NT LIVE – Rodinný podnik

Čím dýl se dojí peníze, tím víc se zadře vemeno


V rámci přenosů z londýnského Národního divadla proběhla projekce inscenace Rodinný podnik.
Moralistní komedii Alana Ayckbourna pro divadlo nastudoval režisér Adam Penford jako do krajnosti
dovedenou detailní repliku Velké Británie 80. let. Interiér obřího „domečku“ na scéně se proměnil
mimo jiné v mauzoleum dobového nábytku, spotřebičů, tapet, nádobí nebo dokonce čisticích
prostředků.

Zápletka doslova účtuje se sociálním fenoménem v Británii, kdy se najednou všichni rozhodli masivně
zbohatnout. Podnikatelský duch rozkvétající v období vlády Margaret Tatcher zastihne Jacka
McCrakena (Nigel Linsday), který plný férových ideálů převezme rodinné nábytkářství po tchánovi s
chutí dokázat, že průmysl starého kontinentu neodešel a hodnoty v něm tvoří i slušní lidé. Zjeví se
však detektiv s nepříjemnou řečovou vadou (nepřiměřeně slintá) Hough (Mathew Cottle). Naivnímu
Jackovi otevírá úplně nový svět povedené famílie, která se v základu rozpadá korupcí, nevěrami a
mamonem tak mocným, že se kupují navzájem.

Ayckbournův text měl premiéru na témže jevišti již v roce 1987 a autor za text posbíral všemožné
ceny. Jeho ryzí aktuálnost se tedy pro současnost stala muzeálním artefaktem a tak k němu
přistupuje i režisér. Inscenace sama je totiž muzeálním exponátem nejen obrazově a tematicky, ale i
stylově. „Popisný realismus“ se v Penfordově režii stává zcela novou kategorií, v podstatě lze
hovořit o „deskriptivním naturalismu“. Jádro scény tvoří obrovská replika cihlového, rodinného domu
v životní velikosti, jakých je po jedné ulici rozesetých desítky. Scéna zároveň sceluje byty
několika postav naráz. Jsou všechny naprosto stejné. Je to jediná ucelenější, leč podprahová hříčka
scénografa Tima Hatleyho, protože z obrovského objektu sálá prefabrikovanost výroby domu i myšlení
jeho obyvatel. Lidový tón otázky „co dům dal“, tak nachází poměrně jednoznačnou odpověď. V bytech
žijí modelová individua, jejichž flitrové oblečky jsou principiálně lepší než chování.

Jinak je inscenace vystavěná jako plynulý, značně mělký proud. Jack je zakoušený všemožnými
bizarními shodami náhod a dokonce se pokusí o zabití detektiva. Sám však směřuje k tomu, aby se
stal „padrinem“, mafiánským tátou svých pitomých příbuzných. Inscenátoři to velmi doslovně
interpretují – na závěr se objeví v témže obleku, v němž trůní každý druhý boss ve filmech o mafii
30. let. Pravda, co si Jack vezme na slaboduchém švagrovi, který kvůli zánovnímu sportovnímu autu
přehlíží nevěru manželky s rovnou pěti italskými bratry, a za úplatek si nechá ukrást jedinečnost
rodinné značky. Vůbec celý závěr působí trochu nepatřičně. „Žertovný“ charakter celé inscenace má
zřejmě rozbít nejen vystrojený mafián, ale dcera závislá na kokainu, která se v absťáku a (co je
možná důležitější) fialovém světle svíjí na záchodové míse.

V inscenaci byly všehovšudy dva brilantně narežírované gagy. Díky přenosu si je bylo možné
vychutnat z jindy nepřístupných úhlů. Skvělá cynická vložka, která chvílemi spíše působila jako
omyl - střih na přenos úplně jiné inscenace. Vrcholem byla scéna v koupelně. Ve vaně se válelo
tělo, přičemž kachličky všude kolem zdobila obrovská skvrna čerstvě vyprýštěné krve. Část svědků
vražedné scenérie, je poté více než brutálním výjevem fascinováno rozházenými bankovkami z kufru
oběti.


Málokdy je specifické publikum samostatně analyzovatelnou složkou, ale diváci v londýnském hledišti
řičeli při každé sebevíc trapné průpovídce. Inscenace působila jako infantilní verze seriálu
Profesionálové pro celou rodinu na nedělní dopoledne. Zda to něco vypovídalo o reflexi dějin či
spíše o jejich vkusu, těžko soudit.


NT LIVE – National Theater London – Alan Ayckbourn: Rodinný podnik. Režie: Adam Penford. Design:
Tim Hatley. Světelný design: Paul Anderson. Zvukový desing: Gareth Fry. Hudba: Grant Olding. Režie
soubojů: Alison de Burgh. Psáno z živého přenosu 12. června 2014.