ČESKÝ LID. 83. 1996.3
NĚKOLIK POZNÁMEK K URBÁNNÍ ANTROPOLOGII*
MICHĚLE DE LA PRADELLE, Ecole Hautes Etudes en Sciences Sociales, Paris
Vzhledem k tomu, že se již řadu let zabývám tematikou měst nebo jejich periférií, jsem čas od času nucena představit tento druh výzkumu. Přiznávám, že jsem pokaždé na rozpacích. Očekává se ode mne, že vysvětlím, jakým způsobem může být antropologie "urbánní" a jakým právem se jí může stát. Požádáme-li kteréhokoli kolegu, specializovaného dejme tomu na studium pastevců v oblasti Maramureš, aby informoval o nejno-vějších výsledcích etnológie venkova, necítí se být povinen vysvětlovat, jakým způsobem se lze etnológií venkova zabývat.
Město je běžně nahlíženo jako cosi, co je nejvíce "civilizované", "komplexní" a "moderní", a není proto považováno za vhodný terén pro antropologii. Je tomu tak proto, že se předpokládá, že existuje čistě etnologický předmět studia, vyznačující se především archaičností ve všech svých formách, od exotického primitiva až po venkovana Karpat nebo Cévennes. Urbánní antropologie bývá tedy považována za jistý způsob rozšíření disciplíny, který je nutno upřesnit.
Domnívám se, že v principu tohoto předpokladu je chybně nahlíženo na podstatu etno-logického přístupu. Není to v tom. že by někdo ještě skutečně věřil ve fatalitu "velkého dělení" na společnosti primitivní a společnosti civilizované, jednoduché a komplexní, tradiční a moderní. Přežívá však představa, že zabývat se etnológií znamená obnovovat glo-balitu malých celků vnímaných jako uzavřené světy, vyznačujících se souhrnem kulturních rysů, které je specifikují. Stačí proto, aby existovaly vesnice, kmeny nebo etnika, a etnológie může fungovat.
Jestliže však uvažujeme, a to je můj případ, že cílem antropologie je postihnout implicitní sociální logiku, podle které se určitá populace chová v dané situaci, pramálo záleží na tom, zda se to odehrává na Šalamounových ostrovech, v Bronxu, Minot nebo Vaux en Velin. Skutečností zůstává, že pokud chceme popsat sociální logiku, je třeba vyjít z přímého kontaktu s aktéry a přistoupit k určitému vymezení sledovaného pole zájmu: to však lze učinit stejným způsobem ve městě, i když tržiště, čtvrť HL M nebo Sdružení přátel Ježíše nemají zjevně stejné ohraničení jako geografické entity, ať už se jedná o vesnici, nebo ostrov v Pacifiku. Rozdíl je pouze v tom, že na jedné straně přetrvává víra, že máme co do činění s izoláty. což není vždy zcela pravda, zatímco na straně druhé je zcela zřejmé, že aktéři nepřestávají přecházet z jednoho sociálního prostoru do druhého.
Je paradoxní, že urbánní antropologie se nevyvinula jednoduše proto, že existují města a že tři čtvrtiny lidstva žijí právě tam. Až do osmdesátých let se francouzští etnologové, až na vzácné výjimky, jakou je Colette Pétonnet. svými městy nezabývali. Tento nový předmět studia se prosadil teprve za cenu vnitřní transformace disciplíny. Stalo se tak v okamžiku, kdy se etnologové exotiky přestali zajímat pouze o systémy nadčasové-
189
ho významu a o etnicko kulturní cnlily povazované za základní, zatímco tyto byly často výsledkem soudobé historie, ale také o to. co měli přímo před očima - populace žijící v koloniální situaci zcela "moderní", ne-li "supermoderní", jak se o tom zmiňuje Maře Augé 2 Město sc - podle něho - vynořilo jako neopomenutelný a zákonitý předmět studia. Jestliže antropologie sleduje nikoliv kulturní projevy, ale logiku inherentní situacím, proč potom vylučoval urbánní svět, kde se stejní aktéři nacházejí v odlišných schématech interakcí, ale ve stejném koloniálním kontextu?"'
Byl to tento vnitřní vývoj směrem k antropologii, který' nakonec umožnil propuknutí relativně zablokovaných dispozic, které převládaly u nás. kde na rozdíl od anglosaských zemí došlo velice pozdě k vývoji skutečné francouzské sociální antropologie. Jak rozlišuje Gérard Althabe, existovala zde dvě zcela odlišná východiska, také pokud se týče badatelů a výzkumných institucí:4 antropologie exotického světa, rozmanitá ve svých přístupech a metodách, ale silně inspirovaná britskou sociální antropologií, a francouzská etnografie zaměřená na venkovské a tradiční, kde byly vedeny rozsáhlé monografické výzkumy se zaměřením blízkým folkloristice. Tato etnografie patrimoniálního typu se mohla zcela přirozeně zabývat také městským prostředím, pokud si někdo uvědomoval, že zvyklosti a vědomosti určené k uchování byly stejně početné ve městě jako na venkově.
Od okamžiku, kdy se urbánní antropologie přestala jevit jako cpistemologieká zvláštnost, byl její vývoj ještě o to rychlejší, že si to zároveň vyžadoval sociohistorický kontext. Městské oblasti zaznamenávají v posledním desetiletí výraznou krizi, kterou média patřičné reflektují: televize denně vysílá reportáže, někdy spíš pitoreskní než skutečně zasvěcené, o "zlu předměstí". Tylo krizové zóny, situované většinou na periférii velkých aglomerací, se nedokázaly strukturovat \ sociální prostory vybavené identitou: neexistuje zde rámec projednání, veřejné prostranství. Přes četná urbanistická opatření, která znásobila veřejné pravomoci, se zde množí procesy vyloučenosti a projevy násilí.
V této znepokojující situaci se etnológie jeví jako univerzální prostředek: vzhledem k lomu. že získává poznatky o mikrosociálním prostředí a každodenních zvyklostech prostřednictvím terénního výzkumu, zdá se být její metoda zvláště vhodná k uchopení problémové sociální reality. To se odehrává v rovině aktéru a způsobů vytváření nebo ztráty identity.
Útěk k etnológii pro pochopení dnešní společnosti je také výsledkem rozsáhlejší proměny způsobů interpretace sociální problematiky. Stává se tak v okamžiku, kdy badatelé v sociálních vědách již sami více nevěří vc vhodnost velkých globálních interpretačních schémat, stejně tak jako těch, které vytvořila sociologie lei sedmdesátých (například Státními institucemi provedená analýza tzv. "produkce" města). Odtud tedy pochází tendence přijmout zaměření blízké etnológii: každodennost sc stává hlavním předmětem studia; jsou to bezpochyby aktéři, kteří "vytvářejí ono sociální"; v procesu poznávání je tedy podstatný kontakt s tímto gředmětem. Gérard Althabe to nazývá "pronikání etnológie na pole společenských veď.
Jak se orientovat na lak širokém poli. jakým je etnologický výzkum města'7 Je to zatím zcela nová oblast - nemá ještě ani patnáct let -. zato výrazně poznamenaná rozmanitostí intelektuálních cest. sociálními a politickými okolnostmi, stejně tak jako způsoby financování výzkumu.7 Podle vzoru Ulfa Hannerze je zvykem rozdělovat studium na lakové, které "mesto činí svým prostredím", a na studium, které "5/ Z něj činí svůj předmět". Co sc mne týče, rozlišuji názorným způsobem Iři základní orientace:
(1) etnológii města, "urbánní společnosti" jako takové;
(2) etnológii určitého města, kolektivní urbánní identity:
(3) einologii vc městě, která byla zatím nejvíce provozována.
Přiblížím ve stručnosti první orientaci, etnológii města, se kterou se setkáváme v pracích "Chicagské školy" a blíže k nám 11 Ulfa Hannerze. Město je zde definováno jako místo specifické sociability, "prostředí, kde se lidé navzájem většinou příliš neznají, kde se navazují Často nepredvídané vztahy a kde sociální .struktura umožňuje krátké a rychlé kontakty". Podstatné je uvědomit si tento osobitý systém sociálních vztahů reprezentativních pro urbánní svět. ledy něco. co lze nazvat urbánní kulturou. Z tohoto hlediska sc tedy existence urbánní antropolgie. speciální větve disciplíny, jeví jako samozřejmost. Je možné být specialistou na město, stejné jako specialistou na Indii nebo některou část Ameriky, protože město. New Yorkem počínaje a Kalkatou konče, je druh zvláštního sociálního prostoru, kde se vyvíjí a žije specifická kultura.
Tento směr v bádání ledy spočívá v zaznamenání chování toho, koho můžeme nazvat sociálním "urbánním" aktérem. Postava "kosmopolity". "cizince" bez ohně a místa, jak ji popisuje S i mm e I, je příznačná. Je zachycována lak, jak se projevuje v řadě interakcí, které ji určují, v síti socializace, ke které přispívá svými "způsoby teritorializace" (způsob osvojení si kousku městského prostoru). Vším, co činí. podává důkaz o tom, co to znamená být "urbánní", býl obyvatelem města. Je možné se eventuálně také zabývat "subkulturami" (bída, rock, hip-hop...), ale i tyto zvláštnosti mají společného jmenovatele, a tím jc urbánní kullura.
Toto zaměření vyžaduje dvě poznámky. V první řadě je možné vytknout těmto pracím, že používají jako princip jistou specifičnost urbánní společnosti, která je bezesporu iluzorní. Některé opakující se morfologické rysy vlastní urbánnímu prostředí (účinek hustoty, těsnoty) nemusí však nutně implikovat univerzálnost urbánní sociability. Ulť Hannerz se bezesporu považuje za "etnológa urbánní rozmanitosti",11 avšak tato rozmanitost je ve skutečnosti multiplicitou v oblasti vztahů (domov a příbuzenství, "zásobování se", volný čas, sousedství, "provoz"...), v rámci kterých se obyvatel města libovolně pohybuje. Stále hledá, co by definovalo urbanitu jako takovou a odpověď nachází v tzv. "provozových vztazích", to znamená v těch minimálních vztazích, ve kterých se lidé nacházejí při přecházení po ulici.
Mimoto je jasné, že při tomto zaměření je speciličnosi mčsia implicitné definována ve vztahu k tomu, čím není. nebo čím již není. Město je nahlíženo jako protiklad vesnice a historického obchodního města, jak jej popisuje Max Weber,12 to znamená v protikladu k určitému typu sociálních vazeb (rozdíl mezi Gesellschaft a Gemeinschaft). Vypadá nejčastěji jako cosi pokleslého, přihlédncmc-li k záporům sociability vesnice nebo městské pospolitosti; je to místo pomíjivých a povrchních vztahů, v nichž si každý chrání svou vlastní identitu během dlouhé série různých, na sobě nezávislých jednání.
Tato orientace, velice hlízká americké mikrosociologii. která analyzuje měslo jako svět anonymity, uzavřenosti do sebe a vyhýbavého chování,13 měla určitý ohlas ve Francii. Značně inspirovala práce Isaaca Josepha14a Yvese Graf meyera,15 stejně tak jako výzkumný lým univerzity v Lyonu II. Odtud také pochází myšlenka "škodlivosti urbanity", které je třeba Čelil - což je slálou starostí veřejné správy, která je konfrontována s rozvrácenými územími", i když tato "urbanita" nebyla nikdy jasně definována.
Sledujemc-li tuto etnológii městského prosiredí jako lakovou, ať už je její cíl jakýkoli, musíme konstatovat, že provozovat etnológii ve městě neho jinde znamená v první řadě vyjít z pozorování jedinečné komplexní situace a nalézt její imanentní logiku, a nikoliv
190
ze sledování interakčních vztahů chápaných jako diskontinuitní a autonomní prvky nacházející se ve skrytu homogenního pole.
Druhá orientace, o které jsem sc zmínila, odpovídá na tento problém: jedná sc o studium způsobu, jakým si město vytváří svou jedinečnost. Je to směr zaLím málo prozkoumaný, i když jej nacházíme v některých pracích Maxe Webera, který' ukazuje, jakým způsobem souvisí specifičnost měst (podle toho, jaké místo zde zaujímají sociální vztahy) s podmínkami formování a vývoje sociálních vztahů v průběhu historie. Ve skutečnosti sc však etnologové, s výjimkou Martine Ségalen a jejích prací o Nanterre, jen velmi málo vydávali tímto směrem. Nicméně nejnovější výzkumy Bukurešti Cérarda Althaba pramení zřejmě z tohoto zaměření. Autor analyzuje proměny, kterými město prošlo v letech osmdesátých v souvislosti s logikou komunistického režimu, který viděl v přijetí centralismu možnost legitimizovat moc nastolenou násilím a zůstávající vně společnosti. Ukazuje, žc tyto operace, které byly součástí rozsáhlého projektu urbanizoval zemi jako celek s cílem vytvořit novou společnost, dostávaly smysl ve vztahu k průlomu, který byl tímto zaváděn do města, jež. nepoznalo radikální oddělení od venkovského světa a jehož pozice hlavního města byla v průběhu historie jen malo upevňovaná.
Nabízí se tu však především jiný úhel pohledu na tento druh otázek: studium produkce kolektivních identit. Etnologové činili odjakživa z různých obřadů, svátků a zvyklostí privilegovaný předmět studia. Nestudovali je však ve městech, kde se jim tradiční kultura jevila v pokleslé podobě, na rozdíl od toho, co mohli sledovat na venkově. Dnes jsme však svědky rozsáhlého hnutí za obnovu lokálního partikularismu a "znovuvytváření" tradic, které |e v ohnisku zájmu antropologů. Přes mnohé symbolizující praktiky, často podporované nebo přímo iniciované městskou správou, je možné hledat způsob, jak definovat jedinečnost měsla.
Tento typ analýzy nalézá v poslední době východisko, které je bezesporu součástí politického kontextu. Ve Francii je možné v současné době - od zavedení zákona o regio-nalizaci v roce 1982, který dává místním autoritám skutečnou moc vzhledem ke státu - sledovat znásobení jak urbanistických, tak komunikativních (kulturních) opatření: organizování slavností nebo událostí, které jsou silně ritualizované, úprava "historického centra města", vytváření emblemalických míst (veřejná prostranství situovaná ve středu velkého celku, umístění týdenních trhů), vytvoření muzea místního života (ekomuzeum). Touto hojnou symbolizující produkcí sc snaží místní samospráva vytvořit tzv. prostor identity, ve kterém se obyvatelé mohou cítit občany a zároveň vybudovat tvář města určenou jak směrem ven - je třeba přilákal investory -, ale také směrem dovnitř: musí povzbuzovat skutečnost, kolem které se organizují vztahy uvnitř obce. Pro městské či regionální autorily je však sázkou ve hře. zda se podaří vytvořit takové symbolické prostředí, ve kterém by vztahy mezi obyvateli probíhaly zcela na bázi dobrovolnosti.
Existuje celá řada příkladů. V Cergy-Pontoise, například, byl zcela od základu vytvořen karneval. Dráha, po které se ubírá průvod, vede ze Cergy-Sainl Cliristophe, "problematické čtvrti", do centra města.20 Toto nasměrování není zcela nevinné: je to způsob, jakým se městská správa snaží obnovit jednotu města; takto definovaný symbolický prostor je podstatný pro upevnění její moci.
Je jasné, že podobná slavnost poskytuje látku pro etnológii urbánní identity pouze v případě, že rezignujeme na způsob typicky etnografické analýzy, která z ní činí autonomní kulturní předmět vhodný ke studiu z hlediska obřadových a symbolických prvků, jichž si všímá nezávisle na sociálních praktikách, které jí dávají smysl." Procesí nebo
karneval přestávají ledy být "kulturními znaky", a stávají se sázkou do hry na poli legiti-mizace a přijetí místní pravomoci.
Ať už jc cíl jakýkoliv, navozuje takto zaměřený výzkum hned několik otázek. V první řade si položme otázku, zdali to není moc a způsob, jakým se vytváří legitimita ve městě, spíš než samotné město, co se nakonec stává předmětem úvahy. Na druhé straně etnológie města jako taková má vždy tendenci přeceňovat význam příslušnosti k obci v souvislosti s determinací identity aktérů, kteří se přece jenom považuji spíše za pouhé obyvatele. Do jaké míry jsou tyto "symbolické operace" skutečně prospěšné pro samotné obyvatele a pro koho jsou určeny jako podívaná? Může se skutečně jednat o zcela vykonstruovanou identitu narežřrovanou místními autoritami, spíš než vytvořenou samotnými aktéry. Výzkum sc proto nemůže spokojit s "identitárním" výkladem těchto praktik; musí osvětlit, jaký smysl má pro lidi lato místní "image", klcráje budována pro ně, sledovat, zda sc zde skutečně vytváří jakýsi pocit příslušnosti a jak si každý, vc vztahu ke své vlastní minulosti, osvojuje tuto kolektivní identitu a jakým způsobem.
Saint-Quenlin-cn-Yvelin, například, je nově založené město 25 km od Paříže, kde byla snaha vytvořit na základě sedmi venkovských usedlostí obec podle modelu tradičního města. Bylo zde proto vystavěno monumentální centrum s obchodními ulicemi, vybudované kolem rozlehlého náměstí, které sc mělo stát místem pro setkávání, a kolem vodní plochy pokřtěné na "jezero". Námět s vodou v popředí měl v představách tvůrců odlišil Saint-Qucnlin od ostatních, podobně nově zakládaných mčst. Tomuto centru přikládaly místní autority značný význam nejen proto, žc centralita umožňuje vc zmatené administrativní situaci zkoušku moci, ale také proto, že si představovaly, že toto místo přispěje ve vědomí obyvatel k vytvoření tváře Saint-Quentin. Ta by mohla sloužil v jistém smyslu jako symbolizující prvek v lomlo rozštěpeném prostoru. Výzkum. kLcrý jsme zde uskutečnili s Pascale Dupont však ukazuje, že toto centrum nemá pro místní obyvatele valný význam: ve skutečnosti "si kutí" kolem zvyklostí svého každodenního života své vlastní teritorium podle modelu značně odlišného od běžné reprezentativní představy města s centrem a periferií - jsou to například velká obchodní centra, která slouží jako místa pro promenádu a setkávání, tedy jakási kvazi veřejná místa, nikoliv tedy "centrum", jak bylo původně zamýšleno. To zůstává prázdným dekorativním prostředím, chodí sem pouze ve městě zaměstnaní cizinci, kteří sc zde stravuji v "etnických" restauracích na březích "jezera".
Nemůžeme však činil zc symbolické praktiky autonomní předmět studia, af už se jedná o tradiční obyčej sledovaný v odlehlé oblasti, nebo o identitami "událost" pečlivě připravovanou vedením měsla a jeho poradci - architekty nebo ctnology, protože tím riskujeme, že opomeneme implicitní logiku, která účinně řídí tato představení a konání aktérů.
Odtud pochází orientace, kterou také zastávám - to znamená, že předmětem výzkumu jsou sociální vztahy. Nazývám to sociální antropologií "vc městě", ve smyslu, kdy nelze skutečně hovořit o urbánní anlropogii, ale o aplikování obecnějšího východiska na urbánní situace, které spočívá v pochopení způsobu fungování mikrosociálního prostoru a v uchopeni' logiky, podle klcré se v něm chovají aktéři. Je jasné, žc sem nezařazuji různé etnografické výzkumy, jejichž předmět se nachází ve městě: to. žc studujeme spolek krajkářek v Paříži nebo úzké prostředí sběratelů známek, nemusí nutně znamenal, žc provozujeme urbánní antropologii. Ta vyžaduje, aby město nebylo jen pasivní dekorací, ale aby urbánní kontext hrál hlavní roli v organizováni sociálních vztahů.'2
V praxi to znamená vyjít z empirické situace, která je zároveň sociální i prostorová, běžná v každodenním životě: chodbové schodiště ve velkém celku, čtvrť, městský trh.
192
193
sdružení...; nezáleží na lom, zda se jedná o jev lokalizovaný v určitém prostředí nebo o síť vztahů pokrývajících prostor čtvrti neho celého města. Podstatné je. aby terén byl nejakým /působeni "daný", a ne vytvořeny na základě abstraktního postupu, například dělením podle soeiograľiekých kategorií. Nejde o to seskupovat umělou populaci pro potíeb\ výzkumu, jak to někdy činí kvalitativní sociologie, ani opírat se o privilegované informátory, kteří mají být reprezentanty kolektivního chování, jak to Často činí etnók> gové.
V každé z těchto situací se vychází / přímého kontaktu, který je navázán s lidmi, a jde o to pochopit, jak si přes interakce a vzájemné kontakt) budují svůj sociální prostor. Není naším záměrem popsat jejich odlišnost, zaznamenat, v čem se nechovají jako my. ale uvést je na scénu jako aktéry určitého sociálního světa.
Různé výzkumy vedené Gérardcm Althabem ve velkých celcích urbánních periferií (Nantcs. Stains. hry...)"" ukazují, jakým způsobem výměnné vztahy, které nazývá způsobem komunikace, nabývají podobu zevšeobecněného procesu. Přestože si jej aktéři explicitně neuvědomují, znamená to pro ně v tomto prostoru různých setkání, jakými jsou například schodiště při protestování proti hluku dělí ze třetího patra nebo přítomnosti party mladých lidí. kteří táboří pod schodištěm nebo vc sklepích, přijetí identity, o kterou se usiluje v případě "třetího vyloučeného", "rodiny s podporou" a - do osmdesátých let a dnes - imigranlské rodiny.
Jiný výzkum, který uskutečnil Jean Louis Siran, na téma Nová vesnice ukazuje, jak imanemním principem sociálních vztahuje /de manifestování všemi prosiředkv. že je zde veden venkovský styl života (pohostinství, zevšeobecněné vzájemné poznávání), a tedy popření skutečnosti. Že se zde Člověk nachází z ekonomických důvodů, které jej přinutily opustil Paříž nebo jakoukoliv pařížskou oblast. Přitom je oddalováno jakékoliv nežádoucí přiblížení, které by mohlo vznikat v souvislosti se sousedstvím velkých celků.
Co sc mne týče, zvolila j^sem jako předmět studia přespolní týdenní trh jednoho průměrného města v Provence" a zaznamenala jsem zde zcela odlišný typ logiky chování: trh je jakýmsi výjimečným místem a časem, kde jsou dočasně odloženy sociální ne rovnost a místní hierarchizace: - lidé sem nepřicházejí, aby dokazovali kým jsou. ale naopak, přes jakési generalizované přátelství patřičně zveřejněné - vytváří veřejný prostor, kde sc všichni vzájemně shledávají jako spoluobčané. Způsob konverzace ustálený v zaběhnutých tématech a dobrovolné zveřejnění částí soukromí před ostatními klienty jsou patřičné způsoby chování, které jsou zde žádány a očekávány a které činí z tohoto trhu ve městě událost týdne. Je to jakýsi sociální okruh, který můžeme prezentovat jako modelový příklad provensálské sociability.
Vidíme, že tento druh antropologie není urbánní antropologií v pravém slova smyslu. Snaží se všímal si systémů, které v souvislosti s urbánním prostředím dávají určitý smysl. Jejím záměrem není stavěl do protikladu společnost městskou a venkovskou, i když rozdíl město/venkov má často rozhodující roli v představě, kterou si aktéři tvoří o své existenci. Záměrem není ani poznání města jako celku, i když aktéři produkcí svých každodenních vztahů přispívají k vytvoření určité tváře města, kterou je třeba brát v úvahu.
Podnětem k přípravě tohoto příspěvku pro Česky- lid bylo vystoupení autorky s přednáškou Etnológ ve městě na setkání českých a francouzských sociálních antropologů v pražském sídle CEFRES dne 6. dubna 1995.
' Ces gens-lá. Paris. Maspero IV6S; také On est tous dani le brouiltard Ethnologie des banlieues Paris. Galilee 1980
Xon-lieux Paris. ed. ílu Seuil 1992. také Le sens des aiilres. Paris. Favurd 1994.
Víl napr Georges H a I andier.Sociologie des Hrazz.avilles noires. Hans. A Colin 1955 Vers line ethnologic du presem, viz Gerard Alihahe - Daniel Pahre - Gerard t-enclud (ved ). Vers line ethnologic du present. Pans. ed. M. S. It. 1992.
Viz Isae Chi v a. Etnologickt dědictví: příklad Francie, in. Encvclopaedia Universalis, Symposium 1990. I, 236. "Kontext, ve kterém se v nu e 1979 aktualizoval d znovu definoval pojem e unito inckého dědictví, byl původně poz.namentiii presvedčením, podle kterého industrializace. urbanizace u vývoj postupovaly neomezeiiúu způsobem. Jejich dústedkv spojené s aiumvimtou města a zvětšujícím se zajetím masmédii vedly k vymazání samotné podstaty zájmu a pozorování etnológie. Převládala domněnka, že silné a řaste ntodenii migrační pohyby maltou zcela dokončil kulturní homogenizaci a setřeni podstatných rozdílu kolektivních identit. Vedle roznuiniiosii je druhou komponentou tohoto pojmu naléhavost."
Vers une ethnologie du present, c. d.
Z tohoto hlediska je třeba /dura/nil niti Oonscil el la Mission du palrimuine elhnologiqiie. která byla vynořena v roee 1980 uvnitř Direetion du patnmoinc au Minisiére de In Culture
'Explorer la ville. Elements ďantropologw iirťaiiic. K vydání pripravil a přeložil Isaac Joseph. Paris, ed. de Mount, 1980, s 20. Rozdíl mezi etnológií města a vc městě byl následně finto přejímán Viz napr : Yves Graíiiicyer - Issue Joseph. Journalisme. histoire naturelle. histoire de la vie. in: l'Ľcole de Chicago, preložili a k vydaní pripravili Ives Graíineyei a Isaac Joseph. Paris, ed. Du chomp urbain 1979; Jucu.es Glilwirth. Jalonspour/'antropologie urbuine. L 'Homme XXII. 4. oct-dec 1982.
"UHHannerz.e. d.. s. 22.
Digressions sur ľétranger t I'AJXh viz Yves Graf me y er - Isaac Joseph, c. d.. s. 53-59. 1 Podle výrazu Isaaca Josepha v jeho prezentaci díla Ulia Hannerzc. cd "/jí ville. překlad Philippe Frilsch. Pans, ed Aubier Montaipne 1982 Viz analýzy Ervína Goľťinuna. zejména La mise en scéne de la vie auotidienne. I. /jj presentation tle sol. 2. Iss relations en pubfíaue. Paris, ed de Minuit 1473
Le passant considerable. Pans. Lihraine des méndiens 1985. Journalisme... c. d. '' Journalisme.... c. d.
.\anterriens. Les famílie* dans la ville. Toulouse, Presses Dni versi t aires du Mirail. 1990 "Referát prednesený na P. R. I Villcs de ľ E. H, E S. S. 13 června 1994. Viz take G. Alt habe - J. C Comoli, Regards sur la ville. Pans. Centre Pompidou, 1994
" Je třeba se každopádne zmínil o práci Maru ne S e ľ u len o slavnosti rúži \ Nanlerre. kde uje jak se tradiční obvčej stal nástrojem místní politikv. pr. ním tohoto druhu. La féte de la rosiére ô \anterre. Ethnologic íruiicaise. XII. 2. 1982.
Opírám se zde o výzkum Carotin de Saint Pierre, " Víz Gerard A ll habe. Vers une ethnologie du present, c. d.
" Viz Mailé Clavel. Ľ ethnologie en I ranee: des sociétěs exotique.s el lespace urlxiin contempoiam I,'hummed la socieítí. č 104. 1992
" Viz Gerard Allhabe - Bernard Lé«e - Moniquc Sehm. Urbanisation er rehabilitation symlmliipie Paris. Anlhropos 1984; také Géraid Allhabe Christian Mareadel - Micliele dc la Pradelle - MoniqueSeliin, Urbanisation et enjeux Quotidiens Pans. Anthropos. 1985.
J Souveaus village de la region pansiennc teze třetího cy klu Uni\ ersilé Pans 5. 1980.
25 Mil 1lělc de la Pradelle. Les veiulredis de Caipenlras /aire son murché. en Provence on d'ailleurs. Paris. Fayard. 1996.
Překlad: Daniela Stavělová
194
195
SEVERAL COMMENTS ON URBAN ANTHROPOLOGY
Summary
Urban anthropology was not created simply because there are towns and cities in which three quarters of humanity actually live. Until the 1980s, with rare exceptions, French ethnologists did not deal with their towns and cities. This subject for study was actually enforced as a result of an internal transformation of social anthropology I ethnology). This happened at the very moment that ethnologists of the exotic ceased to be only interested in what thex considered to be so-called ethnic and cultural entities (any way, they were frequently a paradoxical result of current history). On the contrary. They focussed on people who were under their very eyes (those inhabitants living in colonial or post-colonial situations which could be classified as "modern" or " supermodern".
Within the last 15 or 20 years of intensive urban anthropological development, three basic orientations were gradually created for studying the urban environment.
The first orientation which could be described as urban anthropology or ethnology, focusses on urban society as a whole and attemps to characterize its peculiarity and the particular lives or urban man. It is based on the Chicago school and on the positions of George Simmel, Max Weber and others. Among others, this orientation is represented by Ulf Hannerz. who analyses a town or a ciry as a world of anonymity and of introvert and evasive behaviour.
The second orientation isfocussed on the study of collective urban identity. In the correct sense of the word, "urban ethnology" is not what is at the core of this subject as in the first case but rather the "ethnological makeup of a certain town or city". This study focusses on the unique character of a town or city. Among others, very few people represent this particular orientation with the exception of the works of Marline Segalen and several others by Gerard Althaba.
The third orientation could be described as anthropology, or rather ethnology, in a town or city. The very basis of this orientation is of applying a more general socially anthropological point of departure to an urban situation so as to understand the functioning of a microsocial area and to grasp the logic according to which its actors behave in it (the organizing of social relations and the urban context).
In practice, this means taking an empirical situation. The terrain is not created on the basis of an abstract procedure, nor is a defined sample artificially configurated as in the case of quantitative sociology. Nor does the scholar rely on privileged informers which, on the contrary, traditional ethnology has the tendency to do. It is based on a direct contact with people. The goal is to understand the way they build their social space regardless of mutual interactions.
Translation: Jordan Leff
196