Hanuš Seiner (*1981) pracuje jako vědec v Laboratoři ultrazvukových metod Ústavu termomechaniky AV ČR. Doktorát z fyzikálního inženýrství získal na Fakultě jaderné a fyzikálně inženýrské ČVUT, kde v současnosti rovněž přednáší. Je ženatý, má dvě děti a bydlí s rodinou v Pardubicích.
Přes svůj celoživotní zájem o literaturu a vědu napsal první sci-fi povídku Pád teorie osamělosti až během doktorského studia v roce 2005; ta následně vyšla v roce 2006 v časopise Ikarie. Povídky od té doby publikuje s občasnými odmlkami v žánrových časopisech (Ikarie, XB-1 a Jupiter). V Ceně Karla Čapka získal první místo v kategorii Povídka v roce 2013 za space operu Hexagramaton (Mlok 2013) a o rok později v kategorii Krátká povídka za klasičtější sci-fi příběh Ve válce se stochastikou (Mlok 2014). Ve svých povídkách se snaží zachytit konfrontaci lidských hrdinů s komplexností přírodních věd a nevyzpytatelností vědeckého poznání.
(D
Reka kolem mne začíná houstnout životem. Hejna poplašených rybek vytváří perleťově se třpytící stuhy, ty se vlní v meandrech kolektivního pohybu. Na skle brýlí mi ulpívají plivance chaluh. Vypustím do proudu hrst falešných vůdců hejna; hydrofony na nich se rozezní na frekvencích, kterým rybky nemohou odolat. Skryt v nitru sebevražedné perleťové spirály mířím do hloubky.
Simulakrum, dosud poklidně odpočívající na bahnitém dně, se začíná zvedat a obracet svoji gigantickou hlavu proti proudu. Rozevírá ústa a plní líce vodou zaujato nečekaným přívalem potravy. Řeka se v deltě rozlívá do šíře několika kilometrů, vymílá temné, stovky metrů hluboké tůně, mezi ně vrší závratně vysoké bariéry bahna a písku modelované věčně neklidnými prsty proudu. Simulakrum je jako jedna z těch bariér: břichem leží hluboko ve stojatém světě tůně, hřbetem čeří hladinu.
Nechávám se unášet živým vírem přímo k temnotě jeho chřtánu. Proklouznu jím, ještě než se řady zubů ostrých jako žiletky sevřou, aby polapily stovky mých stříbřitých rybích průvodců ve smrtonosné pasti. Šlahouny filtračních symbiontů mi neškodně sklouznou po skafandru. Pak se vrací do hrbolaté krajiny sliznice obalené hnědozeleným říčním planktonem.
Simulakrum klesá opět ke dnu. Kompenzovaná gravitace mi roz-
~313~
Terra nullius
Hanuš Seiner: Terra nullius
houpe žaludek. Voda kolem je temná, průzračná, simulakrum ji plní enzymy, které dramaticky redukují vazkost. Kapalina přestává klást mým pohybům jakýkoliv odpor. Volně se vznáším v prostoru břišní dutiny simulakra a světelný kužel mojí čelovky nenachází nic, od čeho by se mohl odrazit. A potom to přijde. Hvězdy.
Nejprve jich spatřím pár periferním viděním. Stáhnu intenzitu svítilny, a když se mé oči vzpamatují z oslnění, objevím jich tisíce. Jsou všude nad mojí hlavou, jsou pode mnou. Vidím nezaměnitelný kříž Labutě, Deneb zářící jako diamant. Vidím Lyru svírající Vegu v hvězdné dlani. Jistě, nemohou to být ony, ale lidská fantazie si v každém složitém obrazci najde známé útvary. Iluze je tak dokonalá, že musím pohlédnout na své nohy, ujistit se, že jsou pořád uvězněny v potápěčských ploutvích. Jejich záběry v supratekuté směsi enzymů už však jsou k nerozeznání od pohybů ve vzduchoprázdnu. I bublinky z mého dýchacího přístroje nanokavitují, mizí a mění se v mlhu připomínající mrznoucí páry plynu expandujícího do vakua.
Mozek se vzpírá uvěřit tomu, co vidí oči.
Tohle musí být vesmír. Tohle musí být mezihvězdná prázdnota.
Ale není. Hvězdy jsou jen fosforeskující polypy na sliznici rozprostírající se pouze pár stovek metrů ode mne. Vakuum je tekutina. Stav beztíže je jen biomagnetismus tkání simulakra. Všechno je jen klam. A ve tmě kolem mne číhají desítky mláďat, hladových hvězdných korábů tohoto vesmíru. Zesílím svítilnu a iluze prázdnoty se vytrácí. Pár černých stínů se otře o moje rameno, ochutná hrubý povrch neoprenu. Je nejvyšší čas zmizet.
Můj skafandr se pokryje jiskřičkami výbojů. Trhám molekuly anti-reynoldsovských enzymů na kusy elektrolýzou a začínám opět cítit přirozenou viskozitu prostředí kolem mne. Několika silnými záběry se dostanu ke stěně a zaryji se do ní háčky na rukavicích. Hvězdyjsou ve skutečnosti velké jako pěst. Mléčně bílé, zářící puchýře. Jednu roztrhnu háčkem a luminiscenční kapalina se v nevazkém prostředí rozstříkne všemi směry. Exploze supernovy.
Řítím se přískoky vzhůru mezi hvězdami směrem, kterým tuším
chřtán simulakra. Dráždím sliznice elektrovýboji tak dlouho, až mě konečně uchvátí refluxní proud.
Když za několik vteřin stoupám kalnou temnotou říčního dna, pravá rukavice mi ještě pořád září. Odnáším si pár kapek roztržené hvězdy. Luminiscenční kapalina se ale ve vodě smývá, a tak ze záře za pár okamžiků zůstává jen světlá šmouha táhnoucí se za mnou do hlubin.
Na břehu řeky se posadím, strhnu masku dýchacího přístroje a lokám čerstvý, mrazivý vzduch.
To, co jsem viděl, mi vyrazilo dech. Ale hledám něco jiného.
Soumrak proměnil les v bludiště černých siluet kmenů a holých větví. Na dně úžlabiny se mezi závějemi spadaného listí a mrznoucím blátem místy bělaly strupy starého sněhu. Přestože implantát zvýšil citlivost Taiřiných očí na maximum, nedokázala se vyhýbat všem drobným větvičkám, které ji při běhu švihaly do obličeje a zachytávaly se trny na uniformě. Jednotka se snažila postupovat obtížným terénem co nejrychleji. I za cenu škrábanců a modřin.
Implantát, který svědomitě hlídal rozestupy jednotky, upozornil Tairu, že major Anderlini běžící před ní se náhle zastavil a vyslal pokyn k maximální obezřetnosti. Taira zadýchaně dorazila setrvačností až k němu, strhla zbraň ze zad a přitiskla se ke stěně úžlabiny.
„Pane?" vydechla.
Okamžitě jí majorův hlas zasyčel podrážděně v implantátu. „Jenom komu! Žádná verbální!"
Trvalo pět vteřin, než Taira prolinkovala svoje komu s řečovým centrem.
„Co se sakra děje?"
Implantát poslal krátkou informaci, že se celá jednotka zastavila. Body na průhledové mapě v Taiřině zorném poli se seskupily do dvojic až trojic lemujících jako korálky na šňůrce prohnutý reliéf úžlabiny.
Nebyl žádný důvod, aby Anderlini v komu šeptal. Ale šeptal. „Nahoře. Nad námi."
~314~
~315~
Terra nullius
Hanuš Seiner: Terra nullius
Taira zvedla pohled a pokoušela se vyznat ve změti temně rudých obrazců oblohy ohraničených čarami větví. Neviděla ale nic, dokonce ani když jí implantát poskytl infračervený snímek.
„Neslyšíte?" šeptal hluboko v její lebce Anderliniho hlas.
Skutečně. Kdesi v horních patrech lesa se něco pohybovalo. Taira nechala implantáty celé jednotky zkombinovat zaznamenané akustické signály. Shlukovou analýzou tak bylo možné z jejich vzájemných časových zpoždění vyhodnotit polohu a rychlost pohybu zdroje.
Ne zdroje, ale zdrojů. Taira se přitiskla ještě blíže k chladnému svahu. Nad jednotkou se pohybovalo sedm akusticky aktivních objektů.
„Náhodná hlídka, pane? Nebo nás hledají?" obrátila se přes komu k veliteli.
Anderlini mlčel.
„Neměla být tahle oblast čistá?"
Jak objekty mizely v dálce, jejich akustická lokalizace přestávala být možná, výstup shlukové analýzy zkolaboval do jediné rozostřené skvrny přelévající se za virtuální západní horizont.
Velitel vydal pokyn, aby se celá jednotka shromáždila v nedalekém ostrém ohybu úžlabiny. Zářící body v Taiřině zorném poli se rozpo-hybovaly a za chvíli se šero kolem ní naplnilo šelestěním vojenských bot brodících se spadaným listím.
Implantát jim před očima zhmotnil taktickou mapku. Anderlini hovořil s pohledem stále obráceným vzhůru k obloze. „Vidíte? K řece je to už jen necelé dva kilometry, to zvládneme doběhnout, než se úplně setmí. Zastávky po třech stovkách kroků, ticho a neustálá akustická analýza."
Komu se zaplavilo zprávami o přijetí rozkazu.
Opět se dali do pohybu.
(2) K.M
Stojím na mrtvé, žárem popraskané planině. Přestože mi přístroje hlásí zvýšenou úroveň radiace, troufnu si uvolnit popruhy masky dýchacího přístroje a ochutnat vzduch uvnitř simulakra. Žhne jako
~316~
pec. Jemný prach se mi lepí na jazyk a rty. Odepínám ploutve a bosýma nohama se zabořím do spraše mezi drny zuhelnatělé trávy.
Když si sundám brýle, zařízne se mi do očí žhavý vítr. Všemi směry vidím zdánlivě do dálky. Nedokážu ale rozeznat, co je skutečná krajina a co jen realistická kresba na stěnách dutiny. Kolem mě hoří trosky domů. Oheň tančí ve větru, ale když k ruinám popojdu blíž, necítím žádný intenzivnější žár. Až nakonec vkládám ruku přímo do plamenů. Jsou to jen trsy jemné, rudě a oranžově fosforeskující tkáně, zmítající se pod pulsujícími záchvěvy tropismů. Z miniaturního průduchu na konci každého vlákna vyvěrá prašný, černý dým. Vcházím simulakrovým ohněm do nitra mrtvého domu. Plameny mne obklopují jako po pás vysoká tráva, za mými chodidly zůstává ušlapaná cestička ležícího ohně.
Dům tvoří jen obvodové zdi, zčernalé a zhroucené. Podél jedné z nich se vzhůru klikatí příkré schodiště. Opatrně zkusím vystoupat do prvního mezaninu. Zdivo, nebo alespoň to, co se zdivem zdá být, se mi drolí pod nohama, ale schodiště jako celek drží. Z výšky už je perspektiva nitra simulakra zdeformovaná. Rozeznávám klenbu dutiny, od které se odrážejí záblesky imitující vzdálenou bitvu. Pode mnou se střídají pásy zerodované pustiny s ostrůvky hořících domů a zkroucených trosek bojových vozidel. Už trochu jistějším krokem sejdu schodištěm zpět do zdánlivého ohně a vydám se k jednomu z osamělých vraků. Od zpřetrhaných pásů se vinou částečně zaváté stopy až daleko k horizontu. Okna kabiny jsou černá, zvlněná horkem, dveře zejí dokořán.
V prachu pod schůdky u dveří se něco bělá. Zabořím prsty do popela a odhrnu jej stranou. Je to lidská kostra, dokonalá, realistická ve všech detailech. Jak u ní klečím a vítr mi žene do plic pach spáleného oleje a seškvařeného laku, začíná si můj mozek klást podivné otázky. Je možné, aby to nebyla pravda? A obráceně: je možné, aby to nebyla jen iluze? /
Nad hlavou se mi s ohlušujícím rachotem přežene dvojice bojových letounů. Instinktivně se přikrčím. Tělo mi rozrezonuje ozvěna sonického třesku. V dlaních svírám bělostnou skládačku zápěstních
~317~
Terra nullius
Hanuš Seinen Terra nullius
kůstek a do očí se mi hrnou slzy. Lidé ještě bojují. Dívám se za dvěma černými body na obloze a srdce mi poskočí hrdostí. Jako kdyby ty dvě siluety, ty dvě pigmentové skvrny pohybující se po sliznici simulakra měly opravdu něco společného se mnou samotným. A s lidmi.
Uvnitř temné kabiny pásového vozidla se něco pohne. Váhavě vstanu a o krok ucouvnu. V šeru vytuším pohyby dvou nebo tří mláďat. Je to, jako kdybych procital z divokého snu. Ne, tohle není sežehnutá Země, tohle nejsou ruiny města. Jen pár metrů odtud mě čeká jezírko a na břehu jezírka moje potápěčská výstroj.
A pod hladinou jezírka se ukrývá cesta ven, cesta chřtánem simulakra, jízda na refluxním proudu přes bludiště zubů a trávících makro-organel. Do hlubin řeky, do skutečného světa, kde hoří skutečné domy.
Dávám se do běhu a plíce mi svírají nemilosrdné údery kašle. Vnitru druhého simulakra jsem málem přišel o rozum. Málem jsem podlehl iluzi. Ale to, co hledám, jsem stále ještě nenašel.
Na břehu řeky, v hluboké tmě bezhvězdné noci a v tichu, které rušilo jenom ševelení vln, jim Anderlini vysvětlil jejich další rozkazy.
„Simulakra?" zopakoval Sammos, rozložitý výsadkář sedící s puškou na kolenou vedle Tairy. „Když naši vědí, že v té řece jsou simulakra, proč nepošlou rakety a neroztrhají je na kusy? Kolik je v každém z nich mláďat? Stovka? Tři stovky? To počkáme, až vylezou ven jako dospělí, aby na nás mohli lip plivat bomby?"
Velitelův hlas nabyl v komu naléhavosti. „Se simulakry se dá dělat spousta mnohem užitečnějších věcí, než je trhat na kusy, Sammosi. Uvědomte si, co všechno se o jejich rase může lidská věda dozvědět, když se nám to podaří. Každá informace z nitra má cenu zlata. Oni totiž nejsou jako my, to přece víte."
Ano, věděli to. Dobyvatelé se neučí celý život. V dospělosti už nejsou schopni se adaptovat na nové situace, nejsou schopni analyzovat svět kolem sebe a podle toho měnit své postupy. Schopnost učit se mají jenom mláďata, na co je nepřipraví simulakrum, vtom se
nedokážou v dospělosti zorientovat. Dospělci jsou jen nástroj; pro jejich inteligenci se mezi lidmi vžilo nové adjektivum - setrvačná. Jen proto postupují tak pomalu, jenom proto proti nim mají lidé vůbec nějakou šanci. Každé nové prostředí, do kterého dobyvatelé vstoupí, musí jejich mláďata absorbovat v tělech simulaker, jinak si s tím nedokážou poradit.
„Každá změna je zbrzdí o jednu generaci. Až naši vědci pochopí, jak simulakra fungují, až jim přivezeme záznamy, vzorky, výsledky testů... možná je dokážeme zbrzdit ještě víc."
„Ale stejně," pokračoval Sammos, „už to někdo někdy zkusil? Vnikl dovnitř a vrátil se? Do živého simulakra?"
Anderlini v temnotě přikývl, vědom si zbytečnosti toho pohybu. „Jeden člověk, vědec, podnikl asi před půl rokem pět sestupů do pěti různých simulaker. Od něj máme všechny dostupné metodické pokyny."
Taira si odplivla do vody. „Metodické pokyny! Tak proč nepřinesl ty informace on?"
„Měl mnohem primitivnější vybavení, jen testovací prototypy toho, co s sebou neseme my. A navíc nebyl... implantovaný."
Komu zapraskalo pohrdavým odfrknutím několika vojáků.
„Udělal pár snímků kamerou na skafandru, ale spojité záznamy z implantátu budou přece jen něco jiného. On byl navíc... nebyl voják jako vy, neměl... jak to říct, neměl odvahu... nebyl úplně připravený čelit tomu, s čím se v simulakrech setkal. Byl sám. A i když se bránil, moc iluze byla chvílemi nad jeho schopnosti."
Chvilku v komu bylo ticho srovnatelné s vnějším tichem říčního břehu.
„Pane," ozval se opět Sammos, „vyjste se s ním setkal osobně, že? Promiňte, že se na to ptám, ale přišlo mi to tak, když jste mluvil. On vám o tom vyprávěl, mám pravdu?"
Nad korytem řeky se zdvihal mírný vítr. Temnotu hladiny rušily občasné bílé hřebínky vln, viditelné i sotva postřehnutelné záři zamračené oblohy.
„Do toho vám nic není, Sammosi."
~318~
~319~
Terra nullius
Hanuš Seiner: Terra nullius
(3)
Pochopitelně, že nevíme, jak jejich svět funguje, nemáme jak to zjistit. Ale ze všech hypotéz přežila konfrontaci s poznatky získanými během třiceti měsíců invaze jenom ta následující. Když v těle samičky dozraje snůška vajec, začne se její fyziognomie dramaticky měnit. To je známé a mnohokrát jsme to pozorovali na zajatých jedincích. Končetiny jí postupně odumřou a odpadnou, kůže se pokryje tukovou vrstvou, připravující samičku na dlouhý pobyt ve studené vodě. Žádný buněčný růst, žádná hormonální změna způsobená březostí ale nemůže třímetrové tělo samičky přeměnit během několika měsíců na gigantickou, pod říční hladinou se skrývající pevnost simulakra. Co se tedy stane? Přicházejí stovky a stovky samců a snaží se zasloužit si právo zanechat svůj genetický otisk ve vajíčkách. Tvarují kostico-vé žebroví simulakrového dómu, zdvihají její olbřímí klenbu, chrlí ze sebe vnějšími žlázami v obrovských kvantech tkáňovou hmotu a tou konstrukci obalují. A zároveň, mechanismem sahajícím za lidské chápání, předávají samičce i zprávu o tom, jakému prostředí má v hloubi svého nového těla líhnoucí se mláďata vystavit. Samci jsou učitelé, kteří formují břišní dutiny samiček do vizuálně dokonalých biologických simulací toho, co sami spatřili na svých nekonečných dobyvatel-ských výpravách. Reprodukční strategie, která snad kdysi zajišťovala mláďatům dospívání v dokonale bezpečné a zároveň dokonale názorné simulace jejich domovské planety, se stala cestou ke specializaci, k taktické diverzitě dobyvatelů. Jedno simulakrum připravuje vojáky pro boj v otevřeném vesmíru, další pro výsadky na površích cizích světů. Některá mláďata migrují, vystřídají během dospívání desítky simulaker, jiná zůstávají na místě a vrcholně se specializují. Přibližně každé dvacáté mládě je opět samička; v každém prostředí, kam rasa dobyvatelů pronikla a kde je dostatek vodních ploch a roztoužených samců, tak může povstat nová generace simulaker.
Vyplouvám na hladinu a rozhlížím se kolem sebe. Tentokrát nejsem v širokém, otevřeném prostou dutiny, naopak, trubice chřtánu
mě zavedla do úzké šachty. Jen několik centimetrů nad líně se přelévající hladinou se kovově leskne dolní příčka žebříku. Vyškrabu se po něm tak vysoko, abych mohl odepnout ploutve a zavěsit je na karabinu u pasu. Vzduch chutná po rzi a hnilobě, monotónnost stěn ruší jen halogenově chladné prstence zářivek. Šachta stoupá vzhůru a já stoupám s ní. Míjím několik horizontálních chodbiček, temných, zamřížovaných. O nějakých deset metrů výše se ale z žebříku zhoupnu do křivolaké, klaustrofobní, ale osvětlené a průchozí chodby. Přikládám vodou zkrabatělou dlaň na desky dveří přehrazujících chodbu. Jedny po druhých se otevírají a vpouští mě hlouběji a hlouběji do nitra... čeho? Lodi?
Na stěnách jsou nápisy připomínající strukturou ty lidské. Ve skutečnosti jsou to ale jen shluky neexistujících písmen. Architekti simulakra je viděli v lidských zařízeních, zapamatovali si je jako vizuální schéma, ale jejich dospělecká mentální kapacita už nestačila k tomu, aby se dokázali naučit jejich významu. Další žebřík mě zavede zase o patro níže. Chodby se větví, z některých vedou desítky dveří do malých, čtvercových místností. Slyším mláďata plížící se tenčími chodbičkami. Mají ze mě strach a já mám strach z nich, ale na obou stranách vítězí nad strachem zvědavost. A stěny se s námi se všemi rytmicky rozepínají a smršťují, jak simulakrum prohání hektolitry vody žábrami.
Najednou se chodba rozšiřuje a já po schůdcích vcházím do místnosti připomínající velitelský můstek. Na stěnách visí obrazovky pokryté zářící změtí nesmyslných nápisů a obrazců. Pod nimi trůní prázdná křesla obklopená panely klávesnic. Usedám do jednoho z nich a prsty se mi zastaví těsně nad klávesami. O co se vlastně pokouším? Neexistuje žádný počítač, který by ta klávesnice mohla ovládat, neexistuje žádný řídicí systém čehokoliv. Je to jen obraz, levná atrapa, trik.
Ale přece jen: sedadla vedle mne jako kdyby čekala na příchod dalších členů posádky. Na stolcích nechybí kupičky prázdných a počmáraných papírů ani drobné předměty, které nejsou ničím, ale mohou naznačovat prázdné kelímky od pití, propisky, pracovní pomůcky.
Moje prsty se rozeběhnou po klávesnici, dotýkají se neexistujících
~320~
-321 ~
Terra nullius
Hanuš Seiner: Terra nullius
písmen. Žádná z obrazovek nijak nereaguje, pochopitelně, neděje se nic, ale já pokračuji v psaní. Píšu zprávu mláďatům třetího simu-lakra, píšu jim o tom, jak jejich rodiče pustoší můj domov, nechápaví, slepí a hluší, oddělení od lidí nepřekonatelnou komunikační bariérou. Jste to vy, píšu dál, kdo disponuje schopností analyzovat, chápat, učit se. To vy byste mohli rozpoznat v lidech myslící bytosti a slitovat se nad jejich osudem. Vy jste klíč k....
Poslední větu nechávám nedokončenou. Těla mláďat se zvědavě vlní ve škvírách mezi stropními panely. Nenašel jsem, co jsem hledal. Ale byl jsem blízko. Tak blízko.
Síť s maticí sonarových bojí vklouzla na neklidnou hladinu řeky. Trvalo necelou minutu, než se struktura sítě ustálila natolik, že boje mohly provést akustickou tomografii říčního koryta. Její výsledky pak zpracovaly implantáty v hlavách členů jednotky a daly tak vojákům možnost nahlédnout zvukovými vlnami hluboko pod hladinu.
Simulakrum bylo obrovské. Jeho hlava zabírala skoro celou půl-kilometrovou šíři říčního dna a tělo se táhlo daleko mimo dosah signálů sítě. Boje zvyšovaly rozlišení tomografu rozmítáním frekvencí a řez po řezu zostřovaly obraz; jednotce před očima vyvstávaly detaily hlavy simulakra, širokých lící s vějíři zaber a slepými štěrbinami očí.
„Tímhle se máme nechat spolknout?" zamumlala Taira a utáhla si pásku brýlí.
Implantáty horečně zásobovaly jednotku instrukcemi. Rukavice s drobnými háčky slouží k bezpečnému pohybu po slizničních stěnách. Elektrody na skafandru k dráždění klků pro vyvolávání reflux-ních proudů.
Pod hladinou byla temnota ještě neproniknutelnější. Viděli svět jen očima bójí, zeleno-černou škálou sonarové mapy. Viděli skrze ni i sami sebe, rozmazané postavy klesající ke dnu, vstříc čekajícímu chřtánu simulakra. Bez implantátů by byli slepí, bezbranní.
Metodické pokyny je naváděly jednoho po druhém k ústí chřtánu.
~322~
Vplouvali dovnitř, a až když je sliznice obklopovala ze všech stran a akustický obraz z bójí jim před očima zcela vyhasl, dostali povolení rozsvítit čelovky na přilbách.
Taira se tak soustředila na opatrný pohyb a dodržování instrukcí, že si téměř ani nepovšimla, že se s jejím implantátem něco děje. Stísněné prostory trubice v kombinaci s kalnou vodou začaly oslabovat datové toky mezi členy jednotky. Implantáty se postupně izolovaly, jejich interakce slábla.
Taira pocítila zvláštní osamělost a svobodu zároveň. Svobodu očí, kterými se dívala na svět za skly brýlí. Svobodu v pohybech, které neovlivňoval algoritmus na dodržování rozestupů. A se svobodou přišly otázky. Nebo vlastně nepřišly, byly v její mysli vždycky, ale systém jako by bránil jejich formulaci. Najednou chápala, jak Anderliniho velitelský implantát řídil všechno, co se dělo v jejím vědomí, každý pohyb, každou vzpomínku. Dopadlo na ní břímě loajality k jednotce, která najednou začala být otázkou jen její vlastní vůle a ne implantá-tového klastrového rozhodování.
A ta loajalita ihned začala procházet zkouškou rodících se otázek: Jak to, že se řeka nevylila z koryta? Jak může simulakrum zabírat svou šíří celé dno a hřbetem sahat jen pár metrů pod hladinu řeky a přitom neklást průtoku vody žádný odpor? Jaký mělo smysl, že se jednotka dozvěděla podrobnosti akce až na břehu řeky? Rozprostřeli sonarovou síť na místě, kde dorazili k řece, a zrovna v tom místě byla i hlava simulakra s chřtánem obráceným proti nim. Mohla to být náhoda? Simulakrum je slepé, tak proč se k němu vypravili za tmy? Aby byli slepí oni?
Jistoty Taiřina vědomí praskaly jako skořápky líhnoucích se vajíček. Je tohle to, čemu bude muset čelit v nitru simulakra? Šílenství? Ubrání se?
Reflux je uchopil a táhl vzhůru.
Kdejsou?
Hradba zubů se rozevřela. Kdo jsou?
Vodu kolem prozářily paprsky slunečního světla.
323-
Terra nullius
Hanuš Seiner: Terra nullius
ivních
pětici
Nikdy
ideje,
'ídek,
rang-
:eně-
ic-mi-
idala
ICOU-.
j.
Drně řed-cis-;ým
Implantáty k sobě opět nacházely cestu, dílky klastru zapadaly do sebe. A hned z prvních datových balíků, které dorazily do Taiřiny mysli, bylo jasné, že si v tom krátkém okamžiku osamění nekladla podivné otázky jenom ona sama.
Stoupali ke světlu a tmu nechávali daleko za sebou.
(4)
Nitro čtvrtého simulakra je chladné, ošlehané surovým větrem. Vynořím se u blátivého říčního břehu a mhouřím oči do paprsků zimního slunce.
Holé větve listnatých stromů trhají oblohu na tisícovky střípků roztodivných tvarů. Vyškrábu se na břeh a schoulím se v závětří lesa. Od řeky do něj vybíhá několik vyšlapaných stezek. Terén je zvrásnený skalnatými úžlabinami, kterými možná pod příkrovem temně okrového listí zurčí potůčky. Procházím mezi stromy a od úst se mi valí pára. Ve stínech kmenů zdobí zem šmouhy tající jinovatky.
A pak spatřím, co jsem jednou spatřit musel. Nejdřív jako přízrak, objevující se a mizející v pomalém stroboskopu míjených stromů. Potom už ve všech detailech, v dokonalosti, kterou nedokáže lidská ješitnost připsat náhodě. Postava kráčí ke mně, jde středem cesty, s hlavou hrdě vztyčenou a slepým pohledem upřeným do dáli. Je to mladá žena, vysoká, zdánlivě oblečená do něčeho připomínajícího vojenskou uniformu. Když přijde blíž, poznávám ale, že struktura látky vyvstává přímo z ženiny kůže.
Dýchá, nebo alespoň dýchání imituje. Hrudník sejí pokojně zdvihá a klesá v rytmu pomalé chůze, u nosních dírek se objevují obláčky páry.
Klesám na kolena a žena kráčí těsně kolem mě. Nezastaví se, neohlédne. Nevnímá mne. Natáhnu ruku, abych sejí dotkl, ale ani to ji nevyvede z rovnováhy. Otře se loktem o moji dlaň a pokračuje v chůzi. Fascinován, okouzlen, jdu krok za ní. Dojdeme tak zpátky k břehu zdánlivé řeky, kde ona poklekne a nabere do dlaní vodu. Pije. Já stojím nad ní, neschopen slova ani pohybu. Se zadrženým dechem
sleduji, jak si žena mokrými prsty prohrábne dlouhé vlnité vlasy v dokonale lidském gestu.
Mozek se vzpírá uvěřit tomu, co vidí oči.
A oči se vzpírají vidět to, co jim mozek napovídá.
Nic už mě nedokáže přesvědčit o tom, že před sebou nevidím lidskou bytost. Možná nezvyklou, možná stvořenou jinak, než jak by odpovídalo přirozenému řádu věcí. Ale s novými vládci planety přijde brzo řád nový.
Čekají mě měsíce a měsíce tvrdé práce. Desítky, možná stovky ponorů a průchodů trnitou cestou chřtánu, testy, pokusy, omyly. Ale na konci té cesty je naděje, smysl.
Stojím na hranici, ale za tu hranici už se lidské vědě podařilo sáhnout. Existují implantáty, drobné nosiče umělých inteligencí, které používají speciální jednotky. Klastry implantátů jsou počítačovou nadstavbou nad výcvik jednotky a zároveň její bezpečnostní pojistkou: i smrtelně zraněný nebo dokonce mrtvý voják dokáže být s funkčním implantátem platným členem komanda. Implantát za něj dokáže po určitou dobu vidět, vnímat, ovládat pohyby těla. Přijmout strojovým sebeuvědoměním jeho identitu. A rozhodovat se, i když v režimu zcela podřízeném rozhodnutím velitelského implantátu v hlavě nadřízeného důstojníka. Jistě, lidská bytost přede mnou nemá mozek schopný implantát přijmout, nemá skutečné oči, nemá skutečnou nervovou soustavu. Ale má jejich dokonalou, věrnou simulaci vytvořenou simulakrovou tkání a od dokonalé simulace ke skutečnosti je vždycky jenom malý, překonatelný krůček. A lidská bytost přede mnou není ani voják, ale na určitou omezenou dobu, na těch pár hodin, než ji vyvedu temnotou chřtánu ven a než jí chirurgové mého týmu osvobodí od pout jejího nelidského původu, se jím stát může. I já jím budu muset na těch pár okamžiků být.
Žena zůstává klečet na břehu řeky a dívá se neexistujícíma očima někam na simulakrový horizont vzdáleného protějšího břehu. Na jednom rameni zdánlivé uniformy spatřím obdélníkovou skvrnu připomínající štítek s nápisem. První znak je asymetrický kříž připomínající písmeno T. Další by mohly být klidně Aa I, když si budu všímat
~324~
■325-
Terra nullius
Hanuš Seiner: Terra nullius
jen základní topologie. A potom zkřivené R, možná. TAIR? Může to být lidské jméno? Jsem si jistý, že ano.
Našel jsem, co jsem hledal, a překonalo to moje očekávání. Mláďata ve větvích nad mojí hlavou... ne, nad našimi hlavami zvědavě sestupují níž. Nevidím je, ale slyším, drobné, sotva postřehnutel-né objekty šelestící křehkými končetinami po promrzlé kůře holých stromů.
Konec příběhu se blíží.
Sem - tam vlnily se zlátnoucí klasy obilí.
Letní slunce viselo vysoko na pozdně odpoledním nebi. Dvě postavy rušily klid prázdné krajiny.
Taira hladila dlaněmi ostré štětinky šumící jako pěna na hladině žitného moře. Kráčela po mezi lemující širokou vozovou cestu. Splývavé modré šaty bránily slunečním paprskům proniknout k čerstvým jizvám a jemné, neoplantované kůži.
„A co kdybychom řekli ne?"
Anderlini se smutně usmál, jako kdyby tu otázku čekal. „Pak bych prohrál. Já sám i všichni, co se na projektu podíleli. Ztratili bychom naději... a museli začít hledat nějakou jinou. Tak už to vživotě bývá." Mluvili spolu přímo, bez komu, protože on už svůj implantát dávno neměl a ona se učila nevnímat, že nějaký má.
Taira se zastavila na vyvýšeném místě meze a rozhlédla se po obilných lánech. Klasy zmítané větrem vytvářely na prchavé okamžiky nejrůznější vizuální struktury. Spirály galaxií, ruiny měst, systémy křivolakých chodeb, meandry říčního koryta. Nebo alespoň jejich náznaky, ale i ty stačí, protože lidská fantazie si v každém složitém obrazci najde známé útvary. V místech, kde se žitné klasy pod pory-vem větru rozestoupily příliš, zahlédla Taira trhané, bázlivé pohyby mláďat držících se v obezřetné vzdálenosti od oblouku cesty.
„Tam venku," pokračoval Anderlini a rukou máchl někam do výšky, za blankytnou oblohu na několika místech rozpáranou tenkými
liniemi kondenzačních čar dopravních letadel, „tam venku se vede válka. Je tam jeden svět, jedna Země a dvě rasy, které po ní touží a považují ji za svoji. Vám jsme dali do vínku něco jiného."
Taira se usmála a přimhouřila oči do slunce. „Zemi nikoho?"
„Můžeme jí tak říkat, ano. Vlastně to zní docela hezky. Země nikoho. Terra nullius. Je krásná, že? Nekonečně proměnlivá, plná výzev, úkolů, možností. Myji osídlit nedokážeme, vy ano. Pro nás je to pustina, bez zdrojů, nepřívětivá. Pro vás je to domov, nebojím alespoň být může. Dává vám všechno, co potřebujete k životu, rodí vaše těla. Přicházíte na svět slepí a my vám jen otevíráme oči."
Anderliniho pohled zvážněl. „Éra lidí tam venku možná končí. Možná se ubráníme ještě padesát let, možná pár století, ale nemůžeme se ubránit věčně. A dokud budou oni tam venku potkávat nás, budou sami tady uvnitř vytvářet vás. Právě proto se my musíme snažit vydržet co nejdéle. Abychom vám dali šanci."
Taira bezmyšlenkovitě utrhla jeden žitný klas a propletla si ho mezi prsty. Zvláštní obilí, napadlo ji najednou. V drobnostech je dokonalé, ale vtom podstatném selhává. Nikdy z něj nebude ani špetka mouky, nikdy nenasytí ani jednoho hladového člověka. Protože není víc než iluzí, imitací, tkání specializovanou ke klamu.
„Šanci k čemu?"
„Tady, v téhle zemi nikoho, máte příležitost, která se nám venku nikdy nenaskytla. Můžete se tu setkat s cizí rasou, s bytostmi, které přišly z hvězd. Jakkoliv jsou cizí, pořád jsou zvídavé, učenlivé, schopné dialogu. Setkávejte se s nimi. Využijte jejich inteligenci, která není jen setrvačná, využijte tu svoji, umělou a zároveň lidskou. Těch pár staletí musí stačit k tomu, abyste k sobě našli cestu."
(5)
K dokončení příběhu ale pořád jedna kapitola schází. Páté simu-lakrum čeká v temném labyrintu říční delty, slepýma očima hledí do kalného proudu, polyká vodu a zaseji vyvrhuje v chrčivé analogii nádechů a výdechů. Zatímco stovky mých kolegů už pracují na vývoji
~326~
~327~
Terra nullius
implantátů, na klastrových programech, na analýze simulakrových tkání, já nazouvám ploutve a rovnám si brýle na očích. Zvědavost vítězí nad účelností, zvědavost vítězí nad smyslem. Náustek dýchacího přístroje má divně gumovou, nahořklou chuť, chuť cesty do neznáma.
Řeka mě obejme, pohltí.
A v řece mě pohltí simulakrum.
Naučenými pohyby se řítím chřtánem, protahuji jednotlivé skoky zpomaleného, nadpozemsky lehkého běhu tmou. Světlo čelovky je jen bílou jiskrou letící po černé šňůře doutnáku.
Chřtán se rozevírá do šíře, ale hladina je pořád daleko nade mnou. Plavu vzhůru kalnou vodou a potkávám trsy osamostatněné tkáně připomínající svým pohybem hejna říčních ryb. Napadne mne, že bych mohl vylovit z kapsy overalu několik hydrofonových navaděčů, klamných akustických vůdců hejna, a vyzkoušet, jestli na ně budou simulakrové objekty reagovat. Ale odpověď vlastně znám předem: všechno je jen klam, iluze; a iluze jsou hluché, biologicky naprogramované tak, aby jen věrně imitovaly svoje vzory. Hejna mne míjejí, přelévají se, kličkují. Vyhýbám se jim, a tak až na poslední chvíli spatřím, že se ke mně skrz vlnící se závoje paprsků prozařujících proud blíží i něco jiného. Rychle, elegantně, se smrtonosnou přesností a samozřejmostí v pohybech.
Leknutí netrvá déle než jeden úder srdce. Vystřídá ho pocit, že se mi něco studeného svíjí ve vnitřnostech. Strach. Je jako parazit, ledová tasemnice, která se mi ze žaludku prokouše k páteři, zmocní se jí a znehybní ji mrazem. Mimozemský dospělec je pouhých pár metrů ode mne. Trojice fazolovitých očí, velkých jako lidská hlava, uzlo-vité končetiny ježící se zbraněmi. Neměl by tu být, nedává to smysl. Simulakrum přece chrání mláďata před nebezpečím vnějšího světa. Adospělcijsou tím největším nebezpečím, jaké vnější svět zná.
Tvor mě mine a udělá zlostný obrat. Neschopen jakékoliv racionální úvahy se nechám unášet proudem a třeštím oči skrz zelenou oponu říčního světla. Dospělec je blízko, tak blízko, že mnou zmítají turbulence, když kolem mne znovu a znovu proplouvá. Prohlíží si mě a já si prohlížím jeho. Ale když od něj odvrátím zrak, moje pani-
Hanuš Seiner: Terra nullius
~328~
ka ještě naroste. Další dospělec proplouvá nade mnou, jeho silueta zakryje mihotající se světelný kruh vzdálené hladiny. A on se za pár okamžiků vrací, mihne se opět nad mojí hlavou.
Rozhlížím se a mezi mlžnými skvrnami řeky rozeznávám další a další rychlé, smrt ztělesňující stíny. Jsou jich desítky. Křižují vodu zdánlivě bez cíle, ale já cítím, že se smyčka jejich pohybů stahuje kolem mne. Studený pot mi stéká po obličeji, škrábe mě slanými stružkami pod neoprénem. Stoupám vodou výš a odepínám ze stehna zbraň, vědom si směšnosti toho počínání. Možná jednoho z nich zraním, možná zabiji. Nezmění to nic.
Hladina je blíž a blíž a já jsem ještě pořád naživu. Křečovitě svítám rukojeť zbraně a zavírám oči. Můj mozek si klade tolik otázek, na které už nebude nikdy mít čas odpovědět. Ta nejdůležitější přijde zničehonic a mě, přes všechnu paniku, zarazí, že jsem šiji nepoložil už dřív. Proč oni? Proč oni a ne my? Měli by to být lidé, ti, kdo cestují vesmírem a nacházejí cizí rasy. Vždycky po tom toužili. A oni? Po čem touží? Vysláni mezihvězdnou prázdnotou po předem zajetých kolejích setrvačného úsudku, definováni tím, co spatřili v nitrech si-mulaker. A zároveň schopni vytvořit něco tak vysoce sofistikovaného, detailně věrného, jako právě nitra simulakerjsou.
Vynořím se na hladinu. Otevírám oči, v bezradnosti, protože smrt je tak blízko, ale pořád nepřichází. Vidím rozmazaně, ale hřbety dospělců objevující se ve vlnách kolem mne se přehlédnout nedají. Další tvorové se s rozepjatými křídly míhají vzduchem, krouží nad hladinou jako hejno vážek hledajících kořist. Moji pozornost však okamžitě upoutá něco jiného. Osmdesát, možná sto metrů ode mne je břeh, svažitá kamenitá pláž, na které se velké, vlnami omleté valouny střídají s šedě oblázkovými zátočinami. Volnou rukou si uvolňuji brýle a zdvihám je na čelo.
Něco gigantického, neuvěřitelného, leží na hranici mezi vodou a souší. Připomíná to klenbu rozestavěné katedrály, velrybí kostru, voliéru pro ptáky mýtických rozměrů, aleje to živé. Samice se občas zavlní, občas zdvihne svoji metamorfující hlavu z příboje a za ohlušujícího sykotu vyfrkne z nozder oblak říčního bahna. Samci se sná-
~329~
šejí z oblak nebo se vymršťují z vln, mizí v útrobách stavby a potom se opět objevují a připojují se k víru ostatních.
Překonávám strach a opatrně, tak abych nezkřížil cestu žádnému z tvorů ve vodě, mířím k simulakrovému staveništi. Všechno dostává nový smysl. A zároveň ho všechno ztrácí.
Dospělci ve vodě a vzduchu nejsou skuteční. Jsou dokonalí v detailech, v pohybech, v kolektivním chování, ale nejsou nic víc než imitace, iluze. Jsou stejně falešní jako hvězdy naplněné luminiscenční kapalinou, jako oheň, který nesálá, jako žena kráčející lesem. Stejně neskutečná je i konstrukce rodícího se simulakra, nebo vlastně ještě neskutečnější, protože opravdová by se do nitra jiného simulakra nikdy nemohla vejít. Jen tělo samice a spodní patra žebroví jsou tvořena simulakrovou tkání, zbytek je optický klam, pigmentová kresba na klenbě dutiny vytvářející zdání prostoru. Iluze uvnitř iluze, úroveň učení uvnitř úrovně učení. Jenže co to znamená? Může být i samotná reprodukční strategie dobyvatelů jen chováním odpozorovaným v simulakrech?
Můj mozek se tomu vzpírá uvěřit, ale v simulakrech už jsem se naučil vlastní myšlenky relativizovat, nepřikládat jim větší váhu než tomu, co mi říkají smysly. Ano. Možná. Dobyvatelé jsou jen prázdné schránky. Žádný pud pro zachování druhu, žádná geneticky daná se-beidentiflkace s potomky, s předky. Jen řetězec napodobení. Nejsou rasou, nejsou civilizací, nejsou společenstvím, alespoň ne v těch souvislostech, ve kterých my tato slova chápeme. Přemýšlím o tom a tají se mi dech. Nedokážu extrapolovat, co všechno by to mohlo znamenat. A bojím se, že to nedokáže nikdo z lidí.
Mezi kameny na břehu se ukrývají mládáta. Přihlížejí stavbě. A možná jsou stejně zmatená, stejně zvědavá, stejně se ptající po smyslu a po důsledcích, jako já sám.
Vracím si brýle na oči. Měl jsem přestat hledat včas: dokud jsem nacházel odpovědi a ne další otázky. Několika rychlými tempy se přiblížím k samci, který právě opustil staveniště. Háčky na rukavicích se zachytím na jeho šupinatém hřbetě a nechám se jím odnášet do hlubiny.
~330~
I I
O cestě za hranice lidství a ještě dál...
Martin Šust
Česká science fiction založená primárně na vědecko-fantastické složce žánru se v posledních letech stáhla pod tlakem donedávna silně dominující fantasy především na stránky časopisu Ikarie, později XB-1, či do literárních soutěží. Ne, že by domácí science fiction nevycházela i knižně, v románech se však pohybovala především v mantinelech lidové akční zábavy, o níž se často mluví s despektem, nicméně právě ona je tím, co k žánru nejčastěji láká nové čtenáře.
Se sci-fl povídkami jsme se v jednadvacátém století pravidelně setkávali také v knižních edicích Pevnost a Ikaros, kde se objevily antologie 2101: Česká odysea (2002) Jaroslava Jirana, Punk Fiction (2004) Antonína K. K. Kudláče, 2006: Česká sci-fl (2006) Jaroslava Jirana, Orbitální šerloci (2006) Antonína K. K. Kudláče a Tomáše Němce či trojice Časovír (2008), Roboti a lidi (2009) a Zabij/zachraň svého mimozemšťana (2010), sestavená Vladem Ríšou, jenž na tuto řadu nedávno navázal antologií Zpěv kovových velryb (2014).
~331~