1
05-10-2017 Hodina 1
CJBB176 Co je fonologie?
Anton Poludněv
1916 – Albert Sechehaye a Charles Bally vydávají univerzitní přednášky Ferdinanda de
Saussura jako Kurs obecné lingvistiky (Cours de linguistique générale).
De Saussure nazíral jazyk z hlediska tří dichotomií:
I. Langue : parole
II. Synchronie : diachronie
III. Syntagmatika : paradigmatika
Neautentický de Saussure: fonetika = dnešní diachronní fonologie, fonologie = dnešní
fonetika.
(1) „Fonetika je věda historická, analyzuje události, proměny a pohybuje se v čase.
Fonologie je mimo čas, neboť mechanismus artikulace zůstává stále podobný sám sobě
(Saussure 2007:67).“
To mu zabraňovalo rozlišovat mezi hláskou a fonémem.
(2) Foném je „[…] úhrn akustických vjemů a artikulačních pohybů (Saussure 2007:72).“
Fonologické otázky byly poprvé propracovány systematicky v Pražském lingvistickém
kroužku (PLK). Předchůdce PLK:
• Kazaňská škola: Jan Baudouin de Courtenay, Mikołaj Kruszewski.
• Leningradská (petrohradská) škola: Lev Vladimirovič Ščerba.
• Ženevská škola: Ferdinand de Saussure.
Američtí deskriptivisté (hlavně Leonard Bloomfield) dospěli k poznání zásad fonologie
nezávisle.
Fonologové z PLK: Vilém Mathesius, Bohumil Trnka, Josef Vachek, kníže Nikolaj
Sergejevič Trubeckoj, Roman Osipovič Jakobson a další.
1939 – posmrtně vycházejí Trubeckého Základy fonologie (Grundzüge der Phonologie) jako
9. svazek Travaux du Cercle linguistique de Prague.
• Vztah FONOLOGIE : FONETIKA se zakládá na dichotomii LANGUE : PAROLE. Fonologie
se zabývá zkoumáním jazykového systému (LANGUE), fonetika – zkoumáním
individuálního projevu (PAROLE). Dichotomie DIACHRONIE : SYNCHRONIE není součástí
definice.
• Foném je definován čistě jazykově jako elementární jednotka označující stránky znaku
(viz fonematická fonologie).
• Paradigmatický proud (substanční koncepce): strukturace inventáře podle distinktivní
funkce.
Trubeckoj definoval fonologické opozice z hlediska distinktivních rysů.
(3) „[…] foném je úhrn fonologicky relevantních rysů vlastních danému zvukovému útvaru
(Trubeckoj 2010:45).“
2
Fonologická opozice – zvukový protiklad, který může měnit význam dvou slov daného
jazyka.
/d/ den : /s/ sen
Nefonologická opozice (fonologicky irelevantní) – zvukový protiklad, který nemá schopnost
měnit význam dvou slov daného jazyka.
[m] tra[m]vaj : [ɱ] tra[ɱ]vaj
Konstantní (stálá) opozice: opozice je fonologicky relevantní ve všech hláskových
postaveních možných v příslušném jazyce. Opozice /d/ : /s/ se v češtině neneutralizuje.
/d : s/ den : sen
Neutralizovatelná (zrušitelná) opozice: opozice je fonologicky relevantní jen v jistém
kontextu a ve všech jiných kontextech je neschopna rozlišovat význam slov sama o sobě.
/d : t/ le[d]u : le[t]u, le[t] : le[t]
Neutralizace: v určitém kontextu jsou fonologicky relevantní jen ty fonické vlastnosti, které
jsou oběma členům daného protikladu společné  archifoném. Všude, kde se stírá rozdíl
mezi korelativním párem, se vyskytuje archifoném. Ten je pro korelativní pár jenom jeden;
pro znělostní korelaci tradičně používáme neznělé /T/, ačkoliv ten se může realizovat i jako
[d]: sva[d]ba. Archifoném tedy není reprezentantem skutečné (ne)znělosti, nýbrž
konstatováním, že v dané pozici rys [(ne)znělý] je irelevantní.
/d : t : T/ le/d/u : le/t/u : le/T/
sva[d]ba = sva/T/ba
/d/ = [alveolární, okluzivní, znělý] /d/ → [d]
/t/ = [alveolární, okluzivní, neznělý] /t/ → [t]
/T/ = [alveolární, okluzivní] /T/→ [t], [d]
(→ znamená realizace)
Vokál – komponent, jehož alofony mají schopnost tvořit slabiku.
Konsonant – takový komponent, jehož primární realizace je svahem slabiky.
Bibliografie
ČERNÝ, J. (1996). Dějiny lingvistiky. Olomouc : Votobia. 517 s. ISBN 80-85885-96-4.
KOŘÍNEK, J. M. & A. ERHART (2000). Úvod do fonologie. Praha : Academia. 139 s. ISBN 80-
200-0230-8.
SAUSSURE, F. DE. (2007). Kurs obecné lingvistiky. Vyd. 3., upr., v nakl. Academia 2. Praha :
Academia. ISBN 978-80-200-1568-6.
TRUBECKOJ, N. S. (2010). Osnovy fonologii. Přeložil z němčiny A. A. Cholodovič. 3., oprav.
vyd. Moskva : LKI. 336 s. ISBN 978-5-382-01061-8.