Historická mluvnice – Fonologický vývoj češtiny od 15. století - 1 - 1 FONOLOGICKÝ SYSTÉM ČEŠTINY 15. STOLETÍ Fonologický systém češtiny 15. století byl poznamenán sérií změn, které byly popsány v předchozí kapitole. Jejich společným jmenovatelem byla v drtivé většině případů historická depalatalizace: proměnila nejen inventář fonémů ale také jejich vzájemné vztahy. Vokalický systém byl zbaven většiny měkkostních opozic, což vedlo jednak k jeho zjednodušení, jednak k osamostatněný y jako samostatného fonému (a nikoli poziční varianty i). Vokalický systém také disponoval stoupavým diftongem i̯ e, který vznikl posílením i-ové složky u dlouhého jať. V tomto okažiku nastává začátek procesu, který vedl k odlišnému vývoji systému krátkých a dlouhých vokálů. Krátké vokály přední střední zadní vysoké i y u středové e o nízké a Dlouhé vokály přední střední zadní vysoké í ý ú středové é ie ó nízké á Kromě toho čeština disponuje slabikotvornými likvidami l̥ , r̥ , které zčásti navazují na starobylé psl. slabikotvorné likvidy. Podobně jako vokalický systém se také konsonantický systém výrazně zjednodušil: zejména ztratil většinu palatalizovaných vokálů. Kosnonantický systém místo artikulace labiály alveoláry palatály veláry Historická mluvnice – Fonologický vývoj češtiny od 15. století - 2 - 2 způsob artikulace okluzívy ústní neznělé p t k znělé b d g nazální m n semiokluzívy neznělé c č znělé konstriktivy neznělé f s š ch znělé w z ž laterální l vibranty r aproximanty j Jak je z tabulky patrné, v tomto období základní korelační řadu tvoří opozice znělosti. VÝVOJ FONOLOGICKÉHO SYSTÉMU OD 15. STOLETÍ DIFTONGIZACE Ó > U̯ O Do souvislosti s rozvinutím jotace u dlouhého ě̄ > i̯ e se zpravidla klade velmi podobná změna zadního vokálu ó > u̯ o.1 Hlavní vrchol této změny je však nutno klást na přelom 14. a 15. stol. Tato změna se realizuje pouze u dlouhého ó: bóh > bu̯ oh dóm > du̯ om vóči > vu̯ oči svój > svu̯ oj Ve stč. textech se sice objevují nemnohé doklady diftongizace krátkého o, nicméně v dalším vývoji se neprosazují: boha > bu̯ oha kostel > ku̯ ostel mohu > mu̯ ohu jako > jaku̯ o Se změnami ě̄ > i̯ e a ó > u̯ o nastává ve vývoji českého fonologického systému důležitý předěl: po jejich prosazení se systém krátkých a dlouhých vokálů vyvíjí odděleně. 1 Tak jako se u vývoje ě̄ hovoří o rozvinutí jotace, tak se u změny ó > uo hovoří o rozvinutí labializace. Historická mluvnice – Fonologický vývoj češtiny od 15. století - 3 - 3 IFTONGIZACE Ý > EI̯ Tato změna zasáhla pouze tvrdé dlouhé ý (o vývoji krátkého y viz výše). Těžiště této změny spadá do konce 14. století a průběhu 15. století. Diftongizace ý v klesavý diftong proběhla ve dvou fázích: 1. Nejprve vznikl diftong obsahující neurčitý střední a středový vokál, který byl blízký fonému e. Na tuto fázi změny ukazuje grafika pramenů z 15. stol. v nichž se e̬ i̯ 2 mnohdy zapisuje jako aj: nebayeay (nebe̬ i̯ ve̬ i̯ ), maydlo, mlayn.3 2. Později (v průběhu 15. století) se prosadila změna tohoto neurčitého vokálu v e. mlýn > mle̬ i̯ n > mlei̯ n mýto > me̬ i̯ to > mei̯ to pýcha > pe̬ i̯ cha > pei̯ cha dobrý > dobre̬ i̯ > dobrei̯ Diftongizace se prosazuje na místě í v té části českých a moravských dialektů, v nichž í po c, z, s ztvrdlo í > ý: (sítko > sýtko >) sejtko, (vozík > vozýk >) vozejk, (cítit > cýtit >) cejtit. Diftongizace byla provedena v českých nářečích v užším smyslu (snad s výjimkou okrajů jihozápadočeské nářeční skupiny), ve středomoravských dialektech (s následnou monoftongizací v é) a v západních okrajových úsecích východomoravských dialektů. DIFTONGIZACE Ú > OU̯ Tato změna proběhla v souvislosti s diftongizací ý > e̬ i̯. Obě změny spojuje průběh, chronologie a územní rozšíření (rozdíl je však v míře jejich přijetí moderním spisovným jazykem ‒ viz níže). Její hlavní průběh je nutno klást do konce 14. století a průběhu 15. století. Také tato diftongizace proběhla ve dvou fázích: 1. Na konci 14. století se ú diftongizovalo na klesavý diftong o̬ u̯ 4 , jehož první komponent byl neurčitý, otevřený, blízký fonému /a/, a který se proto zapisoval jako : aw, av, au, av. 2. V průběhu 15. století se samohláskový komponent ztotožnil s fonémem /o/. 2 Tento první (vokalický) komponent by bylo možno chápat jako ǝ a cely diftong tedy jako (ǝi̯ ). 3 Kromě toho se psalo také jako , , , později také jako , . 4 Tento první (vokalický) komponent by bylo možno chápat jako ǝ a cely diftong tedy jako (ǝu̯ ). Historická mluvnice – Fonologický vývoj češtiny od 15. století - 4 - 4 múka > mo̬ u̯ ka > mou̯ ka dlúhý > dlo̬ u̯ he̬ i̯ > dlou̯ hej jedú > jedo̬ u̯ > jedou̯ ženú > ženo̬ u̯ > ženou̯ Tato změna proběhla na celém českém jazykovém území, s výjimkou východomoravských, moravskoslezských a snad i okrajových úseků jihomoravských dialektů; v části středomoravských dialektů nastala následně monoftongizace ou̯ > ó: mou̯ ka > móka. Jak již bylo řečeno, v 15. století se tento diftong zapisoval rozličným způsobem. Nakonec se v pravopisném úzu 16. stol. ustálila podoba au, která se držela až do pol. 19. stol., ačkoli je z pramenů zřejmé, že se v 16. stol. vyslovoval jako [ou]. Z důvodů graficko-fonologických se neprosadila na začátku slova: únor, ústa, úterý. MONOFTONGIZACE I̯E > Í V průběhu 15. stol. začala postupně převažovat první i-ová složka stoupavého diftongu i̯ e. Na konci tohoto století byla v mluveném jazyce završena změnou i̯ e > í. bi̯ eda > bída mi̯ era > míra vi̯ era > víra znameni̯ e > znamení V jazyce psané komunikace se monoftongizace i̯ e > í prosazovala se zpožděním. Definitivně byla přijata v 2. pol. 16. stol.: její rozšíření brzdila pravopisná tradice, která velela psát dlouhé í diftongického původu jako ie. MONOFTONGIZACE U̯O > Ú (<Ů>) Společně s monoftongizací i̯ e > í proběhla také monoftongizace u̯ o > ú (psaném jako <ů>). Nejstarší (ojedinělé) doklady pocházejí ze 14. stol., jejich počet se významně zvyšuje ve stol. 15. Podobně jako v předchozím případě i zde lze předpokládat proces, při němž se posilovala první složka diftongu na úkor složky druhé, až nakonec převážila. Za symptom tohoto procesu by mohla být chápána grafika: diftong se zapisoval jako u s indexovým o , tj, <ů> bu̯ oh > búh du̯ om > dúm Historická mluvnice – Fonologický vývoj češtiny od 15. století - 5 - 5 vu̯ oči > vúči svu̯ oj > svúj ÚŽENÍ É > Í Tato změna proběhla v 16. století, nejpozději v pozici po l. Výsledkem bylo měkké neměkčící í: postélka > postílka čélko > čílko zelé > zelí dobrého > dobrímu Geografický rozsah é > í je značný, kromě nářečí českých v užším smyslu a nářečí středomoravských se zčásti vyskytuje v západních okrajových úsecích východomoravských dialektů a po měkkých souhláskách také ve východních částech slezkomoravských dialektů. Tato změna se postupně šířila v památkách 17. a 18. století. Navzdory značnému územnímu rozšíření nepřijal spisovný jazyk tuto změnu v úplnosti, zejména ji odmítl v koncovkách složené deklinace. ZMĚNA AJ > EJ V průběhu 15. a 16. stol. se tautosylabická skupina aj změnila na ej: najlepší > nejlepší krajčí > krejčí házaj > házej Jak ilustrují následující příklady, pro provedení této změny je relevantní pozice ve slabice. Jakmile se daná sekvence aj vyskytuje v heterosylabické pozici, změna aj > ej neproběhne: vajce > vejce X vajec dělaj > dělej X dělají daj > dej X dají Původně tato změna proběhla důsledně, což demonstrují následující příklady: hajný > hejný tajný > tejný kraj > krej prodaj > prodej Historická mluvnice – Fonologický vývoj češtiny od 15. století - 6 - 6 U jmenovaných forem tato změna způsobila alternaci aj ~ ej. Tyto některé alternace byly v následujícím vývoji odstraněny tendencí k unifikaci zvukové stavby kořene: hejný X hájiti → hajný tejný X tajiti → tajný krej X krájeti → kraj V případě prodej – prodaje vedla kořenová alternace v češtině střední doby ke vzniku dvou paradigmat: 1. prodej X prodaj 2. prodeje X prodaje 3. prodeji X prodaji … VOKALICKÝ SYSTÉM ČEŠTINY PO PROVEDENÍ ZMĚN (17. STOL.) Po provedení uvedených změn se odlišil systém dlouhých a krátkých vokálů. Na území českých dialektů v užším smyslu se konstituovaly následující vokalické systémy: Krátké vokály přední střední zadní vysoké i u středové e o nízké a Dlouhé vokály přední střední zadní vysoké í ú středové ei̯ ou̯ nízké á Na větší části středomoravských dialektů vypadá tento systém následovně: krátké vokály Historická mluvnice – Fonologický vývoj češtiny od 15. století - 7 - 7 přední střední zadní vysoké i u středové ẹ ọ e̬ o̬ nízké a V jisté části stejné jako na území Čech, ale s odlišným původem distribucí o x u, e x i (kunec = konec, kupec = kopec, kopec = kupec, rebe = ryby). přední střední zadní vysoké i u středové e o nízké a Dlouhé vokály (hlópé = hloupý) přední střední zadní vysoké í ú středové é ó nízké á V centrální části pak došlo ke zkrácení í > i, ú > u, takže se vytvořil trojčlenný systém dlouhých vokálů: přední střední zadní středové é ó nízké á Historická mluvnice – Fonologický vývoj češtiny od 15. století - 8 - 8 Na malé části dialektů (jihozápadně od Brna) došlo ke splynutí á + ó > aͦ̅ . Zde je tedy systém dlouhých voálů dvojčlenný: přední zadní é aͦ̅ ZMĚNA W > V Jak již bylo mnohokrát uvedeno, staročeské w mělo původně bilabiální výslovnost. O jeho bilabiálnosti svědčí jak staročeská grafika (např. slovo pravda je psáno jako prawuda nebo prauwda), tak také častá disimilace neslabičné předložky w v pozici před labiálámi: w Prahu > u Prahu. V průběhu 15. stol. se bilabiální artikulace w změnila na labiodentální: w > v. Zbytky původní bilabiálnosti w zůstaly zachovány v severovýchodočeských dialektech, kde se v v pozici na konci slabiky vyslovuje jako u̯ : prau̯ da, kreu̯ . Tradičně je tato změna interpretována jako výsledek působení korelace znělosti, která se stala základní korelační řadou na konci 14. stol. a současně ustálením fonému f. Foném f byl labiodentální, kdežto w, které bylo jeho znělostním protějškem, bylo labiodentální. Oba prvky korelační dvojice se lišily dvěma rysy: znělostí a místem tvoření. Po změně w > v se lišily jen rysem znělosti.