ém
AŽ'
J9m
■ «
f- . ■   .T %
■■■I
PŘÍBĚHY ORFEOVY
ORFEUS V PODSVETÍ
Z Kréty pak nesmírným vzduchem se Hymen ubírá dále zahalen ve žlutý plášť a míří v kíkonské kraje: Orfeův hlas jej v Thrákii zval, než marně ho volal. Bůh tam zavítal sic, však slavnostní nepřines písně, nepřines veselé tváře ni úkazy věštící štěstí. Pochodeň též, již držel, jen štiplavě čadila stále prskajíc jen a v plápol se máváním nerozhořela.
z 9 o
i
KNIHA DESÁTÁ
Konec byl předzvěsti horší. Když těkala zelení travin mladá pěvcova choť, jsouc v průvodu najad, svých družek, uštkla ji do kůtku zmije, a ona sc skácela mrtva.
Když už rhodopský pěvec se pro choť na tomto světě naplakal dost, chtěl o Stínů říši se pokusit také: temnou tainarskou branou se odvážil ke Stygu sejít. Vzdušnými zástupy Stínů, jichž tělům se dostalo hrobu, dorazil k Persefoně a k vladaři, který y tom smutném království panuje Stínům. Tu rozechvěl k písni své struny, takto pak pěl: „Ó božstva té říše, jež pod zemí leží, do níž přichází vše, co k smrti se na světě rodí, smím-li a svolíte-li, bych mluvil pravdu a nechal okolků klamavých úst, já nepřišel Tattaros temný viděti, aniž proto, bych spoutal trojité hrdlo
'.netvora-Medúsina; jež četnými hady se hemži. Za chotí svou jsem přišel. Ta na hada šlápla a zmije, vstřikši jí do těla jed, ji zhubila v rozkvětu mládí. Chtěl jsem snésti tu ztrátu a nezapru, že jsem to zkoušel: láska mě zmohla. To božstvo je dobře tam na světě známo; nevirn, je-li i zde, však tuším, i tady je známo:
-není-li smyšlena jen ta o dávném únosu pověst, spojil Amor i vás. Zde při těchto hrozivých místech, při tom podsvětí širém a zamlklé říší té pusté, zvraťte, ach, předčasnou smrt mé Eutydiky, mé choti! Vám jsme my propadlí všim. Když' pobudem na světě krátce, později anebo dřív v to jediné spěcháme místo. Všichni míříme sem, toť poslední příbytek pro nás, nad lidským plemenem nejdelší moc jest ve vašich rukou. Tak také ta, až uzraje čas a skončí svá léta, připadne vám: já nechci ji darem, jen o půjčku žádám! Pakli mi odpírá osud tu milost pro choť, jsem pevně rozhodnut zůstati zde: nás obou smrtí se těšte!"
2)1
PROMĚNY
KNIHA DESÁTÁ
Takto co lkal a zvukem strun svou provázel prosbu, plakaly bezkrvé duše. I Tantalos zapomněl lapat vodu, jež prchá mu vždy, a ztrnulo Ixíonovo kolo a neivou jater dva supové, nechaly věder Danaovny a na kámen svůj si Sisyfos used. Tenkrát, jak vypráví zvěst, prý po prvé slzami zvlhly I.ític tváře, jež dojal ten zpěv, ba královna sama, jakož i podsvětní král té prosbě se nemohou vzpírat, Volají Eurydiku. Ta u Stínů nedávno přišlých dlela a její krok byl pomalý od čerstvé rány. Orfeus Rhodopský obdržel choť, však podmínku k tomu, aby se neohléd za sebe dřiv, než na světlo vyjde z údolí podsvětní tmy; sic dar ten neplatný bude.
Krajem němého ticha pak stoupali do vrchu stezkou, příkrou, ponuře tmavou a ztopenou ve stinné mlze. Nebyli daleko místa, kde na povrch země lze vyjít: tu ho jal strach, že zemdlela choť, a dychtě ji spatřit, obrátil zrak pln lásky — a ona hned zmizela nazpět. Snažil se vztahuje ruce být objat i obejmout choť svou, avšak nelapil nic leč vzduch, jenž unikal rukám. Ona, již po druhé mrouc, přec na chotě nenaříkala: nač by si naříkat mohla leč na lásku, kterou k ní choval? Relda mu poslední „sbohem", jež sotva už postihnout mohl manželův sluch, a sklesla zas nazpět, kde byla předtím.
Nad tou dvojí smrtí své manželky užasl Orfeus tak jako mn^, jejž poděsil Kerberos s trojitým hrdlem (střední poutal mu řetěz): ten úžas ho nepřešel dříve,1 dokud se nezměnil v kámen a nepozbyl podstaty lidské: nebo jak Olenos kdys, jenž na sebe cizí vzal vinu, chtěje se vinníkem zdáti, a ty, é Léthaio bědná, věřící příliš své kráse, vy srdce, kdys oddaná sobě vroucně, ted kameny však, jež stojí na vlhké íděl \
; Orfeus prosil a po druhé chtěl zas přeplout, však marně:
j převozník nevzal ho na loď. On seděl však na břehu Stygu
ve smutku po sedm dní, dar Cereřin nevložil do úst;
starost, duševní bol a slzy mu pokrmem byly.
Na krutost podsvětních bohů si stýskaje, vrátil se potom ■ : na strmou Rhodopu zpět a Haimos, jejž Severák šlehá.
MOC ORFEOVA ZPĚVU
Sól již po třetí ukončil rok, jejž zavírá chladné J znamení mořských Ryb, a Orfeus stále se stranil
nadobro ženské lásky, bud proto, že neměl v ní štěstí, ■:' nebo ho vázal slib. Než mnohé planuly vášní
■.i spojit se s ním, však truchlily mnohé, když pěvec je odbyl.
On též národy thrácké prý naučil věnovat lásku mladíkům útlého věku a užívat v rozpuku mládí 8 krátké života vesny a první trhati květy.
Vrch byl a nad tím vrchem se rovná.planina táhla, holá jak mlat, té dodával zeleně travnatý porost, i' stínu však neměl ten kraj. Než jak se tam usadil Orfeus,
pěvec zrozený bohy, a rozechvěl zvučící struny, stínu se dostalo kraji. Hned přiběhly cháonské duby, topoly Hélioven i křemelák vysokých snětí,
tj vonné, jemné lípy i buk, též panenský vavřín,
křehké lískové keře a jasan na dřevce vhodný, jedle prostá suků i doubek ohnutý plody,
^1} rozkošný, milý platan, též javor zbarvený pestře,
vrby, jež rostou u řek, a lotos, jenž miluje vodu, něžné tamatyšky a zimostráz, zelený stále, myrtoví dvojbarevné, též kalina bobulí modrých.
2$ 2
29)
PROMĚNY
Břečťane křivonohý, i ty jsi přišel a s tebou listnaté révové keře a jilmy oděné révou, habry, smolnaté sosny i planika, rudými plody zatížená, a odměna vítězů, ohebná palma, pinie s korunou vykasanou a zježeným vrškem, milá Mateři bohů — vždyť Kybelin miláček Attis ztuhl v pinie kmen a z člověka do ní se vtělil.
KYPARISSOS
V davu tom přítomen byl též cypřiš kuželovitý: ted to byl strom, však býval to hoch, jejž miloval Foibos, vládnoucí strunám lyry a vládnoucí luku též struně.
Žil kdys obrovský jelen, byl kejským zasvěcen nymfám, sídlícím v karthajských nivách. Ten parohy, rozloženými do šířky, dával hluboký stín své vysoké hlavě. Parohy zlatem se leskly a na štíhlém krku mu visel náprsník, na plece splýval, jsa poset kamením drahým. Amulet v stříbrném pouzdře byl drobným řeménkem připjat k parohům, starý jak on, a houpal se na jeho čele; na skráních vypuklých perly mu zářily, visící s uší. Tén, jsa prost vší bázně a vrozenou odloživ plachost, do domů chodíval často a každé ruce, i cizí, ochotně nastavoval svůj krk a hladit se dával.
Tobě však, Kyparisse, ty okraso kejského kmene, býva! především drahý! Tys vodíval na mladou trávu jelena, z čistého pramene pít jsi jelena vodil, ty jsi mu pcstté květy kol parohů ovíjel vkusně, jindys mu na hřbet sedal jak jezdec a nachovou uzdou jaře hned sem, hned tam jsi řídíval měkkou tu tlamu.
Jednou v poledním vedru, kdy rozpálen slunečním žárem cítil pobřežní Rak svá zahnutá klepeta planout,
KNIHA DESÁTÁ
na zem do měkké trávy sc rozložil znavený jelen, vdechuje svěží chlad, jejž stinné dávaly stromy. Netuše, že to je on, svým ostrým kopím ho proklál mladistvý Kyparissos a vida, že od kruté rány umírá, sám chtěl zemřít. Ach, čím ho tu netěšil Foibos! Jak jej napomínal, by truchlil jen mírně, jak podnět zaslouží! On však běduje dál a bohů pak žádá o ten poslední dar, by směl proň truchliti stále,
Když pak vyčerpal z těla již krev tím nesmírným pláčem, pojednou začaly údy mu přecházet v zelenou barvu; vlasy, jež před chvílí ještě mu splývaly po sněžném čele, mění se v ježatou kštici a nabyvše tuhosti náhle štíhlým špičatým vrškem se dívaly k hvězdnému nebi.
Zavzdychal žalostně bůh a děl: „Já pro tebe budu truchliti, pro jiné ty, jenž svědkem žalosti budeš."