Čekání Čechy za oknem smutných duší obzore můj já vidím vás ze svého žalu nejčistěji až v hloubi jezer jež se chvějí Čechy za oknem smutných duší čekání dané na pospas k minulosti se usmívati s tím co jsou slzy v úsměvu vědět že láska ráda mučí nežli ti padne do náručí vědět že hlas se tehdy vrátí až vyučí se ve zpěvu A jenom nepatrná zmínka Dříve než zmlknu na chvíli: kdo ještě nežije nemoc přečká a musíš myslit na Palečka na bludičky a na Ječmínka že také bloudili Černý obraz Marně lomcují opratě, bič bije vzduch, neuhodí tě, nemá tě, marně lomcují opratě, odkud odešel Bůh. Kam šel? On jenom ví to, kam, šel za cosi se bít, dát vítr mlýnským lopatám A šel a šel, on sám ví, kam, šel do své lásky vbit. Je jinde, jak to neříci, jednou se vrátí snad. Hle, pomatení biřici jdou bohaprázdnou ulicí životy zhasínat. Ranění 1 Dokořán se země rozevřela. Déšť jak lékař kapal jí svůj lék. Po celou noc horká láva vřela ze sopek. Ty, můj kraji, horečkou jsi země, fantas drží tě a ptáš se naposled, ještě velmi mírně, velmi jemně: Kde je vřed? 2 Duše má, jsi náhle bezvětrná. Jako kámen padlo ticho do mlýnů. Ztratil jsem jak zabloudilá srna otčinu. Do hran narážím a na odplatu bolestně a věrně myslívám, ale svoji Achillovu patu v srdci mám. Jeremiášův pláč Poněvadž ty se vztěkáš Proti mně, a tvé vzpouzení Přišlo v uši mé, Protož vpustím udici svou V chřípě tvé, A udidla svá v ústa tvá, A odvedu tě zase tou cestou, Kterouž jsi přišel. IZAIÁŠ 37, 29 Ó přísný Pane můj, prchlivý Bože hrůzy, to tobě platí zpěv, jenž chvíli zastavil, chvíli, k níž kráčel jsem bolestiplnou chůzí a věky harcoval a s vesmírem se bil. Snad není bezedna, snad je jen pohroužení, jímž lze se dotýkat žen z žalu procitlých a přenocovat smrt, jenž s povětřím se žení, a býti volnější před ukrutenstvím zlých. Pro horu posvátnou, že po ní chodí lišky, že opuštěna jest, jak strom jen může být, četl jsem proroctví té milované knížky, v níž tolik světla je a v níž je mír a klid. Oblaky zastřel ses a skryl ses za vodami, abys už neslyšel, co křičím k nebi až, a mne jsi zastřel též, noc dal jsi, v níž se zdá mi, že nesmím usnouti, že mne snad zavoláš. Poslouchám celý čas, jsi tiše, jako němý. Poslouchám slzami, poslouchám, neslyším. Poslouchám polibky, dálkami, alejemi, Bázní a neklidem, věcmi a tichem, vším. Já jsem ta země Tma, co hněv tvůj okoušela, co, zavalena zlem, nemohla viděti. Já jsem ta země Tma, jež pod tvým bičem mřela A mléko ztratila a z pramene pro děti. Já jsem ta země Tma, dal jsi jí kameníčko, dal jsi jí holou stráň a smrt a močály, dal jsi jí oko dne a nedal jsi jí víčko pro její temnotu. A matky počaly. A matky počaly a sladce obtížené šly česat ovoce, česati s podzimem, šly, dotýkaly se půdy, již touha žene za věčným počátkem, za světlem v mládí mém. A světla nebylo. To světlo, Pane, zahaslo. A slunce spálil mráz, všemocný vypínač. A zábli všichni tví a jejich těly třáslo Nesmírné vzlykání, veliký vnitřní pláč. Tvá odvrácená tvář, tvá záře odvrácená smála se nad nimi a mstila loupežné, mstila se radostí a dávala jim jména ztracených synáčků, jež čas a zítřek žne. Já jsem však země Tma, jsem nahý hřbet tvé metly, jsem matka světelných a věřím v světlo své a ty jsi mi je vzal, vzal jsi je pro rozkvetlý sad. Ano, ano, sad. Rozkvetlý hřbitove! Já jsem však země Tma, tvá milenka, tvá dcera, zpustošil jsi můj klín, mou zahradu, můj les, mé víno ohnivé jsi nalil do jezera s leklými anděly, již chtěli do nebes a cestou zemdleli, ty nechtěl jsi, ó Pane, aby tě spatřili, marný byl jejich let, byli to andělé, byli to nebešťané a já jsem ta země Tma a musím krvácet. A tiše krvácím a pláči, hříšně pláči a rouhám se, ach, vím a hlava bolí mne, tvé milosrdenství doznívá v karabáči. Když přicházela noc, jím přikrývali mne. Jaké to procházky, jaké to putování! Na proplakaný stud bolesti měřici. Na vločku volnosti oceán zlého tání. A já jsem ta země Tma, jsem tvá, jsem věřící. Modlím se do noci, modlím se k minulosti, modlím se jiskrami, z nichž ohně rozvijí jednou, ach, jedenkrát, až bude po úzkosti, až bude vyčerpán hněv pro symfonii, Až zloba zhroutí se, tvá zloba, Hospodine, až budeš laskavý, až zase rozeznáš, že trpím pro tebe, ne pro království jiné, že zmírám pro tebe, pro tebe v nebi až. Polnice zimy zní. Svolává zabloudilé jiskřičky na oknech, na pláních, ve sněhu, jiskřičky těžkých slov v nedokončeném díle, sklánějícím se teď nad propast příběhu. Polnice jara zní a hlásek se jí chvěje, neumí zatroubit, neumí zavolat, je zkřehlá, po hrdlo vnořená do závěje tak jako každý čas, který je příliš mlád. Polnice léta zní, neurčitého léta, jež létá s ženami a padá za lesy, jež jako ony sní a ve snu nedolétá a dlouho čekává a potom zvykne si. Polnice podzimu. Na koho ona volá? Ach, na mne, věděl jsem, za dne i za noci vábí můj dávný strach z roztočeného kola po smrti v útrobách, po červech v ovoci. Čím tedy zavolat, čím chtít, abys byl při mně, u slz a bídy mé, ty, který nejsi můj? Volám tě vánicí v třeskuté, tvrdé zimě, volám tě hlasem luk: spi, čekej, přezimuj! Vánice nicoty z nejpravdivější věty. Země a dlaň a mír. To mi měl život dát? Hle, tryskem ujíždí vůz zradou rozjetý a věčně pojede, až do věrnosti snad. Ó přísný Pane můj, prchlivý Bože hrůzy, to tobě platil zpěv, jenž chvíli zastavil, chvíli, k níž kráčel jsem bolestiplnou chůzí a věky harcoval a s vesmírem se bil. Já jsem ta země Tma, jsem tma, jsem ze tmy země, čekám, že do lásky z krutosti rozkveteš, čekám a chvěji se, vždyť, je-li světlo ve mně, je také v bolesti, je v tobě, v tobě též!