Římské trestní právo
2. blok - Crimen maiestatis
Ad legem Iuliam maiestatis v Institucích a Digestech císaře Justinána
Just. Inst. IV, 18, 3. Publica autem iudicia sunt haec. lex Iulia maiestatis, quae in eos qui contra imperatorem vel rem publicam aliquid moliti sunt suum vigorem extendit. cuius poena animae amissionem sustinet, et memoria rei et post mortem damnatur.
Veřejné trestní soudy jsou tyto: jednání podle lex Iulia de maiestatis, který svou přísnost směřuje proti těm, kteří něco učinili proti císaři nebo státu. Trest spočívá ve ztrátě života a památka na viníka se dokonce ještě po jeho smrti vymaže.
Dig. 48.4.1pr. Ulpianus 7 de off. procons. Proximum sacrilegio crimen est, quod maiestatis dicitur.
Nejbližší zločinu svatokrádeže je, zločin urážky majestátu.
Dig. 48.4.1.1 Ulpianus libro septimo de officio proconsulis. Maiestatis autem crimen illud est, quod adversus populum Romanum, vel adversus securitatem eius committitur. quo tenetur is, cuius opera dolo malo consilium initum erit, quo obsides iniussu principis interciderent, quo armati homines cum telis lapidibusve in urbe sint conveniantve adversus rem publicam, locave occupentur vel templa, quove coetus conventusve fiat hominesve ad seditionem convocentur; cuiusve opera consilio malo consilium initum erit, quo quis magistratus populi Romani quive imperium potestatemve habet occidatur, quove quis contra rem publicam arma ferat; quive hostibus populi Romani nuntium litterasve miserit signumve dederit feceritve dolo malo, quo hostes populi Romani consilio iuventur adversus rem publicam, quive milites solicitaverit concitaveritve, quo seditio tumultusve adversus rem publicam fiat.
Zločin proti majestátu je ten, jenž se páchá na národu římském nebo na jeho bezpečnosti. Tímto zločinem je vinen ten, z jehož podnětu by se došlo, se zlým úmyslem, k záměru, aby byli zabiti rukojmí bez rozkazu principa, lidé se ve městě ozbrojovali zbraněmi nebo kameny a shromažďovali se proti státu, obsazovali [veřejná] místa nebo chrámy, děla se srocení a shromáždění nebo byli lidé svoláváni k povstání; [rovněž] je vinen ten, z jehož podnětu by se došlo, se zlým úmyslem, k záměru, aby byl zabit nějaký úředník národa římského, který držel nižší (potestas) nebo vyšší (imperium) moc, a aby někdo pozvedl zbraň proti státu; [stejně tak je vinen ten], kdo by poslal nepřátelům národa římského posla nebo dopis anebo jim dal znamení a se zlým úmyslem způsobil, že by se nepřátelům národa římského dostalo pomoci proti státu radou, a kdo by podněcoval a povzbuzoval vojáky ke vzpouře a nepokojům proti státu.
Dig. 48.4.3 Marcianus 14 inst. Lex duodecim tabularum iubet eum, qui hostem concitaverit quive civem hosti tradiderit, capite puniri. lex autem iulia maiestatis praecipit eum, qui maiestatem publicam laeserit, teneri: qualis est ille, qui in bellis cesserit aut arcem tenuerit aut castra concesserit. eadem lege tenetur et qui iniussu principis bellum gesserit dilectumve habuerit exercitum comparaverit: quive, cum ei in provincia successum esset, exercitum successori non tradidit: quive imperium exercitumve populi romani deseruerit: quive privatus pro potestate magistratuve quid sciens dolo malo gesserit: quive quid eorum, quae supra scripta sunt, facere curaverit.
Zákon dvanácti desek trestá smrtí toho, kdo pobouří nepřítele proti Římu nebo vydá občana nepříteli. Iuliův zákon o urážce majestátu stanoví [stejný trest] pro ty, kteří vydají nepříteli [k obsazení] město nebo vojenský tábor. Podle tohoto zákona je stíhán i ten, kdo bez svolení principa vede válku nebo nevydá vojsko [svému nástupci v úřadu správce provincie] nástupci, [dále je stíhán i ten], kdo opustí vojsko římského národa: nebo ten, kdo jako soukromá osoba vědomě a ve zlém úmyslu jedná jako magistrát nebo někdo provede [jako soukromník nebo úředník], to co byla napsáno.
Dig. 48.4.4pr. Scaevola 4 reg. Cuiusque dolo malo iureiurando quis adactus est, quo adversus rem publicam faciat: cuiusve dolo malo exercitus populi romani in insidias deductus hostibusve proditus erit: factumve dolo malo cuius dicitur, quo minus hostes in potestatem populi romani veniant: cuiusve opera dolo malo hostes populi romani commeatu armis telis equis pecunia aliave qua re adiuti erunt: utve ex amicis hostes populi romani fiant: cuiusve dolo malo factum erit, quo rex exterae nationis populo romano minus obtemperet: cuiusve opera dolo malo factum erit, quo magis obsides pecunia iumenta hostibus populi romani dentur adversus rem publicam. item qui confessum in iudicio reum et propter hoc in vincula coniectum emiserit.
Každý, kdo je přiveden k přísaze, aby učinil něco proti státu [rem publicam] nebo vojsku, nebo kdokoli proti římskému lidu strojí úklady, nebo [římského občana] vede do zajetí, stane se zrádcem. Dále je vinen ten, kdo dopustí, aby se méně nepřátel dostalo do moci římského národa [kdo způsobí, aby nepřátelé mohli uniknout, nechá je uniknout, poskytne jim příležitost k útěku, místo aby se vzdali]. Dále je vinen ten, kdo nezabrání nepříteli ve vpádu na území římského národa nebo poskytne nepřátelům zbroj, zbraně, zásoby nebo jakoukoli jinou pomoc [ten] bude s pomocí koní rozdrcen a z jeho přátel se stanou nepřátelé Říma. Také je vinen ten, kdo přiměje krále cizího národa, aby byl méně poslušný římskému národu, nebo kdo způsobí, že rukojmí, peníze a tažná zvířata budou poskytnuta nepřátelům římského národa Ten, kdo se k těmto zločinům před soudem přizná a byla za něj dána záruka má mu být umožněno uniknout [odejít do vyhnanství].
Dig. 48.4.4.1 Scaevola 4 reg. Hoc crimine liberatus est a senatu, qui statuas imperatoris reprobatas conflaverit.
Senát zprostil obžaloby pro tento zločin toho, kdo roztavil neschválené sochy císaře.
Dig. 48.4.5pr. Marcianus 5 reg. Non contrahit crimen maiestatis, qui statuas caesaris vetustate corruptas reficit.
Nedopustil se zločinu urážky majestátu, kdo opravil sochy císaře poškozené stářím.
Dig. 48.4.5.1 Marcianus 5 reg. Nec qui lapide iactato incerto fortuito statuam attigerit, crimen maiestatis commisit: et ita severus et antoninus iulio cassiano rescripserunt.
Ani ten se nedopustil zločinu urážky majestátu, kdo kamenem hozeným na neurčito náhodou zasáhl sochu císaře: tak zní reskript Severa a Antonia Juliu Cassianovi.
Dig. 48.4.5.2 Marcianus 5 reg. Idem pontio rescripsit non videri contra maiestatem fieri ob imagines caesaris nondum consecratas venditas.
Týž vydal Pontiovi reskript, že prodej dosud neposvěcených soch císaře neuráží majestát.
Dig. 48.4.6 Venonius 2 de iudic. publ. Qui statuas aut imagines imperatoris iam consecratas conflaverint aliudve quid simile admiserint, lege iulia maiestatis tenentur.
Ti, kteří se roztaví sochy císaře, které již byly posvěcené, nebo spáchají jakýkoliv další čin tohoto druhu, podléhají Iuliovu zákonu o urážce majestátu.
Dig. 48.4.7pr. Modestinus 12 pand. Famosi, qui ius accusandi non habent, sine ulla dubitatione admittuntur ad hanc accusationem.
Šíleným, kteří nemají právo žalovat, je bez jakékoli pochybnosti přiznána tato žaloba (přiznána aktivní legitimace k podání žaloby)
Dig. 48.4.7.1 Modestinus 12 pand. Sed et milites, qui causas alias defendere non possunt: nam qui pro pace excubant, magis magisque ad hanc accusationem admittendi sunt.
Také vojáci, kteří v jiných případech nemohou žalovat [bránit zájmy], mohou působit v rámci tohoto řízení jako ochránci míru, více než ostatním, by mělo být povoleno připustit jejich obžalobu.
Dig. 48.4.7.2 Modestinus 12 pand. Servi quoque deferentes audiuntur et quidem dominos suos: et liberti patronos.
Otroci by také měli být zajisté slyšeni proti svým pánům: a propuštěnci proti patronům.
Dig. 48.4.7.4 Modestinus 12 pand. Crimen maiestatis facto vel violatis statuis vel imaginibus maxime exacerbatur in milites.
Zločin urážky majestátu poškozením nebo zničením sochy nebo se poškozením imagines je mnohem horší, když je spáchán vojáky.
Dig. 48.4.8 Papinianus 13 resp. In quaestionibus laesae maiestatis etiam mulieres audiuntur. coniurationem denique sergii catilinae iulia mulier detexit et marcum tullium consulem indicium eius instruxit.
Otázkou bylo, zda mají být v případě zločinu proti majestátu slyšeny také ženy. Konečně žena jménem Iulia odhalila spiknutí Sergilia Catiliny a ohlásila jej konsulovi Marcu Tulliovi.
Dig. 48.4.10 Hermogenianus 6 iuris epit. Maiestatis crimine accusari potest, cuius ope consilio dolo malo provincia vel civitas hostibus prodita est.
Ze zločinu urážky majestátu může být žalován ten, jehož pomocí, radou nebo lstí bude provincie nebo město vydáno nepříteli.
Kauzy
O přírodních podmínkách pro místo určené k vyhnanství u Tacita
Tacitus Annales IV: Když byly potom proneseny návrhy, aby Serenus byl potrestán podle zvyku předků, postavil se proti nim, aby zmírnil rozhořčení. Také návrh Galla Asinia, aby byl vězněn na Gyaru nebo Donúse, odmítl s odůvodněním, že oba ostrovy trpí nedostatkem vody a že mají dát životní potřeby tomu, komu se dopřává život. Serenus byl tedy zavezen na Amorgos.
Rozdělení soudních řízení v době krále Tullia
Dionysios 4, 25: Tullius se ukázal jako přítel lidu, a to nejen v těch opatřeních, kterými se zdálo, že snižuje pravomoci senátu a moc patricijů, ale také v těch, kterými se snižuje královská moc, které se z poloviny zbavil sám. Zatímco králové před ním považovali za správné mít na starosti všechny případy a vymezili všechna soudní řízení, jak soukromoprávní tak i veřejnoprávní tak, aby jim vyhovovaly, ale on si vzal na starosti všechny trestné činy, které ovlivňovaly veřejnost, ale pro soukromoprávní případy jsou jmenovány soukromé osoby, které mají být soudci, a předepsal pro ně normy a zákony, které sám sepsal.
Kauza Mettia Fufetia dle Livia
Livius Ab Urbe condita I, 28: Poté král Tullus promluvil takto: „Římané, jestli se kdy v nějaké válce stalo, abyste nejdříve bohům nesmrtelným vzdávali díky a potom teprve své vlastní statečnosti, byla to včerejší bitva. Zápasili jste totiž neméně s nepřáteli než se zradou a věrolomností spojenců, což je zápas ještě větší a nebezpečnější. Vždyť aby vás nemátla klamná domněnka – Albanové postoupili až k horám bez mého rozkazu. Nebyl to můj velitelský příkaz, ale byl to můj záměr a předstírání příkazu, abyste nevěděli, že jste opuštěni, a abyste se neodvrátili od boje při své statečnosti; také proto, aby byl nepřátelům nahnán strach a vnucen útěk vzbuzením domněnky, že jsou obkličováni z týlu. Ale provinění, na něž já tuto obžalobu vznáším, nepadá na všechny Albany. Poslechli svého vojevůdce, jako byste učinili i vy, kdybych byl chtěl já odtud šik odvrátit. Mettius je vůdce tohoto pochodu, Mettius je také strůjcem téhle války, Mettius je rušitel smlouvy římské a albanské. V budoucnu by se mohl opovážit takových zločinů někdo jiný, kdybych já nedal potrestáním tohoto provinilce odstrašující výstrahu všem lidem!“ Setníci ozbrojeni obklopí Mettia. Král dokončí zbývající řeč, jak začal: „Nechť je to dobré, příznivé a šťastné národu římskému mně i vám, Albanové! Mám v úmyslu celý národ albanský do Říma převést, občanské právo udělit lidu, přední vaše muže zařadit mezi naše otce, jedno město, jeden stát vytvořit. Jako z jediného, kdysi ve dva kmeny byla rozdělena obec albanská, tak nyní nechť se v jeden celek vrátí!“ při těch slovech albanské branné mužstvo zachová ticho, protože bylo neozbrojeno a nadto obklopeno ozbrojenci; i kdyby snad chtělo tak či onak zasáhnout, všeobecný strach je nutil ke klidu. Tehdy Tullus pravil: „Mettie Fufetie, kdybys ty býval sám schopen naučit se zachovávat věrnost uzavřeným smlouvám, byl by Ti já sám tuhle zásadu vštípil už zaživa. Nyní však, protože tvoje povaha je nenapravitelná, aspoň teď svým odsouzením na smrt nauč lidské pokolení, aby věřilo v posvátnost těch hodnot, které jsi ty porušil. Jako teď jsi měl před krátkou dobou ducha na dvě strany obráceného a kolísal jsi mezi zájmem Fidéňanů a Římanů, tak teď vydáš své tělo, aby bylo na kusy roztrháno.“ Potom přijelo dvojí čtyřspřeží a na jejich vozy rozkáže král Mettia roztáhnout a k nim ho přivázat. Pak byli koně rozehnáni různým směrem a tak vlekli s sebou rozervané tělo na obou vozech, jak uvázly v poutech jeho údy. Odvraceli všichni oči od tak hnusné podívané. To byla první a poslední poprava u Římanů sloužící jako výstražný příklad, který málo dbal zákonů lidských. Jinak se můžeme chlubit tím, že žádný z národů neuznal za vhodné mírnější tresty.“
Kauza Horatia podle Tita Livia
Livius Ab Urbe condita I. 26: V čele kráčel Horatius, nesoucí před sebou trojí zbroj svlečenou nepřátelům. Tu mu přišla vstříc před branou Capenskou jeho mladší sestra, která byla zasnoubena jednomu z Curiatiů. Když pozná na ramenou bratrových vojenský plášť svého snoubence, který mu sama zhotovila, rozpustí si vlasy a s pláčem volá jméno svého snoubence. Tohoto prudkého mladíka rozzuří nářek sestřin při jeho vítězství a za tak veliké radosti obce. Vytasí meč, probodne dívku, a přitom ji zlořečí: „Jdi pryč odtud se svou nevčasnou láskou ke snoubenci, ty, která jsi zapomněla na své mrtvé bratry i na toho živého, ty, která jsi zapomněla na vlast. Tak nechť zajde každá Římanka, která bude truchlit nad nepřítelem. Krutým se zdál ten skutek otcům i lidu, ale nedávná zásluha tu ulehčovala vinu. Přece však byl viník pohnán před soud ke králi, král, aby sám nebyl původcem rozsudku tak žalostného a lidu nemilého a pak ještě popravy podle toho rozsudku, svolal lid do shromáždění a prohlásil: „Ustanovuji dvojici soudců, kteří by uvalili soud na Horatia ze zločinu proti královské svrchovanosti“ Zákon obsahoval strašnou právní formuli: Dvojice soudců nechť soudí zločin proti královské svrchovanosti; jestliže se Horatius od dvojice soudců odvolá, nechť na základě odvolání se před sněmem zodpovídá; jestliže žalobci na soudě zvítězí, budiž mu hlava zahalena, na neplodném stromě provazem budiž oběšen; budiž bičován buď mezi hradbami, nebo za hradbami.“ Podle tohoto zákona byla zvolena dvojice soudců; ti byli toho názoru, že podle tohoto zákona ani nevinného nemohou osvobodit. Když ho odsoudili, tu jeden z nich pravil: „Publie Horatie, uvaluji na tebe soud ze zločinu proti královské svrchovanosti; liktore, svaž mu ruce! Přistoupil liktor a kladl mu na ruce smyčku. Tu Horatius na podnět Tulla, který dovedl ten zákon mírně vyložit, prohlásil: „Odvolávám se!“ Tak na základě odvolání se konal proces před lidem. Dojatí byli lidé při tom soudu zejména otcem P. Horatiem, který veřejně prohlásil, že podle jeho mínění dcera byla zabita právem. Kdyby tomu tak nebylo, že by byl zakročil podle práva otcovského proti synovi. Potom prosil, aby ho nečinili bezdětným, když ho před krátkou chvílí ještě viděli s potomstvem tak znamenitým. Přitom ten stařec objal jinocha, ukazoval na svlečenou zbroj Curiatiů, zavěšenou na tom místě, které se jmenuje Oštěpy Horatiovy, a zvolal: „Což se můžete dívat teď na tohoto člověka – kterého jste nedávno ještě viděli, jak kráčí ozdoben a jásající nad vítězstvím – přivázaného k mučící rozsoše, jak je bičován a týrán? Vždyť i oči Albanů by sotva mohl snést tak hnusnou podívanou! Jdi, liktore, svaž ty ruce, které ještě nedávno ozbrojeny zjednaly nadvládu národu římskému! Jdi, zahal hlavu osvoboditele tohoto města! Oběs ho na neplodném stromě! Zbičuj ho buď mezi hradbami – ale jen mezi oštěpy a svlečenou zbrojí nepřátel – anebo za hradbami – ale jen mezi hroby Curiatiů! Kam vůbec můžete vést tohoto jinocha, kde by ho neobhájily jeho slavné činy před takovým hanebným trestem? Nesnesl lid ani slzy otcovy, ani odhodlanost jeho syna, v každém nebezpečí stejnou, a osvobodil ho spíše z obdivu nad jeho statečností než podle právní povahy té soudní rozepře. A tak, aby ta zjevná vražda přece nějakým smírným trestem byla odpykána, bylo nařízeno otci, aby syna zbavil viny na útraty obce. On vykonal nějaké smírné oběti, které byly potom přenechány rodu Horatiů, dal položit přes ulici trám a poslal svého mladého syna jakoby pode jho. Ten trám je ještě dodnes zachován a na útraty obce stále obnovován; jmenují ho sestřin trám. Na místě, kde probodena klesla, byl Horatii zřízen hrob z kamene čtverhranného.
Lex Varia de maiestate u Appiana
App. Občanské války I, 37. Takto byl zabit Drusus v době svého tribunátu. Jezdci použili jeho politického postupu jako prostředku ke křivému nařčení svých nepřátel a přiměli tribuna Quinta Varia k návrhu, aby byli pohnáni před soud občané, kteří budou pomáhat Italikům veřejně nebo potají k občanským právům. Doufali, že brzy zapletou všechny mocné do ošklivých obžalob, budou je sami soudit, a až je odstraní, ovládnou město ještě pevněji. Protože ostatní tribunové návrh zákona zamítli, obklopili je jezdci s obnaženými dýkami a vynutili si jeho schválení. Jakmile se to stalo, okamžitě se přihlásili žalobci obviňující nejvýznamnější senátory. Bestia ani neuposlechl vyzvání k soudu a šel dobrovolně do vyhnanství, aby se nevydal do rukou nepřátel. Potom přišel na soud Cotta, pronesl slavnostní řeč o svých politických činech, zahrnul jezdce veřejně výtkami a odešel z města ještě před rozsudkem. Vítěze na Řeckem, Mummia, jezdci lstivě zaskočili, a přestože mu slíbili milost, byl poslán do vyhnanství a skončil svůj život na Délu.
Caesarův zákon de maiestate u Tacita
Tacitus Annales IV. 34 [rok 25 n. l.] Za konsulátu Cornelia Cossa a Asinia Agrippy byl obžalován Cremutius Cordus z nového a do té doby neslýchaného zločinu, že totiž ve svých letopisech, jež vydal, pochválil Marka Bruta a nazval Gaia Cassia posledním Římanem. Žalobci byli Satrius Secundus a Pinarius Natta, Seianovi chráněnci. To věštilo obžalovanému záhubu i to, že císař se zamračenou tváří poslouchal jeho obranu. Cremutius jsa si jist, že smrti neujde, začal ji takto: „Za vinu se mi kladou, slavný senáte, má slova, tak jsem bez viny ve svých činech. Ale ani slova nemíří na císaře ani na císařova otce, které bere v ochranu zákon o urážce Veličenstva. Pochválil prý jsem Bruta a Cassia, jejichž činů, ačkoli je vypsali velmi mnozí, nikdo nevzpomněl bez čestného uznání. Titus Livius, nad jiné proslulý svou výmluvností a nestranností, tak vychválil Gnaea Pompeia, že ho Augustus nazýval pompejovcem; a nevadilo to jejich přátelství. Scipiona, Afrania, právě tohoto Cassia, tohoto Bruta nikde nejmenuje zbojníky a velezrádci, jmény, která se jim dávají nyní, často však o nich mluví jako o znamenitých mužích. Spisy Asinia Polliona jim vydávají skvělé svědectví; Messala Corvinus velebil Cassia jako svého vojevůdce a oba splynuli až do smrti bohatstvím i hodnostmi. Knize Marka Cicerona, v níž až do nebe vychválil Katona, jak jinak odpověděl diktátor Caesar, než písemně zpracovanou řečí jako před soudem? Listy Antoniovy, řeči Brutovy obsahují nepravdivé sice, ale velmi trpké hany na Augusta, čtou se básně Bibaculovy a Cattulovy, jež se jen hemží hanlivými výroky o Caesarech, ale božský Iulius a sám božský Augustus to snesli a nezakročili, těžko říci, zda spíše z umírněnosti či moudrosti. Vždyť čeho si nevšímáš, pomine; zlobíš-li se, zdá se, že to uznáváš za pravdu.
Případ herce Cassia, Faiana a Rubria
Tacitus Annales I. 73: Neuškodí, uvedu-li první pokusy s těmito žalobami na bezvýznamných římských jezdcích Faianiovi a Rubriovi, aby bylo vidět, z jakých počátků a kterak Tiberiovým úskočným jednáním se tato příšerná zkáza vplížila, později byla potlačena, konečně vzplála a zachvátila všechno. Faianiovi vytýkal žalobce, že mezi Augustovy ctitele, kteří se vyskytovali po všech domech, přijal jakéhosi herce Cassia, který měl špatnou pověst pro pohlavní nevázanost, jednak že prodal své sady i s Augustovou sochou. Jakmile se to dozvěděl Tiberius, napsal konsulům, že jeho otci nebylo přisouzeno božství proto, aby té pocty zneužívalo k záhubě občanů. Herec Cassius že se s jinými umělci téhož oboru účastní pravidelně her, které zasvětila jeho matka Augustově památce; ani že není provinění proti náboženským předpisům, že se jeho obrazy jako jiné sochy božstev prodávají spolu se zahradami a domy. Na přísahu nutno se dívat právě tak, jako kdyby byl oklamal Jova; urážky bohů, že jsou věcí bohů.
Případ Grania Marcella
Tacitus Annales I. 74 Nedlouho potom obžaloval Grania Marcella, správce provincie Bíthýnie, jeho vlastní kvestor Caepio Crispinus pro urážku Veličenstva, spolužalobcem byl Romanus Hispo; zvolil si takto životní povolání, k jehož pozdějšímu rozšíření přispěly bídné časy a lidská drzost. Byl to totiž člověk nuzný a neznámý, neklidné povahy, jenž plíže se tajnými udáními k císaři, záhy uvedl právě nejslavnější lidi v nebezpečí života. A když nabyl mocného vlivu u jednoho, nenávisti u všech, dal tím příklad, jehož následovníci, kteří se stali z chudáků boháči, z opovržených obývanými, nastrojili zkázu jiným a konečně sami sobě. Ale Marcella vinil, že vedl o Tiberiovi nepěkné řeči, obvinění, před nímž nebylo úniku, poněvadž žalobce vybral z povahy císařovy právě nejošklivější vlastnosti a vytýkal obžalovanému řeči o nich. Protože to byla pravda, věřilo se též, že to bylo řečeno. Hispo dodal, že Marcellus svou sochu postavil výš než sochy Caesarů a na jiné soše že sňal hlavu Augustovu a nasadil podobu Tiberiovu. Nad tím se císař tak rozlítil, že přerušiv svou zamlklost, prohlásil, že i on v tomto případě bude hlasovat veřejně, a to přísežně, aby ostatní byli nuceni učinit totéž. Tehdy ještě zbývaly stopy umírající svobody. Tak Gnaeus Piso řekl: „Na kterém místě budeš hlasovat, Caesare? Jestliže první, budu mít čím se řídit; jestliže však poslední, bojím se, že se nevědomky s tebou neshodnu.“ Překvapen těmito slovy císař litoval, že příliš neopatrně vzkypěl, a shovívavě hlasoval, aby obžalovaný byl osvobozen ze zločinu urážky Veličenstva.
Případ Lucia Ennia
Tacitus Annales III. 70 Římský jezdec Lucius Ennius byl obžalován pro urážku Veličenstva, že prý dal předělat císařovu sochu na stříbrné nářadí k všednímu používání, císař však nedovolil takovou žalobu přijmout přes zjevný odpor Ateia Capitona, který pod rouškou svobodomyslnosti prohlašoval, že se nemá odnímat senátu moc rozhodovat a že tak těžký zločin nemá projít bez trestu; ať si je shovívavý při urážce své osoby, ať však nepromíjí snižování státu. Tiberius vystihl podstatu věci lépe, než jak se o ní mluvilo, a setrval při svém odporu. Capitonovo hanebné jednání bilo tím více do očí, že on, znalec lidského i božského práva, zhanobil čest státu i své osobní dobré vlastnosti.
Případ Lepidy z rodu Aemeliů – dotazování se na budoucnost císařské rodiny
Tacitus Annales III, 22 - 23 V Říme byla obžalována Lepida, která měla kromě slavného rodu Aemiliů, pradědy Lucia Sullu a Gnaea Pompeia, pro lživé tvrzení, že má dítě s bohatým a bezdětným Publiem Quiriniem; k tomu jí bylo kladeno za vinu cizoložství, travičství a že se dotazovala astrologů na císařskou rodinu; obhájcem obžalované byl její bratr Manius Lepidus. Rozhořčení Quiriniovo proti ní ještě i po prohlášení rozvodu vzbudilo soucit s ní, třeba byla beze cti a provinila se. Při tom vyšetřování by byl člověk nesnadno prohlédl císařovo smýšlení; tak střídal a mísil známky hněvu a shovívavosti. Nejprve prosil senát, aby se neprojednávala obvinění z urážky Veličenstva, a hned potom svedl bývalého konsula Marca Servilia i jiné svědky k uvedení věcí, jež, jak se zdálo, chtěl odmítnout. A zase Lepidiny otroky, kteří byli hlídáni vojenskou stráží, odevzdal konsulům a nedovolil je vyslýchat právem útrpným o věcech, které se týkaly jeho rodiny. Také Drusa, zvoleného na příští rok za konsula, zprostil povinnosti hlasovat na prvním místě; jedni v tom viděli svobodomyslnost, aby ostatní nebyli nuceni k souhlasu s ním, někteří to však vykládali jako krutost; že se zřekl jen povinnosti hlasovat pro odsouzení. V době her, které připadaly do vyšetřování, přišla Lepida se vznešenými ženami do divadla, s úpěnlivým nářkem volala jménem své předky i samotného Pompeia, jehož pomníkem bylo divadlo a jehož sochy tam bylo vidět, a vzbudila tolik soucitu, že se obecenstvo rozplývalo v slzách a svolávalo hrozné kletby na Quirinia, že bezdětnému starci ze zcela neznámé rodiny má být obětována žena, jež byla kdysi určena za manželku Luciu Caesarovi a za snachu božskému Augustovi. Potom však byly mučením otroků odhaleny její hanebné činy a přijat návrh Rubellia Blanda, aby byla vypovězena. S ním vyslovil souhlas Drusus, ačkoli jiní navrhli mírnější trest. Potom kvůli Scaurovi, který s ní zplodil dceru, bylo povoleno, aby její jmění nebylo zabavováno. Pak teprve prozradil Tiberius, že také bezpečně zvěděl od otroků Publia Quirinia, že Lepida chtěla Quirinia otrávit.
Vyslýchání otroků
Tacitus Annales II. 30 Když to obžalovaný popíral, ale otroci potvrzovali, bylo usneseno dotázat se otroků právem útrpným. Poněvadž podle starého usnesení senátu nebyl dovolen výslech proti pánu ve věci hrdelní, chytrý a v novém právu vynalézavý Tiberius poručil, aby byli po jednom prodáni právnímu zástupci státu, bezpochyby proto, aby bylo možno vyslýchat otroky proti Libonovi bez porušení usnesení senátu.
Případ Cremutia Corda
Tacitus Annales IV. 34 – 35 [34] „R. 25 n. l. Za konsulátu Cornelia Cossa a Asinia Agrippy byl obžalován Cremutius Cordus z nového a do té doby neslýchaného zločinu, že totiž ve svých letopisech, jež vydal, pochválil Marka Bruta a nazval Gaia Cassia posledním Římanem. Žalobci byli Satrius Secundus a Pinarius Natta, Seianovi chráněnci. To věštilo obžalovanému záhubu i to, že císař se zamračenou tváří poslouchal jeho obranu. Cremutius jsa si jist, že smrti neujde, začal ji takto: „Za vinu se mi kladou, slavný senáte, má slova, tak jsem bez viny ve svých činech. Ale ani slova nemíří na císaře ani na císařova otce, které bere v ochranu zákon o urážce Veličenstva. Pochválil prý jsem Bruta a Cassia, jejichž činů, ačkoli je vypsali velmi mnozí, nikdo nevzpomněl bez čestného uznání. Titus Livius, nad jiné proslulý svou výmluvností a nestranností, tak vychválil Gnea Pompeia, že ho Augustus nazýval pompejovcem; a nevadilo to jejich přátelství. Scipiona, Afrania, právě tohoto Casiia, tohoto Bruta nikde nejmenuje zbojníky a velezrádci, jmény, která se jim dávají nyní, často však o nich mluví jako o znamenitých mužích. Spisy Asinia Polliona jim vydávají skvělé svědectví; Messala Corvinus velebil Cassia jako svého vojevůdce a oba splynuli až do smrti bohatstvím i hodnostmi. Knize Marka Cicerona, v níž až do nebe vychválil Katona, jak jinak odpověděl diktátor Caesar než písemně zpracovanou řečí, jako před soudem? Listy Antoniovy, řeči Brutovy obsahují nepravdivé sice ale velmi trpké hany na Augusta, čtou se básně Bibaculovy a Cattulovy, jež se jen hemží hanlivými výroky a Caesarech, ale božský Iulius a sám božský Augustus to snesli a nezakročili, těžko říci, zda spíše z umírněnosti či moudrosti. Vždyť čeho si nevšímáš, pomine; zlobíš-li se, zdá se, že to uznáváš za pravdu. [35] Nezmiňuji se o Řecích, u nichž nejen svobodomyslnost, nýbrž i bezuzdnost byla trestná; anebo trestal-li někdo, za slova si slovy zjednal zadostiučinění. Všemu omezování však a kárání se zcela vymykalo vyprávění o těch, které smrt vyprostila z nenávisti nebo obliby. Cožpak ozbrojení Cassius a Brutus dosud ovládají filippské roviny a já přitom na schůzích štvu lid do občanské války? Nemají snad spíše oni mužové, kteří zahynuli před 70 lety, právo na trochu památky u spisovatelů tak, jak je poznáváme z obrazů, jež ani vítěz nezničil? Každému splácí potomstvo čest, která mu náleží, a stihne-li mne odsouzení, bude dost těch, kteří budou vzpomínat nejen Cassia a Bruta, nýbrž i mne.“ Potom opustil senát a skončil život hladem. Senát se usnesl, aby aedilové spálili jeho knihy; ale ty se dochovaly, byvše ukryty a pak zveřejněny. Tím směšnější je omezenost dočasných držitelů moci, kteří myslí, že je možno zahladit také paměť příštího věku. Naopak trestáním věhlasných lidí vzrůstá jejich vážnost; cizí králové pak nebo ti, kdo si počínali stejně krutě, připravili sobě jen hanbu, oněm slávu.
Případ Appulie Varilly
Tacitus Annales II. 50 Zatím rostl význam zákona o urážce Veličenstva. Tak Appuleii Varillu, vnučku Augustovy sestry, žaloval udavač pro urážku Veličenstva, že prý si utrhačnými řečmi tropila posměch z božského Augusta, Tiberia i jeho matky a že se oddává cizoložství, ačkoli je spřízněna s císařem. Bylo rozhodnuto, že cizoložství je dostatečně postaráno zákonem Iuliovým. Císař požádal, aby se rozlišovalo při žalobě pro urážku Veličenstva a aby byla odsouzena pro případné neuctivé výroky o Augustovy, že si však nepřeje, aby hanlivé poznámky o něm samém byly předmětem vyšetřování. Na konsulův dotaz, co soudí o obvinění, že špatně mluvila o jeho matce, se odmlčel. Potom v příštím zasedání senátu požádal jejím jménem, aby nikomu nebyla kladena za vinu slova pronesená proti ní jakýmkoli způsobem. Appuleii zprostil žaloby pro urážku Veličenstva, při cizoložství prosil o zmírnění trestu a poradil, aby byla po příkladu předků, vlastními příbuznými dopravena za 200 milník. Její milenec Manlius byl vypovězen z Itálie a Afriky.
Nero a Antistius
Tacitus Annales XIV. 48 Za konsulátu Publia Maria a Lucia Afinia (rok 62 n.l) praetor Antistius, o němž jsem se zmínil, si jako tribun lidu počínal nevázaně, složil hanlivé básně na císaře a přednesl je v četné společnosti na hostině u Ostoria Scapuly. Hned ho udal pro urážku Veličenstva Cossutianus Capito, který byl nedávno na přímluvu svého tchána Tigelilna opět přijat do senátorského stavu. Tehdy byl poprvé zákon obnoven; věřilo se, že neběží ani tak o Antistiovi záhubu, jako spíše o císařovu slávu, aby ho po odsouzení senátem zachránil svým tribunským zakročením od smrti. A ačkoli Ostrorius jako svědek vypověděl, že nic neslyšel, uvěřilo se proti svědkům a Iunius Marullus, nastávající konsul, navrhl, aby byl obžalovaný zbaven praetury a podle zvyků předků usmrcen. Když pak ostatní přisvědčovali, Paetus Thrasea učinil nejdříve mnoho poklon císaři a velmi ostře pokáral Antistia, potom řekl, že senát za tak výborného císaře a nejsa vázán žádnou nutností, nemusí stanovit trest, jejž by třeba zločinný viník zasluhoval. Byl prý už dávno odstraněn kat i provaz a jsou tresty ustanovené zákony, podle nichž je možno bez krutosti soudců a bez hanby pro současnou dobu přisoudit hrdelní pokuty. Ba spíše čím déle bude po zbavení majetku někde na ostrově trávit trestuhodný život, tím bude osobně nešťastnější a nejvážnějším příkladem milostivé shovívavosti státu.
Žalobci a procesní otázky
Tacitus Annales IV. Za týchž konsulů byli uvedeni do senátu obžalovaný otec a syn žalobce, strašný to doklad krutého bídáctví, oba se jmenovali Vibius Serenus. Otec, který byl přivlečen z vyhnanství, plný nečistoty a špíny, ještě spoutaný řetězem, byl postaven proti synovi, který přednášel žalobu. Mladý muž skvěle vystrojený, s veselou tváří tvrdil jako udavač a svědek zároveň, že byly strojeny úklady císaři a do Galie posláni strůjci války, a dodával, že bývalý praetor Caecilius Cornutus opatřil na to peníze; ten z nechuti k starostem, a protože se žaloba již pokládala za záhubu, uspíšil si smrt sebevraždou. Ale naopak obžalovaný vůbec nezmalomyslněl, obrátil se k synovi a potřásaje pouty svolával na něj pomstu bohů, aby jemu vrátili vyhnanství, kde by žil daleko od takové mravní spouště, syna však, aby jednou stihly tresty. Ubezpečoval též, že Cornutus byl nevinen a že se dal bez důvodu zastrašit; že se to snad zjistí, budou-li prozrazeni ještě jiní; vždyť přece nemohl pomýšlet na zavraždění císaře a státní převrat jen s jediným společníkem.
Tacitus Annales IV. 29 Tu žalobce jmenoval Gnaea Lentula a Seia Tuberona k velkému zahanbení císařovu, neboť oba přední mužové města, vlastní jeho důvěrní přátelé, Lentulus na kraji hrobu, Tubero tělesně již sešlý, byli obviňováni z nepřátelské vzpoury a pobuřování státu. Ti byli ovšem hned ospravedlněni; proti otci byli vyslýcháni otroci právem útrpným a výslech vyzněl v neprospěch žalobce. Ten svým zločinem pomaten a současně poděšen hlasem lidu, který mu hrozil hladomornou, skálou Tarpejskou nebo tresty otcovrahů, uprchl z města. Byl však přivlečen z Ravenny a donucen dovést až do konce žalobu, při níž Tiberius neskrýval svou starou nenávist proti vyhnanému Serenovi. V dopise totiž, který poslal císaři po Libonově odsouzení, a vyčetl, že jen jeho horlivost zůstala bez odplaty, a dodal několik slov vzpurnějších, než bylo radno u pyšného a snadno uraženého panovníka. Císař to připomněl po osmi letech a vytýkal mu všelicos z doby mezitím, ačkoli tvrdošíjné výpovědi mučených otroků tomu odporovaly.
Tacitus Annales IV. 21 Pisona obvinil Quintus Granius z tajného hovoru proti Veličenstvu a připojil, že má doma jed a že chodí do radnice ozbrojen mečem. To však bylo vynecháno, protože svou hrůzností to přesahovalo víru; pro ostatní, a toho se hromadilo mnoho, byla žaloba na něho přijata, ale nedovedena ke konci, protože zemřel právě včas.
Domácí úkol
Pokuste se provést rozbor následujícíh fragmentů.při rozboru se zaměřte na otázku,zda se jedná o popis zákona Caesarova nebo Augustova. Své závěry budete prezentovat na semináři.
Paulus Sent. V. 29, 1: Lege Iulia maiestatis tenetur is, cuius ope consilio adversus imperatorem vel rem publicam arma mota sunt exercitusve eius in insidias deductus est, quive iniussu imperatoris bellum gesserit dilectumve habuerit, exercitum comparaverit sollicitaverit, deseruerit imperatorem. His antea in perpetuum aqua et igni interdicebatur.
Je vinen [dopustil se zločinu] podle Iuliova zákona de maiestatis ten, s jehož pomocí nebo radou se jedná proti imperátorovi nebo proti státu nebo je armáda vlákána do léčky, nebo kdo bez vědomí [proti jeho vůli] imperátora vede válku, nebo uvádí bez vědomí imperátora armádu do pohybu, nebo vybízí vojáky, aby opustili imperátora [dezertovali]. Tito [ti, kteří se dopustili provinění podle lex Iulia de maiestatis] dříve [byli potrestáni] trvalým interdiktem vody a ohně [vyhnanstvím].
Dig. 48.4.3 Marcianus 14 inst. Lex duodecim tabularum iubet eum, qui hostem concitaverit quive civem hosti tradiderit, capite puniri. lex autem iulia maiestatis praecipit eum, qui maiestatem publicam laeserit, teneri: qualis est ille, qui in bellis cesserit aut arcem tenuerit aut castra concesserit. eadem lege tenetur et qui iniussu principis bellum gesserit dilectumve habuerit exercitum comparaverit: quive, cum ei in provincia successum esset, exercitum successori non tradidit: quive imperium exercitumve populi romani deseruerit: quive privatus pro potestate magistratuve quid sciens dolo malo gesserit: quive quid eorum, quae supra scripta sunt, facere curaverit.
Zákon dvanácti desek trestá smrtí toho, kdo pobouří nepřítele proti Římu nebo vydá občana nepříteli. Iuliův zákon o urážce majestátu stanoví [stejný trest] pro ty, kteří vydají nepříteli [k obsazení] město nebo vojenský tábor. Podle tohoto zákona je stíhán i ten, kdo bez svolení principa vede válku nebo nevydá vojsko [svému nástupci v úřadu správce provincie] nástupci, [dále je stíhán i ten], kdo opustí vojsko římského národa: nebo ten, kdo jako soukromá osoba vědomě a ve zlém úmyslu jedná jako magistrát nebo někdo provede [jako soukromník nebo úředník], to co byla napsáno.
Dig. 48.4.4pr. Scaevola 4 reg. [Hac lege tenetur…] Cuiusque dolo malo iureiurando quis adactus est, quo adversus rem publicam faciat: cuiusve dolo malo exercitus populi romani in insidias deductus hostibusve proditus erit: factumve dolo malo cuius dicitur, quo minus hostes in potestatem populi romani veniant: cuiusve opera dolo malo hostes populi romani commeatu armis telis equis pecunia aliave qua re adiuti erunt: utve ex amicis hostes populi romani fiant: cuiusve dolo malo factum erit, quo rex exterae nationis populo romano minus obtemperet: cuiusve opera dolo malo factum erit, quo magis obsides pecunia iumenta hostibus populi romani dentur adversus rem publicam. item qui confessum in iudicio reum et propter hoc in vincula coniectum emiserit.
Každý, kdo je přiveden k přísaze, aby učinil něco proti státu [rempublicam] nebo vojsku, nebo kdokoli proti římskému lidu strojí úklady, nebo [římského občana] vede do zajetí, stane se zrádcem. Dále je vinen ten, kdo dopustí, aby se méně nepřátel dostalo do moci římského národa [kdo způsobí, aby nepřátelé mohli uniknout, nechá je uniknout, poskytne jim příležitost k útěku, místo aby se vzdali]. Dále je vinen ten, kdo nezabrání nepříteli ve vpádu na území římského národa nebo poskytne nepřátelům zbroj, zbraně, zásoby nebo jakoukoli jinou pomoc [ten] bude s pomocí koní rozdrcen a z jeho přátel se stanou nepřátelé Říma. Také je vinen ten, kdo přiměje krále cizího národa, aby byl méně poslušný římskému národu, nebo kdo způsobí, že rukojmí, peníze a tažná zvířata budou poskytnuta nepřátelům římského národa Ten, kdo se k těmto zločinům před soudem přizná a byla za něj dána záruka má mu být umožněno uniknout [odejít do vyhnanství].