Středověká latina – východiska
•klasická latina
• (rétorské školy, později díla římských klasiků)
•
•křesťanská latina
•
•pozdní a lidová latina

Křesťanská latina
•lexikum:
• nové výrazy pro nové reálie
•
•1) přebírání slov
•hebrejská a aramejská slova
–satanas, abbas, gehenna
•častěji však řecká
–angelus, monasterium, episcopus, papa, presbyter, diabolus, anathema, baptizare, diaconus

•2) existující latinská slova v nových významech
–fides, salus, caro, claustrum, poenitentia, scriptura
–
–
•3) tvorba nových slov z existujících výrazů
–purgo > purgatorium, caro > incarnatio

•syntax:
• snaha co nejvíce se přiblížit řecké dikci (vliv překladů NZ z řečtiny:
•
–Vetus Latina (versio Itala, versio Afra) – do 6. stol.
–
–Vulgata (Hieronymus Stridonensis) – od 7. stol.

•Vliv řečtiny vedl k některým posunům v syntaxi:
•
•podřadná souvětí nahrazována souřadnými
•uvolňují se striktní pravidla pro užívání konjunktivů
•ustupují infinitivní vazby, místo nich předmětné a podmětné věty se spojkami quod, quia, quoniam
(nejčastěji s indikativem)

•v pozdní latině 2 protichůdné tendence:
• archaizující X vulgarizující
•i u křesťanských autorů proto najdeme jazyk spisovný (Cyprianus, Tertullianus) i lidový (nápisy,
Commodianus, Peregrinatio Aetherie)
•mnozí církevní otcové užívali obojího: Ambrosius, Hieronymus, Augustinus (spisovný v De civitate
Dei, Confessiones; lidový v kázáních, ale i v některých dogmatických, exegetických a polemických
spisech)

Křesťanská latina – typy
•kultovní latina
•liturgická
•kněžská
•sakrální
•
–(církevní – lze chápat jako „křesťanskou“ i úžeji jako „kultovní“ latinu)