konkrétnější: v listinném materiálu se v novověku stále ve větším měřítku objevují pí, -semnosti více či méně tištěné, které jsou ruční prací opět víceméně jen doplňovány-a někdy ani to ne. A pokud jde o knižní materiál, stačí tu upozornit na nové snahy, kte- ^ ré vycházejí z francouzského prostředí a jež chápou knihu pozdního středověku ~ at psanou či tištěnou - za jedinou kategorii, byť s různými specifiky/11)
Docházeje k závěru svého přehledu a snad i zamyšlení nemohu nepřipomenout, že tak jako je otevřená sama historie, musí být otevřeny i její pomocněvědné disciplíny. Jinými slovy řečeno to znamená, že diplomatika konce 20. a pak tím spíše následujícího století bude muset integrovat do své náruče velice autonomní oblast písemností zpracovávaných počítačově, a to do všech důsledků včetně programů, které existují nebo které tepr- i ve budou vyvinuty. Ale tu se raději už nechám poučit od odborníků z řad archivářů I a z jejich prvních zkušeností při evidenci a hodnocení této látky. A ti se ovšem budou ! muset nechat poučit od počítačových specialistů, jejichž programy mohou život těch, kdo pěstují a budou pěstovat PVH, zjednodušit, ale současně i zkomplikovat. Není jistě vzdálena doba, kdy budou zadávány diplomní či podobné práce, kde místo srovnávání pisárskych rukou budou srovnávány a analyzovány jednotlivé programy a jejich výhod- I nocování a kdy budou na tomto materiálu zjišťovány různé nepatřičné interpolace či vše- f lijaké podvrhy stejně jako prosopograficky (či nyní spíše sociologicky) analyzovány ka- i tegorie těch osob, které se na jednotlivých fázích takové práce budou podílet. Ale tu se f vám musím přiznat, že tato otázka už jde nad můj horizont a že tu budu moci být maxi- í málne jen tichým a nepříliš platným souběžcem a zůstanu, pokud lze, u svého kopyta. í
Bylo by možno, či lépe záhodno ještě dále uvažovat o jednotlivých aspektech ze- L jména věcného rozboru jednotlivých „textových reálií", kde vedle již zmíněné paleo-grafie by měla figurovat chronologie, metrologie, ale pak i různé další, tentokrát hraniční disciplíny jako onomastika atd. atp. A vazby na problematiku Filologickou by si ;Á rovněž vyžadovaly přinejmenším více než jen glosu. Nemáme tu však příslušné part- r nery, a protože vás nechci už na počátku znechucovat dlouhými výklady, dovolim si | uzavřít konstatováním - snad ne příliš neskromným, že pokud budou existovat archi- , vy a pokud bude existovat historie, resp. její zkoumání, potud mají PVH své nezastupitelné místo v jakékoli vědecké práci ve společenských vědách v nejširším slova -smyslu. Ale více: mohou nabídnout svůj „workshop" - aspoň teď jsem postmoderní -i mnoha dalším oborům, aniž ztrácejí svůj význam samostatných vědeckých disciplín, které kriticky mapují východiska pro rekonstrukci křivolaké historie lidského společenství. To, čeho je nám dnes z nich nejvíce zapotřebí, jsou dvě maximy. } v nejvyšší možné míře tradičními i méně tradičními postupy uskutečňované edice pra- *' menného materiálu najedná straně, na druhé pak široce založená kompendia, která by upravovala cesty k dalšímu studiu. Neboť jen tak - a tu se vracím k vlastnímu názvu tohoto referátu - bude historikovi ku pomoci stát dostatečně zřetelně a vždy pohotově pomocněvědný anděl strážný.
-°) Tu jde především o okruh kolem již zmíněného časopisu Gazette du li vře medieval. A možno dodat i upozornění na vazby mezi (knih-)tiskem a diplomatikou, jak to dokumentují nejnověji některé práce polské: viz např. Maria Juda, Przywileje drukarskie w Polsce, Lublin 1992.
ACTA UNIVERStTATIS ČAROU N AE - PHILOSOPHfCA ET HiSTORICA 1 Pag. 27-39
1 Z POMOCNÝCH VĚD HISTORICKÝCH Xllí
františek šmahel (Praha)
CHVÁLA POMOCNÝCH VĚD HISTORICKÝCH
Na počátku byla výzva: můj vážený kolega prof. Ivan Hlaváček mě požádal, abych se pokusil rozpomenout, kdy a v čem mi jako historikovi středověku metodicky i jinak pomohlo školení v pomocných vědách historických, v základních to historických artes svého druhu. Odpovědí, jak jinak, bude malé, osobně zaměřené laudatio, jehož opravdovost se pokusím doložit několika etudami z vlastní badatelské dílny.1)
Začnu s chválou paleografie. Na počest svého šestistého výročí vydala v roce 1948 Národní a univerzitní knihovna v Praze Katalogy knihoven Karlovy univerzity. Název klame i neklame. Kdo totiž hledá v této publikaci kritickou edici, nalezne v ní pouze hlubotiskovou reprodukci tří nejstarších knižních soupisů, tj. Karlovy koleje, koleje Národa českého a údajně též koleje Litevské, jinak též Královny Hedviky.2) í tak pro mne byla vítanou průvodkyní při hledání nejstarších ohlasů antického a humanistického písemnictví na půdě naší Alma mater. Hned na počátku excerpce jsem však narazil na všetečné otázky, s nimiž jsem si nevěděl rady. Neuměl jsem si-např. vysvětlit, proč v rejstříku Lobkovické roudnické knihovny VI. E. f. 8, který měl být chován v koleji Národa českého, jsou inventáře, drobné účty a jiné poznámky vztahující se ke knihovně Rečkovy koleje, zatímco o Litevské koleji v něm není ani zmínka. Pochybností jsem měl více, proti nim však stálo autoritativní mínění Josefa Truhláře, jehož se přidrželi i vydavatelé Josef Bečka a Emma Urbánková.3) Nezbývalo mi nic jiného než provést zevrubný diplomatickopaleografický rozbor.
Druhému z obou knižních soupisů, kterým je nesporný opis katalogu koleje Nacionis z doby kolem roku 1460, zde nebudu věnovat pozornost. Zatímco tento opis vznikl prací jednoho písaře, v dalším, průběžně vedeném katalogu jsem rozlišil celkem patnáct časově odlišných vrstev a třináct pisárskych rukou. Některé písaře se mi s pomocí jiných pramenů univerzitní provenience podařilo jmenovitě určit. Zvláště pilným knihovníkem byl mistr Václav z Ostrého, dále se na vedení katalogu mimo jiné podíleli bakaláři Václav ze Sušice a Matěj z Kutné Hory. Druhý ze jmenovaných na prázd-
') Projev, který jsem přednesl na konferenci Pomocné védy historické a jejich místo mezi historickými obory dne 23. listopadu 1995, jsem částečně upravil a doplnil o nezbytné odkazy.
2) Katalogy knihoven kolejí Karlovy univerzity. Redigoval Josef Bečka, Praha 1948.
') Josef 'Truhlář, Dm staré katalogy knih koleji Pralikjch. VČA 13, 194, s. 98-105. Dále srov. úvod Josefa Bečky a Emmy Urbánkové k výše uvedené faksimili (Katalogy, s. X-Xl).
26
27
né listy rejstříku také zapsal dva odkazy knih Rečkově koleji z roku 1463, jež jsou „ko- f runrtím svědkem" a přímým důkazem pro identifikaci knižní kolekce. Bakalář Matěj | totiž jednotlivě rozepsal darované knihy do příslušných tematických rubrik dvou abecedně řazených oddílů prvního katalogu. První oddíl obsahoval theologica a iuridica, f druhý většinou texty a komentáře pro výuku sedmera svobodných umění. Nade vší pochybnost je tak zřejmé, že první katalog musel patřit koleji Rečkově, jíž byly oba knižní odkazy výslovně určeny. Paleografický rozbor navíc přinesl řadu vítaných poznatků o vnitřní správě kolejní knihovny. Mimo jiné se podařilo zjistit průměrný roční přírůstek knih. V letech 1438 - 1463 to bylo jen v této jediné kolejní knihovně 31 svaz- ^ ků rok co rok. V prvých letech po založení koleje byly na knihovnu věnovány značné částky. Jakmile si však Rečkova kolej opatřila základní knihy a příručky (kolem 1460 to bylo 785 svazků), začalo se s penězi na nákup knih šetřit. Výdaje na knihovnu v dc setiletí 1461 - 1470 tvořily směšně malou částku 1 kopy, 18 grošů a 31 denárů. Nic nového pod sluncem. Z uvedené sumy nebyla přitom zakoupena ani jedna kniha, neboť z knihovní pokladny si neustále půjčovali sami pokladníci.4)
* * *
Pokračuji chválou kodikologíe. Kdo razí cestu v neznámé krajině, může leccos přehlédnout. Stalo se to i prof. Janu Sedlákovi, badateli mimořádně zasloužilému o poznání nevydaných pramenů k náboženským dějinám českým. V rukopise pražské Univerzitní knihovny VIH E 5, fol. 178r-182r objevil dva fragmenty univerzitních textů, které vydal jako dvojí polemiku mistra Blažeje Vlka proti kvestii o univerzáliich, kterou mistr Jeroným Pražský předložil na kvodlibetu v lednu 1409.5) Téměř sedm desetiletí znalci bez námitek vycházeli z tohoto dobře zdůvodněného poznatku, a presto s nej-větší pravděpodobností neměl mistr Blažej s oběma polemikami nic společného. První z nich je výtahem nebo parafrází kvestie Jana Buridana, druhá je odpovědí neznámého o-ponenta, který mistru Jeronýmovi čelil na podzim roku 1406.6) Nevyšlo to na povrch náhodou, která nám všem jinak pomáhá, nýbrž díky systematickému průzkumu anonymně dochovaných textů k pražskému sporu o universalia realia.7) Skutečné polemiky Blažeje Vlka jsem totiž identifikoval v rukopise Knihovny Metropolní kapituly pražské N II*. Tolik jsem musel říci úvodem k záhadě, s níž jsem si zprvu nevěděl rady.
Ve zmíněném rukopise N 12, který je typický codex mixtus z doby před 1420, mě _ zaujala položka na fol. 37r-45r Contra universalia realia. Nulla res est ponenda ob aliquo philosopho esse... Více v druhém dílu Soupisu rukopisů Knihovny metropolitní kapituly pražské od Antonína Podlahy nestojí.8) Není také divu, neboť tato rukopisná jednotka v té podobě, jak se dochovala, je téměř nesrozumitelnou snůškou frag-
4) Více k tomu v mé studii Knihovní katalogy koleje Národa českého a koleje Rečiam; AUC-HUCP 2-1, 1961, s. 59-85.
51 Jan Sedlák, Filosofické spon- pražské v době Husově, Studie a texty k náboženským dějinám českým lí-2, Olomouc 1915, s. 197-262.
41 Podrobné k tomu mé pojednání Univerzitní kvestie a polemiky mistra Jeronýim Pražského, AUC-HUCP 22-2, Í982, s. 11-27.
7> Viz František Šmahel, Verzeichnis der Quellen zum Prager Universalienstreit 1348 - 1500, Wroclaw-Varsovíe-Cracovie-Gdansk 1980 (Mediaevalia philosophica Polonorum XXV).
51 Antonín Podlaha, Soupis rukopisů Knihovny metropolitní kapituly pralské. Druhá Část: F - P, Praha 1922, S. 383, C, 1536.
mentálních textů a poznámek, na nichž se podíleli tři písaři. Málem bych rukopis odložil, kdyby nebylo jistých textologických indikací, které rozpisem vyšly najevo. Začal jsem se tudíž rukopisem více zabývat. Ukázalo se, že jde o sextern zvláštní povahy, neboť vyříznutím dvou folií se dochoval jako kvintern. Zprvu jsem se domníval, že zmatek vznikl svázáním přehozených folií. Rekonstrukce původního stavu prokázala, že jsem knihaři křivdil. Díky kodikologické analýze, kterou jsem tu pouze načrtl, mohl jsem dospět k následujícímu příběhu;
Mistr Blažej Vlk někdy na počátku roku 1409 veřejně vyhlásil pokračování své polemiky proti kvodlíbetní kvestii Jeronýma Pražského. Ten si přepsal argumenty svého odpůrce contra universalia realia na tři předem připravené dvojlisty opatřené jemným zrcadlem. Dopsal první dvoustranu (dnes fol. 37r-v), a protože zamýšlel k námitkám připsat odpovědi, pokračoval na vsunutý dvoulist. Oponentův text skončil hned na jeho první straně (fol. 38r), následující síranu ponechal prázdnou a vlastní odpovědi (Soluciones argumentorum) začal psát na třetí vložený dvoulist. Solutiones si vyžádaly rovněž tři strany, dnešní fol. 39r-v a 45r. Složku těchto tří dvoulistů tzv. ternio si Jeroným vzal s sebou do velkého lectoria v Karolinu. Jeho famulus si mezitím připravil jiné tři dvoulisty, tentokrát bez zrcadla, a zapsal na ně průběh diskuse (dnešní fol. 40r~44r). Vložením pomocníkovy složky do rozevřeného mistrova ternia vznikl sextem, čímž však záznam diskuse od sebe oddělil odpovědi 1 až 12 a 12 až 14 zmíněných Solutiones argumentorum. Aby komplikacím nebyl konec, byla ještě před fo-liací dvě nepopsaná folia vyříznuta, takže co do foliace jde vlastně o nepravý kvintern.
Teprve vyřešením této kodikologické šarády bylo možné dospět k objevu autografu Jeronýma Pražského. Mistr totiž zápis svého famula místy opravil a doplnil. Rozhodující důkaz lze nalézt na fol. 43r. K oponentově tezi ítem non necesse est de-um omnia facere, igitur non necesse est deum omnia condita facere mistr nadepsal: Dixi ego „racionabiliter" facere. Vyhledáme-li příslušné místo v Jeronýmově kvodlíbetní kvestii, nalezneme zde černé na bílém: Necesse est deum omnia racionabiliter facere.'') Okružní pouť od textologie ke kodikologii a zpět se uzavřela. Jednou to vyšlo.
Do třetice ad fontes: pocta diplomatice. Knihou Panství táborské a bývalé poměry jeho poddaných se profesor na táborském reálném gymnáziu František Augustin Slavík zařadil mezí průkopníky domácího studia hospodářských a sociálních dějin. Závěrem první části Slavík otiskl Urbář panství Táborského od konce XV. století až do roku 1547.1") Věcně vzato autor nezůstal Čtenáři nic dlužen. Vše, co se v jeho době zdálo důležité, buď uvedl v textu, nebo parafrázoval v příloze. Nepodstatné se mu jevilo dochování samotného urbáře, o němž pomlčel. Právě tato okolnost mne podnítila zaskočit z táborského muzea do blízkého Okresního archivu. K mému překvapení mi ko-
" Srov. Sedlák, Filosofické spory, s. 218.
'°! F. A. Slavík, Pansn-í táborské a bývalé poměry jeho poddaných. Tábor 1884, Více k této neprávem opomíjené postavě našeho dějepisec?ví Jaroslav Pánek, František Augustin Slavík (1846 - 1919) a jeho historické dílo, Sborník vlastivědných prací z Podblanicka (dále SVPP) 15, 1974, s. 143-195.
28
29
lega Rudolf Tecl nepředložil jeden, nýbrž hned několik urbariálních rejstříků. Bylo jich celkem deset, ale ani jeden striktně vzato neodpovídal znění Slavíkova Urbáře. Nezbylo opět nic jiného než všechny rejstříky prozkoumat podle běžných zásad diplomatiky, královny pomocných věd historických. Podrobným rozborem vyšlo najevo, že jde o velmi vzácný soubor navzájem se doplňujících evidenčních pomůcek táborské vrchnostenské samosprávy z let 1498 až 1531, který v míře zcela ojedinělé usnadňuje odpověď na mnoho sociálněekonomických otázek nejen lokální, ale i širší povahy.") Ty tu pominu, neboť namysli mám pouze vztah Slavíkova Urbáře k desítce originálních rejstříků.
Nejblíže z nich má k Slavíkově příloze urbář - účet svatohaveiského úroku táborského panství z doby kolem roku 1510. Jelikož kniha č. 17 z fondu Archiv města Tábora, v němž se tento pramen nachází, nemá na přídeští, titulní straně či jinde žádné poznámky, jež by vypovídaly o době jejího vzniku ä původním určení, položil jsem si nejprve otázku, zda bylo zapisováno do předem svázané knihy nebo na jednotlivé složky, jež byly svázány později. Porovnání složek a tematických celků vyznělo pro prvou možnost. S pomocí pamětní knihy táborské, kterou roku 1510 založil městský notář Pavel Vlašský,12) jsem dospěl k poznatku, že týž notář s největší pravděpodobností do úřední administrativy zavedl i knihu č. 17. Notář nebo jím pověřený písař rozdělil knihu na čtyři hlavní oddíly a ty pak podle potřeby i na menší úseky. Jelikož kniha měla sloužit na dlouhou dobu, pamatoval s prázdnými listy na případně později získané vesnice. K tomu také došlo, takže k hlavnímu svodu platů porůznu přibyla řada zápisů, které lze poměrně snadno vročit podle data získání příslušných lokalit do 30. a 40. let 16. století. Základní vrstva je nepoměrně starší. Datum a quo je dáno tím, že urbář-účet na několika místech zachycuje nová jména držitelů usedlostí ve srovnání s rejstříky z let 1502 až 1503,
Shrnuji: tzv. táborský urbář byl založen kolem roku 1510 a jako základní evidence táborských pozemkových statků sloužil až do jejich konfiskace králem Ferdinandem I. v roce 1547. Slavíkův urbář se má k souboru originálních rejstříků jako Palackého edice Starých letopisů českých k souboru použitých rukopisů.13) V o-bou edicích je věcně zachyceno téměř všechno, a přesto jde o uměle vytvořené „prameny", slepené z různých, významově odlišných chronologických vrstev. Podstatné přitom je, že statický přístup Slavíkův zamlžil vypovídací schopnosti celého tohoto souboru urbariálních pramenů. Tím se stalo, že tento ojedinělý soubor zůstal stranou pozornosti v době, kdy se na pořad dne dostal výzkum agrární produkce, životních podmínek poddaného obyvatelstva a mimo jiné též otázky tzv. sociální mobility. Na rozdíl od většiny soudobých panství v Cechách lze totiž na táborském zboží po dobu třiceti let téměř souvisle sledovat změny v držbě jednotlivých gruntů. Pro místní bá-
dání mají tudíž tyto rejstříky značnou důležitost, neboť suplují nedochované pozemkové knihy. Avšak ani ze širších hledisek není jejich výpověď zanedbatelná, neboť mimo jiné lze s jejich pomocí doložit rytmus výměny v držbě usedlostí. Během třiceti 1et se až na nepatrné výjimky postupně vyměnili majitelé většiny gruntů. Neméně významné je, že právě táborské rejstříky umožňují posoudit dosah změn ve výměře gruntů a jejich zatížení peněžitými dávkami. Předně těchto změn nebylo mnoho, a pokud k nim došlo, vyplývaly ze sňatkových aliancí a z následného spojování čí rozdělování gruntů, což dobře známe z pozdějších dějin českého venkova.1" Snad se mi podařilo naznačit přínosnost diplomatických metod nikoli jen pro formální popis pramenů, ale také, a to především, pro jejich interpretaci.
Dodatkem chronologicko-topografická drobnost. Edice vizitačního protokolu arcijáhna pavla z Janovic přinesla badatelům neobyčejně vydatný zdroj informací různé povahy.15) Při výzkumu farní sítě v benešovském děkanátu jsem narazil na farní kostel v Újezdci, který je dosvědčen písemnými prameny z let 1368 až 1399. Podle starší literatury šlo o Kamenný Újezdec, dnes část obce Kamenný přívoz. Jelikož po újezdeckém kostele nezůstalo stopy, předpokládalo se, že stával na místě nynějšího kostela v Kamenném Přívoze.'*) Jiný výklad ztotožnil faru v Újezdci s předpokládanou druhou farou ve Václavících (dříve Vladislavicích).") Obě řešení se ukázala v rozporu s itinerářem arcijáhna Pavla z Janovic při jeho vizitaci benešovského děkanátu ve dnech 22. až 27. listopadu 1379.IS) Z rozboru itineráře jsem dospěl k závěru, že Újezdec ležel někde na cestě mezi Martinicemi a Olbramovicemi.1') To byla rukavice hozená místním znalcům. Zvedl ji velký Podblaničan Josef Petráň. O volných chvílích pak Petráňova rodina křížem krážem procházela krajem a hledala podle mých indicií keramické střepy a jiné pozůstatky zaniklého Újezdce. Marně. Proto se Josef Petráň začal touto lokální záhadou hlouběji zabývat a přišel na to, že mě zavedla Historická mapa Čech navržená Františkem Palackým a doplněná Josefem Kalouskem; ta totiž podává hranice benešovského děkanátu zkresleně. Můj předpoklad, že újez-decký kostel je třeba hledat v okolí Martinic se sice potvrdil, avšak s tím upřesněním, že Újezdec neležel od této lokality na sever, nýbrž na jih. Zde také
") Odkazuji tu na svou studii Téborské vesnice na Podblanicku v Setech 1420 - 1547, SVPP 22, 1981, s. 171-201.
,;) Okresní archiv Tábor, MA Tábor, sign. A II 4. Srov. k tomu Rostislav Nový, Soupis městských knih českých od roku 1310 do roku 1526. AUC - Philosophka et Historici 4, Praha 1963. s. 179, č. 1099
") Srov. k tomu mj. Petr Čornej, Staré letopisy české ve vývoji česképozdněstředověké historiografie, AUC - Philosophica et Historka 1, Studia historíca 32, 1988^ s. 33-56.
I4) Podrobnosti uvádf m ve studii Dvanáct pramenných sond k sociálním poměrům na Táborskú od poloviny 14. do konce 15. století, Husitský Tábor 9, 1986'- 1987, s. 314-316.
") Vizitační protokol pražského arcijáhenshí pražského arcijáhna Pavla z Janovic z let 1379 - 1382. K vydání připravili Ivan Hlaváček a Zdeňka Hledíková. Praha 1973. Studie, které čerpaly z této edice, stačí zde uvést jen v ilustrativním výběru: Ivan Hlaváček, Několik příspěvků k poznání života v předhusitských Čechách (K vypovídacím schopnostem pražského vizitačního protokolu z let 1379-1382 a některých" příbuzných pramenů), Středočeský sborník historický 10, 1975. s. 151-172, František Smahel, Noch eine Randgruppe: Die Konkubinen der Landjpfarrer im vorhussilischen Böhmen, in: Biedni i Bogací, Warszawa 1992, s. 85-94 a Zdena Wendlová, Geografický horizont středočeských vesničanů na konci 14. století. CČH 93, 1995, s, 65-85.
") Poprvé se s touto lokalizací setkáváme v anonymním příspěvku v Památkách archeologických 9,197i, s. 967.
")D. Lounek, Dvojí osídleni ve Václavících?, SVPP 4, 1962, s. 89-96 a Zdeněk Boháč, Dějiny osídleni středního Povltavi v době předhusitské, Praha 1978, s. 88-89. ") Vizitační protokol, s. 168-169,
") František Smahel, Nižší školy na Podblankku a Vltavsku do roku 1526. SVPP 19, 1979, s. 137.
30
31
Petránova rodina konečně nalezla i hmotné pozůstatky zaniklé farní osady.2"1 Byla to však přece jen chronologická analýza, která stala na počátku tohoto zjištění.
Měl-li jsem alespoň v náznaku dostát svému úkolu a vzdát poctu pomocným vědám historickým, musel jsem zvolit ojedinělé případy vlastních výzkumů, kdy se mi na danou otázku podařilo nalézt přijatelnou odpověď. Většinou mi však ani ctihodné pomocné vědy historické pomoci nedokázaly. O tom však je lépe při této příležitosti pomlčet.
PŘÍLOHY
Obr, 1. Katalog Rečkovy koleje, Národní knihovna Praha, rkp. Lobkovické roudnické knihovny VI. E. f. S, \ pag, 222
Obr. 2. Katalog Reíkovy koleje, Národní knihovna Praha, rkp. Lobkovické roudnické knihovny VI. E. f. 8, pag. 74
Obr. 3. Schéma rozložení listu sexternu s foliací 37r-46v rkp. Knihovny Metropolitní kapituly pražské sign. í N 12
Obr. 4. Knihovna Metropolitní kapituly pražské, sign. N 12, fol. 45r
Obr. 5. Rekonstrukce tzv. táborského urbáře podle F. A. Slavíka, Panství táborské a bývalé poměry jeho :~ poddaných, Tábor 1884, s. 58
Obr. 6. Výběrčí rejstřík svatohavelského úroku z roku 1502, Okresní archiv Tábor, fond Archiv města Tábora, kniha í. 17, fol. 8r
Obr. 7. Kartogram itineráře arcijihna Pavla z Janovic při vizitaci benešovského děkanátu ve dnech 22. a 26. listopadu 1379.
06
Obr. 1.
=") Josef Petráií, Některé omyly m Palackého Historické mapě Čech, SVPP 22, 198 Is. 157-160.
32
r
- rt*aŕ
»7x3-<** ^íäj*. ýT-e^í 'drfj^ •^7
Itinerář arctjáhna Pavla z Janovic při vizitaci benešovského dekanátu 22, až 26.11. 1379. (1 -Živohošť, 2
- Belice, 3 - Vysoký Ojezd, 4
- Netvoříce, 5 - Chvojínek, 6
- Neveklov, 7 - Maršoviee, 8
- Vrchotovy Janovice, 9 -Martinice, 10 - Červený Újezd, 11 - Olbramovice, 12
- Tožice, 13 - Bystřice, 14 -Benešov, 15 - Václavice, 16
- Týnec, 17 - Chrást n. Sáz., 18 - Zbořený Kostelec, 19 -Ledce, 20 - Poříčí n. Sáz., 21
- Kamenný Újezdec, 22 -Šmaheiova lokalizace Ojexdce.)
23. XI.
24. XI.
25. X1.
26. X1.
• fara starší lokalizace Újezdce ® poloha Ojezdce
Obr, 6.
Obr. 7.
38
39