6 Nejrozšířenější středověké knihy
Latinská bible
Ve středověkých rukopisných knihovnách se hojně vyskytovaly rukopisy celé bible
nebo jednotlivých knih, či skupin knih v latinských překladech.
Rané křesťanství nejprve používalo starozákonní knihy v řeckém překladu (nejčastěji
Septuaginta) a řecky psaný Nový Zákon, když se však šířilo do oblastí, kde nebyla řečtina
běžně užívána (severní Afrika, jižní Galie, Hispánie), bylo zapotřebí, aby vznikl latinský
překlad. Kolem poloviny 3. stol. n. l. mohla být k dispozici celá latinská bible. Tento překlad
nazýváme Vetus Latina a pravděpodobně měl více typů (např. Afra, Itala).
Papež Damas I. pověřil revizí tohoto překladu Jeronýma (Sophronius Eusebius
Hieronymus), který pořídil zhruba v letech 390-405 nový překlad, později nazvaný Vulgáta.
Vulgáta se postupně šířila vedle Vetus Latina, převahu získala až v 8. a 9. století. (Vetus
Latina ale úplně nevymizela ani v 2. tisíciletí – ojediněle se s jejími částmi setkáváme i u nás,
např. v Codex Gigas, největším rukopisu, který vznikl ve 13. století ve skriptoriu
benediktinského kláštera v Podlažicích.)
Rukopisný text však postupem doby potřeboval revize, protože se stálým opisováním
začal lišit od původního textu. Vznikla řada recenzí – např. Cassiodórova, Alkuinova,
pařížská (která zavádí rozdělení na kapitoly). Za celou dobu, kdy se bible šíří pouze
opisováním, nedosáhla jednotného textu.
Některé biblické texty byly glosovány – opatřovány souborem komentářů.
Nejrozšířenější je glossa ordinaria (glosa řádná), která přináší rozsáhlé komentáře sebrané
z děl církevních Otců a spisovatelů. Stručný výklad pouze mezi řádky přináší glossa
interlinearis (glosa meziřádková).
Ve 13. století vzniká i pomůcka k vyhledávání v bibli – biblická konkordance. Jejím
původcem byl Hugo de Sancto Caro.
Liturgické knihy
Misál (missale)
Misál je liturgická kniha, která obsahuje modlitby, čtení a zpěvy pro sloužení mše
Vyvíjí se od 9. století a texty přebírá ze starších knih, které se do té doby ke sloužení
mše užívaly. Byly to:
1) Sakramentář (sacramentarium)
Liturgická kniha, která obsahuje čtení a zpěvy těch částí mše, které se modlí či zpívá
kněz sám, bez účasti lidu
2) Knihy přinášející čtení pro evangelium a epištolu
Lekcionář (lectionarium)
Liturgická kniha, která obsahuje lekce (perikopy) pro evangelia i epištoly
Evangeliář (evangeliarium)
Liturgická kniha, která obsahuje texty všech 4 evangelíí, u nichž je označeno,
v který den se příslušný text čte. (Liturgická kniha, která obsahovala pouze
lekce pro jednotlivé mše, bývala většinou nazývána evangelistář.)
Epištolář (epistolarium)
Liturgická kniha, která obsahovala lekce pro epištolu.
3) Knihy obsahující antifony
Antifonář (antifonarium) obsahuje zpěvy antifon pro kanonické hodinky.
Graduál (graduale) obsahuje zpěvy antifon pro mši.
V dřívější době ale antifonář obsahoval antifony pro mši, graduál antifony pro
hodinky. Jejich označení se měnilo v 9. století, v době kdy vznikají misály. Proto
mohou misály čerpat antifony pro mši z obou těchto typů knih.
Breviář (breviarium)
Breviář je liturgická kniha, která obsahuje zpěvy a čtení pro kanonické hodinky.
Vyvíjí se od 11. století a zkrácené texty přebírá z velkých liturgických knih, jichž se
dosud při hodinkách užívalo. Byly to:
Žaltář (psalterium)
Patří k nejdůležitějším součástem breviáře, obsahuje 150 žalmů.
Hymnář (hymnarium)
Liturgická kniha, která obsahuje zpěvy hymnů
Antifonář (vysvětleno u misálu)
Lekcionář (vysvětleno u misálu)
Homiliář (homiliarium) a sermolog (sermologus)
Tyto liturgické knihy přinášely úryvky z kázání významných církevních spisovatelů.
Homiliáře vykládaly biblickou lekci, která se v liturgii toho dne četla, sermology
obsahovaly kázání na témata mimo tuto lekci.
Legendář (legendarium) a pasionál (passionale)
Liturgické knihy, které přinášely texty o svatých. Legendy byly sebrány v legendářích,
pasionály obsahovaly čtení o umučení svatých.
Libri ordinales
Jsou liturgické knihy, které obsahovaly texty pro různé liturgické obřady mimo mše a
kanonické hodinky. Původně byla jedna kniha obsahující texty pro biskupy i kněze,
z níž se vyvinuly 2 samostatné typy.
Pontifikál (pontificale)
Je liturgická kniha, která obsahuje texty liturgických obřadů pro biskupa (např.
svěcení biskupů, kněží, žehnání opatů, svěcení kostelů, oltářů, zvonů, ale i pro
biskupské jurisdikční úkony – synody, vizitace).
Rituál (rituale) nebo také agenda
Je liturgická kniha, která obsahuje texty liturgických obřadů pro kněze (např. udílení
svátosti křtu, svatební obřad, pohřební obřad, texty pro různá procesí)
Kancionál (cantionale)
Je kniha obsahující písně, které při bohoslužbě zpívá lid. Vzhledem k tomu, že bývá
opatřován notací, dosahovaly kancionály velkých rozměrů.
Právnické knihy
Corpus iuris civilis
Corpus iuris civilis je pozdní název pro svod římského práva, který vznikl na začátku
2. čtvrtiny 6. století z podnětu císaře Justiniána. Skládá se z Institucí (Instititutiones – základní
právnická učebnice), Digest (Digesta – úryvky z děl římských právnků), Kodexu (Codex
Iustiniani – sbírka císařských zákonů) a Novel (Novellae – pozdější Justiniánovy zákony).
Na západě v době stěhování národů upadly tyto sbírky do zapomenutí, začaly být znovu
objevovány za otónské renesance a staly se předmětem studia na právnických školách
(posléze univerzitách). Při těchto studiích byly opatřovány výklady ve formě glos. Ve 13.
století tyto glosy sebral Accursius, který vytvořil průběžný souhrnný komentář nazývaný
glossa ordinaria.
Středověké rukopisy, obsahující v drtivé většině glosované sbírky (v našem prostředí
nemáme neglosované rukopisy římskoprávních sbírek), nemohly pojmout veškerý materiál do
jednoho svazku, a tak bývají římskoprávní sbírky rozděleny do 5 rukopisných knih.
Digesta jsou natolik rozsáhlá, že zabírají 3 knihy:
Digestum vetus
Infortiatum (bývá občas rozdělováno na Infortiatum a Tres partes)
Digestum novum
Čtvrtou knihou byl Codex (nebo také Codex domini Iustiniani), který obsahoval prvních 9
knih Justiniánova Kodexu.
Poslední knihu tvořilo Volumen (nebo také Volumen parvum), které obsahovalo poslední tři
knihy Kodexu, Instituce, Novely (nazývané Authenticum) a jiné dodatky.
Corpus iuris canonici
Corpus iuris canonici je pozdní název pro svod kanonického práva, který se vytvářel
od poloviny 12. století do konce 15. století. Skládá se ze sbírek:
Decretum Gratiani (nebo jen Decretum, také Concordantia discordantium canonum)
Vzniká na konci 30. a na začátku 40. let 12. století a jeho tvůrci byli boloňští právníci,
z nichž nejvýznamnějším byl Gratianus. Sbírka obsahuje nejen papežské dekretály, ale
právní prameny různého druhu a bývala často vyhledávána jako sbírka autorit.
Decretales Gregorii IX. (nebo také Liber Extra)
Je sbírka papežských dekretálů, kterou z pověření papeže Řehoře IX. vytvořil roku
1234 vynikající právník Raymund z Peñafortu.
Liber Sextus (Bonifatii VIII.)
Sbírka dekretálů byla vytvořena roku 1298 na podnět papeže Bonifáce VIII.
Clementinae
Sbírka dekretálů, kterou nechal vypracovat roku 1314 Klement V., ale vstoupila
v platnost až roku 1317 za Jana XXII.
(Roku 1500 pak byly sestaveny ještě dvě soukromé sbírky – Extravagantes Ioannis XXII. a
Extravagantes communes, které se také staly součástí Corpus iuris canonici, ale které
z hlediska kodikologie nejsou pro nás důležité, a proto je nezkouším.)