Kapitola 10.
Války diadochů
Když 10. nebo 11. června roku 323 př. n. l. zemřel Alexandr III. Makedonský, zvaný též
Veliký, neměl stále žádného dědice, kterému by odkázal svou rozsáhlou říši. Ačkoli umírající
dobyvatel údajně na smrtelné posteli odkázal své impérium „tomu nejlepšímu“, argeovská
dynastie stále ještě nevymřela. Naživu byl stále jeho slabomyslný bratr Arrhidaios a po šesti
měsících se zesnulému vládci narodil také syn Alexandr. I Alexandrova matka Olympias,
manželka Roxana a dvě sestry Kleopatra a Thessaloniké stále ještě žily. Skutečnou moc
ve svých rukou drželi vojenští důstojníci, mezi kterými brzy začaly spory. Velitelé pěchoty
chtěli na uprázdněný trůn dosadit mentálně postiženého Alexandrova bratra, zatímco
důstojníci kavalérie prosazovali mladého syna svého zesnulého vojevůdce. Nakonec byli oba
prohlášeni za spoluvládce jako Alexandr IV. Aigos a Filip III. Arrhidaios. Protože ani jeden
nemohl zastávat svou roli panovníka, bývalý velitel jízdy Perdikkás byl jmenován regentem
impéria a s pomocí bývalého tajemníka Alexandra III. Eumenése z Kardie soustředil
ve svých rukou prakticky veškerou moc.
Dočasné uspořádání říše Alexandra III. Velikého nemělo dlouhého trvání, protože již
v roce 321 př. n. l. byl Perdikkás zabit vlastními vojáky na březích řeky Nilu. Roku 317
př. n. l. byl zabit i Filip III. Arrhidaios. Eumenés byl rovněž zrazen svými spolubojovníky
a následně popraven svými nepřáteli v roce 316 př. n. l. Ve stejném roce zemřela násilnou
smrtí i Alexandrova matka Olympias. V letech 310 a 309 př. n. l. zemřela i Roxana a o necelý
rok později i její syn Alexandr IV. Aigos.
Na vymření téměř bezmocné argeovské dynastie měly vliv vzájemné konflikty
mezi bývalými Alexandrovými veliteli, kteří se ve skutečnosti stali mocenskými nástupci
svého vojevůdce a historikové je dodnes nazývají diadochy. I když zpočátku všichni zastávali
funkce satrapů a chtěli sloužit rodině obdivovaného Alexandra Velikého, brzy odsunuli jeho
příbuzné do pozadí a začali prosazovat vlastní mocenské cíle, které je brzy znovu přivedly
na bitevní pole. Ačkoli se někteří pokoušeli obnovit původní Alexandrovu říši, během bojů si
nakonec všichni přeživší velitelé uvědomili, že už mezi sebou nemají stejně silného vůdce,
jakým byl Alexandr III. Veliký. Války diadochů a pozdějších helénistických států trvaly
s přestávkami více než jedno století a ukončil je až vojenský a politický vzestup jiné starověké
mocnosti, která je během dalších dvou století zcela ovládla a pohltila – Říma.
Lamijská válka (323 – 322 př. n. l.)
Prvním krokem k další vzpouře řeckých poleis bylo nařízení o exulantech
Alexandra III. Velikého vydané roku 324 př. n. l., které zaručovalo všem vypovězeným
obyvatelům jednotlivých řeckých městských států svobodný návrat do svých rodných obcí.
I když se mladý makedonský panovník snažil demonstrovat svou velkorysost, jeho rozhodnutí
mělo během necelých dvou let vést ke krvavé vzpouře a občanské válce. Vojsko aitólského
spolku, který před rokem 350 př. n l. sjednotil většinu aitólských států, dobylo poleis
Oiniades, vyhnalo původní obyvatele a začalo zde usazovat vlastní kolonisty. Po vydání
Alexandrova nařízení o exulantech by ale spolek musel město vyklidit a umožnit návrat
původním obyvatelům. V podobné situaci se roku 324 př. n. l. ocitly i Athény, které
kolonizovaly ostrov Samos a nyní ho měly opustit a vrátit domorodcům.
Napětí mezi Makedonci a některými řeckými městskými státy ještě vyostřila náhlá
smrt Alexandra III. v roce 323 př. n. l. Jelikož nebyla vyřešena otázka následnictví a většina
makedonských vojenských jednotek se nacházela v Asii, rozhodly se obě nespokojené lokální
mocnosti pro otevřené povstání proti svým současným vládcům. Athéňané ihned poslali
vojevůdci Leosthenovi peníze na najmutí žoldnéřského vojska. Brzy shromáždili vojsko
tvořené zhruba 25 000 vojáky, které tvořilo asi 12 000 mužů aitólského spolku, 10 000
Athéňanů a okolo 3 000 žoldnéřů. Proti nim mohl správce makedonských evropských území
Antipater postavit pouze 13 000 vojáků a ještě spoléhal na pomoc thesalských velitelů, kteří
brzy po začátku konfliktu uzavřeli spojeneckou smlouvu s Athénami. Makedonský správce
proto požádal o pomoc dva makedonské velitele v Asii, Kratera a Filotáse.
Bojótská poleis se ale odmítla dobrovolně přidat k povstalcům, a proto proti nim vytáhl
Leosthenés s 5 000 pěšáky, 2 000 žoldáky a 500 jezdci. Tábor spojených bojótských jednotek
našel u města Plataje a okamžitě na něj zaútočil, čímž dosáhl rychlého a drtivého vítězství.
Nyní si Antipater uvědomil, že už nemůže čekat na posily a vyrazil s 13 000 pěšáky a 600
jezdci na jih Balkánského poloostrova. Nespolehliví thesalští spojenci zablokovali
makedonským jednotkám cestu v Thermopylské soutěsce, kde se spojili s Leosthenem a jeho
vojskem. Makedonský správce byl poražen a se zbytky svých jednotek se stáhl
do opevněného města Lamia, kde ho okamžitě oblehli řečtí rebelové. Povstalci se nejdříve
pokusili dobýt město útokem, ale byli s těžkými ztrátami odraženi. Poté začali budovat kolem
města zeď a hluboký příkop. Zhruba ve stejné době aitólští vojáci opustili rebelský tábor
a vrátili se do svých domovů. Ústup značné části nepřátelských sil povzbudil obležené
Makedonce, aby provedli rychlý výpad a pobili nepřátele, kteří právě hloubili příkop.
Leosthenés okamžitě shromáždil své zbývající jednotky a podnikl protiútok. Antipater a jeho
muži sice ustoupili za městské zdi, ale podařilo se jim smrtelně zranit povstaleckého velitele.
Po pohřbu padlého vojevůdce byl do čela rebelských sil jmenován Antiphilus.
V roce 322 př. n. l. vypukly rovněž boje na moři mezi athénskými námořními silami,
kterým velel Euetion, a makedonským loďstvem vedeným Kleitusem Bílým. Jelikož jediné
informace o námořních bitvách lamijské války poskytují ve svých dílech pouze Diodóros
Sicilský a Plútarchos a také několik dochovaných nápisů, není možné přesně určit ani
ke kolika námořním střetům došlo. Většina moderních autorů se shoduje, že Makedonci
disponovali asi 240 válečnými plavidly a Athéňané nasadili pouze 170 lodí, i když mohli
se svými spojenci shromáždit 240 – 400 plavidel. K první bitvě došlo pravděpodobně
u Abydosu poblíž Helespontu, ve které zvítězili makedonské námořní jednotky. Podruhé se
obě flotily střetly v květnu nebo červnu roku 322 př. n. l. u ostrova Amorgos v souostroví
Kyklady. Obě strany zde utrpěly pouze lehké ztráty. Poslední a rozhodující konfrontací byla
námořní bitva u Echinadés, což je skupina malých ostrovů v Malianském zálivu. Zde byly
nejspíš athénské námořní síly drtivě poraženy a makedonská válečná plavidla definitivně
ovládla celou oblast východního Středomoří. O průběhu všech jednotlivých střetnutí prameny
ani moderní autoři neuvádějí žádné podrobnosti.
Zatím se na pevnině na přelomu let 323 a 322 př. n. l. vylodil makedonský velitel
Leonnatus s 20 000 pěšáky a 1 500 jezdci. Když byl o příchodu nepřátelských posil
informován nový povstalecký velitel Antiphilus, okamžitě ukončil obléhání Lamie, nařídil
spálit vlastní tábor a vyrazil se všemi svými jednotkami, které tvořilo 22 000 mužů pěchoty
a 3 500 kavaleristů, včetně 2 000 elitních thesalských jezdců, proti novému makedonskému
vojsku. Obě armády se setkaly u Rhamnusu v Thesálii. Makedonská falanga sice začala
zatlačovat protivníkovu pěchotu, ale početnější jezdectvo rebelů odřízlo v bažinách a brzy
rozdrtilo makedonskou kavalerii a smrtelně zranilo Leonnatuse. Opuštění pěšáci se poté také
rozprchli. Ztráty obou stran neuvádějí ani starověcí ani moderní autoři. I když rebelové
dosáhli vítězství, jejich situace se výrazně zhoršila. Antipater se svými přeživšími vojáky
mohl opustit Lamiu a spojit se zbytky Leonnatova vojska, které se povstalcům nepodařilo
zničit. Poté ustoupil se všemi silami a čekal na další jednotky.
Když dorazil makedonský velitel Krateros a spojil své jednotky s Antipaterovými,
disponovali oba vojevůdci zhruba 40 000 pěšáky, 3 000 vrhači oštěpů a lučištníky a 5 000
jezdci. Antiphilus se rozhodl s Makedonci svést rozhodující bitvu a shromáždil na přelomu
srpna a září roku 322 př. n. l. u Crannonu v Thesálii asi 25 000 vojáků pěchoty a 3 500
kavaleristů. Povstalecký velitel se ale dopustil chyby, protože se rozhodl pro naprosto stejnou
taktiku jako v předchozím střetnutí. Boj zahájil útok řecké jízdy, což asi Antipater a Krateros
předpokládali a nařídili své početnější falanze, aby se pokusila prorazit linie protivníkovy
pěchoty. Když se jejich bitevní formace rozpadla, rebelští pěšáci se rozprchli a nechali svou
jízdu na bojišti. Jelikož kavaleristé nechtěli riskovat obklíčení, začali utíkat za svými
spolubojovníky. Na bojišti zahynulo 500 povstalců a 130 makedonských vojáků.
Po prohrané bitvě se povstalecká aliance definitivně rozpadla a opuštěné Athény musely
přijmout Antipaterovy mírové podmínky. Na kopci Munichyum u přístavu Piraeus byla
umístěna makedonská posádka, čímž Athény přišly o svou pozici námořní velmoci. 12 000
nejchudších občanů ztratilo své hlasovací právo a byly posíleny politické pozice nejbohatších
obyvatel, což prakticky znamenalo zrušení demokracie a zavedení vlády oligarchie
v Athénách. Rovněž následovaly represe proti vůdčím osobnostem povstání. Hypereides byl
zajat na ostrově Euboia a popraven. Démosthenés byl donucen spáchat sebevraždu.
Po stabilizaci situace na Balkánském poloostrově se nyní všichni makedonští velitelé mohli
věnovat vlastním mocenským sporům, které brzy přerostly ve vzájemné konflikty.
První válka diadochů (322 – 320 př. n. l.)
Jelikož na uprázdněný trůn nastoupil slabomyslný Filip III. Arrhidaios a také novorozenec
Alexandr IV. Aigos, přičemž ani jeden nebyl schopen řídit rozsáhlou říši zesnulého
Alexandra III. Velikého, byl jmenován dočasným regentem bývalý velitel jízdy Perdikkás,
který uzavřel sňatek s Alexandrovou sestrou Kleopatrou. Aby odměnil loajální makedonské
důstojníky, udělil jim tituly satrapů a rozdělil mezi ně jednotlivé části impéria. Asander dostal
Kárii; Antigonos Monofthalmos (Jednooký nebo též Kyklop) Frýgii, Lýkii a Pamfýlii;
Feithón Medii; Filotas Kilýkii; Laomedón Sýrii; Leonnatos před smrtí Helespontskou Frýgii;
Lýsimachos Thrákii; Menander Lýdii; Neoptolemos Arménii a Ptolemaios Egypt. I bývalý
Alexandrův tajemník Eumenés byl jmenován správcem Kappadokie, která stále ještě nebyla
obsazena makedonskými jednotkami, a Paflagonie. Východní provincie Alexandrovy říše
na indickém subkontinentu byly zatím ponechány bez administrativních změn.
Mezi jednotlivými nástupci Alexandra III. Velikého, tzv. diadochy, ale existovalo
vzájemné napětí, které mělo brzy přerůst v otevřené nepřátelství. Perdikkás poskytl Eumenovi
potřebné vojenské jednotky pro obsazení Kappadokie. Ostatní makedonští velitelé se obávali
jejich spojených vojenských sil, a proto proti nim utvořili Antigonos, Antipater, Krateros
a Ptolemaios vojenskou koalici. Důvodem pro zahájení vojenských operací byla krádež
ostatků Alexandra III. Velikého. Jako zesnulý faraón měl právo být pohřben v Egyptě
a Ptolemaios se rozhodl ukrást jeho mrtvolu a odvést ji na obřad do své satrapie. Perdikkás
s částí svých jednotek vpadl v roce 321 př. n. l. do údolí Nilu. Během přechodu řeky byl
napaden Ptolemaiovým vojskem a utrpěl těžké ztráty. Nespokojení důstojníci Antigenés,
Peithon a Seleukos zorganizovali spiknutí a zavraždili svého velitele.
Vojsko, které Perdikkás zanechal v Evropě, odvedli Eumenés a Neoptolemos do oblasti
Helespontu, kde čekali na příchod nepřátelských sil. Když se k jejich postavení přiblížil
Krateros se svými vojáky, Neoptolemos a 300 jeho jezdců k nim přeběhli. Obě armády tvořilo
zhruba 20 000 mužů těžké pěchoty na každé straně, kteří se zformovali do makedonské
falangy a zaujali postavení ve středu bitevních linií. Kavalérie zaujaly postavení na křídlech –
Eumenés disponoval zhruba 5 000 jezdci, které rozdělil na obě křídla. Krateros rovněž zaujal
pozici napravo a Neoptolemos na nalevo, přičemž jejich spojené síly mohly do boje zapojit
pouze 2 000 kavaleristů, což byla zásadní nevýhoda, která měla rozhodnout o výsledku bitvy.
Když začal boj, obě falangy se srazily v nerozhodném boji muže proti muži. O výsledku
střetnutí měly rozhodnout boje jízdy na okrajích linií. Nejdříve padl Krateros a potom také
Neoptolemos po osobním souboji s nepřátelským velitelem. Po smrti obou vojevůdců se
jejich jízda obrátila na útěk a odkryla křídla své pěchoty. Opuštění a vyděšení pěšáci se vzdali
a vítězný Eumenés je později začlenil do své armády. Ztráty na obou stranách jsou neznámé.
I když Perdikkovy jednotky nebyly zcela zničeny, všichni ostatní diadochové se rozhodli
ukončit konflikt a sešli se na konferenci v Triparadeisu, kde si znovu rozdělili funkce satrapů.
Jednání se účastnili i všichni tři regentovi vrazi. Antigenés mohl dále spravovat Súsy
a Peithon tzv. velkou satrapii v Médii. Seleukos byl jmenován správcem Babylónie. Eumenés
byl odsouzen k smrti a byl zrazen vlastním důstojníkem. Přesto se mu podařilo uniknout
do horské pevnosti Nór, kde čekal na vhodnou příležitost pro svůj vojenský návrat. I když
byla válka ukončena, vzájemné napětí mezi diadochy stále nezmizelo a brzy mělo vést
k dalšímu krvavému konfliktu.
Druhá válka diadochů (319 – 315 př. n. l.)
Křehkou politickou stabilitu na území bývalé říše Alexandra III. Velikého narušila smrt
dlouholetého správce oblastí na Balkánském poloostrově Antipatera. Na smrtelné posteli totiž
určil za svého nástupce velitele Polyperchonta, což se nelíbilo jeho vlastnímu synovi
Kassandrovi. Odstrčený potomek získal podporu Antigona a Ptolemaia. Polyperchont proto
uzavřel spojenectví s Eumenésem, čímž začala v evropské části impéria občanská válka.
Iniciativy se nejdříve chopil Kassandros a donutil svého protivníka uprchnout do Épeiru
i s malým Alexandrem IV. Aigem a jeho matkou Roxanou. V exilu se Polyperchontovi
podařilo získat podporu nečekaného mocného spojence – Alexandrovy matky Olympias.
Zhruba v roce 317 př. n. l. mohl zahájit úspěšnou protiofenzívu, během které se mu podařilo
ovládnout jih Balkánského poloostrova a zajmout Filipa III. Arrhidaia i s jeho manželkou
Eurydikou. Olympias nechala oba své zajaté příbuzné zabít. Kassandros se ale roku 316
př. n. l. znovu chopil iniciativy. Zajal a nechal popravit Olympiadu a poté ovládl celou oblast
bývalé Makedonie a zmocnil se i malého Alexandra IV. Polyperchont se poté asi vrátil do
exilu a čekal na další příležitost k útoku, která se mu naskytla až během další války diadochů.
Zatím na východě Eumenés shromáždil jednotky a zahájil válečné operace
proti Antigonovi. Když opustil svůj exil v horské pevnosti, vyrazil k řece Tigris. Cestou získal
vojenskou podporu všech místních satrapů včetně válečných slonů. I Antigonos začal
shromažďovat jednotky a připravovat se na střetnutí. Velitel Xenophilus se rozhodl sám
chopit iniciativy a asi roku 317 př. n. l. vyrazil se svými vojáky k řece Tigris. Díky
nesnesitelnému žáru během dne se mohli přesunovat pouze v noci. Když dorazili k řece
Kopratés, shromáždili několik malých lodí a pokoušeli se překročit vodní tok. Eumenés byl
o jejich pohybech informován a čekal na protivníka na protějším břehu se 4 000 pěšáky
a 1 300 jezdci. Když první nepřátelské jednotky překonaly řeku, vyrazil se svými vojáky
do útoku, zajal skoro 4 000 Xenophilových vojáků a zbytek rozdrtil.
Oba velitelé poté postupovali se svými armádami k obci Paraitakene (dnešní Isfahán
ve středním Íránu), kde začali ještě v roce 317 př. n. l. rozestavovat své jednotky do bitevních
linií. Antigonos shromáždil 28 000 vojáků pěchoty, 8 500 kavaleristů a asi 65 slonů. Eumenés
disponoval 35 000 pěšáky, 6 100 jezdci a více než 100 válečnými slony. Mezi jeho
pěchotními jednotkami bylo i 3 000 Argyraspidés (tzv. „stříbrných štítů“), což byla dosud
neporažená elitní jednotka. I když její členové již dosáhli věku 60 – 70 let, přesto na bitevním
poli představovali hrůzu nahánějící vojenskou sílu. Oba velitelé rozdělili své kavalérie
a rozestavili je na boky pěchoty, kterou postavili doprostřed, a slony umístili před své bitevní
linie. Sami potom zaujali pozici na svých pravých křídlech.
Bitvu zahájila jízda na levé straně Antigonovy bitevní linie. Eumenés nařídil svým
kavaleristům, aby napadli útočící nepřátelské vojáky zboku. Zároveň začal na ohrožený úsek
linie přesunovat některé jednotky dosud umístěné na levém křídle. Do boje se rovněž zapojily
obě pěší falangy a Eumenova pěchota postupně začala získávat převahu nad svými protivníky,
jelikož byla podporována jednotkou Argyraspidés. I když Antigonův střed a levé křídlo
ustupovaly, vojáci na pravé straně bitevní formace stále drželi pozice, čímž vytvořili
v nepřátelské linii nebezpečnou trhlinu. Antigonos do ní okamžitě vjel s částí své kavalérie
a donutil vítězící Eumenovy vojáky zahájit ústup. Ani jedné straně se nepodařilo dosáhnout
alespoň částečného vítězství. Na bojišti zahynulo 3 700 Antigonových vojáků a 4 000 dalších
utrpělo zranění. Eumenés napočítal 540 padlých a 900 – 1 000 raněných.
Když obě strany pohřbily své mrtvé, začal Eumenés ustupovat směrem ke Gabiene.
Na začátku roku 316 př. n. l. se obě armády rozhodly přezimovat a na jaře obnovit bojové
operace. Antigonos se ale rozhodl nepřítele překvapit a nařídil svým mužům, aby se začali
nepozorovaně přesunovat přes poušť, odkud Eumenés neočekával útok. V protivníkově týlu
by poté své vojáky přeskupil a zaútočil na rozptýlené jednotky v zimovištích. Klamný manévr
se skutečně podařil, jenže Eumenés rychle shromáždil svou osobní stráž i gardisty ostatních
velitelů a nařídil jim vybudovat na kraji pouště fiktivní tábor a zapálit v něm ohně. Nyní byli
oklamáni Antigonos a jeho velitelé, kteří se skutečně domnívali, že protivník již shromáždil
svou armádu. Eumenés zatím začal rychle do postaveného tábora svolávat své rozptýlené
jednotky. Antigonovým zvědům se podařilo objevit zimoviště nepřátelských slonů. Pokud by
je vyřadil z boje, získal by Antigonos na bojišti výhodu. Vyslal proto 2 200 svých jezdců
podporovaných lehkou pěchotou, aby nebezpečné tlustokožce pobili. Eumenés se podobné
nepřátelské akce obával a vyslal vlastní jednotku tvořenou 1 500 kavaleristy a 3 000
lehkooděnci. První k jednotkám slonů dorazili Antigonovi muži, kteří se střetli s jejich
doprovodem (asi 400 jezdců). Navzdory těžkým zraněním a ztrátám Eumenovi vojáci odolali
nepřátelskému tlaku, dokud nedorazili jejich spolubojovníci, kteří obrátili útočníky na ústup,
aniž by váleční sloni utrpěli vážnější ztráty.
O několik dní později začali oba vojevůdci rozmisťovat své vojáky poblíž Gabiene
na území dnešního Íránu. Antigonos disponoval 22 000 muži pěchoty, 9 000 jezdci a 64
válečnými slony. Vrchní velitel osobně zaujal se svým synem Démétriem a nejlepšími
jednotkami kavalérie pozici na pravém křídle. Do středu linie umístil svou pěchotu
a na pravou stranu ostatní jezdce. Před všechny své jednotky postavil válečné slony. Eumenés
shromáždil 36 700 pěšáků, 6 000 kavaleristů a 114 slonů. Jelikož si při pohledu
na protivníkovu bitevní linii uvědomil, že Antigonos plánuje zaútočit na svém pravém křídle,
umístil proti němu své nejlepší jízdní jednotky a osobně se ujal jejich velení. Proti nepřátelské
falanze postavil vlastní pěchotu, včetně Argyraspidů, a na pravou stranu umístil ostatní
jednotky své kavalérie. Slony a lehkooděnce také umístil před své linie.
Boj zahájili tlustokožci a hlavní síly jízdy na obou stranách. Během boje se začala zvedat
oblaka prachu, čehož se Antigonos rozhodl využít a nařídil několika jednotkám své kavalérie,
aby nepozorovaně objeli nepřátelskou bitevní linii na levé straně a vpadli do protivníkova
tábora, kde kromě bohaté kořisti zajali i většinu manželek a dalších příbuzných Eumenových
vojáků, včetně veteránů Argyraspidés. Poté Antigonos vyrazil osobně v čele svých mužů
a podařilo se mu vyvolat paniku mezi jednotkami perského satrapy Peucestase, který bojoval
v Eumenově armádě. Vyděšený velitel stáhl všechny své vojáky a 1 500 dalších jezdců
a začal ustupovat k řece. Eumenés byl sice na levém křídle oslaben, ale muži, kteří neopustili
své pozice, pokračovali v boji. Brzy začali být zatlačováni Antigonovou početní převahou.
Eumenés nyní neměl jinou možnost, než stáhnout i ostatní jednotky kavalérie, aby zabránil
jejich naprostému zničení. Ve středu zatím Argyraspidés postupovali úspěšně vpřed a údajně
pobili 5 000 protivníkových pěšáků, aniž by sami ztratili jediného muže. Když začali
ustupovat jezdci na pravém křídle, museli se i „stříbrné štíty“ obrátit na ústup. Nyní
Antigonos rozdělil své jednotky na pravé straně bitevní linie na dvě bojová uskupení. Osobně
se postavil do čela prvního, se kterým začal pronásledovat ustupujícího Eumenése. Druhou
skupinu svěřil svému veliteli Peithonovi a nařídil mu okamžitě zaútočit na Argyraspidy.
„Stříbrné štíty“ ale nepropadly panice, vytvořily čtvercovou formaci a bez vážnějších ztrát
ustoupili k řece, kde se zatím shromáždila Eumenova kavalérie. Kromě 5 000 Antigonových
pěšáků nejsou známy žádné další údaje o padlých nebo zraněných na obou stranách.
Poražený vojevůdce se zatím snažil své přeživší vojáky přesvědčit, aby s ním ustoupili
a přeskupili se. Antigonos sice vyhrál bitvu, ale Eumenés stále disponoval početnou armádou,
se kterou mohl znovu zaútočit na svého protivníka. Argiraspidés odmítli pokračovat v boji
s Antigonem, protože zajal jejich rodiny a získal jejich válečnou kořist, kterou nashromáždili
během několika předchozích desetiletí, kdy téměř neustále bojovali. Proto začali tajně
vyjednávat se svými nepřáteli, kteří jim slíbili navrácení ukořistěných majetků, pokud vydají
svého velitele. Vlastní vojáci skutečně Eumena zajali a vydali Antigonovi, který ho
po krátkém váhání nechal popravit. Potom dal zabít i několik jeho důstojníků, včetně velitele
„stříbrných štítů“ Antigenese. I když potom začlenil některé nepřátelské jednotky do svého
vojska, nikdy jejich velitelům zcela nedůvěřoval.
Na přelomu let 316 a 315 př. n. l. mohly být prakticky všechny vojenské operace
zastaveny, protože Polychperchon byl na Balkánském poloostrově mocensky odstaven
a Eumenés byl popraven. Přesto dlouhodobého míru a politické stability nebylo dosaženo.
Antigonos získal po svých vítězstvích ve východních provincií dostatečně silné mocenské
postavení, aby mohl začít omezovat ostatní satrapy. Někteří bývalí velitelé se odmítali
podřídit. Patřil mezi ně i Selukos, který se začal obávat o svůj život. V létě roku 315 př. n. l.
proto opustil s 50 jezdci Babylón a uprchl do Egypta k Ptolemaiovi. Většina diadochů začala
považovat Antigona za stejnou hrozbu jako před několika lety Perdikkáse, což se mělo
v příštích měsících stát hlavním důvodem pro rozpoutání dalšího válečného konfliktu.
Třetí válka diadochů (315 – 311 př. n. l.)
Rostoucí moc Antigona a jeho syna Démétria začala na přelomu let 315 a 314 př. n. l.
značně znepokojovat ostatní diadochy. Situaci ještě zhoršoval Seleukos, který se ve svém
egyptském exilu snažil přesvědčil Ptolemaia, aby ho podpořil při opětovném získání jeho
satrapie v Babylónii. Další vážnou komplikací byl dosud nevyřešený spor mezi Kassandrem
a Polyperchontem na Balkánském poloostrově. Antigonos proto vpadl do oblasti dnešní Sýrie,
kde chtěl získat podporu místních fénických vládců, kteří by mu poskytli válečnou flotilu.
Poté by mohl zničit Ptolemaiovy námořní jednotky a postupně si se svými pozemními silami
podmanit celé východní Středomoří.
I když většina fénických měst se rozhodla dobrovolně spolupracovat, obnovený přístav
Týros musel být rok a tři měsíce obléhán, než se Ptolemaiova posádka vzdala a opustila
opevnění. Současně začal Antigonos vyjednávat s Polyperchontem a jeho synem Alexandrem,
kteří dosud ovládali Peloponés, o uzavření spojenectví proti Kassandrovi. Aby získal podporu
řeckých městských států, slíbil obnovení jejich starých svobod, pokud mu poskytnou nové
rekruty pro jeho armádu. Jeho jednotky byly posíleny o 8 000 dalších žoldnéřů. Poté zanechal
v oblasti Sýrie část svých jednotek a se zbytkem vyrazil na jih k Sinaji, aby si úspěšně
podrobil několik neloajálních měst. Zatím Ptolemaios rovněž slíbil řeckým poleis obnovení
jejich starých svobod, čímž chtěl mezi nimi získat vojenské spojence, a také vyslal na moře
Seleuka a několik svých námořních velitelů, aby jeho protivníci nebyli posíleni flotilami
jiných panovníků. Antigonovi a jeho důstojníkům se přesto podařilo shromáždit početné
pozemní síly a také 240 kompletně vyzbrojených válečných plavidel.
Ptolemaios se pravděpodobně rozhodl vyřešit nebezpečnou situací invazí svých sil
do oblasti tzv. Koile Sýrie (oblast dnešních států Izrael, Libanon a Sýrie). Útoku se nejspíš
zúčastnil i Seleukos. Ptolemaiovým vojákům se během postupu podařilo obsadit několik
opevněných měst a pevností. Antigonův syn Démétrios se proto rozhodl zahájit rychlý
protiútok a vyčlenil ze svého vojska všechny slony a těžkooděnce, aby nezpomalovali jeho
postup. Do napadených oblastí vyrazil pouze s kavalérií a lehkou pěchotou. Po svém příjezdu
ale zjistil, že nepřátelské jednotky byly evakuovány Ptolemaiovou flotilou, aby se zatím
vyhnuly bitvě. Během zpáteční cesty přišla Démétriova jízda téměř o všechny své koně.
Když se Ptolemaiovi a Seleukovi podařilo bez boje zničit část nepřátelských sil,
shromáždili v roce 312 př. n. l. u Alexandrie 18 000 pěšáků a 4 000 kavaleristů a vyrazili
s nimi k Pelusii, odkud pokračovali zpátky do Koile Sýrie. Jejich armádu kromě Makedonců
a dalších spojenců tvořil také značný počet Egypťanů, kteří byli asi poprvé začleněni
i do bojových jednotek diadochů. Dalším cílem nového invazního vojska byla Gaza, kde již
také Démétrios shromáždil své vojsko, které tvořilo zhruba 12 500 pěšáků, 4 600 jezdců a 43
válečných slonů. I když měl jeho protivník početní převahu a jeho velitelé navrhovali, aby se
vyhnul boji, začal Démétros rozestavovat své jednotky do bitevní linie. Osobně se ujal velení
nad levým křídlem, kde zaujalo postavení i 3 100 jeho nejlepších kavaleristů. Do středu
postavil pěší falangu tvořenou 11 000 vojáky a na pravou stranu umístil zbylých 1 500 jezdců.
Před levé křídlo a střed rozmístil všechny své slony a jako jejich podporu 1 500 vrhačů
oštěpů. Když byli Ptolemaios a Seleukos informováni o rozestavení protivníkových sil,
okamžitě posílili své pravé křídlo. Nyní ho tvořilo 3 000 jezdců, většina jejich lehké pěchoty
a rovněž ostré kovové hroty, které měly zastavit postup nepřátelských slonů. Jaké pozice
zaujaly jejich další jednotky v bojové linii prameny neuvádějí.
Bitvu zahájily jízdy na posílených křídlech, přičemž po prvním střetu se přeživší na obou
stranách rychle stáhli, přeskupili a vyrazil znovu do útoku. Jelikož ani jedna strana nebyla
schopna získat na bojišti převahu, vyslal Démétrios do útoku své slony. Ptolemaiovští vojáci
nejdříve začali ostřelovat osádky na hřbetech zvířat a potom nechali tlustokožce naběhnout
na ostré kovové hroty. Linie slonů se zcela rozpadla a většina zvířat byla chycena
Ptolemaiovými muži. Naprosté selhání útoku tlustokožců vyděsilo většinu Démétriových
kavaleristů, kteří začali ustupovat ke Gaze. Jejich velitel sice s několika jednotkami zůstal
na bojišti, ale již nemohl změnit výsledek střetnutí a brzy nařídil ostatním přeživším jezdcům,
aby vytvořili formace a začali se přesunovat ke Gaze. Když pěchota zpozorovala, že ji
opustila vlastní kavalerie, začala se také stahovat. Démétrios ztratil na bojišti 500 padlých
a asi 8 000 zajatých. Ztráty vítězných Ptolemaiových jednotek jsou neznámé.
Někteří ustupující Démétriovi jezdci se snažili zachránit svůj majetek uložený v Gaze,
a proto vjeli za městské hradby. Když se přiblížil Ptolemaios se svými vojáky, chtěli všichni
město rychle opustit, ale zablokovali všechny brány, díky čemuž se nepřítel mohl bez boje
zmocnit Gazy. Synova porážka měla katastrofální důsledky i pro Antigona. Ptolemaios se
svými jednotkami rychle obsadil většinu foinických měst, včetně Týru, který obsadil
po krátkém vyjednávání. Brzy se ale stáhnul, protože proti jeho jednotkám vyrazil Antigonos
s většinou svých sil. I Seleukos nyní začal plánovat návrat do své satrapie v Babylónii, čímž
donutil Antigona, aby se svými oponenty uzavřel v prosinci roku 311 př. n. l. tzv. panovnický
mír, kterým byly ukončeny boje ve východním Středomoří a přesunul část svých přeživších
jednotek do ohrožené oblasti. Třetí válka diadochů skončila, ale válečné operace pokračovaly,
i když se přesunuly do oblastí, o které většina dědiců Alexandra III. Velikého neměla zájem.
Navazující konflikt se proto nazývá babylonská válka.
Babylonská válka (311 – 309 př. n. l.)
Na přelomu let 312 a 311 př. n. l. se Seleukos rozhodl znovu vojensky obsadit svou satrapii
v Babylónii, kterou opustil před pěti lety. Jeho spojenec Ptolemaios mu poskytl na boj
s Antigonem a jeho synem pouze 800 pěšáků a 200 jezdců. Pokud chtěl Seleukos dosáhnout
vítězství proti vojensky nejsilnějšímu diadochovi, musel se spoléhat na podporu obyvatel
a místních velitelů. Během tažení na Babylón většina civilistů vítala svého bývalého satrapu
a jeho muže jako osvoboditele a dokonce se k nim přidal i místní správce Polyarchus s 1 000
vojáky. V polovině května roku 311 př. n. l. vstoupil Seleukos bez boje do Babylónu. Zde
poprvé narazil na vážný odpor Antigonových spojenců, kteří se stáhli do městské pevnosti
a jmenovali svým vojenským velitelem Diphiluse. O následujících událostech podávají
prameny dvě odlišné verze. Podle první po krátkém obléhání zaútočili Seleukovi vojáci
na hradby během bouře a rychle se ji zmocnili. Druhá verze uvádí, že Seleukos nechal
přehradit řeku Eufrat, čímž vytvořil umělé jezero. V srpnu jeho muži úmyslně poškodili hráz
a uvolněná voda zničila stěny pevnosti.
Antigonos asi teprve nyní začal považovat Seleuka a jeho nepočetné jednotky za hrozbu
a nařídil svému loajálnímu satrapovi v Médii Níkánórovi a jeho kolegovi v Arii nebo Persii
Evagerovi (též Euagorasovi), aby v Babylónii vojensky zakročili. Oba dohromady
shromáždili 10 000 mužů pěchoty a 7 000 kavaleristů a vytáhli na Babylón. Seleukos
proti nim mohl postavit pouze 3 000 pěšáků a 400 jezdců, a proto se svými muži táhl k řece
Tigris, kde je ukryl do bažin. Když se přiblížilo nepřátelské vojsko a vybudovalo si tábor, aby
mohlo přenocovat, vyrazil Seleukos a jeho vojáci do útoku a po krátkém boji dosáhli drtivého
vítězství. Evager a několik dalších velitelů v boji zahynulo a většina přeživších nepřátel
dobrovolně vstoupila do Seleukova vojska. Pouze Níkánór s několika loajálními přeživšími
vojáky uprchl přes poušť. Jaké ztráty utrpěla vítězná armáda, prameny neuvádějí.
Seleukos nyní disponoval početným a zkušeným vojskem a rozhodl se ho okamžitě využít.
Rychle dobyl Médii a Elam a několik okolních satrapií. Do konce roku 311 př. n. l. ztratil
Antigonos kontrolu nad oblastmi celého dnešního jižního Iráku a skoro celého Íránu. Asi
proto rychle uzavřel mír s ostatními diadochy a poté pověřil svého syna Démétria, aby
s 15 000 vojáky pěchoty a 4 000 kavaleristy táhl na Babylón. Seleukos se rozhodl vyhnout
přímému střetu a nechal celé město evakuovat kromě městských pevností. Když Démétrios
a jeho vojáci vstoupili do opuštěného Babylónu, okamžitě začali obléhat opevněná postavení
posledních obránců. Jednu pevnost se jim sice podařilo obsadit, ale další opevnění již nebyli
schopni překonat. Po několika dnech rozdělil Démétrios své síly. V Babylónu nechal svého
velitele Archelause s 5 000 pěšáky a 1 000 jezdci a se zbylými jednotkami se na jaře roku 310
př. n. l. stáhnul. Prameny sice neuvádějí, jak pokračovalo obléhání, ale Antigonovým
jednotkám se město nejspíš dobýt nepodařilo, což jen potvrzují budoucí bojové operace.
Již na podzim roku 310 př. n. l. vyrazil Antigonos osobně s některými svými jednotkami
do Babylónie a opět se zmocnil bez boje její metropole. V Babylónu zůstal až do března roku
309 př. n. l., aniž by se střetl s hlavními silami nepřítele. Když se začal se svými jednotkami
přesunovat na severozápad, objevil se Seleukos se svým vojskem. Oba velitelé si postavili
na neznámých místech tábory a začali se připravovat na příští den, kdy se chtěli střetnout
na bitevní poli. Seleukos nařídil svým mužům, aby se najedli v noci, díky čemuž mohl
napadnout nepřátelské síly již příští den ráno, když vojáci snídali. Antigonos byl drtivě
poražen a již nikdy během svého života nezaútočil na Babylón. Podrobnosti o popsaném
tažení neposkytují ani antičtí ani moderní autoři. Seleukos se stal suverénním vládce
nad všemi východními provinciemi bývalé říše Alexandra III. Velikého a také asi vojensky
nejsilnějším diadochem. V následujících letech se mu také podařilo uzavřít smlouvu
s indickým panovníkem Čandraguptou Maurjou, kterou se sice vzdal části východních území,
ale obdržel za ně 500 slonů, což mělo zásadní vliv na výsledek čtvrté války diadochů. Někteří
moderní historikové se domnívají, že Antigonova porážka během Babylonské války
znamenala konec všech nadějí na opětovné sjednocení bývalé říše Alexandra III. Velikého.
Bitva u Ipsu v roce 301 př. n. l. jen definitivně potvrdila vznik nástupnických států diadochů.
Čtvrtá válka diadochů (308 – 301 př. n. l.)
V roce 309 př. n. l. nechal Kassandros zavraždit posledního člena argeovské dynastie
Alexandra IV. Aiga. Nyní všem diadochům bylo jasné, že obnovenou říši již nezdědí žádný
příbuzný Alexandra III. Velikého. Všechny pokusy o obnovu říše skončily a každý bývalý
makedonský velitel mohl obhajovat již jen vlastní mocenské zájmy. Největší ambice
mezi přeživšími diadochy měl Antigonos, který se rozhodl po svých neúspěších v Babylónii
zahájit další dobyvačné tažení na Balkánském poloostrově. Velením flotily, kterou tvořilo 250
plavidel, pověřil svého syna Démétria. V roce 307 př. n. l. se Antigonovým jednotkám
podařilo „osvobodit“ Athény, které poskytly dalších třicet válečných lodí, a Megaru.
Povzbuzen novými úspěchy rozhodl se Antigonos zaútočit proti svému největšímu
oponentovi ve východním Středomoří – Ptolemaiovi. Egyptské námořní i pozemní síly
ovládaly ostrov Kypr, odkud mohly podnikat rychlé námořní útoky do oblastí dnešní Sýrie
a Malé Asie. Proto na začátku roku 306 př. n. l. nařídil Démétriovi, aby vyrazil
proti nepřátelskému opěrnému bodu s 53 těžkými válečnými loděmi a 110 transportními,
na jejichž palubách převážel 15 000 vojáků pěchoty a 400 kavaleristů. Velitelem posádky
na Kypru byl Ptolemaiův bratr Menelaos, který disponoval 12 000 pěšáky, 800 jezdci a 60
plavidly. Démétrios chtěl do svého vojska začlenit také jednotky sestavené na ostrově
Rhodos, ale místní obyvatelé se rozhodli zůstat neutrálními, čímž vyprovokovali Antigona
a jeho syna, aby je v příštích dvou letech obléhali. Invazní jednotky se vylodily u města
Carpasie, které brzy dobyly. Poté se zmocnily i Urania a postupovaly po souši k přístavu
Salamína. Menelaos rychle shromáždil všechny své síly a střetl se s útočníky před městem.
I když prameny neposkytují podrobnější popis bitvy, Démétrios dosáhl drtivého vítězství,
protože se jeho vojákům podařilo pobít 1 000 Menelaových mužů a další 3 000 zajmout.
Ztráty vítězů antičtí ani moderní autoři neuvádějí.
Přeživší obránci ostrova se stáhli za zdi přístavu a vyslali do Egypta žádost o pomoc.
Démétrios proto okamžitě oblehl Salamínu. Jednu obléhací věž pravděpodobně pojmenoval
Helepolis (zřejmě menší verze zařízení použitého později na ostrově Rhodos). I když se jeho
mužům podařilo prorazit městské hradby, obránci v noci podnikli překvapivý útok a většinu
zařízení zapálili. Popsané fiasko Démétria neodradilo a nařídil svým mužům pokračovat
v obléhání. Brzy se k břehům ostrova přiblížil Ptolemaios se 140 válečnými, 200
transportními plavidly a minimálně 10 000 muži pěchoty na jejich palubách. I když se snažil
se svými silami nepozorovaně přiblížit k Salamíně, kde se chtěl střetnout s 60 Menelaovými
loděmi, čímž by získal nad protivníkem početní převahu, Démétrios se o jeho připlutí
dozvěděl a okamžitě se svou flotilou zablokoval úzký přístup do přístavu.
Ačkoliv se Antigonův syn ocitl mezi dvěma nepřátelskými námořními uskupeními, přesto
začal svá plavidla připravovat na bitvu. Veliteli Antisthenovi nařídil, aby s 10 plavidly zadržel
Menelaovy lodě v přístavu. Na levé křídlo umístil své nejtěžší válečné lodě, ve středu zaujaly
postavení pouze lehká plavidla a ostatní těžká rozmístil na pravou stranu bitevní linie.
Ptolemaios rovněž poslal své nejtěžší lodě na levé křídlo a zbytek flotily rozestavil zhruba
stejným způsobem jako jeho protivník. Nejzranitelnějším transportním plavidlům nařídil, aby
zaujala postavení za bitevní linií a čekala na výsledek boje. Střetnutí zahájil na obou stranách
útok plavidel na levém křídle. Lodě obou stran se navzájem taranovaly, ničily si vesla, osádky
po sobě střílely a někteří vojáci dokonce útočili na paluby nepřátelských lodí a zajímali je.
Obě flotily zničily protivníkovo pravé křídlo a pokoušely se mu vpadnout do týla. Útok
Démétriovy flotily byl rychlejší. Když Ptolemaios prorazil nepřátelskou linii na pravé straně,
chtěl nařídit ostatním plavidlům, aby jeho průlom podpořila. Brzy ale zjistil, že jeho pravé
křídlo bylo rozdrceno a nechráněný střed začal neorganizovaně ustupovat. Aby se vyhnul
obklíčení a zajetí, musel svou vítěznou jednotku začít stahovat. Démétrios dosáhl drtivého
vítězství, jelikož pouze 20 jeho plavidel bylo poškozeno, přičemž všechny byly odtaženy
do přístavu a po opravách mohly opět vyplout na moře. Ptolemaios ztratil 40 lodí, které byly
zajaty i s posádkami, a dalších 80 bylo poškozeno. Do zajetí padlo také 8 000 pěšáků
plavících se na transportních plavidlech. Pozůstatky egyptských sil se vrátily do delty Nilu.
Menelaos se svými 60 loděmi prorazil blokádu přístavu, ale na bojiště dorazil až po skončení
bitvy, a proto se vrátil do Salamíny. Vítězný Démétrios se rychle zmocnil zbytku ostrova
a zajal dalších 16 000 vojáků pěchoty a 600 kavaleristů, které začlenil do svého vojska.
Povzbuzen synovým úspěchem přijal Antigonos v roce 306 př. n. l. královský titul. Stejný
titul brzy přijali i Kassandros, Lýsimachos, Ptolemaios a Seleukos. Ve stejném roce
na podzim se Antigonos rozhodl podniknout invazi do údolí Nilu a rychle shromáždil 80 000
pěšáků, 8 000 jezdců, 83 slonů, 150 válečných a 100 transportních plavidel. Osobně se ujal
velení nad pozemními silami, se kterými se vydal přes Sinajskou poušť. Svému synovi
Démétriovi nařídil, aby se ujal velení flotily a plul s ní podél pobřeží současně s armádou.
I když jejich muži dorazili až k Nilu, Ptolemaios obsadil všechny říční pevnosti a opevněná
města loajálními posádkami, které se odmítly vzdát, a také vyslal své posly k nepřátelským
velitelům, aby úplatky přesvědčily některé důstojníky k přeběhnutí. Jelikož Antigonos
nezajistil pro své muže dostatek zásob na dlouhodobé tažení a ani logistika nebyla schopná
zajistit dostatečný přísun potravin, rozhodl se po poradě se svými veliteli stáhnout všechny
své jednotky a v budoucnosti zopakovat invazi až po důkladnějších přípravách.
Po fiasku svého posledního válečného tažení se Antigonos rozhodl zaútočit na ostrov
Rhodos, který sice v předchozích konfliktech zůstal „neutrálním“, ale většina egyptských
obchodních lodí využívala jeho přístav jako svou základnu, čímž obyvatelé ostrova nepřímo
ekonomicky podporovali Ptolemaia. Političtí představitelé Rhodu se nejdříve chtěli vyhnout
invazi uzavřením spojenecké smlouvy. Démétrios požadoval vydání sta rukojmích a také
vojenskou okupaci celého ostrova. Když obyvatelé Rhodu jeho podmínky odmítli, shromáždil
v přístavu Loryma 200 válečných a 180 transportních lodí, které převážely 30 000 - 40 000
vojáků pozemních sil. Invaze se také zúčastnilo 1 000 obchodních plavidel, včetně pirátských.
Ihned po vylodění nechal Démétrios postavit opevněný tábor a vyslal své muže vyplenit
okolní venkov. Poté shromáždil řemeslníky a zahájil stavbu největší obléhací věže starověku,
tzv. Helepolis, která dosahovala výšky 40 metrů a obsluhovalo ji 3 400 vybraných vojáků.
Rovněž začala stavba menších zařízení a také některé lodě byly vybaveny pro útoky
na hradby. Díky svým úchvatným obléhacím strojům si Démétrios vysloužil své přízvisko
Poliorkétés (čili „obléhatel měst“). Za přístavními hradbami se shromáždilo 6 000 rhodských
vojáků a asi 1 000 spojenců. Navzdory námořní blokádě se místním velitelům dařilo do města
dovážet obilí a také vojenské jednotky. Brzy po začátku obléhání do města dorazilo 150
knósských a více než 500 Ptolemaiových mužů a po roce dalších 1 500 egyptských vojáků.
Velitelem městské obrany byl jmenován Athenagoras.
Démétriovi a jeho jednotkám se sice podařilo prorazit městské zdi, ale obyvatelé města
postavili v ulicích ze sutin a rozebraných budov ještě dvoje další provizorní hradby. Odvaha
rhodských námořních velitelů zajistila obyvatelům města dostatek zásob, tudíž je útočníci
nemohli vyhladovět. Zhruba po roce obléhání musel Démétrios čelit diplomatickému tlaku
většiny řeckých městských států, které začaly sympatizovat s obyvateli ostrova. V roce 304
př. n. l. obě strany uzavřely mírovou smlouvu, podle které se ostrov Rhodos stal spojencem
Antigona a jeho syna, ale nemusel se účastnit žádné budoucí války s Ptolemaiem. Ačkoli
antičtí autoři neposkytují ani přibližné počty padlých, moderní odhady uvádějí, že Démétrios
ztratil asi 1 300 mužů a obránci zhruba 5 400 vojáků. Vděční obyvatelé Rhodu udělili
Ptolemaiovi za jeho pomoc titul Sótér (Spasitel). Opuštěné obléhací stroje použili ke stavbě
přes 30 metrů vysoké sochy boha slunce Hélia, která se jako tzv. Rhodský kolos zapsala
mezi sedm divů starověkého světa.
V roce 304 př. n. l. se Démétrios rozhodl pokračovat ve válce s Kassandrem, protože se
domníval, že osvobozením dalších řeckých poleis by získal nové spojence. Jeho první útok
směřoval proti Ptolemaiově posádce ve městě Sykionu, kterou překvapivým nočním útokem
zahnal na místní Akropoli, kde ji donutil ke kapitulaci. Potom vyrazil proti Kassandrovým
jednotkám umístěným v Korintu. Nespokojení obyvatelé polis v noci otevřeli útočníkům
brány a velitel obrany se svými muži vzdal. Bez boje se Démétrious také zmocnil ostrova
Skyros. Na první vážnější odpor narazil až u Arkadského Orchomenusu, kde se místní velitel
věrný Polyperchontovi odmítl vzdát. Útočníci rychle postavili obléhací věže, se kterými strhli
hradby. Vítězný Démétrios poté nechal ukřižovat vzpurného velitele i 80 jeho důstojníků.
Dalších 2 000 zajatých žoldnéřů začlenil do svého vojska. Obránce okolních pevností vyděsil
odstrašující příklad Arkadského Orchomenusu, a proto se bez boje útočníkům vzdali.
Vyděšený Kassandros se nejdříve pokusil uzavřít spojenectví s Antigonem, ale jednání
ztroskotala. Poté neměl jinou možnost, než požádat o pomoc ostatní diadochy. Lýsimachos,
Ptolemaios a Seleukos se jej rozhodli vojensky podpořit a vyhlásili válku Antigonovi a jeho
synovi. Kassandros poté poskytl část svých jednotek Lýsimachovi a se zbytkem táhnul
do Thesálie. Lýsimachos opustil Thrákii a vpadl do oblasti dnešní Malé Asie, kde se mu
podařilo uzavřít spojenectví s nespokojeným Antigonovým velitelem Docimusem. Oba poté
obsadili několik významných řeckých měst a dokonce vyslali velitele Prepulause s 6 000
pěšáky a 1 000 jezdci do Aeolie a Iónie. Zprávy o nepřátelském postupu natolik znepokojily
Antigona, že rychle shromáždil všechny své jednotky a vyrazil do napadených oblastí.
Lýsimachos se chtěl vyhnout bitvě, dokud nedorazí Seleukos se svými vojáky, a proto se
opevnil ve svém táboře a ignoroval pohyby protivníkových sil. Antigonos se proto rozhodl
zablokovat všechny přístupy do nepřátelského ležení, čímž by protivníkovy jednotky
vyhladověl. Lýsimachos brzy pochopil závažnost situace. Rychle proto naplánoval noční útok
a po proražení nepřátelské blokády ustoupil se svými muži k opevněnému městu Dorylaeum,
ve kterém byly dostatečné zásoby obilí pro celou jeho armádu. I zde ho Antigonus oblehl
a donutil k ústupu. Jeho muži nemohli Lýsimachovy jednotky pronásledovat, protože
po prudké bouři se celý terén změnil v bahno. Když se Antigonos dozvěděl, že do oblasti
postupuje Seleukos se svou armádou, nechal své vojáky odpočívat a nařídil svému synovi,
aby se se svými muži přesunul do Malé Asie.
Mezitím Kassandros se svými jednotkami zablokoval všechny průsmyky, které spojovaly
jih Balkánského poloostrova s Thesálií. Aby se Démétrios vyhnul krvavým bojům v horském
terénu, nechal své muže nastoupit na lodě a provedl vylodění v přístavu Larisa. Zaskočení
obránci města se vzdali bez boje. Útočníci poté porazili dva místní velitele, čímž donutili
Kassandra, aby evakuoval obyvatele některých měst do obnovených Théb. Obě armády se
setkaly na neznámém místě a postavily si tábory. Démétrios disponoval 56 000 pěšáky
a 1 500 jezdci. Lýsimachos mohl proti nepřátelům postavit jen 29 000 mužů pěchoty a 2 000
kavaleristů. Ani jedna strana nechtěla svést rozhodující bitvu. Démétrios pouze zareagoval
na výzvu obyvatel města Pherae a s částí svých sil vyhnal místní posádku, čímž je
„osvobodil“. Úspěšné tažení přerušila Antigonova žádost, aby se s vojskem okamžitě přesunul
do Malé Asie. Démétrios ihned uzavřel s Kassandrem příměří a nalodil své jednotky.
Po připlutí do Efezu se místní posádka okamžitě bez boje vzdala. Démétrios poté táhl
k většině měst, která si před časem podrobil Lýsimachos, a všechna dobrovolně kapitulovala.
V zoufalé situaci se Kassandros rozhodl vojensky podpořit spojence a vyslal do Malé Asie
svého velitele Pleistarcha s 12 000 muži pěchoty a 500 kavaleristy. Během plavby po moři
byly ale ztraceny téměř dvě třetiny celé armády. Zhruba ve stejnou dobu zahájil Ptolemaios
další invazi do Koile Sýrie a podařilo se mu bez odporu obsadit většinu měst kromě Sidónu.
Brzy se ale stáhnul, protože obdržel klamnou zprávu, že proti jeho silám vytáhnul Antigonos
s celou svojí armádou. Lýsimachos zatím zkontaktoval nepřátelské velitele v zimovištích
a podařilo se mu přesvědčit 2 800 Antigonových vojáků, aby vstoupili do jeho vojska.
Do oblasti bojů rovněž dorazil Seleukos s 20 000 pěšáky, 12 000 jezdci, 480 slony a více než
100 skythskými válečnými vozy. Obě strany se začaly připravovat na rozhodující bitvu.
Armády se setkaly v roce 301 př. n. l. u vesnice Ipsos na území Frýgie ve vnitrozemí
dnešní Malé Asie. Průběh střetnutí není možné podrobně rekonstruovat, jelikož prameny
poskytují pouze zlomkovité informace. Antigonos a Démétrios disponovali pravděpodobně
70 000 zkušenými a kvalitně vycvičenými pěšáky, 10 000 jezdci a 75 slony. Proti nim mohly
spojené síly Kassandra, Lýsimacha a Seleuka postavit jen 64 000 mužů pěchoty a 10 500
kavaleristů. Díky Seleukovi bylo do jejich vojska začleněno také zhruba 400 slonů
a 120 válečných vozů, což se mělo během boje projevit jako rozhodující faktor. Rozestavení
armád na bojišti je dodnes sporné. Jisté je, že Démétrios zaujal s nejlepšími jednotkami jízdy
postavení na pravém křídle přímo proti kavalérii vedené Seleukovým synem Antiochem.
Pěchotu pravděpodobně obě strany umístily do středu, přičemž Antigonos se svou gardou
nejspíš zaujal pozici za falangou, a ostatní jednotky jízdy rozdělily mezi kraje bojových linií.
Největší spory vedou historikové o rozmístění slonů. Antigonos postavil asi všechna zvířata
s lehkou pěchotou rovnoměrně před své jednotky. Jeho protivníci nejspíš umístili slony
s lehkou pěchotou do stejné pozice, ale 300 tlustokožců si ponechali v záloze.
Bitvu zahájil Démétrios útokem své kavalérie proti nepřátelskému pravému křídlo. Ačkoli
se mu prudkým úderem podařilo zatlačit protivníkovy jednotky, Antigonova pěchota nemohla
za ním postupovat, protože se střetla s nepřátelskou falangou, čímž v bojové linii vznikla
nebezpečná mezera. Démétriovy chyby okamžitě využil Seleukos a do vzniklé mezery poslal
své slony umístěné v záloze. Jelikož se koně báli tlustokožců, jezdci na pravém křídle byli
obklíčeni a bok Antigonovy falangy zůstal bez jakékoliv ochrany. Seleukos asi nechtěl
riskovat další těžké ztráty, a proto kolem pěšáků pouze jezdil se svou kavalérií. Vojáci brzy
propadli panice a celá jejich bitevní linie se rozpadla. Antigonos se sice pokoušel shromáždit
některé jednotky a podniknout protiútok, ale byl zasažen nepřátelským oštěpem a na bojišti
zemřel. Ztráty obou armád jsou neznámé. Po smrti svého otce se Démétrios s 5 000 pěšáky
a 4 000 jezdci, kteří nepadli nebo neutekli, stáhl do Efezu, aniž by narazil na odpor. Poté se
přeplavil na Balkánský poloostrov, kde zatím ztratil podporu většiny svých spojenců.
Vítězní diadochové si rozdělili Antigonova asijská území. O obnovení původní říše
Alexandra III. Velikého již nikdo neusiloval. Na jejím území vznikly tři nová helénistická
království – Antigonovské na Balkánském poloostrově, Ptolemaiovské v Egyptě
a Seleukovské v Asii. Ačkoli se jednalo o bývalé spojence, jednotlivé nástupnické státy
mezi sebou začaly brzy bojovat o sporná hraniční území. Vzájemné konflikty pokračovaly
přes sto let až do 2. století př. n. l., kdy jeden stát po druhém podlehl nové mocnosti v oblasti
Středozemního moře – římské republice.
Poslední boje diadochů
Démétrios si udržel kontrolu nad Peloponésem, některými ostrovy ve východním
Středomoří a podařilo se mu znovu dobýt několik oblastí v Malé Asii. V roce 298 př. n. l.
zemřel Kassandros a spor mezi jeho syny Antipatrem a Alexandrem o následnictví brzy
přerostl v občanskou válku. Alexandr uzavřel vojenskou alianci s Démétriem a épeirským
panovníkem Pyrrhem, ale oba jeho noví spojenci jen sledovali vlastní mocenské zájmy.
Démétrios Kassandrova syna brzy zabil, a potom se okolo roku 294 př. n. l. zmocnil celé
Makedonie. Války v Evropě se rozhodl využít Lýsimachos a rychle obsadil Démétriovo
území v Malé Asii. Po stabilizaci situace v Makedonii pověřil Démétrios správou celé oblasti
svého syna Antigona II. Gonatáse a osobně vyrazil roku 287 př. n. l. v čele trestné výpravy
na východ. I když zpočátku dosáhl několika úspěchů, byl po roce války zajat Seleukem I.,
který přijal titul Níkátór („Vítěz“), a po dvou letech věznění popraven.
Zatím si Lýsimachos a Pyrrhos podmanili Makedonii a usedli společně na trůn. Poté v roce
284 př. n. l. přesvědčila Lýsimacha jeho třetí manželka Arsinoé II., aby zabil svého
nejstaršího syna Agathokla. Jeho vdova s jejich dětmi utekla k Seleukovi a přesvědčila ho,
aby roku 282 př. n. l. vyhlásil válku jejímu tchánovi . K rozhodujícímu střetnutí došlo již roku
281 př. n. l. u Kúrúpedia poblíž Sard v Lýdii. O samotné bitvě se nedochovaly v pramenech
žádné podrobnosti. Jisté pouze je, že Lýsimachos zahynul na bojišti, čímž se Seleukos
zmocnil všech jeho území a podařilo se mu tak obnovit téměř celé bývalé impérium
Alexandra III. Velikého, bez Egypta, kde vládl Ptolemaios.
Dříve než se přesunul se svými jednotkami na evropské území byl Seleukos zavražděn
Ptolemaiem Keraunem („Blesk“ či „Hrom“), nejstarším synem Ptolemaia I. Sótéra, kterého
připravil o následnictví jeho mladší bratr. Atentátník poté uprchl do Lýsimacheie, kde se
nechal Seleukovými vojáky prohlásit králem Makedonie a oženil se s Lýsimachovou vdovou
Arsinoé II. Pro uchopení moci si ale vybral nevhodnou dobu, protože na přelomu let 281 a
280 př. n. l. musel čelit první masivní invazi Keltů na Balkánský poloostrov. V roce 279
př. n. l. se nájezdníci vrátili a samozvaného panovníka zajali a popravili. Poté pokračovali až
k Thermopylské soutěsce, kde se jim v bitvě podařilo rozbít a porazit spojenou armádu
řeckých států. Obránci Balkánského poloostrova poté začali používat proti Keltům
opotřebovávací taktiku, díky které jim způsobili těžké ztráty a začali je pomalu vytlačovat
ze svého území. Definitivní porážku utrpěli nájezdníci u Delf.
Poté na pozvání bythýnského panovníka Níkoméda I. se Keltové přeplavili asi v roce 277
př. n. l. na území dnešní Malé Asie. Zde na ně čekal makedonský vládce v exilu Antigonos II.
Gonatás, který je vlákal do léčky u Lýsimacheie. Poblíž keltského ležení postavil svůj vlastní
tábor, kde nechal i všechny své lodě a několik pozemních jednotek. Zbytek své armády ukryl
a čekal až nepřátelé napadnou jeho flotilu. Když Keltové skutečně zaútočili, napadl je
s jádrem svých sil ze zálohy a drtivě je porazil. Antigonos II. se díky svému vítězství mohl
v roce 276 př. n. l. vrátit do Makedonie jako nový král a obnovit zde vládu antigonovské
dnyastie, která se udržela u moci až do roku 168 př. n. l. Keltové byli po své porážce usazeni
ve střední Malé Asii (zpočátku v oblasti nazvané podle nich Galacie) a začali sloužit jako
žoldnéři v armádách místních panovníků.
Po politické stabilizaci situace v Evropě zůstalo mezi státy diadochů pouze jediné
významné ohnisko budoucích konfliktů – oblast Koile Sýrie. Do starověkého Egypta vedlo
pouze několik přístupových cest a oblast dnešní Izraele, Libanonu a Sýrie byla mezi nimi.
Přesto byla Koile Sýrie po bitvě u Ipsu v roce 301 př. n. l. připojena k územím
Seleuka I. Níkátóra. Jeho bývalý spojenec Ptolemaios I. Sótér se až do své smrti v roce
283 př. n. l. nepokoušel sporné území vojensky obsadit. Situace se ale změnila, když na trůn
usedli potomci obou slavných vojevůdců. Po zhruba jednom desetiletí míru přerostl spor
mezi novým vládcem seleukovské říše Antiochem I. Sótérem („Spasitelem“) a egyptským
panovníkem Ptolemaiem II. Filadelfem („milujícím sestru“) v ozbrojený konflikt.
První syrská válka (274 – 271 př. n. l.) demonstrovala vojenskou sílu a schopnosti
egyptského vládce, kterému se podařilo obsadit celou oblast dnešní Sýrie a dokonce zabrat
i některá území v Malé Asii. Jelikož se dochovalo jen minimum pramenů o všech šesti
konfliktech o Koile Sýrii, není jasné, proč seleukovská říše nepodnikla okamžitě protiútok.
Druhá syrská válka (260 – 253 př. n. l.) byla již trestnou výpravou mladého Antiocha II.,
který uzavřel vojenskou alianci s Antigonem II. Gonatásem. Rozhodujícím střetnutím celého
konfliktu byla námořní bitva u ostrova Kós, u které kromě lokality je jisté pouze, že v ní
zvítězila flotila Antigona II. Moderní autoři nemohou přesně určit ani rok, a proto uvádějí
261 – 255 př. n. l. I když prameny poskytují pouze minimum informací, je pravděpodobné, že
seleukovské jednotky znovu obsadily většinu oblastí v Malé Asii. Válku v roce 253 př. n. l.
ukončily mírová smlouva a sňatek Antiocha II. s dcerou Ptolemaia II. Bereniké.
Třetí syrská válka (246 – 241 př. n. l.) byla paradoxně vyvolána smrtí Antiocha II., který
neurčil svého následníka, což vyvolalo spor mezi jeho manželkami Berenikou a Laodicí,
jelikož obě chtěly dosadit na uprázdněný trůn své syny. Berenika požádala o pomoc svého
bratra Ptolemaia III. Euergeta („dobrotivého“), který vpadl se svým vojskem do Sýrie
a podle nejnovějších výzkumů se probojoval až k Babylónu. Své sestře již nepomohl, protože
byla roku 246 př. n. l. zavražděna a na trůn nastoupil Seleukos II. Postup egyptského
panovníka se přesto podařilo zastavit jen díky podpoře Antigona II. Gonatáse, který se svou
flotilou roku 246 nebo 245 př. n. l. porazil Ptolemaiovo námořnictvo v námořní bitvě
u ostrova Andros, čímž donutil egyptské síly stáhnout se zpátky do údolí Nilu. Po ústupu
invazních sil se moci v některých oblastech chopil bratr nového panovníka Antiochos
Hierax, který okamžitě vyhlásil nezávislost na svém sourozenci a roku 235 př. n. l. ho drtivě
porazil v bitvě u Ancyry (dnešní Ankara). Jelikož v seleukovské říši začala občanská válka,
byla roku 241 př. n. l. uzavřena s Ptolemaiem III. Euergetem mírová smlouva, díky které
získal celou oblast Sýrie. Ptolemaiovský Egypt dosáhl svého územního zenitu.
Čtvrtá syrská válka (219 – 217 př. n. l.) byla důsledkem restaurační politiky nového
seleukovského panovníka Antiocha III. Velikého (222 – 187 př. n. l.). Po svém nástupu
na trůn nový vládce okamžitě obnovil svou kontrolu nad Médií a Persií a v roce 221 př. n. l.
se neúspěšně pokusil o invazi do oblasti dnešní Sýrie. V roce 219 př. n. l. již jeho jednotky
úspěšně vpadly do sporné oblasti a podařilo se jim dobýt většinu ztracených území. Potom se
Antiochos III. Veliký dopustil zásadní strategické chyby, jelikož nepokračoval v postupu
do Egypta, ale začal upevňovat svou správu v nově obsazených oblastech. V údolí Nilu zatím
politicky slabý panovník Ptolemaios IV. Filopatór nechal svého dvořana Sosibia, aby
shromáždil všechny dostupné jednotky a doplnil je o 30 000 nových odvedenců, většinou
egyptského původu, což mělo brzy vyvolat nové etnické napětí.
Nové Ptolemaiovo vojsko vyrazilo v roce 217 př. n. l. do Koile Sýrie a střetlo se
s Antiochovými jednotkami v červnu u Raphie (dnešní Rafah poblíž Gazy). Antiochos III.
Veliký disponoval 62 000 – 63 000 pěšáky, 6 000 jezdci a 102 indickými slony.
Ptolemaios IV. Filopatór shromáždil 70 000 – 71 000 mužů pěchoty, 4 000 – 5 000
kavaleristů a 73 afrických tlustokožců. Oba panovníci rozmístili své jednotky klasickým
způsobem. Do středu umístili falangy své pěchoty, jízdu rozdělili na křídla a slony
s lehkooděnci rozestavili před bitevní linie. Ptolemaios zaujal postavení na levém křídle
a Antiochos naproti němu na a avé straně své bitevní linie.
Boj zahájili váleční sloni. Africká zvířata ale vyděsil pohled na jejich větší indické
protivníky, a proto se obrátila a prorazila vlastní linie. Chaosu se rozhodl využít Antiochos
a se svou kavalérií porazil protivníkovo levé křídlo. Ptolemaios se proto stáhnul do týlu, kde
přeskupil svou pěchotu a vyslal ji do útoku proti nepřátelské falanze, která se po krátkém boji
zhroutila. I když se Antiochos domníval, že porážkou protivníkova křídla vyhrál bitvu, pohled
na ustupující pěšáky ho donutil nařídit ostatním jednotkám ústup. Ačkoli chtěl opustit Raphii,
většina jeho mužů se ukryla za její hradby, a proto se k nim připojil a začal vyjednávat
s Ptolemaiem o míru. Antiochova armáda ztratila na bojišti 10 000 pěšáků, 300 jezdců
a 5 slonů. Dalších 4 000 mužů pěchoty bylo zajato. Ptolemaiovy síly napočítaly 1 500 padlých
pěšáků, 700 kavaleristů a 16 tlustokožců. Zbytek slonů byl chycen.
Ptolemaios IV. Filopatór obhájil sice svou svrchovanost nad Koile Sýrií a dokonce obsadil
i území připojená po třetí syrské válce, ale jeho království se brzy ocitlo ve vnitřní
ekonomické a etnické krizi. Úspěch egyptských odvedenců vyvolal napětí mezi řeckým
a egyptským etnikem, které vyvrcholilo v roce 197 př. n. l. odtržením oblasti Horního Egypta
a vznikem samostatného státu, který si Ptolemaiovci znovu podrobili až v roce 185 př. n. l.
Pátá syrská válka (202 – 195 př. n. l.) byla jen potvrzením úpadku státu Ptolemaiovců.
Po smrti Ptolemaia IV. Filopatóra v roce 204 př. n. l. usedl na trůn jeho nezletilý syn
Ptolemaios V. Epifanés („nalezený“), za kterého vládli regenti. Mezi kandidáty na správce
království brzy vypukly politické rozbroje, což ještě prohloubilo vnitřní krizi státu. Oslabení
svého protivníka se rozhodl využít Antiochos III. Veliký a uzavřel vojenskou alianci
s Filipem V. Makedonským. Poté rychle vojensky obsadil téměř celou oblast Koile Sýrie
a střetl se s Ptolemaiovým vojskem u Pania (dnešní Golanské výšiny, stát Izrael). I když
prameny nesdělují mnoho podrobností, Antiochos III. pravděpodobně použil na bojišti těžkou
jízdu (tzv. katafrakty), kteří pod velením jeho syna objeli nepřátelskou bitevní linii na křídlech
a vpadli egyptské pěchotě do týla, čímž rozhodli o Antiochově vítězství. Jelikož musel
Ptolemaios V. čelit povstání v údolí Nilu, uzavřel roku 195 př. n. l. s Antiochem III. mírovou
smlouvu, kterou se vzdal všech nároků na Koile Sýrii, a oženil se s jeho dcerou Kleopatrou I.
Šestá syrská válka (170 – 168 př. n. l.) začala, když se dva regenti vládnoucí
za nezletilého Ptolemaia VI. Filométora rozhodli zaútočit na říši Antiocha IV. Epifanése
(„vznešeného“). Seleukovský panovník okamžitě zahájil protiútok, obsadil Kypr a dokonce
dvakrát oblehl protivníkovo hlavní město Alexandrii. Až ozbrojený zásah římské republiky
donutil Antiocha k ústupu a uzavření míru v roce 168 př. n. l.
Posledním pokusem seleukovské dynastie o dobytí Koile Sýrie bylo tažení uzurpátora
Alexandra I. Balase, které skončilo roku 145 př. n. l. jeho porážkou v bitvě u Antiochie
(či řeky Oenoparus). Krátce po střetnutí byl uchvatitel trůnu zavražděn.
Po padesáti letech bojů byla říše Alexandra III. Velikého rozdělena mezi tři nástupnické
dynastie, které mezi sebou vedly další vzájemné války. Antigonovská Makedonie byla
definitivně poražena a začleněna do římské republiky v roce 168 př. n. l. Seleukovská říše se
pod tlakem Parthů a Římanů postupně zmenšovala až na oblast dnešní Sýrie, kterou si v roce
64 př. n. l. definitivně podmanila upadající římská republika. Ptolemaiovský Egypt si udržel
nezávislost až do roku 30 př. n. l., kdy byl rovněž připojen k rodícímu se Římskému impériu.