Kapitola 6.
Vybraní vojevůdci starověké Číny a Indie
I když docházelo během celého starověku na území dnešní Číny i Indie k neustálým
drobným nebo rozsáhlejším ozbrojeným konfliktům, jejich alespoň zevrubné prostudování je
nad možnosti jedné kapitoly učebních textů. Proto byli v každé oblasti vybráni tři
nejvýznamnější antičtí vojevůdci, kteří měli asi nejzásadnější vliv na jejich historický vývoj,
a budou představeni v šesti medailonech, které popíší především jejich vojenská tažení.
Rovněž bude stručně popsán vývoj armád starověkých vládců Číny a Indie.
Starověká Čína
Sun-c’ (544 – 496 př. n. l.)
Život asi nejznámějšího starověkého čínského vojevůdce není možné přesně rekonstruovat,
jelikož se dochovalo jen malé množství informací ve věrohodných pramenech, které až
v nedávné době potvrdily a doplnily archeologické objevy. Sun-c’ byl pravděpodobně syn
čínského vojenského velitele, který v mládí odešel do lesů, kde žil jako poustevník. Během
této životní etapy sepsal svůj nejslavnější spis – Umění války. Ve 13 kapitolách podrobně
popsal a rozebral základy vojenské taktiky a strategie, z nichž některé moderní armády
používají dodnes. Jeho traktát přivezl do Evropy roku 1772 n. l. jezuitský mnich Jean Joseph
Marie Amiot, který jej přeložil do francouzštiny. Anglického překladu se Umění války
dočkalo dokonce až roku 1905. V češtině dnes existují dvě verze překladu.
Oblast dnešní Číny byla na přelomu 6. a 5. století př. n. l. rozdělena do několika menších
království, která mezi sebou vedla neustále konflikty. Umění války proto brzy zaujalo
panovníka státu Wu, Che-lü (514 – 496 př. n. l.). Okolo roku 512 př. n. l. Sun-c’ vstoupil
do jeho služeb. Podle pověsti, kterou o 400 let později zaznamenal S'-ma Čchien (145
nebo 135 – 86 př. n. l.), považoval panovník válku za hru a nařídil svému novému vojevůdci,
aby vycvičil jeho 180 konkubín. Che-lü si tak pravděpodobně chtěl vyzkoušet vojenské
schopnosti lesního mnicha, který nikdy předtím nevelel v žádném bojí. Sun-c’ rozdělil celý
harém na dvě jednotky po 90 ženách a do čela každé z nich postavil jednu z králových
favoritek. Když dívky odmítly poslouchat jeho rozkazy, nechal jejich velitelky popravit,
a protestujícímu panovníkovi pouze vzkázal, že byl pověřen velením vojska a necítí se
povinen poslouchat další vládcovy rozkazy. Vyděšené konkubíny potom již bez námitek
poslechly všechny další příkazy, čímž si nový velitel získal obdiv a respekt panovníka.
Své taktické teorie si mohl brzy prakticky ověřit během války, kterou vedl stát Wu a jeho
spojenci proti království Čchu. Zhruba v roce 506 př. n. l. velel Sun-c’ armádě 33 000 mužů,
které naložil na čluny a plavil se s nimi asi 300 km po řece Hue. Celé vojsko se vylodilo
u Boju (dnešní Ma-žang) přímo v týlu 300 000 nepřátelských vojáků, které snadno porazilo.
Armáda státu Wu potom mohla sledovat své protivníky až k jejich hlavnímu městu Yingu.
Popsanou verzi událostí ale nepotvrzují žádné soudobé prameny, a proto se nejspíš jedná
pouze o pověst. Není možné rovněž rekonstruovat jak Sun-c’ strávil poslední roky svého
života. Nejspíš se po skončení války vrátil zpátky do lesa jako mnich.
Ačkoliv není možné z pramenů rekonstruovat podrobnější popis bitvy u Boju,
v následujících stoletích sloužil traktát Umění války jako učebnice pro čínské vojevůdce, kteří
díky ní často dosáhli drtivých vítězství nad svými protivníky. Jedním z nich byl i vojevůdce
státu Čchi Sun Bin, který napsal vlastní traktát o válečném umění, jehož zlomky byly
objeveny archeology. Jaký měl Sun-c’ vliv na dalšího velitele není možné přesně zjistit,
protože se nedochoval celý text mladšího traktátu. Sun Bin dosáhl svých nejslavnějších
drtivých vítězství v bitvě u Guilingu (354 nebo 353 př. n. l.) a v bitvě u Malingu (342
př. n. l.), jejichž podrobné popisy se dochovaly v pramenech.
Během střetnutí u Guilingu předstírala armáda státu Čchi, které velel Sun Bin, ústup
před početně zhruba stejně silným vojskem státu Wei vedenému Pang Juanem. Sun Bin ale
jen donutil svého protivníka, aby pronásledoval jeho muže na druhý břeh Žluté řeky. Když se
vojáci státu Wei brodili přes vodní tok, byli náhle napadeni ustupujícím nepřítelem a drtivě
poraženi. K dalšímu střetu došlo o deset let později. Stát Wei napadl svého souseda Han,
který požádal o pomoc Čchi. Velitel Pang Juan se poučil z předchozího konfliktu a snažil se
obejít vojáky Čchi během svého tažení na hlavní město státu Han. Sun Bin se proto rozhodl
svého protivníka vyprovokovat k útoku zcela novým způsobem. První noc rozdělali vojáci
státu Čchi ve svém táboře ohně. Každou noc potom jich zapalovali méně a méně. Pang Juan
se domníval, že armáda jeho protivníka trpí rozsáhlými dezercemi a pomalu se rozpadá. Když
odhadnul sílu protivníka na zhruba deset až dvacet tisíc mužů, rozhodl se pro útok. Sun Bin
nejdříve před vojskem státu Wei ustupoval až do úzké soutěsky poblíž Malingu (asi dnešní
Dazhangjia), kde jeho lukostřelci zaujali výhodná palebná postavení, ze kterých mohli snadno
ostřelovat své pronásledovatele. Pang Juan utrpěl další drtivou porážku a spáchal sebevraždu
nebo padl v boji.
Sun-c’ ve svém traktátu zanechal světu nadčasovou taktickou příručku, která inspirovala
mnoho dalších asijských a později i evropských vojevůdců (včetně již uvedeného Sun Bina)
k vypracování promyšlených strategií, díky kterým mohli vyhrávat bitvy i války. Čínští
vojevůdci používali některé poučky Umění války ještě během konfliktů ve 20. století. Rovněž
velitelé vietnamského Vietkongu jej využívali jako učebnici strategie. Četl ho rovněž finský
maršál a politik Mannerheim a stále se používá i na vojenských školách v USA.
Čchin Š’-chuang-ti (císař Čeng 259 – 210 př. n. l.)
O původu prvního čínského císaře existuje několik historicky nepodložených legend.
Prameny doložený je až jeho nástup na trůn státu Čchin roku 247 př. n. l. Jelikož byl nový
panovník nezletilý, spravoval jeho území regent. Budoucí císař Čeng se chopil moci až roku
230 př. n. l. a ihned zahájil tzv. „sjednocovací válku“. Jeho počáteční plán byl jednoduchý vytvořit
spojenectví se státy Jen a Čchi, podrobit si Wej a Čchu a dobýt Han a Zhao.
Ještě tentýž rok si skutečně podmanil stát Han. Poté roku 228 př. n. l. ukončil vleklý
konflikt se státem Zhao, který trval již od roku 236 př. n. l., a obsadil celé jeho území. Poté
budoucí císař zaměřil svou pozornost na stát Jen, jehož vojenské jednotky kapitulovaly až
po několika těžkých porážkách roku 222 př. n. l. Roku 225 př. n. l. vpadlo 600 000 vojáků
vládce Čenga na území státu Wej a oblehlo jeho hlavní město Daliang. Když místní posádka
odmítla kapitulovat, vojáci vykopali během tří měsíců nové vodní koryto pro Žlutou řeku,
čímž zatopili celé obležené město. Přeživší obránci kapitulovali a další dobyté území mohlo
být připojeno ke státu Čchin. V roce 224 př. n. l. mělo být zahájeno tažení proti státu Čchu,
ale panovník předtím musel vyřešit spor mezi svými dvěma veliteli. Starší Wang Jian
požadoval 600 000 mužů, zatímco jeho mladší kolega Li Xin chtěl vést celé tažení pouze
s 200 000 vojáky. Budoucí císař jmenoval vrchním velitelem celé válečné kampaně Li Xina,
který sice dosáhl několika vítězství, ale nakonec jej obránci porazili překvapivým útokem
ze zálohy. Vládce Čeng nyní pověřil vrchním velením Wang Jiana, který ihned shromáždil
600 000 mužů a vpadl s nimi na území státu Čchu, který celý dobyl do konce roku 223
př. n. l. Poslední zůstal stát Čchi, jemuž vládl slabý panovník Jian, který nařídil svým
vojenským jednotkám, aby začaly budovat opevnění na společné západní hranici se státem
Chin. Když se o tom dozvěděli vojenští velitelé vládce Čenga, rozhodli se použít jednoduchou
strategii. Li Xin shromáždil vojenské jednotky na území bývalého státu Jen a opevněnou
hranici prostě obešel. Invazní jednotky narazily jen na slabý odpor obránců a rychle donutily
panovníka státu Čchi ke kapitulaci. Roku 221 př. n. l. se tak Čchin Š’-chuang-ti (první
svrchovaný císař Čchinů) stal první čínským císařem a založil dynastii Čchin.
Za své sídelní město si vybral Sien – Jang (poblíž dnešního města Si – an) a zahájil správní
a vojenské reformy, aby mohl spojit sedm bývalých států do jedné centralizované říše. Celé
své území rozdělil na 36 (později 42) komandérií, které se dále dělily na okresy. V čele každé
oblasti stáli tři nejvyšší hodnostáři (civilní guvernér, vojenský velitel a cenzor), kteří podléhali
pouze císaři. Pro posílení integrace bývalých států do nové říše nechal panovník zbourat stará
hraniční opevnění a vybudovat síť nových silnic. Rovněž nechal odstranit jednotlivá
regionální písma a nahradil je jednotným systémem znaků. Poté čínština vždy používala jen
jednu sadu znaků bez ohledu na různé regionální odlišnosti. Zavedl také jednotnou měnu
a sjednotil všechny míry a váhy.
V roce 213 př. n. l. se císař rozhodl posílit svou pozici zničením zbývající opozice. Několik
stovek kritiků z řad konfuciánských mnichů i s rodinami bylo popraveno a jejich spisy
spáleny. Císař také vypsal vysoké daně, aby mohl financovat neustálá válečná tažení a své
rozsáhlé stavební projekty (honosný palác, hrobku a Velkou čínskou zeď). Císař se rovněž
chtěl stát nesmrtelným, a proto v roce 210 př. n. l. navštívil skupinu lékařů, kteří mu nabídli
lék věčného života. Přípravek obsahoval mimo jiné i malé množství rtuti, kterou se panovník
otrávil a brzy potom zemřel. Po smrti zakladatele dynastie Čchin se na trůně vystřídali dva
slabí císaři, kteří museli čelit neustálým vzpourám utiskovaných obyvatel. Roku 206 př. n. l.
se chopil moci vůdce jednoho povstání Liou Pang, který se zapsal do dějin jako Kao – cu,
zakladatel nové císařské dynastie Chan.
Císař Čchin Š’-chuang-ti přesto dosáhl nesmrtelnosti díky své hrobce, která byla objevena
v roce 1974 nedaleko bývalého sídelního města císaře Čenga, Sien – Jangu. Kromě císařovy
pohřební mohyly, která byla původně vysoká 116 metrů, zabírá celý pohřební komplex
podle nejnovějších výzkumů plochu zhruba 98 km² a tvoří celé město obehnané vnější
a vnitřní hradbou. Císařův věčný spánek střeží na východní straně šest až osm tisíc původně
barevných soch vojáků, z nichž každá je unikátní. K výrobě samotných soch pěšáků,
válečných koní a vozů byla použita terakotová hlína, ale jejich zbraně byly vyrobeny
ze skutečného dřeva a bronzu, díky čemuž je možné si vytvořit dost podrobnou představu
o podobě antických čínských armád, což bude uvedeno v jedné z následujících podkapitol.
Císař Wu – ti (156 – 87 př. n. l.)
Vojensky asi nejvýznamnějším panovníkem nové dynastie Chan byl sedmý císař Wu – ti.
Po svém nástupu na trůn v roce 141 př. n. l. musel nejdříve vnitřně stabilizovat svou říši.
Zatímco jeho předchůdci sympatizovali především s taoismem, nový panovník se rozhodl
pro konfuciánské a legistické postupy. V praxi se jeho reformy projevily naprostou
centralizací celého státu a omezením mocí místních aristokratů a úředníků, kteří se často
nechali zkorumpovat. Samozřejmě jeho snahy narážely na odpor většiny vládnoucích vrstev
a všech konzervativních politiků, včetně několika jeho příbuzných. Císař se proto rozhodl
upevnit své postavení s pomocí armády a úředníků, kteří pocházeli z chudších společenských
vrstev. Jeho pozici definitivně zajistilo otěhotnění jedné jeho konkubíny, čímž vyvrátil
všechny spekulace o své neschopnosti zajistit pokračování dynastie.
V roce 138 př. n. l. napadly jednotky státu Min - jüe svého souseda Východní Ou, jehož
vládci požádali císaře o vojenskou pomoc. Wu-ti vyslal početné a kvalitně vyzbrojené vojsko,
které dokonale zastrašilo útočníky a donutilo je stáhnout se bez boje. Situace se opakovala
o tři roky později, kdy vojsko Min – jüe napadlo svého dalšího souseda Nan – jüe, kterému
opět dorazila na pomoc císařská armáda. Panovník Min – jüe chtěl sice ve válce pokračovat,
ale krátce na to zahynul během palácového převratu. Jeho stát byl následně bez boje rozdělen
na dvě části – první byla připojena k císařství a druhá si zatím udržela samostatnost jako stát
Východní Jüe. V roce 113 př. n. l. chtěla vládkyně státu Nan – jüe (území dnešní jižní Číny
a severního Vietnamu) připojit svůj stát k území čínského císaře, ale narazila na odpor místní
aristokracie, která ji o rok později svrhla a popravila. Wu – ti vyslal proti vzpurné šlechtě
početnou armádu, která bez boje obsadila celé území státu Nan – jüe a připojila jej roku 111
př. n. l. k císařství. Do války se měly zapojit i jednotky Východního Jüe, které ale do oblasti
invaze díky špatnému počasí nikdy nedorazily. Císař se asi proto rozhodl stáhnout část svých
jednotek z Nan – jüe a poslat je proti vzpurnému sousedovi. Východní Jüe bylo následně
obsazeno a připojeno k říši bez vážného odporu. Wu – ti s pomocí svých diplomatů
a vojevůdců rozšířil své území směrem na sever do oblastí ovládaných kočovnými kmeny
a na východ do oblasti dnešního Korejského poloostrova. Císař rovněž budoval intenzivní
obchodní styky se sousedními státy (Hedvábná stezka).
Poslední roky svého života strávil Wu – ti honem na čarodějnice a čaroděje, brutálním
odstraňováním politické opozice i nespolehlivých služebníků a hledáním přípravku věčného
života. I když císař nejspíš nikdy osobně nevelel žádnému vojenskému tažení, podařilo se mu
téměř zdvojnásobit územní rozlohu své říše a celé impérium vnitřně stabilizovat.
Čínské armády ve starověku
Nejstarší popis čínské armády vznikl okolo roku 1 000 př. n. l. Tisícové až statisícové
armády čínských vládců tvořila pěchota a válečné vozy, které ve 4. století př. n. l. začala
nahrazovat kavalérie. Jak vypadaly obléhací zařízení nebo válečné flotila ve starověku není
možné přesně rekonstruovat na základě dochovaných pramenů a archeologických nálezů.
Pěchota se dělila na těžkou a lehkou, přičemž ji doplňovali prakovníci a kopiníci, kteří
většinou kryli křídla formací a týl. Většinu pěších jednotek tvořili pravděpodobně lučištníci,
kteří kolem roku 500 př. n. l. již mohli používat první verze kuší, které se napínaly nohou.
Kromě kopí, luků a praků používali starověcí čínští vojáci také 90 cm dlouhý meč s jedním
ostřím. Jejich zbroj, kterou podle pramenů používali již kolem roku 600 př. n. l., tvořily
bronzové destičky přinýtované ke tkaninovému podkladu, bronzové přilby a také prošívané
suknice. Základní organizační jednotkou byl oddíl s 1 000 muži, který mohl na bojišti
operovat samostatně nebo být začleněn do větší bojové skupiny (většinou 2 až 3 oddíly).
Kromě menšího počtu profesionálních oddílů tvořili čínskou pěchotu především odvedení
rolníci. Po vojácích se vyžadovala kázeň, jejíž porušení se přísně trestalo, čímž klesala
popularita služby v armádě u čínského obyvatelstva. Jelikož císaři potřebovali početné
armády pro svá vojenská tažení, byli do armády většinou nedobrovolně odvedeni
bezdomovci, nezaměstnaní a také trestanci, což snižovalo bojeschopnost i morálku vojska.
Čínští císaři také využívali ve svých armádách i služeb cizích žoldnéřů. Všichni muži
absolvovali vojenskou službu třemi způsoby. Jeden měsíc sloužili ve svém okrese
nebo oblasti, během kterého absolvovali základní výcvik. Poté nastoupili roční službu
v pravidelném vojsku a nakonec další rok strávili jako obránci hranic. Během válečného
konfliktu se délka vojenské služby prodlužovala. Vzhledem k velkému množství nasazených
jednotek i samotné bitvy do 3. století př. n. l. vypadaly jako obrovské rvačky muže proti muži.
Až první čínští císaři začali své armády organizovat a také profesionalizovat důstojnický sbor,
aby mohli dobývat další území a chránit své říše před nomádskými nájezdníky především
z oblasti dnešní střední Asie.
Až do vzniku císařství se čínští vojevůdci zaměřovali především na obranu svého území,
a proto jejich vojska tvořila především pěchota. Kavalérii tvořily válečné vozy, které původně
sloužily jako mobilní velitelská stanoviště a později se používaly k útokům na nepřátelské
linie. Složení jejich osádek nebylo dodnes přesně zrekonstruováno. U čtyřkolových vozů je
mohl tvořit vozataj, kopiník a lučištník. Jako velitelská stanoviště působily dvoukolové vozy,
ve kterých jel kromě velitele vozataj, bubeník a dva lučištníci. Každý válečný vůz
doprovázela malá pěchotní jednotka 20 kopiníků nebo až 72 pěšáků. Čínští velitelé začali
postupně nahrazovat svou vozbu těžkou kavalérií vyzbrojenou kopími a jízdními lučištníky,
aby se mohli na bojišti vyrovnat nomádským nájezdníkům ze severu, kteří napadali a plenili
úrodné oblasti dnešní Číny. Mezi své pravidelné jednotky zařadil jízdu jako první již zmíněný
císař Wu –ti (156 – 87 př. n. l.). Jízda vyrážela do útoku a na bitevním poli se stala hlavní
složkou čínských armád. Pěchota již měla jen druhotný význam.
Aby mohli své území ochránit před nomády, začali již císaři první dynastie Čchin spojovat
jednotlivá opevnění ve svých severních provinciích, čímž začali budovat Velkou čínskou zeď.
Její postupné rozšiřování trvalo až do 17. století. Zeď tak získala délku 21 196 km, přičemž je
na ní umístěno v pravidelných rozestupech 25 000 strážních věží. Hradba je široká 5 – 8
metrů a vysoká 6 – 10 metrů. V každé věži měl posádku oddíl 145 mužů. Větší úseky zdi
bránily početnější jednotky, které podléhaly velitelství umístěnému ve správním středisku
provincie. Ve vzdálenosti zhruba 4 km od sebe se nacházely hlídky, které v případě útoku
musely nahlásit nejen směr nepřátelského postupu, ale také počet nepřátelských jednotek.
Starověká Indie
Mahápadma Nanda (nejistá životní data 450? – 362 př. n. l.)
O původu zakladatele první říše na území dnešní Indie se ve věrohodných pramenech
nedochovaly žádné informace. Podle pověstí byl možná nemanželským synem posledního
krále dynastie Šišunágů Mahánadína nebo byl potomkem politicky vlivného holiče
a kurtizány. Historicky doloženy jsou až jeho dobyvatelské úspěchy. Před svou smrtí si mezi
jinými podmanil indická království Ašmaku, Kalingu, Kuru, Paňčálu, Šúrasénu, Váránasí aj.
Zhruba v polovině 4. století př. n. l. založil Mahápadma na dobytých územích první antickou
indickou říši, která na východě zasahovala do oblasti dnešní Bangladéše, na západě až k řece
Ganze a na jihu až do oblasti dnešní střední Indie.
Prameny sice neuvádějí žádný podrobnější popis dobyvačných tažení Mahápadmy Nandy,
ale díky několika antickým římským autorům (Diódoros Sicilský a Quintus Curtius Rufus) je
možné alespoň hrubě zrekonstruovat strukturu jeho armády. Vojsko Mahápadmy Nandy
tvořilo 200 000 pěšáků, 20 000 kavaleristů, 2 000 válečných vozů a 3 000 slonů. Řecký
spisovatel a historik přelomu 1. a 2. století n. l. Plútarchos dokonce uvádí, že pěchota
disponovala 200 000 muži, kavalérie 80 000 jezdci a armádu dále tvořilo 8 000 válečných
vozů a 6 000 válečných slonů. Když Alexandr Veliký, jehož tažení budou podrobně popsána
v jedné z následujících kapitol, vpadl roku 327 př. n. l. na území dnešní západní Indie, musel
se po jednom roce stáhnout, jelikož jeho vojáci odmítli pokračovat v dobyvačném tažení.
Jedním z důvodu k ústupu mohl být i strach z několika tisíc válečných slonů, které mohla
proti Makedoncům postavit armáda dynastie Nandovců. Alexandrovi vojáci se již v bitvě
u řeky Hydaspés roku 326 př. n. l. střetli zhruba se stovkou těchto zvířat a představa boje
s mnohem většími oddíly slonů je pochopitelně značně vyděsila.
Mahápadma Nanda založil podle tradice spolu se svými osmi syny tzv. „dynastii devíti
Nandovců“. Po smrti zakladatele dynastie se mezi jeho nástupci již nenašel žádný stejně
schopný panovník. Okolo roku 321 př. n. l. byl poslední člen dynastie Nandovců Dhána
Nanda zabit nebo možná jen sesazen a vyhnán Čandraguptou Maurjou.
Čandragupta Maurja (asi 340 – 297 př. n. l.)
I když se o životě zakladatele dynastie Maurjů dochovalo značné množství pramenů včetně
zmínek v dílech Plútarcha, Plinia staršího, Strabóna aj., často se rozcházejí v některých
podstatných detailech. Proto není možné přesně rekonstruovat některá období života
Čandragupty Maurjy, např. jeho původ a dětství. Většina pramenů se začíná shodovat až
v okamžiku, kdy Čandragupta odešel do Taxily, kde se osm let věnoval studiu. Jeho učitelem
byl Čanakja Kautilja, který se později stal jeho věrným rádcem a bitevním stratégem.
Když vojsko Alexandra Velikého vpadlo v roce 327 př. n. l. do oblasti řeky Indus, začali
Čandragupta a Čanakja shromažďovat vojáky, aby se mohli střetnout s cizími útočníky.
Jelikož se ale Makedonci roku 324 př. n. l. stáhli zpátky na území bývalé Perské říše, k boji
s invazními jednotkami již nedošlo. Na dobytých územích zanechal ustupující Alexandr své
satrapy s vojenskými posádkami, které připadaly oběma ambiciózním indickým vojevůdcům
jako snadná kořist. Jejich útok začal ve strategicky nejvhodnější chvíli – roku 323 př. n. l.,
kdy v Babylóně zemřel Alexandr Veliký, aniž by po sobě zanechal oficiálního dědice. Jeho
generálové mezi sebou zahájili tzv. války diadochů, které budou popsány podrobně v jedné
z následujících kapitol. Vzhledem k zaneprázdněnosti prakticky všech makedonských
jednotek na bojištích v Evropě, severní Africe a v oblasti dnešního Blízkého východu museli
se satrapové na březích řeky Indus spoléhat pouze na své vlastní posádky, které nemohly čelit
koordinovanému útoku místních početných jednotek, které pravděpodobně disponovaly
i jednotkami válečných slonů. Zhruba do roku 316 př. n. l. byli poraženi všichni satrapové
a popraveni nebo utekli na území ovládané jedním z diadochů.
Povzbuzeni svými vojenskými úspěchy, obrátili Čandragupta a Čanakja svou pozornost
na místní velmoc – Říši Nandovců. Po několika letech partyzánské války se jim okolo roku
321 př. n. l. podařilo sesadit posledního panovníka dynastie Dhána Nandu, který možná
zahynul během bojů nebo byl popraven nebo poslán do exilu. Čandragupta Maurja nyní
ovládal téměř celou oblast dnešní severní Indie, včetně Bangladéše a Pákistánu. Poté se
zaměřil na vnitřní stabilizaci své nové říše. Pro zvýšení efektivity zemědělství zavedl systém
zavlažování. Jaký byl jeho vliv na antickou indickou kulturu, není možné přesně určit, protože
byl zastíněn svým vnukem Ašókou. Vybudoval také systém cest, aby posílil vnitřní obchodní
vztahy, a také pro urychlení přesunu vojenských jednotek. Během vnitřních reforem pomáhal
Čandraguptovi jeho věrný přítel Čanakja, který shrnul základní teze svých správních a dalších
reforem v díle Arthašástra. Z 15 kapitol jsou pro vojenské historiky nejdůležitější kapitoly 9,
10, 11, 12 a 13, které popisují přípravy válečných tažení, vytváření spojeneckých aliancí,
způsoby dobývání pevností atd.
Pro zabezpečení a další rozšiřování své říše si Čandragupta musel vydržovat početnou
armádu. Strabón odhadoval, že ji tvořilo asi 400 000 mužů, a Plinius starší dokonce uvádí
až 600 000 pěšáků, 30 000 jezdců a 9 000 válečných slonů. Vojsko nezahálelo, protože v roce
305 př. n. l. se na západních hranicích objevil další nebezpečný protivník – diadoch
Seleukos I. Níkátór. Jelikož věrohodné prameny neuvádějí žádné podrobné popisy bojových
operací, někteří moderní vojenští historikové se domnívají, že k žádným bojům nedošlo. Obě
strany pouze uzavřely roku 303 př. n. l. mírovou smlouvu, kterou ještě potvrdily vzájemnými
manželskými svazky. Seleukos získal 500 válečných slonů, které po několika letech použil
během bojů s dalšími diadochy, což byl možná také důvod, proč se vyhnul přímé konfrontaci
s impozantní indickou armádou. Čandragupta postupně pokračoval v územním rozšiřování
své říše, která v době svého zenitu zahrnovala téměř celý indický subkontinent s výjimkou
několika oblastí na jihu. O posledních letech života panovníka Čandragupty existuje pouze
několik pověstí, podle kterých v roce 298 př. n. l. předal svůj trůn synovi Bindusárovi (? –
272/268 př. n. l.) a dožil jako asketický mnich.
Ašóka (okolo 304 př. n. l. – 232 př. n. l.)
Vnuk zakladatele dynastie Maurjů Ašóka vstoupil do dějin jako slavný vyznavač a šiřitel
buddhismu a stavitel až 84 000 stúp, které symbolizují klid a mír a jsou v nich uloženy
buddhistické náboženské relikvie. Rovněž nechal postavit po celé své říši sloupy, na které dal
vyrýt svoje edikty, přičemž kamenná hlavice jedno z nich v Sárnáthu se dokonce stala
součástí indického státního znaku. I když se jedná o zajímavá historická témata, nebudou
podrobně rozebrána v následujícím textu, který se bude zabývat především vojenskými
taženými vládce Ašóky a jejich historickými dopady. Ačkoliv se dochovalo značné množství
písemných i trojrozměrných pramenů (33 nápisů na sloupech, kamenech a skalních stěnách),
většina podává odlišné a někdy i protichůdné informace, a proto dnešní historikové nemohou
rekonstruovat některá životní období prince a následně panovníka Ašóky.
Prvním je již rané dětství, jelikož jeho otec Bindusára měl mít údajně 100 nebo 99 synů,
což většina současných autorů pokládá pouze za pověst. Podle ní měl být neoblíbený princ
pověřen potlačením povstání ve městě Takšašíla (též Taxila). Jako velitel malé trestné
výpravy přesvědčil Ašóka místní vzbouřence, aby bez boje složili zbraně. Přesto Bindusára
chtěl předat trůn svému oblíbenému synovi Susímovi. Proč se jeho nástupcem nakonec stal
Ašóka nebylo moderními historiky dodnes vysvětleno. Opět podle pověstí provedl
ctižádostivý potomek palácový převrat a nechal povraždit všechny své bratry. Prvním
historicky doloženým faktem je vojenské tažení proti státu Kalinga (oblast dnešní Urísy,
východní Indie) okolo roku 260 př. n. l. Jak uvádí 13. skalní nápis, v osmém roce své vlády
vpadl panovník Ašóka se svou armádou do Kalingy. Není jasné, jestli došlo pouze k jedné
rozhodující bitvě nebo několika ozbrojeným střetům, ale nápis uvádí, že v bojích zahynuly sta
tisíce lidí, především civilistů, a dalších sto padesát tisíc bylo odvlečeno asi jako otroci.
Strašlivé krveprolití mělo údajně Ašóku natolik vyděsit, že se rozhodl přijmout principy
buddhismu a až do konce své vlády už nevést žádné další válečné tažení. Možné je také, že
chtěl s pomocí buddhismu sjednotit svou etnicky heterogenní říši. Nicméně zbytek života
zasvětil šíření své nové víry nejen v Maurjovské říši ale i v cizích státech. Rovněž nechal
vybudovat významné náboženské stavby, navštěvoval slavná poutní místa a některé své děti
posílal na náboženské misie. Díky misionářům se buddhismus rozšířil i na ostrov Srí Lanku,
kde je většinovým náboženstvím dodnes. Další misie mířily i do říší diadochů, kde ale
nedosáhly tak výrazných úspěchů. Kde strávil panovník Ašóka poslední roky svého života
není opět možné přesně rekonstruovat, protože prameny znovu podávají několik různých
verzí. Možná zemřel roku 232 př. n. l. jako panovník mocné starověké říše nebo jako
buddhistický mnich. Historickou skutečností ale zůstává, že po smrti Ašóky se celá
Maurjovská říše pomalu dostala do vnitřní krize. Roku 185 př. n. l. byl během palácového
převratu svržen a zavražděn poslední maurjovský panovník Brhadratha a moci se chopila
nová dynastie Šungů, která ale vládla pouze nad severovýchodem dnešní Indie. Celá říše se
opět začala rozpadat na jednotlivé menší státy v čele s místními vládci, kteří mezi sebou opět
vedli drobné lokální konflikty a zároveň čelili i útokům nomádských etnik ze severu a západu.
Indické armády ve starověku
Jak dokládají védy a Mahábhárata, tvořily nejstarší armády indických panovníků
především pěšáci vyzbrojení luky. Kavalérie neexistovala, protože nikdo neznal žádný
efektivní způsob chovu vhodných koní. Malí poníci pouze tahali válečné vozy místních
vládců a velmožů. Ačkoli byli válečníci váženou společenskou vrstvou, úroveň vojenské
strategie a válečné techniky byla na mnohem nižší úrovni než např. v oblasti dnešního
Středního východu. Jedinou hrozivou zbraní ve starověkém indickém arzenálu byli váleční
sloni, kteří ale na bojišti dosahovali jen nízké bojové efektivity. Kromě vzájemných konfliktů
museli místní vládcové v Indii čelit i útokům cizích nájezdníků, kteří napadali indický
subkontinent ze severu a ze západu. Největšími překážkami, na které invazní síly narazily,
nebyly indické armády, nýbrž neschůdné pohoří Vindža a pravidelné letní monzunové deště.
Starověké indické armády tvořilo šest typů odvedenců: profesionální oddíly feudálních
šlechticů; vojáci naverbovaní ve městech; spojenecké jednotky; naverbovaní zajatci; bojovníci
divokých kmenů a žoldnéři. V mladším období si šlechtici vydržovali malé profesionální
jednotky, které během války doplňovali zverbovanými rolníky jako technické a zásobovací
jednotky. Důstojnický sbor tvořili většinou aristokraté, kteří často měli jen minimální znalosti
o vojenské taktice a strategii. Pokud velitel armády padl na bojišti, jeho vojsko se často
rozuteklo. I loajalita jednotlivých nižších velitelů byla nejistá. Jsou zaznamenány případy, kdy
celá indická armáda najednou dezertovala nebo dokonce přešla k nepříteli. Díky
nedostatečnému vojenskému výcviku a absenci disciplíny nebyli velitelé někdy ani schopni
řídit všechny své jednotky na bojišti.
Jádro antických indických armád tvořili již okolo 600 př. n. l. pěšáci s různě dlouhými luky
(většinou 120 – 150 cm dlouhými) s průměrným dostřelem asi 100 metrů. Jako střelivo
používali bambusové šípy s kovovými hroty nebo zápalnými především proti slonům. Železné
zbraně se objevují na Indickém poloostrově až v 5. století př. n. l. Jelikož lučištníci nenosili
žádné štíty, aby jim nebránily ve střelbě, museli se ukrýt vždy minimálně za jednu řadu
kopiníků, která jim poskytovala nezbytnou ochranu. Oba typy pěšáků začaly v mladších
obdobích používat jako pobočnou zbraň meč se širokou čepelí, i když boj muže proti muži
nebyl na indických bojištích ve starověku tak běžnou záležitostí. Ozbrojená střetnutí dvou
indických armád většinou zahajovaly salvy šípů lučištníků na obou stranách. Pokud se
jednotky jedné strany obrátily na ústup, mohli jejich protivníci slavit vítězství a zahájit
pronásledování prchajících nepřátel. Když vzájemné ostřelování bitvu nerozhodlo, střetli se
pěšáci obou stran s podporou lučištníků a vrhačů oštěpů v boji muže proti muži. Někdy došlo
před samotnou bitvou k tzv. boji „šampiónů“, během kterého se dva význační aristokraté
(někdy i přímo vrchní velitelé armád) střetli na život a na smrt. Přeživší se stal zároveň
i vítězem bitvy a obě vojska potom již mezi sebou nebojovala. Antičtí indičtí velitelé
používali pěchotu především v náročném horském terénu, jako vojenské posádky nebo
když měli početní převahu nad svým protivníkem.
Kavalérii tvořily zpočátku malé i velké válečné vozy se 2 – 12 členy posádky. Typický byl
těžký vůz tažený čtyřmi poníky, který vezl 4 – 6 mužů neznámého složení. Postupem času si
někteří indičtí vládcové začali uvědomovat důležitost jízdních jednotek a začali je zařazovat
do svých armád (např. již zmíněné dynastie Nandovců a Maurjů). Klasická kavalérie se dělila
na dva typy. Těžká byla vyzbrojena kopími a meči. Většinou tvořila střed bojové formace
a představovala hlavní bojovou sílu. Lehká se často umisťovala na křídla a sloužila
k průzkumu, bočním útokům a obchvatům a také k pronásledování ustupujícího nepřítele.
Jízdní lučištníky indičtí velitelé pravděpodobně nikdy nepoužívali. Slabá a na bitevním poli
špatně využitá jízda byla jednou z hlavních slabin starověkých indických armád, které nebyly
schopny účinně vzdorovat útokům nomádských nájezdníků. Útoky cizích válečníků se také
podepsaly na vývoji indické jízdy. Zatímco u vládců na severu Indického poloostrova tvořila
kavalérie s meči a kopími jádro jejich armád, obyvatelé jižních oblastí neuměli vychovat
vhodné koně, a proto je místní vojáci používali pouze jako tažná zvířata.
Od konce 6. století př. n. l. až do roku 400 př. n. l. začali indičtí velitelé zařazovat do svých
armád válečné slony. Každé zvíře neslo na hřbetě nástavbu se čtyřčlennou osádkou - vodičem
čili „mahautou“ a třemi dalšími bojovníky vyzbrojenými luky, oštěpy, noži, kameny
a nádobami na olej. I samotný slon byl chráněn hřbetními čabrakami a hřbetními chrániči,
které byly často ozdobeny heraldickými symboly. Hlavní funkcí slonů na bojišti bylo děsit
protivníku pěchotu a jeho koně. I když slon mohl rozšlápnout prakticky každou překážku,
která mu stála v cestě, vodiči je mohli ovládat jen omezeně. Sloni se mohli totiž snadno
vyděsit ohněm, hlasitým zvukem nebo jim mohli protivníkovi kopiníci vypíchnout oči.
Splašená zvířata se poté často obracela proti vlastním jednotkám a způsobila jim někdy větší
ztráty než nepřítel. Proto se nikdy nepoužívali jako hlavní útočná síla. Navzdory uvedeným
nedostatkům používaly indické armády válečné slony až do 19. století n. l. Starověká indická
vojska pravděpodobně nepoužívala komplikovanou obléhací techniku nebo válečné
námořnictvo.