesmutněnž hořem a utrpením národa a všehomlra a její mukí nelze utlumit. Tato duše je pohlcena řešením ko nečných, prokletých otázek smyslu života. V ruskí duši je neklid a vzpurnost, neuhasitelnost a neuko jitelnost vším dočasným, relativním a podrníně ným. Musí jít pořád dál a dál, až na konec, na hra nici, kde se vystupuje z tohoto světa, z této země ze všeho lokálního, měšťanského, spoutaného Nejednou se ukázalo, že i sám ruský ateismus j( vlastně náboženský. Heroicky naladěná inteligencí šla na smrt ve jménu materialistických idejí. Tenti
podivný rozpor bude pochopitelný, až uvidíme, že pod materialistickým zevnějškem směřovala k absolutnu a k božství. Slovanská vzpoura je plamenný ohnivý živel, který jiné rasy nemají. I Bakunin ve své ukrutné žízni po světovém požáru, ve kterém musí shořet všechno staré, byl Rusem, Slovanem, byl mesianistou. Tohle je tedy jedna z tezí o duši Ruska. Národní život Ruska s jeho mystickými sektami, ruskou literaturou a ruským myšlením, otřesným osudem ruských spisovatelů a ruské inteligence, která se odtrhla od půdy a současně zůstala typicky nacionálni, všechno to nám dává právo vyslovit tezi, že Rusko je zemí poutníků, tuláků a hledačů, zemí vzpurnou a děsivou ve své živelnosti, v národním dionýsovství, které si nepřeje dodržovat formu.
Ale vzápětí zase antitéze. Rusko je zemí neslýchané servility a děsivého ponížení, zemí, která nemá povědomí lidských práv a důstojnosti lidské osobnosti, země setrvačného konzervatismu, porobení náboženského života státem, zemí pevného způsobu života a tíživé hmotnosti. Rusko je zemí kupců, kteří jsou pohrouženi do tělesnosti, mamo-nářů, konzervativních až do nehybnosti, zemí úředníků, kteří nikdy nepřekročí meze izolované a mrtvé říše, zemí rolníků, kteří si nepřejí nic než půdu a kteří přijímají křesťanství zcela vnějškově a ziskuchtivé, zemí duchovenstva, které utonulo v materiálním bytí, zemí obřadnictví, zemí myšlenkově setrvačné a konzervativní intelektuálštiny nakažené nejpovrchnějšími materialistickými idejemi. Rusko nemiluje krásu, bojí se krásy jako přepychu, nechce žádnou přebytečnost. Ruskem je nemožné
26
27
pohnout z místa, tak je těžké, setrvačné, tak je lín tak je pohrouženo do hmoty, tak se "pokorně sm řuje se svým životem. Všechny naše společensk stavy, vrstvy naší země, šlechta, kupectvo, rohuj ťvo, duchovenstvo, lířednictvo, ti všichni si nepře a nemají rádi vzestup; všichni dávají přednost spc činutí v nížinách, na rovinách, chtějí být „jak všichni"- Osobnost je všude utlačena v organickéi kolektivu. Stavy naší země nemají právní vědon a ani důstojnost, nechtějí samostatnost a aktiviti spoléhají se vždy na to, že to jiní udělají za ně. I n še politické revolucionářsťví je jaksi nesvobodn neplodné a myšlenkově setrvačné. Ruská radikáln demokratická inteligence je jako krystalizoval] vrstva duchovně konzervativní a je jí cizí jakáko svoboda. Je spíše uchvácena ideou ^mechanické rov nosti než svobody. Některým se zdá, že Rusko odsouzeno k otroctví a že nenajde cestu k svoboc němu životu. Lze se domnívat, že osobnost se ne probudila nejen v konzervativním, ale ani v revc lučním Rusku, že Rusko stále zůstává zemí neosot ního kolektivu. Ale je také nezbytné pochopit, ž původní ruský kolektivismus je jenom přechoc ným jevem prvotního stadia přírodní evolua a nikoli věčným duchovním fenoménem.
Jak jen pochopit tuto tajemnou rozporno Ruska, tuto stále stejnou pravdivost tezí, které vzájemně vylučují? A právě zde - ostatně jak všude - v otázce svobody a otroctví ruské duš< jejího tuláctví a nehybnosti, setkáváme se se za hadným vztahem mužského a ženského prv [v ruském duchu a ruském charakteru. Neomezen svoboda se mění v neomezené otroctví, věčné ti
■ * ŕ.
láctví ve věčnou stagnaci, protože mužská svoboda v Rusku nevládne nad ženským národním živlem zevnitř, z hloubky. Mužský prvek je vždy očekáván zvnějšku, v ruském národě se nerozvíjí osobnostní princip. Odtud vyplývá věčná závislost na cizině. Ve filozofických pojmech to znamená, že Rusko pociťuje mužský prvek vždy jako transcendentní a nikoli imanentní, pociťuje ho, jako by přisej zvnějšku. Všechno mužské, osvobozující a tvarující, bylo v Rusku jakoby neruské, cizí, západoevropské, francouzské nebo německé či za starých časů řecké. Rusko je příliš bezmocné, než aby samo vytvářelo svobodný život a není schopné vydat ze svého lůna osobnost. Návrat k vlastní půdě, k vlastnímu národnímu živlu nabývá v Rusku snadno charakteru zotročení, vede k nehybnosti a stává se reakcí. Rusko se chystá k vdavkám, očekává ženicha, který musí přijít z jakési výšiny, ale přichází nikoli onen vyvolený, ale německý úředník a ten je ovládá. V duchovním životě to jsou jednou Marx, podruhé Kant nebo Steiner21' či nějaký jiný cizinec. Rusko, země tak osobitá, země tak zvláštního ducha měla k západní Evropě stále jen servilní vztah. Od Evropy se učilo, co je potřebné a dobré, nepřipojovalo se k evropské kultuře, v čemž je jeho spása, ale otrocky se Západu podrobovalo nebo v divoké nacionalistické reakci Západ drtilo a negovalo kulturu. Bůh Apollo, bůh mužné formy do dionýsovského Ruska ještě nepřišel.22' Ruské dionýsovství je barbarské, a nikoli helénske. I v jiných zemích existují protiklady, ale jen v Rusku se jedna teze proměňuje v antitezi, byrokratická státnost se rodí z anarchie, otroctví ze svobody
28
29
a extrémní nacionalismus z nadnárodních koncej cLLZ tohoto bludného kruhu je jen jediné výchí disko: Rusko musí ve svém nitru, ve své duchovi hloubce najít mužský, osobnostní, tvarující prvel ovládnout svůj národní živel, prqbud^yj>obě inu Nyní konečně propukl dlouho očekávaný boj nentní mužnost a vědomí světlonoše. A já chci vi 5iOVanské a germánské rasy. Germanizace už ode-řit, že tato světová válka Rusko vy vede z bludnéh dávna pronikala do nitra Ruska, nenápadně ger-kruhu a probudí v něm mužného ducha, ukáž manizovala ruskou státnost a ruskou kulturu, řídi-
syětujnužnou tvář Ruska, vytvoří nevyhnutelní vnitřní vazbu evropského Východu a Západu.
0
a tělo i duši Ruska. Nyní germánství válčí proti slovanskému světu. Germánská rasa je mužná, sebevědomě a omezeně mužná. Germánský svět cítí jenství slovanské rasy a myslí si, že tuto rasu a její semi musí ovládat, že jen on má dost síly, aby tuto semi zkulturnil. Germánství odedávna vysílalo své ámluvčí, mělo své agenty a cítilo, že je mu Rusko předurčeno. Celé petrohradské období ruských dě-in probíhalo ve znamení vnějšího a vnitřního vlivu \íěmců.23) Ruský národ byl už skoro připraven smí-it se s tím, že ho mohou řídit a civilizovat jen Síěmci. A bylo zapotřebí zcela výjimečné světové catastrofy, bylo zapotřebí, aby germánství zešílelo zpupností a ješitností a Rusko si uvědomilo samo ebe, shodilo ze sebe pasivitu, probudilo své muž-■\é síly a pocítilo, že je ve světě vyvoleno k velkým ěcem. Ve světovém zápase s germánskou rasou elze proti ní stavět jen slovanskou ženskost a po-oru. Pod hrozbou pohlcení germánstvím je ne-bytné ukázat mužnou tvář. Válka slovanského germánského světa není jen srážkou ozbrojenců a bitevních polích; je to hlubší, duchovní válka, >oj za světové panství různých duchovních sil, srá-ení a prostupování východního a západního křes-ství. V této velké, vskutku světové bitvě si Ŕus-
31
ko nemůže neuvědomovat samo sebe. Jeho uvědomění však musí být i očistou. Sebeuvědomění^ předpokládá sebekritiku a sebeodhalení. Pýcha nikdy nebyla sebeuvědoměním, ta může být jen naprostým pomatením mysli. Skvělým příkladem naprosté ztráty skutečného sebeuvědomění a tmář-ství, které se rodí z pýchy a ješitnosti, prezentuje dnes Německo. Mužné vědomí národa, národa —světlonoše, je vždy kritické, vždy osvobozuje od vlastního tmářství a zotročení, vždy znamená ovládnutí vnitrních sil chaosu. Také sebeuvědomění Ruska musí být především osvobozením z podřízenosti a podrobení vlastnímu národnímu živlu. A to znamená, že ruský národ musí být ve vztahu ke své ruské zemi mužný, musí vyzařovat světlo, musí zemi ovládat a tvarovat její chaotické, živelné síly, nikoli se v ní rozpouštět, nikoli se jí pasivně poddávat. To také znamená, že lidský princip musí vládnout nad přírodním a nikoli přírodní nad lidským.; Rusko žilo příliš přírodním, nedostatečně lidským životem, příliš rodově a málo osobnostně. Osobnostní lidský prvek ještě neovládl neosobní přírodní živly země. Tuto svou původní rodovou biologii prožívalo Rusko jako původní mystiku kolektivu a prostřednictvím některých svých ideologů v tom vidělo svou přednost proti západní Evropě. Rusko masově vyznávalo náboženství rodové- ~ ho těla a nikoli ducha, směšovalo rodový, přírodní kolektivismus s kolektivismem duchovním, nad-přírodním. Rusko, tajemná země protikladů, však v sobě tajilo prorocký duch a předzvěst nového života a nových zjevení.
V tuto hodinu, rozhodující pro ruské vědomí,
32
je nezbytné si jasně a mužně uvědomit číhající nebezpečí. Válka může Rusku přinést velké výhody nejen materiální, ale také duchovní. Probouzí hluboký pocit národní, nacionálni jednoty, překonává vnitřní sváry a nepřátelství, nicotné účty politických stran, obnažuje tvář Ruska a probouzí mužného ducha. Válka odhaluje životní lež, odhazuje vnější příkrov, strhává falešné svátosti. Všechno obnažuje. Ale přináší i nebezpečí. Rusko se může dostat do zajetí falešného nacionalismu a vpravdě německého šovinismu. Může se kochat ideály bur-žoazního imperialismu, který byl svým duchem vždy neruský, byl pokušením svetovlády. Může se nakazit duchem militarismu, který je slovanské rase tak cizí. Válka s sebou přináší nebezpečí zhrubnutí. A tím více se musí Rusko osvobodit od nenávisti k Německu, od zotročujících pocitů zloby a msty, od negace toho, co je hodnotné v duchovním životě nepřítele, neboť právě to je jen jiná forma otroctví. Chci věřit, že všechno to se neuskuteční, ale není dobré zavírat před těmito možnostmi oči. V ruském národním živlu existuje jakési věčné nebezpečí, že upadne do zajetí, do naprosté podřízenosti tomu, kdo stojí vně. A skutečným osvobozením Ruska může být jen radikální osvobození z veškerého područenství a veškeré podřízenosti a zotročení vnějšími silami, tím, co je mimo, vším jinonárodním, a odhalení vnitřní mužnosti, vnitřního světla, ducha královského a tvořivého. Válka nás Rusy osvobodí z otrockého a podřízeného vztahu k Německu, z nezdravého, křečovitého vztahu k západní Evropě jako k něčemu vzdálenému a vnějškovému, jednou objektu vášnivé zami-
lovanosti a snění, podruhé obrovské nenávisti a strachu.^Západní Evropa a západní kultura-bu* dou pak pro Rusko imanentní, Rusko se definitivně stane Evropou, a právě tehdy bude duchovně svébytné a samostatné. Evropa přestane mít monopol kultury. Světová válka, do jejíhož víru jsou už vtaženy všechny světadíly a všechny rasy, musí v krvavých mukách porodit pevné vědomí všelidské jednoty. Kultura přestane být výlučně evrop-.^skoua stane se světovou, univerzální. A Rusko,
'j které má úlohu prostředníka mezi Východem a Zá-|  pádem, je samo Východozápadem, je povoláno se-
1 |  hrát velkou úlohu, neboť k této jednotě lidstvo po-
VAvede.
Mesianistické vědomí není nacionalistické, naopak je mu hluboce protikladné, neboť to je vědomí univerzální. Mesianistické vědomí má své kořeny_ v náboženském vědomí židovského národa, v tom, jak Izraelité prožívají svou Boží vyvolenost a ojedinělost. Mesiášské vědomí je vědomí vyvoleného národa Božího, národa, v němž se musí objevit Mesiáš, národa, který spasí svět. Národ Bohem vyvolený je Mesiášem mezi národy, jediný národ s mesiášským posláním a určením. Všechny ostatní národy jsou nižší, nevyvolené, národy s obyčejným, nikoli mystickým osudem. Všechny národy mají své poslání, své světové určení, ale jen jeden může být Mesiášem. Národ mesiášského vědomí a poslání je stejně tak jeden, jako je jeden Mesiáš. Mesiášské vědomí je světové a nadnárodní. V tpnL spočíváTänätogíe s ideou Římské říše, která je také univerzální a nadnárodní jako starohebrejský me-sianismus. Toto všesvětové mesiášské vědomí Židů
bylo ve svých nárocích zdůvodněno tím, že Mesiáš se zjevil právě v lůně tohoto národa, i když ten ho odvrhl. Ale po zjevení Krista je už mesianismus v starohebrejském smyslu pro křesťanský svět nepoužitelný. Pro křesťana neexistuje ani Helén, ani Judejec. V křesťanském světě nemůže být jeden vyvolený národ. Kristus přišel kvůli všem národům a všechny národy mají před soudem křesťanského vědomí svůj osud a svůj úděl. Křesťanství nepřipouští národní výlučnost a národní pychu, odsuzuje to vědomí, podle kterého je můj národ výše než všechny ostatní národy a je jediným náboženským národem. Křesťanství je konečným potvrzením jednoty lidstva, ducha všelidskosti a všesvětovosti. A právě to si plně uvědomil katolicismus, i když to spojoval s přechodnými materiálně historickými jevy (papismus). Mesianistické vědomí je prorocké, mesianistické pociťování sama sebe je také prorocké. Je solí náboženského života a tato sůl byla získána od židovského národa. Toto prorocké mesiášské vědomí nemizí ani v křesťanském světě, ale přetváří se a proměňuje. I v křesťanském světě je možný prorocký mesianismus, vědomí výlučného náboženského poslání nějakého národa, je možná víra, že skrze tento národ bude světu sděleno slovo nového zjevení. Křesťanský mesianismus se však musí očistit od všeho nekřesťanského, od nacionálni pýchy a samolibosti, od tíhnutí k starému židovskému mesianismu na straně jedné a novému bur-žoaznímu nacionalismu na straně druhé. Křesťanské mesianistické vědomí nemůže tvrdit to, že jediný ruský národ má velké náboženské poslání, že jen on je křesťanským národem, že jen on je vyvo-
34
35
len pro křesťanský osud a úděl a všechny ostatní národy jsou nižší, nekřesťanské, a jsou tudíž zbaveny náboženského poslání. V takové samolibosti není nic křesťanského. Nic křesťanského nebylo ani ve věčném refrénu slavjanofilů o hnilobě Západu a o tom, že v něm není křesťanského života. Taková judaizace křesťanství nás vrací od Nového zákona k Starému. Judaismus v křesťanství je věčně číhajícím nebezpečím, od něhož je nutno se očišťovat. A jakýkoli výlučný náboženský nacionalismus, jakákoli náboženská a národní samolibost je judaismem v křesťanství. A v ruském křesťanství je mnoho judaistických prvků, je tu hodně starozákonního.
Křesťanské mesiášské vědomí může být jen vědomím toho, že v nastávající světové epoše je Rusko vyvoleno říci světu nové slovo, jako je už řekl latinský a germánský svět. Slovanská rasa v čele s Ruskem musí odhalit své duchovní potence, obnažit svůj prorocký duch. Slovanská rasa vystřídá jiné rasy, které už sehrály svou úlohu a které směřují k úpadku - je to rasa budoucnosti. Všechny velké národy procházejí mesiášským vědomím. Shoduje se to s obdobími mimořádného duchovního vzestupu, vztlaku, kdy prozřetelnost dějin vyzývá tento národ, aby pro svět uskutečnil něco velkého a nového. Takové mesiášské vědomí mělo Německo na počátku 19. století. A my jsme přítomni konci německého mesianismu, úplnému vyčerpání jeho duchovních sil. V křesťanských dějinách není jeden vyvolený národ Boží, ale různé národy jsou v různé době vyvoleny pro velké poslání, pro zjevení ducha. V Rusku se už dávno rodilo věštec-
36
ké pociťování toho, že přijde hodina dějin, kdy právě Rusko bude povoláno k velkým zjevením ducha, kdy se centrum světového duchovního života ocitne právě zde. To není židovský mesianismus. Takové prorocké pociťování nevylučuje velké vyvolení a poslání jiných národů, je to jen pokračování a naplnění věcí, které vytvořily všechny národy křesťanského světa. Toto ruské mesiánské vědomí bylo zkaleno a uchváceno pohanským a nacionální-m živlem a deformováno zbytky judaismu. Ruské vědomí se musí očistit a osvobodit z pohanského a judaistického zajetí. To znamená, že se ruské myšlení a ruský život musejí radikálně uvolnit z dusivých a umrtvujících pout slavjanofilství, a to nejen oficiálního, ale i národního. Slavjanofilství mělo svou pravdu, kterou bylo vždy výhodné stavět proti zapadnictví. Ta přetrvá. Ale bylo tu také mnoho falše a lži, zotročení materiálním životem, hodně vznešených hlasů a idealizace, která brzdila duchovní život.
Rusko jg nemůže definovat jako Východ a stavět sé_taúk^^_Západu. Rusko si musí uvědomit samo sebe jako Západy Výčhodo-Západ, jako sjed-nóHfele dvou světů, a nikoli jako toho, kdo je rozděluje. Vladimír Solovjov duchovně skoncoval se starým slavjanofilstvím, s jeho lživým nacionalismem a výlučným příklonem k Východu. Po vystoupení V. Solovjova se křesťanský univerzalis-mus v našem vědomí jednou provždy utvrdil. Jakýkoli partikularismus není svou podstatou křesťanský. Výlučné panství východního živlu v Rusku bylo vždy otročením ženskému principu, přírodnímu prvku, a končilo vládou chaosu, jednou reakč-
ního, podruhé revolučního. Rusko jako sebeutvrzu-jící se Východ, Rusko nacionálne soběstačné ajvý^ lučné, znamená, že se nerozvinul a nezjevil prvek mužský, lidský a osobnostní, že jde o porobu živelnými, přírodními silami, silami národními a rodovými, silami životní tradice. V náboženském vědomí to pak znamená absolutizaci a zbožnění vztahu k hmotě, uspokojení živočišným teplem národního těla. V tom spočívá věčné pokušení a velké nebezpečí. Zenskost Slovanů s sebou nese mystickou citlivost, schopnost naslouchat vnitřním hlasům. Výlučná dominance ženského živlu jim však brání, aby splnili své světové poslání. Ruský mesianismus potřebuje mužného ducha, bez něho vždy znovu a znovu zapadne do svůdného a magnetického prvotního živlu ruské země, který čeká na to, až bude osvícen a tvarován. Konec slavjanofilství je však i koncem zapadnictví, koncem samotné opozice. Východu a Západu. I v zapadnictví byl partikularismus a provincionalismus, nepanoval zde kosmický duch. Zapadnictví představovalo jakýsi nezdravý a nemužný vztah k Západu, jakousi nesvobodu a bezmoc pocítit, že jsme také pro samotný Západ účinnou silou. Ruské uvědomění nemůže být ani slavjanofilským, ani západnickým, proteze obě tyto formy dokládají neplnoletost ruského jiá-roda, jeho nezralost pro světový život a pro světovou úlohu. Na Západě zapadnictví být nemůže, protože tam není možný sen o Západě jako o nějakém vyšším stavu. Vyšším stavem není Západ, stejně jako jím není Východ; není nijak omezen ani zeměpisně, ani materiálně. Světová válka musí překonat existenci Ruska jako výlučného Východu
38
a Evropy jako výlučného Západu. Lidstvo toto omezení překročí. Rusko vejde do světového života jako rozhodující síla. Světová úloha_Ruska však předpokládá, že se v něm probudí tvůrčí lidská aktivita, že opustí svůj stav pasivity a beztvarosti. Již ve věčně schizoidním Dostojevském najdeme proroctví o zjevení člověka, o výjimečně ostrém antro-pologickém vědomí. Skutečný ruský mesianismus předpokládá osvobození náboženského života, duchovního života ze zotročení národními a státními prvky, ze spoutání materiálním životem a historickou tradicí. Rusko musí projít náboženskou emancipací osobnosti. Ruský mesianismus se můžeopí-rat jen o ruské tuláctví, poutnictví a. hledgčstyl^ o ruský nepokoj a neukojitelnost ducha, o Rusko prorocké, o Rusy, kteří nemají své město, ale pátrají po městě budoucností.24' Ruský mesianismus nemůže být spjat s konzervativním, setrvačným a zkostnatělým Ruskem, jehož národní tělo ztěžklo, s Ruskem, které si chrání obřadnictví, s historickou ruskou státností a ruským církevnictvím, s Rusy, kteří jsou spojeni se svým městem, městem pohanským, jež se děsí města budoucnosti.
Veškerá osobitost slovanské a ruské mystiky spočívá v hledání Božího města, města budoucnosti, v očekávání, že na zem sestoupí Nebeský Jeruzalém, v žízni po všeobecném spasení a všeobecném blahu, v apokalyptickém rozpoložení mysli. Toto apokalyptické, vizionářské očekávání je v hlubokém rozporu s pocitem, že Rusové už své město mají a tím je „svatá Rus". A na tomto všednodenním a uspokojujícím pocitu bylo ve značné míře založeno slavjanofilství a o ně se opírá naše pra-
39
vková nábožensko-nacionální ideologie. Náboženství kněžstva, ochrany toho, co existuje, se v duši Rusa sváří s náboženstvím jako proroctvím, hledáním budoucí pravdy. Právě to je jedním z podstatných rozporů Ruska. A jestliže lze na obhajobu této teze uvést, že Rusko je zemí, kde se chrání především náboženská svatost, a právě v tom je jeho reli-giózní poslání, lze zase na obranu antitéze říci, že Rusko je především zemí náboženského hladu, duchovní žízně, prorockých vidění a očekávání. Tato náboženská antinomie je ztělesněna v Dostojey-ském, který má dvojí tvář: jednu, jéžf je obrácena k ochraně a podmanění národním a náboženským způsobem života, který se vydává za skutečné bytí - je to obraz duchovní nasycenosti - a druhou prcn. rockou, obrácenou k městu budoucnosti - je to obraz duchovního hladu, který je pro Rusko stěžejní a bez něhož jsou jeho další rozpory nevysvětlitelné. Duchovní nasycenost se projevuje v pasivním odevzdání ženskému národnímu živlu. Není to nasycení Božskou potravou, všechno je to ještě přírodní nasycení. Duchovní hlad, neuspokojení z přírodní a národní stravy je už znamením, že se mužský prvek osobnosti osvobozuje. Tentýž rozpor, který" spatřujeme v národním géniovi Dostojevském, vidíme i v ruském národním životě, v němž nalézáme dva stavy. Duchovní nasycenost, ochrana starého, všednodenní a vnějškově obřadnické chápání křesťanství je jen jednou podobou náboženského života. Duchovní hlad, prorocká předzvěst, mystička hloubka na vrcholcích pravoslaví v některých rysech našeho sektářství a ras-kolSpůctví,25) v tuláctví, je druhým obrazem ná-
rodního náboženského života.
Ruskámystika, mskýjmesianismus jsou s touto druhou tváří Ruska spjaty duchovním hladem a žízní po Boží pravdě na zemi stejně jako na nebi. Apokalyptickými náladami se ruská mystika hluboce Uší od mystiky germánské, která je pouhým pohroužením do hlubiny ducha a která nikdy nesměřovala k Božímu městu, ke konci, k přetvoření světa. Ruské apokalyptické nálady však mají silný sklon k pasivitě, k vyčkávání, k ženství. V tom se projevuje charakteristická osobitost ruského ducha. Prorocká ruská duše cítí, že je prostoupena mystickým prouděním. V národním životě bere na sebe podobu hrůzy z očekávání Antikrista. V poslední době pronikly tyto původně lidové a národní náboženské prožitky i do našich kulturních a nábožen-sko-filozofických směrů, ale již v reflektované a příliš stylizované, umělé formě. Vytvořil se dokonce estetický kult náboženské hrůzy a strachu jako věčný znak mystického naladění. Ani v tom však není mužný, aktivní a tvořivý duch, který Rusko nejvíce potřebuje, aby splnilo své světové poslání, k němuž je povoláno. Prorocké Rusko musí přejít od čekání k tvoření, od děsivé hrůzy k duchovní odvaze. Je až příliš jasné, že Rusko není povoláno kTjlahoby tu, k hmotné a duchovní harmonii, k tomu, aby zpevňovalo staré tělo světa. Nemá dar vytvářet průměrnou kulturu a tím se vskutku hlubinně liší od zemí Západu, Uší se od nich nikoU svou zaostalostí, alej>vým duchem.
Právě zde tkví tajemství ruského ducha. Tento duch směřuje k poslednímu a konečnému, k absolutnu ve všem, k absolutní svobodě a k absolutní
40
41
vicová nábožensko-nacionální ideologie. Náboženství kněžstva, ochrany toho, co existuje, se v duši Rusa sváří s náboženstvím jako proroctvím, hledáním budoucí pravdy. Právě to je jedním z podstatných rozporů Ruska. A jestliže lze na obhajobu této teze uvést, že Rusko je zemí, kde se chrání především náboženská svatost, a právě v tom je jeho reli-giózní poslání, lze zase na obranu antitéze říci, že Rusko je především zemí náboženského hladu, duchovní žízně, prorockých vidění a očekávání. Tato náboženská antinomie je ztělesněna v Dostojey-ském, který má dvojí tvář: jednu, jež je obrácena k ochraně a podmanění národním a náboženským způsobem života, který se vydává za skutečné bytí - je to obraz duchovní nasycenosti - a druhou pro^_ rockou, obrácenou k městu budoucnosti - je to obraz duchovního hladu, který je pro Rusko stěžejní a bez něhož jsou jeho další rozpory nevysvětlitelné. Duchovní nasycenost se projevuje v pasivním odevzdání ženskému národnímu živlu. Není to nasycení Božskou potravou, všechno je to ještě přírodní nasycení. Duchovní hlad, neuspokojení z přírodní a národní stravy je už znamením, že se mužský prvek osobnosti osvobozuje. Tentýž rozpor, který~ spatřujeme v národním géniovi Dostojevském, vidíme i v ruském národním životě, v němž nalézáme dva stavy. Duchovní nasycenost, ochrana starého, všednodenní a vnějškově obřadnické chápání křesťanství je jen jednou podobou náboženského života. Duchovní hlad, prorocká předzvěst, mystická Moubka na vrcholcích pravoslaví v některých rysech našeho sektářství a ras-kolSpúctví,25' v tuláctví, je druhým obrazem ná-
rodního náboženského života.
Ruská mystika, ruský mesianismus jsou s touto druhou tváří Ruska spjaty duchovním hladem a žízní po Boží pravdě na zemi stejně jako na nebi. Apokalyptickými náladami se ruská mystika hluboce liší od mystiky germánské, která je pouhým pohroužením do hlubiny ducha a která nikdy nesměřovala k Božímu městu, ke konci, k přetvoření světa. Ruské apokalyptické nálady však mají silný sklon k pasivitě, k vyčkávání, k ženstyí. V tom se projevuje charakteristická osobitost ruského ducha. Prorocká ruská duše cítí, že je prostoupena mystickým prouděním. V národním životě bere na sebe podobu hrůzy z očekávání Antikrista. V poslední době pronikly tyto původně lidové a národní náboženské prožitky i do našich kulturních a nábožen-sko-filozofických směrů, ale již v reflektované a příliš stylizované, umělé formě. Vytvořil se dokonce estetický kult náboženské hrůzy a strachu jako věčný znak mystického naladění. Ani v tom však není mužný, aktivní a tvořivý duch, který Rusko nejvíce potřebuje, aby splnilo své světové poslání, k němuž je povoláno. Prorocké Rusko musí přejít od čekání k tvoření, od děsivé hrůzy kdu-chovní odvaze. Je až příliš jasné, že Rusko není povoláno k blahobytu, k hmotné a duchovní harmonií, k tomu, aby zpevňovalo staré tělo světa. Nemá dar vytvářet průměrnou kulturu a tím se vskutku hlubinně liší od zemí Západu, Uší se od nich nikoli svou zaostalostí, ale svým duchem.
Právě zde tkví tajemství ruského ducha. Tento duch směřuje k poslednímu a konečnému, k absolutnu ve všem, k absolutní svobodě a k absolutní
40
41
lásce. V přírodním a historickém běhu však vládne relativita a průměr. A proto ruská žízeň po absolutní svobodě vede v praxi často k relativitě a průměrnosti a ruská touha po absolutní lásce k nepřátelství a nenávisti. Pro Rusy je charakteristická jakási bezmoc, jakýsi nedostatek nadání pro všechnórčxT" je relativní a průměrné. A přitom veškeré dějDvý-kultury a společenského života spočívají v průměrnosti a relativností, nejsou ani absolutní, ani konečné. Království Boží je královstvím absolutna a konečnosti, a proto Rusové všechno relativní a průměrné lehce odevzdávají do moci ďábla. Tento rys je velmi národní a ruský. Vydobýt si relativní společenskou svobodu je pro Rusy těžké nejen-prct to, že v ruské povaze je pasivita a submisivnost, ale také proto, že ruský duch žízní po absolutní božské svobodě. Proto Rusové tak těžce vytvářejí relativní kulturu, která je vždy věcí předposlední, ale nikoli poslední. Rusové jsou stále v otroctví průměru a relativity a hájí sé tím, že jsou svobodni až v ko^ nečném a absolutním. Zde se skrývá jedna z nej-hlubších motivací slavjanofilů. Slavjanofilové chtělT ruskému národu ponechat svobodu náboženského svědomí, svobodu uvažování, ducha, a veškerý ostatní životdát do rukou síly, která bude nad rus-kým národem neomezeně vládnout. Dostojevskij v Legendě o Velikém Inkvizitorovi deklaroval neslýchanou svobodu ducha, absolutní náboženskou svobodu v Kristu. A Dostojevskij byl připraven nejen se pokorně smiřovat se společenským otroctvím, ale také je bránit. Jiný, ale současně týž ruský rys se projevil u našich revolučních maximalistu, kteří žádají v každém relativním společenském
uspořádání absolutno a nejsou schopni vytvořit svobodnou pospolitost. Tady zase z jiné strany přistupujeme k základním rozporům Ruska. Je to stále táž rozpojenost mužského a ženského prvku v lůně ruského živlu a ruského ducha. Ruský duch, který ve všem směřuje k absolutnu, nevládne mužskou sférou relativity a průměrnosti a upadá do moci vnějškových sil. V průměrné kultuře je vždy připraven se poddat moci germánství, německé filozofie a vědy. Totéž se týká státnosti, která je v podstatě průměrná a relativní. Ruský duch chce svatý stát jako absolutno a je ochoten se smířit se zvířec-kým státem jako s čímsi relativním. Chce v životě absolutní svatost a jenom svatost ho uchvacuje a je ochoten se smířit se špínou a nízkostí v relativním životě. Proto rubem svaté Rusi je Rus zvířecká. Rusko jako by chtělo jenom andělskost a zvířeckost a nedostatečně v sobě odhalovalo lidskost. Anděl-_ ská svatost a zvířecí nízkost jsou věčným koh'sáním ruského národa, které průměrnější západní národy neznají. Ruský člověk je opojen svatostí, a stejně tak hříchem a nízkostí. Pokorná hříšnost, která se neodvažuje příliš pozvednout, je pro ruskou religiozitu typická. Je v tom cítit opojení z pohroužení do teplého národního těla, do nížinného, zemitého živlu. Také předvídání vlastní budoucnosti, me-siášství ruského ducha, jeho žízeň po absolutnu a po tvoření se převrací v jakési porobení.
|Fokusil jsem se charakterizovat všechny protiklady Ruska a dovést je k jednotě. Je to cesta k sebeuvědomění, poznání toho, co Rusko potřebuje, aby odhalilo veškeré své duchovní potence a uskutečnilo své světové záměry.
42
43
Jak se má ruský člověk chovat ke své zemi, ruský člověk ke své ruské zemi? To je právě náš problém. Obraz rodné země není jen obrazem matky, ale také obrazem nevěsty a ženy, kterou člověk oplodňuje svým logem, svým mužným, světlonoš-ským a tvarujícím principem, a obrazem dítěte. Člověk musí především milovat svou zem, milovat ji ve všech rozporech, s jejími hříchy a chybami. Bez lásky k zemi není člověk dost silný, aby něco vytvořil, a není schopen zemi ovládnout. Bez zemského živlu je mužský duch bezmocný. Ale láska člověka k zemi není otročením zemi, není to pasív-
/•nt pohroužení do země a rozpuštění v jejím živlu. Láska člověka k zemi musí být mužská. Mužská láska je východiskem z původní závislosti, z rodového ponoření do živelného, prvorozeneckého ko-lektivismu. V Rusku ještě příliš vládne nejen naturální hospodářství v materiálním životě, ale i naturální hospodaření v životě duchovním. Z tohoto období naturálního hospodářství vystupuje v mukách ruský národ a tento proces je bolestný a trýznivý. Ruské disidentství a tuláctví je spjato právě s tím, jak se člověk odtrhává od rodové, přírodní^ závislosti, kterou pokládal za nejvyšší stav. Toto odtrhávání však není odtrháváním od rodné země. I ruští disidenti a tuláci zůstávají Rusy a jsou národní. Naše láska k ruské zemi, plná utrpení a obětí, převyšuje všechny epochy, všechny vztahy a všechny ideologické konstrukce. Duše Ruska net ní buržoázni, je to duše, která se neklaní zlatému
- teleti a již za to ji musíme nekonečně milovat. Rus-ko je drahé a milované ve svých nejpříšernějších protikladech, ve své záhadné antóormčnosj^jv Ja-
juplnéjivelnosti^Všichni to pocítili, když začala válka.
Ruský živel však vyžaduje tvořivý a světlonoš-ský logos. Nedostatek mužného charakteru a zocelení osobnosti, které na Západě vypracovalo rytířství, je nejnebezpečnějším nedostatkem Rusů, ruského národa a ruské inteligence. Svatá láska ruského člověka k ruské zemi měla formu, která bránila rozvoji mužského, osobnostního ducha. Ve jménu této lásky, ve jménu přimknutí k mateřskému lůnu se v Rusku odvrhly rytířské principy. Ruský duch byl spoután hmotným příkrovem národa, tonul v teplém a vlhkém těle. Ruská duchovnost, kterou všichni tak dobře znají, je spjata právě s tímto teplem a vlhkem; je v ní ještě hodně těla a málo ducha. Tělo a krev však nejsou věčné, věčné může být jen Rusko ducha. K Rusku ducha lze dospět jen skrze mužnou oběť v živočišném, tělesném teple kolektivního, rodového života. Záhadu Ruska lze rozluštit jerTtak, že se ono samo osvobodí ze zotročení temnými živly, které je deformují. V očistném ohni světového požáru mnohé shoří, vetchý materiální oděv světa a člověka zetíí. A v tom případě může být znovuzrození Ruska do nového života spojeno jen s mužskými, aktivními a tvořivými cestami ducha, s odhalením Krista uvnitř člověka a národa, a nikoli s přírodním, rodovým živlem, který věčně spoutává a zotročuje. Je to vítězství ohně ducha nad vlhkem a teplem duchovního těla. V Rusku z důvodů jeho náboženské podstaty, která vždy směřovala k absolutnu a konečnosti, se lidský prvek nemůže zjevit ve formě humanismu, tedy nenábožensky. I na Západě se už humanismus vyčer-
44
45
pal, vyžil se, dospěl ke krizi, ze které západní lidstvo jen obtížně hledá východisko. Opakovat se zpožděním západní humanismus Rusko nemůže. V Rusku může být zjevení člověka toliko náboženským zjevením, jen odhalením vnitřního, nikoli vnějšího člověka, vnitřního Krista. Takový je absolutní duch Ruska, v němž se musí postupovat od vmtřního, nikoli od vnějšího. Takové je poslání Slovanstva. Lze v ně jenom věřit, ale dokázat je nelze. Ruský národ je třeba více vyzývat k náboženské mužnosti, a to nejen ve válce, ale především v mírovém životě, v němž musí být hospodářem své země. Mužnost ruského národa nebude abstraktní, odtržená od ženskosti, jako je tomu u Němců. Existuje tajemství zvláštního osudu v tom, že Rusko se svou asketickou duší musí být velké a mocné. Nikoli slabé a malé, ale silné a velké překoná pokušení tohoto světa. Jenom obětavost velkého a silného, jen jeho svobodná pokora v tomto světě zachraňuje a vykupuje. Ruské národní vědomí musí tuto antinomii plně vstřebat: ruský národ je svým duchem a posláním národem nadstátním a nadnárodním, v jeho myšlení není láska ke světu a k tomu, co ve světě existuje, ale právě jemu byl dán ne-jmohutnější národní stát na to, aby jeho oběť a odříkání byly svobodné, rodily se ze síly, a nikoli ze slabosti. Antinomie ruského bytí musí být však přeneseny do nitra ruské duše, která se stane mužně obětavou a v sobě samé bude přechovávat svůj tajemný osud. Rozvinutí mužného ducha v Rusku nelze ztotožnit s tím, že se mu naočkuje průměrná západní kultura. Ruská kultura může být jen konečná, může jen překračovat své hranice. Mužský
duch potenciálně spočívá v pnamckéJiL-JRusku, V ruském tuláctví a v ruském hledání pravdy. A vnitřně se spojuje s ženstvím ruské země..
46