Tušivd rozpomnéní
Jezerní básníci
Přeložil Václav Renč
Vybral a sestavil Zdeněk Stříbrný K vydání připravil Zdeněk Beran
Dodatečné pomyšlení
Na tebe myslím, druhu těch. mých cest, už do minula. Marná lásky snaha! At vpřed či vzad, má řeko, pohled sahá, vidím, co bylo, jest, co nadál jest.
Dál plyne proud, dál kolem vsí a měst, tvar trvá, nemění se cíl a dráha; my? - smělí, mocní, moudří tvůrci blaha, my lidé, jejichž mládí umí svést
boj s živly, hynem. Budiž, přijímáme! Stačí, když něco z nás má sílu žít, působit dál a zítřku posloužit;
když cestou ke hrobu si uchováme
v naději, lásce, víře božsky cit,
že snad jsme něco víc, než jak se známe.
(1820?)
Samuel Taylor Coleridge (1772-18 34)
70
Píseň o starém námořníku
Facile credo, plures esse Naturas invisibiles quam visibiles in rerum universitate. Sed horům omnium famíJiam quis nobis enarrabit? et gradus et cognationes et discrimina et singulorum munera? Quid agunt? quae loca habitant? Harum rerum notitiam semper ambivit ingenium humanum, nunquam attigit. Juvat, interea, non diffiteor, quandoque in animo, tanquam in tabula, majoris et melioris mundi imaginem contemplari: ne mens assuefacta hodiernae vitae minutiis se contrahat nimis, et tota subsidat in pusillas cogitationes. Sed veritati interea invigilandum est, modusque servandus, ut čerta ab incertis, diem a nocte, distinguamus.
77 Burnet, Archaeoi Phil, p. 68
Mám nepochybně za to, že je ve vesmíru více bytostí neviditelných než viditelných. Kdo však nám vylíčí celou tu jejich rodinu? A stupně a spřízněnost i rozdíly a dary jednotlivých z nich? Co činí? V jakých sídlí místech? Duch lidský se vždy snažil o poznání těchto věcí, nikdy k němu nedospěl. Zatím však, to nepopírám, si někdy rád v duchu jako na obrázku představuji podobu většího a lepšího světa, aby mysl nebyla příliš sklíčena malostí vezdejšího života a neuvázla nadobro v malicherných myšlenkách. Nicméně je však třeba dbáti pravdy a zachovávat pravidlo, abychom odlišovali jisté od nejistého, den od noci.
77
Starjř námořník potká tri Šviháky pozvané na svatbu a jednoho zadrží.
Svatebčan je očarován okem starého m o řep lávce a přinucen tak vyslechnout jeho vypravení.
Tu je ten starý námořník; z tří jednoho si chyt. „Ty plesnivce, ty ohnivce, co nenecháš mě být?
Ženichův dům je dokořán já z jeho přízně jsem; už čeká nás tam hodokvas, je slyšet hluk až sem."
Vychrtlou rukou po něm sáh: „Byl koráb-a ten plul..." ~ „Pust, darmošlape! Ruce pryč!" vzkřik muž — a stál jak kůl.
Ohnivým okem po něm sáh — a ztuhl svatebčan; jen poslouchá jak malý kluk a námořník je pán.
A svatebčan sed na balvan a všechen odpor zmlk. Pak spustí už ten starý muž, ten žhavooký vlk.
„Loď k pozdravu, my z přístavu zvesela v širou dál, mineme kostelík, pak vrch, pak maják blízko skal. '
Námořník vypráví, Po levoboku slunce z vod
kmak loď za dobrého     ^ yy&fafo hřát. vetru a pěkné pohody ' v
pbchtik k jihu, 3i      Je samý jas, az vpravo zas
dosáhla rovníku. J0 moJre vklouzne Spát.
A den co den pak výš a výš, až kolmo docela." — Náš svatebčan jen zaťal dlaň, jak hudba zazněla.
Svatebčan slyší To jako růže vplula v sál
svatební hudbu; ale        neVěsta V brokátu námořník pokračuje t ,
ve vyprávění. a hudci pred m krok co krok
si kývou do taktu.
Lod hnána bouří k jižní točně.
A svatebčan jen zatal dlaň, však všechen odpor zmlk. Dál mluví už ten starý muž, ten žhavooký vlk.
„A pak se náhle vichr zdvih, a byl to krutý král: jen ze všech sil nás křídlem bil a pořád k jihu štval.
Příď do vln, stěžně v pokleku, jak Štvanec v divém útěku, když sok už je mu v doteku, tak, těžce předkloněn, se koráb hnal, a vichr řval, a pořád k jihu jen.
79
A pak se snesly mha a sníh -a mráz, jak nevím kdy: a na sever šly hory ker, úděsné smaragdy.
Země ledu a příšerných zvuků, kde nevidět jediného živáčka.
Var vichřice, vír vánice nás ženou bílou tmou; a nikde tvor, jen ledy hor a hory ledu jdou.
Až ze sněžné mlhy přiletíl veliký mořský pták zvaný albatros a byl uvítáu 5 velkou radostí a pohostinstvím.
Led napravo, led nalevo, led, že ses dusil v něm; hřmí, praští to, řve, skučí to jak ve snu horečném.
Až z mlhy vzrost jak boží host pták albatros - a k nám. My ho jak duši křesťanskou vítali na svůj prám.
Kroužíval kolem, s námi rád neznámou krmi jed. Tu hrom se zved, jak pukal led -loď vyrazila vpřed.
a hle! albatros se ukáže     Pak dobrý jih nám do zad dych;
jako dobrov&tnýptak       ^     m s námj ^
n pjovazi (od, vracela r   _ r.
se railiou a plujícími K jídlu i hrám se snášel k nám,
ledv k seve™. jak jen kdo zavolal.
80
Tu v ráhnoví, tu v lanoví měl k nešporám svůj hrad. A nocí pak přes mléčný mrak svit měsíční se krad."
Starý námorník proti řádu pohostinství toho blahovčůtného
- „Pánbůh tě, starý lodníče, chraň od pekelných sil! Co hledíš tak?" - „Ten věrný pták ■ a já ho zastřelil!"
Ale kdyise mlha rozptýlila, schvalují
//. část
„Po pravoboku slunce z vod nás chodilo teď hřát, a stále v mhách, a nalevo do moře klouže spát.
A dobrý jih nám do zad dých. Jen pták už nelít dál. K jídlu a hrám si nesed k nám, když někdo zavolal.
Já z pekla syn jsem spáchal čin, ten stál nás mnoho běd. Nač mluvit dál: já ptáka sklál, co dobrý vítr zved. ,Bídákuľ řvou, ,pad rukou tvou ten pták, co vítr zved!1
Však slunce zář jak boží tvář na čistých nebesích.
jeho čin a dm se saim    Nač blouznit dál: já ptáka sklál,
stávají spoluviníky cq nos{ mhu a Sníh.
.Ech, dobře tak, že pošel pták, co nosí mhu a sníh.'
úíha či au.
Dobrý vítr trvá; lod vpluje do Tichého oceánu a plachtí k severu, až dosáhne rovníku.
Koráb náhle uvázl v bezvětří.
A počíná se pomsta za albatrosa.
Van vlahý vál a vodní val se zvolna vlnil s ním; a koráb nás plul první stráž těch moří mlčením.
Až klesl van i struny lan, a všudy pustý klid; my mluvili, jen na chvíli to ticho prolomit!
Na pánvi nebes měděné terč sluneční se pek; a v poledne stál nad stěžněm, malý jak měsíček.
Trčíme den, pak den co den, bez hnutí, bez hlásku; loď přilepena k ploše vod jako loď z obrázku.
Jen voda, voda kolem kol, schne na troud lodní bok. Jen voda, voda kolem kol, a k pití ani lok.
Duch je provázel; jeden z neviditelných obyvatelů této planety, ani duáí zemřelých, ani andělů; jeden z téch, o nichž nás zpravuje učený Žid Jasephtis a konstantinopolský platonik Michal Psellos. Jsou přečetní a není zemepásu ani í.ivlu, kde by některý či někteří z nich nebyli.
Plavci ve svých těžkých útrapách by rádi svrhli všechnu vinu na starého námořníka; na znamení čehož mu zabitého mořského ptáka pověsí na krk*
Hlubiny hnily. Bože můj, odkud se bral ten hnus? Co lezlo slizké havěti po slizkém moři hrůz!
A v noci, ej, ten vír a rej bludiček před námi! Vody jak masti ježibab vrou všemi barvami.
Duch, co nás mučil, mnohé z nás týrá i ve snu zlém. Plul devět sáhů pod kýlem z mlh ledových až sem.
Kdekomu jazyk žízní ztvrd a do kořene zpráh; řeč uvázla, jak do hrdla by cpal nám černý prach.
Kdo na mne vzhled, já v očích čet sám hněv a záští jen. Až albatros mi jako kříž byl na krk pověšen.
///. část Zlý míjel čas. Už kdekdo měl chřtán seschlý, oči skelné. Zlý to byl Čas, ech, zlý to čas! Jak blýskly oči skelné,
82
83
Statý námořník zahlédne v dálce na moři jakýsi úkaz.
Kdyí se to víc přiblíží, zdá se mu, že je to loď; a za vysokou cenu uvolní jazyk z pout žízné.
Záblesk radosti.
a potom zdesení: neboť může být lodí, cg se blíží bez včtru 3. příboje?
když v dálce k západu jsem stih znamení nezřetelné.
Zprvu to byl jen malý bod, pak jako mráček z par a rost a rost, až nakonec to dostávalo tvar.
Ten bod a mrak a tvar já střeh. A blíž a blíže k nám. Jako by prchal duchu vod, kličkoval sem a tam.
Chřtán kornatý a speklé rty, že zaschl smích i sten. Tak žízní něm tu každý stál. Já paži hryz a krev svou sál, až ,Plachta!' křikl jsem.
Chřtán kornatý a speklé rty, jen třeští zrak i sluch a zuby cení v černých rtech. Bůh pomoz! dlouze vtáhnou dech, jako by pili vzduch.
Hfe, hle, už přestal kličkovat! Jde pomoc (volal jsem). Bez příboje a v bezvětří, kýl kolmo, míří sem!
Zdá se mu, že je to jen kostra lodi.
A její žebra se jeví jako mříže přes tvář zapadajícího slunce. Strašidelná Zena a její morová družka, a nikdo víc na palubě vraku.
Jaké plavidlo, taková posádka.
Západní obzor v plamenech, den málem pominul a jen ten obzor západní slunečním terčem žhnul, když mezi nás a slunce vráz ten divný úkaz vplul.
Hned slunce, ráhny škrtané (stůj při nás, Matko v nebi!), jak skrze mříže žalářní se žhnoucí tváří šklebí.
Běda! jak prudce žene k nám! (Své srdce slyším tlouci.) Je to snad lodní plachtoví, ty pavučiny skvoucí?
To její žebra jsou ta mříž, jíž slunce civí z lůžka? Jen žena je tam posádkou? Snad je to Smrt? Či dvě tam jsou? A Smrt je až ta družka?
Má smělý zrak, má rudý ret, má žlutý vlas ten zjev, má malomocných bílou pleť. Tor můra Zivomorka, hled, co zmrazuje ti krev.
84
85
Smrt a Živomorka metaly kostky o posádku lodi a ta druhá vyhraje starého námořníka.
Není soumraká vc dvorcích Slunce.
Při výcliodu měsíce..
...jeden za druhým...
...jeho drujj lodníci klesají mrtvi.
Vrak míjí nás; hrou v kostky čas krátí si tamty dvě. ,Hra končí, stůj! Je můj, je můj!' A třikrát zahvízdne.
Lem slunce sjel a vzlet roj hvězd; v tu ránu padla tma. Do tmy se s šumem dalekým tratí loď prízračná.
My nasloucháme do ticha. Strach všechnu krev jak z kalicha mi srká ze srdce.
V tmě tmoucí hvězdy matně žhnou,
muž u kormidla s lucernou
má tvářnost umrlce.
Z lan křáplo — bokem východním
srp luny vyšplhal a s ním
jediná hvězdice.
V tom svitu jeden za druhým tvář v křeči neklamné odvrací v tmu, zrak bez hlesu svou kletbou stíhá mne.
Bylo jich čtvermo padesát {a žádný ani hles). A dvěstěkrát jak těžký klát muž co muž k zemi kles.
Ale Živomorka započíná své dílo na starém námořníku.
A duše odlétaly z těl v říš blaženství či muk. Každý ten duch mi svisti v sluch jak šíp, co vyslal můj luk."
Svatebran se děsí, že to s ním hovoří durdi.
IV. část
„Jde, starý vlku, z tebe strach! Z vyzáblé ruky strach! Jsi dlouhý, hnědý, svraskalý jak brázdy v písčinách.
Ale starý námořník ho ubezpečí, že je i masa a krve a dále lííí své hrůzné pokání.
Jde strach.z tvých očí blýskavých, z ruky jak suchý hnát." -„Ech, svatebčane, nic to, nic! Já zůstal živý stát.
Tak sám a sám i v šíř i v dál, sám bez vší pomoci! A nikde svatý, co by dbal o duši hynoucí.
Hnusí si tvory ríchélio pásma.
Těch krásných mužů, tolik jich! A mrtvi leží tam. A spousty tvorů sliznatých dál žilo; i já sám.
A nevraií na to, že oni mají žft, a tolik mužů leží mrtvo.
Já pohled do hnijících vod, a hned zrak odvracel; já pohled na hnijící loď, tam kupa mrtvých těl.
86
87
Ale jeho prokletí žije dál v očích mrtvých mužů.
V sví opuštěnosti touží k putujícímu měsíci A hv&dirn, jež trvají ve stálosti, a přece se pohybují vpřed; a všude jim náleží modté nebe a je jim určeným spočinutím a jejich rodnou vlastí a přirozeným
Já k nebi vzhled: než modlitba mi přešla přes hrdlo, rouhavým šeptem na sám prach mi srdce zatvrdlo.
Já oči mhouřil, tvrdě tisk, -bulvy jak tepny vrou: to nebe a moře, ta modrá tma mi tíží víčka malátná, -a mrtví u nohou.
Chladný pot na údech jim stál, nepáchli, nehnili: z nehybných očí pálil dál ten pohled zavilý.
Do pekel kletba sirotka by svrhla anděla; oč horší ta, co mrtvému v pohledu utkvěla! Já dnem i nocí hleděl v ni, a smrt mě nechtěla.
Rostoucí měsíc stoupal výš, a nikde nepostál. A hvězdička či dvě, jak plul, s ním věrně výš a dál.
Svit klamně klouže po moři jak jíním zavátém;
domovem, kam vcházejí bez ohlášení jalco páni najisto očekávaní; a přece při jejich příchodu zavládne tichá, radost.
Za svitu m&íce pozoruje baží tvory velké tišiny...
...jejich krásu a jejich blaženost.
Žehná jim v srdci.
Kou7Jo se počíná trhat.
kam vsak stín lodi dopadne, žhnou mrtvé vody proradné úděsným šarlatem.
A všude mimo lodní stín stvůr hadích rej a kmih; šlehala vodou ostrá běl, a když se zvedly, zasršel roj sněžných jisker z nich.
A tam, kde tměl se lodní stín, žhnul jejich šat tím lip: modř, zeleň-jed, čerň nad samet, svíjení, vzlet; a každý sled jak zlatoskvoucí šíp.
Ó šťastná stvoření! Jak říct tu krásu jazykem! Strom lásky v srdci jarně vzkvet a j á j im žehnal všem: to jistě můj svatý na mne shléd, a já jim žehnal všem.
Já konečně se modlit moh; a do moře v ten ráz jak balvan sklouz pták albatros z mé šíje, volné zas.
88
Z milosti Svaté Rodičky je statý námořník občerstven deštěm.
V. část
Ach spánek! ach, ten vzácný lék, jenž kdekým veleben! Buď Matce Boží pochvala! To ona z nebe seslala v mou duši sladký sen.
Ta hloupá vědra na zádi, co mamě se tam vrší, já snil, že plna vláhy jsou; a vzbudím se — a prší.
Rty mokré, v hrdle svěží chlad, i šat mi promokal. To jistě jsem pil ve spánku a tělo pije dál.
Slyší zvuky a vidí podivné úkazy a Kn mí na nebi i v živlu vodním.
Pohnu se, údy necítím: jsem lehký jako vzduch. To snad jsem umřel ve spánku a ted jsem pouhý duch?
Vtom vichr v dálce zahučel; dout však ho necítím -jen jeho zvuk třás plachtami jak vyschlým rokytím.
Seshora vtrhl vzdušný proud. 2 plamenných praporů to začlo šlehat ostošest.
A z nich a v nich mdlé kmity hvězd v opilém prostoru.
A zblíž a víc teď vichr vyl, plachty jen šustí v něm; a černý oblak pršku lil, luna mu stříbří lem.
Do těl pJavců vstoupí duše a. loď se pohne vpřed.
Roztrh se Černý mrak a dál mu luna stříbří bok: a tu jak ze skal vodní slap zlý blesk se zřítil na koráb, jediný strmý tok.
Na vichr koráb nezabral -a nyní dal se v běh! V tom blesku pak a pod lunou z těl mrtvých vyšel vzdech.
Každý jen vzdychl, hnul se, zdvih, dál oči v sloup a něm. Vidět ty mrtvé vstát, i v snách by bylo zázrakem.
Zas lodník u kormidla stál — van plachtou nezachvel. A všichni plavci k lanům zas, kdo kde jak práci měl. Hýbali údy j ako stroj -posádka strašidel.
90
91
Nejsou to vsak duše lidské ani démoni země nebo středních sfér, nýbrž blažený sbor duchů andělských, seslajiýcli na přímluvy svatého patrona.
Nebožtík mého bratra syn stál zrovna vedle mne: spolu jsme táhli za provaz, a neřek ani bé."
„Jde, starý vlku, z tebe strach!" - „Klid, svatebčane, klid! To nevstoup do umrlých těl duch, co z nich v mukách odletěl: duch blažených v ně slít.
S úsvitem paže spustili a všichni ke stěžni; z úst vycházel jim sladký zvuk a jejich těly zní.
Každý ten tón se nes jak zvon a každý k slunci vzlet; pak sborem nebo po jednom se navracely zpět.
Jednou jsem slyšel z vysoká finout zpěv skřivaní; jindy všech ptáčků, co jich jest, vzduchem i na vodách se nést líbezné žvatlání.
Tu zněl mi sbor všech nástrojů, tu sama flétna zas;
a nato píseň andělská, až nebe ztají hlas.
Ztichlo to; do poledne pak jen plachty pleskaly, jak když si bublá v letní čas potůček ve skalí a zpívá lesům celou noc a nic ho nezkalí.
Samotářský Duch jižní točny vleče lod'až k rovníku, posluŠen andělského sboru, avšak stále sc dožaduje pomsty.
Až do poledne plachtíme, ač nikde ani van. Plul koráb tiše, pozvolna, zespodu kýmsi hnán.
Na devět sáhů pod kýlem duch končin ledových vždy s námi plul; to právě on loď naši k plavbě zdvih. V poledne pleskot plachet zmlk a koráb stanul tich.
Jak sluncem kolmo přikován s hladinou vodní srost: v minutě však se pohnul zas, jen trhnutím a dost -tak o půl délky vzad a vpřed, jen trhnutím a dost.
92
93
Spnkidéíiioni polárního ducha, neviditelní obyvsirelé morského íivlu, se podílejí na jeho urážce; a dva i. nich si navzájom vyptávej í, íe polárnímu duchu, byla přiznán:! dlouli;i ;t iĽÍ.k;i pokuta starého iiámořriík;i a duch sc vrací k jihu.
Až vtom jak bez otěží kůň se prudkým skokem vznes. Do hlavy vrazila mi krev -já v bezvědomí kles.
Jak dlouho jsem byl ve mdlobách, sám věru nepovím. Než jsem se ale probral zas, já v duchu slyšel dvojí hlas vát jasně lanovím.
,Tot on?' dí první, stoť ten muž? Ten na kříži ho sudí On zaostřil svůj samostříl v nevinnou ptačí hruď.
Duch, který sídlí v končinách mrazů a mlh, měl rád ptáka, jenž dál zas muži přál -a jeho šípem padľ
A druhý to byl měkčí hlas a sladký jako med, ten dí: ,Muž dosti zakusil a ještě zkusí běd/
94
VI. Část
První hlas ,MIuv dál, mluv dál! Jen vyprávěj, at dobrou zprávu znám! Co štve tu loď tak rychle vpřed? A co to moře tam?'
Druhý hlas ,Leží jak otrok před paní, bázeň mu dýchat nedá; jen velký, třpytný němý zrak tázavě k luně zvedá,
co má, co smí; jen veden jí se usmívá či běsní. Hleď, bratře, bledl jak září teď, jak tiše laškuje s ní.'
Náiuúím'k upadaie v bezvedomí, protože andělská moc žene koráb k severu rychleji, než lidská bytost mtiŕ.e snest.
První hlas ,Co bez proudů a bez větru té lodi dává let?'
Druhý hlas , Vzduch rozhrne se před lodí a za ní splývá hned.
Pryč, bratře, slyš! Jen pryč, jen výš! Sic zpozdíme se oba:
95
i
i
Nepřirozená plavba se zpomalí; námořník procítá a jeho muka lačnou nanovo.
Prokletí je konečué odpykáno.
loď zmírní let, však popluje vpřed, až plavce přejde mdloba.'
Já procid - a pluli jsme jak v mírném větru dál. Noc tichá, měsíc vysoko; houf mrtvých kolem stál.
Stál na palubě celý houf spíš jako v kostnici; měří mě oči kamenné, pod lunou jiskřící.
Křeč, kletba, s kterou zmírali, v nich tkvěla celý čas: já nemoh zrak z nich odtrhnout a k nebi zvednout hlas.
Teď kouzlo padlo: v zeleň vod zas dívat jsem se směl a hledět y dál - a to, co dřív, už jsem tam neviděl.
Jak ten, kdo stezkou v pustině se s hrůzou bere vpřed a jedinkrát se ohlédnuv, už nepohlédne zpět; on ví, že cestu za zády mu tarasí zlý skřet.
A starý námořník dopluje do svého rodného kraje.
Až náhle — nikde ani šum -van větru na mne dých: nezbylo po něm na moři stop, vlnek ani rýh.
Čechral mi vlasy, chladil tvář jak jaro na lukách -a bylo to jak vítání, v nem roztával můj strach.
Koráb hnal jak šíp, jak šíp a přitom plavně plul, vetríček jak dech, jak dech jen pro mne sama dul.
Blažený sne! ~ Ci skutečně náš maják bliká sem? Je to náš vrch? Náš kostelík? Můj rodný břeh, má zem?
My k přístavišti propluli, já s modlitbou jsem vzlyk. -Ó nech mĚ, Bože, dál tak bdít! Či takto spát! Ó dík!
Zátoka čistá jako sklo, pokojná hladina. Tvář měsíční se zhlíží v ní a v stínech zhasíná.
97
Andělští duchové opoiiítčjí mrtvi těla
a zjevuji se ve sví vlastní, světelná podobě.
Skála i kostel na skále, jako když nasněží. Svit luny hroužil v mlčení kohoutka na věži.
Jen tichá běl, kams pohleděl. Až z ticha na vodách stínové zjevy vytanou, oděné v měkký nach.
Houstnou ty stíny nachové, a přímo před přídí. Zrak ohlédne se k palubě -probůh! co nevidí!
Sbor mrtvých těl tu mrtvě tkvěl a - Kriste v nebesích! -muž pouhá zář, muž-serafín stál u každého z nich.
Každý ten seraf paži vztah, rajské to vidění! Jak signály břeh volali, v své světlo oděni.
Každý ten seraf paži vztah, stál bez hnuti a něm -stál něm: však ach! jak hudba sáh ten klid po srdci mém.
Vtom slyším lodivodův křik a vesel pleskání: otočím hlavu po zvuku -to člun sem uhání!
Ten lodivod a jeho druh jsou hbití veslaři! Můj Bože! tuhle blaženost už mrtví nezmaří.
A s nimi třetí, poslední: to t poustevník, ten zjev! Zpívá své hymny poustevní, svůj známý lesní zpěv. Ten duši dá mír! Ten smyje z ní prolitou ptačí krev!...
VII. část
Lesní poustevník...      Ten dobrý kmet dny mnišské ved, co je ten lesní svah. V žalm pozvedal hlas jásavý a s plavci míval rozpravy o dálných končinách.
Za úsvitu i v podvečer klekával při lůžku, omšelý pařez dubový měl za svou podušku...
98
99
...bim se
k zázračné Indi.
Blížil se člun a hovor v něm: ,To je mi yeru div! Takových jasných signálů! Že nesvítily dřív?'
,Ba, divný zvyk/ děl poustevník, ^nehlásit odpověď! -Ten seschlý bok! Ty plachty tam, jak zteřelý papír, hleď! Já neznám podobného nic, leda tu rzivou šeď
mrtvého listí, které tlí mou doubravinou šerou, kdy břečťany už shýbá sníh a sýček houká po vlcích, když vlastní mladé žerou.'
,Propána, to je z pekla zjev!' lodivod na to zas,
,mám věru strach.' - Jen dál, jen dál!' zní kmetův bodrý hlas.
Člun k boku lodi stále blíž -já stojím, ani muk; člun k boku lodi ještě blíž -vtom třesk! a divný zvuk:
zadunělo to pod vodou, pak vetší hluk a děs,
až rozčíslo to hladinu; a koráb ke dnu kles.
Já rachotem tím ochromen, jenž nebe, moře rval, (jak utopenec v sedmý den) jsem navrch vyplaval, až člun mě vytáh z vody ven a na palubu vzal.
Nad vírem, tam, kam koráb kles, člun v rychlých kruzích pluje. A nikde šum, jen známý chlum ten rachot opakuje.
Já pohnul rty - lodivod vzkřik a padl bez sebe. Mnich odříkával modlitby a hleděl do nebe.
Já vesla vzal - hoch lodníkův v tu ránu zešílel: jen poulil zrak a smál se, smál, až hrůza nevesel, ,Haha! Teď vím, jaký to šprým, mít ďábla u vesel!'
Konečně stanu na břehu pod rodnou oblohou.
100
101
Starý námořník naléhavé prosí poustevníka o rozhřešení a je mu uloženo celoživotní pokání.
Ale bez ustání ho po cdý další živoř pudí mučivá trýzeň putovat z kraje do kraje.
Mnich za mnou — sotva, ubožák, se drží na nohou.
,Ó spas mě, svatý muži, spas!' On rychle dělá kříž a praví: ,Mluv, kdo vlastně jsi a odkud přicházíš!'
Tu strašná křeč mi zkřiví tvář, láme mě žár i chlad, že musím, musím vyprávět. A kámen ze mne spad.
Ta horečka mi tu a tam se vrací od těch čas. Musím svůj příběh vyprávět -a záchvat přejde zas.
Putuji z kraje do kraje; a mám dar slova, vím. Ať čeká mě či nečeká, hned poznám svého člověka -a tomu vyprávím.
Jak lomozí ti ubozí tví hosté svatební! Nevěsta zpívá v zahrádce, houf jejích družek s ní. A mne už volá k modlitbám klekání večerní.
A užit na svini příklade lásce a úctě ke všem věcem, které Bůh stvořil a miluje.
Ach příteli, jak já byl sám v té šíré vodní pláni! Tak sám, že i ten dobrý Bůh jako by nebyl ani.
Sladší nad všechno svatbení, sladší než vřava hostí je mi teď sednout v kostele v nábožné společnosti.
Usednout sborem v kostele před Otcem nebeským. Vždyť každý z nás, ať stár či mlád, hoch s děvčetem či kamarád má o čem mluvit s Ním.
Buď, svatebčane, zdráv, buď zdráv! To jedno však mi věř: ten zbožný je, kdo miluje člověka, ptáka, zvěř.
Ten zbožný je, kdo miluje i veliké i malé. Tak Pánbůh vše, co živého, má v lásce neskonalé..."
Námořník, co měl v očích blesk a bradu z jíní k tomu, zmizel; a milý svatebčan šel místo k svatbě - domů.
102
103
Vracel se jako zmámený, jak div by se s ním stal. Muž smutnější, muž moudřejší nazítří z lože vstal.
(1797-1798)
t .
104
105