Kapitola 3.
Chetité a Hebrejci
Chetité a jejich říše (19. století př. n. l. – 717 př. n. l.)
Na území dnešní Anatólie se kolem roku 1900 př. n. l. začaly usazovat indoevropské
kmeny Chetitů a Churitů. Obě uvedená etnika se sice navzájem ovlivňovala, ale prodělala
zcela odlišný historický vývoj.
Churité se usadili v oblasti severní Mezopotámie v několika malých královstvích
a městských státech. Kolem roku 1500 př. n. l. se nejvýznamnějším stal stát Mitanni, které
expandovalo na území dnešní Sýrie. Jeho vládcové následně využili oslabení Chetitů
a podmanili si Asyřany. Během dobývání dalších území ale začali ohrožovat zájmy
egyptských faraónů, kteří je několikrát na bojišti porazili. Brzy museli Mitannci čelit rostoucí
moci Chetitské říše, a proto začali udržovat dobré vztahy s Egyptem, na kterém se postupně
stali zcela závislými. Po roce 1400 př. n. l. se asyrským panovníkům podařilo získat úplnou
nezávislost a oslabené Mitanni muselo čelit náporu chetitského vládce Šuppiluliumaše I.
Vnitřní krize rozdělila Mitannce do dvou samostatných států, které již nemohly vzdorovat
tlaku okolních starověkých velmocí. I když ještě došlo k opětovnému sjednocení, bývalí
asyrští vazalové Mitanni nakonec ovládli a připojili ke své říši krátce po roce 1300 př. n. l.
Samotní Mitannci po sobě nezanechali žádné věrohodné prameny o svých dějinách, a proto
historikové musí dnes používat k bádání především asyrské, egyptské a chetitské dokumenty,
nápisy a jiné trojrozměrné památky.
Chetitské kmeny se před rokem 1800 př. n. l. začaly postupně sjednocovat. Prvním
prameny doloženým chetitským „velkokrálem“ se stal panovník v Kuššaru, Anittaš, který si
se svým vojskem podmanil většinu měst a sídel původních obyvatel, Chattijců. Chetité tak
dobyli i své budoucí hlavní město Chattušaš. Pro snadnější orientaci v textu bude zachováno
rozdělení celých dějin Chetitské říše na několik historických období:
• Stará říše Chetitů (asi 1745 – 1590 př. n. l.)
• Doba zmatků (přibližně 1590 – 1400 př. n. l.)
• Nová říše Chetitů (zhruba 1400 - 1190 př. n. l.)
• Období hieroglyfických Chetitů (okolo 1190 – 717 př. n. l.)
Pozoruhodný byl systém státní správy a samotného řízení Chetitské říše. Všechny ostatní
říše a velmoci v oblasti dnešního Středního východu a Egypta měly v čele vždy
absolutistického panovníka, který prosazoval centralistický způsob prostřednictvím svého
rozvětveného byrokratického aparátu. Chetitští panovníci (historiky většinou označovaní jako
velkokrálové) byli ale omezeni jedním nebo dvěma jinými státními orgány. Prvním byla tzv.
tulie, kterou tvořili královi synové a jiní pokrevní i nepokrevní příbuzní spolu s významnými
členy aristokracie a kmenovými náčelníky a velitelem vladařovy gardy. Plnila funkci
soudního dvora pro členy královské rodiny, přičemž do jejího jednání nesměl zasahovat ani
samotný panovník. Ve zvláštních případech měla pravomoc poslat na popraviště samotného
chetitského „velkokrále“. Rovněž působila jako poradní orgán vládce ve všech zásadních
otázkách politiky celé říše.
Druhým orgánem byl pankuš, původně lidové shromáždění, ze kterého se postupně
vyvinula rada všech vojáků. V mladším období v něm zasedali již jen privilegování vojenští
zástupci – králova tělesná stráž, velitelé jednotlivých oddílů (každý po 1000 mužích)
a šlechtičtí důstojníci. Všichni členové se směli „svobodně vyjadřovat“ ke královým zločinům
ale pouze v míru a také měli určitou formu imunity, protože o jejich vydání vždy musel
rozhodnout zbytek jejich shromáždění. Někteří historikové se sice domnívají, že tulie
a pankuš jsou jen dva různé názvy pro jeden státní orgán s popsanými pravomocemi, ale
to nic nemění na skutečnosti, že chetitští panovníci byli ve své moci omezeni a nebyli
suverénními despoty jako vládci sousedních říší.
Atypický byl rovněž vztah Chetitů k podmaněným státům a etnikům. Jak už bylo popsáno
v předchozích dvou kapitolách, starověká impéria byla rozdělena na menší správní oblasti
(provincie), které většinou odpovídaly svými hranicemi původním malým městským státům.
Vláda v metropoli pouze do jejich čela dosazovala své správce a úředníky nebo loutkové
vladaře, aby si zajistila jejich naprostou oddanost. Chetitská říše byla tvořena téměř úplně
autonomními státy, kterým vládli dědiční panovníci. Každý vládce sice před nástupem na svůj
trůn v Chattušaši nebo někde jinde přísahal věrnost chetitským „velkokrálům“, ale žádná další
významná omezení už nemusel akceptovat.
Po smrti Anittaše se na trůně vystřídalo několik méně významných panovníků, až kolem
roku 1670 př. n. l. nastoupil Tabarnaš I. (též Tiabarnaš nebo Labarnaš), který svými
dobyvatelskými taženími rozšířil Chetitskou říši na jih až k Středozemnímu moři a dobyl
Arzavu, království v oblasti dnešního západního Turecka. Na připomínku všech jeho úspěchů
přijali jeho nástupci titul tabarna, podobně jako vládcové starověkého Říma přijali titul
caesar. Jeho syn Chattušiliš I. zdědil zkušenou armádu zvyklou vítězit, a asi proto překročil
pohoří Taurus na území dnešní Sýrie a zmocnil se města Aleppa (též Chalpa). Během tažení
ale vážně onemocněl a musel se vrátit zpátky do hlavního města, kde odhalil spiknutí
některých svých synů, čímž ztratil ve své přímé potomky důvěru. Pravděpodobně proto sepsal
svou závět, která se dochovala dodnes, a určil v ní za následníka svého vnuka Muršiliše I.
I on pokračoval v politice rozšiřování impéria. Po roce 1610 př. n. l. dobyl Chalpu, čímž
ovládl dnešní severní Sýrii. Poté zaútočil na státy Churitů v severní Mezopotámie, porazil je
a získal tak další nedobrovolné „spojence“. Když se dozvěděl, že je Babylonská říše zmítána
vnitřní krizí a rozhodl se pro tažení na soudobé nejbohatší město. Se svým vojskem se
přesunul tisíc kilometrů podél řeky Eufrat až k nedobytnému Babylonu. Za hradbami působili
zrádci, kteří Chetitům otevřeli bránu. Útočníci poté rozdrtili poslední zbytky odporu a celé
město asi roku 1594 př. n. l. vyplenili. „Velkokrál“ se ale spokojil pouze s bohatou kořistí
a nenechal ve městě ani svou posádku, takže Babylonie se nestala součástí Chetitské říše.
Zhruba rok po svém návratu do Chattušaše se Muršiliš I. stal obětí palácového spiknutí,
které pravděpodobně zosnovali jeho švagři Chantiliš a Zidantaš. Po uvedených událostech
následovala tzv. Doba zmatků, během které se na trůně vystřídalo několik méně významných
panovníků. Okolo roku 1520 př. n. l. se novým „velkokrálem“ stal Telipinuš I., který se
pokusil vnitřně stabilizovat Chetitskou říši vydáním zákona o následnictví a dalšími
reformami dosavadního práva. Po jeho smrti asi okolo roku 1490 př. n. l. následovalo opět
panování méně významných tabarnašů, přičemž dodnes vedou historikové diskuze, zda
někteří panovníci skutečně existovali. Pro okolní etnika a velmoci představovala oslabená
Chetitská říše snadnou a bohatou kořist, což se projevovalo postupnou ztrátou většiny
vazalských teritorií. Zhruba v roce 1400 př. n. l. vtrhli do centra impéria z východu Kaškové
a z jihu armáda vládce Arzavy. Během následných bojů byla dobyta a zničena i Chattušaš.
Kolem roku 1350 př. n. l. se ale k moci dostal nový silný vládce, Šuppiluliumaš I., který
se projevil jako vynikající vojevůdce, diplomat a politik. Z malých skupin Chetitů, kteří kladli
jen slabý odpor cizím útočníkům, vybudoval impozantní armádu, se kterou zamířil rovnou
do srdce říše Mitanni. Když porazil jejího panovníka, dosadil na trůn jeho syna či bratra jako
loutkového vladaře a pokračoval v taženích do ostatních sousedních států. Po svých
vítězstvích vždy určil za místního vládce svého bratra, syna nebo švagra. Jak bylo už
podrobně popsáno v kapitole 2., požádala vdova po egyptském faraónovi Tutanchamonovi
Anchesenamon Šuppiluliumaše I. o jednoho z jeho synů, který se měl stát novým vládcem
v Egyptě a tím spojit obě mocné říše. Chetitský panovník sice nabídku přijal a vypravil svého
syna Zannanzu na cestu do údolí Nilu, ale po přepadení celé výpravy a smrti svého potomka
musel vyhlásit sousednímu impériu válku, která vyvrcholila na začátku 13. století př. n. l.
bitvou u Kadéše, i když oficiální záminkou pro střet byl spor o malé království Amurru.
Na bitevním poli nedosáhl ani vládce Egypta Ramses II. a ani chetitský panovník
Muvatalliš II. rozhodného vítězství. Konflikt nakonec ukončila první doložená mírová
smlouva v dějinách, kterou uzavřel faraón s tabarnou Chatuššilišem III. Ramses II. se poté
ještě oženil s dcerou chetitského panovníka, aby tím ještě posílil vzájemné dobré vztahy obou
dříve znepřátelených velmocí.
Ve stejné době se ale na východě objevil nový mocný soupeř Chetitů – Asyrská říše. Její
panovník Adad-nirárí I. dobyl a zničil říši Mitanni a poté porazil vojska Babylónské říše,
se kterou zatím jen uzavřel mír. Poté vedl boje s Chetity, ale pravděpodobně nedosáhl
žádného významného úspěchu. V jeho stopách šel i jeden jeho nástupce, Tukulti-Ninurta I.,
který dobyl a srovnal se zemí samotný Babylon, zničil poslední ozbrojený odpor Mitannců a
zničil i chetitskou armádu, která šla asi na pomoc ohroženým sousedům.
Asyrská vítězství ještě Chetitská říše vydržela, ale okolo roku 1200 př. n. l. musela začít
čelit zcela novému nepříteli, mořským národům, které nečekaně zaútočily z moře. Zatímco
faraón Ramses III. vlákal útočníky do léčky v deltě řeky Nilu (viz kapitola 2.), Chetité
vyčerpaní nedávnými válkami nebyli schopni jejich náporu dlouho vzdorovat. Zhruba v roce
1190 př. n. l. byla znovu dobyta Chattušaš a Chetitská říše a její „velkokrálové“ definitivně
zmizeli ze všech starověkých pramenů.
Chetité ale úplně nevymizeli. Žili ještě asi pět století jako tzv. „hieroglyfičtí Chetité“
v malých městských státech v údolích pohoří Taurus (nejvýznamnější asi byly Maraš
a Karatepe) nebo ve vzdálených pohraničních oblastech svého bývalého impéria (Hama
a Halab v dnešní severní Sýrii a Karchemiš na řece Eufrat). Uvedené „nástupnické státy“ se
již nikdy nesjednotily pod jedním společným vládcem, ale spíše živořily jako vazalové jiných
starověkých říší. Všechny byly nakonec dobyly Asyřany, kteří jejich obyvatele vyvraždili
nebo zotročili. Chetitský kalendář končí zhruba rokem 717 př. n. l., kdy asyrský panovník
Sargon II. dobyl jejich poslední velkou pevnost Karchemiš.
U většiny starověkých civilizací byla základním stavebním kamenech jejich armád
pěchota. Chetitští panovníci ale dávali na bojišti přednost masivnímu nasazení svých
válečných vozů. Osádku tvořila obvyklá tříčlenná sestava (vozataj, lukostřelec/kopiník
a běžec/štítonoš), přičemž všichni tři se vezli ve voze. Loukoťová kola byla umístěna
na nápravě v zadní části. Jelikož vozy nebyly jen výsadou šlechticů, ale mohly na nich
bojovat všichni svobodní Chetité, mohly být pravděpodobně již v ranných obdobích Chetitské
říše nasazovány ve značných počtech. I dochované dokumenty uvádějí, že již na přelomu 18.
a 17. století př. n. l. připadalo v armádě chetitských vládců čtyřicet válečných vozů na tisíc
čtyři sta pěšáků. Jako tažná zvířata používali koně, které vozili ze sousedního státu Mitanni,
kde rovněž najímali muže pro výcvik zvířat. Mitannec jménem Kikkuliš dokonce sestavil spis
o chovu koní, který se dochoval dodnes a podrobně popisoval celých dvě stě dní výcviku,
včetně času na odpočinek, napájení, lázeň i přesné složení krmiva.
Pro armádu Chetitské říše představovaly válečné vozy hlavní bojovou sílu na bojišti.
Ve starších obdobích se asi používaly ještě dvoumístné vozy s osádkou:
1. vozataj a lučištník
2. vozataj a kopiník
První sestava se přiblížila k liniím nepřítele, zasypala je salvou šípů, stáhla se a opakovala
útok. Druhá využívala starověkou verzi taktiky „udeř a zmiz“. Vozataj dojel k řadám
nepřátelských vojáků a jeho spolujezdec svým dlouhým kopím zasahoval nepřátelské vojáky.
Vůz se ale musel rychle stáhnout, aby nemusel čelit odvetě nepřátelské pěchoty, která by
osádku rychle usmrtila. Popsané typy útoků demoralizovaly vojáky protivníka, aniž by
Chetity vystavovaly nebezpečí těžkých ztrát. Když v mladším období počet mužů
ve válečném voze stoupl na tři, mohli je chetitští panovníci používat k přímým úderným
akcím. Stovky až tisíce vozů prorážely nepřátelské linie, přičemž lukostřelci a kopiníci
zabíjeli všechno živé ve svém dosahu. Poté se stáhli, aby se mohli přeskupit a opakovat útok.
Nejpodrobněji zaznamenaným použitím chetitských válečných vozů je bitva u Kadéše (viz
kapitola 2.).
Chetitští panovníci pokládali svou pěchotu za druhořadou složku svého vojska, a proto ji
většinou tvořily kontingenty žoldnéřů a podmaněných států a měst. Jak malý význam měla
pro chetitské velitele jejich pěchota na bojišti nejlépe dokládá opět bitva u Kadéše. Když se
jeho přepadové jednotce válečných vozů nepodařilo porazit a zajmout Ramsese II., nevyslal
Muvatalliš II. do boje své pěšáky, kteří by jen přebrodili řeku Orontes a rozhodli o chetitském
vítězství, ale po dlouhém váhání vyslal do boje další jednotku vozů, která byla ale napadena
z týlu přicházejícími Egypťany. Nedůvěra ve schopnosti vlastní pěchoty pravděpodobně
způsobila, že se příznivá situace na bojišti nakonec obrátila proti Chetitům a celé střetnutí
skončilo nerozhodně. Jednalo se o směsici kopiníků, lučištníků a vojáků se srpovými meči,
kteří museli složit slavnostní přísahu věrnosti vrchnímu veliteli armády, chetitskému
„velkokráli“. Jejich výzbroj tvořily bronzové zbraně a dřevěné štíty. Výjimku představovala
králova garda, která asi již disponovala železnou výzbrojí. Hlavním úkolem pěších jednotek
byla podpora válečných vozů na bojišti. Rovněž byla nasazována do boje v těžko dostupném
terénu, kde nemohly být použity válečné vozy. Dochované prameny neuvádějí, že by Chetité
používali námořní síly nebo propracovaná obléhací zařízeni.
Hebrejci (15. století – 586 př. n. l.)
Hebrejské starověké vojenství představuje jeden z příkladů tzv. kmenového válečnictví.
Armády všech civilizací se musely během celého starověku utkávat nejen s jednotkami jiných
říší, které většinou byly podobně technologicky vyspělé a organizované, ale také
s kmenovými společenstvími, které používaly zcela odlišnou strategii a organizaci.
Pro srovnání s tradičními vojsky starověkých civilizací poslouží Hebrejci, jejichž způsob boje
a organizace bojových jednotek budou podrobně rozebrány na konci podkapitoly.
O počátcích hebrejských dějin se dochoval pouze jeden pramen – Starý zákon. Jeho
hlavními nedostatky jsou skutečnosti, že jeho současná podoba vznikla až po návratu z tzv.
babylonského zajetí (na přelomu 6. a 5. století př. n. l.) a jednalo se o text, který měl
politicky a nábožensky sjednotit všechny Hebrejce, a proto není pokládán za zcela věrohodný.
Rovněž některé části neuvádějí ucelené informace, ale spíše zmatené a nepřesné údaje. Proto
budou všechny hebrejské ozbrojené konflikty rozděleny chronologicky do dvou skupin:
1. Biblické války (15. – 10. století př. n. l.)
2. Války hebrejských království (10. století – 586 př. n. l.)
Válečná střetnutí, která popisuje pouze Starý zákon, se pravděpodobně zakládají
na skutečných historických událostech, ale jejich líčení může být zkreslené a zavádějící,
a proto je nutné k nim přistupovat značně kriticky. Prvním doloženým válečným tažením
Hebrejců ve starověku je Exodus. Během svého útěku z Egypta asi po roce 1250 př. n. l.
musel Mojžíš a jeho velitelé oklamat faraónovu armádu a uniknout přes Sinaj do oblasti
dnešní Palestiny. Cestou sváděli Hebrejci boje s místními kmeny, které je napadaly. Jejich
cílem byl Kanaán, „země zaslíbená“, ale místní obyvatelé žili v opevněných městech
a sídlech. Mojžíš a jeho následovníci disponovali pouze lehkou pěchotou vyzbrojenou kopími
a štíty, lučištníky a prakovníky. I když většinu válečných technologií Hebrejci okopírovali
podle faraónovy armády, neosvojili si její taktiku bitev na otevřených pláních. Stále používali
partyzánský způsob boje, protože na něj byli zvyklí. Jejich velitelé prostě nevěděli, jak mají
opevněná města v Kanaánu dobývat, a proto se rozhodli čekat v pouštní oáze po dobu
čtyřiceti let (tj. dvou generací), dokud nebudou mít dostatek mužů schopných boje.
Podle současných odhadů vzrostla jejich populace během času stráveného v poušti z dvaceti
pěti tisíc na zhruba čtyřicet tisíc lidí a jejich armáda se tak zvětšila z pěti tisíc mužů na osm až
deset tisíc bojovníků, kteří prodělali intenzivnější a kvalitnější výcvik.
Mojžíš se vpádu do „země zaslíbené“ již nedožil a vrchní velení po něm převzal Jozue
(kromě knihy Exodus také Numera a Jozue). Se svým novým vojevůdcem překročili
Hebrejci řeku Jordán a dobyli město Jericho. Podle Starého zákona se zdi města zhroutily,
když začali dobyvatelé troubit na své polnice a spustili bojový pokřik. Současní historikové se
ale domnívají, že se Hebrejcům podařilo do města propašovat malou jednotku záškodníků,
kteří ovládli část hradeb a umožnili svým spolubojovníků přistavit žebříky a vniknout
do města, kde potom snadno přemohli asi 500 obránců. Hebrejci přišli do „země zaslíbené“,
aby ji sami osídlili a nechtěli ji s nikým sdílet, a proto všechny obyvatele dobytého Jericha
na místě povraždili. Kromě bohaté kořisti měly tyto z dnešního pohledu „válečné zločiny“
i psychologický dopad na ostatní města v Kanaánu. Někteří obyvatelé se totiž začali obávat,
že jejich sídlo postihne stejný osud jako Jericho, a raději bez boje otevřeli brány svých měst
a uzavřeli „spojenectví“ s Hebrejci.
Jozueho dalším cílem bylo město Bethel (dnešní Bejt El), které ovládalo strategický
horský průsmyk, který by útočníkům umožnil snadný přístup do celé oblasti Kanaánu.
Vyslaní průzkumníci měli kromě informací o opevnění okolo města zjistit, jestli nepřítel
neumístil jednotky také v polorozbořeném a opuštěném městě Ai. Zvědové ohlásili, že
protivník neočekává nepřátelský útok a pusté město může být bez boje obsazeno. Jozue proto
poslal malou jednotku (asi 500 – 600 mužů) k rozvalinám města, ve kterých se ukrývala větší
část armády města Bethel. Dokonale zaskočení Hebrejci ztratili asi 50 mužů a zbytek
se rozutekl. Když se vojáci vrátili zpátky ke zbytku vojska, rozhodl se Jozue
pro komplikovanou obkličovací taktiku. Jádro svých sil (4 000 – 5 000 mužů) skryl v mělkém
údolí před hradbami Ai, kde je nepřátele nemohli vidět. Potom poslal zhruba 2 000 bojovníků
mezi rozbořené město a Bethel a sám v čele asi 1 000 vojáků zaujal bojové postavení
před městem. Nepřátele pokládali vojáky na pláni před městem za celou hebrejskou armádu
a opustili bezpečná postavení mezi rozvalinami města, aby mohli dosáhnout „snadného
vítězství“. Když začali Hebrejci ustupovat z bojiště, opustily i poslední bethelské jednoty Ai
a začaly pronásledovat ustupujícího protivníka. Nyní vyslal Jozue signál svým mužům
na cestě do Bethelu, aby obsadili rozbořené město a zapálili ho. Bethélský král, který osobně
velel svým jednotkám, si uvědomil, že přišel o své ležení. V tuto chvíli Hebrejci vyslali další
světelný signál jádru svých sil, které se vynořilo z mělkého údolí a rozdrtilo celou
nepřátelskou armádu. Jozue zajal bethelského krále, kterého nechal pověsit před hradbami
jeho města. Vyděšení obyvatelé poté dobrovolně otevřeli své brány a vzdali se Hebrejcům.
Jozue svým vítězstvím získal nové spojence a mezi nimi i horské kmeny v Kanaánu, které
nikdy neudržovaly dobré vztahy s místními městskými státy. Rovněž se k němu přidala
pevnost nebo město Gibeon, která kontrolovala důležitou křižovatku obchodních cest.
Vládcové pěti městských států se ale rozhodli, že svými spojenými silami a možná
i s chetitským kontingentem Hebrejce porazí a vytlačí mimo území k Kanaánu. Jejich armáda
čítající zhruba 15 000 vojáků měla kromě početní převahy i technologickou výhodu, protože
disponovala válečnými vozy. Jozue mohl proti nim postavit pouze 12 000 mužů lehké
pěchoty. Koalice kanaánských panovníků se rozhodla nejdříve znovuzískat Gibeon, které
se všemi svými jednotkami oblehla. Zoufalí obyvatelé žádali Hebrejce o pomoc. Jozue
se rozhodl pro rychlý protiúder, shromáždil všechny své jednotky a jedním nočním pochodem
dorazil k obleženému městu. Zde zaujal postavení na kopci nad nepřátelským táborem. Když
začalo za zády jeho armády vycházet slunce, vyrazili Hebrejci do útoků a naprosto zaskočili
ještě spící vojáky kanaánských panovníků. Jozue a jeho muži rychle získali převahu na bojišti
a zmasakrovali pravděpodobně většinu prchajících nepřátelských jednotek. Hebrejci poté
pokračovali v dobývání „země zaslíbené“, ale Jozue ji do konce svého života celou dobýt
nestačil, a proto se asi ve stáří odebral do ústranní a nedočkal se ani důstojného pohřbu.
Podrobně se zabývat dalšími boji během dobývání Kanaánu (bitva na hoře Tábor)
a následními boji se sousedními etniky (boje Gedeona nebo Gideona s Midjánci nebo
Midjánskými) a civilizacemi (Filištíni či Pelištějci) je nad možnosti učebních textů, a proto
zde budou ještě z biblických válek stručně popsána válečná tažení krále Davida, a potom již
budou následovat dějiny Hebrejců doložené i jinými prameny než Starým zákonem a také
archeologickými nálezy v oblasti dnešního Blízkého východu.
Poprvé na sebe mladý pastýř David upozornil na konci 11. století př. n. l., když hebrejský
král Saul odvedl jeho bratry do údolí Elah bojovat s Pelištejci. Kanaán, „země zaslíbená“, se
již nazývala Izrael. Když byl navštívit své starší sourozence ve vojenském ležení, rozhodly se
obě strany pro boj dvou mužů na život a na smrt, což byla na starověkých bojištích běžná
praxe. Proti vysokému bojovníkovi jménem Goliáš se postavil nečekaně právě David a skolil
ho svým prakem. Mladý pastevec se ihned stal pro všechny Hebrejce pravým hrdinou, čímž
vyvolal žárlivost u právoplatného krále Saula. I když David udržoval přátelství s jeho
nejstarším synem Jonatánem (vítězného velitele v bitvě u Michamše mezi roky 1040 až 1025
př. n. l.), musel nakonec uniknout právě k Pelištějcům, aby si zachránil život. Neemigroval ale
sám. Shromáždil okolo sebe několik jednotek žoldáků a jemu podobných psanců (odhadem
asi 600 mužů), čímž vytvořil malou soukromou armádu, která nabídla své služby pelištějským
vládcům. Svou loajalitu měli hebrejští vlastizrádci prokázat během dalšího vpádu do Izraele.
Zatímco David a jeho muži čekali na jihu u města Hebron, Pelištějci se střetli s armádou Saula
a Jonatána na hoře Gilboa, kde oba hebrejští velitelé padli. Naneštěstí pro dobyvatele jeden
královský potomek, princ Iš-bošet, ustoupil s přeživším jednotkami za řeku Jordán. Ačkoliv
byli mimo území své země, odmítli přeživší Hebrejci uznat svou porážku.
Jelikož Pelištejci chtěli získat Izrael jako svého vazala, dosadili na trůn jim loajálního
Davida, čímž mezi Hebrejci vypukla občanská válka. Vrchním polním velitelem jmenoval
dosazený král Joába, který po dvou letech pobil všechny ostatní žijící příbuzné Saula a David
se tak stal jediným skutečným králem Izraele. Nový panovník brzy zradil své staré pány
Pelištejce, porazil je a začlenil do své nové armády, čímž získal novou strašlivou zbraň –
dvoumístný válečný vůz, který svým vzhledem připomínal svůj egyptský protějšek (viz.
Kapitola 2.), nebo trojmístný válečný vůz, který pravděpodobně okopírovali u Chetitů (viz
předchozí podkapitola). Poté mohl sestavit armádu asi deseti tisíc vojáků a zaměřit se na svá
dobyvatelská tažení a prvním cílem byl Jeruzalém. Po jeho pádu z něj učinil své sídelní
město a začal okamžitě připravovat útok na tři bohaté sousední státy – Amón, Moáb a Edom.
Nejdříve si podrobil Edom, kde údajně nechal vyvraždit všechny dospělé muže a ženy a děti
prodat do otroctví, takže bojové operace krále Davida připomínaly dnešní vyhlazovací války.
Poté se zaměřil na Moáb, který si údajně podrobil během jediného dne a rovněž se vítězní
Hebrejci chovali k poraženým nepřátelům značně brutálně. Poslední obětí se měl stát Amón
s hlavním městem Rabbahem (dnešní metropole Jordánska Ammán). Jeho vládci si ale
uvědomovali hrozící nebezpečí a našli silného spojence v osobě panovníka státu Aram
(přibližně oblast dnešní Sýrie). Když se o tom David dozvěděl, vyslal Joába i celou
desetitisícovou armádou přímo k Rabbahu, kde došlo k bitvě.
Amónovci nekladli postupujícím Hebrejcům skoro žádný odpor, nechali je dojít až ke své
metropoli a shromáždili celou svou pěchotu na planině před městem. Hebrejci se rovněž
rozestavili do bojových linií a chystali se k útoku, když jim do zad vpadla aramejská armáda
(asi dvacet tisíc vojáků) se svým válečnými vozy. V kritickém okamžiku se Joáb rozhodl
pro neuvěřitelnou strategii. Vyslal své kananejské a pelištejské válečné vozy proti nepřátelům
v týlu a se svou pěchotou vyrazil k městským hradbám. Aramejské válečné vozy se nakonec
obrátily na útěk a brzy je následovala i jejich pěchota. Ústup spojenců donutil Amónovce
stáhnout se do bezpečí hradeb. Bitva skončila nerozhodně, ale pověrčivý Joáb se
pravděpodobně obával božího trestu za svou chybu a stáhl se zpátky do Izraele.
Král David seznal, že nadešel čas zaútočit na Aram a vyhlásil na všech svých územích
mobilizaci, čímž sestavil armádu dvaceti až pětadvaceti tisíc mužů. Poté táhnul na sever podél
řeky Jordán a střetl se s Aramejci jižně od města Sukkot. Starý zákon sice nepodává žádný
popis bitvy, ale uvádí, že v boji padl velitel aramejské armády, což si lze vysvětlit jako
vítězství Hebrejců. Aramejský král se stáhl na své území, kde musel čelit vzpourám svých
vazalských států, a proto rozdělil svou armádu na dvě části. První měla čelit Davidovi a jeho
armádě a druhá povstalcům. Během své třetí bitvy dosáhli Hebrejci dalšího vítězství, čímž
získali na svou stranu všechny bývalé vazaly Aramejců. Nyní mohl král David připojit celý
Aram ke svým územím a tím vytvořil starověkou Izraelskou říši, která měla na severu
hranici na řece Eufrat, na východě se táhla až k pobřeží Středozemního moře, na jihu
sousedila s Egyptem a na východě ji chránily hory na území dnešního Jordánska.
Nyní se mohli Hebrejci zaměřit na posledního neporaženého souseda – stát Amón. David
zůstal v Jeruzalémě, protože se zde zamiloval do Batšeby (též Betšeby), manželky chetitského
vojáka Uriáše, kterého poslal s Joábem do války proti Amónovcům. Hebrejská armáda byla
rozdělena na dvě bojová uskupení. První tvořili odvedenci, kteří se usadili u Sukkotu, a druhé
složené z profesionálních vojáků a osádek válečných vozů oblehlo nepřátelskou metropoli
Rabbah. Jelikož Hebrejci nedisponovali žádnými efektivními obléhacími stroji, využívali
vždy svou početní převahu a dobývali opevněná sídla přímým útokem. Joáb měl k dispozici
sice své elitní jednotky, ale většinu vojáků ponechal u Sukkotu. Proto docházelo jen
k drobným potyčkám pod hradbami, ve kterých zahynul i Uriáš. Král David se nakonec
rozhodl pro frontální útok pod jeho osobním velením. Zrušil ležení odvedenců, přitáhl s nimi
k Rabbahu a společně s Joábem město dobyli, přičemž ihned následovala „etnická čistka“
na dobytém území.
I když se David oženil s Batšebou, měl i další manželky a konkubíny, které mu rodily
zdravé potomky. Mezi vlastními i nevlastními sourozenci často docházelo ke sporům a násilí.
Jedna rodinná pře mezi Davidem a jeho synem Abšalomem přerostla až ve vyhnání krále
z Jeruzaléma a občanskou válku. Joáb a jeho vojsko se střetli s neposlušným princem
v Efraimově lese, kde byl Abšalom poražen a přes zákaz svého otce i popraven. I když musel
čelit ještě dalším vzpourám, dožil se král David údajně sta let. Po jeho smrti na stoupil na trůn
král Šalamoun, který nechal ihned odstranit vojevůdce Joába. Během čtyřiceti let své vlády
údajně vedl jen několik drobných a bezvýznamných konfliktů (dobytí království Hamathzobah).
Jeho nástupce Roboám (též Rechabeám) měl svým špatným přístupem ke kmenům
na severu způsobit rozpad Izraelské říše na Izraelské království na severu a Judské
království na jihu.
Oba tyto státy jsou archeologicky doloženy, ale současní vědci, kteří pochybují
o historické věrohodnosti Starého zákona, se domnívají, že obě království byla od začátku
svých dějin samostatná a nevznikla rozpadem staršího jednotného státu.
Podle archeologických nálezů byli předky nomádské kmeny, které se zabývaly pastevectvím.
Jelikož se nevěnovali stabilnímu obdělávání půdy, museli si některé životně důležité
zemědělské produkty nakupovat v kanaánských městech, čímž se na svých sousedech stali
existenčně závislými. Kanaán se ale často stával cílem dobyvačných tažení okolních mocností
(Egyptská a Chetitská říše), a proto se museli kočovní pastevci v obdobích kanaánských krizí
usazovat a pěstovat si vlastní plodiny. Když ale válka nebo plenění skončilo a města znovu
obnovila svůj obchod, mohli se nomádi vrátit zpět k pastevectví. Nejničivější invazi asi
Kanaán čelil během tažení mořských národů ve 12. století př. n. l., jelikož archeologické
nálezy potvrzují, že se předkové Hebrejců definitivně usadili a začali se bez přerušení věnovat
zemědělství. Archeologové rovněž dosud neobjevili žádné důkazy o dobytí „země zaslíbené“
Hebrejci, ale předpokládají, že egyptský faraón Šešonk I. (někteří historikové ho ztotožňují
s biblickým králem Šišakem) asi ve druhé polovině 10. století př. n. l. vyplenil Kanaán
a potom se stáhnul. Na troskách starší civilizace začaly hebrejské kmeny budovat svoje
dva vlastní státní útvary, které se začaly formovat okolo roku 930 př. n. l.
Jako první se na troskách Kanaánu začalo rozvíjet Izraelské království (asi 931 – 722
př. n. l.), přičemž jeho první panovníci (Jarobeám I., Nádab, Baeša, Éla, Zimní) jsou opět
uvedeni pouze ve Starém zákoně. Prvními historicky doloženými hebrejskými panovníky
je Omríjovská dynastie. Panovník Omrí nebo též Amri (884 – 873 př. n. l.) a jeho syn Achab
(873 – 852 př. n. l.) zahájili výstavbu impozantních kasematových hradeb okolo několika
strategicky významných měst (např. Megido nebo metropole království Samaří). Mohutnými
fortifikacemi chtěli nejen zastrašit okolní státy a mocnosti, ale také znemožnit místnímu
podrobenému kanaánskému obyvatelstvu bouřit se proti hebrejským vládcům. Podařilo se jim
podrobit si aramejský Damašek a pravděpodobně i některé okolní státy, čímž se Izraelské
království stalo lokální velmocí, což jen potvrzuje účast v bitvě u Karkaru roku 853 př. n. l.,
ve které bylo významným členem koalice proti Asyřanů.
Po Achabově smrti usedl na trůn jeho syn Achazjáš (též Ozochiáš) (852 – 851 př. n. l.),
který zemřel po pádu z balkonu svého paláce. Posledním panovníkem Omríjovské dynastie
byl Jóram (851 – 842 př. n. l.), který musel čelit invazi aramejského souseda. Během invaze
provedl jeden vojenský velitel jménem Jehu (842 – 818 př. n. l.) státní převrat, zabil krále i
celou jeho rodinu a sám usedl na prázdný trůn. Poté pokračoval ve válkách s Aramejci. Jeho
syn Joachaz (818 – 802 př. n. l.) asi vleklý konflikt prohrál, protože se stal aramejským
vazalem a směl si vydržovat jen malou armádu 10 000 pěšáků, 50 jezdců a 10 válečných
vozů. Po roce 811 př. n. l. se ale svých pánů rychle zbavil, protože v sousední Asyrské říši se
k moci dostal nový silný panovník Adad-narárí III., který si během svého tažení na západ
podmanil Aramejce a umožnil tím Hebrejcům získat zpět ztracená území. Nový panovník
v Izraelském království Joás (802 – 787 př. n. l.) využil příležitosti a s novým silným
vojskem vpadl do Judska, vyplenil Jeruzalém a nechal strhnout jeho hradby. Na uvolněný
judský trůn dosadil svého loutkového vládce Amaziáše nebo Amasjáše (801 – 773 př. n. l.).
Nástup nového vladaře v Samaří Jeroboama II. (787 – 747 př. n. l.) znamenal skoro čtyřicet
let blahobytu, které skončily, když nový asyrský panovník Tiglatpilesar III. zahájil novou
expanzi své moci. Asi během roku 747 př. n. l. se na izraelském trůně vystřídali tři
panovníci – Zachariáš, Šalumem (též Sallumen) a Manahemem (747 – 738 př. n. l.).
Posledně jmenovaný se stal skutečným vazalem Asyrské říše. Jeho syn Pekachia (738 – 737
př. n. l.) byl brzy svržen Hebrejci, kteří byli nakloněni spolupráci s Egyptem proti Asyřanům
a dosadili na trůn Pekacha (737 – 732 př. n. l.). Nový panovník uzavřel spojenectví
s Aramejci a jejich spojené síly vpadly do Judska, které zůstávalo věrné Asyrské říši. Tím ale
poskytli Tiglatpilesarovi III. dostatečnou záminku k bleskovému a brutálnímu protiútoku.
Asyrská armáda rychle obsadila území Aramejců včetně Damašku, a potom vpadla
do Izraelského království. Jediné opevněné sídlo, které odolalo útočníkům, bylo Samaří, kam
se uchýlil Pekach i se zbytky své armády. Brzy ale podlehl převratu, který zorganizovali
přívrženci Asyřanů, a na trůn usedl další uzurpátor Ozeáš (732 – 724 př. n. l.), poslušný vazal
Tiglatpilesara III. Když obávaný asyrský vládce roku 727 př. n. l. zemřel, Hebrejci se opět
s podporou Egypta vzbouřili proti svému novému pánovi, Salmanassarovi V. (727 – 722
př. n. l.). Asyřané povstalce brzy porazili, zajali zrádného hebrejského vládce a na tři roky
oblehli Samaří. Když opevněné město kolem roku 722 př. n. l. kapitulovalo, měla už Asyrská
říše nového vládce – Sargona II. (722 – 705 př. n. l.), který přestěhoval většinu zámožných
obyvatel do Asýrie a své krajany poslal osídlit území již bývalého Izraelského království.
I první vládcové Judského království (930 – 586 př. n. l.) jsou opět doloženi pouze v bibli
a první panovníci, které uvádějí i jiné pramenné zdroje, nastoupili na trůn až v druhé polovině
8. století př. n. l. Šalamounův syn Roboám (932 – 915 př. n. l.) založil v Jeruzalémě údajně
první dynastii, které vládla Judskému království až do přelomu 9. a 8. století př. n. l. Nejdříve
se na trůně vystřídalo několik jeho potomků – Abia (915 – asi 908 př. n. l.); Aza (908 – 868
př. n. l.); Jozafat (868 – 849 př. n. l.) a Jóram (849 – 845 př. n. l.), který se oženil s dcerou
krále Achaba a Jezabel, Atalií. Po smrti svého manžela se královna zhruba mezi roky 845
až 840 př. n. l. sama chopila moci a nechala vyvraždit všechny ostatní členy panovnické
rodiny, kromě svého malého syna Joáse. Chlapec byl zachráněn královninými nepřáteli, kteří
asi po sedmi letech zorganizovali spiknutí a dosadili na trůn nezletilého vládce. Dospělý král
Joás (840 – 787 př. n. l.) se choval jako neomezený despota, který na konci své vlády
neúspěšně čelil invazi Aramejců. Kněží využili jeho nepopularity mezi lidem a provedli
palácový převrat, během kterého zahynula celá panovnická rodina.
Nyní se do situace vložil izraelský vládce a dosadil na uprázdněný trůn velekněze
Amaziáše (787 – 773 př. n. l.). Ani nový panovník ale nezískal podporu svého lidu a nakonec
i on musel čelit spiknutí, před kterým utekl do města Lachiše, kde byl vzbouřenci dopaden
a zavražděn. Navzdory svým neúspěchům založil Amaziáš novou dynastii, protože novým
vládcem v Judském království se stal jeho syn Uziáš (též Azariáš) (773 – asi 740 př. n. l.).
Po úspěšných válkách s Filištíny a arabskými kmeny a hospodářském rozvoji, nastoupil
na trůn Jotam (740 – 736 př. n. l.). Významný byl ale až jeho nástupce Achas (736 – 721
př. n. l.), který se pod tlakem Aramejců a armád Izraelského království obrátil o pomoc
na asyrského vládce Tiglatpilesara III., který sice jeho království zachránil, ale zároveň z něj
učinil svého vazala. Jeho syn Chizkijáš (též Ezechiáš) (721 – 698 př. n. l.) je prvním
archeologicky doloženým vládcem Judského království. Na svém území přijal uprchlíky
z Izraelského království, které podlehlo náporu Asyrské říše. Správně předpokládal, že další
na řadě bude jeho království, a proto začal opevňovat Jeruzalém a také se stal čele koalice
namířené proti Asyřanům. Své vojenské jednotky také poskytli někteří foiničtí a filištínští
panovníci, egyptský faraón a vládce v Babylonu. Asyrský vládce Sinacherib (705 – 681
př. n. l.) se chopil iniciativy – rychle si podmanil Babylónii i foinická města a rozdrtil
faraónovu armádu. Následně vpadl do Judského království a oblehl Jeruzalém. Brzy ale
v ležení pod hradbami vypukla epidemie neznámé nemoci a Asyřané se nakonec stáhli, aniž
by město dobyli. Krátce potom nastoupil na trůn tyran Menaše (též Menasses) (698 – 642
př. n. l.). Pravděpodobně se zapojil do povstání v Babylónii proti asyrské nadvládě, za což byl
několik let vezněn v Ninive, ale potom se vrátil jako panovník zpátky do Jeruzaléma. Jeho syn
Amon (642 – 638 př. n. l.) byl svržen a zavražděn během palácového převratu.
Zakladatelem poslední dynastie se stal Joziáš (638 – 608 př. n. l.). Jeho nejvýznamnějším
politickým činem byla podpora babylónského prince Nabukadnesara během jeho bojů proti
zbytkům asyrských jednotek. V roce 608 př. n. l. se neúspěšně pokusil u Megida zastavit
armádu faraóna Neka II., která táhla podpořit Asyřany u Charránu. Samotný panovník v bitvě
padl a moc měl po něm převzít jeho potomek Joachaz. Ustupující Neko II. ale korunního
prince odvedl do Egypta a na uvolněný trůn dosadil jeho bratra Jojákíma (též Eljaki
nebo Jehojakim) (608 – 598 př. n. l.). Po svém vítězství v bitvě u Karchemiše roku 605
př. n. l. vtáhl Nabukadnesar II. do Judského království a nechal jeho panovníka deportovat
do Mezopotámie. Vlády se ujal jeho syn Joachin (též Jehojachin) (598 – 597 př. n. l.), který
ale pokračoval v politice svého předchůdce, a proto se musel pod babylónským nátlakem
po roce vzdát trůnu a odebrat s celou svou rodinou a dalšími 8 000 Hebrejci do Babylónie,
kde zůstal po propuštění z vězení a zemřel. Posledním panovníkem Judského království
se stal strýc předchozího panovníka, Sidkijáš (597 – 586 př. n. l.). Projevil se ale jako slabý
monarcha, protože se nechal ovlivnit příznivci Egypta ve svém okolí a začal připravovat další
povstání proti svým pánům. Nabukadnesar II. se proto rozhodl pro okamžitou akci
a na přelomu let 587 a 586 př. n. l. vyplenil se svým vojskem celé Judské království a dobyl
Jeruzalém. Následně odvedl zhruba dvacet tisíc zámožných a vzdělaných obyvatel celého
státu do tzv. babylónského zajetí. I když se Hebrejci do oblasti Kanaánu později vrátili
a obnovili svá původní sídla, pokládá se rok 586 př. n. l. za definitivní konec Judského
království a další dějiny Hebrejců se již budou odvíjet na územích jiných mocných říší
starověku a budou popsány v příslušných kapitolách.
Jak přesně vypadaly armády hebrejských panovníků, je dnes obtížné rekonstruovat díky
nedostatku vhodných pramenů, ale i přes skromné informace je možné použít jejich vojenské
jednotky jako příklad kmenového válečnictví ve starověku. Hlavní zbraní pěchoty bylo asi sto
osmdesát centimetrů dlouhé kopí s kovovým hrotem, které se většinou používalo k boji muže
proti muži, a proto se předpokládá, že pěšáci nevytvářeli na bojišti žádné bojové formace ale
jen početné skupiny bojovníků. Jako pobočnou zbraň používali nůž nebo různé typy mečů –
srpový (khopéš) a v mladších obdobích s rovnou čepelí. Dalšími pěchotními zbraněmi byly
oštěpy, luky a především praky, které měly několik zásadních výhod. Střelivo (kameny
nebo olověné projektily) bylo lehce dostupné, i když bojovníci si na bojiště nosili munici
v brašně. Navzdory náročné obsluze a pouze vodorovné dráze střely mohl zkušený voják
způsobit protivníkovi podobná zranění jako při zásahu šípem.
Armády složené především z lehké pěchoty mohly na starověkých bojištích uplatňovat
pouze taktiku guerillové války. Bitvy na otevřených pláních byly spíše výjimkou
a poskytovaly Hebrejcům jen malou šanci na vítězství. Vydržování početných jednotek
na polních taženích také bránila absence zásobovacích jednotek a logistiky. Jedinou zásadní
výhodou jednotek kmenových bojovníků byla vysoká pohyblivost, díky které mohli Hebrejci
podnikat překvapivé útoky a přepady ze zálohy. Velitelé a hebrejští důstojníci se snažili jít
svým mužům vždy příkladem a pouze jejich charisma rozhodovalo o tom, zda vojsko splní
své úkoly nebo se rozuteče dříve než potká nepřítele. Když byly kmeny Hebrejců sjednoceny
do jednoho nebo dvou království, začaly se z jejich jednotek kmenových bojovníků formovat
skutečné profesionální armády, které posílily jednotky poražených sousedních států nejen
svými vojáky, ale také novinkami ve výzbroji (válečné vozy viz dříve). Hebrejci také mohli
používat zbroj ukořistěnou svým protivníkům. Během celého starověku se armády Hebrejců
vždy omezovaly především na guerillovou válku a náhlé výpady ze zálohy.
Podle dochovaných pramenů nedisponovali Hebrejci ve starověku žádnými jednotkami
kavalérie, námořnictva nebo složitými obléhacími zařízeními.