Nejstarší spisovatelskou generaci zde zastupuje uznávaný autor František Novotný (*1944). Na přelomu osmdesátých a devadesátých let mu vyšly tři povídkové sbírky shrnující jeho dosavadní tvorbu. Podařilo se mu zaujmout i nejnáročnější čtenáře sci-fi zvláště bohatou nápaditostí, propracovaností textů a vypravěčskou virtuozitou. Jeho nejslavnějším duem je ovšem románová trilogie Valhala, již psal bezmála patnáct let. První díl Dlouhý den Valhaly vyšel v roce 1994 ještě pod pseudonymem Frank N. Skipper, celá trilogie pak byla publikována už pod jeho vlastním jménem mezi lety 2002 až 2007 v nakladatelství Triton.
Hádáte správně - povídka Nový svet je opravdu o objevení Ameriky a středobodem děje je tedy výprava Kryštofa Kolumba v roce 1492. Každý objevitel však měl své předchůdce, kteří se o to samé pokoušeli, a žádný čin nezůstává bez následků. Touto optikou se na pronikání do Nového světa dívá Novotný, jenž nechává rozehrát symfonii zajímavých osudů a nečekaných motivů. Jeho podmanivé vyprávění se nenechá ničím omezovat, přestože se také drží známých historických faktů.
Nový svět
František Novotný
Přijdou pozdními léty světa časy, v nichž oceánské moře uvolní vazby věcí a otevře se velká země a nový námořník jako ten, který byl průvodcem Iásonovým, jemuž bylo jméno Tiphi, objeví nový svět a pak nebude ostrov Thúle poslední ze zemí.
(Seneca v dramatu Medea)
I,
Odpoledne již znatelně pokročilo, když Křičící orel, velký m'toulin národa Tuskarorů, nechal konečně za sebou širé vody sundu a blížil se k vnějšímu pásu pobřežních dun.
„Ja hů, ja hů, ja hů," polohlasem si prozpěvoval, aby udržel rytmus pádlování.
Příď jeho kánoe z březové kůry se sykotem prorážela hladkou vodu průlivu, v jejíž temné modři se odrážely nadýchané obláčky nízké oblohy pozdního léta. Teprve za písečnými dunami s bujnou kšticí slanomilných trav, kde kontinent končil s definitivní platností, se zvedala do oceánské výše.
Po celý den panovalo téměř bezvětří, denní bríza od moře se prakticky nezvedla, a Křičící orel tomu byl rád. Ze dvou důvodů. Jednak mu to usnadňovalo pádlování, které by jinak bylo ve vlnách velmi namáhavé, jednak to byl důkaz, že má Orendovu přízeň. Přesto byla jeho obnažená, bronzově zbarvená hruď pokryta kapkami potu a okraj jelenicových leggin jím ztmavl.
„Ja hů, ja hů, ja hů," spokojeně si broukal a s potěšením sledoval, jak čepel jeho pádla krájí azurovou vodu a odpadají od ní stříbrné krůpěje, když se napřahoval k dalšímu záběru.
116
117
Majestátnost klidného, sluncem prozářeného dne mu dala na chvíli zapomenout na účel jeho osamocené výpravy. Zmocnil se ho intenzivní pocit života, každým pórem si uvědomoval svou existenci a nádheru okolního světa, Orendova díla. Mezitím dospěl na jakousi vodní křižovatku, vody sundu se rozběhly jak nalevo, tak napravo do kanálu, který předsunuté duny vytvářely před vlastním pobřežím. Jedna z nich, vyšší a mohutnější, takže se na jejích vrcholcích uchytily i stromy, mu tarasila cestu. Podle legendy, kterou znaly všechny pobřežní národy, byli právě zde před mnoha věky zabiti démoni, jež vyplavil na břeh oceán i se zbytky jejich obrovské slaměné lodi, a od té doby se hřebenu neobvykle vysoké duny říká Pahorky ďáblovy smrti. Nedosti na tom, situace se asi před sto padesáti zimami opakovala. Jak vyprávěl m'toulinovu dědovi jeho děd, který byl též m'toulin, měl tenkrát vidění a vypravil se s několika bojovníky k Pahorkům ďáblovy smrti. Na vnějším okraji proklaté duny pak opravdu nalezli vyplavené tělo. Bylo přivázáno k fošnám, které napříč spojovaly zakřivené úlomky trámců. Jak Křičícímu orlovi řekl jeho děd, jeho děd se mu svěřil s bláznivou myšlenkou - že ta dřeva musela být troskou z trupu nějaké obrovité lodi, k níž se mrtvý démon přivázal. Ale tenkrát si tu myšlenku nechal pro sebe, neboť bojovníci, kteří ho doprovázeli, by si mysleli, že ztratil rozum. A nepochybovali, že to byl démon ještě strašnější než ti, které jejich předkové před věky na tomto místě zabili. Měl nejen bílou barvu pleti, ještě zesílenou dlouhým louhováním v mořské vodě, ale také obličej pokrytý dlouhými rezavými chlupy.
„Nikdy jsem nic odpornějšího neviděl," svěřil se dědu jeho děd, „a když jsme jeho tělo odvázali a rozhrnuli bílý plášť s našitým červeným křížem, do něhož byl zahalen, spatřili jsme, že je oblečen do pleteniny z nějaké ďábelské hmoty."
Ta hmota byla tak tvrdá, že se kroužky, z nichž se pletený oděv skládal, nedaly přeseknout ani tomahavkem. Ze stejné kouzelné hmoty byla i vetřelcova zbraň, kterou svíral pod pláštěm na prsou - na tři lokty dlouhá čepel, vsazená do kůží obšité rukojeti, kterou chránila velká příčka. I přesto, že tělo muselo být ve vodě velmi dlouho, nejevilo známky rozkladu a děd m'toulinova děda nařídil, aby mrtvého démona i se všemi jeho věcmi ihned zakopali hluboko do písku.
„Matka Země si s ním poradí," řekl bojovníkům, když udupávali písek nad pohřbeným démonem.
Poté rychle odjeli pryč a starý m'toulin se znepokojeně ohlížel v kánoi přes rameno na sloup kouře, jenž se nad dunou líně kroutil. Náhle si nebyl jist, jestli to byl dobrý nápad, když nechal ta dřeva spálit.
Byl to dobrý nápad, přel se s ním v duchu Křičící orel. Tělo zemi, dřevo nebi - tak přece zní mocné kouzlo, které drží všechny démony v područí Matky Země, pomyslel si s uspokojením nad tím, z jak dlouhé linie nťtoulinů pochází.
Kánoe byla již tak blízko, že ďábelské pahorky se zřetelně rýsovaly proti temnící východní obloze. Křičící orel přestal pádlovat a zvedl k nim zrak.
A pak se to stalo, poprvé za bílého dne a nikoli ve snu.
...plul vzduchem nad dunou, na jedné straně viděl oceán a na druhé vnitřní vody sundu, jenž nyní nesl skřípavý název Alhemarle. Snesl se níže, k pahorkům, které se nyní jmenovaly Kill Devil Hills, což kupodivu zase znamenalo Pahorky ďáblovy smrti, a spatřil stín, který na řídce porostlou louku vrhala jehlanovitá věž. Od ní vedly dva pruhy dřev a na nich stál obrovský pták s dvojitými bledými a strnule nehybnými křídly. Okolo se hemžili muži se stejně bledými tvářemi, pokrytými hnusným vousem. Náhle se jeden z nich vsoukal mezi křídla toho obludného ptáka, kterého určitě nestvořil Orenda, rozlehl se zvláštní rachot, zpod horního křídla se vyvalil dým a vzduch za jeho zadní hranou se počal mihotat. Vzápětí se pták dal do pohybu a posléze se vznesl do vzduchu, bledé tváře, které zůstaly na zemi, počaly vyhazovat do vzduchu podivné černé pokrývky hlavy půlkulatého tvaru a orel, jímž m'toulin byl, vydal zděšený skřek...
Musel opravdu vydat svůj šamanský pokřik, a tím vidění přerušit, neboť opět seděl v kánoi a chvěl se po celém těle. Zuby mu drkotaly a trvalo nejméně deset minut, než se dokázal sebrat natolik, aby se mohl znovu chopit pádla. Zbytek cesty urazil se sklopenou hlavou a příliš ji nezvedal ani poté, co se příď kánoe s tichým zachřestěním zabořila do písku na vnitrozemském okraji duny.
118
119
Stmívalo se, a než si postavil malý kožený stan a rozdělal ve vyhrabaném důlku z naplaveného dřeva ohýnek, panovala naprostá tma. Nejedl nic, jen si dovolil doušek ionizujícího nápoje z měchu. Ačkoliv byl po celodenním pádlování unaven a chtělo se mu spát, rozhodl se před zítřejším viděním bdít a meditovat o věšteckých snech, jimiž trpěl více než půl roku a které byly příčinou, proč se vypravil sem, k Pahorkům ďáblovy smrti. Odsunul se kousek stranou a ulehl naznak do ještě vlahého písku těsně pod hranou trávy. Upřel oči na hvězdnaté nebe, a jak očekával, ten pohled ho uklidnil natolik, že byl schopen si uspořádat myšlenky a vrátit se k tomu, co se mu stalo před pár hodinami. Musel to nezaujatě zhodnotit, aby přesně věděl, co se chce zítra dovědět, na co se má v extázi ptát.
Vše začalo koncem letošní zimy. Už si přesně nepamatoval noc, kdy měl první ze těch zvláštních snů, které nepochybně byly věšteckými viděními. Bylo to někdy na přelomu Měsíce hladu a Měsíce vran, kdy prožil první z nich. Začalo to jako létací sen, vznášel se nad obrovským množstvím kamenných budov, jaké nikdy v životě neviděl. To město muselo být staré nejméně dvě tisíciletí, čpělo prolitou krví a močí vypouštěnou při mučení, páchlo zrazenou vírou padlých bohů, ale hlavně vypouštělo pižmo nového, krutého a žárlivého boha, který ty předchozí vyhladil a pro svého syna si osoboval právo na celý svět. Z jeho hladové touhy po moci až mrazilo a ten náraz chladu srazil m'toulina z noční oblohy. Proletěl kolem vysokých kamenných věží, z nichž ten bůh, jemuž v současnosti město patřilo, vyzváněl svou víru, a snesl se do křivola-kých uliček vyplněných temnotou. V jedné se mihotalo několik jiskřiček světla. Byly to pochodně v rukou sloužících, kteří svítili svému pánu při nastupování do nejpodivnější věci, jakou kdy m'toulin spatřil. Byl to jakýsi hranatý domeček spočívající na čtyřech zařízeních, jež měla tvar slunce s paprsky. Před domečkem stála dvě nestvůrná zvířata na čtyřech sloupovitých nohou s tlamami plnými zubů, zřejmě zvířecí démoni. Křičící orel si uvědomil bledost tváří jak světlonošů, tak muže, který nastupoval do domečku, a tak nepochyboval, že ho vidění přeneslo do východní říše prokletých duchů.
Stále si pamatoval překvapení, které zažil, když se zvířecí démoni napřeli do postrojů, jimiž byli opatřeni, a domeček se dal do
pohybu, přičemž ta miniaturní slunce ze dřeva po jeho stranách se začala otáčet. Sledoval pak to podivné zařízení až ven z města, dokud nedorazilo k osamělému stavení ve volné krajině, jasně osvícenému Lunou v úplňku. Pak byl náhle uvnitř, v kamenné místnosti ozářené loučemi. Muž, jehož viděl nasedat do pohyblivého domečku, zde byl přivázán k masivní židli a obklopoval ho hlouček dalších bledých tváří. Měl obnaženou hlavu, bezmocně skloněnou dopředu, takže vystavoval svitu loučí vyholený kotouček na temeni. Ti ostatní po něm zřejmě něco chtěli, občas ho udeřili do obličeje a ukazovali na stůl, na němž leželo několik svazků tenoučkých kůží, seříznutých do obdélníkového tvaru. Mučiteli, jenž seděl u stolu, kryla tvář stříbrná škraboška a byl to zřejmě on, kdo výslech řídil. Občas zalistoval v těch svazcích a zřejmě se mučeného na cosi ptal. Nakonec dostal to, co chtěl, neboť velitelsky mávl rukou a mučitelé od oběti odstoupili.
Na to, co se dělo pak, se m'toulin marně snažil zapomenout. Pravda, několikrát vedl mučení zajatých nepřátel, ale nikdy na vlastní oči neviděl, jak je člověk trhán za živa na kusy. Děj, jemuž až doposud přihlížel, byl němý, neboť síla, jež řídila jeho vidění, neuznala za vhodné, aby slyšel. Ale praskot drcených kostí a lupání trhaných šlach mu zní v uších i teď.
Naštěstí další vidění nebyla tak odporná, i když svým skrytým významem ještě děsivější. Dokonce mohl být na viděné svým způsobem hrdý, neboť ti bledí démoni, kteří nesli jeho jméno, patřili nepochybně k elitním válečníkům.
„Naše jednotka nemá žádnou historii, ale čeká ji dostaveníčko s osudem," přihlížel jakoby ze vzduchu projevu velitele těch mužů v matných přilbách z neznámé látky, kteří přijali název Křičící orlové. „Stejně jako první američtí průkopníci, jejichž neporazitelná odvaha položila základní kámen tomuto národu, musíme i my překonat minulost s její tradicí, abychom se mohli zapsat do budoucnosti. Chci se zmínit o skutečnosti," pokračoval ten bledý náčelník v proslovu, „že naším znakem je velký americký orel. A to je ten nejpříhodnější symbol pro divizi, která bude ničit nepřítele jako blesk snášející se z čistého nebe."
Byl pak svědkem, jak se tato slova naplnila. Přihlížel, když Křičící orlové se začerněnými tvářemi nastupovali do břich kovových
120
121
ptáků - ano, již chápal význam slova kov -, aby se z noční oblohy snesli na nepřátelské území a umožnili vylodění, jaké doposud svět neviděl. Neboť byli ve válce s velkým Zlem a přihlížející m'toulin si uvědomil, že je na ty bledé válečníky hrdý, a z celého srdce si přál, aby obstáli. I v dalších snech sledoval jejich válečnické osudy. Viděl je v nových bojích, kdy se již nesnášeli z nebe na velkých kopulích z měkké látky, ale seskakovali z břich obrovských kovových vážek s rychle vířícími křídly, jež nebylo vidět, ale jenom slyšet. Znovu spatřil v činnosti jejich děsivé zbraně metající blesky a oheň a zabíjející na několikanásobně větší dálku, než by dokázal rudý bojovník s tím nejlepším lukem.
Probouzel se z těch snů zmatený a zcela vyvedený z míry. Chápal, že nazírá do vzdálené budoucnosti, do budoucnosti své země, kde ale pro Orendovy rudé děti již nebylo místo. V dalších snech totiž viděl i svou zemi, zbavenou lesů, pokrytou obřími městy s kamennými věžemi tak vysokými, že dokázaly drásat oblaka. S úžasem, ale také se zděšením přihlížel hemžení obrovského množství lidí, kde kromě bílých byli i lidé černí, hnědí, a dokonce i žlutí, ale nikoli rudí.
„Kam se poděli mí bratři?" vykřikl zhrozene v tom snu a síla, která jeho vidění řídila, se mu rozhodla vyhovět.
Zanesla ho nad poušť, kde před boudou z vlnitého plechu seděl muž jeho rasy. Přisedl k němu a spolu pozorovali, jak se kolem nich po široké šedé stezce ženou ti druzí v páchnoucích plechových krabicích. Vnímal i další stezky, jež pokryly celou zemi jako hustá pavučina, vnímal jiné krabice křižující nebesa a vůbec celou tu okolní masu předmětů, které neporodila Matka Země.
„Říkají tomu technika, bratře," řekl těžkým jazykem ten muž s kalným pohledem a m'toulin si uvědomil, že jeho vědomí je otupeno drogou. „No ano, chlastám," připustil, „všichni chlastáme, protože nám vzali smysl života."
Náhle se v jeho očích objevila jiskřička pochopení.
„Přišel jsi z dob, kdy jsme ještě byli mocní," zašeptal ohromeně. „I ty jsi mocný. Udělej s tím něco, nedopusť, abychom takhle dopadli..."
Háček byl v tom, že Soví bratrstvo kouzelníků, mající moc od pouští na jihu až k tundrám na severu a od jednoho oceánu na vý-
chodě až k tomu skrytému na západě, s tím již něco udělalo. A to už před mnoha a mnoha zimami, když se na západním pobřeží objevili žlutí šikmoocí muži v šupinatých oděvech a s krátkými, ale nesmírně silnými luky z buvolích rohů. Proto ho vidiny tak vyděsily a zmátly. Celé jaro uvažoval, zda je má ohlásit bratrstvu a ověřit si, zda jimi trpí i druzí bratři. Místo toho se rozhodl k jiné věci. A proto je teď tady, na duně s Pahorky ďáblovy smrti, opsaly jeho myšlenky kruh.
Když mu Strážci, dvě hvězdy kroužící kolem Průvodkyně, prozradili, že polovina noci již uplynula, zvedl se a vykročil vzhůru, k hřebenu. Tráva mu byla až do pasu, jemně šustila a tiše praskala, jak na některá stébla došlapoval. Jakmile překročil hřeben a počal sestupovat k oceánu, vmísilo se do šustění trávy šumění příboje a stále nabývalo na síle.
Nesestoupil až k vodě. Zastavil se na rozhraní trávy a písečné pláže. Oceán byl pokojný. Cítil noční brízu v zátylku, jako by ho Matka Země hladila a tím konejšením mu říkala, že se nemusí bát, že za ním stojí celá síla země sice skryté, ale přitom obrovité. Vyšel Měsíc a od obzoru až k písku pod ním natáhl stříbrnou stezku.
Přišel čas, aby po ní vyrazil.
Sáhl do váčku u pasu a vytáhl z něho něco jako koláček. Peyotl tomu říkají bratři z jižních pouští, odkud mu to poslali. Přidřepl, vložil si koláček do úst a začal jej žvýkat. Hořká chuť mu stáhla ústa, ale nepřestal. Uvelebil se na bobku se zkříženýma nohama a začal kývat hlavou podle taktu, který slyšel někde uvnitř sebe.
Vzlétl těsně před východem slunce a k tomuto dárci života také zamířil. Stoupal na mocných perutích obrovského orla a netrvalo dlouho, kdy spatřil, jak nad širými vodami vyvstává rudý kotouč. Stále nabíral výšku a řítil se na východ. Oceán se proměnil ve stříbrnou vrapovanou tabuli, ale on upíral žluté oko vpřed. Když před sebou zahlédl tenkou bílou linii, vydal vítězný skřek Křičícího orla. Přebytek výšky nyní měnil v rychlost a jako střela padal k té linii. Mohutněla před očima, zvedala se do výše a nabývala na plasticitě. Již to nebyl jednolitý val, ale proměňující se stěna, pulzující pletenina s mlžnou clonou u paty.
122
123
Zaslechl i šum, jako když zurčí horský potok, ale jak se blížil, ten zvuk rychle nabýval na síle a měnil se v hukot divoké řeky. Zpomalil a poněkud změnil směr, ohromen pohledem, který se mu naskytl. Pravda, věděl, co má čekat, neboť Soví bratrstvo dobře znalo kouzlo svých předchůdců, nicméně se neubránil vyděšenému zaskřehotání.
Od severu k jihu se napříč oceánem táhla olbřímí vodní stěna, nejnádhernější, ale také nejstrašnější vodopád, jaký mohl na Zemi existovat. Směrem z východu na západ zde vody přepadaly z výše nejméně tisíce loket, za ohlušujícího řevu pěnily spodní hladinu do gigantických vln a obludných vírů a rozbíjely se do hustých oblaků vodní tříště - ještě šedé jako rubáš mrtvoly, neboť slunce zatím nebylo dosti vysoko, aby dosáhlo až na úpatí vodopádů. Avšak Křičící orel si dokázal dobře představit, jak se musí zahalit všemi barvami duhy, když je poledne prostoupí svým jasem.
M'toulin nyní plachtil na úrovni horní, východní hladiny, v příhodné vzdálenosti, aby mohl využít vzestupného proudu, který vytvářel západní vítr. Nikdy ve svých létacích viděních nezažil tak opojný pocit, jenž by úplně zahnal jeho bázeň. Křičel stále dokola, uchvácen pohledem na horní vrstvy vody prozářené slunečními paprsky do jasného tyrkysu. Osmělil se a přiblížil se k hraně, z níž oceán padal, a fascinovaně sledoval, jak se hladký vodní val, táhnoucí se oběma směry do nedohledna, propadá do hloubi.
Náhle jeho pozornost upoutal jakýsi pohyb. Na jednom místě hrany se voda vzdouvala jinak než vlny způsobené větrem. Zakroužil, aby nabral výšku a dostal se přímo nad to podivné čeření. Co z té výše spatřil, ho přimělo vydat překvapený skřek. Na první pohled se v nepříliš velké hloubce zoufale vlnilo šedobílé gigantické vřeteno. Pak rozpoznal, že ten netvor má nejen obří vřetenovi-té tělo o délce nejméně sto loktů, ale také nejméně sto padesát loktů dlouhý ocas ze svazku chapadel. Dobře viditelný proud zpěněné vody, jenž netvor vyrážel mezi chapadly směrem k hraně, napovídal, že tu vodu vyvrhuje proto, aby se od hrany vzdálil. Avšak boj s proudící vodou prohrával. Jeho tělo, zpočátku nehybné, se počalo pomalu přibližovat k osudné hraně. Přitom se netvor přiblížil k hladině, snad doufal, že tam bude proud vody menší, a vystavil se m'toulinovu pohledu. Křičící orel si uvědomil, že gigant se po-
kouší zachránit couváním, neboť od kořene chapadel se na něho upřelo chladné, kruté zelenožluté oko. Bylo obrovské, skutečná studna hrůzy, do níž se málem zřítil, neboť ten netvor, krutě zlomyslný až do poslední chvíle svého života, po něm jedním z chapadel sekl. Bylo poseto velkými přísavkami s mohutnými rohovinovými háky a Křičící orel se mu jenom taktak vyhnul.
Poté se netvor, zklamaný neúspěchem, bleskurychle otočil a dobrovolně vystřelil z vodní stěny do propasti. Ve vzduchu roztáhl nestvůrná chápadla, bylo jich deset, a jako hrůzná hvězdice padal k úpatí vodopádu. Při nárazu se jeho tělo roztrhlo a jeden z vírů je vzápětí rozerval na ohromné cáry bílého masa, jež po nějakou dobu ve víru kolotaly. M'toulin ucítil závan netvorovy zanikající životní síly a podle jejího pachu poznal, že i on patřil k velkému kouzlu jeho předků.
Znovu radostně zakřičel.
Jeho obavy byly zbytečné, velké kouzlo nepřestalo existovat. Jím vytvořený obranný val v podobě gigantického vodopádu stále chrání jeho zemi a všechen rudý lid před bledými démony východu. Ani jejich čarodějné obří lodě ze dřeva jim nepomohou. Kterou nestáhnou ke dnu krakeni jako ten, jehož viděl zahynout, ta se rozbije pádem z vodopádu a posádku rozdrtí víry. V lepším případě zanesou mořské proudy do jeho vlasti jenom bezduché mrtvoly jako toho muže s křížem.
Otočil se zpět k západu a cítil, jak ho slunce příjemně hřeje do zad. Líně mával křídly a užíval si klidného letu nad majestátní plochou oceánu, dokud se neobjevily duny domova.
Bylo k polednímu, když m'toulin procitl z vidění. Slunce hřálo a malátnému Křičícímu orlovi nějakou dobu trvalo, než se přinutil povstat. Aby si rozhýbal ztuhlé tělo, zamířil dolů k vodě a pomalu kráčel po ztvrdlém písku, který po sobě zanechal odliv. Denní bríza od moře tlumila polední vedro a příjemně chladila. Chtěl již zamířit k hřebeni, aby se vrátil do tábora, když jeho pozornost upoutal nějaký předmět trčící z písku. Byl kulatý, jako by odliv na pláži zanechal dýni. Když se přiblížil, rozeznal ještě něco bílého, co se za tím kulatým předmětem táhlo k moři.
Pak si uvědomil, že je to lidská hlava, a pocítil znepokojení.
124
125
A to se proměnilo v děs, když stanul hlavě tváří v tvář.
Z písku vyčnívalo poprsí démona, jehož nechal pohřbít děd jeho děda. Zvrácená hlava s ryšavými vlasy na bradě, jež spadaly až na hruď pokrytou záhadnou pleteninou z ocelových kroužků - z toho materiálu, z něhož budou mít zbraně i Křičící orlové v budoucích válkách -, zírala přímo na něho otevřenýma očima, které měly modrou barvu jako u Mandanů. Z ramen pohřbeného splýval bílý plášť a táhl se směrem k moři, jak jej uložila ustupující voda za odlivu, kterému se konečně po sto padesáti zimách podařilo mrtvolu démona obnažit. Z pláště zářil purpurový kříž jako znamení krvavé zhouby a Křičící orel od něj jenom s potížemi odvrátil zrak.
Přinutil se znovu pohlédnout démonovi do bledého svraštělého obličeje a sklouzl očima k jeho stejně svraskalé šíji. Od její mramorové bělosti se odrážel zčernalý řetízek, na němž bylo zavěšeno stejně zčernalé trubkovité pouzdérko pokryté spirálově vinutými značkami.
Poznání dopadlo na m'toulina jako spár Hromového ptáka.
To on na něho vysílá ty podivné sny. To ta medicína, co má kolem krku, je zdrojem jeho síly a zabraňuje, aby se rozpadl v prach.
Sebral veškerou vůli, přidřepl k hlavě částečně obnaženého démona a jediným škubnutím mu medicínu serval z krku. Přitom pouzdérko prasklo a jeho dno odpadlo do písku, spolu s roličkou nějakého nažloutlého materiálu pokrytého tmavě hnědými značkami, které Křičícímu orlovi připomínaly stopy krocanů v bahně.
Vítězně zaskřehotal.
„Podívej se, co teď udělám s tvou duší," vykřikl a začal trhat roličku na kousky, a jak padaly do písku, zadupával je do něj.
Když skončil, opět se sehnul k démonovu poprsí a nastavil mu prázdné ruce.
„Tohle zbylo, teď jsi..."
Uprostřed věty se ohromeně zarazil.
Bílá démonova ústa v širokém šklebu uspokojení odhalovala zhnědlé pahýly zubů.
Teď jsi otevřel cestu, explodovalo mu v hlavě.
126
II.
„Nechá si říkat Kryštof Kolumbus, nebo kastílsky Cristobal Colón, Jasnosti," řekl ustrašeně klečící muž, jehož postavu halil učenecký hábit a hlavu kulatá čepice přes uši. Jmenoval se Paolo Toscanelli a chtěl se stát Ptolemaiem své doby. To ale vyžadovalo peníze, nejen vzdělání na padovské univerzitě, ale když má člověk za otce ranhojiče, nemůže očekávat, že zdědí potřebný kapitálek. A proto nyní pokorně klečel v ponuré sklepní místnosti, chabě ozářené mihotavým světlem půltuctu voskovic a vzhlížel ke stolci, na němž seděl muž v obřadní kroužkové zbroji a se stříbrnou maskou na tváři, zpod níž spadal bohatý plnovous. Z ramen mu splýval uhlově černý plášť, na němž se v chvějivém světle voskovic jako lesk nepravidelně objevoval kříž, vetkaný zřejmě jinak kladeným vlasem. Po obou stranách kovaných masivních dveří stáli čtyři strážci v týchž černých pláštích, s obnaženými meči v rukou. Místo stříbrné ale kryly jejich obličeje masky bronzové.
Neměl si od Nich půjčovat peníze, pomyslel si znovu jako už stokrát předtím. Jenže koho by napadlo, že Oni stále existují, přestože
od smrti de Molaye už uplynulo sto sedmdesát let. Proč jsem radši nešel k Židům, vyčítal si v duchu Toscanelli, než k těmto čarodějům. Musel se zamyslet nepatřičně dlouho.
„Pokračuj," vyštěkla na něho stříbrná maska. „Nezapomeň, za co všechno nám vděčíš. Nejen za život v přepychu. Bez nás už bys dávno klepal na brány pekla."
Toscanelli si nervózně popotáhl za jednu z tkanic čepice, jež mu visela pod bradou.
Před šesti lety se roznemohl horkou nemocí a věděl, že je konec. Přijal už poslední pomazání, když k jeho domu dorazil posel a předal sluhovi fiólu s poznámkou, že to je ten lék pro pána. Nálepka na fióle pak uváděla dávkování a místo podpisu písmenovou pyramidu:
.S. .S.A.S.
Tuto siglu také nesla směnka, jíž se před lety Bratrům Noci upsal. Bylo to Kristovo znamení, jež značilo „svatý, svatý, nejvyšší, svatý", ale znalci magie tvrdili, že je to znamení ďábelské, neboť značí „satan, satan, nejvyšší, satan". Každopádně se mu tenkrát již druhý den ulevilo a do týdne byl zcela zdráv. A od té doby se těšil tak dobrému zdraví jako nikdy předtím.
„Je to bigotní katolík, ale lační po penězích a přímo chorobně touží po moci a slávě," řekl Toscanelli chvatně, „a můj projekt ho upoutal ihned poté, co jsem mu poslal první dopis."
Muž na stolci trhl podrážděně rameny a skrytý kříž na přednici jeho pláště se znovu prozradil svým leskem.
„Já vím, Jasnosti," Toscanelli se ještě více schoulil, „že je to váš plán, ale mám ho přece vydávat za svůj."
Stříbrná maska napůl milostivě, napůl netrpělivě pokynula pravačkou, v níž třímala malý palcát s hlavicí v podobě lebky.
„Tvrdí o sobě, že první plavby vykonal ve službách janovského kupce a bankéře Paola Negra a až do roku 1479 byl jeho obchodním agentem, přestože o sobě říká, že byl kapitánem. Pak se i se svým bratrem Bartolomeem přestěhoval do Portugalska a v Lisabonu se živili kreslením námořních map. Tam Kryštof rychle udělal
štěstí, podařilo se mu oženit s dcerou správce ostrova Porto Santo, který leží asi 12 leguí na severovýchod od Madeiry, kam se novomanželé vrátili. Zde se snad podílel na portugalském pronikání na jih podél afrického pobřeží, doplul i do portugalské pevnosti Mina v Guinejském zálivu a předtím, ještě v janovských službách, byl i na severu, v Anglii a v Irsku. Ale na Islandu nebyl, ačkoli by se to hodilo."
„Byl tam," přerušil ho muž na stolci a luskl prsty. Ze stínu za jeho stolcem se vynořil zakrslý mužík s několika svazky pergamenů.
„Tyhle dokumenty mu předáš k prostudování. Jsou to hlášení hamburského arcibiskupství Adama z Brém, listiny gardarského biskupství na Islandu a norské diecéze z vatikánského archivu. Vyplývá z nich, že Seveřané nejen žijí v Grónsku, ale kdysi také navštívili neznámou zemi na západě, které dali název Vinland. Dohlédneš, aby si ten Janovan listiny dobře prostudoval, a až půjde k příští audienci u krále, nechť tvrdí, že ty poznatky získal sám plavbou na Island."
Zakrslík přistoupil ke klečícímu učenci a nastrčil mu listiny pod
nos.
Toscanelli nedokázal skrýt výraz ohromení a prudce se odklonil, když si uvědomil, že drobné červenohnědé skvrnky na některých listech jsou zaschlá krev.
„Ať tě ani nenapadne uvažovat, jak jsme k těm listinám přišli," řekla mrazivě Stříbrná maska, když postřehla, čeho si všiml. „Kdy zase půjdete za portugalským králem?"
„Už jsme byli, Jasnosti."
„No a?"
„Královská rada matematiků náš plán na plavbu do Cipanga přes Západní oceán definitivně zamítla."
„Neříkej mi, že jste to vzdali. Vždyť jde také o tvou slávu."
„Nevzdali," Toscanelli horlivě kroutil hlavou. „Kolumbovi nedávno zemřela žena a tak jsem mu poradil, ať odjede z Portugalska a předloží náš plán Nejkatoličtějším Veličenstvům. Odjel opravdu do Palosu, ale tam si našel vlastní podporu mezi mnichy františkánského kláštera v La Rábidě. A náš plán prohlašuje jenom za své dítko," skoro plačtivě dořekl.
128
129
„Neboj se," řekl téměř laskavě muž na stolci a konečně dal zakrslíkovi svolení, aby předal pergameny Toscanellimu. „Teď máš pro něho zase cenu a neměj strach z konkurence. Ti mniši mu u kastílskeho dvora moc nepomohou. Nemají totiž peníze a Isabela s Ferdinandem také ne. Všechno vydají na armádu, aby osvobodili zbytek země od Maurů. Kromě nás mají peníze ještě Židé a přes ně na to musíme jít. To už ale není tvá starost."
Trhl netrpělivě palcátem.
„Na co čekáš? Ty přece tušíš, že není příliš bezpečné setrvávat v naší přítomnosti po půlnoci, když je úplněk. Tak běž a nezapomeň na slib mlčenlivosti, vlci se mohou zaběhnout i do Florencie. Běž přece, ať už tě nevidím."
Učenec se pomalu začal stavět na nohy a z té váhavosti jako by čerpal sílu ke vzdoru. Místo aby zamířil ke dveřím, o krok přistoupil.
„Jasnosti, a co má vědecká pověst?" „O čem to, probůh, mluvíš?"
Stříbrná maska se zřejmě bavila a rozhodla se Toscanelliho neposlušnost tolerovat.
„Pravda, byl jsem to já, kdo jako první poslal portugalskému králi dopis s mapou, kterou jsem dokládal, že na Ostrovy koření se dá doplout plavbou na západ, když Kathaj leží jenom 5 000 le-guí na západ od Lisabonu. Vycházel jsem z Ptolemaiova modelu zeměkoule, který má obvod 157 000 stadií a Asie zaujímá 180 úhlových stupňů," drmolil učenec, „a totéž jsem napsal Kryštofu Kolumbovi. Založil pak svůj projekt na předpokladu, že z Kanárských ostrovů je do Cipanga jenom 2 400 leguí. Dnes ale vím, že jsem se mýlil, protože obvod Země činí nejméně 250 000 stadií a také Asie se nerozprostírá v takové délce. Zřejmě zaujímá jenom 130 obloukových stupňů, a proto je Západní oceán tak obrovský, že jej nedokáže přeplout žádné lidské plavidlo. Kolumbova výprava je odsouzena k zániku ještě dříve, než vypluje, a já budu před dějinami vinen."
Muž na stolci mlčel a jeho maska nehybně shlížela na učence. Přesto z ní Toscanelli vyčetl pravdu.
„Vy myslíte, že na západě existuje neznámá pevnina," vydechl. „A vy chcete..."
„Ano, tak je psáno v knize osudu," řekl muž na stolci a v duchu se rozhodl.
Svévolné figurky na své šachovnici nepotřebuje a nastal čas, aby tato opustila hru.
Šest hodin nato, právě kokrhali kohouti a někde na obloze ještě musela tkvět bledá tvář úplňkové Luny, si Hugo de Beaujeu, velmistr tajného řádu templářů, stíral klůckem z obličeje a rukou krev. Hrbil se nad vědrem s vodou v malé komoře s úzkým střílnovitým oknem, vestavěné do věže jeho pařížského paláce, a působil vyčerpaným dojmem. Přes prosté lůžko, spíše pryčnu u delší stěny, ležel přehozen černý plášť a na něm spočívala jeho stříbrná maska a malý palcát s hlavicí ve tvaru lebky. Kdyby ho teď Toscanelli viděl, určitě by nepadl na kolena a nevzhlížel k němu s bázní. Velmistr Hugo - po upálení Jacquese de Molay bylo jméno zakladatele řádu povinné pro všechny další vůdce tajného bratrstva, jež se na troskách Řádu Chudých rytířů Krista a Šalamounova chrámu ustavilo - byl vyžilý a jakoby vnitřní horečkou spalovaný muž, který vyhlížel na sedmdesát let, ačkoli mu nebylo ani padesát. Černý plnovous měl bohatě protkaný stříbrnými nitkami a nyní i potřísněný krví, které se pomalu a pracně zbavoval.
„Ó, můj Bože," zaštkal, když pohlédl do vědra, na jehož hladině plula vrstva sražené krve. „Proč jsi dopustil, aby bratři kopali v Templu? Proč?!" Ohlédl se na zašlý portrét, z něhož strnule shlížel Hugo z Paynsu, účastník první křížové výpravy a zakladatel řádu.
V roce 1118 rytíř Hugo s osmi dalšími rytíři navštívil jeruzalémského krále Balduina I. a nabídl mu, že spolu s druhy bude dohlížet nad bezpečností křesťanských poutníků, které při cestě z přístavu Jaffa do Jeruzaléma přepadali saracénští záškodníci. Král přijal a při slavnostním obřadu v jeruzalémském Chrámu vzkříšení se z rytířů stali mniši. Složili slib cudnosti, poslušnosti a chudoby, to poslední jen za sebe, zatímco řád majetek mohl mít. Poté jim Balduin postoupil jedno křídlo svého jeruzalémského paláce. Nacházelo se na místě bývalé muslimské mešity, jež stála na základech dávného Šalamounova chrámu. Templáři, jak se jim podle
130
131
I
jejich sídla začalo říkat, se okamžitě dali do přestavby budovy a doplňování jejího opevnění, takže po několika letech ji proměnili v mocnou pevnost s vnitřní citadelou a obrannou věží posledního útočiště.
Teprve když se do komory škvírou okna vplížil nesmělý paprsek rodícího se rána, byl velmistr s očistou hotov a mohl pokleknout před malým oltáříkem. Právě včas, neboť zdáli dolehlo do komory hlaholení zvonů z katedrály Notre Dame.
Velmistr klesl na klekátko a počal se modlit Otčenáš.
„Pater noster qui es in ccelis, sanctificetur nomen tuum," splývalo mu ze rtů, ale slova modlitby brzy vystřídala vášnivá slova. „Otče, proč jsi nás tak potrestal? Vždyť Židé ti zabili syna, tak proč jsi nás tak potrestal za to, co jsme vzali jejich Jahvemu? Nikdy jsme ti nepřestali sloužit, nikdy jsme nepřestali pracovat na tvé větší slávě. Tak proč?" zasténal. „Proč nás měníš v divou zvěř, v krvelačné bestie?!"
Několikrát hlavou udeřil o stolek, na němž stála monstrance.
„Říkáš - já jsem Bůh Silný a horlivý, navštěvující nepravost otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kteříž nenávidí mne," do velmistrova hlasu se vloudil vzdor, „ale nás navštěvuješ po více než deset pokolení. Copak ti nestačilo, že jsi nás rozprášil a spálil na prach?! Ale to nebyl trest za naše smilnění a sodomii, ani za lásku k majetku, které někteří z nás propadli ještě s větší vášní než lůnům krásných žen. Ne, bylo to kvůli té věci, kterou našli bratři zakladatelé v zasypaném sklepem' Templu a vynesli na Tvé světlo."
Do hlasu modlícího se vmísil nenávistný tón.
„Jsi žárlivý, krutý a nemilosrdný stařec a já jsem odhalil, proč nás tak nenávidíš. Nemůžeš snést pomyšlení, že jsme vykopali svatostánek starého Boha, kterého ty jsi nechal pohřbít, i když je tvojí součástí. Jsi vzteky bez sebe, že jsme mu vrátili část moci na úkor tebe, a proto nám nikdy neodpustíš, i kdybychom si navěky otloukali před tebou kolena a prosili tvého syna o přímluvu. Místo toho jsi otevřel peklo a vypustil na nás jeho démony jako smečku krve-lačných psů."
Hugo de Beaujeu se těžkopádně postavil na nohy.
„Přijali jsme tvou výzvu," řekl hrdě s očima upřenýma na krucifix, „a ustavili nové bratrstvo. A když jsi nás zatratil, obrátíme se o pomoc k tomu druhému. S pomocí jeho svatostánku stvoříme
nový svět, kde tví sluhové, i ti pekelní, budou mít vylámané tesáky, a z tebe zbude jenom princip. Již víme, co je třeba udělat."
Se slovem ateh se palcem, ukazováčkem a prostředníkem pravé ruky sevřenými do špičky dotkl čela, následně prsou a přitom řekl malkuth, pokračoval dotykem pravého ramena se současným vyslovením ve geborah a křižování uzavřel dotykem levého ramene a slovem ve gedulah.
Poté, uklidněn kabalistickým pokřižováním, přistoupil k malému hrubě tesanému stolku a usedl na židličku bez opěradla. Na okraji desky z nehoblovaných prken ležel stříbrný řetízek s drobnou schránou z téhož kovu ve tvaru pečetního válečku pokrytého hebrejským písmem. Přetáhl si škapulíř přes hlavu a teprve pak si z hliněného džbánu nalil vodu do skleněného poháru, jediné přepychové věci v celé kobce, vybalil chléb z bílého plátna a kousek si odlomil. Na stole ještě spočívala kniha vázaná v ošoupané černé kůži, do níž byla na přední desce reliéfně vytlačena sigla:
.S. .S.A.S.
Otevřel svazek a při střídmé snídani v něm pozvolna listoval. Jak obracel pergamenové stránky s vybledlým inkoustem, objevovaly se postupně různé rukopisy a vročení. Byla to kronika, lépe řečeno osobní deník všech tajných velmistrů, vedený od okamžiku, kdy byl 18. března 1314 upálen poslední veřejný velmistr templářů Jacques de Molay. Muž za stolem hledal určité pasáže a s uspokojením si je četl. Bylo vidět, že to dělal mnohokrát, neboť přesně věděl, kde má hledat. Jednalo se o dosti pochmurná líčení nočních můr, které pronásledovaly všechny předchozí velmistry.
Opakovaně se jim zdávalo o senešalu Jeanu de Gonville, rudo-vlasém admirálovi templářského loďstva, který na rozkaz de Mo-laye vyplul v létě 1307 se všemi loděmi z La Rochelle. Velmistr pochopil, že před chamtivostí francouzského krále Filipa IV. již templáře neuchrání a chtěl pro budoucnost alespoň zachránit templářský poklad, jenž byl uložen na lodích. Po opuštění La Rochelle o loďstvu již nikdo nikdy neslyšel, neboť žádný z templářských nefů naložených stříbrnými a zlatými mincemi, drahocennými
132
133
mešními nádobami, drahokamy a starobylými soškami ze slonoviny a alabastru, amulety a rituálními předměty dávných civilizací nedorazil do žádného přístavu, ani křesťanského, ani pohanského. Agenti všech evropských králů se snažili zjistit cokoli o tomto loďstvu nedozírných pokladů, ale bez jakéhokoli výsledku.
Jedinou informací byly jenom ty noční můry jeho předchůdců. První z těch děsivých snů se zdál Michaelu de Baskerville, který se naoko kál a byl anglickým králem Eduardem ušetřen. To on ve Skotsku založil tajný templářský řád, o němž se v pozdějších stoletích začalo mluvit jako o Bratrech Noci.
Jsem Jean de Gonville, velitel templářského loďstva, četl si nyní Hugo de Beaujeu slova, jimiž de Baskerville před sto padesáti léty zapsal svůj sen, a prosím tě, bratře o pomoc. Mé oči nevidí, mé srdce nemůže tlouci, nehoi jsem pohřben v písku, který není z našeho světa. Zakopali mě rudí ďáblové a zapečetili mi ústa, takže nemohu nic dalšího říci. Osvoboď mě, bratře, neboi mnou osvobodíš nejen ostatní, ale celý svět.
Nemohl jsem dýchat, jako by mi na hrudníku ležel balvan, psal dále Michael de Baskerville, v tom příšerném snu jsem se dusil a zmocnila se mne strašlivá hrůza, že jsem pohřben zaživa. Tato noční můra se opakovala každý rok vždy 13. října, na výroční den, kdy nechal Filip IV. obsadit naše temply po celé zemi. Soudím, že to byl den, kdy naše flota někde v neznámé části světa ztroskotala, nebo se propadla do podsvětí. I když jsem se snažil tu noc neusnout a bděl jsem na modlitbách, nikdy jsem se neubránil a musel si ten strašný pocit prožívat každý rok znovu. Vzhledem k okolnostem, kterým ani moji následovníci a budoucí bratři neuniknou, jsem si v závěti stanovil, že v rakvi musí být mé srdce probodnuto kůlem, abych se vyhnul osudu nebohého Jeana de Gonville.
Obdobné zápisy svědčily o tom, že ani nástupci Michaela de Baskerville se neubránili témuž děsivému snu. I je každého 13. října navštěvoval v noci duch velitele ztracené templářské floty a žádal
0 pomoc. Jedině když toto datum padlo na úplňkovou noc, byli ušetřeni, ale jenom proto, aby prožili ještě děsivější noční můru, která byla ale skutečná až moc.
Hugo de Beaujeu dolistoval až k záznamům psaným jeho rukou.
1 jemu se zpočátku zdával tentýž sen, i on slýchával ten zoufalý
hlas, nedostávalo se mu dechu, ocital se v naprosté tmě a cítil tlak jednotlivých písečných zrnek na víčkách, která se bál otevřít, neboť věděl, že písek by mu okamžitě rozedřel bulvy. Avšak před pěti lety se to změnilo.
Jako vždy očekávali 13. říjen 1485 s obavami. Ale sen ho nečekaně přepadl jedné noci již v polovině září.
Konečně, konečně jsem po více než sto osmdesáti letech volný, mohu otevřít oči a má ústa jsou rozpečetěna, říkal radostně hlas Jeana de Gonville, který nikdy ve skutečnosti neslyšel. Do toho duněly pukající skály a velmistr měl pocit, že ho celým vesmírem nesou vichry.
Na rozdíl od předchozích snů, jež se odehrávaly v čiré tmě, nyní viděl. Očima svého média pozoroval písečnou pláž a za ní se zvedající duny pokryté slanomilnými travinami - přírodní scenerii, která mu připomněla rodnou jižní Francii, pobřeží kolem Marseille.
Pak ztratil vlastní osobnost a byl Jeanem de Gonville na počátku osudné plavby. Stál na zadní plošině svého vlajkového nefu a cítil uspokojení. Konečně bude moci uskutečnit svůj celoživotní sen. Rozkaz velmistra de Molaye, aby rychle opustil La Rochelle a s naloděnými bratry založil za pomoci pokladu někde na světě novou spravedlivější říši, mu rozvázal ruce. Ještě za pobytu na Kypru začal shromažďovat informace o zemích, které měly ležet ve velkém Západním oceánu. Získal nejen zápisky sv. Brendana o plavbě na západ, ale i díla arabských kartografů, takže nyní přesně věděl, kam s loďstvem plout. Napřed zamíří k ostrovu Hy Brasil, který leží na západ od Azorských ostrovů, a odtud, až doplní vodu, poplují na ještě západněji ležící Ostrovy sv. Brendana, na onu Terru repro-missionis sanctorum irských mnichů, kde nikdo nestrádá hlady ani únavou, kde ovce dorůstají rozměrů býků a vinné bobule mají velikost jablek. Zde se také nachází klášter, jehož obyvatelé nestárnou, netrpí chorobami, chladem, hladem ani žízní. Žijí zde ale také ďáblové a démoni, avšak de Gonville doufal, že místní svatí mužové jim poskytnou ochranu a bratrsky jim vypomohou ve výstavbě nového společného Božího království.
Avšak vytrvalý vítr ze severozápadu tlačil jeho lodi k jihu, daleko od Azor. Posádky měly strach, že se dostanou až do ohnivého pruhu u rovníku, kde jim sluneční žár napřed sežehne plachty
134
135
a pak i je samé. Také se jim malé jednostěžňové nefy na velkých vlnách špatně kormidlovaly a jejich jediná velká plachta byla náročná na obsluhu. Lodi se neustále vychylovaly z kurzu a de Gonville litoval, že nenesou více nižších stěžňů s větším množstvím malých plachet jako čínské džunky, o nichž psal Marco Polo. Navíc se tlakem jediného velkého stěžně do kýlu otevíralo v okolí stěžňové botky plaňkoví, takže jeho muži museli neustále obsluhovat pumpy, aby udrželi lodi na hladině.
Teprve po dvou týdnech přeskočil vítr na jihovýchod a umožnil jim zamířit přímo na západ. Pluli tak další dva týdny, aniž tušili, že jejich plavbu nyní urychluje proud. Vítr slábl, vlny se vyhlazovaly a oceán se tišil. Pak přišlo bezvětří a na vodní poušť padlo ticho. Po třech dnech zaslechli vzdálený hukot a směrem na západ se na obloze objevil pruh táhnoucí se od severu na jih. Spíše než pruh to připomínalo puklinu, která dělila nebe na dvě poloviny. V noci zářila odraženým světlem a každým dnem, každou hodinou se blížila. Současně sílil hukot, a přestože nefy nehybně stály, nejen de Gonville, ale všichni jeho muži pochopili, že je vody nesou čím dál tím rychleji k tomu hluku, pod tu puklinu na obloze.
V následující noci prožili děs z mnohem bližšího nebezpečí. Těsně před úsvitem se jedna z lodí floty stala obětí čehosi obrovského. Z ostatních lodí nic nezahlédli, jenom slyšeli šumění vody, jako když ji něco obrovského proráží, a pak zvuk, jako kdyby hladinu bičovaly obří důtky. K tomu se přidal vystrašený řev napadené posádky a strážní světlo, které měla loď zažehnuto, počalo blikat, jako by je něco střídavě stínilo. Pak výkřiky hrůzy přehlušil praskot lámaného stěžně a nakonec bublavé zvuky, když šla celá loď jedním rázem pod vodu. Její světlo zmizelo, jako by je sfoukl nějaký obr.
Jakmile se rozednilo, nechal de Gonville spustit lodní člun a na ostatních lodích učinili totéž. Když doveslovali na místo, kde se ještě před několika hodinami pohupovala jedna z lodí jejich loďstva, nalezli na hladině pár trosek - kusy ráhna s cáry plachty, úlomky rozdrceného roubení a utržený kus paluby, za nímž se jako vlasy mořské panny táhly zbytky lanoví. Člověka ale žádného, ani živého, ani mrtvého.
V hrůzné nejistotě žili až do odpoledních hodin, kdy došlo k dalšímu útoku. Nyní za bílého dne. U boku další lodi počalo moře bub-
136
l
lat a pak se z pěny vynořilo bílé, šedě mramorované tělo větší než sloni, s nimiž Hanibal přešel Alpy. Jeho konec věnčila gigantická chápadla, jež začala nebohou loď ovíjet. Netvor se jakoby pokoušel vyšplhat na palubu, ale pod jeho vahou se nef začal naklánět, takže z vody se vynořila jenom hlava s obrovskýma žlutozelenýma očima, jež plály nezřízenou chtivostí po potravě.
„Kraken," vydechl mistr plavby, jenž stál na zadní palubě vedle de Gonvilla.
„Kraken, kraken!" křičeli zděšeně i muži na ostatních lodích, ale nedokázali přehlušit jekot napadené posádky, neboť netvor se přichytil jenom osmi chapadly - bylo vidět, jak se srpovitá ostří spárů kolem jeho přísavek zasekávají do planěk, až odletují třísky -, kdežto zbývajícími dvěma lovil. Musela být dlouhá nejméně padesát loktů a opatřená na konci kostěnou harpunou, neboť kraken je ladně zvedal do větší výše, než byla stěžňová makovice, a pak je vymršťoval směrem dolů, k palubě, nabodával jednotlivé muže a podával si je do obřího papouščího zobáku, kde konečně žalostný křik obětí dozněl. Záhy zdobily šedě kropenaté tělo stružky krve a kraken, když utišil nejzuřivější hlad, se rozhodl s kořistí skoncovat. Znovu se snažil vysoukat z vody, dvěma chapadly se přisál ke stěžni - utržené ráhno i s plachtou padlo do vody - a začal loď převracet. Bylo vidět, jak zbývajícími chapadly obemyká její trup kolem dokola, a jak je sevřel, počal trup praskat. Z rozdrcené obšívky vyhřezávala žebra, ale naštěstí tento hrůzný obraz zkázy trval jenom chvíli, neboť loď, jako by se styděla za svoji záhubu, rychle skryla obnažené útroby rozdrceného trupu pod hladinou.
V podvečer zaútočil další kraken a neodvratitelné útoky těchto děsivých netvorů pokračovaly po celou noc. Posádky šílely hrůzou a někteří muži se dobrovolně vrhli do moře, se zlatými cihlami místo zátěže v rukou, aby se co nejrychleji utopili. Když znovu vysvitlo slunce a zalilo svým jasem celý oceán, mohlo opřít své paprsky jenom do pěti oblých zádí, nad nimiž z vrcholů stěžňů splývaly černobílé templářské praporce. Více lodí z templářského loďstva nezbylo.
Opět se zvedl vítr od východu a napnul velké bílé plachty s červenými kříži. Jeho příznivý směr neznamenal výhodu, ale kolem poledne naopak zpečetil osud výpravy. Dunění vod nabylo těžko
137
snesitelné intenzity a kromě vln způsobených větrem se hladina počala čeřit i jinak - bublala a místy se boulila, jako by si pod hladinou mnul ruce nějaký obr.
Měli hranici ve světlosti oblohy přímo nad hlavou, když de Gon-ville pochopil, co je před nimi.
„Muži k lanům," vykřikl do dunění vod na posádku. „A ty," obrátil se na kormidelníka, „otoč co nejblíže k větru."
Pak se teprve obrátil na mistra plavby.
„Signalizujte ostatním, ať okamžitě otočí zpět."
Ačkoli na něho hleděl, mistr plavby ho nevnímal.
Konec světa, odečetl de Gonville, co říkají jeho ústa, hrana, kde okeán padá do propasti pekelné.
Na ostatních lodích sice pochopili, kam je vířící proudy nesou a bez rozkazu se také stočili co nejvíce k větru. Ale i kdyby jim vál přímo do zad, nedokázal by je zachránit před zkázou.
Linie, kde voda, náhle hladká jako sklo, mizela, se blížila úděsnou rychlostí. Někde za ní, z již tušené propasti, se zvedaly bílé sloupy vodních par a sluneční paprsky se v nich lámaly mnohonásobnou duhou.
De Gonville viděl rozšklebená ústa řvoucích mužů, ale slyšel jenom ohromující dunění padajících vod. Někteří klekali na palubu a zřejmě prosili Boha o věčnou spásu.
Pak zmizela za okrajem vod první loď.
Naklonila se a nad vodou se na okamžik kmitlo její obnažené, zelenými chaluhami obrostlé dno.
Rychle následovala další a pak přišel na řadu admirálský nef.
De Gonvillovi zmizela paluba pod nohama a náhle padal volným prostorem. Musel ječet hrůzou, ale nebyl si toho vědom. Ani pádu do vody, neboť ztratil vědomí.
Když přišel k sobě, ležel na trosce, v níž poznal kus plaňkoví s úlomky několika žeber. Z jednoho trčelo železné oko a od něho splýval kus lana. Poslední, co admirál jako živý vykonal, bylo, že se tímto lanem k trosce přivázal. Zemřel asi po třech dnech a jeho tělo pak týdny a týdny bloudilo po spodním oceánu. Jeho duše se ale nedokázala od těla odpoutat, díval se na ně jakoby z výšky a viděl šém, který měl na hrdle. Pak si ho amulet přitáhl a on znovu pobýval v mrtvém těle. Pochopil, že za to, že může nadále vnímat svět
138
i poté, co bylo jeho vylouhované tělo spolu s troskou vyvrženo na neznámou pevninu, vděčí právě šému.
Do kůží odění muži s načervenalou pletí a dlouhými černými vlasy, kteří ho našli, museli sílu jeho amuletu vycítit a na příkaz svého velitele, asi kouzelníka, ho zakopali hluboko do písku, na kterém hodinu tančili, aby ho co nejdůkladněji udusali.
Mnohá desetiletí se prostřednictvím „malé smrti" pokoušel spojit s bratry z dalších pokolení, kteří také nosili šém, ale dokázal se jenom ohlásit, neboť rudý kouzelník mu zapečetil ústa ještě něčím jiným než jenom třemi stopami písku.
Jenže během let se oceán z nepřítele stal přítelem. Útoky jeho vln nutily dunu ustupovat, a tak přišel čas, kdy po jednom odlivu zase spatřil hvězdy. Po obličeji se mu obnažilo i temeno, pak celá hlava a posléze i ramena. Přesto musel mlčet, jeho ústa byla stále zamknuta, a přitom toho tolik pochopil. Vždyť už byl spíše šémem než člověkem a rozuměl mu tak jako nikdo z živých...
V tomto okamžiku mě duch propustil ze své moci, četl si Hugo de Beaujeu záznam, který vlastnoručně pořídil před pěti lety, a mohl jsem sen vnímat sám za sebe. Proto jsem mohl vidět, jak se na pisku, který odhalil odliv, objevil jeden z místních rudých ďáblů a zamířil k tělu admirála de Gonville. Viděl jsem, jak mu strhl šém a v tom okamžiku jsem zase slyšel pukání skal, neboi sen se vrátil na počátek. A v tom zlomku vteřiny, kdy se šém rozpadal, ale jeho obsah ještě nebyl zničen, a než duše mého nebohého bratra odlétla z tohoto světa na věky, mi vyjevila své velké tajemství - za co jsme trestáni a jak naše fátum zlomit...
Hugo de Beaujeu zaklapl knihu a zahleděl se na obraz zakladatele řádu.
„Při tvé památce, Hugo z Paynsu, přisahám, že zbavím své bratry dědičného utrpení a všechny lidi strachu," šeptal velmistr.
Znal největší tajemství světa a nyní, po pěti letech příprav, byl čas, aby je použil. Ten Janovan bude rytířem, kterého vyšle jako Božího bojovníka do šraňků. Jestli Toscanelli mluví pravdu, lakota ho zaslepí natolik, že nepochopí, o co vlastně jde.
Jeho bojovník ale potřebuje válečného oře a dobrou zbroj.
Věděl, kde mu obé opatří.
Až nastane čas, za rok, za dva nebo dříve, bude muset odjet do Andalusie, kde spojená aragonsko-kastilská vojska konečně tlačí Maury do moře.
III.
„Co vás sem přivádí, monsieur Hugo?" Luis de Santangel, escriba-no de ración aragónskeho krále Ferdinanda, se široce usmíval vstříc návštěvníkovi. „Bankéři obvykle pole válečná nenavštěvují."
Aragónsky ministr zásobování ustoupil do hloubi přepychového stanu s hedvábím vyšívanými vnitřními zástenami.
„Prosím, jen vstupte, jste vždy vítaný host," před Hugem de Beaujeu se obřadně klaněl snědý muž v nejlepších letech a s chytrým pohledem. Jeho oděv, prostý černý šat, vyhlížel na první pohled skromně, pokud by si pozorovatel neuvědomil, že kožešina, která lemovala límec, je vzácná sobolina z daleké Moskovie.
„Máte to tu hezké, monsieur Luis," poznamenal Hugo de Beaujeu, když ho hostitel posadil na skládací křesílko k taktéž skládacímu stolu.
Zatímco si sedal, Luis de Santangel luskl prsty, a když se objevil asi osmiletý černoušek v pestré livreji s veselou červenou šerpou, poručil mu, aby přinesl víno - to madeirské.
Hugo de Beaujeu si poněkud odsunul židli, aby se mohl natočit zády k železnému koši, v němž řeřavěla dubová polena. V obléha-cím táboře Santa Fé pod hradbami Granady nebylo v prosinci roku 1491 příliš teplo.
„A to se říká - slunná Andalusie," zasmál se don Luis, když postřehl, jak si host poposedl. „Brzy bude konec s nepohodlím. Granada za pár týdnů padne," jeho francouzština byla dokonalá, „dovezli jsme si tu nejmodernější artilerii. A kulí a prachu máme dost."
Jako na potvrzení jeho slov zaburácelo nedaleko dělo. A pak druhé, třetí...
Zástěny se třepotaly a de Beaujeu měl pocit, že se snad chvěje i země.
„Janovští ohněstrůjci, nejlepší na světě," pochlubil se don Luis. „Teď bude dvě hodiny pokoj, než znovu nabijí."
140
141
„Máte v táboře i jiného Janovana," opáčil de Beaujeu a zkoumavě se na svůj protějšek zahleděl.
„A, odtud vítr vane," usmál se escribano. „Zřejmě máte na mysli muže, který se nechá říkat Kryštof Kolumbus a již několik let otravuje královský pár svým projektem plavby na západ? Nu, ten v táboře již není, včera odjel."
„Cože?" vyrazil udiveně de Beaujeu.
„Dorazil do tábora před třemi nedělemi a požádal královnu Isabelu o audienci. Opět jí předložil ten svůj plán a královna jej přímo tady postoupila komisi, v níž jsem měl čest také zasedat. Zamítli jsme to. Vy přece víte, že pro každého vzdělaného člověka je ta jeho myšlenka doplout do Asie západní cestou nesmysl. Zeměkoule má mnohem větší průměr, než se ten bloud domnívá. Podle výpočtů univerzitních mistrů ze Salamanky byste potřeboval tři roky, abyste tam doplul, a žádná loď nemá takovou nosnost, aby unesla potřebné množství vody a potravin. A pokud byste přesto doplul k antipodům, jak byste se vrátil zpět? Nedosti na tom, jeho finanční požadavky byly přímo nestydaté. Chtěl, aby ho královští manželé jmenovali admirálem všech objevených moří a místokrá-lem všech nalezených zemí. Vždyť tím by zastínil i majestát obou Nejkatoličtějších Veličenstev. Co si vůbec o sobě..."
„Nevíte, kam odjel?" vpadl mu de Beaujeu do řeči.
Luis de Santangel nad tou nezdvořilostí povytáhl obočí.
„Říká se, že do Francie. Zřejmě chce svůj projekt předložit vašemu králi Karlovi."
„Měl byste ho zastavit. Okamžitě za ním vyslat jízdního posla, ať ho přivede zpět."
Královský escribano povytáhl obočí ještě výše.
„Nerozumím vám, monsieur," odtušil chladně.
„Nemáme čas, takže nebudu chodit kolem horké kaše," řekl chvatně de Beaujeu a v rozčilení uchopil škapulíř, který mu visel kolem krku. „Známe se již dlouho, udělali jsme spolu dost obchodů výhodných pro obě strany, abychom mohli mluvit bez okolků. Vím, že váš otec byl jako Žid upálen při autodafé v Zaragoze a vy jste přijal křesťanství, abyste si zachránil život a uchránil majetek vašeho bankovního domu. Ale věc Židů je vám stále drahá, a proto byste měl mít starosti. Vím z dobrých pramenů, a vy to určitě
142
víte také, že Isabela a Ferdinand učinili svatý slib - že pokud vyženou Maury ze země, vyženou i Židy, vrahy Kristovy. Předtím jim ale zabaví majetek, a tím si zaplatí maurskou válku. A Španělsko není jediné, odkud jsou Židé vyháněni a kde jsou permanentně okrádáni. Takže se ptám, nelákalo by vás financovat výpravu, která by objevila novou domovinu pro vaše plemeno? Nebyl by to čin, který by i před očima Hospodina ospravedlnil vaše odpadlictví? Nestal byste se novým Mojžíšem, který by znovu vyvedl lid izraelský z otroctví? Nebyl byste jako královna Ester, která osvobodila Židy z područí nepřátel? A stálo by vás to pakatel - pár lodí. Jestli necháte Kolumba odjet, tuto šanci ztratíte."
Luis de Santangel dlouho mlčel a přitom hleděl na škapulíř, se kterým si de Beaujeu nepřestal pohrávat. Takto chladného bankéře z Paříže neznal.
„Od každého druhého bych takový návrh pokládal za provokaci," řekl konečně escribano, „ale vás vyslechnu. Vy předpokládáte, že..."
„Ano," skočil mu do řeči tajný velmistr Bratrů Noci, „za oceánem musí existovat neznámá pevnina, mnohem bližší než Asie. Již Římané tušili její existenci, vzpomeňte si na verše ze Senekovy Medey, a jsou i věrohodnější důkazy. Hlášení norských a islandských biskupů ve vatikánském archivu uvádějí, že Islanďané založili osady nejen v Grónsku, ale usadili se také v neznámé zemi na západě, které říkali Vinland."
„Tohle všechno Kolumbus ví?" podivil se don Luis. „Proč to neuvedl před naší komisí? To by změnilo celý pohled na věc!"
„Myslím, že měl dva důvody, aby mlčel. Jednak by musel vysvětlit, jak se k těm přísně hlídaným dokumentům dostal, což by hlavně zajímalo Svaté oficium, neboť tyto údaje popírají učení svatého Augustina, jednak by prozradil, že se chce zmocnit celého kontinentu nejen pro sebe, ale dědičně i pro své potomky. Má šanci založit dynastii, která bude mocnější než všichni evropští králové dohromady, a proto operuje mylnou představou o velikosti světa podle Ptoleimaia, Behaima a Toscanelliho."
Escribano se zamyslel.
„Říká se," promluvil za chvilku, „že Kolumbus je židovského původu. Možná ano, možná ne, ale především je to fanatický katolík
143
I
a nezřízený hrabivec. Nezdá se vám, že s takovým vládcem by se Židé dostali z deště jenom pod okap?"
„Nemyslím," opáčil de Beaujeu, který si přestal hrát se škapulí-řem. „Právě chamtivost toho Janovana brzo zničí. Chybí mu ten správný duch, aby dokázal vybudovat novou říši, a vaši lidé budou mít v novém světě volnou ruku. A nejen oni, všichni svobodomyslní lidé tam získají prostor, aby si žili po svém, bez králů a inkvizice."
„Jaký zájem na tom máte vy, monsieur Hugo?" optal se opatrně de Santangel.
„Cistě obchodní, mon ami," odpověděl de Beaujeu s úšklebkem, „čistě obchodní. Financování dalších námořních výprav a obchodu, který se rozvine, nepochybně přinese pohádkový zisk každému, kdo u toho bude."
„Proč do toho nejdete sám? Proč nechcete, aby Kolumbus dojel do Paříže, kde byste králi Karlovi nabídl financování jeho výpravy vy sám? Nebylo by to pro vaše záměry jednodušší?"
Velmistr se natáhl po číši s vínem a pomalu upil, aby získal čas. Předvídal tuto námitku, ale v odpovědi musel vážit každé slovo, aby neprozradil pravý důvod.
„Jsem soukromník," konečně promluvil, „a nemám u francouzského dvora žádnou významnou funkci jako vy u aragónskeho. Nemám v Karlovi takovou záštitu jako vy ve Ferdinandovi. Vás král uhájí i před inkvizicí, ale já si nemohu dovolit přitáhnout na sebe pozornost podporou projektu, který by francouzské církevní kruhy sledovaly s nelibostí. Příliš bych si koledoval. Tady si Kolumbův projekt naopak přízeň církevních kruhů získal. Pokud vím," pohlédl zkoumavě na escribana, „Juan Pérez, opat kláštera v Rábidě a královnin zpovědník, Kolumba podporuje a pomáhá mu. To by ve Francii zůstalo na mě a upoutalo nežádoucí pozornost na mou osobu."
Nyní se nahnul pro pohár Luis de Santangel. „Myslím, že chápu," řekl poté, co upil.
„Jenže je tady ještě jedna věc," připojil po menší odmlce. „Podle vašeho škapulíře, který by se otcům Svatého oficia už vůbec nelíbil, bych odhadoval, že jste obeznámen s vírou mých otců. Takže víte, že Židé mohou mít vlast jenom tam, kde se nachází Aron
144
Habrit. Ta je ale pohřbená někde v Palestině, a proto musíme hledat svůj domov tam. Tam, kde jsme domov už jednou měli. Nikoli někde za Západním oceánem."
Aniž by se rozmýšlel, vyzáblý muž s propadlými tvářeni nad stříbrně prokvetlým plnovousem, který více než co jiného připomínal rabbiho, si přetáhl přes hlavu stříbrný řetízek se škapulířem a podal ho svému hostiteli.
„Přečtěte si, co je na tom pouzdru napsáno, a pak mi, prosím, škapulíř vraťte."
Don Luis vzal pouzdérko opatrně do ruky a při čtení s ním pozvolna otáčel. Tvářil se stále užasleji, a když dočetl, upustil škapulíř zděšeně na stůl, až to cinklo.
S bázní hleděl na Huga de Beaujeu.
„Nyní mi určitě uvěříte, když vám slíbím, že Aron Habrit bude před vyplutím na palubě jedné z Kolumbových lodí," a připravená konat v souladu s naším přáním, dodal v duchu. „Vy pak musíte propašovat do posádky svého člověka, který se postará o ostatní."
„Dejž Bůh," řekl zbožně escribano a nemyslel tím toho křesťanského.
„Já bych měl také přání," reagoval Hugo de Beaujeu. „Snad budete mít tolik vlivu a dokážete prosadit, aby Kolumbovy lodi nesly bílé plachty s velkými červenými kříži."
Luis de Santangel překvapně vzhlédl.
„Bílé plachty s červenými kříži?" udiveně zopakoval.
Pak se mu náhle blesklo v očích poznáním.
„Myslím, že teď už všemu rozumím," řekl s úsměvem.
Všemu ne, pomyslel si velmistr, to bys se mnou tak klidně neseděl u jednoho stolu.
„Asi byste také uvítal, kdyby vlajková loď nesla název Bohorodičky," připojil ještě usmívající se escribano.
Zřejmě narážel na to, že Panna Maria byla patronkou templářů, a de Beaujeu se rozhodl, že mu potěšení z toho, jak uhádl, koho vlastně zastupuje, ponechá.
„To by bylo víc, než več jsem doufal," odpověděl taktéž s úsměvem.
145
IV.
Zapřen za trnož pevně sroubeného stolku přibitého k palubním plaňkám si Kryštof Kolumbus listoval lodním deníkem. Tím pravým, nikoli falešným, který ukazoval svým kapitánům a lodivo-dům. Přede dveřmi do malé kajuty pod záďovou palubou admirál-ské karaky Santa Maria, jež se rytmicky kolébala na dlouhých oceánských vlnách, hlídal tlumočník Luis de Torres, kterého mu doporučil králův escribano de ración Luis de Santangel. Byl to také pokřtěný Žid, ale admirál vycítil, že je to jediný muž z posádek všech tří lodí, který kromě něho má upřímný zájem, aby výprava uspěla.
Z Palosu vypluli 3. srpna 1492 a za šest dní byli na Kanárských ostrovech, přestože se na Pintě dvakrát zlomilo kormidlo. Horší bylo, že u ostrova Gran Canaria se v trupu této karavely objevila trhlina, takže museli spravovat a na neznámé vody vypluli až 6. září. Z lodních deníků portugalských mořeplavců věděl, že zde trvale vanou silné severovýchodní větry, které ho rychle poženou přes oceán přímo na západ v tom nejvýhodnějším zadobočním kurzu se všemi plachtami v plném tahu. Nechápal, proč mu Santangelo-va intendantura vydala bílé plachty z vyběleného lnu, když se dalo čekat, že se v silném větru rychleji opotřebují než běžné plachty, impregnované do žlutohnědá. Řekli mu, že bílé plachty s červenými kříži mu zaručí Boží ochranu, ale nevyvrátili jeho pochyby. Vždyť tutéž kombinaci nosili bezbožní templáři, kteří propadli Ďáblu.
Navýsost příznivý vytrvalý vítr z východních kvadrantů se pak paradoxně stal příčinou prvních potíží. I ta nejlepší karavela musí při křižování proti větru urazit trojnásobnou dráhu, aby se vrátila do místa, z něhož se s větrem v zádech spustila. To znamenalo, jestliže jim tento vítr vydrží po celých 5 000 leguí, než dorazí k pevnině na opačné straně oceánu - a on nepochyboval, že vydrží -, že zpáteční cesta naroste na obludných 15 000 leguí a při průměrném výkonu 40 leguí za den si vyžádá 375 dní. Rok a deset dní neustálého probíjení se proti větru a mohutným vlnám. To nevydrží žádná loď, žádné plachty, ani žádná posádka, i kdyby její loď dokázala pobrat dostatečné zásoby vody a jídla. Ačkoli posádky jeho lodí tvořila sebranka z celého Španělska, bylo mezi těmi chlapy dost
zkušených námořníků, aby si dokázali spočítat to co on. Ani nemluvě o bratrech Pinzónech, kapitánech Niňi a Pinty. Proto již tři dny po opuštění Kanárských ostrovů začal uplutou vzdálenost v oficiálním deníku falšovat a skutečné údaje si zapisovat do druhého, tajného deníku. Kupříkladu 10. září 1492, nalistoval si toto datum, si zapsal, že za 24 hodin urazili 60 leguí, ale započítal jenom 48 leguí, aby lidé nedostali strach. Pak se objevily další potíže.
Obrátil na datum 16. září. Toho dne začali na všech třech lodích pozorovat množství trsů svěže zelené trávy, která podle vzhledu byla teprve nedávno vytrhána ze země. Jeho muže to poděsilo, ale ještě větší strach jim nahnalo moře. Ačkoli vítr ustal, nepřestávala se hladina čeřit a z hloubi k ní vystupovaly početné bubliny a na povrchu bezhlesně pukaly, jako by na dně oddechovala celá smečka spících obrů. Nedosti na tom, v noci všechny vzbudil pokřik hlídky.
„Hoří, loď hoří, admirále!" vykřikl muž u kormidelní páky, když kolem něho vybíhal ze své kajuty.
A opravdu, z dřevěného roštu, který před hlavním stěžněm překrýval jícen nákladového prostoru, vystupoval dým. Vlastně bílá pára, která ve svitu Luny stříbřitě opalizovala.
„Vystupuje to z té těžké bedny, admirále," oznámil mu loďmistr. „Ale žádné plameny jsem neviděl," uklidňoval ho.
Přesto se tvářil nejisté, jako by nevěděl, jestli má mít radost, že loď zřejmě nehoří, nebo se ještě více bát neznámého jevu.
„Co to je za bednu?" vybafl na escribana de toda armáda Rodri-ga de Escoveda, který měl na starosti soupis nákladu, ale odpověděl mu tlumočník Luis de Torres.
„Obsahuje dary pro vládce Cipanga, done Cristobale, které vybrali escribano de ración Luis de Santangel a královský pokladník Gabriel Sanchéz."
Rozčílil se, že o tom nic neví, a nařídil, aby tu dýmající bednu hodili přes palubu. Věděl, co taková věc dokáže udělat s poverčivostí námořníků.
Jenže to nešlo. Bedna, sbitá hřeby z drahého železa, nešla zvednout, jako kdyby vážila jako celý svět. Zavěsili ji na kladkostroj na hlavním stehu a rozzuřený admirál nahnal k jeho tažnému lanu každou ruku na palubě. Když muži zabrali, steh se pronesl a začal
146
147
ohýbat praskající stěžeň. Naštěstí se dříve přetrhlo lano kladkostroje. Napadlo ho, že nařídí carpinterovi, aby bednu rozsekal sekerou, ale něco ho varovalo. Aniž věděl proč, nabyl přesvědčení, že sekera by od bedny bezmocně odskakovala, a pak by se jeho muži zbláznili strachem. Druhého dne přestala bedna dýmat, ale i tak byla posádka skálopevně přesvědčená, že výprava je očarovaná.
Tím podivným mořem, bez příčiny kypícím a plným zelených travin, jež držely na hladině vzduchem naplněné bobule podobné vinným hroznům, plula flota tři týdny. Všechny tyto jevy vystrašily posádky natolik, že ho ta chátra donutila, aby změnil směr -musel uhnout z čistě západního kurzu na západojihozápad.
Kolumbus dolistoval až k datu 11. října 1492, jež bylo poslední, a zaklapl deník.
Podle příznaků - ptáků, kteří přelétávali nad loděmi, a kusů dřev, jež míjeli - jsou již blízko pevniny. Během několika dnů, snad už zítra, se rozhodne, zda vsadil na správného koně a stane se nej-mocnějším mužem planety a jeho potomci nejmocnější dynastií historie. Bude muset ale svůj nález tajit i před vlastními posádkami, nikdy nesmí připustit, že objevili nový svět, který podle královské smlouvy patří jenom a jenom jemu a jeho dětem. Bude stále tvrdit, že dopluli do Cipanga, a pokud se objeví další souš, musí ji vydávat za Kathaj. Musí získat čas, aby mohl upevnit svou vládu, než se prozradí, jak se věci ve skutečnosti mají.
Vyšel na palubu, aby se nadýchal čerstvého vzduchu a zkontroloval polohu karavel. Již se stmívalo, ale přesto rozeznal jejich bělostné plachty asi půl leguy před Santou Mariou.
Stál na zadní palubě a nevšímal si kradmých pohledů, které po něm vrhali muži hlídky. Všichni věděli, že se blíží k souši, již, jak byli přesvědčeni, vyčaroval ze dna moře.
Vzpomněl si na Toscanelliho.
Často na něho v posledních dnech myslel. Byl to on, kdo mu vnukl nápad na tuto expedici a vlastně mu poskytl klíč, jak zatajit skutečné záměry. Nikdy se toho florentského učence nezeptal, zda si někdy uvědomil zásadní chybu svého plánu, nebo zda to byla jenom lest, aby z portugalského krále, jemuž napřed poslal svůj návrh a mapku navrhované trasy, vylákal loďstvo pro plavbu do nového světa. V těch letech, kdy o výpravě jenom snili, měl neod-
bytný pocit, že Toscanellimu někdo radí a dokonce pomáhá. Jeho podezření obzvláště zesílilo, když mu učenec poskytl k prostudování dokumenty, které nesly signaturu tajné vatikánské knihovny a nepochybně i stopy krve. Florentský učenec se sám k nim nemohl dostat a pro jejich projekt byly klíčové. Z popisů plaveb, které obsahovaly, vyplývalo, že v severnějších částech Západního oceánu vanou západní větry, které každou loď spolehlivě zanesou zpět do Evropy. Z úradku Božího tak existoval v oceánu koloběh větrů, jenž umožňoval plavbu oběma směry, a proto neměl z návratu strach. Dokumenty také napovídaly, že ve vzdálenosti 5 000 leguí přece jen nějaká pevnina leží, i když to určitě není Kathaj. Obě tato tajemství si pečlivě střežil a nevyrukoval s nimi před žádnou komisí. Chtěl všechno, nebo nic, hrál vabank, neboť již jako chudý chlapec, když se učil v Janově tkalcem, se skálopevně rozhodl, že bude slavný a bohatý.
Nejslavnější a nejbohatší na světě.
Toscanelli mu ale už na žádné otázky neodpoví.
Florentský učenec zemřel před čtyřmi roky, nalezli ho s rozsápaným hrdlem, jako by ho napadli vlci nebo vzteklý pes. Zřejmě mu chtěl napsat; notář našel v jeho bytě složený list papíru určený do Kolumbových rukou. Dostal se k němu až po půl roce, a když ho rozložil, byl prázdný. Jenom v záhlaví se skvěla sigla
.S. .S.A.S.
Když Isabela a Ferdinand schválili jeho výpravu, začal se jí podepisovat, neboť to znamení pochopil jako Toscanelliho vzkaz, aby se odevzdal do ochrany Ježíše Krista, svatého, svatého, nejvyššího, svatého.
Zatím se zcela setmělo a z temnot vyvstaly zvuky noci - šumění oceánu rozráženého lodní přídí, skřípot kladek a ráhen, tlumený hukot větru v plachtách. Rozhodl se jít spát, měl předtuchu, že zítra bude rušný den.
148
149
Dvě hodiny po půlnoci ho probudily dělové výstřely. Když vyběhl na palubu, byla tam již celá posádka.
„To vystřelila Pinta, admirále," hlásil mu mistr plavby Juan de la Cosa. „Spolu s Ninou svinuly plachty a čekají na nás."
Když připluli na doslech, zazněl z Pinty hlas jejího kapitána Martina Pinzóna.
„Můj námořník Rodrigo de Triana spatřil ze stěžně zemi, admirále."
Ze všech lodí zněl jásot a někteří muži děkovali Bohu. Poté svinula plachty i Santa Maria, aby flota počkala v hlubokých bezpečných vodách na svítání.
Vycházející slunce skutečně ozářilo zemi - nevelký plochý ostrov se svěže zelenými stromy, na němž se o den později Kolumbus vylodil s oběma Pinzóny, Rodrigem Sánchezem de Segovia jako kontrolorem Koruny a notářem Rodrigem de Escovedem. Podle královské smlouvy byl nyní skutečným admirálem moře-oceánu a místokrálem a v této funkci vztyčil na břehu kastílskou korouhev a nechal pořídit o převzetí ostrova notářský zápis.
Záhy narazili na domorodce.
Chodili zcela nazí, tak jak vyšli z lůna matčina, a to i ženy... Vlasy měli hrubé skoro jako koňské žíně a krátké... jenom malou část jich sčesávají dozadu... Plel! mají jako na Kanárských ostrovech, ani černou ani bílou ... Není u nich vůbec železa zapsal si do deníku, když odrazili od břehů San Salvadoru, jak ostrov nazval, aby pokračovali ve zkoumání.
Byl do hloubi duše zklamán a musel to tajit před posádkou. Tohle přece nebyl žádný nový svět, žádný nový kontinent, v jehož existenci doufal a na němž by mohl založit novou říši. A jeho zklamání se stále prohlubovalo, přestože se před příděmi lodí postupně objevovaly další a další ostrovy. Moře mezi nimi již nebylo temně modré, ale zelené, a olovnice prozradila, že je velmi mělké, nemělo větší hloubku než pět sáhů. Tam, kde oceánské hlubiny přecházely v tuto obrovskou mělčinu, vystřelovala voda do výše zpěněnými gejzíry a strmými vodními valy. Ostrovy tedy byly vrcholy zatopené pevniny, snad ostrova Hy Brazil nebo Ostrova Sedmi měst, a domorodci civilizačně upadlými potomky původního vyspělého obyvatelstva. Znamenalo to další ponurý důkaz, že západ-
150
ní kontinent je jenom bájí a že sv. Brendan měl pravdu se začarovanými ostrovy, které se dokážou ponořit. Dál na západ se nepochybně táhnou jenom nedozírné vodní pláně, 10 000 leguí pustiny, kterou nepřekoná žádná loď. Nemělo cenu dále směřovat na západ a loďstvo se stočilo na jih.
Ačkoli na ostrovech, které pak objevili, našli mnoho podivných a neznámých rostlin, žádná z nich neměla hospodářský význam. Nežily zde ani žádné ovce nebo kozy či jiná hospodářská zvířata a situaci ještě zhoršovalo, že nenalezl ani žádné zlato, jak svým královským patronům nasliboval.
Na nejjižnějším z ostrovů, vlastně vrcholků zaplavené pevniny, mu domorodci prozradili, že ještě dále na jihu leží velká země, které se říká Kuba. V zoufalství k ní 23. října 1492 zamířil, rozhodnut, že ji bude vydávat za Cipango. Dne 28. října pak flota zakotvila v ústí hluboké řeky. Břehy věnčily palmy a všude kypěl život. Avšak osady domorodců byly ubohé, byť o něco civilizovanější než na předchozích ostrovech. Poté lodi postupovaly pomalu na severozápad podél východního pobřeží Kuby a Kolumbus na jednom místě vyslal do vnitrozemí tlumočníka Luise de Torres ještě s jedním mužem, aby vyhledali domorodého krále. Ačkoli poslové nalezli osady s velkými domy obklopenými obdělanými poli s kulturními plodinami, z nichž rozeznali jenom bavlník, mělo to daleko k rafinované kultuře Kathaje, jak ji vylíčil Marco Polo.
Proto admirálovi připadlo bezúčelné plout dále na severozápad a poté, co nařídil provést nezbytnou opravu lodí, zamířil podél pobřeží zpět na jihovýchod. Tvrdil posádce, že se náhodou dostali do nejubožejší kathajské provincie a že nový kurz je zavede k bohatému ostrovu Cipango, který leží na východ od kathajského pobřeží.
Dne 21. listopadu se svévolně odpojila Pinta a admirál se domníval, že nejstarší z bratrů Pinzónů, který karavele velel, to udělal z chtivosti, aby se jako první dostal k nalezištím zlata, o nichž se zmínili domorodci. Jenom v doprovodu Niňi doplula Santa Maria k jižnímu výběžku Kuby a zamířila k další velké zemi na jihu, které kubánští indiáni říkali Bohío, ale místní lidé Haiti. Byli ozdobeni zlatem a posunky naznačovali, že na jižněji ležících ostrůvcích jsou zlata celé haldy. Posádek obou lodí se zmocnila zlatá horečka a ani admirál nebyl imunní. Začal dokonce pochybovat o svém původním názoru.
151
Neměl nakonec Toscanelli pravdu, není zeměkoule menší, než si mnozí myslí, a nedoplul opravdu do kathajských vod?
Nechi Pán náš ve svém milosrdenství řídí moje kroky, abych našel to zlato, to jest zlaté ložisko...," zapsal si do deníku v předvečer Božího narození.
Příští ráno se po dlouhé době probudil s dobrou náladou. Také posádka se cítila slavnostně, muži se při bohoslužbě kajícně bili v prsa, ale každý z nich se již viděl jako boháč. Nicméně vítr přes den zeslábl a navečer 25. prosince 1492 se obě lodi stále ploužily kolem pobřeží Haiti. V předchozích dvou dnech Kolumbus vyslal čluny, aby prozkoumaly trasu, která před nimi ležela. Čluny zjistily, že do vzdálenosti 3 leguí je pobřeží bezpečné, neboť jejich posádky nenašly žádné mělčiny ani útesy.
Admirál se cítil unaven a asi hodinu před půlnocí ulehl. Vítr téměř ustal, moře se uklidnilo a Santa Maria se přestala zmítat. Kdo mohl, následoval admirálova příkladu, aby využil klidu lodi k důkladnému odpočinku.
Asi po hodině se Kolumbus nečekaně probudil s bolestí hlavy.
Všude panovalo ticho. Nebylo slyšet žádný šumot rozrážené vody, ani kladky neťukaly o sebe a neskřípěla ráhna. Když vyšel na palubu, měl pocit, že zůstal na lodi sám. Nikdo z hlídky nebyl na svém místě a o kormidelní páku se ospale opíral nejmladší z plavčíků, asi desetiletý hoch.
Admirál s ním rozhněvaně zatřásl.
„Kde jsou všichni?" zeptal se nakvašeně.
„Šli spát a mně kormidelník nakázal držet kormidlo, pane," odpověděl ustrašeně chlapec a skrčil se před očekávanou ránou.
Jenže admirál nechal ruku klesnout, neboť jeho pozornost upoutala mihotavá záře, jež vycházela nákladovým jícnem z podpalubí.
Proboha, snad loď nehoří?! polekal se.
Zamířil ke schůdkům do podpalubí, minul spící muže, kteří leželi u hlavního stěžně, a počal po schůdcích sestupovat.
Necítil žádný kouř a to ho uklidnilo. Místo toho zaslechl podivné zvuky, napůl zpěvavé, napůl mumlavé. Opatrně se protahoval mezi bednami a soudky s vodou směrem k záři. Teď již viděl, že ji vydává jedna z lodních luceren a že ozařuje jeho tlumočníka. Luis de Torres klečel před tou záhadnou bednou, která obsahovala dary
pro vládce Cipanga. Nyní měla stržené víko a v chabém světle lojové lucerny se stěží dal rozeznat její obsah. Zřejmě skrývala nějakou kovanou truhlici, z níž bylo vidět jenom matně černé, jakoby sazemi pomazané víko, po obvodu lemované složitým krajkovím.
Admirál si uvědomil, že se Luis de Torres modlí. Nikoli ale ke křesťanskému Bohu, ale k zavrženému bohu židovskému. Muž, kterému tolik věřil, měl čelo a paže dokonce ovinuty modlitebními řemínky tefilin.
„Ty Kristův vrahu..., ty kacířský zmetku," admirál se zalykal vztekem, až se mu nedostávalo slov, „...jak můžeš... na mé lodi?!"
Tlumočník k němu obrátil hlavu a nezdál se nijak zaskočen.
„Právě že na vaší lodi, done Cristobale," opáčil klidně, „kdyby nebylo Aron Habrit a Tvůrcovy přítomnosti v ní, byli bychom již všichni mrtví a žrali by nás ryby."
„Co to meleš?"
„Vzpomínáte si na ten den, kdy se v moři objevily zelené trávy a z této bedny se začalo kouřit? Kdybychom ji neměli na palubě, všechny naše lodi by se tehdy zřítily z gigantického vodopádu, který označuje konec světa. Označoval," opravil se, „protože teď už svět konec nemá, Elohim jej odstranil," dodal Luis de Torres s nadšením a posvátnou úctou.
Význam tlumočníkových slov jenom pomalu pronikal do admirálovy mysli.
„Co to tady meleš?" dokázal jenom zopakovat, i když klidnějším hlasem.
„Tohle je opravdu Aron Habrit, admirále," snažil se de Torres podpořit svá slova pádnějším argumentem. Předklonil se a rukou otřel na jednom místě krajkoví na víku truhlice.
Na místě, kde se ozdobného lemu dotknul, se objevila lesklá, žlutá šmouha.
Takhle se mohlo třpytit jenom zlato.
Udělají také truhlu z dříví setim, půl třetího lokte bude dlouhost její, půl druhého lokte širokost její, půl druhého také lokte vysokost její.
A obložíš ji zlatem čistým, vnitř i zevnitř obložíš ji; a uděláš nad ní vůkol korunu zlatou.
Sliješ taky čtyři kruhy zlaté, kteréž přiděláš ke čtyřem úhlům jejím...
152
153
Kolumbus si náhle vybavil slova Exodu, 2. knihy Mojžíšovy, a ohromeně zíral na truhlu. I kdyby to nebyla Archa úmluvy, v níž podle Starého zákona přebývá Hospodin, nepochybně byla ze zlata. Bezděčně přistoupil k bedně a též se dotkl povrchu truhlice, jež v ní spočívala. I po jeho dotyku zůstala zlatá šmouha.
„Potřeli jsme ji koptem, aby nevábila svým leskem nechtěné oči, kdyby se přece jenom nějaký námořník chtěl podívat dovnitř," poznamenal tlumočník věcně.
Kolumbus se předklonil, aby nadzvedl víko truhlice.
„Nedělejte to," vykřikl Luis de Torres, „žádné nepovolané oči nesmí spatřit, co je uvnitř."
Admirál nedbal a víko nadzvedl.
Z truhlice se s vytím vyřítil proud vzduchu, udeřil do něho silou uragánu a srazil ho mezi bečky s vodou až na dnová prkna nákladového prostoru.
Cítil, jak se celá loď zatřásla.
Lampa zhasla.
„Neměl jste to dělat, admirále," zazněl ze tmy tlumočníkův hlas. „Objevil jste totiž opravdu nový svět, o němž jste snil, ale nikdy do něj nevstoupíte. Postihne vás Mojžíšův trest. Ačkoli jste našel cestu, právě jste si do zaslíbené země uzavřel vstup."
Ohromený admirál se konečně vzpamatoval. Nehybnost lodi se změnila a námořnický instinkt Kolumbovi prozradil, že za bezvětří proudy nehlučně snesly Santu Mariu na korálové útesy těsně u břehu. Cítil, jak se trup pod jeho zády prohnul, slyšel, jak břity útesu drásají vnější obšívku a prolamují plaňky. Slyšel i crčení vody, jež se nezadržitelně dere do nitra lodi.
Byl s ní konec.
„Možná máš pravdu, že svou říši nikdy nezískám," ucedil, „ale ty máš jistotu, že se nikdy do Španělska nevrátíš."
„To ostatní je už všeobecně známo. Ohledně svých objevů měl Kryštof Kolumbus až do konce života zatemněnou mysl, jako by mu někdo zastřel zrak očarovanou pavučinou, a všechny jeho sny
154
o bohatství a moci vzal vítr. A Luis de Torres se opravdu nevrátil do Španělska. Patřil k těm, kdo nepřežili pobyt v pevnosti Navidad, a stal se prvním Židem, který v Novém světě zemřel," uzavřel své vyprávění muž v proužkovaném obleku, který se prokázal průkazem FBI na jméno Gary Demolay.
„No a teď znáte důvod, proč jsem tady," dodal po malé odmlce. Vyhlížel v tom obleku stejně nezajímavě jako pojišťovák ze Středozápadu.
Marinu Miami Beach, která se nachází v ústí Government Cutu, hlavního plavebního kanálu do přístavu Miami, zalévalo polední vedro, ale v klimatizovaném salonu stodesetistopé motorové jachty Oceán Diver, vyvázané u mola pro velké motorové čluny, panoval příjemný chládek.
Nikoli ale atmosféra.
U stolu z hedvábně se lesknoucího višňového dřeva seděla naproti federálnímu agentovi trojice mužů rozdílného věku, ale všichni v bílých tričkách s nápisem SANTA MARIA EXPEDITION 2008 na zádech a kresbou karaky pod plachtami s červenými kříži na prsou. Tvářili se naštvaně.
„To všechno myslíte vážně?" zeptal se ironicky nejstarší z nich.
„Jistě, kapitáne," odvětil agent. „A vy teď máte na vybranou. Buď svou potápěčskou expedici k vraku Kolumbovy vlajkové lodi od-troubíte, nebo na vaší jachtě najdeme kokain. Přece víte, jak se to dělá, moji lidé už čekají venku. Pak vám tuhle krásnou lodičku zabavíme. Kolik že stála? Dvacet mega? A vy všichni půjdete do lochu. Na dvacet let natvrdo. Je to na vás."
„Znám guvernéra a pár kongresmanů ve Washingtonu a tohle svinstvo si nenechám pro sebe," vyštěkl kapitán a majitel jachty v jedné osobě.
Gary Demolay se pozorně zahleděl na jednoho z nejúspěšněj-ších floridských lovců pokladů. Bobby Warding se napakoval na vracích Stříbrné flotily z roku 1715 a dobře investoval. I do politiky, když v roce 2003 přispěl pěkným balíkem do volebního fondu republikánů a zlé jazyky tvrdily, že jenom díky jemu Jeb Bush získal pro svého bratra Floridu a tím i další prezidentství.
„To vím, pane. Proto se nám nepodařilo zavčas zablokovat povolení od haitské vlády a musel jsem přijít osobně," řekl omluvně.
155
„Ale jestli to uděláte, možná neskončíte v kriminálu, ale zcela určitě v blázinci. Kdybych to nevěděl, nebyl bych k vám tak otevřený"
„Má pravdu, Bobby," do debaty se zapojil muž středního věku s elegantními bezobroučkovými brýlemi na nose. „Žádný kongresman by ti neuvěřil, kdybys mu zopakoval, co jsme teď vyslechli, a hned by volal cvokaře. Na tebe. Nejlepší metoda, jak něco zatajit, je ukrýt informaci v šumu. A to je tento případ. O templářích a o Arše úmluvy se už vykládá tolik legend, že pravdivou verzi už nikdo nerozezná. A že byl Kolumbus židovský agent? To také není nic nového, ale když s tím vyrukuje někdo, kdo sám není Žid, mají ho ostatní za nácka."
„To se máme na všechno vysrat?!" vybuchl nejmladší z trojice, asi třicetiletý opálený svalovec ve značkových šortkách.
Byl to ten týpek, co bez zrcadlovek nedá ani ránu. Teď ale brýle, bratru za 500 dolarů, sundal a položil na stůl.
„Chystali jsme se dva roky, sehnali jsme si letecké snímky Dona Lungwitze z roku 1949, na nichž je u mysu Cap Haitien Bay vrak vidět, prostudovali jsme Morisonův životopis Kryštofa Kolumba, kde jsou nejpřesněji uvedeny okolnosti, při nichž šla Santa Maria ke dnu," trpce vypočítával, „získali jsme dokonce zápisky neúspěšné Dicksonovy expedice z roku 1967 a přesně víme, kde se v roce 2004 potápěl Barry Cliford, který prohlásil, že vrak našel, ale kvůli státnímu převratu na Haiti neměl čas, aby ho prozkoumal."
Svalovec udeřil pěstí do stolu, až brýle poskočily
„A to všechno má jít do čudu?! Kvůli jeho kecům?! Santa Maria je přece sen všech lovců pokladů, Mount Everest podmořské archeologie. A my ho máme s tím povolením loženej. Pošli ho do prdele, Bobby!" vyštěkl nakonec.
„Právě proto je tady, Spinny. Že máme to povolení," řekl mu trpělivě brejláč, „že bychom nemuseli ponorů zanechat jako Barry Cliford. To asi byla vaše práce," obrátil se k agentovi FBI, „ten převrat v roce 2004..." Napůl se ptal, napůl konstatoval.
„Máte pravdu," přiznal Demolay, „máme spolupracovníky v mnoha institucích nejen v USA, ale po celém světě. Přesto nám Barry Cliford před čtyřmi lety málem proklouzl. Nepodařilo se nám zpochybnit ani radiokarbonový test dřevěného úlomku, který vynesl z vraku. Podle testu pochází dřevo z roku 1472, což je totéž,
jako by na tom úlomku byl Kolumbův podpis. Nemůžeme ale na Haiti inscenovat převraty každý rok. Navíc vrak Santa Marii leží v necelých dvaceti metrech, takže dostat se k němu je hračka i pro svátečního potápěče - ve srovnání s Titanikem nebo Bismarckem, které leží ve čtyřech kilometrech. Snad vás utěší, že k vašim předchůdcům také patřil doktor Ballard. Jemu jsem podobnou expedici musel rozmlouvat před deseti lety."
„Na Ballarda vám sérem," ucedil Spinny a otočil se k oknu. Bylo jím vidět na plochou záď jachty zaplněné stojany s podvodními skútry a tlakovými potápěčskými lahvemi. Bylo tam místo i pro dva nafukovací zodiaky a na konci se na stožárku vlnila americká vlajka. Za ní byl vidět obrovský výletní parník, který právě vyplouval Government Cutem, aby zamířil na Bahamy.
„Co vám a vašim přátelům vlastně tak vadí, pane Demolayi?" optal se intelektuálsky vyhlížející muž s brýlemi. „Že jsme profesionální lovci pokladů, to asi ne, když jste zakázal expedici i doktorovi Ballardovi, který je univerzitní archeolog. A jestliže vám jde o Archu úmluvy, jejíž nález by kromě toho, že by byl opravdu světovou senzací, mohl vyvolat i mezinárodní komplikace, proč jste ji už dávno tajně nevyzvedli a neodevzdali státu Izrael, pakliže máte strach, že by skončila v soukromých rukou, nebo byla dokonce rozebrána a zlaté plátování roztaveno?"
„Doufal jsem, že to vyplynulo z mého vyprávění," odpověděl poněkud udiveně Demolay. „Že je snad jasné, že Archa musí zůstat tam, kde je."
„Mně to teda jasný není," ozval se nakvašeně Bobby Warding. „I kdybych vzal za fakt, že indiánští sachemové opravdu začarovali Atlantik, aby se do Ameriky nedostali žádní běloši - to bylo fakt dobrý, jak jste naznačil, že jevy v Bermudským trojúhelníku jsou pozůstatky po tom kouzlu -, přesto pořád nechápu, proč musí Archa úmluvy stále trčet někde pod vodou u haitského pobřeží, když svůj úkol už splnila, když už ten vodopád na konci světa odstranila a umožnila Kolumbovi průjezd."
„Máme vlastně dva důvody," začal vysvětlovat agent FBI. „Víte, židovská kabala je ve stejném poměru k ostatním magiím jako nula k dalším číslicím. Tím chci říct, že kabala se dá také použít jako magie, která magii vypíná, a Archa naprogramovat jako vlastní vypínač.
156
157
Tuhle její možnost odhalil Jean de Gonville v okamžiku, kdy ten indiánský kouzelník otevřel jeho šém, a tím uvolnil jeho duši. Mimochodem, ty šémy jsou odrazem Jahveho entity v našem světě a templáři je nalezli v Arše, když ji vykopali ze základů dnešní mešity AI Aksá na jižní straně chrámového okrsku. Ve skutečnosti ji našli tam, v budově, kterou jim jako kasárna daroval až král Balduin II. Ale kdo a proč tam Archu ukryl, se již nedozvíme. Podstatné je, že ty šémy se staly škapulíři všech velmistrů, seneša-lů a maršálů řádu. Nu a na Kolumbově výpravě není důležité to, že otevřela cestu do Ameriky a že učinila ze Spojených států největší židovskou domovinu, ale že Archa vypnula nejen kouzlo indiánských medicinmanů, ale magii vůbec. Proto teprve od roku 1492 žijeme v novém, přírodními vědami zkoumatelném světě, z něhož byla magie vyhoštěná. To je to velké tajemství, které odhalil Hugo de Beaujeu. A my prostě nechceme riskovat, aby někdo nějakou manipulací s Archou, respektive s vrakem Santa Marii, ten vypínač, který to způsobil, přepnul zpět."
„Takže jste vlastně zasrani lidumilové," vybuchl Spinny, „ušlechtilí zasrani zachránci lidstva před zasranými zlými čaroději a démony."
„Ne tak zcela," Demolay nevzrušeně přešel jeho výbuch vzteku. „Máme také svoje osobní důvody - a to je ten druhý důvod. Víte, dnes žije na světě asi pět tisíc lidí, kteří jsou potomky templářských velmistrů a dalších hodnostářů řádu, prostě těch, kteří nosili šémy. A nemusí se jmenovat De - Molay," zřetelně oddělil předponu, „jako já, nebo Payns, Barrés, Saint-Amant, de Sonnac, Bérard nebo Beaujeu. Mnozí mají arabskou krev, jiní židovskou, mnozí jsou černí a jiní zase Asiati, protože templáři si opravdu se slibem čistoty hlavu nelámali. Z toho všeho je dnes významná jenom jedna věc -že jsme zdědili jistý magický gen, který v nás Archa také vypnula. Ona totiž Archa nepřinesla templářům jenom požehnání, ale také prokletí. Je vlastně pravda i všechno ostatní, co se o nich vykládá. Archa z nich sice učinila zasvěcence a obdařila je nadpřirozenou mocí, alespoň jejich vůdce, ale za to, že ji otevřeli, se z nich stali Bratři Noci. A my, jejich potomci, jsme pevně odhodlaní zabránit všemi prostředky, abychom se znovu stali tím, čím byli oni. Uděláme všechno, aby někdo ten gen nezapnul a my také neskončili jako Bratři noci - jako tvorové, kterým lidé obvykle říkají vlkodlaci."
„A kdyby někdo přece jen zmařil naše úsilí," Demolay se usmál a odhalil silné, pravidelně rostlé zuby, bělostné jako v reklamě na zubní pastu, „pak si může být jist, že to bude on a jeho rodina, kterou bychom jako první při nejbližší úplňkové noci navštívili."
A s tím bělostným úsměvem na tváři se obrátil na Spinnyho, který už zase schovával opálený obličej za zrcadlovkami.
„Já osobně bych začal u vás."
Jak ze zkušenosti věděl, tento argument zabere vždy.
158
159