Baudelaire
Vyzvání k cestě
Je jedna nádherná země, jak se říká, skutečný ráj, o níž sním a chci ji navštívit s jednou starou přítelkyní. Jedinečná země, ponořená do mlhy našeho Severu, kterou bychom mohli nazvat Orientem Západu, evropskou Čínou, natolik se tam rozbujela žhavá a rozmarná fantazie, tak ji trpělivě a umíněně ozdobila svými mudrci a svou rozkošnou vegetací.
Skutečně rajská země, v níž je všechno krásné, bohaté, klidné a poctivé, v níž se přepych s potěšením zhlíží v pořádku, v níž se žije v hojnosti a příjemně se dýchá, v níž nedochází k nepořádkům, zmatkům a ničemu nepředvídanému, v níž se štěstí snoubí s mlčením, v níž je poetická sama kuchyně, zároveň tučná a pikantní, a v níž všechno připomíná tebe, můj drahý anděle.
Znáš tu horečnatou nemoc, jež se nás zmocňuje při mrazivém rozechvění, to nostalgické volání dálek, tu úzkost zvědavosti? Je to země, která je ti podobná a v níž všechno je krásné, bohaté, klidné a poctivé, v níž fantazie stvořila západní Čínu, v níž se životu příjemně dýchá, v níž se štěstí snoubí s mlčen ím. A právě tam je třeba odejít žít, právě tam je třeba odejít zemřít!
Ano, právě tam je třeba odejít dýchat, snít a prodlužovat si hodiny nekonečným vzrušováním smyslů. Jeden hudebník napsal Vyzvání k tanci - kdo však složí Vyzvání fe cestě, které bude možné nabídnout milované ženě, sestře, již jsme si sami vyvolili?
Ano, právě v takovém ovzduší bude krásné žít - tam, kde hodiny, jež se nejvíce vlečou, přinášejí více myšlenek, kde orloje odbíjejí štěstí hlouběji a výrazně slavnostními údery vážnosti.
Na zářících vlysech nebo na zlacených kůžích vyzařujících chmurné bohatství nenápadně žijí obrazy, které jsou stejně blažené, klidné a hluboké, jako byly duše umělců, kteří je vytvořili. Západy slunce, jež tak bohatě osvětlují jídelnu či salon, prozařují krásnými látkami nebo zdobenými vysokými okny, jež jsou olovem rozdělena na mnoho tabulek. Nábytek je masivní, kuriózní, bizarní, plný tajných zákoutí a skrýší jako rafinované duše. Zrcadla, kovy, látky, klenoty a fajáns hrají pro oči němou a tajuplnou symfonii a ze všech věcí, ze všech koutů, z praskl in v zásuvkách a ze záhybů látek se line jedinečná vůně, jakési sumaterské Vmí se, snad duch toho m ísta.
Říkám ti, skutečný pozemský ráj, v němž je všechno bohaté, čisté a zářivé jako klidné svědomí, jako velkolepé kuchyňské nádobí, jako skvělé šperky, jako pestrá bižuterie! Oplývá poklady světa jako dům pracovitého člověka, který si skutečně zasluhuje celý svět. Jedinečná země, převyšující všechny ostatní jako umění přírodu, v níž jedno napravuje sen a druhé se upravuje, zkrášluje a proměň uje.
Kéž hledají, kéž ještě hledají, kéž bez ustání posunují meze svého štěstí, ti alchymisté zahradnictví! Kéž vypíší cenu šedesáti nebo sta tisíc zlatých florénů pro toho, kdo vyřeší jejich ctižádostivé problémy! Vždyť já sám jsem objevil svůj černý tulipán a svou modrou jiřinu.
Neporovnatelná květino, znovu nalezený tulipáne, jino-tajná jiřino, vid, že je třeba odejít žít a vzkvétat do té krásné a tak klidné, tak snivé země? Neuvízla bys snad sama v sobě a nemohla by ses zrcadlit, abych se vyjádřil jako nějaký mys-ti k, ve svých astrálních souvztažnostech?
Snít! Stále snít! A čím je duše ctižádostivější a jemnější, tím víc se sny vzdalují od toho, co je možné. Každý člověk v sobě nosí svou dávku přirozeného opia, neustále vylučovaného a obnovovaného - a kolik vlastně napočítáme od narození až do smrti hodin naplněných nepředstíraným potěšením, které nám přinášejí úspěšné a odhodlané činy? Žijeme někdy, odejdeme někdy, jak je to na obraze, který namaloval můj duch, na obraze, jenž tě tolik připomíná? Ty poklady, ten nábytek, ten přepych, ten pořádek, ty vůně, ty zázračné květiny, to jsi ty. A i ty mohutné toky a ty tiché kanály jsi také ty.
Ty obrovské lodě až po okraj naložené bohatstvím, které vezou, z nichž se ozývají monotónní povely provázející manévrování, to jsou mé myšlenky, které dřímají nebo si hoví na tvých prsou. Jemně je vedeš k moři, jímž je nekonečno, a přitom myslíš jen na hlubiny oblohy v jasu své krásné duše, a když se - udolané věčným kymácením na vzdouvajících se vlnách a plné zboží z Orientu - vracejí do mateřského přístavu, jsou to pořád mé obohacené myšlenky, které se z nekonečna vracejí k tobě.
Podivín
„Koho miluješ nejvíce, záhadný člověče, pověz. Otce, matku, sestru nebo bratra?" „Nemám ani otce, ani matku, ani sestru, ani bratra." „Přátele?"
„Použil jste výraz, jehož význam mi dodnes zůstává
neznámý."
„Vlast?"
„Nevím, na které zeměpisné šířce se nachází." „Krásu?"
„Tu bych miloval rád, je božská a nesmrtelná." „Zlato?"
„Nenávidím je stejně, jako vy nenávidíte Boha." „Tak co tedy miluješ, ty zvláštní podivíne?" „ Miluji oblaka..., oblaka, která plynou..., támhle... ta zázračná mračna!"
Flakón (závěr)
A tak až zapadnu do nepaměti lidí jak někam do skříně a až mne také sklidí jak starý flakónek, jejž dávno pokryl prach, jenž sešel, vyčichl a proměnil se v pach,
změním se na rakev, změním se na hnilobu! Pak věrně dosvědčím tvou zhoubnost, sílu, zlobu, ty jede, jenž jsi mně byl podán anděly a jenž mne užíráš, má smrti, příteli!
KRÁSA
touha po ni cot k
Jak sen, sen z kamene jsem krásná, smrtelníci, a prs můj, o který se zraní každý z vás, vždy inspirovat zná básníka láskou bdící, věčnou a oněmlou jak jsoucí hmoty jas.
Sfinx nepochopená, v azurném trůním zlatu; s úbělem labutí já poutám citů sníh a nenávidím vše, co křivky přesouvá tu, a nikdy nepláči a nikdy neznám smích.
Básníci přede mnou, vhrouženou do gestace, již zdám si půjčovat od nejpyšnějších soch, za přísných studií prožijí věk své práce;
vždyť k fascinování těch milenců, když vkročí, mám čistá zrcadla, v nichž zkrásní věcí sloh: své oči široké, s věčnými třpyty oči!
Můj duchu malátný, dřív vždycky chtivý klání, Naděje, nítící svou ostruhou tvůj vznět, tě nechce sedlat již. Lež, oři, váháš hned, když vidíš překážku a máš se dostat za ni.
Spi tupým spánkem svým, žij, srdce, v odevzdání!
Ach, tebe, duchu mdlý, přestávší tolik běd, nemůže přivést již svár ani láska k plání! Buď sbohem polnice a flétno plná lkáni! Přestaňte, rozkoše, mé srdce pokoušet!
Mně Jaro nevoní, byť hýří, samý květ.
A nelítostný Čas mě hltá bez ustání jak sněhy mrtvolu, tuhnoucí zvolna v led, a já se dívám s húr, zře na kulatý svět, a nehledám si v něm již nikde pelech ani.
Lavino, ráčíš mě již strhnout temnou strání?
hymnus na krásu
Přicházíš z propasti nebo z nebeských končin. Kráso? Z tvých pekelných i božských pohledů vyšlehne zmateně hned laskavost, hned zločin, silně se podobáš vínu v tom ohledu.
Západ i svítání zrcadlí se ti v oku, jak večer před bouří k nám dýcháš vůněmi, tvé rty jsou amfora, polibky kapky moku, hoch po nich vzmuží se, muž zjihle oněmí.
Sestupuješ k nám z hvězd či rašíš z černé hloubi? Osud se za sukní ti plouží jako pes; rozséváš radosti i hrůzyplné zhouby, jsi nezodpovědná a vládneš, až jde děs.
Ty šlapeš po mrtvých, Kráso, a jsou ti k smíchu, Hrůza — to je tvůj šperk, nej slastnější z tvých vnad, Vražda ti milostně tančí po pyšném břichu rozkošný taneček uprostřed cingrlat.
Ty svíce, nad tebou oslepla můra praská, vzplane a zavolá: Plameni chvála buď! Jako když vlastní hrob umírající laská, supící milenec lehá na nahou hruď.
Jsi z ráje? z pekla jsi? buď co buď se ti svěřím, ty stvůro, naivní, hrozná v tmě před námi! Jen když tvá noha, zrak, úsměv mi dá klíč k dveřím Nekonečna, v ten kraj drahý a neznámý.
Jsi Anděl? Siréna? Bůh světla? Satan přítmí? Pojď, vílo s očima, z nichž kane sladký jed. Pojď, jen když učiníš vůněmi, světlem, rytmy chvíle míň tíživé a míň ohavný svět.
zdechlina
Vzpomeňte, duše má, nač za letního rána,
jak stvořeného pro lásku, jsme přišli: u cesty zdechlina rozežraná
na horkém loži z oblásků,
s nohama nahoru jak žena všeho znalá
a potíc jedy zpod žáru, nedbale, nestoudně dokořán otvírala
své břicho plné výparů.
Na tuto hnilobu zářilo slunce zlobně,
jak dopéci by chtělo tu a velké Přírodě zas vrátit stonásobně,
co spojilo kdys v jednotu;
a nebe patřilo, jak zdechlina v své slávě
jako květ rozvíjí se dál. Takový silný puch, že vy jste z toho v trávě
div neomdlela, na vás vál.
— A přece jedenkrát budete, není zbytí,
jak tohle svinstvo plné much, vy, hvězda očí mých, vy, slunce mého žití,
vy, vášeň má i strážný duch!
Ano! jak tohleto, královno spanilosti,
svátostmi zaopatřenou vás dají do země práchnivět mezi kosti,
pod tučnou trávu zelenou.
Pak rcete, kráso má, těm červům, kteří v šeru
polibky žrát vás budou dál, že božkou podstatu i tvar svých lásek věru,
ač dávno tlí, jsem uchoval!
charles gros svoboda
Z chlívů až sem nám žene sladký puch Západ, Východ, Sever, Jih. U stolů šťastných nikdo svátky nesvětí, co chtít po mrtvých.
Jdou princezny s krásnými zadky z pokladnic rozdat, co je v nich. Do písků jdem však mlčky zpátky vyhnaní, silní, v zádech smích.
Je vidět lunu, jak se zvedá a černým nebem lije jas. A poučení?... Žádné, běda!
Utěšuje mě vidět vás, obemknout vám dnes večer pas, přítelkyně skvostná a hnědá.
georges rodenbach
oči Zen
Ach, oči, oči žen jsou Středozemní moře udělaná z pěn let a azurové modře, kdy v mladé sezóně se celá duše vsází. Co za obzorem je za moře s modrou hrází zpěněné okolo těch dvojčat ostrovů? Kam v záliv s modrým dnem zornic vplout
k domovu?
Jednoho večera, který je koncem mládí,
zakotví duše, je pozdvižena a končí
s plavbami uprostřed nesmírných krásných očí...
Ach, jaké vnadidlo, jež k plavbám v očích svádí!
joris-karl huysmans extáze
Noc přikvačila, luna se vynořila z obzoru, rozprostírajíc po modré dlažbě nebe své Sáty barvy síry. Seděl jsem vedle své milované, ó velmi blízko! Tiskl jsem její ruce, vdechoval jsem vlahou vůni její šíje, opojný dech jejích úst, tiskl jsem se kjejímu rameni, chtělo se mi plakat; extáze mě rozeclivívala, byl jsem zmaten, má duše na lehkých perudch letěla nad mořem nekonečna.
Ona však náhle vstala, vyprostila mi ruku, zmizela v habří, a já uslyšel něco jako crkotání deště v listí.
Slastný sen zmizel...; spadl jsem zpátky na zem, na sprostou hlínu. Ó bože můj! bylo tomu tak, ona, božská milenka, ona byla, jako všechny, otrokyni vulgárních potřeb!