Kapitola 12.
Armády starověku
Mezi prvními nástroji vyrobenými lidskou rukou byly i zbraně určené sice původně k lovu
velkých zvířat, které ale mohly být v případě ohrožení nebo útoku použity i proti jiným lidem.
Jelikož lidstvo v pravěku ještě neznalo písmo, je možné si vytvořit jen přibližnou představu
o průběhu konkrétních drobných ozbrojených střetnutí a jejich výsledcích pouze na základě
dochovaných nástěnných maleb. I když život na úrovni existenčního minima znemožňoval,
aby se v pravěké společnosti vyvinula třída válečníků, přesto se na některých vyobrazeních
objevují muži v primitivních verzích ochranné zbroje. Popsaný jev vysvětlují moderní autoři
jako důsledek populační exploze po konci poslední doby ledové. Když lidé nemuseli čelit
nepříznivým klimatickým podmínkám, větší procento jejich potomků se dožilo dospělosti
a jednotlivé kmeny již nemohla uživit stávající loviště. Proto se skupiny často střetávaly
v bojích o teritorium nebo potraviny a někteří jedinci nejspíš začali používat stromovou kůru
a zvířecí kůže k výrobě primitivní ochranné zbroje. Rovněž se objevují první verze štítů.
Všichni válečníci se ale po skončení bojových operací museli okamžitě vrátit ke svým
původním rolím lovců a sběračů, aby zajistili své komunitě nezbytné životní minimum.
Jelikož většinu svých zbraní znovu obrátili proti lovné zvěři neexistovala v pravěku žádná
společenská vrstva, kterou bychom mohli nazvat profesionálními vojáky. Situace se radikálně
změnila zhruba okolo roku 4000 př. n. l., kdy se v údolích mezi řekami Eufrat a Tigris
objevila sumerská civilizace, která již byla schopná zajistit si větší množství potravin, než by
mohla sama spotřebovat. Aby se společnost mohla zbavit přebytečných produktů a zároveň
získat jiné, kterých měla nedostatek, začal se rozvíjet dálkový obchod. Bohatí kupci cestující
na velké vzdálenosti, ale představovali až příliš lákavou kořist pro různé skupiny chudých
a často kočujících kmenů. Proto začaly na obchodních cestách vznikat „opěrné body“, které
již obývaly stálé ozbrojené posádky. Dalším důvodem k vytvoření pravidelných ozbrojených
jednotek byla také ochrana sýpek a skladišť potravin před lupiči a nájezdníky. Ohrožení
zemědělci začali kolem svých sídel postupně budovat primitivní ochranné prostředky (ploty,
příkopy, zdi atd.), které sice ochránily jejich úrodu před malými skupinami nepřátel,
ale proti rozsáhlým útokům sousedních kmenů nezaručovaly vždy dostatečnou ochranu.
Vítězství v bitvě nebo v ozbrojeném konfliktu rovněž zvyšovalo prestiž společenských elit
(panovník, aristokracie aj.), které se objevují již ve starověkém Sumeru.
I když první lidské civilizace měly prostředky na vytvoření společenské skupiny
profesionálních vojáků, kterou zároveň nutně potřebovaly pro zabezpečení svého dalšího
ekonomického a politického rozvoje, teprve okolo roku 3000 př. n. l. se na starověkých
bojištích objevují skupiny válečníků, které úrovní své organizace a výzbroje alespoň vzdáleně
připomínají moderní vojenské jednotky. Jejich výzbroj tvořily kromě zastaralých kamenných
nástrojů také již kovové zbraně. Na hroty kopí, oštěpů a čepele mečů a dýk se nejdříve
používala slitina cínu a mědi – bronz. Ačkoli se oba uvedené kovy ryzí vyskytují v přírodě
mnohem méně než železná ruda, jejich hlavní předností jsou nízké teploty tání (měď 1083 °C
a cín dokonce jen 232 °C), které umožňovaly starověkým kovářům opracovávat je pouze
na hořícím dřevě při maximálních teplotách do 1100 °C. Železo taje ale až při teplotě
1538 °C, a proto jej starověké civilizace zpočátku nevyužívaly navzdory jeho bohatým
nalezištím v oblasti dnešního Blízkého východu.
První železné zbraně se sice v hrobech objevují již roku 3000 př. n. l., ale jedná se pouze
o ojedinělé kusy, možná meteoretického původu. První civilizací, která začala kolem roku
1600 př. n. l. hromadně zpracovávat železo na zbraně, byli Chetité. Vytěženou rudu nasypali
do jam naplněných uhlím, které během hoření dosahuje teplot okolo 1500 °C, a měchy
po stranách zajišťovali celému procesu dostatečný přísun kyslíku. Jelikož se chetitští
panovníci snažili ochránit tajemství své technologické převahy nad okolními starověkými
státy, rozšířila se masová výroba železných zbraní až po roce 1180 př. n. l., kdy padla jejich
říše pod náporem tzv. „mořských národů“. Na troskách chetitského impéria se v 9. století
př. n. l. zrodila novoasyrská říše, která mohla novým a kvalitnějším kovem začít vyzbrojovat
své statisícové armády, se kterými si postupně podmanila téměř celý dnešní Blízkých východ.
Armády ale netvořily pouze skupiny podobně vyzbrojených válečníků v ochranných
zbrojích. Již okolo roku 3500 př. n. l. se ve starověkém Sumeru na bojišti vedle pěchoty
(infanterie) objevil válečný vůz. Dalších téměř 1600 let se složení antických vojsk příliš
nezměnilo, kromě postupného vylepšování výzbroje a výstroje obou hlavních složek. Nové
typy vojenských jednotek se objevily až v 9. století př. n. l. v armádách novoasyrských
panovníků. Válečná vozba, která nemohla operovat v horském nebo nerovném terénu, byla
postupně nahrazována jezdci na koních – kavalérií. Také se v dochovaných pramenech
poprvé objevují zmínky o technických jednotkách. Jejich hlavními úkoly bylo stavění
mostů, oprava silnic a budování komplikovaných obléhacích zařízení pro své spolubojovníky.
Pokud početné vojsko vytáhlo na dlouhodobé tažení do vzdálených oblastí, potřebovalo
zajistit přísun životně nutného proviantu a vody a také nové výzbroje a výstroje. Popsané
úkoly plnily týlové jednotky.
Starověká pěchota na Blízkém východě
Poprvé se starověcí pěšáci objevují v armádách starověkých sumerských městských států.
Jejich hlavní výzbrojí bylo asi dva metry dlouhé kopí s kamenným nebo kovovým hrotem,
které ještě doplňovaly pobočné zbraně (kyje, sekery aj.). Ochranu před protivníkovými
zbraněmi zajišťovala prvním pěšákům v lidských dějinách kožená a v mladších obdobích
i kovová zbroj a především rozměrný dřevěný štít. Podobnou výzbroj a výstroj budou pouze
s drobnými technickými vylepšeními používat starověcí pěšáci až do 2. století př. n. l., kdy
budou makedonští vojáci s šestimetrovými kopími a malými štíty poraženi v několika bitvách
římskými legionáři, kteří budou bojovat se svými asi 60 cm dlouhými železnými meči
(gladius). I když čelní pozici mezi starověkými pěšáky nyní zaujali římští legionáři, kopiníci
se stále objevovali na starověkých i středověkých bojištích. Evropské armády přestaly
využívat infanteristy vyzbrojené kopími až na počátku 16. století n. l., kdy se začalo masově
rozšiřovat používání střelného prachu. Popsaná těžká pěchota představovala v armádách
antických vládců elitní jádro ozbrojených sil, které podporovala a chránila před útoky
protivníkových sil lehká pěchota, kterou tvořili vojáci jen bez výstroje nebo jen v nekvalitní
zbroji. Kopiníci se postupně vyvinuli ve stálé profesionální jednotky, jejichž příslušníci
v době míru nevykonávali civilní povolaní, ale působili jako strážci důležitých státních budov
a také společenských elit. Lehkooděnci byli většinou odvedeni na začátku války a po jejím
skončení se přeživší museli rychle vrátit ke svým původním profesím, aby nebyla vážně
poškozena ekonomika státu.
Kromě sečných a bodných zbraní se starověcí pěšáci začali v mladších obdobích
vyzbrojovat i prvními typy zbraní, se kterými mohli bojovat na větší vzdálenosti, než je délka
paže – luky, oštěpy a praky. Ačkoli první vyobrazení lučištníků se objevují na náhrobcích
již ve 4. tisíciletí př. n. l., první masová nasazení infanteristů s luky jsou doložena až
kolem roku 1800 př. n. l. Původní jednoduché luky s maximálním dostřelem necelých 200
metrů, byly proti lehké pěchotě účinné pouze na vzdálenost 100 – 150 m a proti vojákům
ve zbroji dokonce pouze kolem 30 metrů. Po roce 2300 př. n. l. se v Mezopotámii objevují
tzv. skládané luky, k jejichž výrobě se používaly dřevo, rohovina, šlachy a zvířecí rohy nebo
kosti. Nová zbraň měla maximální dostřel až 650 metrů, proti lehkooděncům byla účinná
na vzdálenost 270 – 360 m a proti kovové zbroji asi na 90 metrů. I když byli pěšáci s luky
efektivní vojenskou silou proti formacím nepřátelské pěchoty, většinou nenosili zbroj, čímž
se stali prakticky bezbrannými proti útokům protivníkových kopiníků a lučištníků. Vojska
asyrských panovníků a perských velkokrálů proto vytvářela speciální jednotky štítonošů,
které svými štíty s dalšími pobočným zbraněmi chránili své spolubojovníky s luky
proti nepřátelským silám.
Typickou bojovou formací starověké pěchoty byla falanga, kterou zpočátku tvořily
šestistupy těžkooděnců, které za sebou stály v jedenácti řadách. Každý voják se chránil svým
štítem a zároveň ho na bocích kryli jeho spolubojovníci. K boji s nepřítelem infanteristé
používali kopí. V mladších obdobích, kdy jednotky těžké pěchoty již tvořili profesionálové,
mohli na bojišti dokonce provést obrat vlevo nebo vpravo a vytvořit tím jedenáctičlennou linii
hlubokou šest řad. Nejúčinnějším způsobem, jak porazit nepřátelskou falangu, bylo zaútočit
na její boky nebo zadní stranu formace, kterou většinou chránila lehká pěchota. Když se
protivníkovy bojové formace rozpadly, vítězná strana zahájila pronásledování přeživších
nepřátel a způsobila jim další těžké ztráty. Proto vždy vítězné vojsko mělo většinou mnohem
menší ztráty než poražení. Nová taktika se objevila až po zavedení kompozitních luků
do výzbroje starověkých armád. První mobilní způsob vedení boje používal pravděpodobně
již vnuk Sargona Akkadského, Narám – Sína (asi 2254 – 2218 př. n. l.), který nejdříve nechal
své lukostřelce, aby svými šípy narušili protivníkovy formace, a potom vyslal do útoku svou
těžkou pěchotu. Po několika tisíciletích postupné modernizace vznikla tzv. makedonská
falanga, kterou většina vojenských odborníků pokládá za vrchol popsané taktiky. Jejím
podrobným popisem se budou zabývat následující podkapitoly. Jak už bylo uvedeno
v předchozích odstavcích, ve 2. století př. n. l. byla falanga sice překonána římskou legií, ale
přesto ji evropské armády používaly do konce 16. století n. l., kdy se objevil střelný prach.
Válečné vozy a kavalérie na Blízkém východě
V pramenech jsou první dva typy válečných vozů poprvé doloženy v antickém Sumeru
okolo roku 2500 př. n. l. Jelikož se většinou jedná o vyobrazení na trojrozměrných
pramenech, moderní historikové nemohou přesně rekonstruovat postup jejich výroby ani
využití na bitevním poli. Těžké válečné vozy měly čtyři kotoučová kola vyrobená ze tří částí.
K pevným osám na voze byla připevněna dlouhými válci, tudíž se asi otáčela nezávisle
na sobě. Osádku tvořil vozataj a voják s oštěpy. Pohyb zajišťovali čtyři oslové nebo kříženci
oslů s onagery (poddruh osla asijského). I když moderní zkoušky dokázaly, že se vůz mohl
pohybovat rychlostí 15 – 20 km/h, jeho masivní konstrukce posádce znemožňovala jakékoliv
manévrování na bojišti, a proto moderní autoři předpokládají, že popsaný typ válečných vozů
se pouze prudce rozjel proti nepřátelským liniím a snažil se je prorazit. Lehčí verzi táhla
pouze dvě tažná zvířata, tudíž se nejednalo o příliš masivní konstrukci, která pravděpodobně
uvezla pouze jednoho muže. Proto ji mohli využívat pouze vojenští kurýři a asi i vojevůdci
jako svá mobilní stanoviště. Všechny válečné vozy vlastnil stát a jejich osádkám je pouze
pronajímal na dobu trvání konfliktu.
Efektivní válečnou vozbu brzy začaly do své výzbroje zařazovat všechny armády
starověkých mocností v oblasti dnešního Blízkého východu. Brzy si je začaly přizpůsobovat
svým konkrétním požadavkům, čímž vzniklo značné množství různých variant. Asi
nejslavnějším a zároveň i největším ozbrojeným střetnutím, kde se proti sobě postavily
početné kontingenty válečné vozby, byla ve 13. století př. n. l. bitva u Kadéše. Egyptský vůz
byl pouhých 90 cm široký, 50 cm hluboký a 80 cm vysoký. Ačkoli vážil pouhých 34
kilogramů, jeho moderní repliky dosahovaly během zkoušek rychlostí až 38 km/h. Díky
několika technickým inovacím se rovněž zvýšily jeho manévrovací schopnosti na bojišti.
Zhruba jeden metr dlouhá náprava byla posunuta do zadní části a původní kola se čtyřmi
paprsky nahradila šestipaprsková, čímž se zvýšila rychlost i pohyblivost celého vozu. Jeho
jasanový nebo jilmový rám byl potažen kůží či rákosem. Pružnou podlahu tvořilo několik
vrstev kůže nebo speciální tkaniny. Asi nejdůležitějším vylepšením byl volný kloubový spoj
ve tvaru písmenu U, do kterého byla zapřažená obě tažná zvířata. Všechny popsané inovace
zajišťovaly vojákům mnohem větší stabilitu a zároveň i lepší manévrovací schopnosti. Již
starověcí egyptští velitelé zavedli ve své vozbě tradiční tříčlenné osádky. Vozataj, který řídil
tažná zvířata, a lučištník, jenž ostřeloval nepřátelské cíle i ve vysokých rychlostech, se vezli
přímo ve voze. Třetí člen posádky – běžec – musel utíkat vedle svých spolubojovníků
a chránit je před protivníkovou pěchotou a válečnými vozy, což se ukázalo jako značná
nevýhoda např. během bojů s Chetity. Jeho hlavními zbraněmi byl asi metr dlouhý srpovitý
meč (Khopéš, též Chopeš či Chrobi) a dvoumetrovým kopím.
I když byly válečné vozy Chetitů větší a díky nápravě umístěné uprostřed nemohly
dosahovat stejné rychlosti a stability jako jejich egyptské protějšky, přesto měly nad svými
protivníky jednu zásadní výhodu. Dvě lépe vycvičená a silnější zvířata uvezla všechny tři
členy osádky. Běžec proto nedorazil na bojiště vyčerpaný během jako jeho egyptský oponent.
Rovněž i strategie používání válečných vozů se u obou starověkých mocností podstatně lišila.
Vojska egyptské Nové říše tvořila především pěchota a válečná vozba ji pouze podporovala
na bojišti. Chetité kromě několika elitních jednotek infanterie (např. panovníkova garda)
jednoznačně preferovaly válečné vozy, na kterých se do bitvy zapojovali prakticky všichni
jejich válečníci. Pěchotu tvořili většinou jednotky „spojenců“ a placených žoldáků, které měly
jen podporovat válečnou vozbu. Na bojišti u Kadéše nakonec zvítězila egyptská strategie,
protože v nejdůležitější fázi bitvy musely chetitské osádky opustit své vozy a bojovat
s Egypťany jako pěchota. Jejich váhající panovník Muvatalliš II. jim vzhledem k uvedené
vojenské doktríně dokonce ani neposlal na pomoc svou infanterii, která zůstala po celou dobu
bojů v záloze a do bitvy se nezapojila.
Největší změny prodělaly válečné vozy v armádách novoasyrské říše. Jelikož se
nedochoval dostatek věrohodných pramenů, je možné sestavit jejich podrobný vývoj až
od 9. století př. n. l. V uvedeném období používali Asyřané pravděpodobně kopii chetitského
válečného vozu popsaný v předchozím textu, který ale postupně vylepšovali. Počet tažných
zvířat se zvýšil ze dvou na tři a později na čtyři. Konstrukce samotného vozu byla nyní zcela
pravoúhlá a rovněž se zvětšovala. Asyřané proto museli zavést nový typ kol s osmi paprsky.
Popsané zněny ale značně omezily manévrovací válečné vozby, díky čemuž se při dalších
vylepšeních začal klást větší důraz na ochranu osádky, která vzrostla na čtyři muže v kovové
zbroji (vozataj, lučištník a dva běžci). Popsané změny se v asyrských armádách objevují
až během vlády posledního významného panovníka Aššurbanipala (asi 669 – 627 př. n. l.),
tudíž je na bitevním poli mohli plně využít vojevůdci novobabylonské říše.
Vzhledem k značné síle pěchoty je možné, že Asyřané experimentovali s tzv.
transportními válečnými vozy. Podobný typ válečné vozby se objevuje v době bronzové
na Balkánském poloostrově, kde byla nalezena vyobrazení válečných vozů s vozatajem
a kopiníkem. Někteří moderní autoři předpokládají, že vozy pouze na bitevní pole
dopravovaly své pěší spolubojovníky, aby se zbytečně nevyčerpávali náročným pochodem.
Popsaná starověká bojová vozidla pěchoty používali Keltové na Britských ostrovech
proti římským legionářům asi až do 1. století n. l. Uvedenou teorii o asyrských válečných
vozech ale nepodporují žádné dochované prameny.
Ačkoli někteří moderní autoři pokládají pád novoasyrské říše za konec éry válečné vozby
na bitevních polích, vozy zůstaly ve výzbroji většiny starověkých armád až do počátku
letopočtu. Asi poslední významný typ popsal ve svých dílech řecký žoldák a historik
Xenofón, se kterými se osobně střetl během bitvy u Kunax v roce 401 př. n. l. Peršané
používali na všech stranách opancéřovaný vůz s asi 1 m dlouhými kosami na nápravě kol.
Vozataj jako jediný člen osádky, který řídil koňské čtyřspřeží, nastupoval malými vrátky
v zadní stěně. Na bitevním poli se měl s podporou kavalérie vůz prudce rozjet proti liniím
protivníkovy pěchoty a po jejich proražení svými kosami zabíjet nepřátele. Těžkooděnci ale
většinou svými kopími a sevřenými řadami zastavili perské koně a bezbranného vozataje poté
snadno zabili. Během bitvy u Gaugámel v roce 331 př. n. l. makedonská těžká pěchota
vytvořila dvě bojové linie za sebou. Vojáci prvního uskupení nechali tažná zvířata projet
až před kopí svých spolubojovníků v druhé řadě, kde se koně zastavili. Vojáci v první linii
poté snadno pobili jejich osádky. Od konce 7. století př. n. l. ale již válečné vozy plnily pouze
funkce rychlého transportu pěchoty na bojiště nebo mobilních velitelských stanovišť. Ještě
v císařském Římě se také pořádaly závody koňských spřežení, kde jezdili závodníci
na podobných vozech.
Jelikož se ve stejnou dobu v oblasti dnešního Blízkého východu objevuje také vojenská
jízda, mohou moderní historikové vytvořit alespoň přibližnou rekonstrukci přeměny
válečných vozů na kavalérii. Posledním ozbrojeným střetem, ve kterém obě strany ještě
ve velkých počtech nasadily válečnou vozbu, byla bitva u Karkaru. Asyrský panovník
Salmanassar III. musel roku 853 př. n. l. čelit útoku koalice 12 dalších panovníků, kteří
shromáždili zhruba 4000 válečných vozů proti pouhým 1200 asyrským. Obě strany ale také
již disponovaly silnou jízdou – 12 000 Asyřanů na koních proti 3 000 nepřátelských
kavaleristů na koních a velbloudech.
První zmínky o válečnících na koních se objevují již na počátku 9. století př. n. l.
Tukultí – Ninurta II. (asi 891 – 884 př. n. l.) během svého druhého polního tažení do oblastí
dnešního Kurdistánu nemohl v horském terénu účinně nasadit svou válečnou vozbu,
a pravděpodobně proto se rozhodl vytvořit menší jednotky vojáků, kteří jezdili přímo
na hřbetu zvířete bez vozu. Nejspíš stabilní jednotky kavalérie jsou doloženy již během vlády
jeho nástupce Aššurnasirpala II. (asi 884 – 858 př. n. l.). Popsané jízdní jednotky
představovaly zjednodušenou verzi osádek válečných vozů, které jely na hřbetu nově
odchovaných silných koní, kteří unesli na svém hřbetě větší zátěž než oslové. Na tažném
zvířeti totiž neseděl jeden muž ve zbroji, ale dva. První plnil funkci vozataje, který určoval
směr pohybu a štítem chránil svého spolubojovníka. Druhý jezdec byl vyzbrojen lukem
a ostřeloval nepřátelské pozice. Jelikož zatím neexistovaly ani sedla (první se objevují až
kolem roku 700 př. n. l. také v novoasyrské říši) nebo třmeny (poprvé doloženy v Indii v 5. –
2. století př. n. l.), museli se oba bosí muži přidržovat na koňském hřbetu zdviženými koleny.
Zásadní změny se asyrská kavalérie dočkala opět až během vlády posledního významného
panovníka Aššurbanipala. Pravděpodobně zavedení pevného martingalu umožnilo, aby
na koni jel pouze jeden muž vyzbrojený lukem a kopím, který mohl současně řídit zvíře. Kůň
byl před protivníkovými střelami a pěšáky chráněn látkovým přehozem pošitým kovovými
šupinami, který chránil jeho krk a hruď. I jezdci si začali oblékat šupinatou zbroj, aby již
nemuseli v ruce držet štít. Uvedené novinky opět využili především vojevůdci
novobabylonské a také perské říše, díky čemuž se mohla válečná jízda začít rozšiřovat
i na evropském kontinentě po řecko – perských válkách. Asi nejefektivnějším typem kavalérie
byla makedonské těžká jízda (hetairoi), která bude popsána v následujících podkapitolách.
Dochované prameny poskytují pouze minimum informací o taktice válečných vozů
na bitevním poli. O bitevních formacích kavalérie se rovněž dochovaly informace až
v mladších historických obdobích. Původně se historikové domnívali, že válečná vozba měla
prudkou jízdou prorazit linie nepřátelské pěchoty, čímž by otevřela cestu pro postup vlastní
infanterii. Poslední výzkumy ale prosazují jinou teorii. Válečné vozy se pouze přiblížily
k protivníkovým formacím a lučištníci se salvami šípů snažili narušit bojové formace svých
oponentů. Po několika jízdách se vozba stáhla a do útoku vyrazila pěchota, která narušené
nepřátelské formace snadno rozdrtila. Když vozy vystřídala kavalérie, plnili naprostou stejnou
funkci jednotky jízdních lučištníků. Většina starověkých vojevůdců se na bojišti snažila svou
jízdu využít k obchvatu nepřátelských linií nebo k úderu proti slabým místům protivníkových
bitevních formací. Věrohodné prameny nejpodrobněji popisují bojové akce těžké makedonské
jízdy (hetairoi), jejichž podrobný popis budou obsahovat příští podkapitoly.
Nové typy starověkých jednotek
První starověká vojska popsaná v pramenech byla tvořena pouze početnými uskupeními
pěchoty a elitními bojovými útvary válečných vozů, které postupně nahrazovala kavalérie.
V mladších obdobích se v armádách především starověkých velmocí začaly objevovat nové
jednotky pověřené plněním speciálních úkolů na bojišti nebo v zázemí.
Asi nejstarším typem speciálních vojenských jednotek bylo válečné námořnictvo. Již
v roce 2450 př. n. l. Egypťané údajně použili lodí k dopravení svého vojska na území dnešní
Palestiny. Podobu jejich flotily zachycují prameny až o 1200 let později. Na začátku
12. století př. n. l. se v deltě řeky Nil objevili bojovníci mořských národů, na které již čekali
faraónovi lukostřelci na pozemních stanovištích a také na válečných plavidlech. I když obě
strany disponovaly impozantními námořními silami, po mohutných salvách lučištníků
přirazily egyptské lodě k invazní flotile a na palubách začal boj muže proti muži. Faraónovu
flotilu pravděpodobně tvořily pouze větší verze nilských říčních člunů, které postrádaly kýl
a jejich konstrukce by neunesla ani žádné zařízení podobné beranu. Proto v deltě řeky Nil
působily pouze jako plovoucí palebná postavení a transportní lodě pro pěchotu. Většina
starověkých mocností až do 9. století př. n. l. si budovala válečné námořnictvo pouze
na konkrétní obojživelné operace. Dlouhodobé vydržování válečného námořnictva by totiž
zbytečně příliš zatěžovalo jejich státní rozpočty. Výjimku představují pouze bohaté obchodní
přístavy (např. fénická města Berytus (dnešní Bejrút), Sidón nebo Tyros), které musely již
na začátku 14. století př. n. l. čelit útokům pirátů. I když námořní lupiči operovali pouze
především na trasách obchodních lodí a podnikali jen malé nájezdy na pobřeží, pro ochranu
svých cenných nákladů se Féničané postupně stali uznávanými mořeplavci a staviteli lodí
v celé oblasti dnešního Blízkého východu. Jelikož fénické městské státy během své historie
nejspíš nikdy nevytvořily jednotný politický celek, staly se snadnou kořistí všech okolních
starověkých velmocí. Jejich asyrští, egyptští, chetitští a perští vládcové se samozřejmě
pokoušeli využít námořních dovedností svých nových vazalů, a proto si u nich nechali stavět
svá válečná plavidla a najímali si je jako námořníky.
První typem válečné lodě pro otevřené moře byla tzv. pentekontéra („padesáti – mužné“
plavidlo). Ačkoliv byla dlouhá a štíhlá, poháněla ji pouze jedna řada vesel a plachty
při příznivém větru, což značně omezovalo její manévrovací schopnosti. Přesto zůstala
jednořadá veslice ve výzbroji jednotlivých starověkých mocností až do vynálezu beranu
v 9. století př. n. l., který byl příliš těžký pro konstrukci pentekontéry, a proto se začaly
objevovat nové a větší typy válečných lodí, které budou popsány v následujícím textu.
Jak bylo uvedeno v předchozím podkapitolách, již zemědělci začali kolem svých sídlišť
budovat primitivní dřevěná opevnění, aby ochránili svou úrodu a dobytek před zloději
a nájezdníky. Když lidstvo začalo budovat první města, rovněž kolem nich začalo stavět zdi,
které měly chránit životy a majetky jejich obyvatel. Prvním doloženým opevněným městem
bylo Jericho obehnané zdmi pravděpodobně tvořenými hliněnými cihlami. I když se uvedený
typ hradeb snadno stavěl, byl značně křehký a tudíž naprosto neúčinný proti beranidlům, která
jsou doložena již u armád starověkých Sumerů. Proto se brzy kolem bohatých sídel objevily
kamenné ochranné zdi nerozbitné jakoukoliv soudobou obléhací technikou.
Pokud chtěli starověcí vojevůdci dobýt opevněné sídlo měli nyní čtyři možnosti. Mohli
město oblehnout a vyhladovět, což by si vyžádalo zbytečné prodlužování tažení. Další
možností byla válečná lest. Někdy se za hradbami nacházela nespokojená skupina obyvatel,
která otevřela útočníkům městské brány. Rovněž se za opevnění mohla dostat malá úderná
jednotka a zajistit svým spolubojovníkům přístup za městská opevnění. Popsaný způsob
dobývání měst byl ale značně riskantní a ne vždy zaručoval úspěch. Další alternativou byl
přímý útok na hradby, který prakticky vždy znamenal vysoké ztráty a jen malou naději
na vítězství. Pravděpodobně proto se začaly starověké armády vyzbrojovat komplikovanými
technickými zařízeními, které měly usnadnit jejich pěším jednotkám zdolání protivníkových
opevnění. Součástí nové strategie se stala i čtvrtá možnost, jak dobýt opevněné sídlo.
Podkopáním ochranných zdí nepřátelského sídla, se mohla část opevnění zhroutit a do vzniklé
mezery následně zaútočila pěchota. Aby mohli starověcí velitelé provést poslední dvě
varianty, museli mít ve svém vojsku nejen statečné a fyzicky zdatné muže, ale také vojáky
s potřebnými znalostmi a zkušenostmi. Proto se na starověkých bojištích objevil nový typ
bojových útvarů – technické jednotky.
Jelikož věrohodné prameny o nich nepodávají téměř žádné informace, není možné ani
přibližně určit období jejich vzniku. Poprvé jsou obléhací zařízení doložena během vlády
asyrského panovníka Šamší – Adada I., který vládl na přelomu 19. a 18. století př. n. l. První
obléhací věže a také berany použil pravděpodobně během obléhání města Nurrugum. Jestli se
jednalo o primitivní zařízení postavená v okolí obléhaného sídla jednotkami pěchoty nebo již
existovaly v asyrském vojsku první technické jednotky v lidských dějinách, dochované
prameny jasně neuvádějí. Někteří současní autoři přesto předpokládají, že existovaly
minimálně tři typy vojenských techniků. Prvním byli sapéři, kteří stavěli a udržovali cesty
a vojenská opevnění. Stavbou mostů a technickým zajištěním přechodu asyrského vojska
přes vodní toky se zabývali pontonýři. Asi nejdůležitější typ představovali tzv. minéři,
protože právě oni podkopávali nepřátelská opevnění a sestavovali často až přímo na místě
komplikovaná obléhací zařízení. Nejběžnějšími obléhacími pracemi bylo budování ramp, aby
se po nich mohly k hradbám přisunout beranidla vybavená důmyslnými systémy ochrany
jejich obsluhy a obléhací věže, což byly asi nejkomplikovanější obléhací stroje starověku.
Jednalo se o dřevěné konstrukce vysoké 8 – 12 metrů s otočnou věží vybavené v nejnižším
patře čtyřmi koly a beranidlem. Jako ochrana proti nepřátelským zápalným šípům byly věže
potažené různými kůžemi a látkami a vybaveny systémem střílen, odkud mohli lukostřelci
opětovat nepřátelskou palbu. Kromě lučištníků tvořili osádku věže také vojáci zajišťující její
pohyb, pokud se vojevůdce nerozhodl použít tažná zvířata. Rovněž zde byli muži obsluhující
beranidlo, pěšáci pro hašení požáru a obsluhy háků, kterými se snažili odrazit protiútoky
obránců obleženého města. Po pádu novoasyrské říše na konci 7. století př. n. l. se všechny
popsané technologie objevují v arzenálech starověkých armád již jen vzácně. Znovu se
některé typy obléhacích zařízení objevují až na konci 5. století př. n. l. na Sicílii, kam si
syrakuský tyran Dionýsios I. pozval několik fénický techniků, aby jeho jednotky vyzbrojili
kopiemi asyrských zařízení. Staronová technologie se poté rychle rozšířila na Balkánský
poloostrov, kde ji začali využívat vojáci Filipa II. Makedonského a Alexandra III. Velikého
dokonce i během svého tažení na Blízkém východě.
Kromě vojenských techniků musela každá armáda starověké mocnosti disponovat
i propracovaným systémem zásobování a dalších služeb, včetně první lékařské péče. I když se
i o týlových jednotkách dochovalo jen minimum informací ve věrohodných pramenech,
přesto moderní historikové nepochybují o jejich existenci. Již armády prvních doložených
faraónů tvořily tisíce až desítky tisíc vojáků, kterým jejich velitelé museli zajistit přísun
potravin a nezbytných tekutin, aby si egyptské jednotky udržely svou bojovou sílu
i ve vysokých pouštních teplotách. V 15. století př. n. l. shromáždil faraón Thuthmose III.
vojsko zhruba deseti tisíc mužů, které denně spotřebovalo 17 tun obilí a 95 000 litrů vody.
Když všichni muži prodělali základní výcvik, museli absolvovat přes 300 kilometrů dlouhý
pěší pochod přes Sinajskou poušť a Pásmo Gazy až k branám opevněného města Megida, kde
drtivě porazili armádu povstalců vedenou panovníkem města Kadéše. Ačkoli dochované
prameny neuvádějí ani přibližné egyptské ztráty, zraněným faraónovým mužům již byla
poskytovaná profesionální zdravotní péče. Lékaři přikládali na otevřené rány syrové maso,
které obsahovalo látky zastavující krvácení a na popáleniny aplikovali směs lepu, beraní srsti
a mateřského mléka. I přes všechnu zdravotní péči většina zraněných vojáků umírala
v polních nemocnicích po několika dnech na infekci. Podobný systém asi měla všechna
vojska starověkých velmocí na Blízkém východě, především statisícové armády asyrských
a perských panovníků. Odlišný historický vývoj, kterému se podrobně budou věnovat
následující podkapitoly, prodělaly ve starověku týlní jednotky na Balkánském poloostrově.
Starověké Řecko a helénistické říše
Jelikož před začátkem 8. století př. n. l. se dochovalo o dějinách Balkánského poloostrova
jen minimum věrohodných pramenů, bude se následující text zabývat především armádami
starověkých řeckých městských států (poleis) a také vojenskými reformami Filipa II.
Makedonského, které budou mít zásadní vliv na vývoj vojenství v oblasti východního
Středomoří a Blízkého východu až do 2. století př. n. l., kdy se začnou prosazovat římské
vlivy. Vládcové na Balkánském poloostrově před rokem 776 př. n. l. si pravděpodobně
budovali malé ozbrojené družiny tvořené pouze několika stovkami válečníků, které nejspíš
neměly propracovaný systém vnitřní organizace.
Pozemní armády řeckých městských států
Starověké řecké městské státy se poprvé objevují v 8. století př. n. l., přičemž jsou tvořeny
pouze hlavním městem obehnaným hradbami a několika přilehlými vesnicemi nebo
jen farmami. Menší státy měly některé své sousedy, se kterými mohly vést válku, doslova
na dohled. I když původním státním zřízením byla monarchie, nespokojení obyvatelé mohli
svého panovníka svrhnout a zavést vládu oligarchie nebo demokracie. Moci se rovněž mohl
chopit i jedinec a prohlásit se za tyrana. Časté vnitřní napětí ve městě a stálé nebezpečí
ozbrojeného konfliktu se sousedním státem vyžadovaly, aby vládnoucí skupina vytvořila
účinnou vojenskou sílu pro zajištění pořádku a bezpečí uvnitř i vně státu. Proto byla
vytvořena občanská milice, která měla dvě zásadní nevýhody. Veřejné finanční zdroje
většinou nestačily na její vyzbrojení a vydržování a také odvedení všech svobodných mužů
do armády značně ochromilo celou městskou ekonomiku.
Proto si každý hoplíta (těžkooděnec nazývaný podle hoplonu – dřevěného štítu potaženého
bronzem) musel za své peníze koupit kompletní výzbroj (bronzové brnění, hoplon, 2 –
2,5 m dlouhé kopí a dvousečný nebo jednosečný meč), výstroj, vybavení do vojenského
ležení a také jídlo na několik dní (většinou chléb, sýr, cibuli nebo solené ryby). Těžkooděnec
si nenesl na bitevní pole celou svoji výstroj. Prameny potvrzují, že nejspíš každého hoplítu
doprovázel jeden nebo i více jeho otroků, kteří působili jako „nosiči“ výzbroje a výstroje,
tudíž tvořili soukromé týlní jednotky, a zároveň byli i lehce vyzbrojeni, aby mohli fungovat
jako „zálohy“ svých panů na bitevním poli. Ačkoli je pravděpodobné, že se nesvobodní muži
aktivně zapojovali do bojových prací, dochované prameny o jejich účasti většinou mlčí.
Pokud během tažení došly některým vojákům finanční zdroje, museli požádat o pomoc své
spolubojovníky. Vojáci museli také pečovat o svou fyzickou kondici pravidelnou návštěvou
cvičišť (gymnasií). Státní správa zajišťovala pouze osmnácti- a devatenáctiletým mladíkům
základní výcvik a posílala je hlídkovat na venkov, aby získali určité zkušenosti. V Athénách
se tzv. efébové jeden rok učili lukostřelbě, hodu oštěpem, bojovat jako hoplíté a v mladších
historických obdobích také obsluze katapultu. Poté celý další rok hlídkovali mimo město.
Občané, kteří neměli dostatek financí na drahou bronzovou zbroj, tvořili jednotky lehké
pěchoty (psíloi). I když na bojišti podporovali těžkooděnce a chránili je před nepřátelskými
útoky na křídlech a v týlu, soudobé prameny se o nich nezmiňují, protože antičtí autoři je
nepokládali za tolik významné jako hoplíty. Samozřejmě některá polis si vydržovala i malé
profesionální a stabilní jednotky (např. Svatý oddíl v Thébách tvořenými 300 těžkooděnci).
Kavalérie se na Balkánském poloostrově prosazovaly pomalu, jelikož ideálem každého
svobodného muže bylo bojovat mezi hoplíty. Rozvoji kavalérie rovněž bránil skalnatý terén
a také vysoké finanční náklady na koně. Nejbohatší vrstvy ve většině městských států si je
sice mohly dovolit, ale jelikož si zároveň pořizovaly i zbroj těžkooděnců, většinou na zvířeti
pouze dojeli na bojiště, kde sesedli a poté bojovali jako pěšáci. Změnu přinesly až řecko –
perské války v 5. století př. n. l., kdy musela řecká těžká pěchota čelit útokům elitní perské
jízdy. Postupně si každá významná polis začala budovat malé jednotky kavalérie, přičemž
největší tvořilo zhruba 1000 jezdců. Posledním významným státem, který začal budovat
vlastní válečnou jízdu, byla Sparta. Pravděpodobně již na začátku 4. století př. n. l. každá větší
armáda na Balkánském poloostrově disponovala alespoň malou jednotkou kavalérie.
Speciální typ pěchoty tvořili muži, kteří se po skončení konfliktu nevraceli ke svým
civilním povoláním, ale nabízeli své vojenské služby za finanční odměny – žoldáci.
Nájemnými pěšáky se většinou stávali političtí uprchlíci nebo muži toužící po dobrodružství.
I když první zmínky o žoldácích se v pramenech objevují již v archaickém období (800 –
okolo 500 př. n. l.), největšího rozšíření dosáhly jednotky nájemných vojáků ve 4. století
př. n. l. Starověcí velitelé si sice uvědomovali, že žoldnéři nebudou bojovat do posledního
muže v nevýhodném postavení jako hoplíté a možná i přeběhnou k nepříteli, pokud jim
nabídne vyšší odměnu, přesto měly jednotky nájemných pěšáků dvě zásadní výhody
ve srovnání s občanskou milicí těžkooděnců. Žoldáci mohli být vysíláni na dlouhodobá
tažení, aniž by jejich absencí utrpěla ekonomika městského státu. Druhou asi nejdůležitější
předností byla znalost jiných bojových taktik. Zatímco hoplíté vždy na bitevním poli utvořili
falangu a bojovali na délku paže, nájemní vojáci používali různé střelné zbraně (oštěpy, luky
aj.) a mohli proti pomalým a méně flexibilním těžkooděncům vést tzv. partyzánskou válku.
V kopcovitém terénu malé skupiny bojovníků rychle sestoupili do údolí, kde napadli
protivníkovu falangu, a okamžitě se stáhli do bezpečí. Ačkoli se jim jen výjimečně podařilo
rozdrtit nepřátelské formace, přesto způsobili protivníkovi těžké ztráty a pozvolna rozložili
jeho bojovou morálku. V mnoho případech nepřítel nakonec ustoupil nebo se vzdal.
Asi nejslavnější typem žoldáků byli vojáci vyzbrojeni oštěpy a půlkruhovým proutěným
štítem s jednou rukojetí ve středu potažený kozí nebo ovčí kůží, který se již v mykénském
období (1600 – 1100 př. n. l.) nazýval pelta. Proto se popsaní bojovníci začali nazývat v 5.
století př. n. l. peltasti. I když se vrhači oštěpů několikrát vyznamenali během řecko –
perských válek a peloponéské války, asi největšího věhlasu dosáhli v bojích korintské války
(395 – 387 př. n. l.). Athény, které přišly o většinu dřívějších svých spojenců, pověřili velitele
Ífikrata, aby sestavil jednotku zhruba 4000 žoldáků vyzbrojených oštěpy. Žoldáci byli
vysláni na Peloponéský poloostrov, kde úspěšně bojovali proti arkadským hoplítům. Vyděšení
obyvatelé Arkádie se brzy stáhli za bezpečné zdi svých měst a odmítali se s útočníky
střetnout, navzdory příkazům Sparťanů k okamžitému protiútoku. Jaké hrozbě museli čelit
pochopili spartští těžkooděnci až roku 391 př. n. l., kdy se u Lechaea poblíž Korintu jedna
jejich morai (jednotka tvořená 512 – 600 hoplíty) střetla s athénskými peltasty. Zhruba
polovina spartských vojáků (250 padlých a raněných) byla pobita a zbytek se musel zachránit
rychlým ústupem. Žádané řecké žoldnéře si nenajímala jen poleis, ale také mnohokrát
bojovali dokonce i v armádách perských velkokrálů. Asi nejznámějším příkladem je bitva
u Kunax, ve které bojovalo více než deset tisíc balkánských vojáků ve vojsku Kýra mladšího.
Během povstání v údolí Nilu v letech 376 – 373 př. n. l. vstoupil do služeb Artaxerxa II. také
Ífikratés s 12000 lehkými pěšáky s vylepšenou výzbrojí. Těžkou kovovou zbroj nahradil
žoldácký velitel prošívanou lněnou látkou a hoplon mnohem menším typem štítu podobným
perské tace. Ochranu stehen nyní zajišťovaly vysoké vojenské boty nazývané „iphikratky“
a hlavy mnohem efektivnější thrácká přilba. Jelikož oslabil ochranu svých mužů na bitevním,
vybavil je 3,6 m dlouhým kopím. Popsané inovace o několik desetiletí později inspirovaly
Filipa II. Makedonského během reforem makedonských ozbrojených sil, které budou
podrobně popsány v následujících podkapitolách.
Jak už bylo uvedeno v předchozím textu, představitelé městských států preferovali krátká
válečná tažení, aby nebyla příliš poškozena státní ekonomika. Kromě chrámových půjček
nebo finanční podpory perské říše v 5. a 4. století př. n. l. si totiž většinu nákladu na válku
museli zaplatit sami vojáci během rabování na nepřátelském území, což vždy nemuselo
uhradit všechny válečné náklady. Vojsko si rovněž muselo zajistit potřebný proviant, jelikož
otroci unesli potraviny pouze na několik dní. Proto vojsko provádělo devastaci a plenění
nepřátelského území, aby nevypukl hladomor. I když většinu armád řeckých městských států
bez spojeneckých jednotek tvořilo pouze několik tisíc mužů, obvykle ukořistěné potraviny
vydržely pouze na 2 až 6 týdnů, po kterých se útočníci stáhli. Jelikož popsaným způsobem
invazní síly zničily pouze malou část protivníkova území, museli si útočníci na nepřátelské
půdě vybudovat své opěrné pozice se stálými posádkami, aby vážně poškodili nepřátelskou
ekonomiku. Uvedená taktika se nazývala epiteichismos a asi nejslavnějším příkladem bylo
spartské dobytí vesnice Dekeleia v Attice, odkud mohli invazní síly podnikat pravidelné útoky
proti Athénám během peloponéské války. Ohrožení státní ekonomiky většinou vyprovokovalo
napadený stát k výpadu proti útočníkům a svedení rozhodující bitvy. Velký význam se také
přikládal věštným znamením a náboženským svátkům. Pokud kněží rozhodli, že není vhodná
doba k svedení bitvy, mnoho vojevůdců nevyrazilo do útoku, i když měli nad svými
protivníky početní převahu nebo jiné výhody.
I vzájemné konfrontace na bitevních polích se podřizovaly požadavkům na nízké ztráty
pracovních sil a finanční situaci obou států. Obě armády proto hledaly širokou planinu, kde
hoplíté utvořili falangu hlubokou 8 řad a dlouhou několik stovek mužů, kterou na bocích
chránila lehká pěchota a asi otroci. Když utvořili bojovou formaci, snažili se hoplíté dojít
k protivníkovým liniím na vzdálenost 100 m (veteráni) – 200 m (nováčci), aniž by se rozběhli.
Poté první řady zahájily boj muže proti muži a za každého padlého postoupil dopředu voják
stojící v další řadě. Boj pokračoval dokud jedna strana nezískala nad svým protivníkem
výhodu, většinou díky lepším bojovým zkušenostem svých hoplítů nebo vhodným
soustředěním svých vojáků na jednom místě. Přeživší členové poražené falangy se poté
obrátili na útěk a byli pobíjení protivníkovými těžkooděnci. Jelikož žádná starověká polis
nedisponovala silnou válečnou jízdou, prchající nepřátele nikdo nepronásledoval a ztráty
na poražené straně jen výjimečně přesáhly 10% celkového stavu vojska. Pochopitelně se
někteří velitelé mohli rozhodnout pro použití jiné taktiky. Mohli s částí svých sil zahájit útok
proti křídlům nebo týlu nepřátelských formací, protože zde byly falangy vždy nejzranitelnější.
Rovněž mohli na svého protivníka zaútočit ze zálohy nebo prudkým útokem ještě
během pochodu. Také mohli nečekaně změnit své pozice nebo záměrně vydávat falešné
signály a další dezinformace. Války většinou probíhaly během čtyř nebo pěti letních měsíců,
aby vojska mohla tábořit venku. Pokud se jedna strana rozhodla vyhnout přímému střetu
na bitevním poli, její obyvatelé a vojáci se stáhli za městské opevnění. Jelikož armády
řeckých městských států zavedly do své výzbroje komplikovaná obléhací zařízení teprve
kolem roku 400 př. n. l., mohli pouze oblehnout své protivníky a čekat až vyhladoví. Pokud se
obleženým podařilo sklidit úrodu ještě před začátkem ozbrojeného konfliktu a odvést všechny
zemědělské plodiny za hradby, jejich polis měla dostatek potravin na zhruba celý jeden rok.
Útočníci poté mohli pouze riskovat útok na městské opevněni nebo se stáhnout, aniž by
dosáhli jakéhokoliv úspěchu. Vítězné vojsko většinou dovolilo svým protivníkům posbírat
těla svých padlých a na místě bojů postavilo tzv. tropaion (trofejní zbraně a zbroje upevněné
na dřevěném rámu, které měly označovat místo vítězství).
Vojska řeckých městských států nemusela vždy v terénu operovat jako jeden bojový útvar,
ale mohla být rozdělena na menší samostatně operující jednotky. Jelikož se dochovalo jen
minimum zmínek ve věrohodných pramenech, je možné provést jen přibližnou rekonstrukci
rozčlenění některých starověkých balkánských armád. Spartské pozemní síly tvořily morai
(512 – 600 vojáků, ekvivalent dnešního praporu) rozčleněné na 5 pentekostů (asi 128 mužů,
odpovídá dnešní rotě), přičemž každý byl tvořen 4 enomoty (32 – 40 hoplítů, jako dnešní
četa). Nejmenší jednotku tvořilo zhruba 15 těžkooděnců (na úrovni dnešního družstva), kteří
spolu prodělávali výcvik, sdíleli jeden stan a komunikovali spolu i v dobách míru. Základní
jednotkou athénské pěchoty byl lochoi (ekvivalent dnešní roty tvořený zhruba 100 muži),
který utvářel základní obdélníkovou bojovou formaci širokou 12 vojáků a hlubokou 8 řad.
Válečná loďstva řeckých městských států
Původní funkcí válečných plavidel ve starověku byl pouze transport vyzbrojené pěchoty
na pozemní bojiště nebo k nepřátelským plavidlům, kde následně probíhal boj muže
proti muži. Ve výjimečných případech mohly válečné lodě působit jako mobilní palebná
stanoviště. Doslova revoluční změnu přinesl v 9. století př. n. l. vynález beranu (též klounu),
což byl 2 – 3,5 m dlouhý dřevěný trám pobitý bronzovým plechem a připevněný ke kýlu
plavidla pod čarou ponoru. Válečné lodě nyní již nepředstavovaly jen neobvyklý způsob
dopravy pro pozemní síly, ale samy se staly zbraní, která mohla poškodit nechráněnou záď
protivníka plavidla a poslat ho ke dnu nebo alespoň zlámat jeho vesla a zabránit mu
v manévrování. Jelikož bylo celé útočné zařízení příliš těžké, aby ho unesl soudobý
nejběžnější typ lodi (pentekontéra), objevil se nový typ válečné lodě s dvěma řadami vesel
tzv. biréma (poprvé se objevila na vyobrazení v roce 701 př. n. l.). Brzy je nahradila triréma
se třemi řadami vesel pro jednoho muže. Jedna třetina veslařů seděla v trupu, druhá na úrovni
paluby a poslední na výložníku. K zajištění pohonu lodi bylo zapotřebí zhruba 170 mužů,
kteří mohli zajistit rychlost až 10 uzlů (asi 18,5 km/h). Pokud byl příznivý vítr, mohli
námořníci použít lodní plachty a dosáhnout bez lidské síly rychlosti až 4 uzly (zhruba
7,5 km/h). Někteří námořní velitelé ale nechtěli čekat na vhodné povětrnostní podmínky,
a proto nechávali plachty před začátkem boje na břehu, aby odlehčili své lodě a zároveň
i snížili riziko vypuknutí požáru. Ani válečná plavidla se neodvažovala plout delší dobu po
otevřeném moři. Důvodem nebyl nedostatek navigačních znalostí, ale technické nedostatky
starověkých lodních konstrukcí. Jak staré tak nové typy lodí nebyly chráněny proti vlhkosti,
pročež musely být vytahovány každý den na břeh, aby nezačaly hnít. Lodě rovněž uvezly
zásoby vody a jídla pro celou posádku pouze na jediný den. Většina válečných flotil se proto
vždy plavila podél pobřeží, aby muži mohli večer vystoupit na břeh, doplnit zásoby a nechat
vyschnout konstrukci svých lodí, čehož ale mohl využít protivník a napadnout jejich ležení.
I když byl beran vynalezen již v 9. století př. n. l., jeho první použití v námořní ozbrojeném
střetnutí je doloženo až roku 535 př. n. l. v bitvě u Alalie, o které se dochovala pouze krátká
zmínka v Hérodotových Dějinách. Lodě vyzbrojené beranem na všech starověkých
námořních bojištích používaly pouze dva typy taktiky. První byl tzv. diekplous („průlom“).
Velitel provedl alespoň část svých plavidel za nepřátelské linie, zde nechal svou jednotky
provést obrat a zahájil útok berany (tzv. „tarasování“) na nechráněné zádě protivníkových
lodí. Druhá snadnější taktika byla periplous („obeplutí“). Útočící flotila prostě obeplula
nepřátelské síly na křídlech a opět zaútočila zezadu.
Složení lodních posádek je prameny nejpodrobněji zachyceno u athénských námořních sil,
které tvořilo zhruba 250 dříve popsaných triér. Všechna plavidla vlastnil stát a vždy je
na jeden rok pronajímal bohatým občanům, kteří poté zastávali funkci kapitána (triérarchos).
Nový velitel musel také za své peníze udržovat plavidlo schopné plavby a najmout
v Athénách nebo v zahraničí celou posádku, tvořenou až 200 námořníky (epibatai). Kromě
dříve uvedených 170 veslařů se na lodi rovněž plavilo 10 hoplítů, 4 lučištníci a lodní
důstojníci (kormidelník, pozorovatel, velitel veslařů, hráč na píšťalu a loďař zajišťující
nouzové opravy). Veslaři byli většinou najímáni mezi nejchudšími vrstvami obyvatelstva
často i s jejich otroky, čímž si vysloužili opovržení mezi svobodnými občany, i když jejich
podíl na vítězstvích prakticky ve všech námořních bitvách byl nezanedbatelný. Po zhruba
týdenním secvičení se plavidlo s profesionálními muži u vesel stalo hrozivou námořní zbraní,
přičemž v případě invaze mohli být veslaři vyzbrojeni jako lehká pěchota a zapojit se do boje
jako ochrana falangy hoplítů.
Vojenské reformy Filipa II. Makedonského
Když se Filip stal v roce 359 př. n. l. prozatím jen regentem makedonského království,
musel ihned pokračovat ve válečném konfliktu, ve kterém zahynul jeho starší bratr
Perdikkás III. Když se jeho jednotkám podařilo porazit invazní vojsko, mohl se začít věnovat
reformám svých ozbrojených sil, k čemuž využil především vojenské inovace, které
prostudoval jako rukojmí v Thébách. Nejdříve navýšil počet svých infanteristů
z původních 10 000 na 30 000 mužů. Pravděpodobně podle dříve popsaných úprav velitele
Ífikrata vyzbrojil svou těžkou pěchotu (pezhetairoi) 5,5 m – 7 m dlouhým kopím, které se
nazývalo sarísa či sarissa. Nová výzbroj umožnila, aby se hloubka makedonské falangy
zvýšila na 16 řad (běžně se hoplíté formovali pouze do 8). Jelikož jednotlivé linie stály
za sebou ve vzdálenosti necelého 1 m, mohli se do boje zapojit muži až 11. řadě, přičemž
prvních pět linií drželo své sarissy vodorovně a zbytek je držel nakloněné a opřené o ramena
svých spolubojovníků, čímž jim zajišťoval další ochranu proti nepřátelským střelám.
Infanteristé dostali štít aspis s průměrem pouhých 60 cm, čímž se zvýšily jejich manévrovací
možnosti na bojišti. Když vojáci zaujali „otevřenou“ nebo „volnou“ formaci, byl rozestup
mezi jednotlivými muži 1,8 – 2 metry. V tzv. „husté“ či „přechodné“ formaci (pucne
nebo pycne) se rozestup snížil na pouhých 0,9 – 1 m a v případě prudkého tlaku nepřítele
mohl velitel nařídit sunaspismos nebo synaspismos (štíty na doraz), kde pěšáci zmenšili
vzdálenosti mezi sebou na pouhých 30 – 45 cm.
Děsivá makedonská falanga byla zranitelná na bocích a také v týlu, pročež potřebovala
ochranu dalších armádních složek, se kterými musela úzce spolupracovat. Kromě najatých
jednotek žoldáků popsanou funkci plnila lehká pěchota, jejíž součástí byla asi i zvláštní
úderná jednotka hypaspistů. Jelikož se o nich v pramenech nedochovaly žádné podrobnější
informace, mohou moderní historikové vytvářet pouze teorie, jakou funkci „nosiči štítů“ plnili
na bitevním poli. V armádách řeckých městských států se nejspíš jednalo o skupiny otroků,
jejichž úkolem bylo nosit svým pánům těžkou zbroj. V makedonském vojsku se
pravděpodobně jednalo o původní jednotky peltastů, které po reformách Filipa II.
Makedonského vytvářely tradiční řecké falangy a odrážely výpady nepřátelských sil
proti křídlům makedonských těžkooděnců. Po smrti Alexandra III. Velikého roku 323 př. n. l.
pravděpodobně hypaspisté vytvořili elitní útvary pěchoty. Asi nejslavnějším byly
tzv. stříbrné štíty (argyraspidés), které se proslavily především na bojištích válek diadochů
jako neporazitelná jednotka válečných veteránů.
Filip II. také zvýšil počty svých kavaleristů z původních 600 až na 4000. Elitní součást
válečné jízdy představovali tzv. hetairoi (králova družina) tvoření makedonskými šlechtici,
jejichž velení se již kolem roku 338 př. n. l. ujal mladý Alexandr III. Každý jezdec byl
vybaven kyrysem, 2 metry dlouhým kopím a mečem (asi krátký řecký meč kopis). I když se
již používala sedla, kavalérie stále neznala třmeny. Součástí makedonské kavalérie byli také
paionští, řečtí, thráčtí a thesalští jezdci a jízdní lučištníci aj. Filip II. přetvořil nepočetné jízdní
jednotky v hlavní údernou sílu své nové armády. Kavaleristé vytvářeli na bitevním poli
tzv. jezdecké klíny, což byla trojúhelníková formace určená k prorážení nepřátelských linií.
Jelikož i válečná jízda úzce spolupracovala s těžkou pěchotou, mohli makedonští velitelé
používat taktiku kladiva a kovadliny. Zatímco pěší falanga na sebe vázala značnou část
nepřátelských sil, jednotky kavalérie napadly protivníkův týl nebo křídla a většinou prorazily
jeho linie. Speciálním typem válečné jízdy byly jednotky slonů, které makedonské ozbrojené
síly zařadily do své výzbroje po indickém tažení Alexandra III. Velikého. Po roce 323 př. n. l.
se staly významnou součástí armád většiny diadochů a dokonce se poprvé ocitly
na evropských bojištích. Kromě mahauta tvořili osádku kopiníci a lučištníci, kteří na hřbetu
zvířete operovali jako na mobilní palebné platformě. Každého tlustokožce podporoval i malý
oddíl pěchoty (např. v armádě indického panovníka Póra každé zvíře chránilo 13 pěšáků).
Jelikož se ale sloni snadno vyplašili a často se obrátili proti vlastním liniím, které prorazili,
jejich využití na bitevním poli bylo značně problematické a nebezpečné.
Rovněž týlové jednotky byly reformovány. Zatímco hoplíté se museli většinou spoléhat
na vlastní otroky, v makedonském vojsku nesl jeden muž „mlýn na obilí a stanová lana“
pro deset pěšáků na 30 dní. Pouze jezdcům byli ponecháni osobní sluhové. Popsaná reforma
umožnila armádám Filipa II. a Alexandra III. přesunovat se na bojiště rychlostí, která jejich
protivníky ohromovala a zároveň děsila. Makedonští vojáci rovněž prodělávali intenzivní
výcvik zahrnující i celodenní pochody, což byla opět v antickém balkánském vojenství
novinka, jelikož hoplíté se sami museli starat o svou fyzickou zdatnost. Další inovací bylo
zavedení beranidel, obléhacích věží a dalších složitých technických zařízení do výzbroje nové
makedonské armády. Ozbrojené síly řeckých městských států podobná zařízení stále ještě
nezavedla do svých arzenálů, a proto se při obléhání vždy spoléhala na vyhladovění svých
protivníků. Ničivou sílu makedonských obléhacích zbraní demonstroval Alexandr III. Veliký
během svého perského a indického tažení a Démétrios I. Poliokétés („obléhatel měst“), když
nechal vybudovat největší historicky doloženou obléhací věž Helepolis. Ve výzbroji
makedonského vojska se rovněž objevily první verze katapultů (euthytonon a palintonon)
a také předchůdci pozdější balisty a kuše (gastraphetes, katapulta a lithobolos). Popsaná
zařízení dokázala vrhat těžké kamenné objekty (často koule) nebo desítky centimetrů dlouhé
střely na vzdálenost několika stovek metrů a kromě ostřelování obležených měst mohla být
používána na bojišti jako starověké verze moderního dělostřelectva.
I jednotlivé složky nové makedonské armády se členily na menší bojové útvary. Nejmenší
jednotkou makedonské falangy byl lochos, ve kterém sloužilo 16 mužů. Čtyři popsané
jednotky utvářely tetrarchii (64 vojáků), přičemž spojením dvou se utvářela taxiarchia (128
pěšáků) a čtyř vznikala syntagma nebo spiera (256 těžkooděnců). Na dalším stupni
v armádní organizaci makedonských ozbrojených sil byla chiliarchie (též taxis složený
ze čtyř syntagem, celkem 1024 nebo 1500 pezhetairoi). Na další úrovni armádní struktury
byla tzv. phalanx tvořená 4 nebo 6 menšími bojovými útvary ( asi 4096 – 9000 mužů), které
byly v makedonském vojsku pouze čtyři, jelikož většina autorů odhaduje, že celkovou
pěchotu zreformované makedonské armády tvořilo zhruba 16000 pezhetairoi. Aby mohla
phalanx operovat jako samostatné bojové uskupení, především během válek diadochů
na přelomu 4. a 3. století př. n. l., bylo k ní přiřazeno 2000 peltastů, 1000 psiloi a asi
1000 kavaleristů. I elitní těžkou jízdu (hetairoi) tvořenou asi 1 800 jezdci rozdělil již Filip II.
na osm menších jednotek (asi 225 vojáků), které se nazývaly ilae. Po smrti Alexandra III.
Velikého museli jeho nástupci a bývalí velitelé operovat na bojištích s mnohem menšími
jednotkami, jelikož si museli rozdělit přeživší jednotky svého zesnulého panovníka. Uvedené
nesrovnalosti u některých armádních jednotek jsou způsobeny podobností jejich názvů
s některými jednotkami tradičních falang řeckých městských států.