čtrnáctá kapitola
Poselstvo z pekla...............................................................180
Patnáctá kapitola
Vlnka, šplouch...................................;...............................199
šestnáctá kapitola
Nečekané návštěvy........................................................... 201
Sedmnáctá kapitola
Doktor a princ....................................................................220
Osmnáctá kapitola
Pronásledování..................................................................238
Devatenáctá kapitola
Ten, který sní....................................................................251
Dvacátá kapitola
Tablo..................................................................................266
Dvacátá první kapitola
Teror, zkáza a zatracení....................................................278
Dvacátá druhá kapitola
Co číhá na Duze?...............................................................294
Dvacátá třetí kapitola
Válkadvou.........................................................................318
Dvacátá čtvrtá kapitola
Spadla klec......................................................:.................338
Poslední kapitola
Královský banket..............................................................346
Epilog..............................................................................372
PRVNÍ KAPITOLA
JAK SE SKŘÍTEK LEELUM NESTAL KRÁLEM LOVU
1
ylo nebylo, kdysi dávno, v místě opředeném tajemstvím, o jehož existenci mají tušení jen děti, blázni a snílci, narodili se dva skřítci. Byli docela maličcí, svraštělí a oškliví, stejně jako lidská miminka, když se vyloupnou z lůna matek. Ve skřítci porodnici Mechová-Medová vřeštěli nejvíc ze všech skřítků. Všichni říkali: „Hmm, ti mají ale silný hlas, to budou jednou určitě důležití skřítci!" Nikdo tehdy nemohl tušit, jaká je to pravda. Jak se později ukázalo, ještě větší vliv na chod světa měla ta maličkost, že se jeden z nich narodil o chviličku dříve než druhý.
První synek dostal jméno James a stal se dědicem a oblíbencem skřítčího šlechtice Francoise ďSarrock, pána ze Zimních mlýnů a Ječmenová. Jeho o minutu mladší bráška Leelum byl zaslíben kněžskému řádu. Zatímco se James učil šermu s pletací jehlicí a dvorské etiketě, studoval Leelum cizí jazyky a psaní. Když James oblékal brnění z ořechových skořápek a zkoušel sedlat potkana, hltal Leelum historii a náboženství. Z Jamese rostl sebevědomý a přímý skřítek, Leelum byl dvakrát chytřejší, ale měl problémy se vztahy k ostatním. Nerozuměl jim,
7
Pavel Renčín
a vlastně se jich trochu bál. Proto byl velmi osamělý a tichý. Všichni včetně hraběcího otce, což Leeluma obzvlášť mrzelo, obdivovali jeho bratra. Když se něco povedlo jemu, uspořádal hrabě hostinu, ale o Leelumových pokrocích se často nedozvěděl nikdo jiný než Leelum. Tak se naučil nikomu nedůvěřovat a spíše se pozorně dívat kolem. Ve srovnání s Jamesem nečinil líbivá gesta, nechodil oblečen v naleštěném brnění, ani po něm netoužily pubertální rusalky, na druhou stranu dokázal spřádat plány, přemýšlet a manipulovat. Ať se ale Leelum snažil, jak chtěl, přízeň otce mu to nepřineslo. Jeho srdce nasávalo hořkost jako houba, schraňovalo ji kdesi hluboko, kde se měla hromadit až do dne, kdy nasáklé praskne a zalije lítostí celou Utopii.
Jednou, když bylo Leelumovi obzvlášť smutno, přišel za hrabětem.
„Tatínku, přinesl jsem vám dárek," podal mu balík převázaný zelenou mašlí.
Hrabě se podrbal na bradě a vyloudil provinilý úsměv.
„Leelume, kolikrát ti mám říkat, abys mi tak neříkal. Už jsi velký hoch, brzo z tebe bude kněz."
Skřítek pokýval hlavou a dychtivě sledoval, jak hrabě balíček rozbaluje.
Ne že by Francoise ďSarrock nebyl zvědavý, nedostával od svých synů dárky každý den, ale odpoledne jej čekal hon, a tak byl trochu roztržitý. Zatáhl za zelenou pentli, roztrhal papír. V balíku se skrývala velká kniha. Vznášela se nad ní podivná nasládlá vůně. Leelum se celý roztřásl vzrušením. Výrobou herbáře strávil posledních čtrnáct nocí. Všechny bylinky byly popsané i s jejich účinky, seřazené pečlivě podle abecedy, dohledal k nim dokonce i latinské názvy!
Nepohádka
Hrabě herbář otevřel a zůstal překvapeně zírat na zelený uschlý žmolek. Pozvedl obočí.
„To je andělíka lékařská," vychrlil Leelum. „Můžeš si z ní udělat čaj, když ji přidáš do jídla, působí proti průjmu a nadýmání!"
„Hmm," odtušil hrabě.
„Je taky dobrá na nervy, uvolňuje křeče, má slabý močopudný účinek..." Leelum se rozpačitě odmlčel.
„To je nádherné, Leelume. Děkuji. Vždycky jsem si přál knižní kořenku!"
„Je to herbář, otče."
„Ano, vždycky jsem si přál herbář." Otec jej poplácal po zádech. „Jsi celý bledý, Leelume, to máš z toho věčného ponocovaní a čtení bichlí. Zajeď si se mnou a Jamesem na lov! Lesní vzduch ti udělá dobře."
„Jak si přejete otče." Leelum byl zklamaný, protože viděl, že radost jeho otce není upřímná. Přitom si dal s dárkem tolik práce. A co ho tížilo ještě víc, odpoledne s nimi má vyrazit na lov. Nesnášel lovy a zbytečné zabíjení, ale chtěl, aby jej otec miloval stejně jako Jamese. Byl ochoten pro to udělat cokoli.
Lesy panství Zimních mlýnů byly hluboké a žila v nich hojnost zvěře. Mohli jste se celý den brodit ostružiním mezi nebetyčnými velikány a nenarazit na živou duši. Říkalo se, že hvozd je tajuplný a - obzvláště v noci - se v něm dějí podivné věci.
Leelum na lese ale neviděl nic zajímavého, snad jen občas zašel na borůvková jablka, nebo sbírat plody na malinové víno, nápoj, který byl téměř národním symbolem skřítčího hrabství. Na sběr malin tak každoročně vyrážely všechny rodiny v údolí. Sebrané maliny se nechávaly kvasit v dubových kádích až do svátku Svatého
8
9
Pavel Renčín
Nepohádka
Waldy, kdy se celá skřítci komunita sešla na Mýtině druidů a uspořádala soutěž o nejlepší košt. Vybrané víno bylo darováno nejstaršímu druidovi, který byl zavázán tradičním slibem ochrany Zimního lesa. Utužovalo to vztahy a taky bylo možné vyzkoušet, jestli je víno dobře prokvašené, když totiž nemělo jiskru, přivolal rozmrzelý druid bouřku. To se ale příliš často nestávalo a druidové vycházeli se skřítky dobře. Mnohem větší nebezpečí hrozilo našinci od dravé lesní zvěře.
Když odpoledne zaduly lesní rohy, přešlapovalo na nádvoří devět osedlaných potkanů. Zavalitý Francoise sám nasedl na toho největšího a nejsilnějšího, James si vybral strakatého hnědáka. Další družiníci naskočili na své oře, až zbyl pouze jeden jediný potkan, s bílou srstí, celý smutný, že si jej nikdo nevybral. V tu chvíli se při-loudal na nádvoří Leelum a jeho pohled se okamžitě setkal s rudýma očima albína. Pomalu k němu přešel a podrbal ho na šošolce mezi ušima. Pocítil náhlé spříznění duší, a tak se ani nebál, když mu šplhal na záda.
„Výborně, synové moji! Vyrážíme! Kdo první skolí ježka, získá sud malinového vína! Kdo v boji přemůže lasici, získá náš obdiv jako Král lovu!"
To je ono! blesklo hlavou Leelumovi. Kdybych tak zabil lasici! Jak je asi velká? A co je to vlastně za zvíře? uvažoval hned dál, protože mu to pálilo. Měl pocit, že o lasicích kdysi něco četl. Možná ji nepřemláu v boji, ale mohl bych ji nějak přelstít, říkal si v duchu a snažil se úporně vzpomenout, co v té knize stálo. Z úvah ho vyrušilo až nadšené výskání, jakým skřítci pobízeli potkany, když vyjížděli z brány. Leelumův potkan se také rozběhl a skřítek měl náhle plné ruce práce, aby se udržel v sedle. V tu chvíli se mu lasice úplně vykouřily z hlavy. Škoda. Kdyby ještě chvíli přemýšlel, určitě by si vzpo-
10
mněl, co v té knize stálo. Psali tam, že lasice jsou strašně lstivé.
Kapradiny se míhaly jako šmouhy. Jezdci míjeli hřiby zvíci domů, mechové polštáře velké dost, aby se na nich dal uspořádat zápasnický turnaj, i stromové velikány, jejichž koruny se ztrácely vysoko v nebi. Francoise nasadil ostré tempo a Leelum cítil, že touhle rychlostí nevydrží cválat dlouho. To samé si nejspíš myslel i jeho jízdní druh, protože zvolna zpomalovali a zpomalovali a vzdalovali se tak ostatním, až se jim docela ztratili. Konečně mám klid, přemýšlel Leelum. Úplně zastavil a od sedla odvázal lovecký oštěp - dlouhou stříbrnou jehlici s hrotem opatřeným zpětnými háčky.
Kéž bych věděl, jak se lasice loví... ? První, co Leeluma napadlo, bylo vykopat jámu a do dna zabodat osekané dřevěné kolíky. Byla by to dobrá past, ale on neměl čas hrabat jámu, nemluvě o týdnu na číhané. Nebo by mohl zkusit natáhnout při zemi provaz mezi dva stromy -lasice poběží, nevšimne si, zakopne a zlomí si vaz. To by muselo být opravdu stupidní zvíře, uvědomil si vzápětí. Bude to chtít něco opravdu rafinovaného... A jak rozjímal nad svým plánem, ani si nevšiml, jak se zachvěl trs nedalekého křoví a vynořilo se z něj hnědé štíhlé tělo ozdobené okrovou náprsenkou.
„Csssk, to jsou k nám hosti, prsskl Copak tu děláš, skřítku?!"
Leelum se lekl, že by se v něm v té chvíli krve nedo-řezal. Bílý potkan se jedním skokem ocitl za jeho zády.
„Vyšel jsem si na maliny," vykoktal, jakmile se trochu vzpamatoval. „Jmenuju se Leelum, a ty jsi kdo?"
„Já, cssskl... Já jsem psovec malinozobec a moc by mě zajímalo, pročpak sis vyrazil na maliny mimo sběračskou sezónu? Prssk?l" Lasice si skřítka změřila zlýma očkama.
11
Pavel Renčín
„Uff," otřel si ulehčené skřítek čelo. „V první chvíli jsem se lekl, že jsi lasička. Ještě jsem žádnou neviděl."
„Cha," uchechtlo se zvíře, ale přitom nespouštělo zraky ze špice loveckého oštěpu, který Leelum ledabyle držel v rukou. „Já a lasice? Csssskl Ani náhodou. My psovci se s nimi nesnášíme. Říká se, že jsou pěkně nebezpečné."
„Tak to se pleteš. Myslím, že se skřítci mazaností se jejich líné mozečky nemohou měřit."
„Cssskl Já nevím, slyšel jsem, že jsou lasice strašně chytré, rychlé a nebezpečné!" Lasice se začínala vztekat. Slupne toho skřítka jako malinu, jakmile se jí podaří přimět ho, aby odložil ten ostrý oštěp.
„Jsem si jistý, že je přeceňuješ," usmál se Leelum. „Vsadím se, že existuje spousta věcí, které já dokážu a ony ne!"
„Cssssk?"
„Tak třeba žádná lasice by nedokázala vyšplhat na tamtu větev," řekl Leelum a vyběhl po drsné kůře nedalekého stromku. Než se stačila šelma vzpamatovat a využít toho, že se k ní otočil zády, seděl skřítek na první větvi.
„Cssskl" zasyčela lasice opovržlivě. „To dokáže i pso-vec!" Během okamžiku stála na větvi vedle Leeluma tak blízko, že cítila jeho svěží vůni. Začaly se jí sbíhat sliny tak silně, že je stěží udržela v tlamě. „Humh, tu ju... (polk) jednoduché!"
„Ale tohle, tohle by lasice určitě nedokázala," vykřikl Leelum a skočil z větve dolů. V letu rozprostřel ruce tak, že se jeho pláštík napjal a zpomalil pád, takže se skřítek snesl na mýtinu pod strom jako pápeří.
Lasice už toho začínala mít právě dost. Rozzuřilo ji, že má ten holý skřítek o lasicích tak mizerné mínění. Už to nebyla jen věc oběda, ale vyšší zájem - obhajoba rodu!
Nepohádka
Skočila z větve dolů a dopadla tvrdě na všechny čtyři tlapky. Zavrávorala, ale nakonec náraz ustála. Když pominula vlna bolesti, zasyčela: JPche! To dokáže i obyčejný psovec! Csssskl"
„Hmm," odtušil skřítek. „Ale teď, psovče, na to dám krk, že tohle by ty ubohé lasice nedokázaly ani za nic!" Zabodl oštěp a udělal rychlý kotrmelec.
Lasice už byla tak rozvzteklená, že úplně zapomněla na to, že skřítek odložil zbraň.
„Cssskl Tak se dívej, ty spratku!" vykřikla a zkusila zopakovat jednoduchý cvik. Jak se dalo očekávat, kotrmelec se jí nepovedl, ocas se zapletl mezi nohy a ona se rozplácla jak dlouhá tak široká na zádech. V tu chvíli Leelum jako blesk vytrhl oštěp ze země a zabodl ho zvířeti hluboko do břicha. Lasička zavyla v agónii. Zazmí-tala sebou jako přišlápnutý had, drápy rozryla hlínu kolem, až jehličí pršelo jako déšť. Bílý potkan v děsu Uprchl kamsi do hloubi lesa. Leelum umírající šelmu pozoroval z bezpečné vzdálenosti větve nedalekého stromu. Snažil se zklidnit své rozbušené srdce. Díkybohu poznal lasičku už na začátku, jen se snažil nedat najevo strašlivý strach, který měl. Zachránil ho improvizovaný plán.
Teď seděl celý vystrašený a čekal, až zvíře konečně umře. Krev se vsakovala do žíznivé lesní půdy a ve vzduchu se ozývalo vzdálené ťukání datla. Tělo sebou konečně přestalo škubat, zůstalo ležet strnule s vytrčenými končetinami, jako by bylo vycpané. Leelum se v duchu omluvil: Buď já nebo ty. Lituji, ale muselo to tak být. Tahle formulka jej provázela i v dobách budoucích.
Už si představoval, jak tentokrát trumfne svého bratra. Král lovu může být jenom jeden, škoda, Jamesi, že to nejsi ty! Otec bude nadšený, protože by od Leeluma ta-
12
13
Pavel Renčín
kové hrdinství nikdy nečekal. Jak dlouho mu ale sláva vydrží. Rok? Měsíc? Bude potom muset zabít další lasici? Tak a podobně Leelum přemýšlel, když seděl na větvi a klimbal nohama. Nezáleželo mu na tom, že bude domů muset pěšky a že dorazí nejspíš až po setmění. Cítil zvláštní vnitřní štěstí, těšil se na to, že jej někdo konečně pochválí.
Lasice jej však svou prohnaností nakonec přece jen dokázaly zaskočit. Stalo se to právě, když slézal se stromu. Druhá lasička totiž celou dobu všechno pozorovala ze křoví.
Leelum se ztratil hned po začátku lovu. Vlastně se potom ani žádný lov nekonal, protože se konalo hledání Leelu-ma. Družina utvořila rojnici, jako při honu na koroptve, a pročesala velký kus lesa v sousedství. Volali, troubili na lesní rohy, ale nikdo jim neodpovídal. Po několika hodinách usoudili, že Leelum nejspíše dostal strach a vrátil se na hrad. Vlastně by se ani tolik nedivili, byl to skřítek zběhlý ve vědách, ale tak trochu nemotora ve věcech „chlapských". Jaké bylo jejich překvapení, když doma zjistili, že Leeluma od rána nikdo neviděl.
„Kde jen může být?" hudroval hrabě, zatímco se blížil večer, a netrpělivě přecházel po hradbách s pochodní v ruce. Z nejvyšší věže se rozhlížel nad krajem, zatímco zapadající slunce vykreslovalo do jeho tváře stále hlubší a hlubší vrásky. Za chvíli bude noc a po Leelumovi ani vidu ani slechu. „Krucipísek! Už nevydržím dál sedět se založenýma rukama a čekat, jestli ho najdou," zasakro-val hrabě, okamžitě vyslal další pátrače a dokonce zvažoval, že požádá o pomoc druidy. Když se vrátil zpátky Albínek a sedlo měl prázdné, sevřel jeho srdce opravdový strach.
Nepohádka
„Ještě aby se tomu nemotoroví něco stalo!" zamumlal a dal osedlat největšího ze svých potkanů, aby sám vyrazil pomoci. A tak nedbajíce na únavu hledali, volali skřítkovo jméno. Prošli křížem krážem celý cíp přilehlého hvozdu. Až jeden z jezdců narazil v mechu na stopy, které jej po několika desítkách metrů zavedly k Leelumovi. Nebylo těžké je sledovat, protože měly barvu čerstvé krve.
Leelum nikdy nemluvil o tom, co se tehdy stalo. Možná to bylo tak hrozné, že jenom vzpomínat ho bolelo, a možná že mysl hrůzný zážitek úplně vytlačila z paměti, aby se ubránila šílenství. Našli ho v bezvědomí, zalitého krví, s nohama ohryzanýma téměř na kost. Umíral; kdyby zrovna v tu chvíli nebyli dorazili druidové, které velmi nevybíravě a velmi naléhavě povolal jeho otec, už by mu nikdo nepomohl. Než jej naložili na nosítka, ještě se na okamžik probral a snažil se na ně zakřičet: „Zabil jsem lasici! Já, nemotora Leelum, jsem Králem lovu!" Nikdo v tu chvíli ale jeho sípavému hlasu nenaslouchal, nebo jim na tom nezáleželo. Když to Leelum viděl, sevřela jej taková lítost, že znovu omdlel.
Odnesli ho k nejstaršímu druidovi jménem Arxanas, který dokázal spravit Leelumovy kosti a díky magickým mastem a tajným bylinám začal léčit jeho nohy. Byla to činnost nesmírně náročná, bolestivá a pomalá. Několikrát se zdálo, že bude třeba nohy amputovat. Infekce způsobila, že Leelum dostal vysoké horečky.
Zpočátku jej navštěvovala spousta skřítků - chodili za ním, když musel ležet s rukama přivázanýma k pelesti, protože jej strupy tak svědily, že by si je jinak rozdrásal. Dívali se na něj smutnýma očima, litovali ho. Když bojoval v horečkách o život, slyšel, jak říkají: „Chudinka,
Pavel Renčín
nikdy neměl jezdit na ten lov. Nechápu, jak to James mohl dopustit! Copak na něj nemohli dávat lepší pozor?!" A když Leelum poslouchal takováto slova, slzy lítosti se měnily v slzy vzteku.
Nikdo nebyl jmenován Králem lovu. A když ostatním vyprávěl, že dokázal skolit jednu lasici, nevěřili mu, i když to nahlas neříkali. A přitom právě myšlenka na Krále lovu jej udržela při životě. Zatímco ho ostatní litovali, začal jejich návštěvy nenávidět. „Nestojím o vaši lítost, kliďte se mi z očí!" vyháněl je, protože se strašně styděl. Stranil se jich, nechal si donést moudré knihy, jejichž četbou trávil většinu svého času. Stával se z něj poťouchlý podivín - na tom měl bezpochyby podíl i druid Arxa-nas, který byl ve svém dvěstětřicátémdruhém roce života zatrpklý stařec a jeho jedinou oblíbenou kratochvílí byly drsné, někdy až trochu kruté šprýmy.
Po čase přestali Leeluma navštěvovat i otec s Jame-sem. Hrabě nyní trávil mnohem více času ve vinných sklepích, zatímco James, coby prvorozený syn, se začal věnovat politické kariéře.
Přestože druidové dělali, co mohli, zcela napravit Lee-lumovy nohy se jim už nikdy nepodařilo. Zůstaly uzounké, neduživé, skřítek na nich dokázal ujít stěží pár kroků.
Když léčení po roce skončilo, měl Leelum pocit, že jej kraj Zimních mlýnů dusí a že zde už nechce zůstat ani minutu. Stejně tak se mu zdálo, že jestli stráví ještě jediný den v Arxanasově chatrči, uškrtí senilního druida ve spánku jeho vlastním vousem. Nechal tedy zapřáh-nout Albínka, jemuž nikdy nezazlíval starou zbabělost, a na kárce vyrazil do velkého světa, který podle knih čekal hned za humny.
DRUHÁ KAPITOLA
SKŘÍTEK, NE PINDRUŠE
á±y^ čele armády postával statný grošák. V jeho broká-#Irl tem potaženém sedle seděl chlapec v nádherné zlaté zbroji. Z jeho pohledu vyzařovalo odhodlání, někde .  pod povrchem se ale skrývala bolest. Mladý generál mávl rukou a nedozírné řady se daly do pohybu. Podvečerní t»;   ticho prořízlo volání povelu. Klinkání zbrojí. Hřmotný P-  pochod těžké pěchoty, dusot dobrovolníků i lehké našlapování elfích lukostřelců. Přihnaly se a vzápětí odezněly Údery kopyt válečných hřebcíi, barevné erby rytířů zmizely Stejně rychle, jako se objevily. Válečné standarty a korouhve se pomalu zmenšovaly, až byly maličké jako dětské praporky, a ještě víc, až nakonec úplně zmizelými dost," pípnul dětský hlásek. „Bolí mě hlava." Zaklapl jsem knížku.
„Když budeš chtít, zítra si přečteme, jak to bylo dál. Neboj, bude to dobrý, Péťo," zajel jsem rukou do hustých kaštanových vlasů. Musí to být dobrý. Jeho modré oči se na mě dívaly vážně, plné bezbřehé důvěry, jakou mívají * děti jen ke svým rodičům a psi ke svým pánům.
„Tady do poličky ti dávám papírovej pytlík. Vidíš? ■■■■ Jsou v něm dva banány, ty sněz do zítřka, ať se nezkazí.
16
17
I
Pavel Renčín
Nějaký jabka a meruňky. Máš tu taky pár tatranek, na to se ještě zeptám sestry. Tady kartáček," vyndával jsem věci z kostkované tašky a pokládal je na kovový noční stolek. „Zubní pasta, hřeben. Jak tě znám, ten stejně nebudeš potřebovat, co? Bačkory máš ve spodním regálu. Posloucháš mě vůbec?"
Něžně jsem ho cvrnknul do nosu. Devítiletý kluk trhl hlavou, až se delší střapaté vlasy rozlétly po polštáři jako vějíř. Znuděně kývl. Jindy bych se tomu otrávenému obličeji zasmál. Dnes mě zamrazil. V tichu se ozývalo tenounké praskání zářivky. Textilní rolety před oknem se zachvívaly pod doteky teplého, suchého vzduchu, stoupajícího z elektrického radiátoru. Cítil jsem, jak se mi štiplavá vůně desinfekce usadila hluboko v plicích a sevřela hruď, že jsem stěží dýchal. Co bylo na tomhle místě hrozivé? Oprýskaná běloba postelí, prázdné stěny? Básník jménem Crosshall kdysi napsal, že květiny vadnou v nemocnicích rychleji. Lednice v rohu místnosti sepla a vyděsila mě hlasitým zadrnčením.
„Neboj, budeš v pořádku," ujistil jsem spíš sebe. „Zejt-ra ti udělá pan doktor rentgen a já se zase přijdu podívat. Nebude se ti stýskat?"
Zavrtěl střapatou hlavou a vlhkýma očima mě doprovodil ke dveřím.
Na chodbě jsem málem vrazil do zdravotní sestry, kterou jsem potkal už na "příjmu. Její tmavé vlasy prokvétaly šedými nitkami, přesto vypadala energicky. Modrobílý stejnokroj zdobila žlutá pampeliška ligy proti rakovině. Na jmenovce stálo: Sevtío** "Ziuijä&í.
„Promiňte, sestři. Donesl jsem mu to nejdůležitější. Chtěl jsem se jen zeptat, jestli může čokoládu. Víte, zbožňuje mléčnou. Myslím, že by byl klidnější..."
Nepohádka
„Jak se na vás koukám, potřeboval byste ji spíš vy," usmála se přes sedavá skla brýlí. „Samozřejmě, že může, měl jste si přečíst materiály. Podívejte se, pořád ho ještě testujeme. Nemusí mít hned sarkom. Zkuste mu trochu věřit! Dám vám radu, i když se jí nebudete řídit."
„Zkuste to."
Ústa ženy se opět roztáhla do toho úsměvu, který u očí odhalil vrásky přicházejícího stáří. „Prostě na to nemyslete. Udělejte si doma kafe, pusťte nejmilejší desku, jestli kouříte, tak si zapalte, a jestli ne, tak si taky zapalte. Jděte mezi lidi. Nebuďte sám. Alespoň do zítřejšího večera."
„Měla jste pravdu, že se jí nebudu řídit."
„Tak vidíte," pokrčila rameny. „Nezlobte se, ale nemůžu tady s várna vystávat celej den. Jestli už nic nepotřebujete, musím na sesternu." Aniž počkala na odpověď, vyrazila pryč chodbou a zanechala jen závan chladného vzduchu.
„Nashle. A děkuju," houknul jsem za ní, ale nebylo jisté, jestli to ještě slyšela. Nemyslet na to...
Staré kukačky odbily jedenáctou. Bylo zhasnuto. Byt, ve kterém jsem prožil celý život, sálal prázdnotou a bezútešností. Tmavý obdélník přetékající knihovny v rohu, stará televize, dřevěné africké sošky s prázdnýma očima, zaprášená reprodukce Kubistova Pierota, na stolku mísa s ořechy a pomeranči. Na mrtvých věcech spočíval mučivý závoj šera a tísně.
Skrz sklenku koňaku jsem pozoroval pouliční lampy, které se jako tygří oči propalovaly skrz záclony a pašovaly do obýváku rozptýlené žluté světlo. Nevadilo mi, spíš naopak. Kdybych bydlel o patro výš, ve třetím, ne-
18
Pavel Renčín
Nepohádka
mohl bych na koberci pozorovat nevýrazné proužky stínu střídající se s mihotavým světlem.
„Tak ať to dobře dopadne," připil jsem pomyslné postavě na gauči. Sám jsem se rozvalil v pohodlí velkého ušáku s vysokými opěrkami na ruce, který jsem si pořídil skoro před rokem po dovolené v Řecku. Tátův ušák. Tady jsem rozjímal, četl, luštil křížovky a za blikání televize usínal. Tichý tátův koutek, vyhrazené území obehnané přísnými zákazy, pomyslnými ostnatými dráty, zátarasy, minovým polem a bůhvíčím ještě - a to jak pro Petrovy rozjívené kamarády, tak pro našeho psíka Baťu.
Letitý kokršpaněl nejspíš už dávno zařezával na koberečku v předsíni. Občas jsem večer zaslechl jeho tiché chrupkání, někdy z divokých psích snů kňoural a poště-kával. O čem takoví psi sní? Nejspíš jako lidi; o tom, jak žerou, za něčím se honí a obskakují feny. Nastražil jsem uši, jestli ho neuslyším, ale v bytě bylo ticho. Měl jsem pocit, že slyším padat prach. O nohy se mi otřelo teplé chlupaté tělo. Leknutím jsem málem vyskočil.
„Tak tady seš, ty potvoro!" podrbal jsem ho za ušima. „Takhle mě polekat! Do kočičího žrádla s tebou," zašeptal jsem. Neslyšná silueta zavrtěla ocasem.
„Taky nemůžeš spát?" Usrkl jsem koňaku. „Odvahu, s Peťkou to bude dobrý!"
Dolil jsem potmě koňak a trochu vybryndal na koberec. „Ráno to vyčistím, přece teď nebudu rozsvěcet, když je tak pěknej večer," řekl jsem bytu. Dlouho jsem nepil a tekutina příjemně pálila na jazyku. Znovu jsem se otočil k psovi.
„Ale co když ne?" Nečekal jsem na odpověď a pokračoval sám. „Co budeme dělat, stará vojno? Sotva jsme se sebrali z jedny rány..." S vypětím vůle jsem se rozhodl nevzpomínat.
„Di spát," řekl Baťa.
Sklenička se zhoupla a vylila se mi do klína, Courvoa-sier nasákl do džínsů a zastudil. Můj chlapeček má možná rakovinu a na mě mluví pes. Je to špatný, zavrtěl jsem hlavou. Fakt špatný. Bože, jestli jsi, tak prosím, ať to zejtra dopadne dobře.
Šel jsem si lehnout.
V nemocnici byl frmol, jako vždycky brzo odpoledne. Po studených dlaždicích spěchali doktoři, bílé pláště za nimi vlály jako plachty středověkých korábů a gumové erárni boty tepaly podlahy v klapavém staccatu. Pacienti se chodbami šourali, návštěvy se nervózně dívaly na hodinky a nějaký mladý muž v modré košili vysypával koše.
Otevřel jsem dveře označené zelenou cedulkou s nápisem DĚTSKÁ ONKOLÓGIE. Když za mnou zaklaply, udiveně jsem se zastavil.
Jako bych se ocitl v jiném světě, plném pomalého světla, tlumených zvuků a neviditelné lepkavé hrůzy. Prošel jsem vyblýskanou chodbou kolem ordinace lékaře konajícího službu až ke dveřím s číslem 8.
„Kolego!" ozval se skřípavý ženský hlas. „Co takhle návleky, nebudou?"
„Promiňte." Vrátil jsem se na začátek chodby, kde stály na zeleném linoleu dva proutěné koše.
„Čisté v levém," zanikl znuděný hlas za zavírajícími se dveřmi ordinace.
Zjistil jsem, že mi tluče srdce, a rozzlobilo mě to. Nesmím být nervózní, už takhle je dost vystrašený.
Návleky mi byly přes polobotky malé, a tak jsem do nich vměstnal alespoň špičky. Vybral jsem si modré a odšoural se k Péťovu pokoji. Zaťukal jsem. Ticho. Připadalo mi, že sním cizí nepříjemný sen. Zaťukal jsem silněji a otevřel dveře.
„Ahoj, Péťo!"
20
21
Pavel Renčín
Nepohádka
Ležel na kovové nemocniční posteli natřené bílým latexem. Choulil se pod oblačně modrou peřinou, v jejímž rohu vévodilo černé razítko, hlásající, že peřina je majetkem fakultní nemocnice. Pokoj nebyl malý a čtyři postele se do něj pohodlně vešly. Čtyři krát šest metrů, s velmi vysokým stropem. Na jediné další obsazené posteli leželo v peřinách zachumlané dítě s blonďatými vlasy. Zbylá dvě lůžka zela prázdnotou.
„Tak co, jak bylo? Povídej. Já nemohl dospat. Však víš, zůstals poprvé po dlouhý době sám. Seš sice už velkej kluk, ale stejně... Bylo to dobrodružný? Robinsonáda? No tak povídej!" Sypal jsem ze sebe o překot.
„Dobrý, neboj, tati," zakřenil se kluk a dal mi pusu. „Ráno mě dali do takový krabice a pan doktor-"
„Řikal ti něco doktor? Máš výsledky?" vyhrkl jsem.
„Nevim. Ale dneska mě hlava nebolela."
„No tak sláva! Zajdu za ním hned po návštěvě, jo?"
„Hmm. Ale to jídlo je tu nechutný. To vaříš líp i ty."
„Beru to jako poklonu."
Péťa se olízl. „Dal bych si pudink."
„Až přijdeš domů, udělám ti čokoládovej, jo?"
„Mňam!"
„Co tvůj spolubydlící?" pohlédl jsem k nehybné bouli. „Skamarádili jste se?"
Péťa udělal otrávený obličej. „Ten je fakt jetej. Furt spí nebo vzdýchá. Nedá se s ním normálně mluvit."
Pokrčil jsem rameny. Povídali jsme si skoro hodinu a já se trochu uklidnil. Petr měl v očích jiskřičky. Už se nemohl dočkat, až se vrátí do školy. Počkej, říkal jsem mu, ve čtvrtý třídě tě naučí! Psaní a čtení, to jsme ještě zvládli, matiku taky, ale anglinu? Na to byla kádr máma.
Vzpomněl jsem si, jak jsem Petra učil písmenka. Měl tehdy chřipku a zameškal dva týdny. Aby jen neležel
w doma a nevlčil, vyzvedával jsem mu domácí úkoly. Roz-
* ložili jsme na peřinu desky s bakelitovejma okýnkama
* a skládali do nich z papírovejch kartiček s písmenkama slova do domácího úkolu. Nebyla to žádná legrace. Ten tvrdohlavý mezek mi tvrdil, že ,pes' se píše se ,z' a že to tak řekla paní učitelka. Věřili byste, že jsem ho nepřesvědčil? Úkol jsme dokončili s ,pez' a sázkou o nanuka. Pak najednou Péťa kýchl a všechno se rozletělo. Několik písmen napadalo do čaje a jedno mi přistálo ve vlasech. Péťa se strašně smál a já tehdy nevěděl proč. Nosil jsem ho na hlavě asi půl hodiny.
„Musím už jít, korzáre." ' Péťa posmutněl.
' „Nechoď ještě. Pamatuješ, jak jsme byli pod stanem
ve Vyšáku a furt pršelo?"
Pohladil jsem ho. „Jakmile tě pustěj, zase vyrazíme jako jt zálesáci. Přijdu tě navštívit zase co nejdřív, jo? Mám ti
něco přinýst?"
Chvilku přemýšlel. „Malýho prince. Digihru. Tvýho disk-mana?"
* „Slyším a poslouchám, velký vezíre. Vše doručím," moje úklona se zkříženýma rukama vyloudila úsměv.
„Tak ahoj." Dal jsem mu pusu.
„Nezlobte se, ale takhle nevypadá nemocný dítě!" obořil jsem se na doktora Svatého po tom, co mi sdělil předběž-&■ nou diagnózu a dlouhý seznam testů, kterým má být můj
syn podroben,
W „Jen si zase sedněte. A nekřičte mi tu," zelené oči
JE.        muže sedícího za proskleným stolem se na mě dívaly ■b       klidně. Doktor usrkl ze šálku s čajem a já se zhroutil Hf,       zpátky do židle. Kancelář s béžovým nábytkem mi najed-<     nou připadala jako klec.
22
23
Pavel Renčín
Nepohádka
„Vy za to nemůžete," omluvil jsem se.
„To je v pořádku. Rozumím vám. Nejde o normální nemoc, kdy kluk leží týden v posteli a za chvíli je zas jako ryba. Víte, u takhle mladých lidí jsou podobné potíže velmi neobvyklé. Někdy mohou ke vzniku choroby přispět stresové stavy, deprese a podobně. Neměl poslední dobou nějaké problémy ve škole?"
„O něčem takovém bych věděl."
„Nějaké trauma?"
Vzpomínku na předloňskou dovolenou jsem zasunul do nejhlubšího šuplíku mysli. „Ztratil mámu."
„No, uvidíme, jak se to bude vyvíjet. V určitém ohledu je to nemoc jako každá jiná, a tudíž se dá léčit.
Laicky řečeno, karcinogenní látky se dostávají do lidského organismu po celý život, avšak díky imunitnímu systému jsou včas likvidovány. Pokud však imunitní systém selže, může se objevit nějaká forma rakoviny nebo leukemické poruchy."
„Chcete říct, že mu selhává imunitní systém?"
„V některých případech dochází ke zhoubné rakovině, jež má tendenci metastázovat a vytvářet další druhotná ložiska karcinomů. To vše probíhá krevní nebo mízní, lymfatickou, cestou. Dojde-li k zachycení karcinogénu v lymfatických uzlinách, které si můžete představit jako filtr, může obzvláště u dětí nastat leukémie."
„To se Petra netýká. Jen ho bolí hlava, ne?"
„Jednou z nejhorších forem rakoviny je pak sarkom, neboli zhoubný nádor, který rychle roste. Pokud se objeví na mozku, přicházejí záchvaty bolesti hlavy, poruchy vidění - nejčastěji v podobě slepých skvrn, poruchy sluchu, poruchy rovnováhy a koordinace pohybů. Někdy dochází dokonce ke ztrátě vědomí, případně ke křečím."
Doktor Svatý si všiml, jak na něj vyděšeně zírám.
24
„Ach, promiňte!" vyskočil od stolu. „V případě vašeho syna to doufám nehrozí. Nechtěl jsem vás vystrašit. Jak začnu poučovat, nevím, kdy přestat, a chovám se jako hulvát."
Doktor otevřel přihrádku kartotéky pod písmenem D a vytáhl láhev se zlatavou tekutinou. „Tak se podívejte, co lidi všechno nepřinesou. A přitom já jsem prakticky abstinent."
Postavil na stůl dvanáctiletou skotskou Drambuie a nalil dva poctivé panáky. Bylo na něm vidět, že se snaží změnit téma.
„Vaše články znám z novin, á teď konečně vím, jak vypadáte," pozvedl sklenku.
„Vždycky mi udělá radost, když slyším, že s nima lidi jen nezatápěj v kamnech," odvětil jsem zdvořile.
„Tak na zdraví vašeho synka." Ťukli jsme si s medovou whisky.
„Mimochodem, Svatý, to je hezké příjmení pro doktora."
„Však Vlček také není špatné jméno. Pro investigativ-ního novináře."
Jedna jedna. I přes počáteční antipatie se mi tenhle člověk zalíbil. Byl jsem rád, že doktor mého syna vypadá jako slušný člověk.
Jako by to vytušil, pokračoval v přátelské konverzaci. „Co se týče těch jmen, jeden můj kolega se jmenuje Men-gele. Taky doktor. To byste koukal, co si s tím užije. Já "tíkám: nikdo není svatý, ale já to mám alespoň v rodném
it£ "
• Nedokázal jsem se uvolněně zasmát. Mého syna mož-i čekala cytostatika a ozařování.
S jsem příštího dne přišel na návštěvu, už ode dveří i viděl, že je zle.
25
Pavel Renčín
Nepohádka
„Slyšel jsem, jak to říkají na chodbě," fňukal Péťa. „Nechci se stát rakem, tati!"
Pohladil jsem ho nepřítomně po hlavě. Srdce mi kupodivu nepuklo. A co víc, spolknul jsem slzy.
„Ale jdi ty! Vlčíš a vymejšlíš blbosti." Těkal jsem očima po pokoji a snažil se, aby Péťa neviděl můj výraz. Rychle! Nesmím ho polekat. Co by...?
„Nevěřil bys ale, co se mi dnes stalo," začal jsem tajemně a získával čas, zatímco jsem si věšel kabát. Plastovou židli jsem posunul blíž k posteli.
Nedal najevo žádnou zvědavost. Od chvíle, kdy jsem mu řekl, že tu bude muset ještě zůstat, nepromluvil jediné slovo. Hleděl uraženě do stropu a trucoval.
„Dobře špicuj uši, protože tohle není jen tak obyčejný příběh," pokusil jsem v něm vykřesat jiskřičku zájmu. „Pamatuješ, jak děda Vlček vždycky vyprávěl ty báchorky o skřítkách, drakách, princeznách a dalších pohádko-vejch potvorách, se kterejma se potkával v lužním hájku na kraji sídliště? Říkal jim... fatosti, jako fantastický bytosti. Pamatuješ si na to? Nevěřil jsem dědovi ani slovo. Stejně jako babička jsem si říkal, že taťka je starej paprika, kterej neví, co roupama." Moje imaginace se probudila jako kouzlem. Fragmenty dědových báchorek vyvolávaly další vzpomínky a představy.
„Teď si schválně poslechni, co se stalo přestárlýmu sucharoví, kterej nedá bez laptopa ani ránu. Neškleb se, dobře vím, co si o mně myslíš."
Nastolil jsem tu správnou atmosféru mezi napětím a očekáváním vtipu.
„Začalo to docela nevinně. Včera večer, než jsem šel spát. Už jsem byl v pyžamu a čistil si zuby, když znenadání zadrnčel zvonek..."
...znenadání zadrnčel zvonek. Ručičky na hodinách ukazovaly přesně jedenáct.
Kdo to může být, takhle pozdě? Položil jsem kelímek a prošel z koupelny tmavou předsíní ke dveřím bytu. Za panoramatickým kukátkem byla dočista prázdná chodba. Zvednul jsem sluchátko domácího telefonu a stiskl odposlech. Ticho. Dole, u hlavních dveří, nikdo nestál, ledaže by se choval velmi tiše. Zvonek se ozval podruhé. Zajistil jsem bytové dveře na řetěz a ostražitě je pootevřel. Z chodby zavanul studený vzduch plný podivného zápachu. Jako mokrá kočičí srst. „Je tam někdo?" zahuh-lal jsem přes zubní kartáček. Neozval se jediný zvuk, jen zhaslo světlo. Přibouchl jsem dveře a opřel se o ně. Na pyžamo mi ukápla pasta. Chuligáni si nejspíš hrajou se zvonkama. Odešel jsem si vypláchnout ústa. Před zrcadlem jsem si přičísl vlasy. Sice už nejsou tak husté jako dřív, a také mi s věkem ztmavly, přesto jsem stále fešák. Vyplázl jsem na sebe jazyk. Stále jsem zkoumal svůj obličej, když se v zrcadle za mým ramenem objevila pind-ruše. Hřeben mi vyklouzl z ruky a pleskl na zem. Překvapením jsem zamrkal a pohlédl na rameno. Bylo to pryč. S pohledem upřeným do zrcadla jsem rameno ohmatal. Nic. Prohlédl jsem si zrcadlo. Všechno bylo v pořádku. Zavrtěl jsem hlavou a sehnul se pro hřeben. Pod umyvadlem se na plastové rouře odpadu houpala za ruce visící pindruše.
„No nazdar!" řekl jsem pindruši, ale po pravdě mě napadlo něco vulgárnějšího.
„Ahoj," řekla pindruše a houpala se dál. Z její hlavy, jako z vrabčího hnízda, trčely všemi směry chloupky a fousky, tykadla a bůhvíco ještě.
„Co... hmm..." Zkusil jsem začít znovu. „Ty... hmm hmm-" Daleko jsem se nedostal.
26
27
Pavel Renčín
Nepohádka
„Jen se učeš, já počkám," řekla skřípavým hlasem.
„Hmm hmm," uvědomil jsem si, že v pěsti svírám hřeben, až se jeho zuby ohýbají. Rozvážně jsem se postavil a učesal se. Potom jsem si opláchl obličej studenou vodou, štípnul se a pohlédl pod umyvadlo. Odešel jsem si uvařit kávu, v klidu ji zalil smetanou a okořenil špetkou skořice, jak to mám rád. Opařil jsem si ret, byla výborná. Otevřel jsem včerejší noviny a nalistoval rubriku sport. Po několika minutách jsem zjistil, že jen zírám na písmenka. Zavrtěl jsem hlavou a znovu se vrátil do koupelny.
Už se nehoupala.
Seděla na koši s prádlem.
„Ty si pindruše, co?" řekl jsem zadumaně.
„No dovol?!" zaskřípal hlásek podobný rezavé pilce na železo v akci. „Jsem skřítek. Wisconsin Wheat jméno mé. Ty mi však můžeš říkat pane Wheat, nebo raději maestro Wisconsin? Hmm hmm," teď se zase zadumala pindruše... totiž skřítek.
„Dosud jsem s lidmi neměl příliš co do činění, takže nevím, jak se ke mně máš chovat. Inu, bezpochyby slušně a uctivě, jak pravý mraví."
„Hmm. Tak jo," řekl jsem a olíznul si spálený ret. „Maestro, jasně. A chtěl jsi říct: mravy praví."
„Neopravuj mě!" zaječelo to a narovnalo se v celé své výšce. „To mě vždycky rozčílí. Chtěl bys mě snad vidět rozčilenýho?"
Shlédl jsem na postavičku zvíci mobilního telefonu třetí generace. „To bych opravdu nerad."
„Dobrá tedy, k věci," zamnul si skřítek spokojeně fous-ky.
Už před chvilkou jsem se v rámci uchování zdravého rozumu rozhodl, že sním velmi živý sen. A protože jsem si to chtěl pořádně užít, okamžitě jsem mužíčka přerušil.
|yStejně jsem vždycky věděl, že existujete. Třeba tehdy, i mých desátých narozeninách, moje baseballová ruka-B, ta podepsaná Mickey Mousem, co jí přivezl strejda i Západního Německa. Ztratila se beze stopy ze zavře-fho pokoje den po mejch narozeninách, a nikdo netušil I. Do dneška mi to vrtalo hlavou. No jasně, šlohli mi 1 skřítci!"
„Nedělej si srandu, Jáchyme! Ukrad ji tvůj kamarád Jfíe sousedství. Vlez do pokoje žebříkem skrz okno ze fjwhrady."
' „Tonda? Lžeš. To přece není možný. Tenkrát po Pokladu na Stříbrným jezeře jsme se stali pokrevními bratry. Fakt on?"
„Ne! Na tom teď nezáleží. Fernajs-hagot, sklapni už a poslouchej!"
„Cože? Nerozuměl jsem tomu ...fernhmm... ale nic," provokoval jsem skřítka, kterého vytvořila má šílená mysl. To je to pravé slovo, šílenec, uvědomil jsem si a zdusil smích.
„Vím, že jsi jenom dospelej člověk, ubohej seník. Vezmu to popořádku, ale proboha, seď klidně a nepřerušuj. Nebo tě budu fakt muset zaklít duší hnilobou."
Jednal se mnou jak s usmrkancem, když jsem ale uviděl jeho naléhavý pohled, musel jsem se přestat smát.
Můj pozdní návštěvník byl skřítek. Jak prý každý ví, říkal, skřítci se rodí z koňských žíní, slámy, zrní, špíny, myších chlupů a vlhka. Zatímco na koně dneska nenarazíš, povzdechl si, špíny je všude dost. No a v jednom zapomenutém skladu, za devatero strouhami a sedmero prašnými okreskami, našly dvě šeredné myši Oghon a Be-ghon pytel zrní. Prožraly jej ostrými zuby a pořádně si napraly břicha pšenicí, než se zase vydaly na cesty. Mezi zrním zůstaly rozházené chomáčky šedých chlupů. Na-
Pavel Renčín
Nepohádka
vlhlo a spolu s nedomlatkem a myšími chlupy začalo za-hnívat. Tlelo si a hnilo, a koňské žíně stále nikde. Už nebylo možné déle čekat a jednoho dne se vylíhl skřítek. Byl malý, docela maličký, menší než krabička od sirek. To bývá u skřítků obvyklé, avšak ouvej. Byl ošklivý jako Oghon a Beghon dohromady. A navíc mu nesloužily nohy - byly maličké, nedomrlé, chyběla v nich síla a bujnost, kterou jim měl propůjčit koník.
Těžko bylo malé bytůstce, která se musela přitahovat rukama a plazit a přitom šoupat bříško po zemi. Jenom vyškrábat se ven z pytle se stalo velkou překážkou. Skřítek si zoufal a už si začínal myslet, že je s ním dočista konec. Když se mu nakonec podařilo přehoupnout přes okraj, zakusil takový pocit vítězství, že radostí nechal po celém skladě poletovat osiny a pírka a slámu ve velkém víru bláznivého kolotoče. A protože na hrubém pytli byla černou barvou nakreslena velká písmena: WISCONSIN (U.SA.) - WHEAT, 100 kg, pojmenoval se skřítek podle nich, Wisconsin Wheat.
Když Wisconsin skončil krátké a pohnuté vyprávění, okamžitě se na mě obořil: „Teď, když se lip známe, přišel čas pro náš problém," položil důraz na předposlední slovo.
„Můžu něco říct?" zeptal jsem se poťouchle. „Spočívá v tomto," pokračoval nekompromisně skřípavý hlas. „Můj drahý bratr z Plzně je ve velkém nebezpečí."
„Takže zítra jedu do Plzně, korzáre!" mrkl jsem na Péťu. Sám jsem se divil, jak důvtipně jsem vše vymyslel. Vymýšlení příběhů nebylo nikdy mou silnou stránkou, přesto se tentokrát slova objevovala, jako by se sama drala na jazyk. Při příští návštěvě budu Péťovi vyprávět pokračování, které si v klidu promyslím doma.
„Proč jsi ho nevzal s sebou?" zeptal se pochybovačně synek.
„Musel si připravit věci na cestu. Co já vím, co skřítci potřebují? Pampelišku jako paraplíčko, pláštěnku z obalů od bomparů?"
„Nebo párátko, kterým tě bude v noci šťourat v uchu," smál se Péťa.
„To těžko. Říkal, že si musí sehnat nějakou cřrašně sůležitou věc!"
Synek se ušklíbl. „To jsem zvedavej, co po tobě ta pindruše chce!"
„Kdyby tě tak slyšel. Pindruše!" zaúpěl jsem a napodobil skřípavý hlas. „Ty mě snad chceš opravdu rozzlobit, no ne?!"
Rozřehtali jsme se.
Ani jsem si nevšiml, že návštěvní hodiny dávno skon-; čily.
„Přijdu zase zítra. Hodně spi a odpočívej." „Mám tě rád, tati."
Přestože jsem dospělý chlap, doma jsem se rozbrečel.
K večeru jsem si pustil v televizi Studio reportérů a připravoval při něm pytlíkovou francouzskou polívku s do--Biácími nudlemi. Baťa štěkal jako posedlý, a tak jsem ho musel zavřít v dětském pokoji. Co to s tím psem je? §j« Nějaký člověk z BBC tvrdil, že v Keni je třetina stře-loškoláků HrV pozitivních. Kam ten svět spěje? Cítil ta, že se mě řada věcí dotýká mnohem víc než dřív, že :é okolí vnímám mnohem intenzivněji. A bolestivěji. Do polévky jsem přisypal majoránku, dvě hrsti těsto-a přidal vajíčko. Nechal jsem ji vařit a odešel na od. Když jsem se vrátil, vypnul jsem plyn a vzal itrol do utěrky. Nerad zbytečně špiním talíře a často
30
31
Pavel Renčín
proto jídám přímo z hrnců. Navíc tak jídlo vydrží déle teplé. Zkuste to ale vysvětlit ženám!
Vonící večeři jsem si odnesl do obývacího pokoje; zrovna běžela reportáž o extrémních sportovcích v Himalájích. Na stolku před televizí seděl skřítek a kmitajícím úzkým jazykem vylizoval cukřenku. Nevnímal jsem, jak mi hrnec spaluje přes utěrku prsty a vyjeveně jsem na pindruši zíral.
„Co tak koukáš?" řekl skřehotavý hlas.
V krku mi úplně vyschlo.
Asi jsem se zbláznil. Je toho na tebe moc, Jáchyme, není se co divit. Starosti s Pétou. Stres. K tomu fofr v práci... Na stolku seděl úplně stejný skřítek jako v mém vyprávění. Stejná zarudlá očka, rozcuchané chloupky, trčící fousky, křivé vystouplé zuby, nedomrlé nohy. Skobovitý nos a spíše zvířecí tlamička polepená cukrem. ...Pořádně se vyspíš a bude dobře, dokončil jsem vnitřní monolog.
„Kde ses tu vzal?" zeptal jsem se, když pindruše ne a ne zmizet.
„Vlezl jsem ti v nemocnici do aktovky, Jáchyme. Snad si nemyslíš, že bych sem mohl dojít po svejch," nešťastně loupnul očima po tenkých nohách.
„Budu ti říkat ,má drobná halucinace', ano?" zeptal jsem se nejisté.
Wisconsin se zatvářil rozzlobeně. „Konec srandy, ty jeden nabubřelej seníku! Zatímco se zdráháš uvěřit, příslušník mého rodu může chcípnout. Oblíkni se a jedem!"
„Ale já-" Skřítek mě však, jak bylo nejspíš jeho zvykem, nekompromisně přerušil.
„Nebudu to opakovat! Sám jsi to v nemocnici říkal, Petr je můj svědek. Jede se do Plzně. Chceš snad, abych nás oba ponižoval a prosil tě?"
„Tak to bych opravdu nerad," odpověděl jsem s ironickým dejavu a odešel si do předsíně pro kabát.
TRETI KAPITOLA
TAJNÁ SPOLEČNOST
rátce poté, co Leelum odešel do světa, měl hrabě ďSarrock přijít i o druhého syna. ' Co, odešel? Zmizel jako pára nad hrncem, rozplynul se jako dým, utekl jako zloděj! Takové hulvátství, mu bylo podobné, zlobil se na něj James. Nemohl elumovi odpustit, že zarmoutil starého hraběte, když i místo rozloučení odbyl otrhaným kouskem papíru:
23sép jo- (ft     áíratui. OtlcÁájáK Uedat Stěáti fiitdc, ( étUff jeattl 6ef fcutiviava. ftňdttittu tOuídfu fit. 1/éU- tumatvuuf
To bylo jeho bratrovi podobné. Opustit ty, kteří jej . rádi, rozvrátit teplo domova, pošpinit dobré jméno iu. James nechápal, co Leeluma vždy tolik popuzova-On sám mu nijak neublížil, ale čím se k němu choval iuplněji, tím byl bratr zatrpklejší. I když mezi nimi dy nehořela velká láska, od toho neštěstí při lovu se \ ještě zhoršilo. Z Leeluma se stal samotář, který se fbsí ostatním skřítkům. Málokdy vycházel ze své 4ůrky, a když, šoural se o berlích pomalu hradními bami, tou svojí napůl pajdavou, napůl plazivou chů-aebo se naopak krkolomně řítil v potkaním kočáre el na skřítky: „Zmizte! Cestu pro Krále lovu!"
32
33