r';-, slovy: "Cemysevskij je jediný skutečně velký ruský spisovatel, ESTETICKé VZTAHY UM:e.NÍ KE SKUTEČNOSTI') který dovedl od 50, let až do roku I888, zůstat na úrovni uceleněho filosofického materialismu a odhoditi ubohé nesmysly ',' no'Vokanto'Vcu, positivistů. rnachistů II jiných popletů. Cernyševskij vsak nedO'Vedl, pfesněji, nemohl pro zaostalost ruského života dospěti až k dialektickému materialismu Marxovu a Engelsovu." Materialistická theorie estetiky, kterou Cernyševskij vytvořil, měla na další vývoj uměni a pokrokO'Vého spclečenského myšlení ..v Rusku velký plodný vliv. Ve svých vlastních uměleckých spisech (romány "Co dělat?" a "Prolog") ukazuje Cemyševskij vzory vysoké ideovosti II realismu. Kreslí jasné portréty pokrokO'Vých ruských lidí, propaguje v umělecké formě boj za socialismus II rozhodně odsuzuje reakční ptedstavitele starého světa. K této práci volal všechny pokrokové umělecké éinitele. '~'f- " ... Jenom těm bude patfit náš obdiv," psal "kdo, pfedstihujíce svoji dobu, dosáhli té slávy, že dovedli pfedvídat červánky pfíštího dne, ti kdož měli odvahu pozdraviti jeho příchod". "Estetické vztahy umění ke skutečnosti" vyšly za sovětské vlády několikráte v sebraných spisech N. G. Cemyševského. jako samostatné vydání však vycházejí po prvé. 6 , ol RítOmná studie se omezuje na obecné vývody z faktů, které potvrzuje opět jenom obecnými poukazy na fakta.') To je první bed, který je nutno objasniti. Nyní, v době monografii může být spisu vytknuta neaktuálnost. Kdyby byla z něho odstraněna všechna speciální šetřeIÚ, mohl by být pokládán za pohrdání k nim nebe za následek mJnění, že se obecné vývody mohou obejíti bez potvrzení jednotlivýuú fakty. Avšak takový závěr by se zakládal jenom na vnější fanně [mé] práce a nikoliv na jejím vnitřním charakteru.3) Reálný směr myšlenek, které v ní rozvíjím, už dostatečně svědčí o tom, že vznikly na půdě reálnosti a že autor vůbec přikládá pro dnešní dobu málo významu fantastickým vzletům i v oblasti umění, nejen pokud se týče vědy, Podstata pojmů, které autor vykládá, zaručuje, že by si přál, kdyby to bylo možné, uvésti ve svém díle četná fakta, z nichž jsou vyvozeny jeho názory, Kdyby se však řídil svým přáním, rozsah práce by daleko překročil') hranice ji') určené, Autor se však domnívá. že uvedené obecné poukazy stačí, aby připomenuly čtenáři desítky a stovky faktů, jež mluvi ve prospěch mJněm, vyložených v tomto pojednám, a proto doufá, ze stručnost vysvětlení nen[ neprůkazností. Proč však autor zvolil za předmět svého pojednání takovou rozsáhlou otázku, jako jsou estetické vztahy wnění ke skutečnosti? Proč nezvolil nějakou speciální otázku,6) jak se to dnes většinou dělá? Není ovšem věcí autorovou, aby posoudil, stačl-li na úkol. který chtěl objasnit. Avšak předmět, který upoutal jeho pozornost, má plné právo na to, aby mu věnoval pozornost 7 Ikazdý, kdo se zabývá estetickými otázkami, t. j. každý, kd" se zajímá o umění, poesii, literaturu. Autor se domnívá, ze je bez uZitku vykládati o základních otázkách vědy jenom tehdy, kdyz o nich nelze říci nic nového a podstatného, když ještě neni možné vidět, že věda mění své dřívější názory, a ukázat, v jakém smyslu se podle vší pravděpodobnosti tyto názory musi změnit. Jakmile však je vypracován materiál pro nový názor na základní otázky naší speciální vědy, je možné a nutné tyto základní ideje') formulovati. úcta ke skutečnému Zivotu, nedůvěra k apriomim'), jakkoliv fantasii příjemným hypothesám - to je charakter If. směru, který nyní panuje ve vědě. Autor se domnívá, že je " !~ nutno uvésti na tohoto jmenovatele i naše estetická přesvědčeni, má-li se již vůbec mluvit o estetice., [Ci snad estetika již ztratila právo na naši pozornost? '1' Nebo jsou hodna naší pozornosti jenom bibliografická pojednání? Nebo máme pro podrobnosti pohrdati celkem? Zdá se mi, že takový názor, který má nyní mnoho zastánců, Je jednostranný, a že uznáme-li důlditost pojednání o jednotlivých uměleckých dílech, nemůžeme neuznávati důležitost pojednání o významu umění. Bylo by podivné odmítati všeobecnou historii a uznávati za vhodné pozornosti jenom otázky, jež se týkají podrobností jednotlivých událostí, bylo by podivné odmítati i estetiku pro podrobnosti dějin literatury. Ať nás jakkoliv (a naprosto právem) zajímají podrobnosti předmětu, neml1žeme přece nemfti obecných pojmů o ptecimětě samém a nemůžeme neuznávati za spravedlivou a důležitou snahu o formulaci těchto pojmů. Nebo jsou již tyto pojmy tak jasné a zobecnělé, že není nutno o nich mluvit? Nikoliv, spíše jsou jenom nejasně tušeny než určitě uvědomovány; a proto mluvit o nich neznamená opakovat, co je i bez nás již známé.] u Autor stejnějako kdokoliv jiný uznává nutnost speciálních pojednání; domnívá se však, že čas od času je stejně nutné 8 ·,t, ,i': přehlížeti obsah vědy 5 obecného hlediska; donuúvá se, ž'e je-li důležité sbírati a zkoumati fakta, pakje neméně důležitá snaha proniknouti v jejich smysl. Všichni uznáváme velký I~ l'j význam historie umění, zvláště historie poesie: nemohou tedy nemít velký význam i otázky umění, poesie. V hegelovské filosofii se pojem krásna rozvíjí takto: Zivot vesmíru je proces uskutečňování absolutní ideje. úplným uskutečněnímabsolutní ideje je jenom vesoúr v celém svém prostoru a v celém průběhu své existence; v jednom určitém před.mětě, omezeném hranicemi prostoru a času, se však absolutní idea nikdy neuskutečňuje úplně, V procesu uskutečňování se absolutní idea rozkládá na řetěz určitých idejí; každá určitá idea se zase úplně uskutečňuje jenom v celém nekonečném množství předmětů nebo bytostí, jež v sobě zahrnuje, avšak nikdy se nemůže úplně uskutečniti v jedné jednotlivé bytosti. Všechny sféry duchovní činnosti jsou však podrobeny zákonu vzestupu od bezprostředníhok zprostředkovanému. Podle tohoto zákona absolutní idea, kterou může postihnout jenom myšlení (poznávání formou zprostředkovaného), jeví se původně duchu formou bezprostředního nebo formou názoru. Proto Se lidskěmu duchu zdá, že jednotlivá bytost, omezená hranicemi prostoru a času, úplně odpovídá svému pojmu, zdá se, že se v ní úplně uskutečnila určitá idea a v této určité ideji že se úplně uskutečnila idea vůbec. Takové nazírání na předmět je zdání (ist ein Schein) v tom smyslu, že se idea nikdy neprojevuje v jednotlivém předmětě úplné; za tímto zdáním se však skrývá pravda, protože v určité ideji se skutečně uskutečňuje do jisté míry obecná idea a určitá idea se uskutečňuje do jisté míry v jednotlivém ptedmětě. Toto zdání úplného se projevení ideje v jednotlivém předmětě, sktývajíci za sebou pravdu, je krásno (das SchOne). Tak se rozvíjí pojem krásna v panujícím estetickém systému. Z tohoto základního názoru vyplývají další definice: 9 =~Z_~-: J , i I" ~ krásno je idea ve formě omezeného projevu; krásno je jednotlivý smyslový předmět, který je čistým výrazem ideje, takže v idei nezbývá nic, co by se neprojevovalo v tomto jednotlivém předmětě a v jednotlivém předmětě neru nic, co by nebylo čistým výrazem ideje. Jednotlivý předmět se v tomto vztahu nazývá obrazem (das Bild). Krásno je tedy dokonalá sboda, dokonalá totožnost ideje a obrazu. Nebudu mluvit o tom, že základní pojmy [z nichž je u Hegela vyvozována definice krásna], dnes už podle obecného názoru nesnesou kritiky; nebudu mluvit ani o tom, že krásno [u Hegela] je jenom "zdáni", vyplývající z ne dosti pronikavého názoru (nerozvinutého) neprosvíceného filosofickým myšlentm, před nimž mizí zdánlivá plnost projevu ideje v jednotlivém předmětě, takže fpodle Hegelova systému] čím výše je vyvinuto myšlení fv člověku], tím více před ním mizÍ krásno, a nakonec pro plně vyvinuté myšleni existuje jenom pravda a nikoliv krása; nebudu to vyvracet faktem, že ve skutečnosti vývoj myšlení v člověku nijak neporušuje estetický cit; to všechno už bylo [řečeno dávno přede mnou a kdybych chtěl omeziti svou kritiku na rozvinutí těchto poznámek, neměl bych vůbec proč ji začínat]. Jako důsledek [základní ideje hegelovského systému] padá zároveň s ním i pojem krásna, který byl vyložen výše. Systém však může být nesprávný, ale jednotlivá myšlenka, jež je jeho součástí, může zůstat správná, je-li vzata samostatně, opirá-li se o své zvláštní základy [nezávislé na obecných metalYsických základech]. Zbývá proto ještě dokázati, že fhegelovská definice krásna] nesnese kritiky, ani když je vzata mimo souvislost s překonaným dnes systémem její metafysiky. "Krásná je bytost, v níž je plně vyjádřena idea této bytosti" znamená v překladu do prostého jazyka: "krásné je to, co je výborné ve svém druhu; to, CO si v tomto druhu nelze představit lepšího", Je úplně správné, ze předmět musí být výborný ve svém druhu, aby se mohl nazývat 10 ),' I', li " I f' krásným. Na pl'. les může být krásný, ale jenom "dobrý" illes, vysoký, přímý, hustý; jedním slovem [znamenitý], vý­ borný les; nějaký pokřivený, ubohý les, nějaký nízký, řídký \ les [ktetý si ani nezaslouží, aby byl nazýván lesem], nemůže f' být krásný. RiJže je krásná; ale jenom "dobrá", svěží, plno­ I' květá růže. Všechno krásné je zkrátka výborné ve svém druhu. Avšak ne všechno výborné svého druhu je krásné; [jakýkoliv] krtek může být výborným exemplářem knčiho Irodu, avšak nikdy se nebude jevit jako "krásný"; totéž je nutno říci o většině obojživelníků, o mnohých druzích ryb, Idokonce i o mnohých ptácích [na pl'. kavka, tučňák atd.] 'IČím je pro přírodopisce zvíře takového druhu lepši, t. j. čím úplněji se v něm projevuje jeho idea, tím je ošklivější " i s estetického hlediska; [některá bažina může být výbornou ;/ bažinou, avšak] čím lepší je bažina svého druhu, tím je horší !)v estetickém smyslu]. [Totéž je nutno říci o tundře, o písčité stepi]. Ne všechno výborné svéh~ druhu je i krásné; neboť ne všechny druhy předmětů jsou krásné. [Hegelova] definice likrásna jako úplně shody jednotlivého předmětu a jeho ideje je příliš široká. \{íká jen, že v těch kategoriích předmětů I a jevů, které mohou dosahovati krásy, zuaji se krásné nej­ lepší předměty a jevy; nevysvětluje však, proč samy kate­ gorie předmětů ajevů se dělí na ty, v nichž se krása projevuje, a na jiné, v nichž nic krásného nepozorujeme. Zároveň je však tato definice i příliš úzkci. "Krásné se zdá to, co se zdá být úplným uskutečněním rodové ideje" 9), to znamená také: "je nutno, aby v krásné bytosti bylo vše, co jen může být dobrého v bytostech toho druhu; je nutno, aby nebylo možné najíti nic dobrého v jiných bytostech téhož druhu, co by nebylo v krásném předmětě". To také skutečně žádáme po krásných jevech a předmětech těch 'i I, oblasti přírody, kde neni rozmanitosti typů jednoho a téhož druhu předmétů. Na příklad dub může mít jenom jeden charakter krásy: musí být vysoký a hustý; tyto vlastnosti vždycky krásný dub má a nic jiného dobrého u jiných dubů 11 '~ --~,~- • nenajdeme. [Divoká zvířata mají vůbec málo rozmanitosti typů: obyčejný medvěd a lední medvěd.] Avšak již u zvlřat se objevuje rozmanitost typů téhož plemene. jakmile se stávají domácími zvílaty. [Všechny exempláře divokého koně se navzájem ničím neliší; jak ohromná je však odlišnost domácích koní! Nenapadá nás zádat, aby v jedoom exempláři splývaly různé jiné. Divoká kočka má vzdycky stejnou barvu; domácí kočka však núvá různé barvy při úplné jednotě plemene. Dobrá je kočka černá jako smola, dobrá je však i kočka šedá nebo pruhovaná jako tygr. Nenapadá nás žádati, aby v jedné kočce splývala krása černé i krása šedé kočky.] Ještě více má takové rozmanitosti typů krásy člověk a nedovedeme si vůbec představit, že by všechny odstíny lidské krásy mohly splývat v jednom člověku[- nelze přece být současně černovlasý a bělovlasý; všichni se shodují v tom, ze modré oči jsou hezké, ale že stejně hezké jsou i černé oči, a jistě nikdo nenaříkal, že černooký člověk nemá zároveň mcxlré oči]. Věta: ..krásným se nazývá úplné projeveni ideje v jednotlivém předmětě", není vůbec definicí krásna. Je v oJ však i pravdivá stránka - totiž ta, že "krásno" je jednotljvý živý předmět a nikoliv abstraktní myšlenka; je v ní však i jiný pravdivý náznak vlastnosti skutečně uměleckých výtvoru: jejich obsahem je vzdycky něco zajímavého pro člověka vůbeca nejen pro jediného umělce (tento náznak je 'obsazen v tom, že idea je "něco všeobecného, působícího vždy a všude"); z čeho to vyplývá, uvidíme na příslušném m1stě. Naprosto jiný smysl má druhá věta, která bývá pokládána za shodnou s prvou: ..krásno je jednota ideje a obrazu, úplné splynutí ideje a obrazu".IO) Tato věta mluví skutečně o podstatném příznaku - jenomže ne ideje krásna vůbec, nýbrž toho, co se nazývá "mistrovským dílem" nebo uměleckým dílem umění: krásné je umělecké dílo skutečně jenom tehdy, když umělec vyjádřil ve svém díle, co chtěl vyjádřiti. Portrét je jistě dobrý jenom tehdy, kdy:! malíř 12 ~_t " I" I dovedl namalovat dokonale toho člověka, kterého chtěl na\malovat. Avšak "namalovat krásné tvář" a "namalovat krdsMU tvář" jsou dvě úplně různé věci. O této vlastnosti uměleckého díla budeme ještě mluvit při definici podstaty umění. Zde pokládám za užitečné poznamenati, že v definici krásy jako jednoty ideje a obrazu - v této definici, která nemá na zřeteli krásno živé přírodyI nýbrž krásno uměleckého díla, skrývá se již zárodek nebo výsledek toho směru, v němž estetika obyčejně dává přednost krásnu v uměni před krásnem v živé skutečnosti. Co je tedy vlastně krásno, nelze-li je definovati jako "jednotu ideje a obrazu" nebo jako "úplné projevení ideje v jednotlivém předmětě"? Není tak snadné budovati nové jako bořiti staré a obrana ! není tak snadná jako útok j proto se může snadno stát, že ! Inámr o podstatě krásna, který pokládám za správný, nebude pro všechny uspokojivý; jestliže však estetické pojmy, vyvo­ zované z panujicích nyní názorů na vztahy lidské myšlenky IIk živé skutečnosti, zůstaly dosud v mém výkladu neúplné, Jednostranné a vratké, nejsou to, jak doufám, nedostatky pojmů samých, nýbrž jenom nedostatky mého výkladu. Pocit, který v člověku vzbuzuje krásno, je jasná radost, I podobná tě, kterou nás nllplňuje přítomnost milé nám IIbytosti.") Milujeme nezištně krásno, těšíme se z něho, radu­ .1 jeme se z něho, stejně jako se radujeme z milého nám člověka. Z toho plyne, že v krásném je něco milého, drahého našemu srdci. Avšaf. toto "něco" musí být něčím neobyčejně rozsáhlým, něčím, cO na sebe dovede brát nejrozmanitější formy, něčím neobyčejně obecným; neboť krásné se nám .) Mluvím o tom. co je krásné svou podstatou a ne proto, ž~ je krásně zobrazeno uměním; o krásných předmětech a jevech a nikoliv o krásném zobrazenI v uměleckých dllech: umělecké dHo, jež vzbU'luje estetický požitek uměleckými hodnotami, může vzbuzovat stesk. dokonce odpor k podstatě toho. co zobrazuje. Takové jsou na př. mnohé Lennontovovy básně a skoro všechna dila Gogolova. 13 ~-.=-­ ~ =-;o- ,--- - . zdají předměty nadmíru rozmanité, bytosti naprosto si ne­ podobné. To nejobecnější, co je člověku milé a na světě vůbec nejmilejší, je život; nejprve takový život, jaký by chtěl žit, jaký miluje; potom jakýkoliv žívat, protože je přece vždy lepší žít než nežít: všechno živé už svou povahou se děsí záhuby, nebytí [krásna] je: a miluje život. A tu se zdá, že definice "krásno je život" .. "krásná je bytost, v niž vidime život takový, jaký má být podle našich představ; krásný je předmět, v němž se projevuje život nebo nám život připomíná" - zdá se, že tato definice vysvětluje uspokojivě všechny případy, jež v nás vzbuzují pocit krásna. Prozkoumejme hlavní projevy krásna v různých oblastech skutečnosti, abychom si to ověřili. "Dobrý život", "život jaký má být". podle představ prostého lidu záleží v tom, že se člověk dosyta nají, bydlí v hezké chalupě, dosyta spí; zároveň je však pro venkovana v představě "život" vždy zahrnut i pojem práce: bez práce nelze žít; a bylo by to i nudné. Následkem blahobytného života při značné práci, jež· však nevede až k vyčerpání sil, má mladý venkovan nebo selské děvče nadmíru svěží barvu obličeje a ruměnec po celé tváři - to je první podmínka krásy podle prostonárodnlch představ. Protože selská divka mnoho pracuje a má proto silno" stavbu těla, je při syté stravě značně baculatá - a to je rovněž nutná podmínka selské krasavice: [tenká, hubenál, "polovzdušná" krasavice ze vznešené společnosti se zdá venkovanu rozhodně "nevzh1edn~", dokonce na něho působí nepříjemným dojmem, protože si zvykl pokládat "hubenost" za následek churavosti nebo "trpkého údělu". Avšak práce nedovolí ztloustnout: je-li selská divka tlustá, je to jakýmsi druhem churavosti, známkou "kypré" stavby těla a lid pokládá příliš 14 S I I 1 velkou plnost za nedostatek; selská krasavice nemůže mít malé ručky a nožky, protože mnoho pracuje - o těchto ~II náležitostech krásy není v našich písních zminky. V popisech krasavice v lidových písních nenajdeme zkrátka ani jednu \ známku krásy, která není výrazem kvetoucího zdraví a rovnováhy sil v organismu, která je obvyklým následkem blahobytného života pti neustálé a vážné, nikoliv však nadměrné práci. Něco úplně jiného je krasavice ze vznešené společnosti: již několik pokolení jejích předků žilo bez fysické práce; při nečinném zpusobu života vlévá se málo krve do končetin; s každým novým pokolením svaly rukou i nohou slábnou, kosti se stávají tenšími; nutný následek toho všeho ,imusí být malé ručky a nožky - jsou známkou takového ,,;1života, který jedině je pokládán za život pro člověka vyšších společenských vrstev - života bez fysické práce; má-li krasavice ze vznešené společnosti velké ruce a nohy, ma­ " mená to, že je bud špatně stavěna nebo že není ze staré dobré rodiny. Právě proto musí mít vznešená krasavice 'I I i malé uši. Migréna je, jak známo, zajímavá nemoc - a ne bez příčiny; následkem nečinnosti zůstává všechna krev v ústředních orgánech, stoupá k mozku; nervový systém je Ibeztak už citlivý následkem celkového oslabení organismu; nutný následek toho všeho jsou bolesti hlavy a různé nervové ,I poruchy; co dělat? i nemoc se stává zajímavou, div ne záviděni hodnou, když je následkem toho způsobu života, který se nám libL Zdraví ovšem nikdy nemůže ztratit cenu pro člověka, neboť i v dostatku a přepychu se špatně žije bez zdraví - proto ruměnec na tvářích a zdravím kypící svěžest je stále vábná i pro lidi ze vznešené společnosti; avšak churavost, slabost, malátnost, zemdlenost mají v jejích očích tutéž hodnotu krásy, jakmile se zdají být následkem i, přepychově nečinného způsobu života. Bledost, zemdlenost, I churavost mají pro lidi ze vznešené společnosti ještě jiný význam: hledá-Ii venkovan odpočinek, klid, lidé vzdělané společnosti, kteří obvykle nepociťují materiální b.du a fysic­ 15 kou únavu, kteří se však zato často z nečinnosti a z nedostatku materiálních starostí nudí, hledají "silné pocity, vzrušení, vášně", které mají dodati barvy, rozmanitosti, poutavosti vznešenému životu, jenž je jinak monotonní a bezbarvý. Silné dojmy, prudké vášně pak člověka opotřebovávají: jak se potom nedat okouzlovat zemdleností, bledostI krasavice, jestliže zemdlenost a bledost jsou u ni známkou, že "mnoho žila" ? Milá je živá S1Jěžest barvy, zook mladých dní, v!ak bledd baroa, zndmka stesku, je je!tě milej!í,u) Je-li však okouzleni bledou churavou kroisou známkou strojené zkaženosti vkusu, pak každý skutečně vzdělaný člověk dtí, že pravý život je život rozumu a srdce. Ten Zanechává svůj otisk ve výrazu tváře, nejjasněji v očich proto výraz obličeje, o němž se tak málo mluví v národIÚch píSIÚch, nabývá velkého významu v pojmech o kráse, které jsou běžné mezi vzdělanými lidmi; a často se stává, že se nám zdá člověk krásným jenom proto, že má krásné výrazné oči. Přehlédl jsem, pokud to dovolovalo rIÚstO, WaVIÚ náležitostí lidské krásy a zdá se, že všechny na nás působí dojmem krásna proto, že v nich vídíme projeveni života, tak jak jej chápeme. Nyní je třeba se podívati na opačnou stránku předmětu, prozkoumati, proč je člověk nehezký. Příčiny ošklivosti celkové postavy člověka najde každý v tom, že člověk, který má nehezkou postavu, je I,špatně stavěn". Víme velmi dobře, že ošklivost je následkem nemoci nebo nešťastných příhod, které zvlášť snadno člověka zohyzdí v prvni době vývoje. Jeví-li se život a jeho projevy jako krása, je velmi přirozené, že nemoc a její následky se jeví jako ohyzdnost. Avšak příčiny "špatné stavby těla" jsou tytéž jako ty, které způsobují ošklivost, jenom že jsou 16 l- -. __ - ""'---'-­ IS slabší. Narodí-li se člověk hrbatým, je to následek nešlast. ných okolností, v nichž procházel jeho první vývoj; avšak ptihrblost je tatáž hrbatost, jenomže v menší miře, a musí vznikati ze stejných příčin. Člověk všeobecně špatně stavěný je do jisté rIÚry znetvořený člověk; jeho postava k nám nemluví o životě, o šťastném vývoji, nýbrž o trudných , stránkách vývoje, o n~příznivých okolnostech. Přejděme od 1"1 všeobecného charakteru postavy k obličeji. Jeho rysy jsou nehezké buď samy sebou nebo svým výrazem. V obličeji I se nám nelíbí "zlý", "nepříjemný" výraz, protože zlost je jed, který otravuje náš život. Mnohem častěji je obličej I "nehezký" nikoliv výrazem, nýbrž samými rysy: rysy tváře jsou nehezké v tom případě, když jsou lícní kosti špatně utvářeny, když chrupavky a svaly nesou ve svém vývoji )\1 stopu znetvořenosti, t. j. když se počáteční vývoj člověka dál za nepříznivých okolností. Je naprosto zbytečné pouštěti se do podrobných důkazů myšlenky, že krásou v oblasti zvířectva se člověku jeví to, v čem se projevuje podle lidských pojmů život svěží, plný zdraví a sil. U ssavců, jejichž stavbu těla lze našima očima srovnávati mnohem spíše se zevnějškem člověka, pokládá člověk za krásnou zaoblenost forem, plnost a svěžest; pokládá za krásnou ladnost pohybů, protože pohyby jakékoliv bytosti jsou ladné tehdy, když je "dobře stavěna", t. j. připomíná člověka dobře rostlého a nikoliv mrzáka. Nehezkým se zdá všechno "neobratné", t. j. do jisté rIÚry ohyzdné podle našich pojmů, jež všude hledají shodu s člověkem [neobratnost je podle našich pojmů jakási ohyzdnost]. Tvary krokodíla, ještěrky, želvy, [žáby], připorIÚnají ssavce, avšak I v ohyzdném, znetvořeném tvaru; proto je ještěrka, želva ! odporná. U žáby se k nepříjemnosti forem připojuje ještě to, že je pokryta studeným slizem, jakým bývá pokryta mrtvola; to dělá žábu ještě odpornéjší. Není třeba mluviti podrobně o tom, že u rostlin se nám líbí svěžest barvy, a nádhera, bohatství forem, jež prozrazují 2. Estetlcké vztahy umění ke skute~nosti 17 I J ._- _.~ -o.o-~~~-~ J I silami bohatý, svěží život. Vadnoucí rostlina je nehezká: rostlina, jež má málo životních šťav, je nehezká. Kromě toho nám hluk a pohyb zvířat připomíná hluk a pohyb lidského života; do jisté míry nám jej připomíná i šelest rostlin, houpání se větví, stále se pohybující listí _ to je pro nás druhý zdroj krásy v rostlinné a živočišné říši; krajina je krásná, je-li oživena. Pokládám za zbytečné rozbírat do podrobností podle jednotlivých říší přírody myšlenku, že krásno je život a určitěji život, který připomíná člověka a lidský život, protože [i Hegel i Fischer neustále mluví o tom], že krásu přírody tvoří to, co připomíná člověka (nebo, hegelovským tennínem, co předpovídá osobnost), tvrdí, že krásno v přírodě má význam krásna jenom jako připomínka člověka [velká myšlenka. hluboká! Jak dobrá by byla hegelovská estetika, kdyby tato myšlenka, krásně v ní rozvinutá, byla postavena jako základní myšlenka místo fantastického hledání úplnosti projevované ideje!] [AJ je-li jednou ukázáno, že krásno v člověku je život, není třeba dokazovat, že krásno ve všech ostatních oblastech skutečnosti, které se stává v očích člověka krásnem jenom proto, že je připomínkou krásna v člověku a v jeho životě, je také život. Nelze však nedodat, že na přírodu se člověk vůbec dlvá očima vlastníka a krásné se mu zdá na zemi také to, s čím e spojeno štěstí, blahobyt lidí. Slunce a denní světlo jej čarovně krásné mimo jiné důvody i proto, že je v něm zdroj všeho života v přírodě, a proto, že dermí světlo působí blahodárně přímo na životní úkony člověka, zvyšuje v něm organickou činnost a tím působí blahodárně i na náladu našeho ducha. V celku lze dokonce říci, že při čtení těch míst v Hegelově estetice, kde se mluví o tom, co je krásné ve skutečnosti, dojdeme k myšlence, že podvědomě Hegel pokládal za krásno v přírodě vše, co k nám mluví o životě, zatím co vědomě formuloval krásu jako plnost projevení ideje. 18 ..:: (tl ~ '="" '-...., ....,/ Cl _ .... ­ ~ U Fischera v odstavci ,,0 krásnu v ptfrodě" mluvl se stále o tom, že krásno je jenom to, co je živé nebo se zdá živé. I v samém rozvinuti ideje krásna se u Hegela vyskytuje velmi často slovo "život"J takže je konečně možno se tázat, zda je podstatný rozdíl mezi naší definicí: "krásno je život" a [mezi definicí]: "krásno je [úplná] jednota ideje a obrazu"? Taková otázka vzniká tím přirozeněji, že "ideou" se [u Hegela] rozumí "obecný pojem, jak je určován všemi podrobnostmi svého skutečného bytí", a proto mezi pojmem ideje a pojmem života (nebo přesněji pojmem životní síly) je přímá souvislost. Není definice, kterou zde předkládáme, iII í jenom překlad do obyčejnéhojazyka toho, co je v panující definici vyjádřeno terminologií spekulativní filosofie? ;1- . UvidímeJ že je podstatný rozdíl mezi tím a oním způsobem chápání krásna. Definujeme-li krásno jako úplnost projeveni ideje v jednotlivé bytosti, dojdeme nutně k závěru: "krásno ve skutečnosti je jenom zdáni, vkládané do ní naší fantasií" ~ z toho vyplyne, že "krásno vlastně vytváří naše fantasie, kdežto ve skutečnosti (nebo podle Hegela: v přírodě) ryzí krásno neexistuje" ; z toho, že v přírodě ryzí krásno neexistu­ je, bude vyplývat, že "zdrojem umění je snaha člověka, aby vyplnil nedostatky krásna v objektivní skutečnosti"a že "krás­ no vytvářené uměním stojí nad krásnem v objektivní skuteč­ nosti"") -všechny tyto myšlenky nejsou podstatuo [hegelov­ ské estetiky a neobjevují se v ní] náhodou, nýbrž jako následek přísného logického rozvíjení základního pojetí krásna. Naproti tomu z definice "krásno je život" vyplyne, že opravdová nejvyšší krása je právě krása, s níž se člověk setkává ve světě skutečnosti, a nikoliv krása, kterou tvoří umění; vznik umění je nutno při takovém názoru na krásu ve skutečnosti vysvětlovat z docela jiného pramene; potom se i podstatný význam umění objeví docela v jiném světle. [Tímto způsobemvedou tyto dvě různé definice ke dvěma podstatně odlišným názorům na krásno v objektivní skuteč­ nosti, na poměr fantasie ke skutečnosti, na podstatu uměn1. 111 .. • ..1 1 - - - - -..Cll!llo ~ I \. r Vedou ke dvěma naprosto odlišným systémům estetických pojmů, protože jedna, kterou my hájíme, činí Wavní myšlenkou to, co II druhé, obecně uznané, sice vniká do estetického systému, ale vniká tam přes jeho podstatný směr, je dušeno opačnými názory a hyne téměř bez jakéhokoliv užitku. Definice, kterou předkládáme, činí hlavni myšlenkou estetiky hodnotu a krásu skutečnosti.] Je tedy nutno říci, že se nový pojem o podstatě krásna sám značně liší od dřívějších pojmů o podstatě krásna, neboť je závěrem těch obecných názoru na vztahy skutečného a představovaného světa, jež se naprosto liší od názorů _ vládnoucích ve vědě dříve, a vede k estetickému systému, jenž se rovněž podstatně liší od systémů panujících v poslednl době. Zároveň však tento pojem neIÚ [néčím jim cizím, vzniklým na mimovédecké půdě], je jenom jejich nutným dalším rozvinutím. [Tyto vztahy dostatečné obhajují jeho význam.] Podstatný rozdíl mezí převládajícím a vyloženým estetickým systémem budeme viděti stále; abychom ukázali jejich úzkou spřízněnost, řekneme, že nový názor vysvětluje velmi důležitá estetická fakta, která vyšla najevo v dřívějším systému. Na př. z definice "krásno je život" je možno pochopit, proč v oblasti krásna neIÚ abstraktnlch myšlenek, nýbrž jenom individuálrú bytosti - život vidíme jenom ve skutečných živých bytostech, kdežto abstraktIÚ obecné myšlenky do oblastí života nevcházej!. Co se týče podstatného rozdílu mezi dřívějším a právě vyloženým pojmem krásna, objevuje se tento pojem, jak jsme řekli, na každém kroku; prvIÚ důkaz toho se nám jeví v tom, jak si představuje vztah krásna k vznešenému a komickému, které panující estetický systém pokládá za spolupodřízené modifikace krásna, jež vyplývají z ruzného vztahu jeho dvou faktorů, ideje a obrazu. [Podle hegelovského systému] je naprostá jednota ideje a obrazu to, co se nazývá vlastním krásnem; avšak rovnováha mezi obrazem a ideou se neuskutečňuje vždycky; někdy má idea převahu 20 nad obrazem a protože se nám jeví ve své všeobecnosti, nekonečnosti, přenáší nás do oblasti absolutní ideje, do oblasti nekonečna - a to se nazývá vznešeným (das Erhabene); jindy obraz potlačuje, znetvořuje ideu - to se nazývá komickým (das Komische). [Vznešené a komické jsou takto dva jednostranné projevy krásna.] Podrobivše kritice základní pojem, musíme podrobiti kritice i názory, které z něho vyplývají, musíme probádat podstatu vznešeného i komického a jejich vztah ke krásnu. Panující estetický systé~ nám dává dvě definice vznešeného jako dává dvě definice krásna. "Vznešené je převaha ideje nad formou" a "vznešené je projev absolutna". V podstatě jsou obě tyto definice naprosto různé, stejně jako jsme shledali různými i obé definice krásna, jež předkládá panující systém; ve skutečnosti převaha ideje nad foonou nevytváří vlastně pojem vznešeného, nýbrž pojem "mlhavého, neurčitého" a pojem "ošklivého" (das Hassliche), Uak to krásně rozvíjí jeden z mladších estetiků, Fischer, v pojednání o vznešeném a v úvodě k pojednání o komickém]; zatím co formule "vznešené je to, co v nás vzbuzuje (nebo [vyjádřeno terminy hegelovské školy]: co v sobě projevuje) ideu nekonečna" je definicí vlastního vznešena. Proto je nutno každou z nich zkoumat zvlášť. Je velmi lehké dokázat, že pro vznešené nelze použit definice "vznešené je převaha ideje nad obrazem", když to udělal sám Fischer, který ji přijímá, objasmv, že převaha ideje nad obrazem (řekneme-li tutéž myšlenku obyčejným jazykem: nadvláda síly, která se v předmětě projevuje, nad všefiŮ silami, které ji utlačují. nebo v organické přírodě, nad zákony předmětu, který ji projevuje) má za následek ošklivé nebo neurčité ("bezbarvé" bych řekl, kdybych se nebál slovní hříčky, stavě proti sobě bezbarvé a ošklivé). 0) .) Slovní hříčka: bezóbraznyj - bezbarvý, ,.bezobrazý'·. bezobráznyj ~- ošklivý. Pozn. pfekl. 21 • ' .. --­1$ pr=­ I snahy a uspokojení; stejně je nepochybné, že II zdravého člověka jsou snahy uměrné silám organismu. S tohoto obecného hlediska přejdeme na jiné, speciální. Je známo, že se naše smysly brzo unavují a přesycují, t. j. ukojují. Platí to nejen o nižších smyslech (hmat, čich, chuť), nýbrž i o vyšších - zraku a sluchu. Se smyslem zraku a sluchu je nerozlučně spojen estetický smysl a je bez nich nemožný. Když II člověka pro únavu mizí touha dívati se na krásné, nemůže nemizeti i potřeba estetického požitku z tohoto krásného. A jestli se člověk nemůže dívati po celýr I , I( měsíc kai.dodenně bez únavy na obraz, třebas i Rafaelův, není pochyby, že nejen jeho oči, nýbrž i estetický smysl je na nějaký čas přesycen, ukojen. Co platí o délce požitku, je nutno říci i o jeho intensitě. Při normálním ukojení má síla ,, estetíckého požitku svoje hranice. Jestli je někdy překročí, není to následek vnitřního a přirozeného vývoje, nýbrž zvláštních okolností, více nebo méně náhodných a nenormálních (na př. zvláště nadšeně se obdivujeme krásnému, když víme, že se s ním budeme muset brzo rozloučit, že se jím nebudeme moci těšit tak dlouho, jak bychom chtěli atd.). Jedním slovem není zřejmě možné pochybovati o faktu, že\ náš estetický smysl je podobný všem ostatním, má svojeI normální hranice pokud se týká délky a intensity svého napjatého stavu a že v tomto smyslu ho nelze nazývat ne) nasytným nebo nekonečným. Právě tak má tento smysl svoje hranice - a dosti úzkéco se týče jeho vybíravosti, jemnosti, náročnosti, čili tak zvané touhy po dokonalosti. Budeme mít později příležitost mluviti o tom, že ve skutečnosti vyhovuje estetickému smyslu mnohé i naprosto ne dokonale krásné. Zde chceme říci, že i v oblasti umění je vybíravost [a náročnost našeho estetického smyslu] v podstatě velmi shovívavá. Za jednu zvláštní hodnotu odpouštíme uměleckému dílu stovky nedostatků; dokonce si jich ani nevšimneme, nejsou-li příliš ošklivé. Jako příklad je možno uvést většinu děl římské poesie. 54 \ ,".'~ <"'*- - _._-­ _ . ~ - ----- ------._-- Nenadchnouti se Horatiem, Vergiliem, Ovidiem může jenom ten, komu schází estetický smysl. A co slabých stránek mají tito básIÚci! V celku jsou jejich díla veskrze slabá, kromě jednoho - zpracování, [jemnosti] jazyka a rozvinutí myšlenek. Nemají vůbec žádný obsah nebo obsah je velmi nicotný; není v nich samostatnosti, svěžesti, ani prostoty; u Vergilia a u Horatia skoro nikde nenajdeš upřímnosti ani nadšeIÚ. Ať si nám kritika ukazuje všechny tyto nedostatky - zároveň s tím však dodává, že forma těchto básníků dosahuje vysoké dokonalosti, - našemu estetickému vkusu stačí tato jedna kapka dobrého k uspokojení a okouzlení. Ve skutečnosti jsou i ve formálním zpracování u všech těchto básníku značné nedostatky: Ovidius a Vergilius jsou skoro všude rozvleklí; velmi často jsou rozvleklé i Horatiovy ódy; monotonnost je u všech tří básníků neobyčejně velká; často [nápadně] nepříjemně bije do očí vyumělkovanost, strojenost. Nevadí, přece je v nich něco dobrého a my se z nich těšíme. Jako naprostý protiklad těchto básníků vnějšího zpracování je možno uvésti na přiklad lidovou poesii. Ať byla jakákoliv původní forma lidových písní, zachovaly se nám skoro vždy skreslené, přepracované, rozervané na kousky; [o tom není sporu, i když chceme hájit uměleckost původní formy;] jejich monotonnost je rovněž velká; konečně mají všechny lidové písně mechanické tvárné prosttedky, objevují se v nich společné pružiny, bez nichž nikdy nerozvíjejí svá themata; avšak v lidové poesii je velmi mnoho svěžesti, prostoty - a to našemu estetickému smyslu stačÍ, ab~ se mohl těšiti z lidové poesie. Nenáročnost estetického vkusu je dokázána i tím, že i1.dyž má k disposici znamenitá umělecká díla, naprosto nepohrdá 56 _._-- ~_._---- .. - - -_ _......_ _.... ~;:::-- o __ . __ ~c n, _ \, I II \ 1 I). , I \,. li \ "'.-,:-. podřadnějšími.Pro Rafaelovy obrazy nepokládáme za špatná díla Grenzova; i když máme Shakespeara, čteme s požitkem i díla druhořadých, dokonce i ještě podřadnějších básníku. Estetický smysl hledá dobré, nikoliv však fantasticky dobré. Kdyby proto ve skutečném krásnu bylo velmi mnoho vážných nedostatku, byli bychom jím přes to uspokojeni. 22) Podívejme se však podrobněji, clo jaké míry jsou spravedlivé výtky, které se čini krásnu ve skutečnosti, a do jaké míry jsou správné závěry, které jsou z nich vyvozovány. I. "Krásno v přírodě je nezáměrné; už jenom proto nemůže být tak dobré jako krásno v uměnf, jež je tvořeno záměrně". - Skutečně, neoduševnělá příroda nemyslí na krásu svých výtvoru, stejně jako strom nemyslí na to, aby jeho plody byly chutné. Nicméné je však nutno přiznati, že naše umění dosud nedovedlo vytvořiti nic podobného třeba jen pomeranči nebo jablku, nemluvě už o nádherných plodech tropických zemí. Záměrný výtvor stojí ovšem SynU hodnotou nad nezáměrným; avšak jenom tehdy. jsou-li sily obou tvůrců stejné. Sily člověka jsou však mnohem slabší než síly přírody, jeho práce je nadmíru hrubá, neobratná, neohrabaná u srovnáni s prací přírody. Proto v uměleckých dílech převaha, pokud se týče zámérnosti, je převažována,a to daleko převažována jejich slabostí v provedeni. Při tom je nezáměrná krása jenom v přírodě nesmyslové, neživé: pták i zvíře se již stará o svůj zevnějšek, neustále se upravuje: skoro všechna milují čistotu. U člověka bývá krása zřídka naprosto nezáměrná: péče o zevnějšek je u nás všech nadmíru silná; [není skoro člověka, který by se více nebo méně nezabýval svým zevnějškem. I nedbalost o sebe je často šviháctvím svého druhu.] Rozumí se, že zde nemluvíme o rafinovaných prostředcích padělání krásy, nýbrž máme na mysli neustálou péči o slušný zevnějšek, která je části lidové hygieny. Jestli se však krása v přírodě v nejpřísnějším smyslu nemůže nazvati záměrnou stejně jako veškeré působení přírodních sil, pak nelze na druhé 56 straně říci, že příroda vůbec nesměřuje k vytvoření krásného: naopak, chápeme-li krásno jako plnost života, budeme muset uznat, že úsilí o život, jež proniká celou přírodou, je zároveň i úsilím o vytvoření krásna. V celku řečeno, máme-li v přírodě vidět nikoliv cíle, nýbrž jen výsledky a nemůžeme-li proto nazvati krásu cílem přírody,pak ji nemůžeme nenazvat podstatným výsledkem, o jehož vytvoření přírod!Ú síly usilují. Nezáměrnost (das NichtgewolItsein), neuvědomělost této tendence nikterak není na závadu jeho reálnosti právě tak, jako neuvědomělost geometrického úsilí u včely, neuvědomělost J. ':'tll úsilí o symetričnost u rostlinné síly nikterak není na závadu ill',pravidelnosti šestiboké stavby buněk, symetrii dvou polovin listu. [Podrobný dukaz, že podstatným znakem činnosti ;I přírodních sil je vytváření krásna, zavedl by nás příliš j!daleko. Chápeme-li však krásu jako život, není ani třeba podrobných poukazů, protože v přírodě je všude snaha II Iiio vytváření života; i když však nesouWasíme s tímto názorem na podstatu krásna, je možno snadno dokázati IIvysoký stupeň úsilí přírodních silo vytvoření krásna nekonečným množstvím krásna v přírodě. V každém případě je !II,zřejmé, že pokládati za nedostatek krásna v přírodě jeho nezáměrnost je naprosto nesprávné. Přejděme proto k další ji výtce, vyvozované z tohoto základu, který odmítáme.] ll. "Nezáměrnost krásy v přírodě má za následek, že se 111 ve skutečnosti krásno vzácně vyskytuje".23) Avšak i kdyby \1 tomu tak skutečně bylo, byla by jeho vzácnost truchlivá jenom pro náš estetický smysl a nijak by nezmenšovala krásu této nepočetné řady jevů a předmětů. Diamanty velikosti J holubího vejce se vyskytují velice zřídka; milovníci briliantů ,toho mohou právem litovati a přece všichni souhlasí, že , I'tyto vzácné diamanty jsou krásné. Avšak nářek nad vzácI~ností krásna ve skutečnosti není úplně oprávněn; jisté je aspoň to, že krásna ve skutečnosti vůbec není tak máloj jak EI.4!. J;1~:rpe~tí estefíkové: Krásných a vznešený~h'-kraJin -Je velmi mnoho; jsou země;kde se vyskytují na každém kroku, 57 ----,-­ ..._-~-.- ..~.. ~r----'---~ I ( \ 1 I) I , I \. \. Ii "---0--,. na př., nechceme-li mluvit o Svýcarsku, Alpách, Italii, pohlédnéme na Finsko, Krym, břehy Dnépru, dokonce i na břehy Volhy. Se vznešeností v životě člověka se nesetkáváme často; je však pochybné, že by si sám člověk přál, aby se vyskytovala častěji; velké okamžiky života stojí člověka příliš mnoho, příliš ho vyčerpávají; a kdo má potřebu hledati a sílu snášeti jejich působení na duši, ten najde příležitost k vznešeným dojmům na každém kroku: cesta statečnosti, obětavosti a vysokého zápasu s nízkým a škodlivým, s pohromami a neřestmi lidí není nikomu a nikdy uzavřena. A byly vždy a všude tisíce lidí, jejichž celý život hyl nepřetržitou řadou vznešených citů a činů. Totéž je třeba říci i o kouzelně krásných okamžicích lidského života. Clověk si vůbec nemůže stěžovati na jejich vzácnost, protože záleží na člověku samém, do jaké míry je jeho život naplněn krásným a vznešeným: [život lidí, kteří skutečně potřebují v životě vznešené, je skoro vždy vyplněn vznešenými činy. Jako příklad uvedeme lidi, nadšené touhou po válečném boji, pro něž "svist kulek je jedinečnou hudbou, jež se jim zamlouvá" - je pravda, že dnes jsou války mnohem vzácnějšínež dříve; přesto však se může člověk s opravdovým válečnýmduchem nabojovat, kolik je mu libo: Rus může jít na Kavkaz, Francouz do Alžíru, Angličan do Východní Indie"); tam najdou dostatek bitev, pochodů, půtek i nepokojů. Jenom Némec nemá kam jít bojovat; ostatně bojovnost Němců je v přítomné době velmi pochybná; avšak v dobách, kdy byli bojovní, měli i dostatek válek. Proč sí však neustále přát bitvy, jako byla borodinská a lipská? Pravá potřeba není tak vybíravé pedantská; a člověka, který čeká na borodinskou bitvu, aby se mohl vůbec vrhnout do boje, nemučí příliš potřeba bojů. Kromě toho pravá potřeba není obyčejně tak výjimečná, aby člověk pro své štěstí potřeboval bitvy s nepřátelskými vojsky, je-li u něho potřeba bojovat; jestliže se mu nenaskytne příležitost, aby ztrávil svůj život na válečných poUch, najde si podle své touhy život v riskantních a těžkých podnicích 58 po Jiného druhu; stane se podnikavým selským hospodářem, který zápasí se zemí, stane se spekulantem; který zamýšlí velmi riskantní podniky; ať se zkrátka jeho kariéra utváří jakkoliv, bude jeho život vždy pln nebezpečí, neklidu, zápasu]. ") [:Zivot je tak široký a mnohostranný, že v něm člověk skoro vždy najde dostatek všeho, čeho cítí silnou a opravdovou potřebu.] Prázdný a bezbarvý je život jenom [prázdných] bezbarvých lidi, kteří [jenom] mluví o citech a potřebách a nejsou ve skutečnosti schopni mít nějaké zvláštní city a potřeby kromě potřeby vypínati se [stavěti se do hereckých póz a promlouvati skvělé fráze]. Je to proto, že duch, směr, kolorit lidského života dodává mu charakter člověka samého: na člověku nezávisí životní události, avšak duch těchto událostí závisí na jeho charakteru. "K dobrému lovci zvěř sama běží JJ • Závěrem by bylo třeba podati vysvětlení o tom, co se speciálně nazývá krásou, prozkoumati otázku, do jaké míry je vzácným jevem ženská krása. [Obyčejné slýcháme mluvit v životě a skoro vždy můžeme číst v estetických pojednáních, že krasavic je na světě velmi málo nebo přísně řečeno, že vůbec nejsou. Mluví se tak; avšak sotva se tak skutečně cítí. Je velmi snadné udělati pokus: vezměme třeba jen jednoho z těch, kteří naříkají, že je málo krasavic a procházeti se s ním po Něvském prospektu v době promenády. Uvidíte, že do vás bude neustále strkat loktem a říkat: "Podívejte se, jak je hezká!. .. Ach, tamhle je zase taková hezká! ... Ach, zde zase, hleďte, hleďte, to je úplná krasavice!" atd. atd. - a za čtvrt hodiny vám ukáže ne méně než padesát nebo šedesát krasavic. Bylo by zajímavé zjistiti taková fakta: je možno předpokládat, že je v Petrohradé 150.000 žen: z nich je asi 35.000 ve věku od 16 do 25 let; kolik z těchto třiceti pěti t.isíc žen má ve své společnosti pověst krasavic? Nepochybně několik tisíc, pravděpodobně asi bsm až devět tisíc. Jsme-li, řekněme, na večírku, kde se sjelo deset nebo dvacet mladých dam a dívek, pak jsou mezi nimi skoro 5(j f --~---- I I I\I /\I r, I li, I I - I "I ,f' 1I jl 1I I \ ( i. I -~-..,. ·-Ae T~~r--c-·· [ ( I \ I) I '- \ \ if- -". --,,-_."-. . na př., nechceme-Ii mluvit o Svýcarsku, Alpách, ltalii, pohlédnéme na Finsko, Krym, břehy Dněpru, dokonce i na břehy Volhy. Se vznešeností v žÍvotě člověka se nesetkáváme často; je však pochybné, že by si sám člověk přál, aby se vyskytovala častěji; velké okamžiky života stojí člověka příliš mnoho, příliš ho vyčerpávají; a kdo má potřebu hledati a sílu snášeti jejich působení na duši, ten najde příležitost k vznešeným dojmům na každém kroku: cesta statečnosti, obětavosti a vysokého zápasu s nízkým a škodlivým, s pohromami a neřestmi lidí není nikomu a nikdy uzavřena. A byly vždy a všude tisíce lidí, jejichž celý život byl nepřetržitou řadou vznešených citů a činů. Totéž je třeba říci i o kouzelně krásných okamžicích lidského života. Člověk si vůbec nemůže stěžovati na jejich vzácnost, protože záleží na člověku samém, do jaké míry je jeho život naplněn krásným a vznešeným: [život lidí, kteří skutečně potřebují v životě vznešené, je skoro vždy vyplněn vznešenými činy. Jako příklad uvedeme lidi, nadšené touhou po válečném boji, pro něž "svist kulek je jedinečnou hudbou, jež se jim zamlouvá" - je pravda, že dnes jsou války mnohem vzácnější než dříve; přesto však se může člověk s opravdovým válečnýmduchem nabojovat, kolik je mu libo: Rus může jít na Kavkaz, Francouz do Alžíru, Angličan do Východní Indie"); tam najdou dostatek bitev, pochodů, půtek i nepokojů. Jenom Němec nemá kam jít bojovat; ostatně bojovnost Němců je v přítomné době velmi pochybná; avšak v dobách, kdy byli bojovní, měli i dostatek válek. Proč si však neustále přát bitvy, jako byla borodinská a lipská? Pravá potřeba není tak vybíravě pedantská; a člověka, který čeká na borodinskou bitvu, aby se mohl vůbec vrhnout do boje, nemučí příliš potřeba bojů. Kromě toho pravá potřeba není obyčejně tak výjimečná, aby člověk pro své štěstí potřeboval bitvy s nepřátelskými vojsky, je-li u něho potřeba bojovat; jestliže se mu nenaskytne příležitost, aby ztrávil svůj život na válečných polích, najde si podle své touhy život v riskantních a těžkých podnicích 58 r jiného druhu; stane se podnikavým selským hospodářem, který zápasí se zemí, stane se spekulantem; který zamýšlí I velmi riskantní podniky; ať se zkrátka jeho kariéra utváří I Jakkoliv, bude jeho život vždy pln nebezpečí, neklidu, zá­ pasu].") [2ivot je tak široký a mnohostranný, že v něm . I člověk skoro vždy najde dostatek všeho, čeho cítí silnou \ I a opravdovou potřebu.] Prázdný a bezbarvý je život jenom [prázdných] bezbar­ I vých lidí, kteří [jenom] mluví o citech a potřebách a nejsou II ve skutečnosti schopni mít nějaké zvláštní city a potřeby rkromě potřeby vypinati se [stavěti se do hereckých póz ;. a promlouvati skvělé fráze]. Je to proto, že duch, směr, IIkolorit lidského života dodává mu charakter člověka samého: na člověku nezáviSÍ životní události, avšak duch těchto událostí závisí na jeho charakteru. "K dobrému lovci zvěř sama běží". Závěrem by bylo třeba podati vysvětlení o tom, co se speciálně nazývá krásou, prozkoumati otázku, do jaké míry Idl II je vzácným jevem ženská krása. [Obyčejně slýcháme mluvit v životě a skoro vždy můžeme číst v estetických pojednáních, I že krasavic je na světě velmi málo nebo přísně řečeno, že vůbec nejsou. Mluví se tak; avšak sotva se tak skutečně cítí. Je velmi snadné udělati pokus: vezměme třeba jen jednoho Iz těch, kteří naříkají, že je málo krasavic a procházeti se s ním po Něvském prospektu v době promenády. Uvidíte, že do vás bude neustále strkat loktem a říkat: "Podívejte se, Ijak je hezká! . .. Ach, tamhle je zase taková hezká! ... \Ach, zde zase, hleďte, hleďte, to je úplná krasavice!" atd. atd. - a za čtvrt hodiny vám ukáže ne méně než padesát I nebo šedesát krasavic. Bylo by zajímavé zjistiti taková fakta: je možno předpokládat, že je v Petrohradě r50.000 žen: z nich je asi 35.000 ve věku od r6 do 25 let; kolik z těchto třiceti pěti tisíc žen má ve své společnosti pověst krasavic? Nepochybně několik tisic, pravděpodobně asi osm až devět tisíc. Jsme-li, řekněme, na večírku, kde se sjelo deset nebo dvacet mladých dam a dívek, pak jsou mezi nimi skoro 00 I .,- ;~-=id" W : i 2 _ Jl'f"._ r J I li I \. ~ '';<'- l .... vždy tři nebo čtyři, jež se těší pověsti krasavic. Nikoliv, místo mluvení o tom, že je málo krasavic, možno spíše říci, že je krasavic příliš mnoho], že skoro každá žena v květu mládí se zdá většině lidí krasavicí. [Nikoliv, lidě ve skutečnosti nepohrdají krásou živého člověka; spíše je možno jim vytknout, že nejsou vždy nestranní a dosti vybíraví, když nazývají mládí a výhradně jenom mládí krásou a když se dají nadchnout jen krasavicemi, jejichž veškerá krása záleží jen v tom, že je jim devatenáct let.J26) Jak potom vysvětliti Rafaelovy stížnosti na nedostatek krasavic v Italii, klasické zemi krásy? Velmi prostě; hledal nejlepší krasavici a nejlepší krasavice je ovšem jen jedna v celém světě - a kde ji pak hledat? Nejlepšího svého druhu je vždy velmi málo z velmi prosté příčiny: je-li ho mnoho, pak je opět rozdělime na skupiny a budeme opět nazývat nejlepším to, čeho existují celkem dva nebo tři individua; všechno ostatní nazveme druhořadým. [Jsou různé stupně krásy ve skutečností; je-li však nejvyšší stupeň krásnější než ostatní, nevyplývá z toho ještě, že na niž~ích stupních pravé a plné krásy není. Největší boháč v Evropě je jeden - jakási osoba, kterou nazývají Rotschild, o němž skoro nikdo neví, který je to Rotschild: pařížský nebo italský; avšak z toho, že Rotschild je nejbohatší člověk v Evropě, nijak nevyplývá, že jsou v Evropě kromě Rotschilda samí chudáci. A souWasímeli s Rumohrem, že Vittoria z A1bano byla první krasavice v ItaIii, musíme však říci, že halie není obydlena ohyzdami a že v Římě jistě bylo v té době nespočetné množství žen, kterě i vedle Vittorie platily za dokonale krásné.]") V celku je nutno říci: myšlenka, že "krásno se ve skutečnosti zřídka vyskytuje", se zakládá na smíšení pojmů "velmi" a "první": "velmi" mohutných řek je mnoho, první z mohutných řek je ovšem jedna [a nemohu řešit otázku, která to je;] velikých vojevůdců je mnoho, prvním vojevůdcem na světě byl některý z nich [- opět nemohu ríci, který]. Obyčejně se usuzuje: jestli je nebo může být predmět X výše než před­ 60 mět A, na který se dívám, pak Je předmět A nlzký; tak se však jenom usuzuje, nikoliv skutečně cítí, a i když shledáme, že Mississippi je mohutnější než Volha, pokládáme Volhu stále za mohutnou řeku. Obyčejně se říká [ve filosofických knihách], že je-li jeden větší než druhý, pak převaha prvního nad druhým je nedostatkem druhého: naprosto ne; ve skutečnosti je nedostatek něco kladného [samostatného], nikoliv něco, co vyplývá z převahy jiných předmětů. Řeku, která je na některých místech stopu hluboká, nepokládáme za mělkou proto, že jsou řeky mnohem hlubší než ona; je mělká bez jakého~oliv srovnávání, sama sebou, je mělká proto, že se nehodí pro lodnl dopravu; kanál, který je hluboký třicet stop, není ve skutečnosti mělký, protože se zcela hodí pro Iodnl dopravu; nikoho nenapadne, aby jej nazýval mělkým, ačkoliv je každému známo, že Pas de Calais jej daleko předčí svou hloubkou. Abstraktní matematické srovnání není názorem skutečného života. Shledáme-li proto, že předmět X je krásnější než A, nepřestaneme vůbec ve sku,: tečném životě shledávati, že předmět A je krásný. Dejme tomu, že "Othel1o" je hodnotnější než "Macbeth" nebo .,Macbeth" než "Othello" - přes větší hodnotu jedné z těchto tragedií zůstávají obě krásné. [S tím budou souhlasiti všichni.] Hodnoty "Othella" nelze ptičítati za nedostatky "Macbethu" a naopak. Tak se díváme na umělecká díla. Budeme-li se tak dívati i na krásné jevy skutečnosti, budeme velmi často nuceni přiznat, že .krása jednoho jevu je bezvadná, ačkoliv krása jiného je ještě vyšší. Což skutečně někdo tvrdí, že je italská příroda nehezká, i když příroda Antilských ostrovů nebo Východni Indie je mnohem bohatší? A jenom s takového hlediska, které není potvrzeno ničím ve skutečných smyslech a úsudcích člověka, může estetika tvrdit, že ve světě skutečnosti je krása vzácným jevem. [Výčitka filosofům, že stojí na abstraktním stanovisku, isolovaném od skutečnosti, je otřepaná výčitka, která je však často oprávněná; oprávněně je možno použít jí i u toho estetického 61 Ol [ I li I' I % l :: j 2 r­ I názoru, který shledává, že krásné ve skutečnosti je jev vzácný jenom proto, že prvotřídní krása je vzácný jev,J28) j III. "Krása krásného ve skutečnosti je prchavá" - souhlasíme; je však proto méně krásná? Při tom to není vždycky správné; květ skutečně brzo vadne, ale člověk zůstává dlouho krásný; je možno dokonce říci, že lidská krása trvá právě tak dlouho, jak dlouho ji potřebuje člověk, který se jí těší. [Je všeobecně známé, že lidé, kteří se do sebe normálním způsobem zamilovali, t. j. kteří se zamilovali při poměrně stejném věku, na př. žena 18 a muž 25 let, žena 22 let a muž 30, stárnou současně; není směšné a hloupé, miluje-li padesátiletý člověk dvacetiletou krasavici? Mravně nezkažený starší muž mUže milovati pravou láskou jenom ženu starší; nejsou směšné nářky: "moje krasavice stárne!" když sám stárnu? Je směšné naříkati, že osmiletému děvčátku není ještě osmnáct; je směšné naříkati, že ženě 42leté už nejsou dvacet dva roky.]29)·Neodpovídalo by snad úplně charakteru našeho abstraktního pojednání, kdybychom se pouštěli do podrobných důkazů této these; řekněme proto jen, že krása každého pokolení existuje a musí existovat jenom pro toto pokolení; a nikterak neporušuje harmonii, nikterak neodporuje estetickým potřebám tohoto pokolení, jestli jeho krása vadne současně s ním -. následující pokolení bude mít svou novou krásu a není důvodu někomu si na něco stěžovat. Bylo by snad nevhodné i zde se pouštěti do podrobných důkazů, že přání "nestárnout" je přání fantastické, že ve skutečnosti starší člověk chce být starším člověkem, pakliže jeho život uplynul normálně a nepatří-li k povrchním lidem. Avšak to je jasně i bez podrobných důkazů. Všichni "s lítostí" vzpomínáme na dětství, někdy I říkáme, že "bychom se chtěli znovu přenésti do té šťastné doby": sotva by však někdo skutečně souhlasil s tím, aby byl proměněn v dítě. Totéž je nutno říci i o lítosti nad tím, že "minula krása naší mladosti", - tato slova nemají reálný smysl, pakliže mládí uplynulo aspoň poněkud uspokojivě. 62 \ , ,,-"~.~. ----r-;-~-----",--~_=----:-.c-~-_- ·~--=-""'~-~__~ iI ýf­..__l: ...-.~3LS.JL By10 by nudné prožívati znovu to, co bylo už prožito, jako je nudně slyšeti po druhě anekdotu, i když se zdála po prvé neobyčejně zajímavá. Je nutno rozlišovati skutečná přání od fantastických, domnělých přání, jež naprosto nechtějí být uspokojena; takové domnělé je přání, aby krása ve skutečnosti neuvadala. "Život se žene vpřed a odnáší krásu skutečností ve svém toku", - říkají [Hegel a Físcher]; ovšem, avšak současně s životem ženou se vpřed i naše přání, t. j. mění svůj obsah, a proto je fantastická lítost nad tím, že krásný jev mizí - mizí, když byl vyplnil svůj úkol, když byl poskytl nyní tolik estetického požitku, kolik do sebe mohl pojmout dnešní den; zítra bude nový den s novými potřebami a jenom nové krásno je může uspokojiti. Kdyby krása ve skutečnosti byla nehybná a neměnná, "nesmrtelná". jak to požadují estetikové, omrzela by se, zprotivila by se nám. Zivý člověk nemiluje v životě nehybnost i proto se nikdy nevynadívá dosyta na živou krásu a velmi brzy ho přesytí tableau vivant, jemuž dávají přednost výluční ctitelě umění, [kteří opovrhují skutečností]. Podle jejich mínění však musí být krása ve své věčnosti stálá, nejenom věčná; proto proti krásnu ve skutečnosti vyvstává nové obvinění: IV. "Krásno ve skutečnosti je nestálé ve své kráse" - na to však je nutno odpověděti toutéž otázkou jako dříve: což mu to vadí, že je krásné jen občas? Což je krajina méně krásná ráno proto, že její krása dočasně pohasne po západu slunce? Znovu je třeba říci, že většinou je tato výtka nespravedlivá: [ovšem, krasavice z vyšších kruhů je nejkrásnější v plesovém oděvu, který nemůže nosit vždy; avšak špatná krasavice je ta krasavice z vyšších kruhů, která je hezká jenom v plesovém oděvu; je mnoho krasavic, které jsou hezkě v každěm úboru, v každě době]"). "Fysiognomie někdy vyjadřuje celou plnost života, někdy nevyjadřuje nic" - nikoliv; správné je, že fysiognomie je někdy neobvykle výrazná, jindy je mnohem méně výrazná; avšak 63 _ .. I I: i, , II I iII II II li I ... II 't'­ ~. - > .~--;-.===~ nadmíru vzácne JSOU okamžiky, kdy lidská fysiognomie, zářící rozumem a dobrotou, je zbavena výrazu: rozumný obličej si i v době spánku uchovává rozumný výraz, dobrá tvář si i ve snu zachovává výraz dobroty, letmá rozmanitost výrazu ve výrazném obličeji mu však dodává nové krásy. Právě tak i rozmanitost póz dodává nové krásy živé bytosti. Velmi často se také stává, že teprve když krásná póza zmizí, uvědomujeme si její vzácnost: "skupina bojujících vojáků je krásná; avšak za chvíli se již rozptýlila", a co by se stalo, kdyby se nerozptýlila, kdyby půtka atletů trvala celý den i noc? Omrzelo by nás se dívat a odvrátili bychom se, jak to ostatně velmi často bývá ve skutečnosti. [Každý z nás by pravděpodobně odešel, kdyby se nemohl dočkati konce i té nejmalebnéjší scény, jakmile jen by začala být příliš dlouhá.] Čím obyčejně končí estetický dojem, pod jehož vlivem nás půl hodiny nebo hodinu drží nehybný "věčně krásný", "věčně ve své kráse neměnný" obraz? Tím, že sami odejdeme a nečekáme, až soumrak večera nás ..vytrhne z požitku". v. "Krásno ve skutečnosti je krásné jenom proto, že se na ně díváme s takového hlediska, s něhož se zdá krásné". Naopak, mnohem častěji se stává, že krásné je krásné se všech hledisek; na př. krásná krajina je většinou hezká, ať se na ni díváme odkudkoliv, - ve větší míře je ovšem hezká jenom s jednoho hlediska - co však z toho? I na malířská díla je nutno se dívat s jistého místa, aby se nám jevila v celé své kráse. To je následek zákonů perspektivy, jež je nutno zachovávati stejně při požitku z krásna ve skutečnosti i z krásna v umění. Zdá se, že je vůbec nutno říci, že všechny výtky krásnu ve skutečnosti, jimiž jsme se zabývali, jsou zveličeny a některé z nich naprosto nespravedlivé; že mezi nimi není ani jedna, která by se hodila na všechny druhy. krásn•. Nezabývali jsme se však ještě nejdůležitějšími, nejpodstatnějšími nedostatky, jež převládající estetické názory odhalují v krásnu skutečného světa. Dosud byly výtky namířeny na to, že 64 ---~.~ krásno ve skutecnosti je pro člověka neuspokojivé; nyní následují přímé důkazy, že krásno ve skutečnosti vlastně ani nelze nazvati krásnem. Tyto důkazyjsou tři. Přehlédněme je; začneme méně pádným a méně obecným. Vl. "Krásno ve skutečnosti je buď skupina předmětů (krajina, skupina lidí) nebo jeden isolovaný předmět. Škodlivá náhodnost vždy ruší ve skutečnosti skupinu, jež se zdá ikrásná, tím, že do ní vnáší cizí zbytečné předměty, jež Ipřekážej! kráse a jednotě celku; ruší i jednotlivý přédmět, Ikterý se zdá krásný, tím, že porušuje některé jeho části: !pozorné zkoumání nám vždy ukáže, že některé části skutečného předmětu, jenž se jeví jako krásný, naprosto nejsou krásné". - Zde se opět setkáváme s myšlenkou, že krása je dokonalost [úplná, všech nedostatků zbavená. dokonalost]. ITato myšlenka je však jen zvláštní užití obecné myšlenky, že člověk je vcelku uspokojován jen matematicky dokonalým: iI, nikoliv, praktický lidský život nás přesvědčuje, že člověk hledá jenom přibližnou dokonalost, jež, přísně vzato, by se ani neměla nazývat dokonalostí. Člověk hledá jen dobré, nikoliv dokonalé. Dokonalost požaduje jenom čistá matematika; dokonce i užitá matematika se spokojuje přibližnýmI výpočty. Hledání dokonalosti v jakékoliv životní sféře je věc abstraktní, chorobné nebo zahálčivé fantasie.3l ) Chceme dýchati čistý vzduch; pozorujeme však, že se absolutně čistý vzduch nikdy a nikde nevyskytuje? Chceme pít čistou vodu, ne však absolutně čistou vodu: naprosto čistá (destilovaná) voda je dokonce chuti nepříjemné. Jsou snad tyto příklady příliš [banální, příliš] hmotné? Uvedeme jiné: napadlo někoho nazvati neučeným člověkem toho, kdo neví vše? Nikoliv, ani nehledáme člověka, který by věděl vše; od učence žádáme jenom to, aby věděl všechno podstatné a aby věděl velmi mnoho. Jsme snad nespokojeni s historickou knihou, v níž nejsou vysvětleny naprosto všechny otázky, v niž nejsou uvedeny naprosto všechny podrobnosti, v níž nejsou všechny názory a slova autorova absolutně správná? Nikoliv, 5. Estetické vztahy umění ke skutečnosti. 65 - ------__----:::-:---::.-:..~_ ~i­ r ""'­ ':_l._ _ a.a: • jsme spokojeni, a neobyčejně spokojeni knihou, jsou-li v ní rozřešeny hlavní otázky, uvedeny nejpotřebnější podrobnosti, jsou-li hlavní názory autorovy správné a je-li v jeho knize velmi málo nesprávných nebo nezdařilých výkladu. (Níže uvidíme, že se ve sféře umění rovněž spokojujeme s přibližnou dokonalostí.) Po těchto poukazech je možno říci bez obav, že si odporujeme, že i v oblasti krásna skutečného života jsme uspokojeni, jestliže nacházíme velmi hezké, nehledáme však dokonalost matematickou, která je zbavena všech drobných nedostatků. Napadne snad někomu tvrdit, že krajina není krásná, protože někde rostou tři keře, bylo by však lepší, kdyby tam rostly dva nebo čtyři? Pravděpodobně ještě nikomu z lidí, kteří se kochali mořem, nenapadlo, že by moře mohlo být lepší než je; podíváme-li se však matematicky přísně na moře, najdeme v něm skutečně nedostatky a první nedostatek je, že nemá povrch plochý, nýbrž vypuklý. Tento nedostatek ovšem není vidět, odbaluje jej nikoliv oko, nýbrž výpočet; je proto možno dodati, že je směšné mluviti o tomto nedostatku, který není možno zpozorovat, o němž je možno jenom vědět, avšak stejné jsou většinou i nedostatky krásna ve skutečnosti; není je vidět, jsou smysly nepostižitelné, odhaluje je jen bádání a nikoliv nazírání. Nezapomeňme, že smysl pro krásno má co dělat s nazíráním a nikoliv s vědou: co je smyslově nepostižitelné, to pro estetický smysl neexistuje. Jsou však opravdu nedostatky krásna ve skutečnosti většinou smysly nepostuitelné? O tom nás přesvědčuje zkušenost. Není člověka obdařeného estetickým smyslem, který se ve skutečnosti nesetkává s tisíci osob, jevů a předmětů, jež se mu zdají bezvadně krásné. Co je však. zvláštniho na tom, jsou-li nedostatky krásného předmětu smysly postižitelné? Jsou jistě příliš málo důležité, zdá-li se předmět přesto stále krásný - jsou-li důležité, je předmět ošklivý a nikoliv krásný. A co je nedůležité, nestojí za to, aby se o tom mluvilo. Esteticky zdravý člověk si toho také skutečně nevšímá. [Dráždí-li ho a urážejí 66 _.1, maličkosti, je to známka rozladěnosti nebo směšného pedantstvL]32) Clověk, nepřipravený odborným studiem nejnovější estetiky, bude překvapen druhým důkazem, který se uvádí na odůvodněnítoho, že tak zvané krásno ve skutečnosti nemůže být krásné v plném slova smyslu. Vll. "Skutečný předmět nemůže být krásný už proto, že je živým předmětem,v němž probíhá skutečný proces života se vší svou drsností, se všemi svými antiestetickýrni podrobnostmi". - Stěží lze si představit vyšší stupeň fantastického idealismu. Což skutečně není živá tvář krásná, zatím co zobrazení na portrétu nebo v daguerrotypu je krásné? A proč? Protože na živé tváři jsou vždycky stopy materiálního procesu života; protože, podiváme-li se mikroskopem na živou tvář, uvidíme, že je vždycky pokryta lehkým potem atd. Což nemuže být živý strom krásný proto, že je na něm vždycky usazen drobný hmyz, který se živí jeho listím? To je divný názor, který ani není třeba vyvracet: co je mému estetickému citu po tom, čeho nepozoruje? MŮŽe mít nějaký vliv na můj vjem takový nedostatek, který necítím? Na vyvrácení tohoto názoru ani není nutno uváděti pravdu, [že jenom pedantsky reptavé lidi urážejí životní procesy]; že je divné hledati takové lidi, kteří nejedí, nepijí, nepotřebují se umývat a měnit prádlo. Sířiti se o podobných požadavcích je naprosto neužitečné. Prozkoumejme raději jednu z těch idejí, z nicbž vznikla tak podívná výtka krásnu ve skutečnosti, ideu, jež je jednou ze základních názorů vládnoucí estetiky. Je to tato myšlenka: "Krásno není předmět sám, nýbrž čistý povrch, čistá forma (die reine OberfUicbe) předmětu". Bezdůvodnost toboto názoru na krásno se ukáže, jestliže přehlédneme prameny, z nicM se zrodiL Krásno vnímáme nejčastěji očima; oči vidí ovšem jenom obal, náčrt, zevnějšek předmětu, nikoliv jeho vnitřní složení. Z toho se snadno vyvodí závěr, že krásno je povrch předmětu, nikoliv předmět sám. Za prvé však existuje vedle krásna vnímaného zrakem i krásno vnímané sluchem (zpěv 5' 67 I III I ll! I I -- ---------- i ~~ i___ ~_~~_ '" k němu. Konečně myšlenka, že krásno je čistá forma, vyplývá nejspíše z pojmu, že krásno je čisté zdání; tento pojem je pak nutným závěrem definice krásna jako dokonalého uskutečnění ideje v jednotlivém předmětě a padá zároveň s touto defirůcí. Po dlouhé řadě výtek krásnu ve skutečnosti, jež byly stále obecnější a silnější, přicházíme nym k poslední nejzávažnější a nejobecnější příčině, proč reálné krásno nemůže být pokládáno za skutečně krásné. VIII. ..Jednotlivý předmět nemůže být krásný už proto, že neru absolutní; krásno je však absolutní". - Důkaz skutečně nezvratný [pro samu hegelovskou školu a mnohé jiné filosofické školy], které jej zrodily a které přijímají absolutno za měřítko nejen theoretické pravdy, nýbrž i činných snah člověka. Tyto systémy se však již rozpadly a postoupily své místo jiným, jež se z nich vyvinuly silou vnitřního dialektického procesu, jež však chápou život naprosto jinak. Omezujíce se na toto poučení o filosofické neudržitelnosti názoru, z něhož vyplynulo zahrnutí všech lidských snah pod absolutno, postavíme se pro účely naší kritiky na jiné hledisko a' řekneme, že činnost člověka vůbec nesměruje k absolutnu a nic o něm neví, poněvadž má na zřeteli čistě lidské zájmy. V tom se naprosto shoduje s ostatními lidskými smysly a činnostmi i smysl a činnost estetická. Ve skutečném životě se nesetkáváme s ničím absolutním; nemůžeme proto ze zkušenosti říci, jakým dojmem by na nás působila absolutní krása; víme však ze zkušenosti aspoň to, že similis simili gaudet*), že se proto nám, bytostem individuálním, jež nemohou překročitihranice své individuálnosti, velmi líbí individuální krása, jež nemůže překročiti hranice své individuálnosti. [Filosofie má jen vysvětlovati zkušenost a nemá právo ji odmítat; a je nepochybný fakt, že se člověku líbí individuální krása, jeví se mu jako pravá krása. Tento obecný základní fakt, který zahrnuje všechny jevy .) Podobný se raduíe z podobného. - Red. 69 " j ....~--­ a hudba), kde nelze mluvit o nějakěm povrchu. Za druhé ne vždycky vidíme očima jenom obal předmětu: II průhledných předmětů vidíme celý předmět, celé jeho vnitřní složení; vodě a drahokamům právě průzračnost dodává krásy. Konečně lidské tělo, nejlepší krása na zemi, je zpola průzračné, na člověku nevidime výhradně jenom povrch: kůží prosvítá tělo a toto prosvítánf těla dodává lidské kráse neobyčejnýpůvab. Za třetí je podivné tvrzení, že i II naprosto neprůhledných předmětů vidíme jenom povrch a nikoliv sám ptedmět: vnímání není výhradně jen záležitostí očí, je známo, že se ho vždy účastní rozum, který si uvědomuje a uvažuje; úvaha vždy naplňuje hmotou prázdnou fonnu, která se jevi oku. Člověk vidí pohybující se předmět, ačkoliv orgán jeho zraku sáro pohyb nevidí; člověk vidí vzdálenost předmětu. ačkoliv oko samo vzdálenost nevidí; právě tak vidí člověk hmotný předmět, ačkoliv jeho oko vidí jenom prázdný, nehmotný, abstraktní povrch předmětu.Jiný důvod myšlenky: I ,krásno je čistý povrch" záleží v předpokladu, že estetický požitek je neslučitelnýs materiálním zájmem, který naplňuje předmět. Nebudeme se pouštěti do výzkumů, jak je nutno chápati vztah materiálního zaujetí, který máme o předmět, a estetického požitku z tohoto předmětu, ačkoliv by nás toto zkoumání přivedlo k přesvědčení, že se estetický požitek liší od materiálrúho zájmu nebo praktickěho názoru na předmět, avšak není s ním v rozporu. Stačí poukázat na svědectví zkušenosti, že skutečný předmět se může zdát krásný i když nevzbuzuje materiální zájem: jaká zištná myšlenka se v nás probouzí, kocháme-li se hvězdami, mo~ řem, lesem (což si musím při pohledu na skutečný les nutně myslit, hodí-li se na stavbu nebo na vytápění domu?) jaká zištná myšlenka se v nás probouzí, posloucháme-Ji šelestění listí, zpěv slavíka? Pokud se týče člověka, milujeme ho často bez jakýchkoliv zištných pohnutek, nemyslíce vůbec na sebe; může se nám esteticky líbit tím spíše, že v nás nevzbuzuje materiální (stoffartig) lÍvahy o našem poměru 68 t; I j .~ I i I I I , i I i ! I P,,; r " ~--­ ~~V"-:M.._, ~. '. J r- ~ ......... zdravého estetického života, naprosto vyvrací názor, že pravá krása je jen absolutní krása.] Všechno další vyvracení je zbytečné. Je třeba jenom dodati, že myšlenka o individuál· nosti pravé krásy je rozvinuta v tomtéž systému estetických názorů. který činí měřítkem krásna absolutno, Z myšlenky, že individuálnost je nejpodstatnějšímznakem krásna, vyplývá sama sebou these, že měřítko absolutna je cizí oblasti krásna - závěr, který mluví proti základnímu názoru tohoto systému na krásno. Pramenem podobných protikladů, jichž se ne vždycky uvaruje systém, o němž mluvíme, je smíšení geniálních závěrů ze zkušenosti a stejně geniálních, avšak vnítřně nezdůvodněnýchpokusu podrobiti je všechny apriornímu názoru, který jim často odporuje. Tím jsme přehlédli všechny výtky, jež se více nebo méně neoprávněně činí krásnu ve skutečnosti, a můžeme přistoupiti k řešení otázky o podstatném významu umění. Podle vládnoucích estetických pojmů "je pramenem umění snaha člověka oprostiti krásno od nedostatků (které jsme prozkou malí). jež překážejí krásnu na stupni jeho reálné existence ve skutečnosti, aby úplně člověka uspokojilo. Krásno, jež je vytvářeno uměním, je oproštěno od nedostatků krásna ve skutečnosti".33) Podívejme se, do jaké míry stojí skutečně krásno, jež vytváří umění, výše než krásno ve skutečnosti, když jsme se byli zbavili výtek, které se činí poslednímu: bude nám pak snadno rozhodnouti, určuje-li vládnoucí estetický názor správně vznik umění a jeho poměr k živé skutečnosti. I. "Krásno v přírodě je ,nezáměrné". - Krásno v umění je záměrné, to je pravda; avšak ve všech případecha ve všech podrobnostech? Nebudeme mluvit o tom, jak často a do jaké míry malíř a básník jasně chápe, co vlastně bude vyjádřeno v jejich díle - neuvědomělost umělecké činnosti se už dávno stala všeobecnou pravdou, o níž každý mluví; snad je nyní potřebnější důrazně upozorňovati na závislost krásy díla na vědomých snahách umělcových, než se šířiti 70 o tom, že díla ryzího tvůrčího talentu mají vždy velmi mnoho nezáměrnosti, instinktivnosti. Ať je tomu jakkoliv, obě tato hlediska jsou známa a je zbytečné se u nich zdržovati. Avšak není snad zbytečné říci, že ani záměrné snahy umělcovy (zvláště básníkovy) neopravňují tvrditi, že péče o krásno je pravým pramenem jeho uměleckých děJ; básník se ovšem vždycky snaží, aby "tvořil co možná nejlépe"; to však ještě neznamená, že se veškerá vůle a úvahy básníkovy řídí výhradně nebo i jen převážně péčí o uměleckost nebo estetickou hodnotu díla: Jako je v přírodě mnoho snah, jež spolu zápasí a ničí nebo zkreslují krásu svým zápasem, tak i v umělci, básníku je mnoho snah, které svým vlivem na jeho úsilí o krásno zkreslují krásu jeho díla. Sem patří za prvé různé všední snahy a potřeby umělcovy, jež mu nedovolují, aby byl jenom umělcema víc už ničím; za druhé jsou to jeho rozumové a mravní názory, které mu rovněž nedovolují mysliti při tvoření výhradně jenom na krásu; za třetí konečně idea uměleckého tvoření se u básníka' neobjevuje obyčejně jako následek pouhého úsilí o vytvoření krásna: básník, hodný svého jména, nám chce obyčejně ve svém díle sděliti svoje myšlenky, svoJe názory, svoje city, nikoliv jenom výhradně vytvořenou jím krásu. Vyvijí-li se zkrátka krása ve skutečnosti v zápase s jinými snahami přírody, pak i v umění se krása vyvíjí rovněž v zápase s ostatními snahami a potřebami. člověka, který ji tvoří; jestli ve skutečnosti tento zápas kazí a ničí krásu, pak je stěží méně vyhlídek, že ji pokazí nebo zahubí v uměleckém díle; rozvíjí-li se ve skutečnosti krásno pod vlivy, jež mu jsou cizí a nedovolují mu, aby bylo jenom krásné, pak i na vyvíjející se výtvor umělcův nebo básníkův působí množství různých snah, jejichž výsledek musí být tentýž. Jsme však ochotni souhlasiti, že záměrnosti je v krásných uměleckých výtvorech víc než v krásných výtvorech přírody, a že v tomto vztahu by umění stálo výše než příroda, kdyby Jeho záměr. nost byla oproštěna od nedostatků, od nichž je oproštěna 71 ,p ---.­ • " ,I I zdravého estetického života, naprosto vyvrací názor, že pravá krása je jen absolutní krása.] Všechno další vyvracení je zbytečné. Je třeba jenom dodati, že myšlenka o individuálnosti pravé krásy je rozvinuta v tomtéž systému estetických názorů, který činí měřítkem krásna absolutno. Z myšlenky, že individuálnost je nejpodstatnějšímznakem krásna, vyplývá sama sebou these, že měřítko absolutna je cizí oblasti krásna - závěr, který mluví proti základnímu názoru tohoto systému na krásno. Pramenem podobných protikladů, jichž se ne vždycky uvaruje systém, o němž mluvíme, je smíšení geniálních závěrů ze zkušenosti a stejně geniálních, avšak vnitřně nezdůvodněnýchpokusů podrobiti je všechny apriornímu názoru, který jim často odporuje. Tím jsme přehlédli všechny výtky, jež se více nebo méně neoprávněně činí krásnu ve skutečnosti, a můžeme přistoupiti k řešení otázky o podstatném významu umění. Podle vládnoucích estetických pojmů "je pramenem umění snaha člověka oprostiti krásno od nedostatků (které jsme prozkoumalí), jež překážejí krásnu na stupni jeho reálné existence ve skutečnosti, aby úplně člověka uspokojilo. Krásno, jež je vytvářeno uměním, je oproštěno od nedostatků krásna ve skutečnosti".33) Podívejme se, do jaké míry stojí skutečně krásno, jež vytváří umění, výše než krásno ve skutečnosti, když jsme se byli zbavili výtek, které se činí poslednímu: bude nám pak snadno rozhodnouti, určuje-li vládnoucí estetický názor správně vznik umění a jeho poměr k živé skutečnosti. I. "Krásno v přírodě je nezáměrné". - Krásno v umění je záměrné, to je pravda; a';šak ve všech případecha ve všech podrobnostech? Nebudeme mluvít o tom, jak často a do jaké míry malít a básník jasně chápe, co vlastně bude vyjádřeno v jejich díle - neuvědomělost umělecké činnosti se už dávno stala všeobecnou pravdou, o níž každý mluv!; snad je nyní potřebnější důrazně upozorňovati na závislost krásy díla na vědomých snahách umělcových, než se šířiti 70 '-, a ----:~ ~. o tom, že díla ryzího tvůrčího talentu mají vždy velmi mnoho nezáměrnosti, instinktivnosti. Ať je tomu jakkoliv, obě tato hlediska jsou známa a je zbytečné se u nich zdržovati. Avšak není snad zbytečné říci, že ani záměrné snahy umělcovy (zvláště básníkovy) neopravňuji tvrditi, že péče o krásno je pravým pramenem jeho uměleckých děl; básník se ovšem vždycky snaží, aby ..tvořil cO možná nejlépe"; to však ještě neznamená, že se veškerá vůle a úvahy básníkovy řídí výhradně nebo i jen převážně péčí o uměleckost nebo estetickou hodnotu díla: Jako je v přírodě mnoho snah, jež spolu zápasí a ničí nebo zkreslují krásu svým zápasem, tak i v umělci, básníku je mnoho snah, které svým vlivem na jeho úsilí o krásno zkresluji krásu jeho díla. Sem patří za prvé různé všední snahy a potřeby umělcovy, jež mu nedovolují, aby byl jenom umělcem a víc už ničím; za druhé jsou to jeho rozumové a mravní názory, které mu rovněž nedovolují mysliti při tvoření výhradně jenom na krásu; za třetí konečně idea uměleckého tvoření se u básníka neobjevuje obyčejně jako následek pouhého úsilí o vytvořeni krásna: básník, hodný svého jména, nám chce obyčejně ve svém díle sděliti svoje myšlenky, svoje názory, svoje city, nikoliv jenom výhradně vytvořenou jím krásu. Vyvíjí-li se zkrátka krása ve skutečnosti v zápase s jinými snahami přírody, pak i v umění se krása vyvíjí rovněž v zápase s ostatními snahami a potřebami, člověka, který ji tvoři; jestli ve skutečnosti tento zápas kazí a ničí krásu, pak je stěží méně vyhlídek, že ji pokazí nebo zahubí v uměleckém díle; rozvíjí-li se ve skutečnosti krásno pod vlivy, jež mu jsou cizí a nedovolují mu, aby bylo jenom krásné, pak i na vyvíjející se výtvor umělcův nebo básníkův působí množství různých snah, jejichž výsledek musi být tentýž. Jsme však ochotni souhlasiti, že záměrnosti je v krásných uměleckých výtvorech víc než v krásných výtvorech přírody, a že v tomto vztahu by umění stálo výše než příroda, kdyby jeho záměr. nost byla oproštěna od nedostatků, od nichž je oproštěna 71 ~ příroda. Avšak získává-li umění na jedné strane záměrností, na druhé straně tímtéž ztrácí; jde o to, že umělec, který má na mysli krásno, vetmi často nemá na mysli [naprostéJ krásno. Nestaéí chtíti krásno, je třeba také umět je zachycovati v jeho ryzí kráse - a jak často se však umělci Jllýlí ve svých představách krásy! Jak často je klame i umělecký instinkt, nejen reflexivní představy, jež jsou většinou jednostranné! Všechny nedostatky individuálnosti jsou v umění neodlučitelné od záměrnosti. II. "S krásnem se ve skutečnosti zřídka setkáváme"; setkáváme se s ním však častěji v umění? Kolik se denně stává ryze tragických nebo dramatických událostí! A kolik r můžeme vypočítat ryze krásných tragedií nebo dramat? Ve všech západních literaturách tři nebo čtyři desítky, v ruské - nemýlíme-li se, tedy kromě "Boríse Godunova" a "Scén z rytiřských dob" - ani jednu, která by byla nadprůměrná. Kolik románů se odehrává ve skutečnosti! A kolik můžeme vypočítat ryze krásných románů? Snad několik desítek v anglické a francouzské literatuře a pět nebo šest v ruské. S čím je možno se spíše setkat: s krásnou krajinou v přírodě nebo v malířství? - Proč je tomu tak? Protože velkých básniků a umělců je velmi málo, stejně jako je vůbec málo geniálních lidí všeho druhu. Vyskytuje-li se ve skutečnosti zřídka naprosto příznivá podmínka pro vytvoření krásna nebo vznešena, vyskytuje se příznivá podmínka pro vZIŮk a nerušený vývoj velkého gema ještě vzácněji, protože k tomu je třeba shody mnohem většího počtu příznivých podmínek. Tato výtka skutečnosti dopadá ještě s mnohem větší vahou na uměni. III. "Krásno v přírodě je prchavé"; - v umění je často věčné, to je pravda; ale ne vždy, protože i umělecké dílo podléhá náhodné záhubě a zkáze. Řečtí lyrikové pro nás zahynuli; zahynuly obrazy Apellesovy a sochy Lysippovy. Avšak nezdržujme se zde a přejděme k ostatnlm příčinám dočasnosti velmi mnohých uměleckých dél, k příčinám, 72 ~-­ jichž je prosto krásno v přírodě - je to móda a zevšednění materiálu. Příroda nestárne, místo svých uvadlých výtvorů plodí nové; umění nemá tu věčnou možnost reprodukce, obnovováIÚ a čas zatím ne beze stop plyne i nad jeho výtvory. V básnických dilech jazyk brzy stárne a proto nemůžeme se neomezeně radovat ze Shakespeara, Danta, Wolframa,") jak se radovali jejich současníci. Ještě důležitější je, že se během času v básnických dílech mnohé prč nás stane nepochopitelným (myšlenky a obraty, přejaté ze současných poměrů, narážky na události a osoby); mnohé se stává bezbaf'\T):ffi a fádIÚm; učené komentáře nemohou již být pro potomky tak jasné a živé, jak byly jasné pro současrúky; při tom jsou učené komentáře a estetický požitek dvě protikladné věci; nemluvíme už o tom, že právě pro ně přestane být básnické dílo všeobecně dostupné. Ještě důležitější je, že vývoj civilisace, změna pojmů někdy úplně zbavuje básnický výtvor krásy, někdy jej dokonce mění v něco nepříjemného nebo odporného. Příklady nebudeme uvádět, kromě eklog nejskromnějšího římského básnika Vergilia. [Jak se chová vývoj mravního citu vůči obsahu, tak i vývoj estetického citu vůči formě; nejen že nedokazujeme, že pro nás zanikla krása v nadaných básnících pseudoklasické epochy - všichni jsou dokonce zajedno, že i jazyk Shakespearův je často strojený a nabubřelý.]") Od básnictví přejdeme k ostatním uměIÚm. Hudební díla hynou zároveň s těmi nástroji, pro něž byla složena. Celá stará hudba pro nás zanikla [v důsledku změny systému notových značek")]. Krása starých hudebnich děl bledne se zdokonalovánlm skladeb orchestrálních. Barvy v malířství velmi brzo blednou a černají; obrazy XVI.-XVII. století už dávno ztratily svou původní krásu. Ať je jakkoliv silný vliv všech těchto okolností, přece jen v nich není hlavní příčina prchavosti uměleckých děl; ta záleží ve vlivu, který na ně má vkus doby, skoro vždy vliv módIÚ nálady, která je jednostraIU1á a velmi často falešná. Móda udělala polovinu 73 ~­T 1-->-· j každého Shakespearova dramatu nevhodnou pro estetický požitek v naši době; móda, jež zanechala své stopy na tragediích Racinových, Corneillových, nás nutí, abychom se jim spíše smáli, než abychom z nich měli požitek. Ani v malířství, ani v hudbě, ani v architektuře nenajdeme téměř ani jedno dílo, vytvořené před 100 nebo r50 lety, které by se nám dnes nezdálo mdlé, [nudné] nebo směšné, přes všechnu sílu genia, která se v něm projevuje. A současné umění bude za padesát let často vzbuzovat úsměv. r IV. "Krásno ve skutečnostije ve své kráse nestálé". - To je pravda; avšak krásno v umění je ve své kráse mrtvě nehybné, to je mnohem horší. Na živou tvář je možno hledět několik hodin; obraz nás omrzi za čtvrt hodiny ajsou vzácné případy diletantů, kteří dovedou stát před obrazem hodinu. Básnická díla jsou živější než díla malířská, architektonická a sochařská, avšak i ta nás brzo přesycují: jistě neexistuje člověk, který by dovedl přečíst román pětkrát po sobě; zatím však život, živé tváře a skutečné události poutají svou rozmanitostí. [Iak tento tak i předchozí nedostatek uměleckých děl by vyžadoval mnohem podrobnějšího rozvinuti. Snažím se však všude vyhnouti se podrobnostem a spokojuji se obecnými poukazy.] V. "Krásno se do přírody vnáší jenom tím, že se na ně díváme s toho a nikoliv s jiného hlediska" - to je myšlenka, která skoro nikdy není správná; skoro vždy však je možno jí použit na umělecká díla. Všechna umělecká díla jiné epochy a jiné civi1isace, než je naše, vyžadují, abychom se přenesli do té epochy, do té civilisace, která je vytvořila; jinak se nám budou zdát nepochopitelná, podivná, ne však krásná. Jestliže se nepřeneseme do starého Řecka, budou se nám písně Sapfiny a Anakreontovy zdát výrazem antiestetického požitku, něčím podobným oněm výtvorům naší doby, za něž se tisk hanbí; jestliže se nepřeneseme do patriarchální společnosti, urazí nás Homérovy písně cynismem, hrubým obžerstvím, nedostatkem mravního citu. 74 .~ ~ ----. [Nemluvě již o obrazech, které zobrazují Ledu a Ganymeda: nepřipraveného člověka z takových mythů ovane hrůza a je podivné, že se takové obrazy a sochy neukrývají do kabinetů, které jsou přístupnéjenom odborným učencům. Je nutno vůbec uznati, že vydání ad usum Delphini a révový list má jistou oprávněnost, a to velmi velkou.J Řecký svět je nám však příliš vzdálen; vezměme bližší dobu. Kolik má Shakespeare, italští malíři toho, co chápeme a ceníme jenom tehdy, jestliže se přeneseme do minulosti s jejími pojmy o věcech. Dejme příklad ještě bližší naší době: Goethův "Faust" se bude zdát podivný člověku, který se nedovede přenést do doby ůsilí a pochyb, jejímž výrazem je právě "Faust". [Důkazem toho jsou fráze, neustále se dnes opakující, že Mefistofeles je dosti politování hodný démon; vzdělanému člověku dneška jsou skutečně ubohé a směšné pochyby,") jež zmítají Faustem.] VI. "Krásno ve skutečnosti obsahuje v sobě mnoho hezkých částí nebo podrobností". - Což tomu není v umění zrovna tak, jenom že v mnohem větší míře? Ukažte umělecké dílo, v němž nelze najíti nedostatky. Romány Waltera Scotta jsou příliš rozvleklé [(to je obecně uznaná pravda)], Dickensovy romány jsou skoro vždy nasládle sentimentální a velmi často rozvleklé [(to je rovněž obecně uznaná pravda)], romány Thackerayovy někdy (nebo lépe - velmi často) nudí svým neustálým nárokem na ironicky zlomyslnou prostodušnost. Novější geniové jsou však zřídka v estetice ukazateli cesty; estetika miluje především Homéra, řecké tragiky a Shakespeara. Homerovy básně jsou nesouvislé; Aischylos a Sofokles jsou příliš drsní a suší, Aischylos má nad to ještě nedostatek dramatismu; Euripides je plačtivý; Shakespeare je rétorický a nabubřelý [až nesnesitelně]: umělecká stavba jeho dramat by byla úplně dobrá, kdyby se trochu přepracovala, jak to navrhuje Goethe. Přejdeme-li k malířství, musíme uznati totéž: jenom Rafaela [se bojí dotknout], u všech ostatních malířů bylo již dávno odhaleno 75 ___ .. ..n.. -- I c..,.. -.v, - - - - - - - - - - ­ I množství slabých stránek. Avšak i Rafaelovi se vyčítá neznalost anatomie. O hudbě není třeba mluvit: Beethoven je příliš nepochopitelný a často divoký; Mozart má slabou orchestraci; noví skladatelé mají příliš mnoho hluku a třesku. Bezvadná opera podle mínění znalců je jenom jedna - Don Juan38 ); neodborníci ji pokládají za nudnou, Není-li dokonalosti v přírodě a v živém člověku, je ještě nemožnější najíti ji v umění a v lidských výtvorech: "nemůže být v následku to, co není v příčině, v člověku"38). Siroké, nekonečné pole se otvírá tomu, kdo si usmyslí dokázati slabost vůbec všech uměleckých děl. Rozumí se samo sebou, že takové počínání by mohlo svědčiti o jízlivosti rozumu, ne však o nestrannosti: politování je hoden člověk, který se nesklání před velkými r uměleckýIIŮ díly; lze však prominout, nutí-li k tomu přehnané chvály, připonúnky, že jsou-li na slunci skvrny, nemohou nebýt v "pozemských věcech" člověka. I VIL ,,2ivý předmět nemůže být krásný už proto, že se I' v něm koná těžký hrubý proces života", - Umělecké dílo je předmět mrtvý; proto se na ně, jak se zdá, tato výtka nevztahuje, Takový závěr Je však povrchní, Fakty mu odporují. Umělecké dílo je výtvor životního procesu, výtvor živého člověka, který dílo nevytvořil bez těžkého zápasu, a na díle zůstává těžká hrubá stopa tvůrčího boje. Což je mnoho takových básníků a umělců, kteří pracují tak snadno, jak snadno, bez oprav psal prý svá dramata Shakespeare? A není-li vytvořeno dílo bez těžké práce,' budou na něm "skvrny olejové lampičky", při jejímž světle umělec pracoval. Cástečnou námahu lze najít ve všech uměleckých dílech, ať se zdají na první pohled jakkoliv snadná, A jsou-li skutečně vytvořena bez velké, namáhavé práce, trpí hrubostí zpracování. Tedy jedno ze dvou: buď hrubost, nebo obtížné propracování - to je Scylla a Charybda uměleckých děl, li Nechci říci, že všechny nedostatky, které tato analysa odhalila, jsou vždycky až do hrubosti ostře patrny na uměleckých dílech, [Chci jenom říci, že budeme-li se dívati na 76 of":' - . .-----JIi­~---'--­ .:>.... I".I! nedostatky uměleckýchděl mikroskopem, jak se dívají mikroskopem na nedostatky krásna ve skutečnosti estetikovét kteří dávají přednost kráse umění před krásou skutečnosti, bude. možno namítat velmi mnoho proti kráse uměleckých děl, mnohem více než proti kráse výtvorů přírody a života.] iIChci jenom ukázati, že krásno, vytvářené uměním, nemůže I.naprosto obstáti před pedantskou kritikou, která je namířena proti krásnu ve skutečnosti.40 ) I' Z tohoto našeho přehledu je zřejmé, že kdyby umění !Ivyplývalo z nespokojenosti našeho ducha s nedostatky krásna v živé skutečnosti a ze snahy o vytvoření něčeho lepšího, byla by veškerá estetická činnost člověka marná, neplodná, a člověk by se jí brzo vzdal, jakmile by viděl, že neodpovídá jeho úmyslům. Umělecká díla všeobecně trpí stejnými nedostatky, jaké lze nalézt v krásnu živé skutečnosti; jestliže však umění vůbec nemá právo, aby mu byla dávána přednost před přírodou a životem, mají snad některá jednotlivá umění nějaké zvláštní přednosti, které stavějí jejich výtvory výše než odpovídající jevy živé skutečnosti? Je snad dokonce možné, že to nebo ono umění vytváií něco, čemu v reálném světě vůbec nic neodpovídá? Tyto otázky nejsou ještě rozřešeny naší obecnou kritikou a musíme prozkoumati41 ) jednotlivé případy, abychom se přesvědčili, jaký je vztah krásna v určitých uměních ke krásnu ve skutečnosti, kterou vytváří příroda nezávisle na lidském úsilí o krásno. Jenom tento přehled nám dá positivní odpověďna otázku, je-li možnovznik umění vysvětlovati nespokojeností s živou skutečností v estetickém smyslu, [Teprve až přehlédneme obsah, podstatné přednosti a nedostatky jednotlivých umění, budeme moci ptistoupiti k odpovědi na otázku o významu umění vůbec.] :Rada umění se obyčejně začíná architekturou [dosti ne­ důsledně]. neboť ze všech rozmanitých lidských činností směřujících k uskutečnění více nebo méně praktických cílů se přimává jenom stavitelské činnosti právo na název umění. Není však správné takto omezovati oblast umění, chápeme-li 77 ~__ : : : : ; W B . . __ .?- -­~-----­ ~ I (I I I r_ '"uměleckým dílem předměty, jež byly vytvořeny člověkem pod převážným vlivem jeho úsilí o krásno": takový stupeň vývoje estetického citu v lidech, nebo přesněji řečeno v okruhu vyšší společnosti, existuje, jestliže se pod převážným vlivem tohoto úsilí plánují a provádějí skoro všechny předměty lidské produktivnosti: věci potřebné k pohodlí domácího života (nábytek, nádobí, zařízení domu), šaty, zahrady atd. Etruské vázy a galanterní věci starých národú uznávají všichni za "umělecká díla"; zařazují je do oddělení "sochařství", ovšem ne docela právem; což však máme řaditi k sochařství nábytkové umění? Do jakého odboru zařadíme zahrady a sady [uspořádané podle pravidel umění], jejichž původní účel - být místem pro procházku nebo odpočinek - se úplně podřizuje účelu éstetického požitku? Některé estetiky nazývají zahradnictví odvětvím architektury, ale to je zřejmě přitaženo za vlasy. Nazveme-li uměním každou činnost, jež vytváří předměty pod převážným vlivem estetického citu, budeme nuceni oblast umění značně rozšířiti; neboť nelze neuznati podstatnou totožnost architektury, nábytkového a módního umění, zahradnictví, štukatérskěho umění atd. Namítne se nám: ..architektura vytváří něco nového, co neexistovalo v přírodě, úplně přepracovává svůj materiál; ostatrú odvětví lidské produktivnosti ponechávají materiál v jeho původní formě", - nikoliv, je mnoho odvětví lidské činnosti, které se i v tomto směru architektuře plně vyrovnají. Jako příklad uvedme květinářství: [co má společného planá růže a růže, jež vytvořilo umění zahradníků? Vúbec] se polní květíny nepodobají nádherným plnokvětým květinám, jež děkují za svůj vznik květinářství. Co má společného divoký les s umělým sadem nebo parkem? Jak architektura otesává kameny, tak i zahradnictví očišťuje, napřimuje stromy, dodává každému stromu naprosto jiného vzhledu, než jaký má v pralese; jako architektura spojuje kameny do pravidelných skupin, tak i zahradnictví spojuje v parku stromy do pravidelných skupin, Zahradnictví nebo 78 sadařství zkrátka přetvářejí, zpracovávají "hrubý materiál" stejně jako architektura. Totéž je nutno říci o průmyslu, který tvoří pod převážným vlivem úsilí o krásno, na př. látky, jimž nic podobného se v přírodě nevyskytuje a v nichž se původní materiál změnil ještě více než kámen varchitektuře. "Avšak architektura jako umění se mnohem více než ostatní odvětvi praktické činnosti podrobuje výlučným požadavkům estetického citu a naprosto odmítá snahu o vyhovění všedním cílům"; - jakému všedrúmu cíli však vyhovují květiny, umělé parky? a cožpak Parthenon nebo Alhambra neměly praktický účel? Mnohem méně než architektura se podřizuje praktickým účelům zahradnictví, nábytkové, klenotnické a módní umění, jimž však nejsou v estetických knihách věnovány zvláštní kapitoly. Příčinu toho, že ze všech praktických činností jenom stavitelská se uznává za hodnu jména krásného uměni, nevidíme v její podstatě nýbrž v tom, že se na ostatní odvětví činnosti, jež dosahují až stupně umění, zapomíná pro "nedůležitost" jejich výtvorů, zatím co výtvory architektury nelze pustiti se zřetele pro jejich důležitost, drahotu a konečně pro jejich masivnost, jež bije do očí především a více neŽ všechno ostatní, co člověk tvoří. Všedma odvětví průmyslu, všechna řemesla, jejichž cílem je uspokojiti "vkus" neboli estetický cit, uznáváme za "umění" ve stejné míře jako architekturu, jestliže jejich výtvory jsou plánovány a vytvářeny pod převážným vlivem snahy o krásno a jestliže ostatní cíle (které má vždycky i architektura) se tomuto hlavnímu cíli podřizují. Naprosto jiná je otázka, do jaké míry jsou hodny vážnosti výtvory praktické činnosti, jež byly zamýšleny a provedeny [pod výlučným nebo] převážným [vlivem ideje krásna, za převážné] snahy vytvořiti něco ne tak potřebného nebo užitečného, jako vytvořiti něco krásného. Rozřešerú této otázky nespadá do sféry naší úvahy; avšak podle toho jak bude ona řešena, tak musí být řešena i otázka o stupni vážnosti, jíž zasluhují výtvory architektury ve smyslu čistého umění 79 ~­ a nikoliv praktické činnostÍ. Jakýma očima se dívá myslitel na kašmírskou šálu, která stojí ro.ooo f.ranků, na stolní hodiny, které stojí ro.ooo franků, takovýma očima se musí dívat í na půvabný kiosk, který stojí ID.OOO franků. [Myslíme, že všechny tyto věci jsou stejně nicotné: myslíme. že práce, která na ně byla vynaložena, je stejně práce hozená do větru.]") Snad řekne, že všechny tyto věci nejsou tak výtvor umělecký jako spíše výtvor přepychu; snad řekne, že se pravé uměni přepychu vyhýbá, protože podstatný znak krásna je prostota. Jaký je pak vztah těchto výtvorů frivol· ního umění k prosté skutečnosti? Otázka je rozřešena tím, že ve všech uvedených případech jde o výtvor praktické lidské činnosti, jež se v nich odchýlila od svého pravého účelu - vytvářeti potřebné nebo užitečné, nicméně si zachovala svůj podstatný charakter - vytvářeti něco, co nevytváří příroda. Nelze proto vůbec klásti otázku, jaký je v těchto případech vztah krásy výtvoru umění a krásy výtvorů přírody: v přírodě není předmětů, s nimiž by bylo možno srovnávat nože, vidličky, látku, hodiny; právě tak v ní neexistují předměty, s nimiž by bylo možno srovnávati domy, mosty, sloupy atd. Máme-li tedy zařaditi do oblasti krásných umění všechny výtvory, jež jsou vytvářeny pod převážným vlivem snahy I o krásno, musíme říci, že výtvory architektury si buď uchovávají svůj praktický charakter a v takovém případě nemají práva, aby byly zkoumány jako výtvory umění, nebo se skutečně stávají uměleckým dilem, avšak umění má jenom tolik práva pyšníti se jimi jako výtvory klenotnictví. Podle našeho pojmu o podstatě umění není snaha o vytvoření krásna ve smyslu graciosního, půvabného, hezkého ještě uměním; k umění, jak uvidíme, je třeba více; proto se v žádném případě nerozhodneme nazvati výtvory architektury uměleckými díly. Architektura je jednou z praktických činnosti člověka, jimž všem je blízká snaha o hezkou formu, a neliší se v tomto smyslu od nábytkářského umění 80 II f.---. 'I podstatným charakterem, nýbrž jen rozměrem svých v~r_ tvorů. Obecný nedostatek výtvorů sochařství a malířství, který je staví níže než výtvory přírody a života, je jejich mrtvost, jejich nehybnost; to uznává každý a bylo by proto zbytečné se o tomto bodě šířiti. Podívejme se raději na domnělé přednosti těchto umění před přírodou. Sochařství zobrazuje fonny lidského těla; všechno ostatní je v něm jenom doplňkem; proto budeme mluvit jenom o tom, jak zobrazuje lidskou postavu. [Neustále čítáme nebo slýcháme frázi: "ona (nebo on) je hezká (nebo hezký) jako řecká socha (nebo socha Canovy)"; stejné tak často čítáme nebo slýcháme frázi, ,nesrovnatelná krása forem, nesrovnatel~ ná krása profilu velkých výtvorů sochařství" atd.] Stalo se jakýmsi axiomem, že krása rysu Venuše Medicejské nebo Miloské, Apollona Belvederského atd. je mnohem vyšší než krása živých lidi. ["Krása některých soch je větší než krása skutečných lidí" - povstávati proti této sentenci se lidé bojí stejně, jako se báli povstávati proti názoru, že Vergilius je největší ze všech básníků a že každé Aristotelovo slovo je nezvratná pravda.] V Petrohradě není ani Venuše Medicejská ani Apol1o Belvederský; jsou zde však díla Canovy; proto my, obyvatelé Petrohradu, můžeme mít odvahu soudit do jisté míry o kráse sochařských děl. Proto řeknu přímo a prostě, že v Petrohradě není ani jedna socha, která by krásou rysů obličeje nebyla mnohem níže než nespočetné množství [krasavic] a že stačí jen projít nějakou živou ulicí, abychom několik takových [krasavic] potkali. S tím bude souhlasit většina těch, kdo si zvykli souditi samostatně. Tento vlastní dojem však nebudeme pokládat za důkaz. Existuje jiný, mnohem pádnější. Je možno přísně matematicky dokázat, že se umělecké dílo nemůže srovnávat krásou svých rysů s živou lidskou tváří: je známo, že v umění je provedení vždy mnohem níže než ideál, který existuje v představivosti umělcově. A sám tento ideál nemůže být krásnější 6. Estetíeké vztahy umění ke skutečností. 81 než ti živí lidé, které měl příležitost umělec vidět. Síly .,tvůrčí fantasie" jsou velmi omezené: může jenom kombinovati dojmy, jichž se jí dostalo ze zkušenosti; představivost jen různě přetváří a extensivně zvětšuje předmět, nemúžeme si však představiti nic intensivnějšího než je to, co jsme pozorovali nebo pociťovali. Mohu si představit slunce mnohem větší Co do velikosti než je ve skutečnosti; nemohu si je však představit zářivější. než jak se mi jeví ve skutečnosti. Právě tak si mohu představit člověka vyššího, tlustšího atd. neŽ lidi, které jsem viděl; nemohu si však představiti tvář krásnější než tváře, které jsem měl příležitost vídat ve skutečnosti. To je nad síly lidské fantasie. [To zná každý z vlastní zkušenosti.] Jedno by mohl umělec udělat: sloučiti ve svém ideálu čelo jedné krasavice, nos druhé, ústa a bradu třetí; nepopíráme, že to někdy umělci také dělají; je však pochybné: za prvé,je.li to nutně; za druhé; dovede-li fantasie sloučiti části, které skutečně patří k různým tvářím. Bylo by to nutné jenom tehdy, kdyby se umělec setkával jenom s takovými tvářemi, které by měly jednu část hezkou a ostatní ošklivé. Obyčejně však má tvář všechny části skoro stejně hezké nebo skoro stejně ošklivé, takže umělec, jenž je spokojen na př. s čelem, musí být stejně spokojen i s tvarem nosu a úst. Není-li tvář znetvořena, jsou obyčejně všechny její části navzájem v takové harmonii, že její porušení by znamenalo zkázu krásy tváře. Tomu nás učí srovnávad anatomie. Velmi často ovšem můžeme slyšet: ..jak hezká by byla ta tvář, kdyby byl noš trochu zvednut nahoru, rty trochu užší" atd. - ani dost málo nepochybuji, že někdy je jedna část obličeje nehezká vedle ostatnich krásných, myslíme však, že obyčejně, nebo lépe, skoro vždy vyplývá taková nespokojenost z neschopnosti chápati harmonii nebo z rozmarnosti, která hraničí s nedostatkempravé silné schopností a potřeby radovati se z krásného. Cástí lidského těla jako každého živého organismu, jenž Se neustále pod vlivem své jednoty obnovuje, jsou navzájem v nejtěsnější spojitosti, 82 __ --.1.:" J takže forma jednoho údu závisí na formách všech ostatních a ty naopak závisí na ní. Tím spíše je třeba to říci o různých částech jednoho orgánu, o různých částech obličeje. [Kdo říká: "líbí se mi obrys úst, brady, čela, ale nelíbí se mi tvar nosu", ten nepochopil, že kdyby byl jiný tvar čela, úst atd., byl by jiný i tvar nosu, a kdyby byl jiný tvar nosu, změnil by se i tvar všech ostatních částí obličeje.] Vzájemnou závislost rysů dokazuje, jak jsme řekli, věda, ale i bez pomoci vědy je zřejmá pro každého, kdo je obdařen smyslem pro harmonii. Lidskě tělo je jeden celek; nelze je roztrhávati na kousky a říkati: tato část je hezká, krásná, tato nehezká. Zcle stejně jako v mnohých jiných případech vede vybírání, mosaičnost, eklekticismus k nesrovnalostem: přijímejte buq všechno nebo nepřijímejte nic - jenom pak budete v právu, aspoň se svého hlediska. [O kráse každého jednotlivěho člověka může být, přísně vzato, pronesen jen jeden soud: "tento člověk je sám sebou hezký; tento člověk je sám sebou nehezký". Vybíratí jednotlivě ošklivé a hezké částí je možné] jenom u mrzáků od narození - jenom u těchto eklektických bytostí je na místě jistá dávka eklekticismu. Ti ovšem nebyli originály při tvoření "velikých sochařských děl". Kdyby si umělec vybral pro svoje modelování čelo s jedné tváře, nos s druhé, ústa s třetí, dokázal by tím jenom jedno: vlastní nevkusnost nebo aspoň neschopnost najíti pro svůj model skutečně krásnou tvář. Na základě všech uvedených úvah se domníváme, že krása sochy nemůže být většf než krása živého individuálrúho člověka; nebot kopie nemůže být krásnější než originál. Socha ovšem není vždycky věrnou kopií živého modelu; někdy "umělec zosobňuje v soše svůj ideál' '- jakým způsobem se však tvoří umělcův ideál, nepodobný jeho modelu, budeme mít příležitost říci později. Nezapomínáme ani na to, že kromě obrysů je v sochařském dlle také sesKupení avýraz; avšak oba tyto prvky krásy:nacházíme mnohem plněji vobraze než v soše; proto je budeme analysovati, až budeme mluvit o malířství, k němuž nyní přejdeme. ,- 83 ,.­ r, Malířství s našeho dnešního hlediska musíme rozděliti na lze zobraziti značně hrubými tahy štětce a nepatrná nesprávzobrazování jednotlivých postav a skupin, na malířství, nost nebo neuspokojivost podrobností mizí mezi silnými zobrazující vnější svět, a malířstvÍ, zobrazující postavy· a čarami: nejhrubší náznak je zde pro diváka pochopitelný. skupiny v krajině nebo obecněji v nějakém prostředí. Uspokojivěji než jiné odstíny výrazu lze vystihnouti také šílenPokud se týče obrysu jednotlivé lidské postavy, je nutno ství, otupělost nebo nepřítomnostmyšlenky: nebJt zde není říci, že malířství v tomto vztahu ustupuje nejen přírodě. téměř co vystihovati nebo je třeba vystihnouti disharmonii nýbrž i sochařství; nemůže rýsovati tak plně a určitě; zato a disharmonie se nedokonalostí provedení neporušuje, nýbrž však má k disposici barvy a proto zobrazuje člověka mnohem rozvíjí. Nicméně všechny ostat!Ú modifikace fysiognomie blíže k živé přírodě a může dodávati jeho tváři mnohem více vyjadřuje malířství nadmíru neuspokojivě; nebot llikdy nevýraznosti než sochařství. Nevíme, jakého stupně dokonalosti dosáhne časem skládání barev; avšak za nynějšího stavu může dosáhnouti oné jemnosti tahů, oné harmoničnosti této stránky techniky malířství nemůže dobře vystihnouti barvu lidského těla vubec a barvu tváře zvláště. Jeho barvy jsou II srovnání s barvou těla a tváře hrubá, ubohá napodobenina; místo jemného těla maluje něco zelenavého nebo červenavého; a i když nebudeme brát zřetel a ohled na to, že i k tomuto zelenavému nebo červenavému zobrazeni je třeba neobyčejné "dovednosti", budeme nuceni přiznat, že živé tělo nelze uspokojivě vystihnouti mrtvými barvami. Ii i Jenom jeden jeho odstin vystihuje malířství dosti dobře ­ ~, všech nejnepatrnějších modifikací svalů, na nichž závisí výraz něžné radosti, tiché zádumčivosti, lehkého -veselí atd. fA proč není malířství s to vystihnouti uspokojivěnic tiché~ ho. mírného, vznešeného - je snadno pochopitelné; jeho prostfedky jsou příliš hrubé: je třeba mikroskopické jemnosti zpracování, aby bylo možno vystihnouti mikroskopicky něžná, jemná, harmonická napětí a uvolnění svalů, sotva postižitelné zesílení bledosti nebJ ruměnce, matnost nebo svěžést koloritu tváře.] Lidské ruce jsou hrubé a dovedou udělat uspokojivě jenom to, k čemu není třeba příliš uspokojivého odstín, jenž ztratil životnost, barvu stařecké nebo zhrubělé tváře. [Avšak vystihnouti barvu tváře ještě svěží, barvu těla, jež ještě nezačalo tuhnout - to malířství nedokáže. Tváře starců a lidí, kteří zhrubli prací a strádárúm, kteří jsou opáleni sluncem, daří se obyčejně mnohem uspokojivěji zpracování; "hrubá práce" - to je pravý název pro všechna plastická umění, jakmile je srovnáme s přírodou. [Je možno říci, že to všechno je už dávno známo a že jenom opakuji obecné pravdy. S jedné stránky je taková poznámka spravedlivá. Všichni jsou přesvědčeni, že umění nemůže obstáti nežli jemné mladé tváře, zvláště ženské.] Tváře churavé nebo pokryté jamkami od neštovic se rovněž daří na obrazech nesrovnatelně uspokojivěji než svěží, mladé. To nejlepší se daří v malířství nejhůře, nejhorší - nejuspokojivěji. Totéž je nutno říci i o výrazu obličeje. Lépe než ostatní životní odstíny se malířství daří zobrazení křečovitého znev soupeření s přírodou, že "příroda je dovednější než všichni umělci"; avšak podivným způsobem současně s tím všichni nepřestávají tvrdit, že jak ryGY tak i výraz vymodelovaných nebo vymalovaných lidí jsou "lepší. krásnější, plnější" než to, s čím se setkáváme u živých lidí. Je vlibec zbytečné příti se o I ,novost" vlastních myšlenek: jsou-li staré a obecně tvoření tváře při zhoubně silných vášních, na př. výraz hněvu, hrůzy, zuřivosti, bujné zvůle, fysické bolesti nebo mravniho utrpení, jež přechází v utrpení fysické; neboť v těchto případech se dějí v rysech tváře ostré změny, jež přijaté, tím lépe. To se však dá bohužel těžko říci v našem případě; neboť obyčejně čítáme a slýcháme myšlenky naprosto opačné.] Ostatně malířství (i sochařství) ještě více než rysy nebo výrazem svých postav se pyšní před přírodou (\ 84 1 85 ,~ ~ ~ • I I I -- malířství nemůže uspokojivě zobrazovati předměty V tomseskupením. Tato pýcha je však ještě nepochopitelnější. tvaruj jaký mají ve skutečnosti.] - "Může však malířství Uměrú se sice někdy podaří bezvadně seskupiti postavy, lépe seskupiti krajinu I" - Pochybujeme; aspoň se v přlrodě zbytečně však se chlubí svým nadmíru vzácným zdarem; na každém kroku setkáváme s krajinami, k nimž nelze nicneboť ve skutečnosti nikdy není v tomto vztahu nezdar; přiQat tl z nichž nelze nic vynechat. Jinak mluví velmi četní v každé skupině živých lidi se všichni chovají zcela podle lidé..-kteří věnovali svůj život studiu umění a pustili se zřetele I. podstaty scény, kterou tvoří; 2. podstaty svého vlastního přírqiu. Avšak prostý přirozený cit každého člověka, kteréhocharakteru a 3. podmínek okolí. To všechno je vždy samo umělecká nebo diletantská jednostrannost nestrhla do stra­sebou zachováno ve skutečném životě a toho s neobyčejnou nictvi, bude souhlasiti s námi, řekneme-li, že v přírodě jenámahou dosahuje uměrú. "Vždy a samo sebou" v přírodě, mno1).o takových situací, takových podívaných, jimiž je mož­"velmi zřídka a s největším vypětím sil" v umění - to je no se'jenom nadchnout a v nichž není co odsuzovat. Vejdětefakt, který skoro ve všech směrech charakterisuje přírodu do velkého lesa - nemluvíme o lesích Ameriky, mluvímea umění. [Člověk skoro nikdy nedovede hoditi kámen přesně o těc~ lesích, jichž se už dotkla ruka člověka, o našichsvisle; kámen sám sebou padá ve skutečnosti vždycky naevrop'1!<ých lesích - co tomuto lesu schází? Komu z těch, prosto svisle; jestli se konečně někomu podaří hoditi kámen kdo vi~ěl velký les, napadlo, že by se mělo v tomto lese něco právě tak kolmo, může se tím chlubiti jenom před druhými změnil, něco daplnít, aby estetický požitek byl úplný?lidmi, kteří to nedovedou, rukoliv však před přírodou, která - Jeď~e dvě stě, tři sta verst po silnici - nefíkáme na Krymuto dělá vždycky bez nejmenší námahy.] nebo ve Svýcarsku, nikoliv, v evropském Rusku, které jePřejděme k malířství, které zobrazuje přirodu. Zrovna tak prý c~'dé na krásné krajiny - kolik najdete na této ne­obrysy předmětů nejen ruka nemůže namalovat, nýbrž ani dlouh trati takových kri;ijin, které vás nadchnou a při fantasie nedovede si představit líp, než jaké jsou ve skuteč~ pohle na něž ani nepomyslíte na to, že "kdyby se tadynosti; příčinu jsme vysvětlili výše. Lepší růži než skutečnou tohle řidalo, tady tohie ubralo, krajina by byla lepší".růži si fantasie nemůže představit; a zpracování je vždy níže élově~ s nezkaženým estetickým citem se z přírody radujenež předst.avovaný ideál. Barvy nékterých předmětů se maplně, J/lenalézá v její kráse nedostatky. Názor, že namalovanálířství dař] velmi dobře; je však mnoho předmětů, jejíchž krajin~ může být vznešenější, půvabnější nebo v jakémkolivzbarvení zachytit nedovede. Vcelku líp daří se tmavé barvy směrLt lepší než skutečná krajina, děkuje za svůj vznika hrubé, tvrdé odstíny; jasné - obtížněji; zbarvení předčáste4ně předsudku, jemuž se dnes samolibě usmívají i ti,mětů, které jsou ozářeny sluncem, je ze všeho nejobtížnější: kdo"" ho v podstatě ješté nezbavili - předsudku, že příroda se stejným nezdarem se dosijhuje odstínů světlemodrého je hr;ubá, nízká, špinavá, že je nutno ji očišťovati a ptikrašlo­poledního nebe, růžových a zlatých odstínů rána a večera. vati,,' aby se zušlechtila. To je princip přistřihovaných sadů..,Nicméně právě překonáním těchto obtíží se proslavili veld DI1..Jhý pramen názoru o převaze malovaných krajin nadmalíři" - t. j. tím, že je překonali mnohem lépe, než ostatní sk~ečnými budeme analysovat níže, až budeme zkoumatimalíři. Nemluvíme o relativní hodnotě malířských děl, nýbrž otázku, v čem jmenovitě záleží požitek, který nám poskytujísrovná....áme nejlepší z nich s přírodou. Oč jsou nejlepší umělecká díla.z nich lepší než ostatní, o to právě zůstávají za přírodou. Zbývá podívati se na vztah třetího druhu obrazil k pří[Na konec docházíme opět k tomu, k čemu jsme došli výše: 86 --L-' 87 ------ ----- ~ -- --- ----- ---" ~--- -'- "" rodě - obrazů, kterě zobrazují skupinu lidí v krajině. Viděli jsme, že skupiny i krajiny, které umění zobrazuje. nemohou být svou ideou o nic výše než to, co nám předkládá skutečnost, a že jsou svým provedením vždy nezměrně níže skutečnosti. Je však správné, že na obraze múže být skupina umístěna v mnohem efektnějším prostředí a dokbnce i v prostředí přiměřenějším její povaze, než je obytejné skutečné prostředí (radostné scény se často odehrávají ve značně matném nebo dokonce smutném prostředí; ..otřásající, vznešené často a dokonce většinou - v pro~tředí naprosto ne vznešeném; a naopak velmi často není ijajina vyplněna skupinami, jejichž charakter je přiměřený Jejímu charakteru). Umění velmi snadno tuto neúplnost doplňuje a jsme hotovi říci, že má v tomto případě převahu nad skutečností. Uznáváme-li však tuto převahu, mUSímeja prvé prozkoumat. do jaké míry je důležitá, za druhé, je-li v dycky skutečnou převahou. - Obraz zobrazuje krajinu a v této krajině skupinu lidí. V takových případech je obyčej ě bud krajina jen rámcem pro skupinu, nebo skupina lidí jenom podřadným doplňkem, kdežto hlavní na obraze je rajina. V prvém případě se převaha umění nad skutečnostío~ezuje na to, že našlo pro obraz pozlacený rám místo prostého [(důležitá přednost!)]; v druhěm případě umění ~řidalo snad krásný, ale podřadný doplněk - zisk není jovněž příliš veliký. [Má-li tedy tento druh malířství převal1u nad skutečností, je tato převaha tak málo důležitá, že sotva zasluhuje pozornosti.] Pozvedá se však skutečně v~itřní význam obrazu, když se malíři snaží dáti skupině lidí prostředí, které odpovídá charakteru skupiny? Ve většine případů je to pochybné. Nebude příliš jednotvárné, bud~u-Ii vždycky scény šťastné lásky ozářeny paprsky veselého slunce a umístěny v smějící se zeleni luk a k tomu ještě na jaře, kdy "celá příroda dýše láskou", a budou-li scény zločinů ozářeny bleskem a umístěny v divokých skalách? A nebude kro'flě toho prostředí, jež ne úplně harmonuje s charakterem scén,y 88 ----­. a jež se obyčejně vyskytuje ve skutečnosti, zvyšovati právě svou d.ishannonií dojem, který vzbuzuje sama scéna? A nemá skoro vždy prostředí vliv na charakter scény, nedodává jí nových odstínů, nedodává jí tím více svěžesti a více života? Konečný závěr těchto úvah o sochařství a maliřství je: vidíme, že výtvory toho i onoho umění stojí mnohými a nejpodstatnějšímí prvky (krásou obrysů, absolutní dokonalostí provedení, výrazností atd.) nepoměrně níže než příroda a život; kromě jedné málo důležité přednosti malířství, o níž jsem právě mluvil, nevidíme rozhodně nic, proč by stály výtvory sochařství nebo malířství výše přírody a skutečného života. Zbývá nám teď promluviti o hudbě a poesii - nejvyšších, nejdokonalejších uměních, před nimiž se ztrácí i malířství i sochařství. Dříve si však musíme všimnout otázky: v jakém vztahu je instrumentální hudba k vokální a ve kterých ptlpadech je možno nazvati vokální hudbu uměním. Umění je činnost, jejímž prostřednictvím člověk uskutečňuje svoje úsilí o krásno - to je obvyklá definice umění; my s ní nesouhlasíme; dokud jsme však nevyslovili vlastní kritiku, nemáme právo se od ní odchylovati, a nahradíme-li definici, které zde používáme, až později definicí, kterou pokládáme za správnou, nezpůsobíme tím žádnou změnu závěrů. jež se týkají otázky: zda je zpěv vždycky uměním a ve kterých případech se stává uměním. - Která je ona první potřeba, pod jejímž vlivem člověk začíná zpívat? Jak dalece je v ní účastna snaha o krásno? Domn1váme se. že je to potřeba naprosto odlišná od pěče o krásno. Klidný člověk může být v sobě uzavřen, může mlčet. Člověk, který je pod vlivem citu radosti nebo žalu, se stává sdílným; to nestačí; nemůže nevyjadřovati navenek svůj cit: "cit chce ven". Jakým způsobem se dostává do vnějšího světa? Různě, podle toho, jaký je jeho charakter. Náhlé a otřásajlcí vjemy se vyjadřují křikem nebo zvoláním; nepříjemné pocity. jež 89 :--"->......~- ,-~ ~ ­ ~,­ '.. II I i \/ 1 I I , ~ tl \c \ , . ""'.~ +. proto, že nedisponuje týmiž prostředky,jimiž vládne skladatel. Ještě větší rozdíl je mezi prostředky skutečného života a básníka. Překladatel básnického díla z jednoho jazyka na druhý musí do jisté míry přetvářeti překládané dílo; jak se potom nemá objevit nutnost přetváření při překladu události z jazyka života do nudného, bledého a mrtvého jazyka poesie? Podstatou této úvahy je obrana skutečnosti ve srovnání. s fantasií, snaha dokázat, že umělecká díla rozhodně nesnesou srovnání s živou skutečností67 ). Mluvit o umění tak, jak mluvil autor, není to snižování um.ění? - Ano, jestliže důkaz, že umění stojí níže než skutečný život., pokud se týče umělecké dokonalosti jeho výtvorů, znamená snižování umění, [jestliže se protestuje proti jeho přehnanýmchválám, jestliže se dokazuje, že velehitelé umění mu přisuzují vÍCe, než spravedlnost dovoluje]. Avšak protestovati proti chvalořečím neznamená ještě haniti. Věda nepomýšli na to, aby byla výše než skutečnost; to není pro ni hanba. Rovněž umění si nemá myslet, že je vyšší než skutečnost, to pro ně rovněž není ponižující. Věda se nestydí říkat, že jejím cílem je pochopiti a vysvětliti skutečnost a pak použít svých vysvětlení ku prospěchu člověka; ať se ani umění nestydí přiznat, že jeho cílem je: reprodukovati podle svých sil drahocennou skutečnost, aby odškodnilo člověka za nedostatek úplnějšího estetického požitku, který tato skutečnost poskytuje a vysvětliti ji ku prospěchu člověka. Ať se umění spokojí svým vysokým, krásným určením: být v nedostatku skutečnosti jistou její záměnou a být pro člověka učebnicí života. Skutečnost stojí výše než sen a podstatný význam stojí výše než fantastické požadavky. Úkolem autora bylo prozkoumati otázku o estetických vztazích uměleckých děl a jevů života, probádati oprávně­ 130 nost panujícího názoru, že pravé krásno, jež se pokládá za podstatný obsah uméleckých dél, v objektivní skutečnosti neexistuje a je uskutečňovánojenom uměním. S touto otázkou souvisí nerozlučně otázky o podstatě krásna a o obsahu umění. Zkoumání otázky o podstatě krásna přivedlo autora k přesvědčení, že krásno je život. Po takovém řešení bylo nutno zkoumati pojmy vznešeného a tragického, které podle obvyklé definice krásna spadají pod né jako momenty"), a bylo nutno přiznati, že vznešené i krásné jsou dva navzájem si nepodřízenépředměty umění69 ). To už bylo důležitou pomůckou při řešení otázky o obsahu umění. Je-li však krásno živoeO), řeší se otázka o estetickém vztahu krásna v umění a krásna ve skutečnosti sama. Když jsme došli k závěru, že umění nemůže děkovati za svůj vznik nespokojenosti člověka s krásnem ve skutečnosti, museli jsme hledati, z jakých potřeb vzniká umění, a prozkoumati jeho pravý význam. Zde jsou hlavní důvody, k nimž toto zkoumání přivedlo: I. Definice krásna: ,,krásno je plné projevení obecné ideje v individuálním jevu" nesnese kritiky; je příliš široká, protože je definicí formální snahy každé lidské činnosti. 2. Pravá definice krásna je: "krásno je život"; krásnou bytostí se zdá člověku ta bytost, v níž vidí život, jak ho chápe; krásný předmět je ten předmět, který mu připomíná život. 3. Toto objektivní krásno, nebo krásno ve své podstatě, je nutno odlišovati od dokonalosti formy, jež záleží v jednotě ideje a formy, nebo v tom, že předmět úplné vyhovuje svému určení71 ). 4. Vznešené naprosto nepůsobí na člověka tím, že vzbuzuje ideu absolutna; skoro nikdy ji nevzbuzuje. 5. Vznešené se zdá člověku to, co je mnohem větší než předměty nebo je mnohem silnější než jevy, s_nimiž člověk srovnává. 6. Tragické nemá podstatné souvislosti s ideou osudu .' 131 ~". neho nutnosti. Ve skutečném životě je tragické -'většinou náhodné, nevyplývá z podstaty předchozích momentů. Forma nutnosti, do níž je halí umění, je následek obvyklého principu uměleckých dél "rozuzlení musí vyplývat ze zauzlení" nebo nenústné podrobení básníka pojmům o osudu. 7. Tragické je podle pojmů nové evropské vzdělanosti: "strašné v životě člověka". 8. Vznešené (a jeho moment, tragické) není modifikací krásna; ideje vznešeného a krásného jsou navzájem naprosto odlišné; není mezi nimi ani vnitřní souvislosti ani vnitřního protikladu. 9. Skutečnost je nejen živější, nýbrž i dokonalejší než fantasie. Obrazy fantasie jsou jenom bledým a skoro vždy nezdařenýmpřetvořenímskutečnosti. 10. Krásno v objektivní skutečnosti je plně krásné. II II. Krásno v objektivní skutečnosti člověka úplně uspo­ kojuje. IZ. Umění naprosto nevzniká z potřeby člověka doplniti nedostatky krásna ve skutečnosti. ! 13. Umělecká díla stojí níže než krásno ve skutečnosti I nejen proto, že dojem. kterým působí skutečnost, je živější 'I než dojem, kterým působí umélecká díla: umělecká díla stojí I' níže než krásno (stejně jako níže než vznešené, tngické, komické) ve skutečnosti i s estetického hlediska. 14. Ohlast umW se neomezuje na oblast krásna v este­ 1 tickém smyslu slova, krásna co do jeho živé podstaty a rovněž ne jenom co do dokonalosti fonny: umění reprodukuje I všechno, co je v životě pro člověka zajímavé. 15. Dokonalost formy (jednota ideje a formy) není charakte­I! ristickým rysem uměni v estetickém smyslu slova (krásných umění); krásno jake jednota ideje a obrazu nebo jako úplné uskutečnění ideje je dlem snahy umění v nejširším smyslu slova nebo "dovednosti", cílem každé praktické činnosti člověka. 1 6. Potřeba, z níž vzniká umění v estetickém smyslu slova 132 \ l4 , l t , , (krásná umění), je tatáž, jež se velmi jasně projevuje ve figu~ , rálním malířství. Portrét se nemaluje proto, že nás rysy živého člověka neuspokojují; nýbrž proto, aby pomohl naší vzpomince na živého člověka, když není před naším zrakem, a dalo němjistou představulidem, kteří neměli příležitostho vidět. Umění nám svými díly jenom ptipOllÚná to, co je pro nás v životě zajímavé, a snaží se nás do jisté núry seznámiti s těmi zajímavými stránkami života. které jsme neměli příležitost zakusit nebo provozovat ve skutečnosti. 17. Reprodukování života je obecný charakteristický znak umění, který tvoří jeho podstatu; často mají umělecká díla i jiný význam - vysvětlení života; často mají i význam soudu o životních jevech. 72) 133 r