Antonín Škarka: Roudnický plcvnkt
187
Antonín Škarka:
ROUDNICKÝ PLANKT
(Prof. Dr Josefu Vašicovi k sedmdesátinám)
Přes značnou badatelskou pozornost, která byla věnována středověkému dramatu — a v jeho rámci i samostatně také našemu českému dramatu —, zůstává zde ještě mnoho otázek nevyjasněných a nevyřešených.i) Mnohý problém je nám zastřen také pro kusost a neúplnost literárněhistorického materiálu, nutného k sestrojení správného názoru na středověké drama, a to jak pramenů přímých, vlastních záznamů dramatické tvorby, tak pramenů nepřímých, zpráv o středověkém dramatu. Je proto nutno zaměřit badatelskou pozornost k intensivnějšímu průzkumu neprobádaných knihovních a archivních sbírek, a to k obojím pramenům, přímým i nepřímým. Nelze tu sice očekávat objevy hojné a převratné, ale i drobnější nálezy budou vítanou pomůckou při rekonstrukci trosek a zlomků bohaté středověké dramatické tvorby: budou to častěji objevy neznámých latinských dramatických officií, ukrytých ještě v neprozkoumaných breviári ch, nežli projevů v českém jazyce. Avšak ani u projevů v českém jazyce není naděje zcela marná, jak ukáže také tato moje stať.
Zvláštní odrůdou středověkého náboženského dramatu byly p 1 a n k t y neboli podle staré české terminologie „pláče", „žaloščenie" svaté Marie, Matky božie.2) V těchto lyrických výjevech, určených pro recitaci a zpěv a předváděných v kostelech o Velkém pátku, naříká Panna Maria u kříže, na němž umírá anebo s něhož už byl sňat její syn — Kristus. Jsou to většinou vnitřní dramata silného citového napětí a pathosu, soustředěná více nežli na úvahy náboženské na vyjádření tragedie matky, která musí nečinně přihlížet k hroznému skonu svého milovaného dítěte a nemůže mu pomoci, nemůže je zachránit. Skoupý vnější děj bývá obyčejně aspoň zčásti zdrama-tisován ještě účastí apoštola Jana, který Pannu Marii utěšuje, Krista, který promlouvá s kříže, anebo také zbožných žen, které byly svědkyněmi ukřižování Kristova (Maří Magdalena, Marie Kleofášova a jiné). Hlavní slovo
*) Viz Jan Máchal, Staročeské skladby dramatické původu liturgického 1908; Jan Vilikovský, K dějinám staročeského dramatu, ot. ve sborníku prof. Ant. Beerovi, „Hrst studií a vzpomínek" 1941, str. 110 nn., a Písemnictví českého středověku 1948, str. 96 nn. (stať „Latinské kořeny staročeského dramatu"),
2) O nich především Josef Truhlář, O staročeských dramatech velikonočních^ kap. IV, ČČM 65, 1891, str. 175 nn.; Zd. Nejedlí/, Dějiny předhusitského zpěvu v Čechách 1904, str. 214 nn. (viz také podle rejstříku hesla: pláče, plankty); velmi zmateně a násilnícky F. Pujman v knize Zhudebněná mateřština 1939, str. 93 nn.
188
Antonín Škarka
a tedy také hlavní úloha náleží v těchto planktech Panně Marii, takže mají více ráz monologický nežli dialogický a dialog se v nich vždycky jaksi ztrácí a vlastně ani pořádně nerozvíjí, ostatní osoby nejsou ani postavami episo-dickými.
Obdobou planktů mariánských jsou plankty magdalenské, v nichž v téže situaci pod křížem Kristovým anebo u hrobu Kristova hořekuje Maří Magdalena.^) V tomto výjevu přenáší se ovšem cit z oblasti lásky mateřské do oblasti lásky přátelské až milenecké, jako by přítelkyně anebo milá oplakávala svého mrtvého přítele nebo milence. Také zde episodicky vystupují Panna Maria nebo Kristus a navazují nebo přerušují monologické nářky Maří Magdaleny.
Z latinských planktů, ale cizího původu, byly u nás oblíbeny zejména báseň „Qui per viam pergitis"4) a starobylejší sekvence „Planctus ante nescia" (snad od Godefrida z Breuteuil, podpřevora u sv. Viktora v Paříži, t 1196).s) S jejich ohlasy se setkáváme také v našich českých planktech.
Jeden z nich, Pláč svaté Marie (zapsaný v Hradeckém rukopise), původem asi nejmladší, z třetí čtvrtiny 14. století, je vlastně volná a širší parafráze latinského planktů „Qui per viam pergitis" a byl určen jenom k četbě nebo k recitaci a poslechu, ale ne k dramatickému předváděním) Zato dramaticky a zpěvem se měly předvádět oba další staročeské plankty, skladby velmi umělé stavby i vznikem složité, v nichž lze zase postřehnout ohlasy sekvence „Planctus ante nescia": Plankt nebo žalošoenie Matky božie u Veliký pátek (zaznamenaný v proslulém milíčovském sborníku modliteb, chovaném nyní v pražské UK, sign. XVII F 30)7) a plankt dochovaný v kodexu pražské UK XIV G 17, který podle jeho nálezce a prvního vydavatele nazveme planktem Šafárikovým.5) K nim se ještě druží latinský plankt z proslulého „Passio-nálu abatyše Kunhuty". Tento plankt, který složil dominikán Kolda z Koldic, užil sice formy kázání, ale je silně dramatické povahy i stavby.9) Kázáním je také magdalenský plankt, rovněž latinský a rovněž dílo Koldovo, docho-
3) Ant. škarka, Z problematiky českého gotického básnictví, zejména kap. 4, ČČH 48—49, 1947—1948, str. 76 nn.
4) Otiskl jej Ad. Patera mezi dodatky při vydání „Hradeckého rukopisu" 1881, str. 450 nn. Z jiného pozdějšího pramene vydal G. M. Dreves v Analecta hymnica 10, str. 79 a znovu G. M. Dreves a Cl. Blume v knize Ein Jahrtausend Lateinischer Hymnendichtung 2, 1909, str. 249 n.
B) G. M. Dreves, Analecta hymnica 2Q, str. 156 nebo G. M. Dreves a Cl. Blume, Ein Jahrtausend L. H. 1, 1909, str. 283 n.
°) Ad. Patera, Hradecký rukopis 1881, str. XI n., 144 nn.
7) Vydal Josef Truhlář v cit. článku v ČOM 65, 1891, str. 191 nn. Popis rukopisu viz u J. Truhláře, Katalog českých rukopisů 1906, čís. 260.
8) P. J. Šafařík, Klasobraní na poli staročeské literatury, ČČM 22, 1848, II, str. 266 nn.; Zd. Nejedlý, Dějiny předhusitského zpěvu 1904, plankt hudebně rozebral (str. 216 nn.) a otiskl s původní netranskribovanou notací (str. 307 nn.); v přepise Vlad. Helferta notované části otiskl F. Pujman v knize Zhudebněná mateřština 1939, str. 123 nn., a znovu (spolu s Fr. Jilkem-Oberpfalcerem a Jos. Plavcem) v publikaci „Nejstarší české hry divadelní" 1941, str. 75 nn. Druhou část (verše „Pláči mému hodina" atd.) zařadil do své „Staročeské lyriky" 1940, str. 139 n. Jan Vilikovský, ale nepřihlédl k rukopisnému znění. Popis rukopisu UK XIV G 17 viz u J. Truhláře, Catalogus codicum manu scriptorum latinorum 2,1906, čís. 2625.
8) /. Vilikovský, Písemnictví českého středověku str. 37 nn. (stať „Abatyše Kunhuta") a 41 nn. („Dva plankty svatojirské"). Vydal Augustinus Scherger, Der Prager Lektor Fr. Kolda und seine mystischen Traktate, Archivům Fratrum Predicatorum 18, 1948, str. 373 nn.
Roudnický 'plankt
189
vaný rovněž v „Passionále" Kunhutině.1°) Také báseň „Pláč Marie Magdaleny" z Hradeckého rukopisu je kázání, obratně zpracované podle latinské homilie Pseudo-Origenovy.11)
Kromě toho bývají plankty, častěji magdalenské nežli mariánské, také součástí náboženských her vyrostlých z liturgických velikonočních officií. V tomto začlenění ztrácejí ovšem svou samostatnost a musí se podřídit jiným zákonům scénické výstavby nežli plankty provozované samostatně.
Ze samostatných planktů dramaticky předváděných znali jsme dosud vlastně jenom dva: „Plankt nebo žaloščenie Matky božie" a plankt Šafaříkův. K nim mohu nyní připojit objev nového planktu, Roudnický plankt, který se dochoval v rukopise bývalé roudnické knihovny Lobkowiczké, deponované v Universitní knihovně v Praze, značka VI. Fd 5.
Je to bohužel zase jenom zlomek, který s vlastním kodexem, v němž se dochoval, vnitřně nesouvisí. Ten obsahuje Sertum a Synonyma Mikuláše z Knína (Nicolaus de Knin)|, opsané r. 1388, a současné opisy děl Paraclitus Mikuláše Hodíkova (Nicolaus Hodiconis), Sertum beate virginis Marie od Petra z Rigy (f 1209), vesměs veršované učebné pomůcky opatřené hojnými meziřádkovými a okrajovými glossami, výklady a poznámkami, a ještě jiné drobnosti.12) Jako předsádkového listu před zadním přídeštím bylo pak použito papírového listu, na němž byl zapsán náš mariánský plankt. Václav Chaloupecký vyňal tento list, když byl roudnickým archivářem, a vložil jej do obalu, ale přece jej ponechal v kodexu VI. Fd5 a očísloval, jako by náležel k němu, jako poslední strany 153 a 154. Tento list je zbytkem provo-zovacího exempláře (zdali jenom se zápisem tohoto planktu anebo ještě jiných her, nelze dnes rozhodnout), jak dosvědčuje jeho formát 23 X 15 cm se stopami, že byl po délce přeložen, aby nabyl štíhlejšího příručního tvaru 23 X 8 cm.
Charakterem písma i notace podobá se Roudnický plankt (jak jej pro rozlišení od ostatních planktů nazývám podle místa, kde se nám uchoval, ne podle původu) zápisu planktu Šafaříkova. (Dále zkracuji: PR = Roudnický plankt, PŠ = plankt Šafaříkův.) Není sice psán zvlášť dbale, ale přece písař věnoval své práci jakousi péči: inkoustem ohraničil rámec plochy určené pro zápis a vytáhl linky předem vyměřené. Psal do nich inkoustem (nyní narezavělého odstínu) jednak noty, jednak text zběžným vypsaným písmem. Ráz písma, způsob notace, pravopis i jazyk textu datují tento zápis asi do 80. let 14. století. Je to však opis starší předlohy, jak prozrazují opisovačské chyby i některé pozůstalé starobylejší jazykové tvary, mísící se někde zase s mladšími jazykovými formami.
Text i nápěv PR jsou blíženci planktu Šafaříkova, a to nejen thematem, nýbrž i osnovou a zčásti též textem a nápěvem. Začátek PR se nám sice nezachoval, ale jak lze soudit podle srovnání s Pš, ztratilo se z něho nemnoho. Aspoň v PŠ předchází před prvým dochovaným veršem PR, náhodou shodným s 16. veršem PŠ, jenom 15 veršů. Ovšem rozsah ztráty v PR nelze přesně odhadnout podle PŠ, poněvadž se oba plankty doslova nekryjí.
10) J. Vilikovský, Písemnictví českého středověku str. 37 nn., 44 nn,
11) Vydal Ad. Patera, Hradecký rukopis 1881, str. 76 nn. Rozebral Ant. škarka, Z problematiky českého gotického básnictví, ČČH 48—49, 1947—1948, str. 30 nn.
12) Na původní lehké pergamenové vazbě je napsáno nahoře na předním vnějším obalu: <Si>nonima Johannis de Praga,
190
Antonín Škarka
Poněvadž se struktura PR shoduje s ostatními našimi plankty, můžeme předpokládat, že ztracené verše obsahovaly jenom začátek nářku Mariina, který pak pokračuje v dochovaných verších 1—25, Pak následují krátká útěšná slova apoštola Jana (v. 26—33), výslovně sice neoznačeného, ale vhodná jenom pro jeho úlohu a ne pro Krista. Po nich opět pokračuje Panna Maria (rovněž nejmenovaná) ve svém nářku (v. 34—69), patrně už bez přerušení až do ztraceného konce skladby.
Z PR/, jemuž chybí začátek i závěr, se tedy dochovalo 69 veršů; Pš, který je úplný, má 87 veršů. Z dochovaných veršů PR se vyskytuje mezi oběma plankty jenom 23 veršů zcela shodných, podobných anebo v některých výrazech obdobných. Takové vztahy jsou mezi těmito verši (prvé číslice označují verše PR, druhé Pš, značka ^ podobnost): 1 = 16, 2 <-> 17, 3 ^ 18, 17—19 = 41—43, 34—36 = 44—46, 37 ^ 31, 45—48 = 47—50, 57—60 = 51—54, 61 (část) = 59, 63 ~ 62, 67—69 = 55—57.
Přihlédneme-li k pořadí veršů Pš, pozorujeme, že PR má s ním nejvíce shod ve v. 41—57. Jenže právě tato souvislá řada 17 veršů v PŠ je v PR rozbita do skupin po 3 a 4 verších a mezi ně jsou vsunuty vložky po 14 (v. 20—33), 8 (v. 37—44), 8 (v. 49—56) a 6 (v. 61—66) verších, pro které jsou jenom řídké obdoby (celkem 3 verše) v PŠ.
Rozborem a srovnáním PR a PŠ nelze však dospět k přesvědčení, že skladatel PR prostě jenom upravoval text PŠ, že PŠ byl jeho předlohou. Poměry jsou totiž složitější. Ani Pš nemá stavbu bez komposičních kazů a vnitřních rozporů, které ukazují jednak na práci kompilační, jednak na porušený opis. Možná, že nám Pš zachoval vlastně dva kratší samostatné plankty: v prvém (v. 1—40) vystupují Panna Maria a apoštol Jan, jehož výstupem se plankt končí. Následující verše 41—87 jsou pak novým samostatným planktem Pláči mému hodina, ale jenom monologem Panny Marie. Ostatně i rukopis UK XIV G 17 označuje tuto část jako druhý plankt „Hinc incipitur planctus 2", ačkoliv lze těmto slovům rozumět také tak, že se zde začíná druhý nářek Panny Marie, pokračování prvého, a poněvadž není Panna Maria jménem uvedena, že je to jenom upozornění, aby se vystřídaly osoby, zpěváci, aby představitel Panny Marie začal svůj part, druhý nářek.
Ale ať už vysvětlujeme souvislost těchto částí jakkoliv, druhý plankt (v. 41—87) se podstatně liší od předchozí části, prvého planktu, svou umělou formou, a to dokonce strofami složité stavby rázu sekvencového nebo laicho-vého. Je to vlastně odlesk formálních umelostí sekvence „Planctus ante nescia", která inspirovala právě tuto část k volnému přebásnění. Právě proto není nemožné, že tento druhý plankt „Pláči mému hodina" žil jako samostatná skladba a že jí nezávisle na sobě použili jak skladatel PŠ, tak PR. Jenže skladatel PR měl méně smyslu pro formu, a proto nepostřehl a neuvědomil si, že plankt „Pláči mému hodina" nelze libovolně rozkouskovat a roztrhat. Nepostřehl, a patrně mu to ani nevadilo, že roztržením 1. a 2. sloky planktu „Pláči mému hodina" (= v. 41—46 Pš), slok, které tvoří formální jednotu, musí verš 19 počkat na svůj rým až do verše 36, kde se teprv ozve.
Tímto rozkouskováním původního celku planktu „Pláči mému hodina" je v PR nejen rozdrobena a porušena jeho umělá stavba strofická a rýmová, nýbrž vniká do PR i myšlenkový nesoulad. Nejpatrnější je to po útěše Janově (v. 26—33). Na ni nejdříve odpovídá Panna Maria málo vhodně druhou slokou planktu „Pláči mému hodina" (prvou umístil skladatel PR
Roudnický plankt
191
neobratně do v. 17—19) a teprve po této oklice reaguje na výzvu Janovu veršem 37.
Od umelostí planktu „Pláči mému hodina" liší se ostatní části PR i PŠ prostší stavbou veršovou (tíhnoucí k osmislabičným veršům sdružené rýmovaným a v PR nevytvářejícím sloky) i výrazovou. Prostší je v PR proti PŠ také stránka hudební. Kdežto PŠ je kromě v. 1—12 a 38—40, které jsou právě vstupem a závěrem prvé části nebo prvého planktu, veskrze určen ke zpěvu a v zápise notován (plankt „Pláči mému hodina" celý), shledáváme, že v PR jsou kromě v. 1—3, 14—16 a 26—29 všechny notované části právě součástí planktu „Pláči mému hodina". Proti 15 veršům, které nejsou v PŠ. opatřeny notací a měly se asi jenom recitovat, není v PR uveden nápěv u 42 veršů. Není jisté, zdali se měly tyto verše recitovat anebo také zpívat. Ovšem jestliže by se měl u nich prostě opakovat nápěv vyznačený u předcházejících veršů, nebylo by se to většinou obešlo bez potíží, vyplývajících z rozdílné veršové stavby těchto nenotovaných textů.
Nelze také zamlčet, že se vyskytnou ojedinělé shody nebo podobnosti také s „Planktem nebo žaloščením Matky božie" (v. 28 — 167, 34—35 — 32—33 a 38—39, 49 r~> 137—138). Jsou to patrně loci communes, obraty, které se staly v planktech běžným; majetkem všech skladatelů, podobně jako i některé rýmové dvojice (na př. v PR v. 10/11). Takovým společným literárním majetkem všeobecně přístupným a také používaným byl nejspíš i plankt „Pláčí mému hodina".
Skladatel PR projevil sice menší komposiční obratnost a méně smyslu pro formu nežli skladatel PŠ a „Planktu nebo žaloščenie Matky božie", ale přece mu nelze upřít básnické schopnosti a nadání, jestliže opravdu složil ty verše, pro které není zatím v jiných planktech obdoby (v. 4—16, 20—33, 37—44,. 49—56, 61—66). Jimi se zcela vyrovná svým básnickým druhům, patrně současníkům.
Plankt Roudnický, Šafaříkův i „Plankt nebo žaloščenie Matky božie" jsou projevy téže básnické školy a odrazem téže složité společenské a kulturní situace českých zemí v druhé polovině století 14. za vlády Karla IV., kdy nad bohatostí a vyspělostí literárních projevů v církevní liturgické i světské latině, širokým vrstvám lidu arci nesrozumitelné, úspěšně vítězí obdobné projevy v jazyce národním. Literární tvůrci musí se nyní obracet se svými výtvory také k laikům, a to nejen k šlechtickým příznivcům, nýbrž i k měšťanskému obecenstvu. Vydatným pomocníkem byl přitom právě vyspělý národní jazyk.. Ten už tehdy dovedl literární bohatství latinského, písemnictví, přístupné kdysi jenom úzké vrstvě vzdělanců, přiblížit i prostému lidu. Jeho slovesné i hudební výtvory jsou ostatně i básníkům i hudebním skladatelům vítaným zdrojem, z něhož čerpají pro svá díla a osvěžují jejich sloh, jak dokazují nejen výrazy, nýbrž i nápěvy obou notovaných planktu, Šafaříkova i Roudnického.
*
S objeveným Roudnickým planktem otiskuji zároveň také Plankt Šafaříkův (kritičtěji nežli dosavadní vydavatelé), aby bylo ulehčeno vzájemné srovnání obou planktu. Poněvadž připojuji fotografické snímky Roudnického planktu, spokojuji se jenom s jeho transkripcí. Akademiku Frant. Ryšánkovi děkuji za několik cenných připomínek k přepisu staročeského textu.
192
Antonín Škarlta
Roudnický plankt
< Bývalá Lobkowiczká knihovna v Roudnici, deponovaná v Universitní knihovně v Praze,
sign. VI. Fd 5, str. 153,154)
< Maria: > < Maria: >
.....Toho, jemuž Tvořec dějí,       1SS „Tuho moje veliká, 154
ten chce dnes umřieti za ny, 35  veseléť mé vše poniká
za vše za hřiešné křesťany. na tvé muky zřiece!
Již truchlost mé srdce lámá, 5  má žalost každému buď známa: ztratila sem vši svú radost, přišla mi veliká žalost patříc na tě, milý synu, a na tvú smrt tak nevinnú. 10   Synu milý, cos jim učinil anebo co-lis jim zavinil, že tě mučie, milý synu, nevědúc pro kterú vinu?
Auvech, ti židé prokletí 15  zahubili mi syna bez viny, komu mi se utěšiti?
Pláči mému hodina, když já vizi svého syna na kříži stojiece,
20     Plačtivá mě jala truchlost,
minula mne všechna radost,
když já vizi syna mého
na kříži pro křesťana hriešneho.
Chtě nám ot diábla pomoci, 25  poddal sě židovskej moci."
<Jan:>
I co mi velíš neplakati, anoť mne již lidé nebudú znáti? Všeckať mne radost mine 40  po tobě, přěžádúcí syne. Ä, běda mně hubenici krvavej vidúc tvoji líci; všechny rány těla tvého ležie prosěd srdce mého.
45     Synu mój jediný, trpíš muky bez viny a jsa Tvořec nevinný, tvój živótek pravdy plný.
Ach, kak sta probité ruce 50   i tvoji obě nožičce!
Veš život tvój zedraný,
jako zloděj zeplvaný.
Již neviem, co učiniti.
Komu mě chceš poručiti? 55   Jáť cele muši umřieti,
když mi syna nelze jmieti.
Auvech, moje žalosti i veliká pakosti, již já hoře mám dosti, 60  přěstanúť mé vše radosti.
„Neplač, moje matičko, má milá srdečničko, že zbleděloť je tvé líčko, potom omdle srdečko.
■30     Má milá matičko, neplač, síly a své krásy netrať! Třetí den chce z mrtvých vstáti, k svatým dušiem zavítati." |
Ba, vzezři na mě jedinú u mém úsilí, ó mój jedináčku milý, svoji oči na mě otevři a viz, v kakém sem já hoři! 65   Toběť nemohu spomoci, tekuť z tebe krve potoci.
Synu mój jediný, kakú jmáš muku, kvietku..."
Roudnický plankt
193
Poznámky ke kritice textu
3 za všě, rkp. chybně zwasye —■ Měšťany ] krzyestany — 6 sem, rkp. chybně zem — 9 a na tvú ] Anatw — 16 před komu, kterým se začíná řádek, napsáno (asi jinou rukou) na okraji nějaké nejasné slovo (nebo nahodilé seskupení písmen?), snad Dye, Mye, Gye (prvé písmeno není dosti výrazné a určité) — 23 křesťana ] krzyestana — 24 Chtě, rkp, chybně Cchtye — diábla ] dyabla — 25 židovské) ] zydowsk, pak rasura a stopy písmen nyní nečitelných, asi ey — 26 moje ] moye — 28 že zbleděloť je, rkp. chybně: zebledyelot gye — 34 na volných místech v linkové osnově u v. 34—36, 45-—49 pozdější lusus calami, zkoušky pera bez nějakého smyslu — 37 neplakati, původně neplaty, pak nadepsáno ca, tedy neplacatý —• 38 znáti, bylo by možno čisti také zváti, neboť n a u (které má také platnost hlásky v) se v písmě nerozlišují — 41 Á, ale bylo by možno čisti jako spojku a
— 49 probité ] probytye — 50 nožičce, původně napsáno noze, ale pak e jako neplatné podtečkováno a připsáno yczcze, tedy: nozyczcze — 51 zedraný ] zedratyny, ale ty čarami odděleno a podtečkováno jako neplatné — 52 zeplvaný ] zepluany — 65 Toběť ] Thobiet
— nemohu ] nehmohu, ale první h jako neplatné podtečkováno.
Plankt Šafaříkův
(UK v Praze, XIV < Eykmus Marie: 126b
Vy dcerky jerozalemské, pyčte smutka i žalosti mél Ach, avech, slyšela sem zlú novinu o mém zmilitkém synu, 5   by jie Judáš židóm zradil. Ach, kto mu na to poradil svého Tvorce pro třidceti peněz dáti na kříž zpieti? Jene, mój rodiče milý, 10  pravie, byť jie na kříž zpěli.
Pro Buoh, doveď mě tam k němu, ať opatřím, co je jemu.
Pro Buoh, račte postúpati, račte mi tam pomáhati, 15   bych mohla syna viděti!
Toho, jemuž Tvořec dějí, tomu za ny dnes umřieti, za všě křestiany chce smrt vzieti.
Juž tě vizi, kvietku stkvúcí, 20  mój synáčku přěžádúcí, umučena, ach, strádúcí.
Šípčím, hložím tělo dráno, v tvoji světie oči plváno, synu milý, to mně známo.
13 — Listy filologické
17, list 126b—128b)
25     A již | ležíš, synu milý, lZ7á ano tvój lid vešken kvielí žaloštěmi nemalými.
Kams děl, synu, rúcho •< s > sebe, tvé slúhy kde jsú u tebe? 30  Jediná já s tebú stojím.
Velíte mi neplakati, an mi řekl čest ráje dáti, proto musiem túhú lkáti.
Johannes:
Sestro moje milelá, 35   auvech, by ty věděla, vědě, že by pospiešila, svého syna plakala.
Marie, neroď plakati, toť sě musilo vše stati, 40   co Buoh kázal o sobě psáti.
Hinc incipitur planctus 2.
< Maria:)
Pláči mému hodina, když já vizi svého | syna 127b na kříži stojiece.
194
Antonín Šlcarka
Tuho moje veliká, 45   veselé mé vše poniká, na tvé muky zřiece,
Synu mój jediný, trpíš muky bez viny a jsa Tvořec nevinný, 50  tvój živótek pravdy plný.
Auvech, moje žalosti i veliká pakosti, južť já hoře mám dosti, přestanúť mé vše radosti.
55      Synu mój jediný, kakú máš muku, kvietku mój strádúcí, jézvy máš v rukú!
Vezři na mě jedi|nú, 128a 60   srdce.mé hoří,
na svú matku smúcenú oči otvoři!
Na svú velmi smúcenú i přieliš pohubenu, 65   synu mój laskavý!
Když já vizi tvój bok proklaný, tvoje tělo svaté na kříži rozpäté, veliké máš rány 70   za ny, hřéšné křestiany.
Jemu odpustite, mě samu jměte, mě zaň ukřižujte!
Chciť ráda trpěti 75   za syna milého, Boha pravého, Pyčte všickni hoře mého — nemohuť | skončeti! 128b
Auvech, kako sě zapálá 80   syna mého čest i chvála! Pakost mi sě jest stala, když sem toho doždala.
Pyčte všickni hoře mého, syna mého laskavého, 85   Jezu Krista nebeského, jenž chce za ny umřieti, za všě křestiany!
Pinito planeto
sit laus Marie nato.
Poznámky ke kritice textu
Na horním okraji listuj nyní oříznutého, stopy zbytku původního nadpisu. Lze z nich spíše vytušit nežli přečíst snad: Hinc incipitur planotus 1. — Rykmus Marie, t. j. nenoto-vaný úvod (v. 1—12), určený k recitaci, je zapsán na levém okraji podél strany. — Rykmus, R nyní oříznuto, chybí — 3 avech ] awech —■ slyšela, rkp. chybně slssela — 5 a rovněž 10 jie ] gie; je to akus. sg. mask. demonstr. jej (zájmeno 3. os.), a to v dialektické formě jie, jé (viz Gebauer, Hist. mluv. III, 1, 471) — 5 Judáš ] yudas — 10 byť ] byth (vypadá skoro jako bych) — 12 je ] gie — 14 tam, před ním na počátku řádku napsáno p, ale je odděleno mezerou od tam — 18 křestiany ] krziestyany — 25 A již, bylo by také možno čisti Á, již (= ó, ach) — 31 Velíte anebo snad imperativ Velitel ■— 33 proto ] protho — 39 vše 1 wssye — 40 o sobě, psárjo jako osebye — Hino incipitur planctus 2 napsáno větším a tlustším písmem na dolním okraji; před Hinc přikreslena ruka ukazující k prvému slovu v. 41 (Pláči) — 45 vše ] wssie — 49 a jsa, předtím škrtnuto jiné agsa — 51 moje, před ním napsáno a škrtnuto dlouhé s — 57 strádúcí, tak zcela zřetelně v rukopise, psáno stejně jako ve v. 21; kromě P. J. Šafaříka (ČČM 22, 1848, II, 268) všichni ostatní vydavatelé čtli nesprávně svadúcí, tvar mluvnicky nemožný. F. Pujman v „Zhudebněné mateřštině" str. 93nn. založil na tomto chybném čtení dokonce své násilnické úvahy. — 67 tvoje ] Twogie — 70, 87 křestiany ] krziestyany — 85 Jezu Krista ] ihu xpa.