K problémům regestování vydávaných písemností JANA ZACHOVÁ Regesty tvoří klíčovou část diplomatické edice, a to i v případě diplomatáře, Um spíše pak, jde-li o edici, která má slovo Regesta už v názvu. Ve svém příspěvku se zaměřím na požadavky, které ovlivňují podobu regestů, a ponechám stranou poznámkový aparát, výběr materiálu atp. Cílem je shrnout základní fakta a problémy, které kolem regestů a způsobu regestování vznikají. inicr omneš constat, že v současnosti je středověký diplomatický materiál vydáván vedle českého diplomatáře5 ve dvou řadách regestových edic: Regesta diplomatka nec non epistolaria Bohemiae et Moraviae a Regesta Bohemiae et Moraviae aetatis Venceslai IV., nikoli ovšem se stejným zadáním a koncepcí. Rada RBM stojí na rozhraní mezi regestářem a diplomatářem se zadáním nachytit diplomatický materiál do konce vlády Karla IV. (listopad 1378). Listí ny j sou vydávány j ednak v podrobných regestech, j ednak ve zkráceném zně-■ni. Regesty přicházejí u listin vydaných spolehlivě a přístupně v moderních rdi c ich2 a dále u listin se stereotypním formulářem, jako jsou konfirmace (ipoá,, případně listin, které se vztahují k nečeským záležitostem. K tomu jako perličku si dovolím citovat, co napsal v roce 1930 do Časopisu Archivní školy hm Bedřich Novák:3 „Tyto podrobné regesty listin již vydaných velmi zdržují knihu na úkor práce další. Jsou vlastně jen jakýmsi pohodlím pro historika užívajícího Regesta, aby se nemusil sháněti po jiné knize, zatímco týž historik sí déle počká na listiny mu dosud vůbec neznámé, které mají přinésti další svazky Regest. Zde by stačila pouhá nejstručnější odkazová regesta s výčtem literatury." Zkráceně, tj. s vynecháním stereotypních míst a míst bez věcného význa-íthí, s důrazem na dispozici listiny jsou zařazeny listiny nevydané, nebo vydané s chybami či ve starých, špatně dostupných edicích. Regesty i celý aparát i :Oikx diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae. Ti.) se týká především svazků od poloviny minulého stol. a spolehlivými edicemi se míní napr. Archivům Coronae regni Bohemiae, Monumentu Bohemiae Vaticana, Corpus iuris mu-niapalis apod. Jitu Bedřich NOVÁK, O regestech, ČAŠ 7, 1930, s. 92. 44 Editorství a edice středověkých pramenů, diplomatické povahy na úsvitu 21. století Regesta Bohcmiae et Moraviae aetatís Veixeslai IV. 45 jsou latinské. Už při pohledu na přehled vydaných svazků RBM4 je patrné, že časový rozsah obsažený v jednotlivých svazcích se zmenšuje, což signalizuje značné rozmnožení materiálu, který bylo třeba do svazků zahrnout. Publikované díly edice Regesta diplomatka nec non epistolaria Bohemiae et Moraviae Díl Svazek Časový rozsah Editor/editoři Rok vydání I. 600-1253 K. J. Erben 1855 II. 1253-1310 J. Emler 1882 III. 1311-1333 J. Emler 1890 IV. 1333-1346 J. Emler 1892 1 1346-1348 J. Spéváček 1958 2 1348-1350 J. Spěváček 1960 V. 3 1350-1352 J. Zachová 2000 4 1352-1355 J, Zachová 2004 5 - index J. Spěváček - J. Zachová 1958-2005 1 1355-1356 B. Mendl 1928 VI. 2 1356-1357 B. Mendl 1929 3 1357-1358 B. Mendl - M. Linhartová i 954 index E. Mendlová 1979 1 1358-1359 B. Mendl - M. Linhartová 1954 2 1359-1360 B. Mendl - M. Linhartová 1955 VII. 3 1360-1361 B. Mendl - M. Linhartová 1958 4 1361-1362 M. Linhartová - B. Mendl 1961 5 1362-1363 M. Linhartová - B. Mendl 1963 VIII 1 1364-1366 L. Blechová 2014 Viz tabulka. Na tuto skutečnost poukázal už v roce 1958 Jiří Pražák v recenzi na první svazek V. dílu RBM:5 „domnívám se však, že v pozdějších desetiletích XIV. století si rostoucí množství látky patrně samo vynutí změnu v poměru mezi regesty a otisky, tj. snížení počtu listin vydávaných ve zkráceném otisku, ve prospěch kusů regestovaných." To se skutečně také stalo. Ediční řada pro období vlády Václava IV. (RBMV), tedy pro období prosinec 1378 - srpen 1419, byla od počátku koncipována jako regestový katalog - právě především kvůli množství písemností, které v uvedeném období enormně narůstá. Měl tu být vytvořen soupis pramenného materiálu ve stručnější podobě, který by umožnil získat přehled písemností daného období, a to nikoli v jednotné chronologické řadě pro celou šíři materiálu, ale podle jednotlivých archivů, případně jednotlivých fondů u velkých archivů. Základní směrnice, kterou uveřejnila Věra Jenšovská v Archivním časopise v roce 1964,* stanovila pro regesty zhruba toto: „Uspořádání je chronologické; řeč v poznámkovém a provenienčním aparátu je latina. Obsah dokumentu je však zpracován v jazyku písemnosti (latinském, německém, českém). K regestům českým bude pro badatele neznalé jazyka českého připojen stručný náznak obsahu v latině (kdo, komu, co). Regest má obsahovat jméno vydavatele s plným titulem, se zkráceným pouze tehdy, pokud se vícekrát opakuje, u obcí jen ,rychtář a konšelé', u klášterů ,opat a konvent', případné s udáním jména rychtáře či opata. Jména přísežných, příp. jména členů konventu budou vypuštěna. Totéž platí pro adresáta, je-li v písemnosti uveden. Obsah bude především zpracován z dispozice listiny, z ostatního znění bude uvedeno jen to, co obsah dispozice doplňuje nebo vysvětluje. Při stylizaci re-gestu bude užito frazeologické dikce pramene, u latinských regestů i s výrazy středověkými, které klasická latina nezná, nebo je užívá v jiném významu, jinak však bude dbáno zásad klasické latiny, zejména v pravopise a v některých vazbách větných. Regest může být stylizován podle editora v jedné nebo i v několika větách." Další odstavec je věnován osobním a místním jménům: rozlišuje se mezi jmény standardními, což jsou většinou vžité latinské názvy jako Praga, Bruna, Egra, Vratislavia atd„ některá osobní jména cizí: Johannes, Paulus, Henricus, Conradus, či česká se stabilní podobou: Vence- Jiří PRAŽÁK (rec), Regesta diphmatica nec non epistolaria Bohemiae et Moraviae, V/l, ed. Jiři Spěváček, Pragae 1958, AČas 8, 1958, s. 153. Věra JENŠOVSKÁ, Regestová edice z doby Václava IV. (137% pros. - 1419 srp.), AČas 14, 1964, s. 179-182. 46 Editorstvi a edice středověkých pramenň diplomatické povahy na úsvitu. 21. síuletí Regesta Bohemiae etMoraviae aetatis Vencesfai F V. 47 slaus, Vratislaus, Procopius apod.. Jinak se uvádí tvar doložený v prameni a příslušný normalizovaný tvar se připojí v [,..]. Už první vydané svazky ale ukázaly, že tato pěkná a zdánlivě jednoznačná směrnice nestačí - ukázaly se některé zatím neujasněné problémy, které posléze řešila Komise pro vydávání středověkých diplomatických pramenů pod vedením Boženy Kopičkové. Její zásluhou a úsilím vzešel z mnoha diskusí, které iniciovala, také návrh na novelizaci základní směrnice.7 Tato práce byla o to potřebnější, že se charakter edice začal postupně proměňovat: už nechtěla být jen stručným soupisem, ale měla ambice poskytnout badatelům co nejvíce informací o dané písemnosti. Proto novelizovaná směrnice obsahuje kromě jiného i větší požadavky na regesty: člení je na regesty náhradní, zá-hlavní a orientační, doplňuje edici přehledem takových písemností zachycených v různých dílech RBMV. Náhradní regesty musí obsahovat mnohem více, než žádala původní směrnice: regesty mají být vypracovány obšírně, nejen z obsahu dispozice, ale podle uvážení editora i z dalších listinných formulí. Vždy však musí být uváděno plné znění pertinenční formule a na konci regestu incipit arengy; sem patří také jména svědečné řady. To odpovídá požadavku, podle něhož musí náhradní regest obsahovat všechna osobní i místní jména, obsažená v dokumentu. Nová směrnice obsahuje i přesnější pokyny, pokud jde o formulaci záhlavních a orientačních regestů: záhlavní předpokládají, že následuje obšírnější regest český či německý; orientační odkazují na náhradní regest v jiném svazku RBMV Záznamy s orientačním regestem by měly být evidovány na závěr svazku v přehledné konkordanci, případně v textu označeny např. hvězdičkou.8 Identifikace jmen je záležitostí rejstříku, ale u místních jmen se promítá i v regestu: vedle znění pramene je v [...] uveden dnešní oficiální název. Jazyk náhradního regestu je shodný s jazykem dokumentu, jinak je jím u všech ostatních textů latina, u regestů orientačních a záhlavních i v poznámkách a doprovodném aparátu. Tímto posunem podoby edice ale vychází najevo hlavní kámen úrazu: regest má být stručnějším, zjednodušeným shrnutím obsahu listiny, aby z něj uživatel bez komplikovaného luštění mnohdy složitě formulované a právnicky těžkopádné listiny pochopil, čeho se listina týká, a mohl zvážit, zda mu stačí stručná informace a podrobnosti ho nezajímají, nebo potřebuje znát úplný text. Užitím náhradního regestu, který editor pracně a leckdy krkolom- Božena KOPIČKOVÁ, Regesta Bohemiae eí Moraviae aetatis Venceslai IV. (1378 dec. - 1419 aug. 16.). Novelizovaná směrnice k vydávání ediční řady, AČas 56,2006, s. 286-291. Viz svazek RBMV VI., ed. B. KOPIČKOVÁ, Praha 2013. ně formuluje, mnohdy dáváme uživateli skoro stejně těžký úkol, jaký pro něj představuje sama listina. A s trochou přehánění lze říci, že nahrazujeme komplikované komplikovaným a ještě neautentickým zněním. Má-li regest zachy-t ií všechna jména, pak tak či tak mnohdy musíme opsat - aspoň do poznámkového aparátu - větší či menší kus listiny a naskýtá se otázka, zda by tedy nebylo jednodušší udělat regest stručnější a připojit k němu relevantní výtah z textu listiny - v podstatě obdobně, jak to praktikují RBM. Zvláštní kapitolu v otázce, jak formulovat regest, představují listiny, které zachycují průběh ■a řešení mnohdy komplikovaných a vlekoucích se sporů, které případně řeší postupně i několik arbitrů. Jistě nejjednodušší by byl jen prostý záznam kdo, s kým a oč vedl spor, jenže to „oč" nebývá jednoduché a ani rozhodnutí sporu, které by měl regest obsahovat, se bez některých podrobností neobejde, fiemá-li zůstat stranou řada jmen či lokalit. Jakmile uvedeme v regestu další detaily, regest vysloveně bobtná před očima a najít zlatou střední cestu je nelehký úkol. Původní směrnice (jak jsem už výše uvedla) i její novelizovaná forma uváděj í, že „pro latinský náhradní regest je požadována klasická latina se zachováním pojmů středověké listiny čerpaných z písemnosti. V ostatních reges-tech budou uplatněna moderní stylistická a pravopisná pravidla českého a německého jazyka."9 Kdo někdy zkusil formulovat regest podle citované zásady, ví, že současné užívání klasické latiny a výrazů, slovních spojení a obraní obsažených v listině, staví občas editora před obtížný úkol. Je přitom zřejmé, že použití pojmů či některých ustálených vazeb právnického jazyka z tex-t u listiny se kvůli srozumitelnosti, přesnosti a jednoznačnosti textu regestu nemůžeme vyhnout - v opačném případě by je nejspíš bylo třeba opisovat klasickými pojmy, což by mohlo být dost komplikované a s nejasným výsledkem. Ještě o něco zapeklitější je vypořádat se s požadavky klasické gramatiky a větné stavby: a) V regestu je třeba patřičně použít infmitivní vazbu, nikoli větu s quod, kterou má listina. Přitom naráží editor na různá úskalí: mnohdy totiž listina začíná sdělením, že např. „consules recognoseunt, quod..- „konšelé vyznávají, že...", případně ještě, „...že se dotyčný dostavil do rady a prohlásil, že...", nebo někdo „notum facit..." - „oznamuje, že si kdosi stěžuje, že..." apod. V takových případech se do infinitivních vazeb často beznadějně zamotává- K českým a německým regestům se ješté vrátím v dalším bodě, nejprve několik slov k reges-tiim latinským. 48 Editorství a edice středověkých pramenů diplomatické povahy na úsvitu 21, stuletí me. Vynechat tato úvodní sdělení obvykle nejde, protože nemůžeme pominout vydavatele listiny. Nepříliš pěkné bývá také hromadění infinitivů např. solvere debere; servare velle apod.; nemluvě o patřičném, respektive nepatřičném užití přivlastňovacích zájmen: pater suus - pater eius, suorum - eorum apod., protože středověký text listiny je užívá ne vždy v souladu s klasickou normou a při převodu věty z původního souvětí se spojkou quod do infinitiv-ní vazby akuzativu s infinitivem může - ať už přehlédnutím, protože podlehneme dikci listiny, nebo kvůli komplikovanému souvětí - dojít k chybě {v tomto případě zvláště nepříjemné, protože může zkreslit smysl textu). Editor tu prostě musí postupovat velmi obezřetné a pozorně volit formulaci. Někdy je (nebo by bylo) podle mého názoru lépe rezignovat na elegantní cice-ronské souvětí a rozdělit původní, i v klasické latině oblíbenou dlouhou větu, plnou infinitivních a participiálních vazeb, na několik jednodušších až jednoduchých vět. b) V rozporu s požadavky klasické normy jsou ale i některé další prvky, které v regestech dosti běžně nacházíme. Editoři užívají často zájmena ipse místo is - tak jak to je běžné ve středověkých textech: mandátům ipsius, ipso-rumfratrum apod. Podobně se často podřizují spíše středověkému úzu a ponechávají praedictus filius, eandem civitatem apod. - i když klasicky by tu měla být nějaká ukazovací zájmena, nebo případně nic. Nejistota a tudíž nejednotnost panuje ve větách se slovesem promittere (promittentes, promittunt) - klasická norma nabízí jen možnost s návaznou infinitivní vazbou (Ak+inf.), často ale volíme v regestu jen infinitiv - jak to bývá v listině i jak to známe z češtiny. Běžně nacházíme v regestech složené slovesné tvary s pomocným slovesem ve tvaru fuerit apod. místo erit; fuisse místo esse apod. - opět to znamená, že se editor podřizuje středověkému úzu listiny. Otázka zní: máme to všechno přijmout jako možné, nebo opravdu důsledně dbát klasické normy? Další problém, na který narážejí v poslední době editoři RBMV, přináší požadavek formulovat náhradní regest v jazyce dokumentu. Tento požadavek obsahuje jak původní, tak novelizovaná směrnice, ale ve starších dílech RBMV nebyl dodržován, postupují podle něj až v díle VII. Pavel Krafl a v prvním svazku V. dílu Věra a Karel Beránkovi. Není dodržen ani v VI. díle. Jeho editorka Božena Kopičková v předmluvě výslovně uvádí, že: „Výlučné znění regestů v latinském jazyce odpovídá praxi, zavedené od III. dílu RBMV Komisí pro vydávání středověkých historických pramenů při Historickém ústavu v roce 1958." s odkazem na svůj článek Impulsy a komentář k novelizaci základní linie „nové" řady Regest.10 Problém působí ani ne tak formulování £ regestu, jako způsob uvádění vlastních jmen - zvláště místních. Podle praxe |; zavedené v RBM se uvádí nejprve název současný a v [... ] originál; v RBMV iť užíván způsob opačný: nejprve originál a pak v [...] současná podoba. V latinských regestech se mi zdá způsob ,originál [současný název]' skoro lepší, alespoň po zkušenostech s edicí RBM. Ale musím souhlasit s kritickými výhradami jak Pavla Krafla, tak Ivana Hlaváčka i dalších kolegů k dosavadní praxi RBMV, pokud jde o regesty v češtině či němčině, kde užívání translite-rovaných jmen z listiny + [současná podoba], a to zvláště v novodobém českém textu, opravdu působí neústrojně." Zdá se mí, že v německém textu to tolik neruší, ale necítím se dost kompetentní to posoudit. Také přiznávám, že nevím, jak to řešit: zavádět jen pro tyto regesty výjimku opačného pořadí znění originálu a současného názvu, či nechat celý regest včetně jmen v současné češtině či němčině a originální podobu dát do poznámky je určitě samo 0 sobě problematické. Možná by ale tato druhá možnost byla únosnější 1 vzhledem k tomu, že tu do jisté míry existuje jakýsi precedens: ve III. a IV. dílu RBMV,'2 kde jsou i pro německé a české texty jen regesty latinské, řešila editorka tento problém podobně: „V regestech vydávaných zásadně v latině jsem musela latinskému jazyku přizpůsobit i německá a česká jména, jejichž původní znění jsem uváděla pod čarou. Hledala jsem pokud možno vhodnou variantu z latinského textu,"13 Tolik otázky a problémy, které tu dávám k úvaze. Naráží či narazí na ně j i stě každý editor, který připravuje regestovou edici, protože - i když mu pečlivě a co nejpřesněji formulovaná směrnice udává základní směr nutný pro udržení celistvosti ediční řady - řešení konkrétních problémů konkrétního materiálu se nevyhne. B. KOPIČKOVÁ, Impulsy a komentář k novelizaci základní Unie „nové" řady Regest, AČas 55, 2005, s. 174,pozn.61. Viz např. RBMV VIL, ed. Pavel KRAFL, Pragae 2010, s. 248-249, regesty č. 524 a 525 aj. RBMV m.-IV, ed. B. KOPIČKOVÁ, Pragae 1977-1989. B. KOPIČKOVÁ, Impulsy a komentář, s. 177, pozn. 67.