COPÁNEK
Když všecky ženy z transportu už oholili
čtyři dělníci zametali košťaty z lipových větví vlasy na hromadu
Pod čistými skly leží tuhé vlasy žen udušených v plynových komorách v těch vlasech jsou jehlice i kostěné hřebeny
Neprozáří je světlo nerozdělí je vítr nedotkne se jich ruka ani déšť ani ústa
Ve velkých truhlách
stáčejí se ty suché vlasy
udušených
i šedý copánek
myší ocásek s pentličkou
za který ve škole tahají
nezbední chlapci
OSVĚTIMSKÉ MUZEUM 1948
■
Tadeusz Róewicz: Jak svtlo pavuinou. Melantrich, Praha 1995. výbor básní z let 1963-1992 10    Pel. Vlasta Dvoáková