GENESE FEUDALISMU V RUSKU VE SVĚTLE UČENÍ J. V. STALINA O ZÁKLADNĚ A NADSTAVBĚ Dějiny dávných východních Slovanů, a Kyjevské Rusi byly jedním z velkých íhematických okruhů, ke kterým se B. D. Grékov po celý život vracel, vyrovnávaje se neustále s novými výsledky bádání o jejich problematice a prohlubuje jejich poznání vlastní badatelskou prací. Jeho prvním souhrnným zpracováním historie Kyjevské Rusi byla kniha Feodaľnyje otnošenija v Ki-jevskom gosudarstve (Feudální vztahy v kyjevském státě) z r. 1935. Rozhojněna o nové kapitoly, objevila se znovu r. 1936 a 1937. Stejně tak i každé z dalších vydání (r. 1939, 1944 a naposled r. 1949), v nichž vyšla s názvem Kijevskaja Rus' (Kyjevská Rus), přináší nové výsledky autorova bádání a znamená další rozšíření a zpřesnění našich vědomostí o řadě klíčových problémů i detailních otázek nejstarší ruské historie. Také v posledních letech života ise B. D. Grekov nejednou vracel k této problematice. R. 1952 se z podnětu vynikajících prací J, V. Stalina O marxismu v jazykovědě znovu zamyslil nad počátky feudalismu na Rusi v práci Genezis feodalizma v Rossii v svetle učenija J. V. Stalina o bazise i nadstrojke (Genese feudalismu v Rusku ve světle učení J. V. Stalina o základně a nadstavbě). Připojujíce tuto zajímavou a podnětnou studii k Českému vydání Kyjevské Rusi, jsme naplněni hlubokou lítostí, že je posledním slovem velikého historika o problematice dávné ruské minulosti, které je věnována veliká část jeho bohatého životního díla. Redakce 525 Myšlenky vyslovené J. V. Stalinem v práci „O marxismu v jazykovědě" a zvláště myšlenky o základně a nadstavbě znovu nutí historiky promyslit, zpřesnit a přezkoumat mnohé ve svých pracích. Ve světle učení J. V. Stalina o základně a nadstavbě musí historikové SSSR revidovat otázku genese feudalismu. Pro zkoumání tohoto dávného období dějin naší vlasti jsou theo-retické vývody zvláště závažné, protože máme velmi málo historických pramenů, charakterisujících dobu vytváření feudálních vztahů. Když badatel přistupuje k řešení této otázky, musí mít především jasnou představu o podstatě feudalismu. Šlechtická a buržo-asní historiografie buďto existenci feudalismu v Rusku zcela popírala, nebo rozuměla pod pojmem feudalismus určité uspořádání právních vztahů, odpovídajících feudální rozdrobenosti. V tomto případě byl počátek feudalismu na Rusi spojován se vznikem politické rozdrobenosti. Teprve v pracích klasiků marxismu-leninismu, kteří vytvořili učení o sociálně hospodářských formacích, se dostalo otázce o podstatě feudálních vztahů skutečně vědeckého řešení. J. V. Stalin podal klasické vymezení feudálního řádu: „Za feudálního řádu je základem výrobních poměrů feudálovo vlastnictví výrobních prostředků a jeho neúplné vlastnictví nad člověkem, který pracuje ve výrobě — nevolníkem, jejž feudální pán už nesmí zabít, může ho však prodat nebo koupit. Kromě feudálního vlastnictví existuje rolníkovo a řemeslníkovo individuální vlastnictví výrobních nástrojů a jeho soukromé hospodářství založené na osobní práci."1 Není vždy snadné stanovit přesné chronologické rozmezí ve vytváření té či oné společensko-ekonomické formace, zvláště jde-li o nejstarší údobí dějin národů, kdy probíhal vleklý proces dozní- ' Dějiny VKS(b). Stručný výklad. Svoboda. Praha (950. str. 129. 526 vání rodových vztahů a kdy se rodila třídní společnost se svou nadstavbou. Nyní je naším úkolem probrat jedno z údobí nejobtížnějších pro studium dějin východoslovanské společnosti. Potíže plynou z toho, že toto údobí je velmi skoupě osvětleno prameny. Máme k disposici prameny písemné, linguistické a archeologické. Písemné a lin-guistické údaje jsou již dávno dobře známy a v plné míře též využity v pracích našich historiků. Avšak pro svou úryvkovitost a neúplnost nemohou vytvořit ucelenou představu o složitém procesu utváření a dozrávání feudalismu. Tu přichází historikovi na pomoc archeologie, jejíž význam za poslední desetiletí nesmírně vzrostl. Archeologické výzkumy, poskytující stále nový a nový materiál, neobyčejně rozšířily náš obzor při studiu nejstarších historických osudů východního Slovanstva. Archeologie již sehrála ohromnou úlohu ve vývoji naší vědy a vyplnila mnohé mezery a .,bílá místa" v našich představách o genesi feudalismu na Rusi. V budoucnu archeologie bude mít nepochybně ještě větší úlohu. V současué době se historická věda musí při studiu nejstarších údobí dějin národů opírat o pevný základ archeologických výzkumů. Úspěchy naší archeologie umožnily ukrajinským archeologům V. Dovženkovi a M. Brajčevskému vytyčit naléhavý požadavek nové periodisace dějin staré Rusi. Nikoli náhodou poznamenávají, že otázku podstaty kyjevského státu IX.—X. stol. a sociální organisace východních Slovanů té doby nebylo možné správně vyřešit do té doby, dokud věda neměla k disposici fakta o vývoji staroslovanské společnosti v předcházejícím, i. zv. antském období (II.—VII. stol. n. I.)2 Ohromný význam archeologických údajů pro studium nejstarší minulosti naší země je zřejmý. Zcela zřejmá je i nezbytnost prozkoumat tyto údaje ve světle marxistické theorie. Mocným podnětem k nové theoretické interpretaci celé řady historických problémů, zvláště problému genese feudalismu v Rusku, byla klasické práce J. V. Stalina „O marxismu v jazykovědě". Učení J. V. Stalina o základně a nadstavbě umožňuje nově vyložit všechen shromážděný materiál (archeologický i nearcheole-gický), umožňuje novým způsobem zkoumat staré období našich dě-jim a zvláště novým způsobem vyložit problematiku genese feudalismu na Rusi. 2 Yoprosy istorii. roř. 1950, č. 8. str. 68. 527 Myšlenky vyslovené J. V. Stalinem v práci „O marxismu v jazykovědě" a zvláště myšlenky o základně a nadstavbě znovu nutí historiky promyslit, zpřesnit a přezkoumat mnohé ve svých pracích. Ve světle učení J. V. Stalina o základně a nadstavbě musí historikové SSSR revidovat otázku genese feudalismu. Pro zkoumání tohoto dávného období dějin naší vlasti jsou theo-retické vývody zvláště závažné, protože máme velmi málo historických pramenů, charakterisujících dobu vytváření feudálních vztahů. Když badatel přistupuje k řešení této otázky, musí mít především jasnou představu o podstatě feudalismu. Šlechtická a buržo-asní historiografie buďto existenci feudalismu v Rusku zcela popírala, nebo rozuměla pod pojmem feudalismus určité uspořádání právních vztahů, odpovídajících feudální rozdrobenosti. V tomto případě byl počátek feudalismu na Rusi spojován se vznikem politické rozdrobenosti. Teprve v pracích klasiků marxismu-leninismu, kteří vytvořili učení o sociálně hospodářských formacích, se dostalo otázce o podstatě feudálních vztahů skutečně vědeckého řešení. J. V. Stalin podal klasické vymezení feudálního řádu: „Za feudálního řádu je základem výrobních poměrů feudálovo vlastnictví výrobních prostředků a jeho neúplné vlastnictví nad člověkem, který pracuje ve výrobě — nevolníkem, jejž feudální pán už nesmí zabít, může ho však prodat nebo koupit. Kromě feudálního vlastnictví existuje rolníkovo a řemeslníkovo individuální vlastnictví výrobních nástrojů a jeho soukromé hospodářství založené na osobní práci."1 Není vždy snadné stanovit přesné chronologické rozmezí ve vytváření té či oné spolcčensko-ekonomická formace, zvláště jde-li o nejstarší údobí dějin národů, kdy probíhal vleklý proces dozní- 1 Dějiny VKS(b). Stručný výklart, Svoboda, Praha 1950. str. 129. 526 vání rodových vztahů a kdy se rodila třídní společnost se svou nadstavbou. Nyní je naším úkolem probrat jedno z údobí nejobtížnějších pro studium dějin východoslovanské společnosti. Potíže plynou z toho, že toto údobí je velmi skoupě osvětleno prameny. Máme k disposici prameny písemné, linguistické a archeologické. Písemné a lin-guistické údaje jsou již dávno dobře známy a v plné míře též využity v pracích našich historiků. Avšak pro svou úryvkovitost a neúplnost nemohou vytvořit ucelenou představu o složitém procesu utváření a dozrávání feudalismu. Tu přichází historikovi na pomoc archeologie, jejíž význam za poslední desetiletí nesmírně vzrostl. Archeologické výzkumy, poskytující stále nový a nový materiál, neobyčejně rozšířily náš obzor při studiu nejstarších historických osudů východního Slovanstva. Archeologie již sehrála ohromnou úlohu ve vývoji naší vědy a vyplnila mnohé mezery a „bílá místa" v našich představách o genesi feudalismu na Rusi. V budoucnu archeologie bude mít nepochybně ještě větší úlohu. V současné době se historická věda musí při studiu nejstarších údobí dějin národů opírat o pevný základ archeologických výzkumů. ÍJspěchy naší archeologie umožnily ukrajinským archeologům V. Dovženkovi a M. Brajčevskému vytyčit naléhavý požadavek nové periodisace dějin staré Rusi. Nikoli náhodou poznamenávají, že otázku podstaty kyjevského státu IX.—X. stol. a sociální organisace východních Slovanů té doby nebylo možné správně vyřešit do té doby, dokud věda neměla k disposici fakta o vývoji staroslovanské společnosti v předcházejícím, t. zv. antském období {II.—VII. stol. n. I.)2 Ohromný význam archeologicky'ch údajů pro studium nejstarší minulosti naší země je zřejmý. Zcela zřejmá je i nezbytnost prozkoumat tyto údaje ve světle marxistické theorie. Mocným podnětem k nové theoretické interpretaci celé řady historických problémů, zvláště problému genese feudalismu v Rusku, byda klasické práce J. V. Stalina „O marxismu v jazykovědě". Učení J. V. Stalina o základně a nadstavbě umožňuje nově vyložit všechen shromážděný materiál (archeologický i nearcheole-gický), umožňuje novým způsobem zkoumat staré období našich dě-jim a zvláště novým způsobem vyložit problematiku genese feudalismu na Rusi. s Voprosy istorii, roě. 1950, č. 8, str. 68. 527 i V tomto článku chci probrat fakta již dobře známá a rovněž prozkoumat výsledky nových výzkumů pod zorným úhlem učení J. V. Stalina o základně a nadstavbě. Můžeme probádat, používajíce dosud známých pramenů, proces formování feudální základny a vzniku feudální nadstavby? Ano, můžeme, budeme-li zkoumat archeologické údaje a údaje písemných pramenů ve světle učení J. V. Stalina o vzájemném působení základny a nadstavby. Pokládám za prospěšná připomenout faktickou stránku věci už proto, že byla kvůli apriorní myšlence pomocí umělých pramcno-znaleckých výkladů občas přehlížena a pomíjena. Avšak fakty, jsou-li navzájem srovnávány, mluví velmi důrazně samy za sebe. Mohou nám říci ještě více, prózkoumáme-li je ve světle pozoruhodných Stalinových výroků o základně a nadstavbě. Co je nám známo? Za prvé jsou nám známy, hlavně z archeologických údajů a částečně i z písemných pramenů, základní etapy sociálního vývoje Slovanů, zvláště východních, během prvního tisíciletí naší éry. Přibližně do V. stol. prožívalo Slovanstvo stadium rozvitého rodového zřízení, ačkoliv již v této době byly prvky rozkladu tohoto řádu zjevné. Archeologický průzkum kultury „pohřebních polí" (jejímiž nositeli byly zvláště kmeny Pol-janů^ Severjanů, Volyňanů, Uličů, Bužanů, Bílých Chorvatů atd.) umožnil B. D. Rybakovovi 2a) učinit řadu závažných a zajímavých pozorování. U Slovanů tohoto údobí převládá orba a usedlé do-bytkářství. Slované žijí v opevněných osadách. Zároveň lze pozorovat vývoj řemesla a směny, na jihu zaznamenáváme budování obranné linie. Archeologické výzkumy severnějších oblastí naší země poskytují neobyčejně zajímavý materiál pro dané období. Prof. P. N. Tref jakov objevil rodovou osadu Berezňaky, která se již stala známou daleko za hranicemi naší země. Tato osada pochází z III. a IV. stol. naší éry. Za druhé: Zásluhou prací našich archeologů B. A. Rybáková, P. N. Trefjakova a jiných známe i osady z pozdější doby. Jsou již poněkud jiného typu, sídliště již nejsou opevněna. Vedle ne-opevněných vesnic lze pozorovat opevněná sídla jednotlivých bohatých lidí. Je nám zcela lhostejné, z jakého stavebního materiálu jsou tato sídla zbudována. Pro nás je závažné znát jejich 2a Istoria kultúry drevnej Rusi, Moskva-Leningrad 1951, I, str. 78—181. 315—369, 397—416. — Viz též Rybakov, Remeslo drevnej Rusi. Moskva 1948. (Pozn. red. — F. H.) 528 účel. A uhodnout jej není těžké. Je to bohatý a politicky silný vlastník půdy, vládnoucí mase selského obyvatelstva. Opevňuje své sídlo, protože ví, že okolní lid má k němu nepřátelský poměr. Tyto neopevněné osady a opevněná sídla vládnoucí vrstvy jsou známy archeologům přibližně od VIL stol. naší éry. Za třetí: Nepochybujeme, že jsou to sídla-hrady především bohatých vlastníků půdy, poněvadž dobře víme, že naše země byla v té době zemědělská, a činíme z toho nesporný závěr, že za těchto okolností se muselo objevit soukromé vlastnictví především půdy a že se též skutečně objevilo. Za čtvrté: Víme, že bohatí vlastníci půdy se bezprostředně nezabývali produktivní prací, že na ně pracovala čeleoľ, t. j. otroci a rolníci — smerdové, kteří se stali různými způsoby závislými. Smerdy byli v předtřídní společnosti nazýváni svobodní lidé vůbec. V třídní společnosti se octli na spodním stupni „společenského žebříku", t. j. pod bojary. Tato these je dokázána materiálem, sebraným filology. Za páté: Je nám známa úroveň kultury našich předků ve IV. až VIII. století. B. A. Rybakov ukázal s naprostou přesvědčivo.sií stav této kultury ve své známé knize „Remeslo drevnej Rusi". Údaje o značně vysoké kultuře té doby plně souhlasí s archeologickým zkoumáním sociálního vývoje východního Slovanstva. Obzvláště závažné jsou závěry B. A. Rybáková o znacích knížecího a bojarského vlastnictví X.—XII. stol. Podle mínění B. A. Rybáková lze stopv takových znaků zámožných lidí sledovat od VI.—VII. stol. Z prací B. A. Rybáková, V. I. Ravdonikase a jiných víme, že vznik měst na Rusi se vztahuje k době VII.—VIII. stol. Avšak to znamená, že se již projevil protiklad mezi městem a vesnicí, t. j. přechodná doba „od kmenového zřízení k státu".3 Je to výsledek oddělení „řemeslné práce a obchodu od práce zemědělské".4 Všechna tato fakta, která se poměrně nedávno stala běžnými v naší vědě a která někdy, ovšem bezúspěšně, bývají předmětem diskusí, nám dává archeologie. Tato fakta nám skvěle pomáhají pochopit i zprávy našich písemných pramenů. Máme jich málo a jsou dosti různorodé (arabské, byzantské, římské, gótské a naše ruské, bohužel dosti pozdní a zdaleka ne hojné). 0 čem nás zpravují písemné prameny? Jordanis (autor z VI. stol.) podává zprávu o událostech IV. stol., která již svědčí o pro- 3 K. Marx a B. Engels, Spisy, rus. vyd. sv. IV, str. 40. 1 Tamtéž, str. 12. 34 Kyjevská Rus 529 cesu rozkladu rodového zřízení u Slovanů. Jordanis vypráví, že za boje Antů s Ostrogoty, který probíhal se střídavým štěstím, vůdce Qstrogotů Vinitar nakonec r. 374 zvítězil a zajal vůdce Antů Bože zároveň s jeho syny a ľO stařešinami. Toto svědectví nás zpravuje q tom, že se u Antů již ve IV. stol. objevovali silní vojenští náčelníci, kteří rozšířili svou moc, ne-li na všechny Anty, tedy při nejmenším na jejich značnou část. Bož byl dobře znám na Rusi i později. Zná ho i „Slovo o pluku Igorově". Je nepochybné, že doba byzantských výprav byla spojena se značnými sociálními přesuny uvnitř slovanské společnosti. V VI. stol. se v pramenech již objevuje odkaz na existenci národa „Ros". Autor, podávající tyto zprávy (Pscudo-Zachariáš), zdůrazňoval mohutné tělesné proporce příslušníků tohoto národa a poukazoval na to, že „Rosi" dávají přednost pěšímu šiku před jízdním („koně je neunesou pro jejich tíhu"). Jiný autor VI. stol., byzantský historik Prokopios Caesarejský, nám podává všestrannější zprávy o politickém a sociálním životě Slovanů. Prokopios uvádí, že u Slovanů a Antů „všechen život a zákony jsou rovné", že nejsou podřízeni jednomu vládci, ale „žijí v demokracii". Prokopios rovněž uvádí i některé typické detaily o náboženství Antů. Z nich vyplývá, že Antové znaH jediného Ijoha Peruna, tvůrce blesků, vládce nade vším. To nám říká, že jjž v VI. stol. nebyli Antové v primitivním stadiu sociálního a duševního vývoje, ale že již dosáhli poměrně vysoké úrovně. První dvě stadia ve vývoji náboženských představ {totemismus a kult rodových bohů) byly v VI. stol. pro Anty již minulou etapou. Máme všechny předpoklady domnívat ise, že Prokopios líčí Slovany a Anty v období tak zvané „vojenské demokracie", kdy ozbrojený lid, organisovaný podle určitého pořádku, vystupoval za vedení svých vůdců proti Byzantskú. Všechny tyto zprávy umožňují tvrdit, že „vojenskou demokracii" Prokopios u Slovanů zachytil nikoli v počátečním, nýbrž v konečném stadiu její existence. Závažné zprávy o sociálním životě Slovanů přináší Maurikios Strategos, byzantský vojenský spisovatel VI. stol. Mluví o zvláštním postavení zajatců u Slovanů. Maurikia zřejmě udivovalo neobvyklé — v jeho očích — zacházení Slovanů se zajatci. Psal: ,',Ty, kteří jsou u nich v zajetí, nedrží v otroctví, jak je tomu u jiných národů, neomezenou dobu, ale neohraničujíce (trvání zajetí) určitou lhůtou, dávají jim na vybranou: chtějí-Ii se za určitý výkup vrá- \ lití domů, nebo zůstati tam, (kde jsou), jako svobodní a přátelé". Je nepochybné, že postavení zajatce u Slovanů se radikálně lišilo od osudu zajatce v Byzanci. Zde se nestával otrokem, nicméně pokusy zadržet zajatce až do obdržení výkupu svědčí o tom, že uvnitř slovanské společnosti již byly sociální elementy, připravené využít pobytu zajatce pro své zájmy. A tak zprávy o činnosti vůdce Antů Bože ve IV. stol., svědectví o společenském a politickém zřízení Slovanů v VI. stol., zprávy o stavu jejich náboženských představ, zprávy o boji Slovanů s říší Byzantskou a o válečných nájezdech na Balkán, za kterých Slované vystupovali jako vážná vojenská síla, která se ukázala způsobilou ovládnout dobře opevněné' pevnosti Byzantinců, všechny tyto údaje písemných pramenů, srovnány s objevy sovětských archeologii, nabývají nyní pro nás hlubšího smyslu. Značně rozšiřují naše představy o sociálním a politickém životě východních Slovanů této doby i arabské prameny. Zprávu Ma-súdího (IX. stol.) o existenci politického svazu Slovanů na Volyni v VI. stol. potvrzuje i ruský letopis. Podle svědectví jiných arabských autorů vzniklo přibližně v VIII. stol. na území východní Evropy několik státních útvarů, již zralejších a pevnějších než politická organisace na Volyni v VI. stol. Těmito státními útvary byly Ktijavija, Slavija a Artanija, přímí předchůdci rozsáhlého staroruského státu. Existence těchto politických útvarů má nepřímé potvrzení v nejstarší arabské mapě východní Evropy, která 6e nám zachovala. Je velmi pravděpodobné, že na území východní Evropy v údobí od VI.—VIII. stol. vznikaly i jiné politické útvary, jejichž existenci můžeme zatím jen předpokládat. Zdá se, že „Povesf vremennych leť' potvrzuje takový předpoklad zprávou o zvláštních knížetstvích u Poljanů (kde panovali {„deržali... knjaženije"] Kyj, Šček, a Choriv, a pak jejich potomci) a rovněž odkazem na existenci podobných knížeíství i v jiných východoslovanských zemích (... „v Dřevanech [Drevljanech] měli svá knížata a Drehoviči [Dregoviči] svá, a Slované svá v Novohrade [v Novgorodě]"). Toto legendární vyprávění obsahuje v svém jádře bezpochyby prvky reálné historické skutečnosti. Tyto politické organisace, které vznikly na základě růstu majetkové a politické nerovnosti, napomáhaly dalšímu lupevnění hospodářských a politických posic pozemkové aristokracie. A tak studium archeologických údajů a písemných pramenů (byzantských a j.) a jejich správný theoretický výklad nás vede nutně k závěru, že jednotlivá svědectví poměrně pozdních ruských 530 531 pramenů („Ruská Pravda", letopis, kde jsou uvedeny smlouvy s Reky a j.) se mohou vztahovat nejenom k X.—XII. stol., ale i k době podstatně ranější. Přistupujíce k těmto ruským pramenům, víme již, že před jejich vznikem ušel již ruský národ dlouhou cestu ve svém vývoji, že jeho úspěchy na této cestě byly již velmi značné a že tedy tyto prameny jsou nejen podkladem pro studium ruské společnosti X.—XII. stol., ale mohou a musí být využity při analyse ranějších údobí dějin staré Rusi. Obrovský význam pro chápání procesu utváření třídní feudální společnosti má „Ruská Pravda" a především její nejstarobylejší část. Historické kořeny „Ruské Pravdy" tkví v daleké minulosti. Již Prokopios Caesarejský v VI. stol. zaznamenal, že Slované a Antové mají „všechen život a zákony rovné". Zajisté není důvodů chápat pod těmito „zákony" „Ruskou Pravdu", avšak je nezbytné přiznat existenci jakýchsi norem, podle kterých probíhal život Antů a které si zapamatovávali znalci obyčejů a jež se uchovávaly rodovou vládou. Ne nadarmo ruské slovo „zákon" přešlo k Pečeněhům a bylo u nich běžné -v X. stol. Lze s určitostí říci, že krevní msta byla na příklad v té době známa a byla přijata — i když v omezené formě — do „Ruské Pravdy", kde žila až do svého zákonitého zrušení v XI. stol. Netřeba pochybovat o tom, že se rodová občina se svými obyčeji v procesu rozkladu, který probíhal pod vlivem vývoje instituce soukromého vlastnictví půdy, změnila v občinu sousedskou s určitým okruhem práv a povinností. Tato nová občina našla odraz j v „Ruské Pravdě". Sotva asi lze pochybovat o tom, že se ve východoslovanské společnosti dosti záhy objevil soud a určitý systém soudních důkazů. Jsou to t. zv. „ordálie", t. j. zkouška vodou a železem. Tento jev se také odrazil v „Ruské Pravdě". >0