29.11.2017
1
BKA112 Úvod
do studia
historických
věd pro
balkanisty
PRAMENY – METODY –
ETAPY HISTORIKOVY
PRÁCE
 Již bylo řečeno, že historik nikdy nemůže „opustit“ současnost
a vstoupit do světa, který zkoumá
 Taktéž každá konkrétní výpověď o historii, od kteréhokoliv
historika je poznamenána jeho narativním umem.
 Školený historik-odborník se od historika-amatéra liší
především schopností rozlišovat mezi výpovědí historického
pramene a názory v odborné literatuře
 Primární pramen vs. Sekundární literatura – co to znamená?
 D. Třeštík: „historik je nadšeným otrokem pramenů a prameny
jsou jeho milovaným i nenáviděným božstvem“
 Zásada: pramen má právo veta
PRAMENY A LITERATURA
 V nejširším slova smyslu se jedná o informaci (text, dokument,
artefakt, událost), jež vypovídá o době a širších souvislostech
svého vzniku, ovšem tím, kdo pramenu dává jeho status, je
pouze historik
 Soustavně promyšlený přístup k pramenům posouvá historii
mezi vědecké disciplíny
 Rozlišujeme mezi pramenem a literaturou
 Pramen označujeme zpravidla jako primární pramen
 Literaturu označujeme jako sekundární. Literatura je
publikačním výstupem, je zpracována na základně pramenu,
literatura je výsledkem činnosti historika; původcem pramenu
může být prakticky kdokoliv
PRAMENY A LITERATURA
 Někdy se hranice mezi pramenem a literaturou stírá
 Práce K. Jirečka o dějinách některého z balkánských národů je
z hlediska studia dějin literaturou, avšak z hlediska dějin
balkanistiky jako oboru je pramenem, protože přímo dokládá
vývoj oboru
PRAMENY A LITERATURA
 Základní dělení: nepsané X psané
 Existuje více odborných způsobů, jak klasifikovat prameny
 Dle vnějších hledisek prameny dělíme na:
 1) Písemné
 2) Nepsané
 A) hmotné (trojrozměrné) pozůstatky minulé lidské činnosti a
existence, včetně jevů přírodních
 B) obrazové a zvukové
 C) informace uchovávané a předávané ústně
KLASIFIKACE PRAMENŮ
 „hlavní“ typ pramene, zpočátku historická věda pracovala
pouze s písemnými prameny
 Jedná se o libovolné písemné záznamy bez ohledu na techniku
zápisu a materiál, resp. medium, jež je nositelem textu
 Opět existuje více hledisek jejich dělení, nejčastěji pak:
 Prameny úředního (institucionálního) původu
 Prameny osobní (soukromé) povahy
 Prameny literární
PÍSEMNÉ PRAMENY
29.11.2017
2
 Písemnosti vzniklé z činnosti úřadu (instituce)
 Ty v nich dokumentují svoji činnost, informují jiné instituce a
jedince, stanovují dobové normy a pravidla, vydávaly
nejrůznější rozhodnutí
 Podrobně se jimi zabývá diplomatika (součást PVH)
 Mají 4 základní kategorie: listiny, listy, úřední knihy, úřední
akta (spisy)
 Listiny zpravidla vypovídají o určitém právním jednání
(právním rozhodnutí)
 Jedná se o různá privilegia, smlouvy, soudní listiny
 Podle původce mohou být královské, císařské, papežské, ale
také soukromé
PRAMENY ÚŘEDNÍHO
(INSTITUCIONÁLNÍHO) PŮVODU
 Listy – podávají pouhé sdělení bez právního dosahu (rozdíl od
listin); jen listy papežské mohli mít konstitutivní význam
 Mají různorodý obsah, zpravidla jsou formálně jednodušší než
listiny
 Úřední knihy – vnější – zemské a dvorské desky, městské a
pozemkové knihy, urbáře, matriky ad.
 Vnitřní – kopiáře, registra atd.
 Úřední akta (spisy) – jedná se písemné záznamy vzniklé z
přípravy a provedení určitých právní a správní pořízení
(žádostí, jejich zpracování a vyjádření úředníků, protokoly,
zprávy, přílohy)
PRAMENY ÚŘEDNÍHO
(INSTITUCIONÁLNÍHO) PŮVODU
 Zpravidla nebyly určeny veřejnosti
 Příklady:
 Rodné, oddací, úmrtní listy; průkazy totožnosti, členské legitimace,
diplomy
 Osobní korespondence
 Deníky, diáře, zápisky, rukopisy prací
 Mohou sem patřit i fotografie, které jsou zároveň i obrazovým
pramenem
PRAMENY OSOBNÍ (SOUKROMÉ) POVAHY
 Neboli též prameny narativní (vyprávěcí)
 Autor referuje o historických událostech, jejich výpověď o
minulosti je vždy zprostředkovaná
 Obsahují již autorovu interpretaci popisovaného
 Jejich nejjednodušší podobou je záznam pro paměť učiněný do
jiného pramene (např. kalendáře); autor si dělá poznámku o
určité události či přírodním jevu apod.
 Letopisy – záznamy o událostech bez komentáře či hodnocení
 Kroniky – události třídí, komentuje, literárně zpracovává
 Legendy – životy světců, zachycující i dobové reálie
 Autobiografie a paměti – jsou velmi subjektivní, ale často
mohou zachycovat výpověď o událostech, jinak nezjistitelnou
(např. popis průběhu tajného jednání či jednání bez zápisu)
PRAMENY LITERÁRNÍ
 Publicistika – letáky, brožury, pamflety, plakáty, noviny,
časopisy
 Krásná literatura – dobové reálie
 Kosterní pozůstatky (lidské i zvířecí)
 Pozůstatky lidské činnosti: sídla, ruiny, hospodářské prostory,
nástroje, předměty každodenní činnosti, ozdobné předměty,
zbraně, umělecké předměty (ne obrazy)
 Výše uvedené je předmětem zkoumání archeologie
 Přírodní jevy: struktury ledovcových vrstev, letokruhy stromů
HMOTNÉ (TROJROZMĚRNÉ) POZŮSTATKY MINULÉ
LIDSKÉ ČINNOSTI A EXISTENCE, VČETNĚ JEVŮ
PŘÍRODNÍCH
29.11.2017
3
 Obrazové prameny symbolické – mapy, glóby, atlasy – mají
vysokou dokumentační hodnotu
 Vlastní obrazové prameny – obrazy, grafika, nástěnné malby,
fresky, mozaiky, obrazové tkaniny (gobelíny)
 Obrazové a zvukové prameny jako výstup moderních
technologií (fotografie, fonogramy, gramofonové desky, filmy,
záznamy rozhlasového a televizního vysílání
 Prameny, které vznikly jako výstup moderních technologií, se
vyznačují vysokou mírou možnosti zhotovení duplikátu a pro
historika je obtížné určit originál, případně zásahy do
pramene (retuše, střih)
OBRAZOVÉ A ZVUKOVÉ PRAMENY
 Jejich název dobře charakterizuje jejich povahu
 Ve vědě využívány především od 2. pol. 20. st.
 S tím, jak se ukázala jejich důležitost, tak se rozvinula
historická subdisciplína: „oral history“
INFORMACE UCHOVÁVANÉ A PŘEDÁVANÉ
ÚSTNĚ
 Zcela základní metody
 Přímá metoda – v nejjednodušší podobě se jedná o
převyprávění pramene; to by bylo možné v případě, že bychom
byli schopni 100% kritiky pramene a že bychom věřili, že jsme
100% schopni pochopit výpověď pramene
 Toto přesvědčení bylo vlastní historikům 19. století, dnes už
ho nesdílíme
 Historik dnes míří k hlubší interpretaci pramene a rozhodně
nezůstává v jeho vleku
 Nicméně historikova práce neexistuje bez vazby na pramen, a
proto schopnost vhodně a přiměřeně pracovat s přímou
metodou ukazuje na věrohodnost historika jako vědce
PŘÍMÁ A NEPŘÍMÁ METODA
 Přímou metodou zjišťujeme jen CO? Případně KDY? A KDE?,
ale už nelze zjistit JAK?
 Kontext k popisované události doplňujeme metodou nepřímou
 Metoda nepřímá v sobě kombinuje vazbu na pramen a
mimopramenné poznání, tj. již vědou ověřené obecné
souvislosti, které aplikujeme na konkrétní jev,
 S metodou nepřímou je třeba pracovat ještě opatrněji, než s
metodou přímou
 Např. známe poměrně dobře poměry a situaci obyvatelstva v
Novgorodu ke konci 12. století, můžeme to však aplikovat na
obyvatelstvo Moskvy téhož období? Ano, ale jen s vědomím
celé řady určitých skutečností
PŘÍMÁ A NEPŘÍMÁ METODA
 Jedná se o obecné vědecké přístupy
 Indukce = pozorováním jednotlivostí usuzujeme obecné závěry
 Dedukce = nová myšlenka vyplývá z předpokladů (premis)
logicky
 Jedná se tedy o dva zcela běžné postupy lidského uvažování
 Teoreticky jsme schopni hovořit o úplné indukci – např.
shromáždíme komplexní údaje o jednom panství
 To se však děje málokdy, a proto pracujeme spíše s neúplnou
indukcí (což je dáno tím, že se nám zpravidla nedochovají
všechny prameny, nebo je nemožné všechny prameny
bezezbytku zpracovat)
 Největší úskalí indukce je, že stanovíme obecný závěr na
základě malého množství jednotlivostí a tudíž náš závěr bude
zkreslený
INDUKCE A DEDUKCE
 Dedukce doplňuje indukci – známe obecná tvrzení, která byla
stanovena indukcí a která byla komunitou historiků ověřena a
jsou považována za platná
 Tyto závěry pak uplatníme tam, kde se nám nedostává
pramenů a na základě ověřených premis dovozujeme další
skutečnosti
 Např. dochování pramenů ke správě středověkých Čech a
středověké Moravy
 Metoda dedukce se velmi překrývá s nepřímou metodou
 Nebezpečí dedukce tví v tom, že se opíráme o premisu, která
není zcela platná (např. z ideologických důvodů – marxismusleninismus
a výklad tříd a třídního boje)
INDUKCE A DEDUKCE
29.11.2017
4
 Jedná se o přístup k historické látce
 Diachronní – výklad je veden v souladu s časovou osou – hodí
se pro výklad o malých strukturálních jednotkách – jedinci,
malé sociální skupiny
 Synchronní – výklad je veden o několika jevech v jednom čase
a vzájemně je konfrontuje
 Časté je opět prolínání obou
 Dějiny určitého státu jsou psány diachronně, ale v rámci
jednotlivých kapitol se jedná o synchronní popis několika jevů
DIACHRONNÍ A SYNCHRONNÍ PŘÍSTUP
 Při zpracování většího množství dat
 Pracujeme jen s reprezentativním vzorkem
 Např. zkoumáme robotní zátěž obyvatelstva – vybereme vhodné
panství či více panství a prozkoumáme podrobně robotní zátěž
veškerého obyvatelstva, na základě toho stanovíme obecný závěr
 Největší úskalí je právě volba vhodného reprezentativního vzorku
 A) náhodný výběr – to lze použít jen okrajově, v případě, že data
jsou zcela neuspořádaná a stojíme před neprobádaným tématem
 B) kvótní výběr – používá se např. při průzkumech mínění –
vytvoří se reprezentativní vzorek – muži X ženy, vzdělání,
profese, věk…
 C) osobní výběr – vyžaduje znalost tématu a velkou erudici
souvislostí a známých historických faktů
METODA SONDY
 Rozlišujeme mezi prostým srovnáváním dvou jevů a užitím
komparativní metody
 Komparace je metodou s propracovanou teorií
 Základní pravidla komparace jsou
 A) určení cíle komparace
 B) definice objektu komparace
 C) stanovení kritérií pro analýzu zvolených objektů a vymezení vztahu
komparace k časové ose
 Ad a) upřesňujeme, co hodláme komparovat a to naprosto
přesně, např. budeme komparovat vývoj měst v určitém
období, pak je třeba mít jasnou představu, co je město (hrozí
srovnávání „hrušek s jablky“
KOMPARATIVNÍ METODA
 Ad b) definujeme cíle komparace – komparací dospějeme k
definování shod a rozdílů mezi objekty komparace, to může
být východisko pro typologizaci či periodizaci
 Můžeme směřovat k vysvětlení příčinných vztahů mezi jevy a
procesy a definovat dílčí zákonitosti vývoje
 Ad c) stanovujeme hlediska, podle kterých komparace
proběhne
KOMPARATIVNÍ METODA
 Filologická metoda
 Metoda sondy (či kvantitativní metoda)
 Metoda orální historie
 Analýza mikrohistorická
 Uměleckohistorický analýza
 Biografická analýza
DALŠÍ METODY A PŘÍSTUPY
 Stanovení tématu
 Heuristika a kritika pramenů
 Interpretace a syntéza
ETAPY HISTORIKOVY PRÁCE
29.11.2017
5
 na samotném počátku stojí položená otázka.
 Musí nám být jasné, co chceme vyzkoumat, co lze k tomuto
v domácím prostředí dodat, nakolik může být naše práce
přínosem.
 Otázku nelze položit bez znalosti dějin jako takových, tedy již
teď snaha o soustavné seznamování s reáliemi.
 Nelze psát jakoukoli historickou práci při absenci širšího
historického povědomí.
 Pokud možno nejpřesněji: chronologicky tak, abychom si
nezadali nekonečný úkol. Vědět, jestli chci vyložit
chronologicky nějaké období nebo věnovat se problému
STANOVENÍ TÉMATU
 na počátku každé práce si musíme zjistit stav zpracování
tématu: přitom platí, že bychom měli psát o problému, který
nebyl ještě dostatečně zpracován
 následně si musíme zjistit základní údaje k tématu: syntézy,
encyklopedie, monografie.
 Udělat si soupis literatury, která je pro to téma použitelná.
Často stačí sehnat vědeckou monografii, která má být
opatřena být opatřena bibliografií
 Pozor: zvlášť prostudovat obsah hlavních periodik
historických, přibližně za posledních 7-10 let, zda nebylo
k tématu uveřejněno něco zásadního a objevného
 Plus: podívat se na oddíl recenzí, zde zprávy o nových knihách
STANOVENÍ TÉMATU
 Shromažďování a studium literatury a pramenů, jejich četba a
vyabstrahování faktů.
 Časově nejnáročnější část.
 Literatury je vždy nakonec podstatně více, než jsme si
stanovili na začátku.
 Heuristika – tedy shromáždění materiálů – může být
hypoteticky vyčerpávající jen pro období středověku. Pro 20.
století nikdy.
HEURISTIKA A KRITIKA PRAMENŮ
 Pozor u pramenů: také nejsou úplným odrazem minulosti,
nejsou jakýmsi zrcadlem, v němž se minulost odráží.
 jednak na to, zda nevznikl s vědomím toho, že bude později
čten, tedy zda není zkreslen.
 Nebo jen jako neutrální výsledek činnosti.
 zda platí údaje o době a místě vzniku (neexistují znaky proti
tomu), kdo je autorem.
 Zda se nejedná o falzum ( u nás nejznámější Rukopisy).
 Zda není opsáním jiného pramene.
 Zda informace, kterou nám podává, je možná.
HEURISTIKA A KRITIKA PRAMENŮ
 Kronika (Dlugoszowa) může informovat o tom, že v bitvě vedl
domácí jednotky určitý rytíř.
 Ale tuto informaci nemůžeme přijmout, protože například
zjistíme, že: rytíř měl příliš nízké postavení, než aby vedl. Byl
v dané době někde jinde. Jeho víra či rodinné svazky mu
takové velení znemožňovaly.
 Velmi časté: Zda pramen nevznikal ve snaze obhájit něco, co
se stalo, tedy s oním ohledem na budoucí čtenáře (i problém
politických pamětí).
 Vždy zjistit datum vzniku co nejpřesněji: nutno si uvědomit
všechny okolnosti vzniku pramene (politická situace,
společenská situace).
 Protože: do jaké míry umožnila politická a společenská
situace autorovi hovořit pravdu?
HEURISTIKA A KRITIKA PRAMENŮ
 Kronikář období středověku nemohl kritizovat svého
současného panovníka.
 Problém autorství: nejedná se jen o staré dějiny, ale i
v publicistice moderní často články bez autorství, nebo pod
šifrou či pseudonymem.
 Tištěné prameny: zde také může dojít k dalšímu zkreslení
 Literatura i prameny: vedle historických faktů a informací i
tvrzení, která nejsou určitě výsledkem minulosti, nýbrž jsou
naopak osobním vkladem autora textu: tzn. např. všechny
morální a hodnotové soudy (Jakobíni byli krvelační, Petr Veliký
byl nejlepším panovníkem carského Ruska apod.). Zde už
nemáme co do činění s historickými fakty či informacemi, ale
s osobní interpretací.
HEURISTIKA A KRITIKA PRAMENŮ
29.11.2017
6
 Některé dějinné události zvlášť citlivé a v pramenech a
literatuře jednak často zcela překrucované, jednak nabité
emocemi: pakt Ribbentrop-Molotov, ale i jugoslávská válka.
 Jednoduše: pamatovat na to, že prameny i literatura jsou
nakonec zase jen výtvorem nějakého člověka, a ten ať chce či
ne do nich vnáší vlastní názory a soudy. Literatura a prameny
musí být základem historikovy práce, ale nelze se jich slepě
držet, tedy je jen opakovat.
 Problém: zjistíme že k tématu existuje velké množství
literatury, kterou není možno obsáhnout. Rada: nečíst celé
knihy, najít jen pasáže, které se týkají našeho tématu, ale na
druhou stranu číst pozorně. Pokuste se číst aktivně: tzn. klást
autorovi publikace sami otázky, snažit se nalézt nejen
autorovy závěry, ale také argumenty, které k nim užil.
HEURISTIKA A KRITIKA PRAMENŮ
 Z každé čtené publikace si vést poznámky, vedle toho i
„vědeckou dokumentaci“, tedy seznam knih, které jsme už
přečetli a to dle oboru, problému.
 Do poznámek zcela odcitovat klíčové pasáže a definice,
zásadní myšlenky zvýraznit. Jinou barvou napsat vlastní
postřehy a pocity, které v nás text vyvolává. Nebo vytvořit
speciální dokument s vlastními poznámkami a postřehy.
HEURISTIKA A KRITIKA PRAMENŮ
 Snaha vytvořit obraz minulosti z dat získaných heuristikou.
 Nikdy se nelze spokojit s textem, který by nebyl vnitřně
propojený, tedy například s prací, jejíž kapitoly by spolu
nesouvisely, byly izolované.
 Častou a nepřípustnou chybou je kompilace bez jakékoli tvůrčí
aktivity, tedy pouhé nakupení citací z jednotlivých cizích prací.
 Prostě, kde by chyběla společná nit výkladu. Nejjednodušší
forma: konstatovat souvislosti mezi zjištěnými fakty
 Pozor: text je určen především jiným badatelům, je tak i
zprávou o průběhu vašeho bádání. Proto musí být přesný, jak
ve svých formulacích, tak i citacích.
 Ale: je třeba zřejmě nalézt rovnováhu mezi prostým
sdělováním informací a jazykově bohatým stylem (anglosaský
styl – francouzský styl).
INTERPRETACE A SYNTÉZA
 Nemá být naší snahou zmást čtenáře a překvapit jej v závěru
nějakým souhrnným tvrzením. Celý text chápejme jako jasnou
a pro čtenáře čitelnou cestu k závěrečnému tvrzení.
 Styl nesmí být příliš složitý, aby neměl čtenář dojem, že si
musí protrpět stejně složitou cestu k řešení, jakou prodělal
samotný autor. Nesnažit se vypadat vědecky díky složitosti
textu.
 Vyhnout se morálním soudům a jednostranným emocionálním
postojům (fuj kapitalismus aj.).
 Nepsat pod tlakem, dát si čas, nechat uležet první verzi
 Dát důraz na jazykovou stránku, historická práce ovlivňuje
čtenáře právě svou formou. Bohatost jazyka, ne příliš složité
věty, ve kterých by se mohl čtenář ztratit.
INTERPRETACE A SYNTÉZA