CTh_01.jpg

CTh_02.jpg

Barbaři a římské právo. Vulgarizace práva – tzv. vulgární právo

• To, co se skrývá v barbarských zápisech práva, po pádu Západořímské říše, je buď římské právo, nebo barbarské právo s římskoprávní příměsí.
• Nejvýznamnější a nejúspěšnější byl Vizigót Alarich II.
• Alarich si „vzal“ jako předlohu (ne klasické římské právo, které se už nepoužívalo) právo románského obyvatelstva žijícího na území vizigótské říše. Na toto právo postupně přistoupili i Vizigóti a začalo se označovat jako vulgární právo.

Proč vulgární?

• Jde o označení tohoto právního řádu, s kterým přišli stoupenci klasického římského práva pro jeho jednoduchost či nenáročnost.
• Období pozdní antiky již nemělo onu duchovní sílu a nadání klasických římských právníků a jejich jurisprudence.
•    Zjednodušují se právní instituty – např. se již nerozlišuje dominium a possessio; nerozlišující se kontrakty konsensuální a reálné.
• Snaha o jednoduchost a neformálnost. Právo již nemá „ducha“ jde tady o vulgární právo nevzdělaných národů.
• Toto je pohled vědecký a obsahově kritický → ale každá společnost si vytváří vlastní pravidla a z nich se vytváří právo, které daná pospolitost potřebuje.
• Nevytváří se již právní věda, pokud již bylo nějaké dílo sepsáno, šlo jen o připomenutí děl velkých autorů římského práva.  
• Mění se pohled na dějiny a vývoj → „klasická“ antika byla vzorem, doslova byla člověkem v tom nejlepším věku, nyní svět stárne a ve světle antických hrdinů je současný svět nesrovnatelný, vše už bylo napsáno, na vše už lidé přišli → záslužnější bude texty „dědů“ opisovat a připomínat, než sepisovat něco nového.
  • Sevillský biskup Isidor kolem roku 600 shromažďuje vědění své doby do encyklopedické podoby ve svých „Etymologiích“
  • Boetius (odsouzený Theodorichem k smrti) sepsal „Útěchu z filosofie“ – obrací a připomíná učení předků
  • Mniši se pod vedením sv. Benedikta věnují dvěma činnostem: modlitbě a opisování antických knih (záchrana spisů)
• Kulturní produktivita pozdní antiky spočívala v opatrování vědění minulosti.
• Snaha o originalitu nebo podněcování odborných debat o právní vědě nebyla ctnost, ale hřích.
• Právo se „smrsklo “ na řešení každodenních záležitostí.

Papež Vigilius a císař Justinianus. Snaha o navázání na římskoprávní tradice.

• Justiniánská kompilace vzniká v době, kdy je jednak římské panství v Itálii (obecně na západě) ztraceno, ale také (podle „programových prohlášení v jednotlivých Justiniánových konstitucích) je to období, kdy např. Justiniánovi vojevůdci zvítězili na Apeninském poloostrově a dočasně zde došlo k obnově římské moci.
• Římskými centry se stávají Ravenna a jih Itálie.
• Římští papežové v tomto období razí linii návaznosti na dějiny Říma (Římů) a v roce 554 se papež Vigilius obrací na Justiniána s žádostí o zavedení justiniánské kompilace v Itálii (pragmatická sankce)
• Postupně zmizely „náběhy“ na navázání římskoprávní tradice.

Codex Theodosianus 

• Císař Theodosius II.
• Cíl → vytvoření zákoníku, který bude obsahovat ius (první vědu) a leges (císařské konstituce)
• V r. 429 → vydáno nařízení o zřízení komise.
• V r. 435 vytvořena nová komise (16 členů), která má sestavit zákoník z císařských nařízení.
  • Členové komise jsou zmocněni provádět změny a nařízení mohou zkracovat (POST ALIA – kromě jiného; ET CETERA a další)
  • Konstituce jsou řazeny chronologicky. Tam, kde si nebyli jistí, vymysleli si dataci.
• Codex se dělí na 16 knih, které se dělí na tituly.
  • 1. kniha – prameny práva a císařské úřady
  • 2. – 5. kniha a část titulů 8. knihy – soukromé právo
  • 6. kniha a část titulů 8. knihy hierarchie státních funkcionářů a jejich výsady
  • 7. kniha – vojenské právo
  • 9. kniha – trestní právo
  • 10. a 11. kniha – finanční právo
  • 12. – 15. kniha – korporace
  • 16. kniha – církevní právo
• Tato sbírka měla být pokračováním kodexů Gregorianus a Hermogenianus, proto jsou v Theodosianově kodexu jen konstituce od počátku vlády Konstantina (pro toto období je tento kodex výlučný, ostatní konstituce, ale zůstaly v platnosti)
• Codex byl publikován na Východě v roce 438. Závazným se stal 1. ledna 439 pro obě části (na Západě na základě žádosti císaře Valentinina III.). Platnost potvrdil i senát města Říma.
• Na Východě si udržel platnost až do CIC
• Na Západě v podobě obyčejového práva byl účinný pro římské obyvatelstvo a katolickou církev až do 11. století.
• Nedochoval se celý → jeho text byl sestaven díky častému citování v Breviarium Alaricianum (r. 506)
• Jeho text dokazuje úpadek právní vědy → mnohomluvnost zatemňující obsah a smysl. Proto již v průběhu 6. stol. vzniká výklad – interpretace.